Rijeka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
O nezávislém státu existujícím v letech 1920-24 pojednává článek Fiume.
Rijeka
Rijeka Riva.jpg
Korzo Night.pngPalaceModello.jpg
Theatre of Ivan pl. Zajc, Rijeka.jpgRijeka-beach-sablicevo-8.jpg
RijekaUckapano.jpg
Odshora: přístav a promenáda, Korzo v noci, palác Modello, Národní divadlo, pláž Sablićevo, panorama města
Rijeka – znak
znak
Rijeka – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 0 m n. m.
Stát ChorvatskoChorvatsko Chorvatsko
Župa Přímořsko-gorskokotarská
Administrativní dělení 7 okruhů
Rijeka
Rijeka
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 44 km²
Počet obyvatel 128 384 (2011)
Hustota zalidnění 2 917,8 obyv./km²
Etnické složení Chorvati (80 %) a Srbové, Italové a další
Náboženské složení římskokatolické a pravoslavné křesťanství
Správa
Starosta Vojko Obersnel
Oficiální web www.rijeka.hr
Telefonní předvolba (+385) 051
PSČ 51000
Označení vozidel RI
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rijeka (italsky Fiume, německy St. Veit am Flaum, slovinsky Reka, dříve maďarsky Szentvit) je přístavní město v severním Chorvatsku. Leží v Kvarnerském zálivu Jaderského moře, východně od Istrie. V roce 2011 žilo ve městě 128 384 obyvatel, v celé aglomeraci žije přibližně 305 000 obyvatel a je tak třetím největším městem v Chorvatsku. Rijeka je hlavním městem Přímořsko-gorskokotarské župy, dále potom sídlem katolického arcibiskupství a také fotbalového klubu HNK Rijeka. Patronem města je svatý Vít.

Název[editovat | editovat zdroj]

Název města odkazuje na řeku Rječina, která se v Rijece vlévá do Jaderského moře. Slovo Rijeka označuje v chorvatštině řeku. Slovinský název města Reka je stejného původu. Do italštiny byl název převzat jako Fiume, který rovněž označuje řeku.

V historických pramenech lze nalézt různé podoby názvu. Nejstarší zaznamenaný latinský název zněl Tarsus, resp. Tarsis.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

V době Římské říše zde byla liburnská osada, od 7. století byla osídlena Slovany. Město se rozvíjelo okolo pevnosti/hradu Trsat (původně z latinského Tarsa). V roce 799 jej vyplenili Frankové. Ve středověku Rijece vládli aquilejští patriarchové. Ve 13. století získala statut města. Roku 1471 se Rijeka stala majetkem Habsburků[2], v jejichž područí zůstala dalších 300 let. Jako jedno z mála měst v regionu se jej nezmocnili Benátčané.[3] V roce 1509 bylo město vypleněno benátským loďstvem a v roce 1530 následně rozsáhle přestavěno. Několikrát jej napadli i Turci, ale nikdy Rijeku nedokázali obsadit. V roce 1595 se k ní opět těsně přiblížili, tentokrát z vnitrozemí. V 16. století byla v Rijece také v provozu tiskárna,[4] která tiskla knihy v hlaholici. Později zde bylo založeno jesuitské gymnázium. Díky obchodu s řadou druhů zboží se v této době stalo z Rijeky poměrně prosperující přístavní město. V jeho okolí nicméně působili uskoci, proti nimž byly pořádány různé trestné výpravy.[5] Ze 16. století pochází také nejstarší doklady o existenci místní židovské komunity.

Status svobodného přístavu ale získala Rijeka až rozhodnutím císaře Karla VI. v roce 1719.[zdroj?] To, a zároveň stabilizace vztahů Habsburské monarchie i Benátské republiky s Tureckem (po skončení Velké turecké války), umožnily další rozvoj města. Roku 1750 zasáhlo Rijeku zemětřesení, které poškodilo hrad Trsat. V roce 1779 byla z rozhodnutí Marie Terezie dána do správy jako corpus separatum. Stala se tak samostatným celkem mimo chorvatské a slavonské království nebo Uhry. Administrativně byla vedena jako Město Rijeka s okolím (maďarsky Fiume Város és területe, německy Stadt Fiume mit Gebiet). Okolím byly míněny přilehlé obce Plase, Kozala a Drenova. Město spravoval guvernér dosazený uherskou vládou.

Rijeka na staré kresbě.

V závěru 18. století zaznamenala Rijeka značný vzestup migrace směrem do města, přicházely obchodnické rodiny ze Sarajeva i pravoslavných (srbských) oblastí Balkánu.

V letech 18081814 bylo město během napoleonských válek součástí tzv. Ilyrských provincií, které byly pod nadvládou Francie. Za krátkou dobu francouzská okupační správa investovala do rozvoje infrastruktury nemalé zdroje. Byla postavena tzv. Lujzinská cesta z Karlovace, která usnadnila dopravu povozů do chorvatského vnitrozemí. Silnice končila v Rijece, nevedla do žádných dalších pobřežních měst. Díky tomu tak získal kvarnerský přístav značnou výhodu ve srovnání s okolními městy.

Po rozhodnutí Vídeňského kongresu byla Rijeka navrácena Rakousku a od roku 1822 spadala pod Uhersko. Pro zalitavskou část monarchie představovala jeden z mála přístupů k moři. Proto se uherská vláda v druhé polovině 19. století rozhodla masivně investovat do jejího rozvoje. V roce 1843 byla odsouhlasena výstavba železnice, která měla původně vést až do Zemunu, nakonec ale spojila Rijeku především se Záhřebem a Karlovacem. Následně vznikly nové továrny a rozšířen přístav. Vyhlouben byl pobřežní pás v délce 200 m, od té doby mohly v Rijece kotvit velké lodě (do té doby jako přístav sloužilo město pouze pro malé lodě). Již v roce 1878 měl místní přístav obrat 427 513 tun zboží ročně. Založena byla uherská námořní společnost Adria. V údolí řeky Rječina byla zbudována papírna, jejíž výrobky se úspěšně prodávaly v celé Habsburské monarchii a která zaměstnávala nemalý počet lidí. Značnou zásluhu na rozvoji města měl také tehdejší starosta Giovanni de Ciotta. V roce 1873 byla zprovozněna dříve plánovaná železnice do Rijeky.[6] V souvislosti s otevřením tratě se zde odehrál i první fotbalový zápas na území současného Chorvatska.[zdroj?] Roku 1885 byla dána do provozu také první továrna na výrobu torpéd. Postavena byla dále i jedna z prvních ropných rafinerií v Evropě. Rijeka v této době také získala novodobou kanalizaci. Moderní hotel Kontinental byl otevřen v roce 1888. Námořní akademie existovala již někdy okolo přelomu století.

Pohled na místní přístav na sklonku 19. století.

Počet obyvatel Rijeky dramaticky narostl. Zatímco v roce 1880 zde žilo jen okolo dvaceti tisíc lidí, roku 1910, při posledním rakousko-uherském sčítání lidu, to bylo již okolo padesáti tisíc. Dominantním jazykem místního obyvatelstva byla v této době italština (46 % obyvatel Rijeky mluvilo italsky), dále byla zastoupena chorvatština (31 %), ke slovinskému a maďarskému jazyku se hlásilo po 7 % místních obyvatel a 5 % Riječanů hovořilo německy. Na přelomu 19. a 20. století zde bylo aktivních několik politických proudů, včetně italských iredentistů, kteří požadovali připojení Rijeky k Itálii. Ačkoliv hnutí Mladá Rijeka (italsky La Giovine Fiume), okolo něhož se shromažďovali italští nacionalisté, začalo působit v roce 1905, již při zprovoznění první tramvajové linky v roce 1899 došlo k protestům, neboť nápisy na tramvajích byly kromě většinové italštiny i v maďarštině.

V roce 1903 byla zprovozněna přímá lodní linka z Rijeky do Severní Ameriky společností Cunard Line. Přímé spojení umožnilo vystěhovalectví nemalého počtu obyvatel města do USA, přispělo ale také k emigraci obyvatel vzdálenějšího záhoří a chudých horských venkovních oblastí např. regionů, jakými je Lika. V roce 1906 linka do New Yorku přepravila téměř padesát tisíc lidí.

Během první světové války bylo město ušetřeno válečného běsnění. Řada místních obyvatel, která byla povolaná do rakousko-uherské armády nicméně na různých bojištích Evropy padla. V závěrečné části konfliktu navíc Rijeka pocítila značný nedostatek základních surovin a potravin. Rozšířený byl hlad, dělníci v loděnicích a přístavech vstupovali do stávek. Vznikaly socialistické organizace (např. rudá garda) a sílily nálady pro sjednocení všech jižních Slovanů do jednoho státu. Pokles počtu obyvatel, který způsobila válka nicméně zesílil i odchod úředníků a příslušníků národností bývalé mnohonárodnostní říše. Ještě v roce 1910 se například k maďarské národnosti hlásilo na 6,5 tisíce lidí, po válce velká část z nich se vrátila do své zmenšené vlasti. Většinou právníci a lékaři ale zůstali a rozhodli se přizpůsobit novým podmínkám.

Po pádu Rakouska-Uherska v roce 1918 odstartoval závod mezi Itálií a nově vzniklým Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (budoucí Jugoslávií) o získání kontroly nad městem. Vznikly dvě paralelní administrace. Rijeka byla nakonec obsazena Jugoslávií a anektována, nicméně tento krok měl pouze krátkého trvání. Již v listopadu 1918 do ní vstoupily mezinárodní jednotky. Osud Rijeky měl být rozhodnut na mírových jednáních v Paříži. Proti italskému požadavku na anexi Rijeky se stavěl např. i americký prezident Woodrow Wilson.[7] Jen pár dní po uzavření Saintgermainské smlouvy bylo nutné jednání na konferenci přerušit, neboť v samotném městě došlo k protestům, které inicioval italský básník Gabriele d'Annunzio. Itálie nakonec dala od Rijeky ruce pryč a ve městě bylo vyhlášeno Italské regenství Kvarneru (italsky Reggenza italiana del Carnaro). Její budoucnost nakonec stvrdila Rapallská smlouva, která měla urovnat pohraniční spory mezi Itálií a Jugoslávií. Rovněž předpokládala vznik Svobodného státu Rijeka. Ten existoval do roku 1924, poté byla Rijeka anektována Itálií s tím, že některé obce východně od města, které byly součástí Svobodného státu Rijeka, připadnou Jugoslávii. Smlouvu o rozdělení státu podepsali Nikola Pašić a Benito Mussolini.[8]

Vyhlášení Italského regenství.

V souvislosti s dělením byla v Rijece ustanovena nová Kvarnerská provincie v rámci Itálie, která zahrnovala původní západní část Svobodného státu Rijeka. Přestože město bylo odříznuto od svého vnitrozemí a přišlo o řadu tradičních obchodních vazeb, uchovalo si řadu výhod. Mělo vlastní daňovou politiku a i nadále statut svobodného přístavu. Od roku 1930 byl název administrativní jednotky, která zahrnovala Rijeku, Provincie Rijeka/Provincie Kvarner (italsky Provincia di Fiume/provincia del Carnaro). Nešťastnou ekonomickou situaci města ve 30. letech tlumily investice Istituto per la Ricostruzione Industriale, státní organizace, která italským městům poskytovala prostředky pro rozvoj a zároveň vykupovala krachující podniky během Velké hospodářské krize.

Během druhé světové války měla Rijeka značný význam pro italské námořnictvo především díky přítomnosti továrny na výrobu torpéd. Po dubnové válce v roce 1941 a obsazení (a rozdělení) Království Jugoslávie získala fašistická Itálie další území v okolí Rijeky. Provincie Kvarner se tak mohla rozšířit i do okolí města. V roce 1943, po kapitulaci Itálie, předpokládalo chorvatské fašistické vedení, že bude Rijeka spolu s celou Dalmácií a snad i Istrií připojena k Chorvatsku, nicméně nakonec bylo město obsazeno Wehrmachtem.[9] Z německé strany byla ustanovena německá dočasná správa, v jejímž čele stál Friedrich Rainer. Dne 3. května 1945 osvobodili Rijeku partyzáni.[10] Během bojů byly zničeny četné mosty ve městě, poškozen přístav a řada budov. Padl velký počet partyzánských bojovníků. Formálně ale bylo město k Jugoslávii připojeno až v roce 1947. Velmi brzy nová moc zahájila v Rijece početné procesy s kolaboranty (ať už skutečnými či údajnými) s italským fašistickým režimem. V rámci těchto procesů byli např. popraveni Riccardo Gigante, Carlo Colussi nebo Gino Sirola.

Město po druhé světové válce.

Historikové odhadují, že během druhé světové války přišla Rijeka okolo patnácti tisíc obyvatel, pokles činil celých 22 %. Italské obyvatelstvo se po konci války do jisté míry vystěhovalo. V roce 1948 byl k městu administrativně připojen blízký Sušak.

V říjnu 1953 vypukly v Rijece protiitalské nepokoje, následně byl zrušen statut italštiny jako menšinového jazyka.

V komunistické Jugoslávii se Rijeka stala jedním z nejdůležitějších přístavů v zemi a její hospodářství se zaměřilo hlavně na námořní dopravu: byly založeny společnosti na stavbu lodí, výrobu motorů a zpracování ropy. Díky znárodnění se vláda dostala k veškerému kapitálu a mohla zakládat nové společnosti. Během tohoto období se město nadále rozvíjelo, byly budovány nové čtvrti, kde byly založeny nové školy a veřejné instituce. V roce 1970 bylo otevřené nedaleké letiště na ostrově Krk. O tři roky později byla také založena i univerzita (její rektorát byl umístěn do budovy bývalé sušacké radnice). Vzhledem k náročnému terénu v okolí města se Rijeka rozšiřovala především oběma směry po pobřeží a při výstavbě byly preferovány hlavně výškové budovy, aby bylo zabíráno co nejméně cenného prostoru. Díky tomu vznikla panelová sídliště s věžovými domy (např. v lokalitách Turnić, Podmurvice, Gorna Vežica, Krimeja, Rastočine, Zamet a Kozala.)[11] Výškové budovy značným způsobem pozměnily panorama města. Zlepšení v oblasti dopravy však byla pouze mírná; dálniční síť během existence SFRJ do Rijeky nedosáhla. Vlakem kvarner-ekspres trvala jízda z přístavního města do republikové metropole Záhřebu 3,5 hodiny.[12]

V lednu 1991 se ve zjitřené atmosféře před válkou v Jugoslávii uskutečnila v centru města (na třídě Korzo) protiválečná demonstrace proti Jugoslávské lidové armádě.

V roce 2003 Rijeku navštívil papež Jan Pavel II., mše se zúčastnilo na sto tisíc lidí. V roce 2020 byla Rijeka spolu s irským městem Galway vyhlášena Evropským městem kultury.

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Podnebí a vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Podnebí je subtropické, s deštivou zimou a sušším létem, během kterého je také nejméně oblačnosti. Sníh je vzácný, sněží v průměru 1-3 dny v roce. Mráz se vyskytuje obvykle jen v zimních měsících. Nejvyšší naměřená teplota byla 38 °C a nejnižší -9 °C. Průměrná vlhkost vzduchu se pohybuje od 62 % v červenci po 83 % v prosinci. Vane nejčastěji severní vítr. Celoročně je poměrně stálá rychlost větru 6,5-10 km/h.

Rijeka má ročně 2309,2 hodin slunečního svitu. Nejméně připadá v průměru na měsíc říjen (cca 100 hodin) a nejvíce na červenec (celkem 315 hodin).

Úhrn srážek dosahuje v měsících lednusrpnu v průměru okolo 100 mm, poté množství srážek až do konce roku roste, a to až na 200 mm měsíčně. Roční úhrn srážek byl v období let 19922017 1605,5 mm.

Rijeka – podnebí
Období leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec rok
Nejvyšší teplota [°C] 13 15 20 24 28 32 34 33 29 24 19 15 34
Průměrné denní maximum [°C] 9 10 14 17 23 27 30 30 24 19 13 9 18,75
Průměrná teplota [°C] 6,5 8 11,5 14,5 20 24 26 25,5 20,5 15,5 10,5 7 15,7
Průměrné denní minimum [°C] 4 6 9 12 17 21 22 21 17 12 9 5 12,9
Nejnižší teplota [°C] −1 −1 3 7 12 14 19 16 14 7 4 1 −1
Průměrné srážky [mm] 135 114 104 111 102 111 82 100 165 176 183 154 1 537
Zdroj: [1]

Flora a fauna[editovat | editovat zdroj]

Většina městských parků se nachází na svazích kopců, které klesají postupně k mořskému břehu. Jedná se např. o Park Vladimira Nazora, Park hrdinů (chorvatsky Park heroja nebo Pančićův park v blízkosti místního Františkánského kláštera. Krajina severním směrem od města je zalesněná, nacházejí se zde např. vrcholy Veli vrh, Pleš nebo Mačkov vrh.

Ochrana životního prostředí[editovat | editovat zdroj]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Mešita v Rijece.

V Rijece žilo ještě v roce 1991 přes 164 000 obyvatel. Po ukončení války v roce 1995 jejich počet klesl a dnes zde žije 128 384 obyvatel. Nejvíce je Chorvatů (82,52 %), Srbů (6,57 %), Bosňáků (2,06 %) a Italů (1,9 %).

V roce 1994 byla ve městě založena Česká beseda Rijeka, která má okolo 150 členů a vydává zpravodaj Naše řeč. V roce 2009 česká komunita na ulici Ćićarijska otevřela nově vybudovaný Český dům T. G. Masaryka.[13]

Náboženská struktura[editovat | editovat zdroj]

Celkem 71,96 % se jich hlásí k římskokatolické církvi, především Chorvati a Italové. K Srbské pravoslavné církvi se hlásí 6,95 % obyvatel. Zastoupen je i islám, především vzhledem k migraci z Bosny a Kosova v dobách socialistické Jugoslávie.

V roce 1943 zde žilo okolo 4 700 židů. V současnosti je zde jedna z deseti židovských komunit v Chorvatsku. Riječtí Židé přišlo do města někdy okolo 16. století, většinou se jednalo o sefardské Židy. Po roce 1848 se v Rijece usadili Židé askenážští. Židovská komunita těžce strádala během druhé světové války, řada Židů se vystěhovala po nástupu komunistického režimu v Jugoslávii do Trestu nebo dalších měst v regionu, případně do Izraele. V roce 2008 75 obyvatel hlásilo k judaismu. Patří jim jedna ze tří synagog, které se na celém území Chorvatska dochovaly po druhé světové válce. V roce 2008 byla po rekonstrukci znovu otevřena. Oficiálně byla židovská náboženská obec v Rijece založena v roce 1781.

Oficiálním jazykem na území města je od roku 1953 pouze chorvatština (resp. dříve srbochorvatština). Většina lidí v Rijece mluví chorvatsky (čakavským dialektem). Někteří starší obyvatelé města ovládají italštinu.

Obecní správa a politika[editovat | editovat zdroj]

Místní části[editovat | editovat zdroj]

Rijeka se administrativně dělí na celkem 34 městských částí:

Pořadí Název místní části Rozloha (ha) Počet obyvatel (2011.)
1. Banderovo 35,82 2235
2. Belveder 20,69 3501
3. Brajda-Dolac 41,26 4085
4. Brašćine-Pulac 319,29 2338
5. Bulevard 28,71 2067
6. Centrum-Sušak 66,07 1812
7. Draga 345,30 1463
8. Drenova 702,17 7624
9. Gornja Vežica 90,38 6783
10. Gornji Zamet 131,44 4829
11. Grad Trsat 130,39 2296
12. Grbci 35,65 1694
13. Kantrida 362,22 6005
14. Kozala 60,68 5284
15. Krimeja 19,14 3180
16. Luka 21,86 1318
17. Mlaka 83,52 3992
18. Orehovica 252,85 539
19. Pašac 98,10 410
20. Pećine 48,59 2545
21. Pehlin 232,51 5553
22. Podmurvice 78,35 5988
23. Podvežica 72,57 6110
24. Potok 35,78 1448
25. Srdoči 228,28 6522
26. Sveti Kuzam 53,79 240
27. Sveti Nikola 98,79 9249
28. Svilno 112,22 896
29. Školjić-Stari grad 27,12 1648
30. Škurinje 213,50 5751
31. Škurinjska Draga 89,82 4674
32. Turnić 37,31 4539
33. Vojak 19,66 2854
34. Zamet 140,47 9152

Další malé části jsou Bačići, Brašćine, Brig, Diračje, Gornja Drenova, Grbaste, Grohovo, Gušć, Kablari, Kostabella, Krnjevo, Marčeljeva Draga, Marči, Martinkovac, Naselje Vulkan, Orlići, Paris, Piramida, Preluk, Pod Ohrušvom, Podbreg, Pulac, Rastočine, Rujevica, Štranga, Tibljaši, Tijani, Tomasići, Turan, Tutnovo a Žakalj.

Opčina města se oficiálně dělí na dvě sídla: Město Rijeka s 124 384 obyvateli a vesnice Bakar (dio) s 240 obyvateli.

Zastupitelstvo a starosta[editovat | editovat zdroj]

V čele města stojí starosta (chorvatsky gradonačelnik), který zastupuje město navenek. Volí jej zastupitelstvo města. Rada města (kolektivní orgán, který řídí město) má minimálně dva místostarosty, kteří starostu v době jeho nepřítomnosti zastupují.

Zastupitelstvo města (chorvatsky gradsko vijeće) má 33 členů, kteří jsou voleni v komunálních volbách. Po jednom zastupiteli je voleno z komunity italské a srbské národnostní menšiny. Zastupitelstvo má svého předsedu a dva místopředsedy, jeden místopředseda musí být zástupce jedné z národnostních menšin. Zastupitelstvo schvaluje/doplňuje Statut msta Rijeky, schvaluje městský rozpočet, dohlíží na hospodaření města apod. Volební období rijeckých zastupitelů je čtyřleté.

Konzuláty[editovat | editovat zdroj]

V Rijece se nacházejí konzuláty Rakouska, Česka, Dánska, Finska, Chile, Itálie, Maďarska, Norska, Německa, Rumunska, Srbska, Švédska a Turecka.

Hospodářství a doprava[editovat | editovat zdroj]

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Loď společnosti Jadrolinija.

Rijeka je co do počtu obyvatel třetím největším městem v zemi (po Splitu a Záhřebu), což z ní činí značné centrum řady odvětví. Je to důležité průmyslové město s loděnicí, ropnou rafinérií a koncovou stanicí ropovodu.

Značná část místního obyvatelstva byla historicky zaměstnána v rijeckých loděnicích. Těch je několik; Loděnice 3. května (chorv. 3. maj) byly založeny již v roce 1892 a později restrukturalizovány v roce 1906 pod názvem Danubius. Pro Rakousko-Uhersko se jednalo o klíčový podnik, který umožňoval monarchii získat kontrolu nad Jaderským mořem. Loděnice byla zničena německou armádou za války a obnovena socialistickou vládou. Loděnice Viktora Lenaca byly zaločeny v roce 1896 (jako firma Lazarus), současný název mají od roku 1948.

Vzhledem k ekonomické transformaci země po roce 1991 klesal význam průmyslu ve prospěch služeb, především turistiky. V druhé dekádě 21. století bylo okolo poloviny obyvatel Rijeky zaměstnáno v malých firmách/společnostech. Malé subjekty se podílí na 43 % celkové ekonomické aktivity města.

Média[editovat | editovat zdroj]

Nezávislý deník Novi list vychází v Rijece od roku 1890 a je stěžejním deníkem v regionu. Představuje jedny z mála novin, které jsou kritické jak k chorvatské vládě, tak i opozici.[zdroj?] Nezávislý italský deník La Voce del Popolo vychází v Rijece více než 120 let (s přestávkami).

Regionální televizní stanice RiTV informuje převážně o dění z regionu. Chorvatské rádio spadající pod HRT spravuje rozhlasovou stanici Radio Rijeka, která je v provozu od roku 1945. Existuje také mnoho dalších stanic, například Radio SVID, Radio Sušak nebo Radio Trsat.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Stará tramvaj v Rijece (před rokem 1935)
Most přes řeku Rječinu.
Podrobnější informace naleznete v článku Tramvajová doprava v Rijece.

Rijeka je největším přístavem Chorvatska s ročním obratem 13 milionů tun. Kromě přístavu se zde nachází i loděnice. Trajekty odtud jezdí na blízké ostrovy (Krk, Cres) a doněkterých chorvatských a italských měst.

V Rijece sídlí také dopravní společnost Jadrolinija. Vzhledem k tomu, že právě přístav umožnil historický rozvoj města do současné podoby se hlavní přístav i nádraží nacházejí v samotném středu města.

Rijeka je napojena na dálnici A6, která směřuje do Karlovace a do Záhřebu, dále potom na dálnici A7, která směřuje do Slovinska. Rychlostní silnice směřuje z Rijeky i k městu Opatija a na poloostrov Istrie. Do pobřežních měst Crikvenica a Novi Vinodolski vede silnice D8 (známá též jako Jadranská magistrála). Na nedaleký ostrov Krk byl v 2. polovině 20. století postaven silniční most.

Z místního nepříliš frekventovaného nádraží jezdí vlaky do Záhřebu, Osijeku a do Lublaně, v letní sezóně počet destinací stoupá o některá středoevropská města. V roce 2020 vyjela z Prahy hlavního nádraží do Rijeky přímá vlaková linka od RegioJetu.[14] [15] Zajímavostí je náročné trasování tratě na Záhřeb centrem města. Železniční trať Záhřeb–Rijeka překonává hned v Rijece nemalé stoupání (jen v úseku vedeným samotným městem je to 200 m). Část trati je vedena i v tunelu (tunel Brajdica) a trať také směřuje přímo po námořní promenádě Riva. Severozápadním směrem je také z Rijeky vedena i železniční trať do Slovinska, která přes město Ilirska Bistrica směřuje do Lublaně a do Terstu.

Letiště Rijeka bylo otevřeno v roce 1970 a nachází se na ostrově Krk 26 km jihovýchodně od města. Zaměřuje se především na charterové lety, byť v posledních letech se zvyšoval počet pravidelných leteckých linek. V roce 2017 letiště využilo 141 111 cestujících, do roku 2020 předpokládalo město Rijeka zvýšit počet odbavených cestujících až na půl milionu.[zdroj?]

Místní a městskou dopravu zajišťují autobusy na 17 linkách. V letech 18991952 zde byla provozována také tramvajová doprava, kterou nahradily trolejbusy, zrušené roku 1971.

V rámci individuální automobilové dopravy se ve městě v letech 20152017 pohybovalo na 53 000 silničních vozidel denně.

Infrastruktura[editovat | editovat zdroj]

Zdrojem pitné vody pro město Rijeka je řeka Rječina, jejíž voda se rozvádí prostřednictvím vodovodní sítě v celkové délce 853 km. Kromě ní se využívá voda ještě z několika podzemních pramenů, které jsou rovněž na síť napojené. Na vodovod je napojeno 99,85 % obyvatel města, průměrný riječan spotřebuje 130 l vody denně.

Plynofikace byla realizována sítí zbudovanou v 60. a 70. letech 20. století. Plynový rozvod Rijeky je napojen na centrální chorvatský plynovod, který směřuje z Rijeky do města Pula na západě a Karlovac na východě.

Školství, kultura a sport[editovat | editovat zdroj]

Školství[editovat | editovat zdroj]

Základní škola Nikoly Tesly.

Na území města Rijeky se nachází celkem 28 vzdělávacích institucí. Město Rijeka je zřizovatelem 24 z nich. Některé vzdělávací instituce jsou soukromé.

Ve městě se nachází 14 odborných škol a 4 gymnázia. Italské gymnázium působí v Rijece od roku 1888.

Od roku 1973 má Rijeka vlastní unvierzitu (chorvatsky Riječko sveučilište). V rámci ní působí Akademie výtvarných umění, ekonomická, filozofská, stavební, lékařská, námořní, právní a technická fakulta. Fakuta ekonomiky a turistky je umístěna v istrijském městě Pula, Vysoká pedagogická škola má svoje pobočky i ve městě Gospić.

Kultura a turistika[editovat | editovat zdroj]

Rijeka je oblíbené turistické letovisko – především kvůli svým památkám, jako barokní jezuitský Chrám sv. Víta, vystavěný na kruhovém půdorysu, kostel sv. Jeronýma, paláce z 19. století (např. Vranyczanský palác nebo budova hlavní pošty), kapucínský kostel z počátku 20. století, pozůstatky římského osídlení či výstavní Korzo a úzké uličky ve středu města, poté pro mořské pobřeží. Mezi kulturní památky patří také industriální stavby (továrny, zbudované v druhé polovině 19. století).

Jsou zde také divadla, univerzita (1973), galerie a mnoho muzeí. V bývalém guvernátorském paláci dnes sídlí muzeum regionální historie a námořnictví. Od roku 1982 se ve městě každoročně v lednu a únoru pořádá karneval, který navštíví až 120 000 lidí[zdroj?].

Mezi oblíbené kulturní akce v Rijece patří např. Rijecké letní noci (chorvatsky Riječke ljetne noći, které organizuje Chorvatské národní divadlo, dále Léto na Gradině, Revue loutkového divadla, kterou organizuje Městské divadlo loutek Rijeka, Mezinárodní festival malých scén, Jazz time festival, Festival komorní hudby, Mezinárodní bienále komiksů a další.

Město Rijeka bylo mezi čtyřmi chorvatskými kandidáty zvoleno za Evropské město kultury v roce 2020. V rámci tohoto titulu byly ve městě otevřeny některé nové budovy a kulturní objekty, jejichž obnovu a rozvoj umožnily evropské fondy.

V roce 2017 navštívilo Rijeku 134 472 turistů, z nichž cca 30 tisíc byli návštěvníci z Chorvatska a zbytek ze zahraničí. Zhruba polovina návštěvníků se ubytovávala v soukromí, jedna třetina v hotelech, 15 % v hostelech a 10 % v nekomerčních ubytovacích zařízeních.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Sportovní hala Zamet.

Sídlí zde fotbalový klub HNK Rijeka, který hraje v první chorvatské fotbalové lize, a který vyhrál chorvatský i jugoslávský fotbalový pohár. Naposledy tomu tak bylo v sezoně 2016/2017.

V Rijece působí celkem 38 sportovních organizací.

Řada místních sportovců získala medaile na různých mezinárodních soutěžích. V roce 2008 např. získala místní sportovkyně Snežana Pejčić bronzovou medaili na olympijských hrách v Pekingu ve střelbě.

Místní klub vodního póla VK Primorje Rijeka v roce 2013 vyhrál Adria ligu, kterou hrají proslulé týmy z Chorvatska, Černé Hory a Slovinska.

V letech 19781990 se Grand Prix Jugoslávie konala třináctkrát na Automotodromu Grobnik v rámci mistrovství světa motocyklů.

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Článek na portálu rijeka.hr (chorvatsky)
  2. TRACY, James D. Balkan Wars, Habsburg Croatia, Ottoman Bosnia and Venetian Dalmatia 1499–1617. Londýn: Rowman & Littlefield, 2016. ISBN 978-144-2213-58-6. S. 59. (angličtina) 
  3. FINE, John, V. A. When Ethnicity Did Not Matter in the Balkans. [s.l.]: The University of Michigan Press, 2006. ISBN 978-0-472-11414-6. S. 173. (angličtina) 
  4. FINE, John, V. A. When Ethnicity Did Not Matter in the Balkans. [s.l.]: The University of Michigan Press, 2006. ISBN 978-0-472-11414-6. S. 454. (angličtina) 
  5. TRACY, James D. Balkan Wars, Habsburg Croatia, Ottoman Bosnia and Venetian Dalmatia 1499–1617. Londýn: Rowman & Littlefield, 2016. ISBN 978-144-2213-58-6. S. 123. (angličtina) 
  6. BILANDŽIĆ, Dušan. Hrvatska moderna povijest. Záhřeb: Golden Marketing S. 21. (chorvatština) 
  7. MATKOVIĆ, Hrvoje. Povijest Jugoslavije. Záhřeb: PIP Pavičić, 2003. 444 s. ISBN 953-6308-46-0. S. 79. (chorvatština) 
  8. ŠEBA, Jan. Rusko a Malá dohoda v politice světové. Praha: Melantrich, 1936. 652 s. Kapitola II., s. 517. (čeština) 
  9. BILANDŽIĆ, Dušan. Hrvatska moderna povijest. Záhřeb: Golden Marketing S. 142. (chorvatština) 
  10. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 68. (srbochorvatština) 
  11. Článek na portálu gkr.hr (chorvatsky).
  12. GRANDITS, Hannes; TAYLOR, Karin. Sunčana strana Jugoslavije: Povijest turizma u socijalizmu. Záhřeb: CEU Press, 2013. ISBN 978-953-7963-03-3. S. 331. (chorvatština) 
  13. Česká beseda Rijeka
  14. Dva tisíce piv i suši. Jeli jsme prvním žlutým vlakem do Chorvatska [online]. 2020-06-30 [cit. 2020-09-30]. Dostupné online. (česky) 
  15. ON-LINE: RegioJet dorazil s vlakem k Jadranu, cestou nabral přes hodinu zpoždění [online]. 2020-07-01 [cit. 2020-09-30]. Dostupné online. (česky) 

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Rijeka na anglické Wikipedii, Rijeka na chorvatské Wikipedii a Fiume na maďarské Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Program zaštite zraka, ozonskog sloja, ublažavanja klimatskih promjena i prilagodbe klimatskim promjenama za područje grada Rijeke za razdoblje 2018–2022 (chorvatsky)
  • Filip Novosel: Rijeka u 19. stoljeću (chorvatsky)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]