Dunaj

	Dunaj
	Dunaj u vesnice Vardim Velikotarnovské oblasti
Základní informace
Délka toku	2811 km, ; s Bregem 2857 km km
Plocha povodí	801 463 [1] km²
Průměrný průtok	u ústí: 6 500 m³/s
Světadíl	Evropa
Hydrologické pořadí	4 (Slovensko); 1 (Německo)
Pramen
	Schwarzwald (Německo) ; 1078 m n. m.
Ústí
	Černé moře (delta Dunaje) ; 45°9′46,48″ s. š., 29°38′50,25″ v. d. ; 0 m n. m.
Protéká
	Německo, Rakousko,; Slovensko, Maďarsko,; Chorvatsko, Srbsko,; Bulharsko, Rumunsko,; Moldavsko, Ukrajina
Úmoří, povodí
	Atlantský oceán, Černé moře, Povodí Dunaje (Rumunsko 28,93 %, Maďarsko 11,74 %, Rakousko 10,32 %, Srbsko* 9,4 %, Německo 7,47 %, Slovensko 5,77 %, Bulharsko 5,17 %, Bosna a Hercegovina 4,83 %, Chorvatsko 4,54 %, Česko 2,59 %, Slovinsko 2,18 %, Moldavsko 1,76 %, Černá Hora* 0,9 %, Švýcarsko 0,32 %, Itálie 0,15 %, Polsko 0,09 %, Albánie 0,03 %, Makedonie* 0,01 %)
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dunaj (německy Donau, slovensky Dunaj, slovinsky Donava, maďarsky Duna, chorvatsky Dunav, srbsky Дунав, bulharsky Дунав, rumunsky Dunărea, ukrajinsky Дунай, anglicky Danube) je po Volze druhá nejdelší řeka Evropy (30. nejdelší na světě), která protéká nebo tvoří státní hranici celkem 10 zemí (Německo, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Srbsko, Bulharsko, Rumunsko, Moldavsko, Ukrajina). Délka toku činí 2811 km (s nejdelší zdrojnicí Breg 2857 km). Povodí má rozlohu 801 463 km² (7,9 % plochy Evropy). Dunaj má mezi světovými řekami několik prvenství: leží na něm nejvíce hlavních měst (4: Vídeň, Bratislava, Budapešť a Bělehrad), protéká nejvíce státy (10) a také na jeho povodí je nejvíce států (19, případně 20).

Název[editovat | editovat zdroj]

Název Dunaj (a příbuzné tvary v jiných jazycích) pochází z latinského jména římského boha Danubia. Toto slovo může být keltského, skytského nebo sarmatského původu. Dunaj byl označován také jako Tonach, později také Donaw. Starým jménem (zejména) dolního Dunaje bylo latinské Hister, Ister, pocházející z řeckého Ἴστρος (Ístros). Řeckou podobu zmiňuje Hésiodos ve své Theogonii, označuje jím syna Ókeána a Téthydy (Theogonia 339).

Průběh toku[editovat | editovat zdroj]

Zdrojnice Dunaje pramení ve Schwarzwaldu na jihozápadě Německa a vzniklý veletok ústí mohutnou deltou do Černého moře. Dunaj protéká geologicky a geomorfologicky velmi pestrým a složitým územím, mezi Českým masivem a Alpami, Karpatskou kotlinou, Valašskou nížinou a několika velkými průlomy.

Pramen[editovat | editovat zdroj]

Už staří Římané znali řeku, která z velké části tvořila severní hranici jejich impéria, pod latinským názvem Danubius. Podle legendy vyslal římský vojevůdce své vojáky hledat pramen řeky. Ti narazili na úpatí Schwarzwaldu v místech, kde dnes leží město Donaueschingen, na silný minerální pramen, který zde sice do řeky vyvěrá, ale není to její počátek. Vojákům se nechtělo prodírat černými lesy ke skutečnému prameni a označili toto místo za pramen Dunaje. Toto pojetí se vžilo a i dnes nese řeka své jméno až od města Donaueschingen, kde je dokonce zřídlo obezděné jako její symbolický pramen. Ve skutečnosti na území města vzniká Dunaj především soutokem říček Breg a Brigach, v nadmořské výšce 672 m. Delší zdrojnicí je Breg, ale vodnější je Brigach. Pramen Bregu je sice v mapách označen jen jako Bregquelle („pramen Bregu“), ale informační tabulky v okolí ho nazývají Donauquelle („pramen Dunaje“), aby zvýšily turistickou přitažlivost místa. Pramen se nachází pouhých 100 m od hlavního evropského rozvodí mezi Dunajem a Rýnem, v nadmořské výšce 1078 m. Je třikrát blíže Severnímu moři a čtyřikrát blíže Středozemnímu moři, než Černému moři, do nějž jeho vody odtékají.

Propadání[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Propadání Dunaje.

Nedaleko za soutokem Brigachu a Bregu prochází Dunaj jižní částí krasového pohoří Švábská Alba, nazývaného také Švábská Jura. V oblasti mezi obcí Immendingen a městem Fridingen dochází k tzv. propadání Dunaje (Donauversinkung). Značná část vod Dunaje zde prosakuje do podzemních jeskynních systémů a vyvěrá asi 12 km jižněji u města Aach jako stejnojmenná řeka. Řeka Aach pak ústí do Bodamského jezera na Rýnu. Povodí nejhořejšího Dunaje nad touto oblastí tak vlastně patří současně do úmoří Severního i Černého moře.

Horní tok[editovat | editovat zdroj]

Na horním toku je Dunaj náhorní řekou postupně rostoucí ve veletok. Teče zhruba po hranici mezi hercynikem (Jihozápadoněmecká stupňovina, Český masiv) na severu a alpinikem (Alpenvorland) na jihu. Pravý břeh je nižší a Dunaj z této strany přijímá větší přítoky: Iller, Lech, Isar, Vils a zejména Inn. Díky nim získává Dunaj průtokové charakteristiky (vodní režim) alpských řek, přestože jí sám není. Na území Rakouska se Dunaj zařezává do jižního okraje Českého masivu a protéká malebnými kaňony, z nichž největší je Wachau. Zprava se vlévají Traun, Enže, Ybbs, zleva Aist. Pod Kremží vstupuje Dunaj do Tullnské kotliny, přijímá zleva Kamp a zprava Traisen, a Vídeňskou (či Korneuburskou) branou se prolamuje do Panonie.

Šířka koryta nad Ulmem dosahuje 20 až 100 m a níže roste na 350 m ve Vídni. Rychlost toku se pohybuje od 1 do 2,8 m/s. Místy je koryto obehnáno napřimovacími a protipovodňovými hrázemi.

Střední tok[editovat | editovat zdroj]

Železná vrata

Střední tok začíná nad Vídní a končí soutěskou Železná vrata. Řeka zde protéká Panonskou pánví neboli Karpatskou kotlinou. Říční údolí je široké 5 až 20 km a často zaplavované. Koryto je členité, rozvětvené a rychlost toku se pohybuje od 0,3 do 1,1 m/s. Výjimkou jsou místa, kde Dunaj překonává příčná horská pásma a jeho tok se zužuje (až na 150 m, údolí na 0,6 až 1,5 km), prohlubuje (na 15 až 20 m) a zrychluje (na 2,2 až 4,7 m/s). V důsledku regulačních prací bylo hlavní koryto mnohde napřímeno a kolem dunajské nivy s mnoha rameny, meandry a lužními lesy byly postaveny ochranné hráze.

Pod Vídní protéká Dunaj Vídeňskou pánví (jižně od Moravského pole), kde je jeho zachovalý přirozený tok chráněn v národním parku Donau-Auen. Ihned poté, co přijme svůj dosud největší levý přítok, Moravu, vstupuje do Devínské brány, jíž překonává jižní okraj Malých Karpat. Zde se rozkládá slovenská metropole Bratislava. Za ní se otevírá Malá uherská nížina (na slovenské straně Podunajská nížina), kde Dunaj tvoří hranici mezi Slovenskem a Maďarskem a rozlévá se do rozsáhlé ploché vnitrozemské delty, tvořené vedle hlavního toku rameny Malý Dunaj na severu a Mošonský Dunaj na jihu. Tyto obtékají velké říční ostrovy Žitný a Szigetköz. Do Mošonského Dunaje se zprava vlévají Litava a Rába. Delta končí v Komárně opětovným sjednocením dunajských ramen, obohacených zleva o přítok Váhu.

Po přijetí Hronu a Ipľu (oba zleva) vstupuje Dunaj do další velké soutěsky, na přechodu Maďarského středohoří. Místo je známo jako Dunajské ohbí, neboť Dunaj zde svůj dosud zhruba východní směr ostře mění na směr jižní. Následně protéká Budapeští, vytváří velký ostrov Csepel a pokračuje po západním okraji Velké uherské nížiny. V tomto úseku nepřijímá žádné velké přítoky a vlivem suchého stepního klimatu vodu spíše ztrácí. Teprve na dně Karpatské kotliny v Srbsku, kde poblíž Iloku opět mění směr na východ. Řeka obtéká východním směrem pohoří Fruška Gora. Na území bývalé Jugoslávie se do něj vlévá několik velkých řek: Dráva, Tisa (nejdelší přítok), srbská Morava a přímo v Bělehradě vůbec nejmohutnější dunajský přítok, řeka Sáva.

Na středním toku Dunaje se po obou jeho březích nacházejí dlouhé sypané hráze, které byly zbudovány jako obrana před rozsáhlými povodněmi, které v 19. a ještě na počátku 20. století způsobovaly v některých zemích rozsáhlé škody.

Na hranici Srbska a Rumunska vede Dunaj největším ze svých průlomových údolí, Železnými vraty. Jeho původně rychlý a peřejnatý tok je zde od 70. let vzedmut a zastaven stejnojmennou přehradou. Hloubka toku v nejužším místě, Velké Kazanské soutěsce, už před regulací přesahovala 50 metrů.

Dolní tok[editovat | editovat zdroj]

Po opuštění Železných vrat Dunaj teče jako nížinná řeka Dolnodunajskou rovinou. Zaplavované údolí je široké 7 až 20 km a řeka se v něm rozvětvuje na mnohá ramena a průtoky. Šířka toku místy dosahuje 1 až 2 km, hloubka je průměrně 5 až 7 m a rychlost toku 0,5 až 1 m/s. Na skoro 500 km dlouhé hranici mezi Rumunskem a Bulharskem překlenují Dunaj pouze dva mosty, jiné spojení je možné jen trajektem. Přítoky dolního toku jsou oproti Dunaji řádově menší, přesto nejsou bezvýznamné: zleva Jiu, Olt, Argeș, Siret, Prut, zprava Iskar, Osam, Jantra. Běžně se zde vyskytují limanová ústí. Asi 50 km před černomořským pobřežím Dunaj ještě uhýbá k severu, a u Galați, posledního velkoměsta na toku, se teprve obrací definitivně na východ k moři. Na hranici Rumunska a Ukrajiny, před městem Tulcea, začíná jeho deltové ústí.

Delta[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Delta Dunaje.

V deltě o rozloze 3500 km² se Dunaj dělí na tři hlavní ramena: od severu Kilijské (pohraniční a nejmohutnější), Sulinské (nejpřímější) a Svatojiřské. Naprostá většina delty leží v Rumunsku a je přírodní lokalitou světového významu, chráněnou UNESCO. Do Černého moře se Dunaj vlévá jako jeho největší přítok.

Přítoky[editovat | editovat zdroj]

Dunaj přijímá více než 300 přítoků, z nichž na 34 je možná vodní doprava. Nejvýznamnější zachycuje tabulka.

Povodí a hlavní toky v Evropě

Řeka	Místo soutoku s Dunajem	Strana přítoku	Délka (km)
Iller	Německo, Ulm	pravá	147
Lech	Německo, Marxheim	pravá	264
Altmühl	Německo, Kelheim	levá	234
Nába	Německo, Řezno	levá	165
Isar	Německo, blízko Deggendorfu	pravá	286
Inn	Německo, Pasov	pravá	517
Traun	Rakousko, Linec	pravá	153
Enže	Rakousko, Mauthausen	pravá	254
Ybbs	Rakousko, Ybbs an der Donau	pravá	130
Kamp	Rakousko, pod Kremží	levá	153
Morava	Rakousko/Slovensko, Devín	levá	358
Litava	Maďarsko, Mosonmagyaróvár	pravá	182
Rába	Maďarsko, Győr	pravá	283
Váh	Slovensko, Kolárovo/Komárno	levá	403
Hron	Slovensko, Štúrovo	levá	298
Ipeľ	Slovensko/Maďarsko, Szob	levá	232
Sió	Maďarsko, Szekszárd	pravá	121
Dráva	Chorvatsko, pod Osijekem	pravá	725
Tisa	Srbsko, Titel	levá	1026
Sáva	Srbsko, Bělehrad	pravá	990
Tamiš	Srbsko, Pančevo	levá	340
Velká Morava	Srbsko, Smederevo	pravá	493
Timok	Srbsko/Bulharsko, Kudelin	pravá	203
Jiu	Rumunsko, Zăval	levá	331
Iskar	Bulharsko, Gigen	pravá	368
Olt	Rumunsko, Turnu Măgurele	levá	709
Osam	Bulharsko, Nikopol	pravá	314
Jantra	Bulharsko, Novgrad	pravá	285
Vedea	Rumunsko	levá	224
Argeș	Rumunsko, Oltenița	levá	335
Ialomița	Rumunsko, Giurgeni	levá	400
Siret	Rumunsko, Galați	levá	726
Prut	Rumunsko/Moldavsko, Giurgiulești	levá	953

Vodní režim[editovat | editovat zdroj]

Řeka má složitý vodní režim, ve kterém jsou výrazné tři fáze. Na jaře je nejvyšší vodní stav, v létě a na podzim dochází k nárazovým povodním a na konci podzimu a v zimě je vodní stav nejnižší. Hladina začíná stoupat v únoru až dubnu a na horním a středním toku se udržuje vysoká do května zatímco na dolním až do června. Celý vzestup hladiny se skládá ze dvou vln. První je způsobena táním sněhu v rovinách a druhá smíšená dešti a táním sněhu na horách. Nerovnoměrnost tání sněhu a srážek v různých částech povodí způsobují prudké kolísání hladiny. Když povodňové vlny z hlavních přítoků (Dráva, Tisa, Sáva) přijdou ve stejný čas, vytvoří se na Dunaji mohutná vlna, která může způsobit povodně. Ve druhé polovině léta hladina klesá, což je však přerušováno náhlými vzestupy při deštích. V říjnu a v listopadu deště způsobují podzimní povodně. V případě, že je teplá zima, může setrvat vysoký vodní stav a vzestupy hladiny mohou být způsobeny také ledovými zátarasy, což může vést až k vylití řeky z břehů a zatopení pobřežní roviny. Když je zima studená, tak má řeka nejnižší vodní stav.

Roční amplituda kolísání úrovně hladiny činí u Reni v deltě 4,5 až 5,5 m a v Budapešti 6 až 8 m. Průměrný roční průtok činí v Řezně 420 m³/s, ve Vídni 1900 m³/s a v ústí 6430 m³/s. Průměrně tak odvede za rok 203 km³ vody. Nejvyšší průtok na dolním toku je 20 000 m³/s a nejmenší 1800 m³/s. Do moře odnáší přibližně 120 Mt nánosů a rozpuštěných minerálních látek za rok. Zamrzá pouze v přiměřeně chladných zimách a to přibližně na 1,5 měsíce.

Dunajské ohbí u Visegrádu

Využití[editovat | editovat zdroj]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Dunaj už odedávna hrál důležitou roli v dopravě mezi střední a jihovýchodní Evropou. Je jednou z nejvýznamnější vodních cest na kontinentě, ačkoliv intenzitu jeho využití snižuje relativně nízké soustředění průmyslové výroby na jeho březích (v porovnání se západoevropskými toky). Splavný je od Ulmu, resp. od Řezna pro větší lodě. Od Brăily jej mohou využívat i námořní lodě. V deltě je vodní doprava vedena Sulinským ramenem.

Dunajská vodní cesta je prostřednictvím kanálu Rýn-Mohan-Dunaj propojena se zbytkem Německa, západní Evropou a Severním i Středozemním mořem. Dlouhodobě plánované splavné propojení Dunaje přes české území s povodím Odry a Labe, tzv. kanál Dunaj-Odra-Labe, je prozatím stále jen ve stadiu zvažování. V Rumunsku lze zkrátit cestu do Černého moře plavbou průplavem do přístavu Konstanca.

V nákladní dopravě převažují rudné i nerudné suroviny a také šrot. Dále to jsou cement, uhlí, ropa a její produkty. V posledních letech stoupá i přeprava kontejnerů. Na řece se nachází více než 100 přístavů. Největší jsou Reni, Izmajil, Budapešť, Linec, Bělehrad. Po březích Dunaje vede známá cyklistická trasa Dunajská cyklostezka, součást Eurovelo 6.

Energetika[editovat | editovat zdroj]

Největší vodní elektrárna na řece je vybudována v soutěsce Železná vrata na hranicích Rumunska a Srbska. Další velká (Gabčíkovo) vznikla na Slovensku. V Rakousku bylo vybudováno několik vodních elektráren. V současné době není ve stavbě žádné vodní dílo, které by dunajský veletok přehradilo, od některých projektů bylo po roce 1990 upuštěno, například od elektrárny v Nagymarosi v Maďarsku.

Z přítoků jsou nejvíce využívány Váh, Dráva, Tisa, Iskar, Argeș, na kterých se nacházejí jak jednotlivé přehrady, tak i složité kaskády.

Ostatní[editovat | editovat zdroj]

Voda z řeky se využívá na zavlažování suchých oblastí zvláště v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a Srbsku. Také se využívá na zásobování měst a průmyslových center vodou. Důležité je taky rekreační využití.

Průměrný výlov ryb představuje 550 až 650 tisíc tun, z čehož převážná část připadá na dolní tok. V deltě roste na ploše 3000 km² skřípinec jezerní, který se využívá na výrobu celulózy.

Státy, kterými Dunaj protéká[editovat | editovat zdroj]

Dunaj protéká nebo zasahuje na území 10 států:

Německo (země Bádensko-Württembersko, Bavorsko)
Rakousko (země Horní Rakousko, Dolní Rakousko, Vídeň)
Slovensko (Bratislavský, Trnavský, Nitranský kraj)
Maďarsko (župy Győr-Moson-Sopron, Komárom-Esztergom, Pest, Fejér, Tolna, Baranya, Bács-Kiskun)
Chorvatsko (Osijecko-baranjská, Vukovarsko-sremská župa)
Srbsko (autonomní oblast Vojvodina, obvod hl. m. Bělehradu, okresy Podunavlje, Braničevo, Bor)
Rumunsko (župy Caraș-Severin, Mehedinți, Dolj, Olt, Teleorman, Giurgiu, Călărași, Ialomița, Constanța, Brăila, Galați, Tulcea)
Bulharsko (Vidinská, Montanská, Vracká, Plevenská, Velikotarnovská, Rusenská, Silisterská oblast)
Moldavsko (okres Cahul)
Ukrajina (Oděská oblast – historické území Budžak)

Čtyři z nich mají přístup jen k jednomu břehu řeky – jsou to Chorvatsko, Bulharsko, Moldavsko a Ukrajina. Pro pět států (Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Moldavsko) plní Dunaj jistou náhradu za chybějící přístup k moři. 37 % délky toku (1 070,9 km) tvoří zároveň státní hranice Německo/Rakousko, Rakousko/Slovensko, Slovensko/Maďarsko, Chorvatsko/Srbsko, Srbsko/Rumunsko, Rumunsko/Bulharsko, Rumunsko/Moldavsko a Rumunsko/Ukrajina.

*Délka břehu na území příslušného státu- od pramene k ústí*
Pravý břeh		Říční kilometr	Levý břeh
Země	Délka břehu v km		Délka břehu v km	Země
Německo	658,6	2888,77	687,0	Německo
		2230,20
Rakousko	357,5
		2201,77
			321,5	Rakousko
		1880,26
			172,1	Slovensko
		1872,70
Slovensko	22,5
		1850,20
Maďarsko	417,2
		1708,20
			275,2	Maďarsko
		1433,00
Chorvatsko	137,5		358,0	Srbsko
		1295,50
Srbsko	449,9
		1075,00
			940,9	Rumunsko
		845,65
Bulharsko	471,6
		374,10
Rumunsko	374,1
		134,14
			0,6	Moldavsko
		133,57
			53,9	Ukrajina
		79,63
			79,6	Rumunsko
		0,00

Významná města[editovat | editovat zdroj]

Donaueschingen, Tuttlingen, Ulm, Donauwörth, Ingolstadt, Řezno, Straubing, Deggendorf, Pasov
Linec, Mauthausen, Grein, Ybbs, Melk, Dürnstein, Krems, Tulln, Korneuburg, Vídeň, Hainburg
Bratislava, Komárno, Štúrovo
Győr, Ostřihom, Vác, Budapešť, Dunaújváros, Paks, Kalocsa, Baja, Moháč
Vukovar, Ilok
Bezdan, Apatin, Bačka Palanka, Novi Sad, Bělehrad, Pančevo, Smederevo, Donji Milanovac, Kladovo
Moldova Veche, Orșova, Drobeta-Turnu Severin, Calafat, Corabia, Giurgiu, Călărași, Brăila, Galați, Tulcea, Sulina
Vidin, Lom, Kozloduj, Svištov, Ruse, Tutrakan, Silistra
Giurgiulești
Reni, Izmajil

Povodí[editovat | editovat zdroj]

Povodí Dunaje

Velikostí povodí přes 800 tisíc km² je Dunaj v Evropě na druhém místě za Volhou. Jeho povodí zasahuje na území 19 států (nebo 20, počítáme-li zvlášť Kosovo), což je téměř polovina všech států Evropy a nejvíce států na povodí jediné řeky na světě. Kromě zemí, jimiž Dunaj přímo protéká, jsou to ještě Švýcarsko, Česko, Polsko, Itálie, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Albánie, Kosovo a Makedonie, byť v některých případech se jedná o nepatrné zásahy.

Kompletně v povodí Dunaje se nachází Maďarsko, z drtivé většiny také Rakousko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko a Srbsko. Dále většina Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, značná část Bulharska, Moldavska, Kosova a Česka (povodí Moravy a okrajové části Šumavy) a nezanedbatelná část Německa, Ukrajiny a Černé Hory. Pro Itálii, Polsko a Švýcarsko jde jen o marginální zásah a u Albánie a Makedonie jde prakticky jen o odchylku státní hranice od přesné rozvodnice.

Politické postavení a územní spory[editovat | editovat zdroj]

Z geopolitického hlediska patří povodí Dunaje k dosti nestabilním oblastem, kde se jen během 20. století několikrát výrazně proměnily státní hranice. Současný rekordní počet států na toku a povodí Dunaje je důsledkem ústupu či rozpadu několika větších státních celků – v 19. století Osmanská říše, 1918 Rakousko-Uhersko, po roce 1990 Jugoslávie, Sovětský svaz a Československo. Komplikovaná etnická skladba dunajského povodí měla a má na tyto procesy významný vliv.

Během první světové války i druhé světové války měl Dunaj strategický význam. Státy, které měly na svém území část jeho toku, provozovaly válečná loďstva, prostřednictvím nichž mohly ostřelovat území druhých států. To byl případ i československé lodi Prezident Masaryk. Z Dunaje byl také bombardován Bělehrad na začátku první světové války.

Roku 2015 byl na malém sporném území při dunajské říční hranici (mezi Srbskem a Chorvatskem) vyhlášen soukromý ministát Liberland. Část středního toku Dunaje, kudy prochází hranice mezi Chorvatskem a Srbskem, je předmětem pohraničního sporu mezi oběma zeměmi, který trvá od roku 1991. Některé říční ostrovy si nárokuje Chorvatsko a Srbsko, o jiné nemá žádná země zájem vůbec. Do roku 1914 se v soutěsce Železná vrata nacházela exkláva tureckého území, ostrov Ada Kale, který byl později připojen k Rumunsku a později v roce 1970 zcela zaplaven.

Právní režim[editovat | editovat zdroj]

Dunaj je mezinárodní řeka a pravidla jejího používání stanoví mezinárodní dohody. Celkem nastaly tři etapy regulace problémů s používáním řeky. Nejprve to bylo období dvoustranných dohod (1774–1856), poté období mnohostranných dohod s účastí nedunajských vlád (1856–1945) a nakonec demokratický status řeky po druhé světové válce.

Důležitý význam měla smlouva z Küçük Kaynarca mezi Ruskem a Tureckem z roku 1774, na základě níž dosáhlo Rusko práva plavby po dolním toku Dunaje. Na základě dalších dohod z let 1812, 1826 a 1829 získalo Rusko plnou kontrolu nad všemi třemi základními rameny dunajské delty a nad plavbou po dolním toku řeky. Anglo-rakouská a rusko-rakouská dohoda o Dunaji z let 1838 a 1840 navrhla princip svobodné dopravy po řece.

Etapa regulace systémem mnohostranných dohod začala po Krymské válce. Na základě Pařížské smlouvy (1856) byla založena Evropská dunajská komise,^[2] která se skládala z Rakouska, Ruska a řady nedunajských zemí (Francie, Velká Británie, Prusko, Sardínie, Turecko). Prakticky se tato dohoda stala prostředkem nadvlády nedunajských zemí nad řekou a existovala do 1. světové války. Komise měla svou vlajku, administrativu, flotilu, policii, soud a mohla zakázat podunajským státům stavbu přístavních a hydrotechnických zařízení. Po skončení 1. světové války byla ujednána v srpnu 1920 dohoda v Paříži za účasti převážně nedunajských zemí. Poté byly 23. července 1921 přijaty konvence a závěrečný protokol o režimu plavby. Pro tok řeky od ústí do Ulmem byla znovu ustanovena Evropská dunajská komise (Francie, Velká Británie, Itálie, Rumunsko). Pro tok mezi Brăilou a Ulmem a síť říčních cest, jež byly stanoveny mezinárodními byla ustavena Mezinárodní dunajská komise s účastí dunajských (Německo, Rakousko, Maďarsko, Československo, Jugoslávie, Rumunsko) i nedunajských (Velká Británie, Itálie, Francie) zemí. Tyto komise měly široké pravomoce, které nebyly vždy v souladu podunajských zemí. Mezinárodní dunajskou komisi opustilo v roce 1936 Německo a po zabrání Německem také Rakousko (1938) a Československo (1938–39).

Po druhé světové válce se otázka Dunaje projednávala na postupimské konferenci, na shromáždění ministrů zahraničních věcí a na Pařížské konferenci v roce 1946. Nový status plavby byl vypracován na Bělehradské konferenci v roce 1948 za účasti podunajských (Sovětský svaz, Rumunsko, Bulharsko, Československo, Maďarsko, Jugoslávie) i nepodunajských (USA, Velká Británie, Francie) zemí. Rakousko mělo poradní hlas. Nová konvence o plavbě byla podepsána 18. srpna 1948 a vstoupila v platnost 11. května 1949. Nedunajské země ji odmítly podepsat. Byla založena nová Dunajská komise, která se skládala ze zástupců podunajských zemí.