Obléhání Sarajeva

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hořící budova parlamentu BiH v roce 1992. Tato stavba se nakonec dočkala rekonstrukce o 15 let později

Obléhání Sarajeva bylo součástí války v Bosně a Hercegovině, konfliktu v 90. letech 20. století, který následoval po rozpadu Jugoslávie. Vojska Republiky srbské obléhala město, které držely bosňácké síly. S délkou trvání 1429 dní (od noci na 5. dubna 1992 do 29. února 1996) se jedná o nejdelší obléhání v dějinách moderního válečnictví.

V době obléhání bylo celé město obklíčené bosenskosrbskými silami, vyjma koridoru jednotek OSN, který vedl přes sarajevské mezinárodní letiště. Na město dopadalo denně kolem 329 granátů, nejvíce 22. července 1993 – to bylo dokonce 3 777. Vznikly ohromné materiální i společenské škody; zničeno bylo velké množství (až 35 tisíc) budov, hlavně historické, náboženské a kulturní stavby. Ještě deset let po válce byly stopy obléhání patrné v Sarajevu mnohdy více než v jiných městech Bosny a Hercegoviny. Boje si vyžádaly cca 11 000 lidských životů (mezi nimi bylo 1601 dětí), dalších 50 000 lidí bylo raněno.

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Začátek obléhání[editovat | editovat zdroj]

Jugoslávská lidová armáda rozmístila v zimě na přelomu let 1991 a 1992 dělostřelectvo a další vojenskou techniku na kopce nad městem. Jednalo se celkem o 150 minometů a 250 tanků. V březnu pak došlo k prvním střetům; Srbové v některých částech města postavili barikády, proti nim stály policejní síly nově zformovaného státu. Mezitím proběhly ve městě 5. dubna 1992 mírové demonstrace, protestující požadovali okamžitě uklidnění situace a zastavení násilí.

Objevily se i první oběti nově vznikajícího konfliktu. Mezi Bosňany se jednalo o Suadu Dilberović a Olgu Sučić (byly zabity při palbě srbských ozbrojenců z budovy SDS do davu demonstrantů). Most na kterém byly zabity je po nich nyní pojmenován.

Eskalace[editovat | editovat zdroj]

Během dubna 1992 se bosenskohercegovinská vláda snažila krizi řešit diplomaticky, vojska se však nehodlala stáhnout. Několik jednání se Slobodanem Miloševićem a dalšími představiteli rozpadající se SFRJ nepřineslo průlom. Mezitím se tyto srbské jednotky oddělily od JNA a vznikla tak Vojska Republiky srbské (VRS). Tyto jednotky již nebyly jugoslávské, ale Republiky srbské, která mezitím vyhlásila nezávislost na BiH. VRS se následně pokusila obsadit budovu předsednictva BiH, čemuž však zabránily síly bosenskohercegovinské teritoriální obrany.

K bránícím silám se přidali i sarajevští zločinci, kteří sami vytvořili vlastní jednotky. Ti pašovali zbraně přes území ovládané VRS do obleženého města.

Vyvrcholení[editovat | editovat zdroj]

Hlavní sarajevská třída byla přezdívána jako "Ulice odstřelovačů" vzhledem k nebezpečí, které pro civilní obyvatelstvo představovali ostřelovači VRS

VRS poté zablokovala všechny komunikace vedoucí z města přes ní ovládané území, včetně zásobování vodou, elektřinou i teplem. Došlo k dalšímu posílení VRS v okolí města. K bombardování byly vybírány cíle jednak s převážně nesrbským obyvatelstvem, jednak nezbytné pro fungování státu. Útoky se tak soustředily na objekty, mezi které patřily nemocnice, objekty státní správy, průmyslové budovy, kostely a mešity. 25. dubna 1992 vyhořela budova knihovny, zničeno bylo velké množství literárních památek. Operacím v této době velel generál Ratko Mladić.

V druhé polovině roku 1992 a první roku 1993 se situace do jisté míry zhoršila. VRS obsadila Novo Sarajevo, zbytek města byl ohrožován odstřelovači, kteří obsadili výškové budovy ve městě. V mnohých ulicích proto byly vyvěšeny nápisy (bosensky Pazi, snajper), které upozorňovaly obyvatele na případné nebezpečí. Snipeři obsadili hlavně oblasti, kde byl dobrý rozhled a kde fungovala pitná voda, kterou Sarajevané potřebovali. Celkem si útoky tohoto typu vyžádaly 225 obětí.

Oběti minometného útoku

V polovině roku 1993 byl v Butmiru vybudován 800 m dlouhý tunel, který spojil město s neobsazeným územím. Město tak mohli opustit ranění, nazpět putovaly léky. Další významnou podporou byl letecký most, který do Sarajeva zřídila OSN.

Minometné útoky pokračovaly i v druhé polovině roku 1993 a také v roce 1994. Při největším útoku na tržnici v Markale zemřelo 68 lidí a dalších 200 bylo zraněno. Nepodařilo se jednoznačně prokázat, kdo minometný granát vypálil, ovšem obvinění padlo na bosenské Srby. OSN následně ultimátem donutila VRS, aby stáhly dělostřelectvo dále od města; útoků sice ubylo, přesto pokračovaly.

Ukončení obléhání[editovat | editovat zdroj]

Po dalším masakru v roce 1995 se tlak proti srbským silám vystupňoval a na konci srpna vstoupily do konfliktu síly NATO. Bombardování letounů Aliance způsobilo VRS nezanedbatelné škody a spolu s ofenzivou bosenských a chorvatských sil došlo k rychlému oslabení srbských pozic. V říjnu 1995 bylo uzavřeno příměří, v prosinci téhož roku pak vznikla Daytonská dohoda, které ukončila celou válku v Bosně a Hercegovině. Následovalo krátké období stabilizace, bosenskohercegovinská vláda oficiálně prohlásila obležení za ukončené 29. února 1996.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Opsada Sarajeva na bosenské Wikipedii a Siege of Sarajevo na anglické Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]