Válka v Bosně a Hercegovině

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Válka v Bosně a Hercegovině
konflikt: Válka v Jugoslávii
Zleva: 1. Budova výkonné rady hoří po zásahu z tanku v Sarajevu. 2. Květen 1992; Ratko Mladić s důstojníky VRS. 3. Norský voják UNPROFOR v Sarajevu
Zleva:
1. Budova výkonné rady hoří po zásahu z tanku v Sarajevu.
2. Květen 1992; Ratko Mladić s důstojníky VRS.
3. Norský voják UNPROFOR v Sarajevu

Trvání6. dubna 1992 – 14. prosince 1995
(3 roky, 8 měsíců, 1 týden a 6 dnů)
MístoBosna a Hercegovina
VýsledekVojenský pat
  • Vnitřní rozdělení Bosny a Hercegoviny podle Daytonské dohody.
  • Přes 101 000 mrtvých, hlavně Bosňáků.
  • Rozmístění sil pod vedením NATO k dohledu nad mírovou dohodou.
  • Zřízení Úřadu vysokého představitele, který dohlíží na civilní dodržování mírové dohody.

Strany
Croatian Republic of Herzeg-Bosnia Herceg-Bosna
ChorvatskoChorvatsko Chorvatsko

Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Bosna a Hercegovina


NATO
(bombardování 1995)

1992–94:
Croatian Republic of Herzeg-Bosnia Herceg-Bosna
ChorvatskoChorvatsko Chorvatsko
Republika Srpska Republika srbská
Republic of Serbian Krajina Srbská krajina
JugoslávieJugoslávie Jugoslávie (do 27. dubna 1992)
AP Západní Bosna
(1993–95)
Podpora:
Srbsko a Černá Hora SR Jugoslávie (od 27. dubna 1992)
Velitelé
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Alija Izetbegović
(předseda prezidia BaH)
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Mile Akmadžić
(premiér 1992–93)
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Haris Silajdžić
(premiér 1993–96)
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Sefer Halilović
(náčelník štábu 1992–93)
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Rasim Delić
(náčelník štábu 1993–95)

NATO Leighton W. Smith
(velitel JCF v Neapoli 1994–96)

Chorvatsko Franjo Tuđman
(prezident Chorvatské republiky)
Chorvatsko Gojko Šušak
(ministr obrany Chorvatské republiky)
Chorvatsko Janko Bobetko
(náčelník štábu Chorvatské armády)

Croatian Republic of Herzeg-Bosnia Mate Boban
(prezident Herceg-Bosny 1991–94)
Croatian Republic of Herzeg-Bosnia Krešimir Zubak
(prezident Herceg-Bosny 1994–96)
Croatian Republic of Herzeg-Bosnia Jadranko Prlić
(premiér Herceg-Bosny 1993–96)
Croatian Republic of Herzeg-Bosnia Milivoj Petković
(náčelník štábu Herceg-Bosny 1992–93 a 1994)
Croatian Republic of Herzeg-Bosnia Slobodan Praljak
(náčelník štábu Herceg-Bosny 1993)
Croatian Republic of Herzeg-Bosnia Ante Roso
(náčelník štábu Herceg-Bosny 1993–94)
Croatian Republic of Herzeg-Bosnia Tihomir Blaškić
(náčelník štábu Herceg-Bosny 1994–96)

Jugoslávie Slobodan Milošević
(prezident Srbska)
Jugoslávie Momčilo Perišić
(náčelník štábu jugoslávské armády)

Republika Srpska Radovan Karadžić
(prezident Republiky Srbské)
Republika Srpska Ratko Mladić
(náčelník štábu Republiky Srbské)
Republika Srpska Željko Ražnatović
(velitel Srbské dobrovolnické gardy)



Fikret Abdić (prezident Západní Bosny)

Síla
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) ARBiH:
110 000 vojáků
110 000 rezervistů
40 tanků
30 transportérů[1]
HVO:
45 000–50 000 vojáků[2][3][4]
75 tanků
50 transportérů
200 děl[5]
HV:
15 000 vojáků[6]
1992:
JNA:
Neznámé
1992–
VRS:
80 000 vojáků
300 tanků
700 transportérů
800 děl[7]
AP Západní Bosna:
4 000–5 000 vojáků[8]
Ztráty
30 521 mrtvých vojáků
31 583 mrtvých civilistů[9]
6 000 mrtvých vojáků
2 484 mrtvých civilistů[9]
21 173 mrtvých vojáků
4 179 mrtvých civilistů[9]

Dalších 5 100 zabitých, jejichž etnická příslušnost a status nejsou uvedeny[10]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Válka v Bosně a Hercegovině (srbochorvatsky Rat u Bosni i Hercegovini / Рат у Босни и Херцеговини) byl mezinárodní ozbrojený konflikt, který probíhal od března roku 1992 do listopadu roku 1995 na území Bosny a Hercegoviny. Válka začala 6. dubna 1992 po řadě dřívějších násilných incidentů a skončila 14. prosince 1995, kdy byly podepsány Daytonské dohody. Hlavními válčícími stranami byly síly Republiky Bosna a Hercegovina, Republiky Herceg-Bosna a Republiky Srbské, přičemž poslední dvě entity byly protostáty vedené a zásobované Chorvatskem a Srbskem.[11][12]

Válka byla součástí rozpadu Jugoslávie. Po odtržení Slovinska a Chorvatska od Socialistické federativní republiky Jugoslávie v roce 1991 vznikla multietnická Socialistická republika Bosna a Hercegovina, která byla obývána převážně muslimskými Bosňáky (44 %), ortodoxními Srby (32,5 %) a katolickými Chorvaty (17 %) a 29. února 1992 schválila referendum za nezávislost. Političtí představitelé bosenských Srbů referendum bojkotovali a jeho výsledek odmítli. V očekávání výsledku referenda přijalo Národní shromáždění Republiky srbské v Bosně a Hercegovině dne 28. února 1992 Ústavu Srbské republiky Bosny a Hercegoviny. Po vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny (která získala mezinárodní uznání) a po odstoupení Aliji Izetbegoviće z dříve podepsaného Cutileirova plánu[13] (který navrhoval rozdělení Bosny na etnické kantony), zmobilizovali bosenští Srbové vedení Radovanem Karadžićem a podporovaní vládou Slobodana Miloševiće a Jugoslávskou lidovou armádou (JNA) síly uvnitř Bosny a Hercegoviny, aby zajistily území etnických Srbů. Válka se brzy rozšířila po celé zemi, doprovázená etnickými čistkami.

Konflikt zpočátku probíhal mezi jednotkami jugoslávské armády v Bosně, která se později transformovala na Armádu Republiky srbské (VRS) na jedné straně, a Armádou Republiky Bosna a Hercegovina (ARBiH), složenou převážně z Bosňáků, a chorvatskými silami v Chorvatské radě obrany (HVO) na druhé straně. Napětí mezi Chorvaty a Bosňáky se na konci roku 1992 zvýšilo, což vedlo k eskalaci chorvatsko-bosňácké války na začátku roku 1993.[14] Bosenská válka se vyznačovala lítými boji, nerozlišujícím ostřelováním měst a obcí, etnickými čistkami a systematickým masovým znásilňováním, kterého se dopouštěly především srbské[15] a v menší míře chorvatské[16] a bosenské[17] síly. Události jako obléhání Sarajeva a masakr ve Srebrenici se později staly ikonou konfliktu.

Srbové byli zpočátku vojensky ve výhodě díky zbraním a zdrojům poskytnutým JNA, ale nakonec ztratili na síle, když se Bosňáci a Chorvati spojili proti Republice srbské v roce 1994 s vytvořením Federace Bosny a Hercegoviny po dohodě z Washingtonu. Pákistán ignoroval zákaz OSN týkající se dodávek zbraní a bosenským muslimům letecky přepravil protitankové střely, zatímco po masakrech ve Srebrenici a Markale zasáhlo NATO v roce 1995 operací Rozhodná síla zaměřenou na pozice armády Republiky srbské, což se ukázalo klíčové k ukončení války.[18][19] Válka skončila po podpisu Všeobecné rámcové dohody o míru v Bosně a Hercegovině v Paříži dne 14. prosince 1995. Mírová jednání se konala v Daytonu ve státě Ohio a byla dokončena 21. listopadu 1995.[20]

Začátkem roku 2008 Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii usvědčil 45 Srbů, dvanáct Chorvatů a čtyři Bosňáky z válečných zločinů v souvislosti s válkou v Bosně.[21] Odhady naznačují, že během války bylo zabito přes 100 000 lidí. válka.[22][23][24] Přes 2,2 milionu lidí bylo vysídleno,[25], čímž se konflikt stal tehdy nejnásilnějším konfliktem v Evropě od konce druhé světové války.[26][27] Kromě toho bylo znásilněno odhadem 12 000–50 000 žen, zejména srbskými silami, přičemž většina obětí byly ženy z Bosny.[28][29]

Chronologie[editovat | editovat zdroj]

Střety mezi Bosňáky, Chorvaty a Srby v Bosně začaly koncem února 1992 a „úplné nepřátelství vypuklo 6. dubna“,[6] téhož dne Spojené státy[30] a Evropské hospodářské společenství (EHS)[31] uznaly Bosnu a Hercegovinu.[32][33] Misha Glenny uvádí datum 22. března, Tom Gallagher uvádí 2. dubna, zatímco Mary Kaldor a Laura Silber a Allan Little udávají 6. dubna.[34] Philip Hammond tvrdí, že nejběžnějším názorem je, že válka začala 6. dubna 1992.[32]

Srbové považují střelbu na sarajevské svatbě 1. března 1992, kdy probíhal druhý den referenda o nezávislosti Bosny a kde byl zabit ženichův otec, za první úmrtí války.[35] Masakr Srbů v Sijekovaci se odehrál 26. března a masakr v Bijeljině (většinou Bosňáků) 1.–2. dubna. Dne 5. dubna, poté, co se demonstranti přiblížili k barikádě, byl srbskými silami zabit demonstrant.[36]

Válku ukončila Všeobecná rámcová dohoda o míru v Bosně a Hercegovině, sjednaná na letecké základně Wright-Patterson v Daytonu ve státě Ohio mezi 1. a 21. listopadem 1995 a podepsaná v Paříži 14. prosince 1995.[37]

Předválečná situace[editovat | editovat zdroj]

Rozpad Jugoslávie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Rozpad Jugoslávie.

Válka v Bosně a Hercegovině vznikla v důsledku rozpadu socialistické Jugoslávie. V Jugoslávii se objevila krize v důsledku oslabení konfederačního systému na konci studené války. V Jugoslávii ztratila národní komunistická strana (Svaz komunistů Jugoslávie) ideologickou sílu. Mezitím etnický nacionalismus zažil v 80. letech renesanci po násilí v Kosovu.[38] Zatímco cílem srbských nacionalistů byla centralizace Jugoslávie, ostatní národnosti v Jugoslávii usilovaly o federalizaci a decentralizaci státu.[39]

Bosna a Hercegovina, bývalá osmanská provincie, byla historicky multietnickým státem. Podle sčítání lidu z roku 1991 se 44 % populace považovalo za muslimy (Bosňáky), 32,5 % za Srby a 17 % za Chorvaty, přičemž 6 % se označilo za Jugoslávce.[39]

V březnu 1989 se krize v Jugoslávii prohloubila poté, co byly přijaty dodatky k srbské ústavě umožňující vládě Srbska ovládnout provincie Kosovo a Vojvodina.[40] Do té doby bylo rozhodování Kosova a Vojvodiny nezávislé a každá autonomní provincie měla také hlas na jugoslávské federální úrovni. Srbsko pod nově zvoleným prezidentem Slobodanem Miloševičem získalo kontrolu nad třemi z osmi hlasů v jugoslávském předsednictví. S dodatečnými hlasy z Černé Hory tak Srbsko mohlo výrazně ovlivnit rozhodnutí federální vlády. Tato situace vedla k námitkám ze strany ostatních republik a volání po reformě Jugoslávské federace.

Na 14. mimořádném sjezdu Svazu komunistů Jugoslávie dne 20. ledna 1990 se delegace republik nemohly shodnout na hlavních otázkách, kterým jugoslávská federace čelí V důsledku toho slovinští a chorvatští delegáti kongres opustili. Slovinská delegace v čele s Milanem Kučanem požadovala demokratické změny a volnější federaci, zatímco srbská delegace v čele s Miloševičem byla proti.[41]

V prvních vícestranných volbách v Bosně a Hercegovině v listopadu 1990 se hlasovalo převážně podle etnického původu, což vedlo k úspěchu bosenské strany demokratické akce (SDA), Srbské demokratické strany (SDS) a Chorvatského demokratického společenství (HDZ BiH).[42]

Strany si rozdělovaly moc podle etnických linií, takže prezidentem předsednictva Socialistické republiky Bosna a Hercegovina byl Bosňák, předsedou parlamentu Srb a ministerským předsedou Chorvat. Separatistické nacionalistické strany dosáhly moci v jiných republikách, včetně Chorvatska a Slovinska.[43]

Začátek jugoslávských válek[editovat | editovat zdroj]

Etnická mapa Bosny a Hercegoviny v roce 1991
     Bosňáci
     Srbové
     Chorvati
Srbské autonomní oblasti v listopadu 1991

Začátkem roku 1991 se konala setkání vedoucích představitelů šesti jugoslávských republik a dvou autonomních oblastí, aby prodiskutovali probíhající krizi v Jugoslávii.[44] Srbské vedení upřednostňovalo federální řešení, zatímco chorvatské a slovinské vedení upřednostňovalo alianci suverénních států. Bosenský vůdce Alija Izetbegović v únoru navrhl asymetrickou federaci, kde by Slovinsko a Chorvatsko udržely volné vztahy se čtyřmi zbývajícími republikami. Krátce poté změnil svůj postoj a jako předpoklad takové federace zvolil suverénní Bosnu.[45]

Dne 25. března se Franjo Tuđman a srbský prezident Slobodan Milošević sešli v Karađorđevu.[46] Setkání bylo kontroverzní kvůli tvrzením některých jugoslávských politiků, že oba prezidenti souhlasili s rozdělením Bosny a Hercegoviny.[47]

6. června Izetbegović a makedonský prezident Kiro Gligorov navrhli slabou konfederaci mezi Chorvatskem, Slovinskem a federací ostatních čtyř republik. To bylo odmítnuto Miloševićovou administrativou.[48]

25. června 1991 vyhlásily Slovinsko a Chorvatsko nezávislost. Ve Slovinsku následoval ozbrojený konflikt, zatímco střety v oblastech Chorvatska se značným počtem etnických Srbů přerostly v totální válku.[49] Jugoslávská lidová armáda (JNA) opustila snahy o znovuzískání kontroly nad Slovinskem v červenci, zatímco boje v Chorvatsku zesílily, dokud nebylo v lednu 1992 dohodnuto příměří. JNA také zaútočila na Chorvatsko z Bosny a Hercegoviny.[50]

V červenci 1991 zástupci Srbské demokratické strany (SDS), včetně prezidenta SDS Radovana Karadžiće, Muhameda Filipoviće a Adila Zulfikarpašiće z Muslimské bosňácké organizace (MBO), vypracovali dohodu známou jako dohoda Zulfikarpašić–Karadžić. Tím by SR Bosna a Hercegovina zůstala ve státním svazku se SR Srbsko a SR Černá Hora. Dohoda byla vypovězena chorvatskými politickými stranami. Ačkoli zpočátku iniciativu vítala, Izetbegovićova administrativa později dohodu odmítla.[51][52]

Mezi zářím a listopadem 1991 zorganizovala SDS vytvoření šesti „srbských autonomních oblastí“ (SAO).[53] Bylo to v reakci na kroky Bosňáků směrem k odtržení od Jugoslávie.[54] Podobné kroky podnikli i bosenští Chorvati.[54]

V srpnu 1991 uspořádalo Evropské hospodářské společenství konferenci ve snaze zabránit tomu, aby Bosna a Hercegovina sklouzla do války.

25. září 1991 schválila Rada bezpečnosti OSN rezoluci 713, která uvalila zbrojní embargo na všechna území bývalé Jugoslávie. Embargo mělo malý vliv na JNA a srbské síly. Do té doby se chorvatské síly zmocnily velkého množství zbraní od JNA během bitvy o kasárna. Embargo mělo významný dopad v Bosně a Hercegovině na začátku bosenské války.[55] Srbské síly zdědily výzbroj a výstroj JNA, zatímco chorvatské a bosenské síly získaly zbraně přes Chorvatsko v rozporu s embargem.[56]

19. září 1991 přesunula JNA další jednotky do oblasti kolem města Mostar. Proti tomu protestovala místní vláda. 20. září 1991 JNA přesunula jednotky na frontu u Vukovaru přes Višegradskou oblast severovýchodní Bosny. V reakci na to místní Chorvati a Bosňáci postavili barikády a stanoviště pro kulomety. Zastavili kolonu 60 tanků JNA, ale následující den byli násilím rozprášeni. Více než 1000 lidí muselo z oblasti uprchnout. Tato akce, téměř sedm měsíců před začátkem bosenské války, způsobila první oběti jugoslávských válek v Bosně. V prvních říjnových dnech JNA zaútočila a srovnala se zemí chorvatskou vesnici Ravno ve východní Hercegovině, na cestě k útoku na Dubrovník v jižním Chorvatsku.[57]

Dne 6. října 1991 dal bosenský prezident Alija Izetbegović televizní prohlášení o neutralitě, které obsahovalo prohlášení „to není naše válka“.[58] Mezitím Izetbegović učinil před bosenským parlamentem dne 14. října následující prohlášení týkající se JNA: „Nedělejte nic proti armádě. (...) přítomnost armády je pro nás stabilizujícím faktorem a my tu armádu potřebujeme (...). Až dosud jsme s armádou neměli problémy a nebudeme mít problémy ani později.“[59]

V průběhu roku 1990 vytvářela SDB a skupina vybraných srbských důstojníků Jugoslávské lidové armády (JNA) Plán RAM s cílem organizovat Srby mimo Srbsko, upevnit kontrolu nad začínajícími stranami SDS a rozmístit zbraně a střelivo.[60]

Plán měl připravit rámec pro třetí Jugoslávii, ve které by všichni Srbové na svých územích žili společně ve stejném státě.[61]

Novinář Giuseppe Zaccaria shrnul setkání důstojníků srbské armády v Bělehradě v roce 1992 a uvedl, že přijali explicitní politiku zaměřenou na ženy a děti jako zranitelnou část muslimské náboženské a sociální struktury.[62] Podle některých zdrojů byl plán RAM vytvořen v 80. letech 20. století.[63] Jeho existenci prozradil Ante Marković, předseda vlády Jugoslávie, Chorvat z Bosny a Hercegoviny. Existence a jeho možná realizace znepokojila bosenskou vládu.[64][65]

Předválečná situace v Bosně a Hercegovině[editovat | editovat zdroj]

Srbští členové parlamentu 24. října 1991 pro nesouhlas s vyhlášením suverenity Bosny a Hercegoviny na Jugoslávii založili Sněmovnu srbského národa Bosny a Hercegoviny (Skupština srpskog naroda Bosne i Hercegovine). Následně 9. ledna 1992 založili Republiku srbského národa Bosny a Hercegoviny (Republika srpskog naroda Bosne i Hercegovine), nato 7. dubna Sněmovna Srbského národa Bosny a Hercegoviny vyhlásila nezávislost Srbské republiky Bosny a Hercegoviny (Srpska Republika Bosne i Hercegovine), 12. srpna přejmenované na Republiku Srbskou (Republika Srpska).

Chorvatské společenství Herceg-Bosna[editovat | editovat zdroj]

Ostatky bosňáckých civilistů z vesnice Ahmići, kterou 16. dubna 1993 napadla Chorvatská rada obrany

Chorvatské demokratické společenství Bosny a Hercegoviny (Hrvatska demokratiska zajednica Bosne i Hercegovine, HDZ BiH) byla vlastně odnoží Chorvatské demokratické unie Franjo Tuđmana. Chorvatští nacionalisté v Bosně a Hercegovině pod vedením politiků jako Mate Boban, Dario Kordić, Jadranko Prlić a Ignac Koštroman vyhlásili 18. listopadu 1991 politickou, ekonomickou, kulturní a geografickou autonomii na Bosně a Hercegovině, nazvanou Chorvatské společenství Herceg-Bosna (Hrvatska zajednica Herceg-Bosna). Následně 14. září 1992 vyhlásili nezávislost Chorvatské republiky Herceg-Bosny.

Referendum o nezávislosti Bosny a Hercegoviny[editovat | editovat zdroj]

Po vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska na Socialistické federativní republice Jugoslávii v roce 1991 Bosna a Hercegovina i přes odpor bosenských Srbů uspořádala referendum o nezávislosti, které se uskutečnilo ve dnech 29. února a 1. března 1992. Sněmovna srbského národa Bosny a Hercegoviny vyzvala srbské obyvatelstvo k bojkotu referenda. Počet voličů v referendu byl 64 %[66] a výsledek byl 99,43 % ve prospěch nezávislosti. Nezávislost byla vyhlášena dne 5. března 1992 v parlamentu. Po tomto aktu začaly ozbrojené blokády silnic, převážně ze strany Srbů.

Carrington-Cutileirův plán[editovat | editovat zdroj]

Hrozba války v zemi si vynutila zasedání Evropského společenství a dalších států v září 1991. Carrington-Cutileirův plán byl pojmenovaný podle jeho tvůrců – lorda Petera Carringtona a portugalského velvyslance José Cutileira. Plán spočíval v rozdělení území podle majoritních etnik na všech úrovních správy. Nejprve byl plán přijat všemi třemi stranami, ale nakonec prezident Bosny a Hercegoviny, Bosňan Alija Izetbegović, od plánu ustoupil a jednání tak ztroskotala.

Zbrojní embargo[editovat | editovat zdroj]

Dne 25. září 1991 vydala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci RB OSN 713 o uvalení zbrojního embarga pro všechny státy bývalé Jugoslávie. Embargo postihlo nejvíce armádu Bosny a Hercegoviny, protože Srbsko vlastnilo většinu vojenského arzenálu komunistické armády Jugoslávie a chorvatská armáda mohla využít pašování zbraní přes své pobřeží. Pakliže Srbsko vlastnilo většinu výbavy po rozpadlé Jugoslávii, na území Bosny bylo více než 55 % zbrojařských závodů a kasáren. Ovšem nedostatek surovin, elektrické energie pro výrobu a srbská správa mnoha podniků, nutilo BaH apelovat na embargo, protože v očekávání válečného konfliktu potřebovala BaH zbraně. Embargo zrušeno nebylo, proti se postavilo Spojené království, Rusko a Francie.

Válka[editovat | editovat zdroj]

Prvním reálným konfliktem v Bosně byl spor mezi Srby a Bosňáky. V druhém dni referenda o nezávislost 1. března 1992 byl na srbské svatbě v Sarajevu zabit otec ženicha Nikola Gardović, kterého Srbové považují za první oběť války. Naproti tomu Bosňáci a Chorvaté považují za první oběti civilisty z obce Ravno, které vyvraždila Jugoslávská lidová armáda 30. září 1991, v průběhu obléhání města Dubrovník.

Dne 19. září Jugoslávská lidová armáda (JNA) přesunula některé svoje jednotky do oblasti kolem města Mostar, kde obyvatelé veřejně protestovali proti vládě.

Pád Srebrenice a Žepy[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Srebrenický masakr.

6. květen 1993 RB OSN přijala rezoluci č. 824, kterou bylo město Sarajevo, Tuzla, Bihać, Goražde, Žepa a Srebrenica a jejich okolí vyhlášena bezpečnými zónami pod ochranou OSN. 11. července 1995 Bosenskohercegovští Srbové dobyli bosňáckou enklávu Srebrenici, kterou obléhali od léta 1992. Z města bylo evakuováno na 25 000 lidí, většinou do oblasti Tuzly. Nejasný zůstal osud asi patnácti tisíc bosňáckých mužů, kteří byli při obsazování města zajati. Část z nich se probila do Tuzly, ostatní byli pobiti. 25. července dobyly srbské síly Žepu, další takzvanou bezpečnou zónu.[67]

Mapy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ramet 2010, s. 130.
  2. Christia 2012, s. 154.
  3. CIA 1993, s. 28.
  4. Shrader 2003, s. 22.
  5. Ramet 2006, s. 450.
  6. a b Mulaj 2008, s. 53.
  7. Finlan 2004, p. 21
  8. Ramet 2006, s. 451.
  9. a b c Spolna i nacionalna struktura žrtava i ljudski gubitci vojnih formacija (1991-1996) [online]. Prometej. Dostupné online. (anglicky) 
  10. After years of toil, book names Bosnian war dead. Reuters. 15 February 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 July 2013. (anglicky) 
  11. ICTY: Conflict between Bosnia and Herzegovina and the Federal Republic of Yugoslavia [online]. [cit. 2015-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 January 2019. (anglicky) 
  12. ICJ: The genocide case: Bosnia v. Serbia – See Part VI – Entities involved in the events 235–241 [online]. [cit. 2015-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 March 2011. (anglicky) 
  13. From Lisbon to Dayton: International Mediation and the Bosnia Crisis [online]. [cit. 2019-11-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 January 2023. (anglicky) 
  14. Christia 2012, s. 172.
  15. Wood 2013, s. 140, 343.
  16. Forsythe 2009, p. 145
  17. Bosnia Handout [online]. [cit. 2016-05-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2017. (anglicky) 
  18. COHEN, Roger. Conflict in the Balkans: The overview; NATO presses Bosnia bombing, vowing to make Sarajevo safe. The New York Times. 31 August 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 September 2018. (anglicky) 
  19. HOLBROOKE, Richard. To End a War. New York: Modern Library, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-375-75360-2. OCLC 40545454 S. 102. (anglicky) 
  20. Dayton Peace Accords on Bosnia [online]. US Department of State, 30 March 1996 [cit. 2006-03-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 May 2011. (anglicky) 
  21. BILEFSKY, Dan. Karadzic Sent to Hague for Trial Despite Violent Protest by Loyalists. The New York Times. 2008-07-30. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 June 2017. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  22. Bosnia war dead figure announced. news.bbc.co.uk. BBC, 21 June 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 April 2022. (anglicky) 
  23. Bosnia's dark days – a cameraman reflects on war of 1990s. www.cbc.ca. CBC, 6 April 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 June 2012. (anglicky) 
  24. Logos 2019, s. 265, 412.
  25. Jolie highlights the continuing suffering of the displaced in Bosnia [online]. UNHCR, 6 April 2010 [cit. 2010-10-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 January 2018. (anglicky) 
  26. HARTMANN, Florence. Bosnia [online]. Crimes of War [cit. 2015-04-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 May 2015. (anglicky) 
  27. HARSCH, Michael F. The Power of Dependence: NATO-UN Cooperation in Crisis Management. Oxford: Oxford University Press, 2015. ISBN 978-0-19-872231-1. S. 37. (anglicky) 
  28. Burg a Shoup 2015, s. 222.
  29. CROWE, David M. War Crimes, Genocide, and Justice: A Global History. [s.l.]: Palgrave Macmillan, 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 January 2023. ISBN 978-0-230-62224-1. S. 343. (anglicky) 
  30. Bose 2009, s. 124.
  31. WALSH, Martha. Women and Civil War: Impact, Organizations, and Action. [s.l.]: Lynne Rienner Publishers, 2001. Dostupné online. ISBN 9781588260468. S. 57; The Republic of Bosnia and Herzegovina was recognised by the European Union on 6 April. On the same date, Bosnian Serb nationalists began the siege of Sarajevo, and the Bosnian war began.. (anglicky) 
  32. a b Hammond 2007, s. 51.
  33. ROGEL, Carole. The Breakup of Yugoslavia and Its Aftermath. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 2004. Dostupné online. ISBN 9780313323577. S. 59; Neither recognition nor UN membership, however, saved Bosnia from the JNA; the war there began on April 6.. (anglicky) 
  34. Mulaj 2008, s. 76.
  35. Donia 2006, s. 291.
  36. Donia 2006, s. 284.
  37. 15 years ago, Dayton Peace Accords: a milestone for NATO and the Balkans. www.nato.int. NATO, 14 December 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 February 2020. (anglicky) 
  38. PAVKOVIC, Aleksandar. The fragmentation of Yugoslavia: nationalism and war in the Balkans. [s.l.]: MacMillan Press, 1997. ISBN 978-0-312-23084-5. S. 85. (anglicky) 
  39. a b KLEMENČIČ, Matjaž; ŽAGAR, Mitja. The former Yugoslavia's Diverse Peoples: A Reference Sourcebook. Santa Barbara, California: ABC-CLIO, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1-57607-294-3. S. 311. (anglicky) 
  40. Bethlehem & Weller 1997, s. 20
  41. The Death Of Yugoslavia Part 1 Enter Nationalism 5. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 October 2022. (anglicky) 
  42. CAMPBELL, David. National deconstruction: Violence, identity, and justice in Bosnia. [s.l.]: U of Minnesota Press, 1998. Dostupné online. ISBN 978-0-8166-2937-4. S. 220. (anglicky) 
  43. S. Lobell; P. MAUCERI. Ethnic Conflict and International Politics: Explaining Diffusion and Escalation. [s.l.]: Palgrave Macmillan US, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1-4039-8141-7. S. 79–. (anglicky) 
  44. Sadkovich 2007, s. 239.
  45. Ramet 2006, s. 386.
  46. Lučić 2008, s. 72.
  47. Lučić 2008, s. 74–75.
  48. Tanner 2001, s. 248.
  49. CIA 2002, s. 58, 91.
  50. Lukic a Lynch 1996, s. 206.
  51. Ramet 2006, s. 426.
  52. Schindler 2007, s. 71.
  53. Caspersen 2010, s. 82.
  54. a b Trbovich 2008, s. 228.
  55. Burg a Shoup 1999, s. 85.
  56. Shrader 2003, s. 59–61.
  57. Ramet 2006, s. 416.
  58. Shrader 2003, s. 25.
  59. Tape record of the BiH Parliament, 88/3. – 89/2. AG, 89/3. – 90/4.
  60. JUDAH, Tim. The Serbs: History, Myth and the Destruction of Yugoslavia. [s.l.]: Yale University Press, 2008. Dostupné online. ISBN 9780300147841. S. 273. (anglicky) 
  61. Lukic a Lynch 1996, s. 204.
  62. CARD, Claudia. Confronting Evils: Terrorism, Torture, Genocide. [s.l.]: Cambridge University Press, 2010. Dostupné online. ISBN 9781139491709. S. 269. (anglicky) 
  63. TATUM, Dale C. Genocide at the Dawn of the Twenty-First Century: Rwanda, Bosnia, Kosovo, and Darfur. [s.l.]: Springer Science+Business Media, 2010. Dostupné online. ISBN 9780230109674. S. 76. (anglicky) 
  64. DOBBS, Michael. Down with Big Brother: The Fall of the Soviet Empire. [s.l.]: A&C Black, 1997. Dostupné online. ISBN 9780747533948. S. 426–27. (anglicky) 
  65. LUKI, Reneo; LYNCH, Allen. Europe from the Balkans to the Urals: The Disintegration of Yugoslavia and the Soviet Union. [s.l.]: SIPRI, Oxford University Press, 1996. Dostupné online. ISBN 9780198292005. S. 204. (anglicky) 
  66. Zpráva k výročí referenda na portálu Dnevni Avaz (bosensky)
  67. chronologický přehled událostí v Bosně a Hercegovině v letech 1992-1995. www.bosna.cz [online]. [cit. 2009-08-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-01. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]