Osijek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Osijek
Nábřeží Drávy v Osijeku
Osijek – znak
znak
Osijek – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 94 m n. m.
Stát Chorvatsko Chorvatsko
Župa Osijecko-baranjská
Region Slavonie
Osijek
Osijek
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 171 km²
Počet obyvatel 108 048 (2011)
Náboženské složení křesťanství
Správa
Vznik 2. století
Zakladatel Římané
Oficiální web www.osijek.hr
Adresa obecního úřadu Franja Kuhača 9,31000 Osijek
PSČ 31000
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Osijek (maďarsky Eszék, německy Esseg, v srbské cyrilici Осијек) je největší město v chorvatské Slavonii a čtvrté největší v zemi. Má přibližně 108 tisíc[1][2] obyvatel a je správním střediskem župy Osijek-Baranja. Ve městě sídlí fotbalový klub NK Osijek.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Chorvatská historiografie[zdroj?] považuje současný název města za slovanského původu. Odkazuje na oseku, tedy suché a vhodné vyvýšené místo nad řekou a močály, kde se lze usadit. Ve středověkých záznamech, které byly psány latinsky, je město pojmenováno jako Eszek nebo Ezeek. Tehdejší podoba názvu byla ovlivněna navíc i maďarským jazykem. Pozdější názvy města měly podobu Essegg nebo Essec.

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Osijek se nachází na řece Drávě, ve východní části Chorvatska, na hranici mezi Slavonií a Baranjí. Jako přístav na řece je umístěn 25 km od soutoku Drávy s Dunajem. Nachází se 211 km východně od Záhřebu, 190 km severně od Sarajeva, 95 km západně od Nového Sadu a 161 km severozápadně od Bělehradu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Starověk[editovat | editovat zdroj]

Na místě dnešního města Osijek se nacházelo několik dávných osad. Nejznámější a nejvýznamnější z nich byla keltská vesnice Mursa. Ta se nacházela v prostorech dnešního dolního města. Archeologický průzkum lokality odhalil pozůstatky keltské svatyně z 2. století př. n. l.

Po vyhnání Keltů se na místě původní osady utábořili římští vojáci, kteří obsazovali prostor budoucí provincie Panonia. Až do poloviny 18. století existovaly v okolí původního tábora pozůstatky dvojitého příkopu a násypů, které nechali Římané postavit. Ještě v té době totiž byly zakresleny na místních mapách; po rozvoji města a výstavbě nových čtvrtí však byly zasypány a narovnány. Římské castrum mělo síť pravoúhlých cest a malé opevnění na břehu řeky Drávy, které mělo chránit přístaviště. Přes řeku nechali Římané zbudovat most.

Za vlády císaře Hadriána neslo tehdejší sídlo název Colonia Aelia Mursa, který je doložen v první polovině 2. století. Mursa se rozšířila do podoby antického města a její zástavba překonala ze západní strany linii původních hradeb. Rozšíření města bylo prozkoumáno podrobněji při archeologickém průzkumu v roce 2001; nová část města čítala kromě hlavní tři metry široké silnice i klasický římský amfiteátr, který se nacházel jihozápadně od původního centra města.

V roce 351 se před hradbami Mursy odehrála bitva mezi vojsky císaře Konstantina II., a uzurpátora Magnentia. Poté, co císař Konstantin II. nad nepřítelem v jedné z nejkrvavějších bitev, kdy proti sobě stáli sami římští vojáci, zvítězil, nechal v Murse vybudovat vítězný oblouk. Jeho pozůstatky však nebyly nalezeny. Bitva si vyžádala okolo čtyřiceti tisíc mrtvých a těla vojáků byla pohřbena v blízkosti dnešní vesnice Trpinja.

Antické město bylo zničeno v roce 441 nájezdem Hunů.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Ve středověkých dokumentech je město poprvé připomínáno k roku 1196, a to v dokumentu krále Emericha Uherského, který cisterciánskému klášteru uznával právo vybírat poplatky za clo a obchod převážený přes řeku Drávu. Osijek byl zmíněn jako místo, kde byla řeka často překračována jednotlivými obchodníky. Ti putovali mezi Panonskou nížinou a jihovýchodní Evropou.

O středověké podobě města neexistuje mnoho záznamů. Nacházel se zde kostel. sv. Trojice, který měl románské základy a byl později přestavěn v gotickém stylu v 15. století. Vlastníkem středověkého města byla šlechtická rodina Korogy, která si nechala vybudovat v Osijeku vlastní sídlo (kaštel). Většina místního obyvatelstva hovořila maďarsky. Není doloženo, zda-li byl Osijek v této době obehnán hradbami, ty s jistotou stály až poté, co se města zmocnili Turci.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Pontonový most přes Drávu.

Postupující osmanská vojska dosáhla Osijeku 14. srpna 1526. Město se vzdalo Turkům bez boje, podle některých zdrojů jej však turecký vojevůdce Ibrahim-paša nechal i poté srovnat se zemí. Sultán Sulejman I. jej následně nechal obnovit a nařídil zbudovat pontonový most přes řeku Drávu. Město se začalo opět rozvíjet jako obchodní centrum.

Pod tureckou nadvládou zůstal Osijek 160 let. Vojska Svaté ligy jej obsadila dne 29. září 1687, v samotném závěru tzv. Velké turecké války, kdy se křesťanským armádám podařilo získat území celých Uher až po řeku Sávu. Turci ještě jednou obléhali město v roce 1690, nakonec neúspěšně. Podařilo se jim jej při obléhání ale poměrně značně poničit.

Poté bylo město součástí Habsburské monarchie. Kvůli své strategické poloze blízko hranice s Osmanskou říší byla na břehu řeky Drávy vybudována v letech 17121721 pevnost (dnešní Tvrđa). Město samotné bylo přestavěno v barokním stylu, byla zde silná přítomnost vojska. Jeho obnova byla zahájena již v roce 1691.

Na počátku 18. století dorostl Osijek do takové velikosti, že jeho některé jeho části získaly vlastní správu a vznikly tak městské části. Město jako centrum regionu předehnalo dle počtu obyvatel nedalekou Virovitici. Existovaly celkem tři místní části, jejichž činnost dohromady řídila tzv. Dvorská komora. Později došlo během tereziánských reforem k jejich sloučení proto, aby město bylo řízeno centralizovaně a mohlo se ucházet o status svobodného a královského města. Sjednocení tří samostatných měst v jedno se však uskutečnilo až 2. listopadu 1786 z nařízení císaře Josefa II. Město v té době patřilo k hlavním centrům Slavonie, byl zde velký počet obchodníků a řemeslníků, nacházela se zde knihovna, divadla a v roce 1729 zde bylo otevřeno i gymnázium. Od roku 1735 měl Osijek i vlastní tiskárnu.

Status svobodného a královského města získal až 28. srpna 1809. Růst počtu obyvatel, který probíhal od 19. století, se odehrával především v rámci tzv. Horního města. Roku 1846 získalo županský palác a roku 1866 i divadlo. Do konce století byly otevřeny i odborné střední školy. Od roku 1870 bylo zprovozněno i železniční spojení se zbytkem Uher, a to vybudováním přímé trati z Budapešti.[3]

20. století[editovat | editovat zdroj]

Osijek na počátku 20. století.
Osiječtí Němci, kteří nechtěli vstoupit do nacistických organizací, byli nuceni nést ceduli s názvem "Zrádce národa".

Před vypuknutím první světové války patřil Osijek k rychle rostoucím uherským městům, kde byly budovány četné secesní vily. V roce 1910 mělo dle rakousko-uherského sčítání lidu město 31 338 obyvatel, z nichž 12 625 bylo chorvatské národnosti, 11 269 byli Němci, 3 729 Maďaři, 2 889 Srbové a 876 se přihlásilo k jiným národnostem. Drtivá většina obyvatel byla římskokatolického vyznání (24 976), méně se hlásilo k pravoslavní církvi (2 943), židovství (2 943) a různým dalším protestantským církvím. Místní židovská komunita v roce 1919 iniciovala vznik židovské organizace na území celé Jugoslávie; její ustanovující sjezd se uskutečnil právě v Osijeku.[4]

Po skončení války se stal součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a později Jugoslávie. Ve 20. letech padlo rozhodnutí zmenšit prostor pevnosti Tvrđa a dalších menších pevnůstek a valů v okolí města. Řada z nich byla zničena; město tím získalo stavební materiál a prostor na výstavbu nové elektrárny. V 20. letech působilo v Osijeku 584 různých podniků a firem.[5]

Po roce 1941 byl součástí fašistického Nezávislého státu Chorvatsko a od roku 1945 opět Jugoslávie. Spojenecká letectva v závěru války město opakovaně bombardovala. Osijek byl zvolen jako strategický cíl proto, že se zde nacházela jednak rafinerie, jednak i klíčové železniční nádraží. V Osijeku sídlila také organizace příslušníků německé národnostní menšiny v Chorvatsku, Deutsche Volksgruppe.[6]

Ustupující německá armáda zničila silniční most přes řeku Drávu; železniční zůstal nepoškozen. Město bylo osvobozeno 14. dubna 1945. Po skončení války bylo místní německé obyvatelstvo vysídleno.

Od roku 1949 byl Osijek ustanoven za centrum Slavonské oblasti.[7]

Později bylo město industrializováno; byla vybudována továrna Saporia, která vyrábí čistící prostředky. Rovněž zde bylo zřízeno několik fakult (hospodářská, filozofická a zemědělská)[8] a vysokých škol. V roce 1975 získal Osijek i vlastní univerzitu, která v současné době nese název Josipa Juraje Strossmayera. Panelová sídliště vyrostla jihovýchodně od centra města.

Během Chorvatské války za nezávislost byl Osijek jedním ze strategických cílů Jugoslávské lidové armády a k ní přidružených paravojenských formací.[zdroj?] Město bylo dlouhodobě ostřelováno a řada místních budov byla těžce poškozena. JLA obsadila několik okolních vesnic a okrajových částí města (např. Paulin Dvor, Antunovac apod.) Na rozdíl od některých dalších měst na východu Chorvatska (např. Vukovaru) se však JLA nepodařilo Osijek nikdy obsadit. Během obrany města a dělostřelecké palbě zahynulo v Osijeku 1260 a 5000 lidí, vojáků a civilistů[zdroj?]

V roce 1981 měl Osijek 104 775 obyvatel, z nichž bylo 104 775 chorvatské národnosti, 13 716 Srbů a 1 521 Maďarů. Tento podíl se po válce změnil tím, že klesl podíl Srbů z 20 % na 7,6 %. Po skončení konfliktu město zažívalo ekonomický útlum, snížení výroby a odliv lidí do jiných částí Chorvatska, nebo do zahraničí.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Osijek je hlavní kulturní centrum centrální části Slavonie a Baranje. Nachází se zde Muzeum Slavonie, které sídlí v pevnosti Tvrđa v historické budově osijecké radnice. Muzeum má bohatou archeologickou sbírku, která je umístěna v oddělené budově. Ačkoliv je tato součástí Muzea Slavonie již od roku 2012, bývá někdy označována jako Archeologické muzeum.

V jedné z bývalých kasáren se nachází Státní archiv v Osijeku, poté zde sídlí také Galerie výtvarného umění, kde se nachází sbírka obrazů z 18.20. století. Kromě toho má Osijek několik dalších galerií. Největší knihovna je Městská a univerzitní knihovna Osijek.

Od roku 2004 se ve městě pravidelně koná hudební festival Urban fest Osijek, který se zabývá neprofesionální hudební produkcí z regionu.

Památky[editovat | editovat zdroj]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Nádraží v Osijeku.
Autobusové nádraží.
Železniční most přes řeku Drávu.
Letitě v Osijeku.

Osijek se nachází na mezinárodním dopravním tahu BudapešťPécsSarajevoPloče, který představuje částečně i Dálnice A5, která napojuje Osijek na bývalou dálnici Bratrství a jednoty. V Osijeku se také protínají chorvatské vnitrostátní silnice D2 a D7 (E 73).

Město má svoje vlastní letiště a je napojené na železniční síť. Společně s Vinkovcemi představuje významný železniční dopravní uzel na území Slavonie. Vlaky spojují Osijek s městy Záhřeb, Rijeka, Požega, Virovitica, Našice, Slavonski Brod, Erdut, Vrpolje, Dalj a Đakovo.[zdroj?]

Místní přístav slouží pro pravidelnou nákladní dopravu.

Městskou dopravu zajišťují autobusy a tramvaje. Kromě Záhřebu je tak Osijek jediným městem v Chorvatsku, kde je v provozu tramvajová síť.

Významné osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Tabule s partnerskými městy

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Dostupné online.
  2. Dostupné online.
  3. Článek na portálu Muzea Slavonie (chorvatsky)
  4. MATKOVIĆ, Hrvoje. Povijest Jugoslavije. Záhřeb: PIP Pavičić, 2003. 444 s. ISBN 953-6308-46-0. Kapitola Tri glavne stranke - tri programa, s. 129. (chorvatština) 
  5. PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga I – KRALJEVINA JUGOSLAVIJA. Bělehrad: Nolit S. 69. (srbochorvatština) 
  6. BILANDŽIĆ, Dušan. Historija Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije. Záhřeb: Školska knjiga 589 s. S. 44. (chorvatština) 
  7. PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga III SOCIJALISTIČKA JUGOSLAVIJA 1945-1988. Bělehrad: Nolit S. 272. (srbochorvatština) 
  8. BILANDŽIĆ, Dušan. Hrvatska moderna povijest. Záhřeb: Golden Marketing, 1999. 836 s. ISBN 978-9536168507. S. 420. (chorvatština) 
  9. MATKOVIĆ, Hrvoje. Povijest Jugoslavije. Záhřeb: PIP Pavičić, 2003. 444 s. ISBN 953-6308-46-0. S. 17. (chorvatština) 

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Osijek na chorvatské Wikipedii a Osijek na anglické Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]