Dunaj

Dunaj; Donau / Dunaj / Duna / Dunav / Дунав / Dunărea / Дунай
	Dunaj na bulharsko-rumunské hranici
Základní informace
Délka toku	2 811 km, ; s Bregem 2857 km
Plocha povodí	801 463 [1] km²
Průměrný průtok	u ústí: 6 500 m³/s
Světadíl	Evropa
Hydrologické pořadí	4 (Slovensko); 1 (Německo)
Pramen
	Schwarzwald (Německo); 48°5′42,4″ s. š., 8°9′17,6″ v. d.; 1078 m n. m.
Ústí
	Černé moře (delta Dunaje); 45°9′46,48″ s. š., 29°38′50,25″ v. d.; 0 m n. m.
Protéká
	Německo; Rakousko; Slovensko; Maďarsko; Chorvatsko; Srbsko; Rumunsko; Bulharsko; Moldavsko; Ukrajina
Úmoří, povodí
	Atlantský oceán, Černé moře, Povodí Dunaje (Rumunsko 28,93 %, Maďarsko 11,74 %, Rakousko 10,32 %, Srbsko* 9,4 %, Německo 7,47 %, Slovensko 5,77 %, Bulharsko 5,17 %, Bosna a Hercegovina 4,83 %, Chorvatsko 4,54 %, Česko 2,59 %, Slovinsko 2,18 %, Moldavsko 1,76 %, Černá Hora* 0,9 %, Švýcarsko 0,32 %, Itálie 0,15 %, Polsko 0,09 %, Albánie 0,03 %, Severní Makedonie* 0,01 %, Kosovo)
Geodata
OpenStreetMap	OSM, WMF
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dunaj (německy Donau, slovensky Dunaj, maďarsky Duna, chorvatsky Dunav, srbsky a bulharsky Дунав / Dunav, rumunsky Dunărea, ukrajinsky Дунай / Dunaj) je po Volze^[2] druhá nejdelší řeka Evropy (30. nejdelší na světě), která protéká územím celkem 10 zemí (Německo, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Srbsko, Bulharsko, Rumunsko, Moldavsko a Ukrajina), přičemž nezřídka tvoří jejich státní hranici. Délka toku činí 2811 km (s nejdelší zdrojnicí Breg 2857 km). Povodí má rozlohu 801 463 km² (téměř 8 % plochy Evropy).

Dunaj má mezi světovými řekami několik prvenství: leží na něm nejvíce hlavních měst (4: Vídeň, Bratislava, Budapešť a Bělehrad), protéká nejvíce státy (10) a také na jeho povodí je nejvíce států (20 včetně Kosova).

Název a náboženský význam[editovat | editovat zdroj]

Jméno Dunaj a jeho obdoby v dalších jazycích jako latinské Danubius, německé Donau nebo anglické Danube lze vyložit z praindoevropského *dehanu-^{[pozn. 1]} „řeka“, stejně jako v případě jmen jako je Don, Dněpr a Dněstr. Tento slovní kořen lze také spojit s jmény bohyň jako je hinduistická Dánu, irská Danu a velšská Dôn a se jmény řeckých mytických postav: Danaos, Danaovny a Danaé. Je možné že *dehanu- specificky odkazovalo na hypotetickou říční bohyni v praindoevropském náboženství.^[3]

Název řeky má mnoho podob v různých jazycích, vedle výše jmenovaných úředních jsou to např. bavorsky Doana, slovinsky Donava, španělsky a italsky Danubio, rusky Дунай, anglicky a francouzsky Danube, latinsky Danubius, albánsky Danubi nebo Tuna, turecky Tuna. Dunaj byl označován také jako Tonach, později také Donaw. Starým jménem (zejména) dolního Dunaje bylo latinské Hister, Ister, pocházející z řeckého Ἴστρος (Ístros).

Řekům byl Dunaj znám jako Istros (Ιστρος) a byl považován za jednoho z Potamoi, říčních bohů, synů Ókeana a Tethydy a bratrů Ókeanid, bohyň pramenů. V Hésiodově Theogonii jsou zmiňovány jeho „krásné vody“ a Ailiános Klaudios je označen za krále řek své země.^[4] Podle Arriána musel Alexandr Makedonský obětovat za přechod Dunaje Diovi, Héraklovi a Istru. Římané boha stejně jako řeku označovali jménem Danubius či Danuvius a zpodobnili ho například na sloupu Trajána a Marka Aurelia. Jeho jméno se také objevuje na několika oltářích, někdy společně se jmény božstev řek Sávy a Drávy, znám je také Danubiův chrám v Aquincu, dnešní Budapešti. V Augusta Vindelicum, dnešním Augsburgu, byl nalezen oltář kde byl uctíván společně s Jupiterem Optimem Maximem, ochráncem severní hranice, měl snad tedy také válečnou funkci či chránil hranici.^[5]

Průběh toku[editovat | editovat zdroj]

Zdrojnice Dunaje pramení ve Schwarzwaldu na jihozápadě Německa a vzniklý veletok ústí mohutnou deltou do Černého moře. Dunaj protéká geologicky a geomorfologicky velmi pestrým a složitým územím, mezi Českým masivem a Alpami, Karpatskou kotlinou, Valašskou nížinou a několika velkými průlomy.

Pramen[editovat | editovat zdroj]

Už staří Římané znali řeku, která z velké části tvořila severní hranici jejich impéria, pod latinským názvem Danubius. Podle legendy vyslal římský vojevůdce své vojáky hledat pramen řeky. Ti narazili na úpatí Schwarzwaldu v místech, kde dnes leží město Donaueschingen, na silný minerální pramen, který zde sice do řeky vyvěrá, ale není jejím počátkem. Vojákům se nechtělo prodírat se černými lesy ke skutečnému prameni a označili toto místo za pramen Dunaje. Toto pojetí se vžilo a i dnes nese řeka své jméno až od města Donaueschingen, kde je dokonce zřídlo obezděné jako její symbolický pramen. Ve skutečnosti na území města vzniká Dunaj především soutokem říček Breg a Brigach, v nadmořské výšce 672 m. Delší zdrojnicí je Breg, ale vodnější je Brigach. Pramen Bregu je sice v mapách označen jen jako Bregquelle („pramen Bregu“), ale informační tabulky v okolí ho nazývají Donauquelle („pramen Dunaje“), aby zvýšily turistickou přitažlivost místa. Pramen se nachází pouhých 100 m od hlavního evropského rozvodí mezi Dunajem a Rýnem, v nadmořské výšce 1078 m. Je třikrát blíže Severnímu moři a čtyřikrát blíže Středozemnímu moři než Černému moři, do nějž jeho vody odtékají.

Propadání[editovat | editovat zdroj]

Nedaleko za soutokem Brigachu a Bregu prochází Dunaj jižní částí krasového pohoří Švábská Alba, nazývaného také Švábský Jura. V oblasti mezi obcí Immendingen a městem Fridingen dochází k tzv. propadání Dunaje (Donauversinkung). Značná část vod Dunaje zde prosakuje do podzemních jeskynních systémů a vyvěrá asi 12 km jižněji u města Aach jako Radolfzeller Aach. Tato řeka pak ústí do Bodamského jezera na Rýnu. Povodí nejhořejšího Dunaje nad touto oblastí tak vlastně patří současně do úmoří Severního i Černého moře.

Horní tok[editovat | editovat zdroj]

Na horním toku je Dunaj náhorní řekou postupně rostoucí ve veletok. Teče zhruba po hranici mezi hercynikem (Jihozápadoněmecká stupňovina, Český masiv) na severu a alpinikem (Alpenvorland) na jihu. Pravý břeh je nižší a Dunaj z této strany přijímá větší přítoky: Iller, Lech, Isar a zejména Inn, který je v místě soutoku srovnatelně mohutný jako Dunaj samotný. Díky nim získává Dunaj průtokové charakteristiky (vodní režim) alpských řek, přestože jí sám není. Na území Rakouska se Dunaj zařezává do jižního okraje Českého masivu a protéká malebnými kaňony, z nichž největší je Wachau. Zprava se vlévají Traun, Enže, Ybbs, zleva Aist. Pod Kremží vstupuje Dunaj do Tullnské kotliny, přijímá zleva Kamp a zprava Traisen; Vídeňskou (či Korneuburskou) branou se pak prolamuje do Panonie.

Šířka koryta nad Ulmem dosahuje 20 až 100 m a níže roste na 350 m ve Vídni. Rychlost toku se pohybuje od 1 do 2,8 m/s. Místy je koryto obehnáno napřimovacími a protipovodňovými hrázemi.

Střední tok[editovat | editovat zdroj]

Střední tok začíná nad Vídní a končí soutěskou Železná vrata. Řeka zde protéká Panonskou pánví neboli Karpatskou kotlinou. Říční údolí je široké 5 až 20 km a často zaplavované. Koryto je členité, rozvětvené a rychlost toku se pohybuje od 0,3 do 1,1 m/s. Výjimkou jsou místa, kde Dunaj překonává příčná horská pásma a jeho tok se zužuje (až na 150 m, údolí na 0,6 až 1,5 km), prohlubuje (na 15 až 20 m) a zrychluje (na 2,2 až 4,7 m/s). V důsledku regulačních prací bylo hlavní koryto mnohde napřímeno a kolem dunajské nivy s mnoha rameny, meandry a lužními lesy byly postaveny ochranné hráze.

Pod Vídní protéká Dunaj Vídeňskou pánví (jižně od Moravského pole), kde je jeho zachovalý přirozený tok chráněn v národním parku Donau-Auen.^[6] Ihned poté, co přijme svůj dosud největší levý přítok, Moravu, vstupuje do Devínské brány, jíž překonává jižní okraj Malých Karpat. Zde se rozkládá slovenská metropole Bratislava. Za ní se otevírá Malá uherská nížina (na slovenské straně Podunajská nížina), kde Dunaj tvoří hranici mezi Slovenskem a Maďarskem a rozlévá se do rozsáhlé ploché vnitrozemské delty, tvořené vedle hlavního toku rameny Malý Dunaj na severu a Mošonský Dunaj na jihu. Tyto obtékají velké říční ostrovy Žitný a Szigetköz. Do Mošonského Dunaje se zprava vlévají Litava a Rába. Delta končí v Komárně opětovným sjednocením dunajských ramen, obohacených zleva o přítok Váhu.

Po přijetí Hronu a Ipľu (oba zleva) vstupuje Dunaj do další velké soutěsky, na přechodu Maďarského středohoří. Místo je známo jako Dunajské ohbí, neboť Dunaj zde svůj dosud zhruba východní směr ostře mění na směr jižní.^[7] Následně protéká Budapeští, vytváří velký ostrov Csepel a pokračuje přímo na jih po západním okraji Velké uherské nížiny, až 20 km širokou nivou s mnoha mrtvými rameny. V tomto úseku nepřijímá žádné významné přítoky (kromě Sió zprava) a vlivem suchého stepního klimatu vodu spíše ztrácí. V Srbsku poblíž Iloku pak opět mění směr na východ a obtéká východním směrem pohoří Fruška Gora. Zde na dně Karpatské kotliny se do něj teprve vlévá několik velkých řek: Dráva (z Alp a Chorvatska), Tisa (přítok s největším povodím), srbská Morava a přímo v Bělehradě vůbec největší dunajský přítok, řeka Sáva.

Na středním toku Dunaje se po obou jeho březích nacházejí dlouhé sypané hráze, které byly zbudovány jako obrana před rozsáhlými povodněmi, které v 19. a ještě na počátku 20. století způsobovaly v některých zemích rozsáhlé škody.

Na hranici Srbska a Rumunska vede Dunaj největším ze svých průlomových údolí, Železnými vraty. Jeho původně rychlý a peřejnatý tok je zde od 70. let vzedmut a zastaven stejnojmennou přehradou. Hloubka toku v nejužším místě, Velké Kazanské soutěsce, už před regulací přesahovala 50 metrů.

Dolní tok[editovat | editovat zdroj]

Po opuštění Železných vrat Dunaj teče jako nížinná řeka Dolnodunajskou rovinou. Zaplavované údolí je široké 7 až 20 km a řeka se v něm rozvětvuje na mnohá ramena a průtoky. Šířka toku místy dosahuje 1 až 2 km, hloubka je průměrně 5 až 7 m a rychlost toku 0,5 až 1 m/s. Na skoro 500 km dlouhé hranici mezi Rumunskem a Bulharskem překlenují Dunaj pouze dva mosty, jiné spojení je možné jen trajektem. Přítoky dolního toku jsou oproti Dunaji řádově menší, přesto nejsou bezvýznamné: zleva Jiu, Olt, Argeș, Siret, Prut, zprava Iskar, Osam, Jantra. Běžně se zde vyskytují limanová ústí. Asi 50 km před černomořským pobřežím Dunaj ještě uhýbá k severu, a u Galați, posledního velkoměsta na toku, se teprve obrací definitivně na východ k moři. Na hranici Rumunska a Ukrajiny, před městem Tulcea, začíná jeho deltové ústí.

Delta[editovat | editovat zdroj]

V deltě o rozloze 3500 km² se Dunaj dělí na tři hlavní ramena: od severu Kilijské (pohraniční a nejmohutnější), Sulinské (nejpřímější) a Svatojiřské. Naprostá většina delty leží v Rumunsku a je přírodní lokalitou světového významu, chráněnou UNESCO. Do Černého moře se Dunaj vlévá jako jeho největší přítok.

Přítoky[editovat | editovat zdroj]

Dunaj přijímá více než 300 přítoků, z nichž na 34 je možná vodní doprava. Nejvýznamnější zachycuje tabulka.

řkm	Řeka	Místo soutoku s Dunajem	Strana přítoku	Délka (km)	Povodí (km²)
2588	Iller	Ulm	pravá	146	2 152
2496	Lech	Marxheim	pravá	255	3 919
2412	Altmühl	Kelheim	levá	227	3 258
2385	Nába	nad Řeznem	levá	197	5 514
2379	Řezná	Řezno	levá	191	2 878
2282	Isar	u Deggendorfu	pravá	292	8 962
2225	Inn	Pasov	pravá	518	26 053
2125	Traun	Linec	pravá	156	4 277
2119	Enže	Mauthausen	pravá	254	6 084
2066	Ybbs	Ybbs an der Donau	pravá	138	1 300
1985	Kamp	pod Kremží	levá	153	1 758
1880	Morava	Devín	levá	358	26 734
1830	Litava	Mosonmagyaróvár	pravá	180	2 138
1794	Rába	Győr	pravá	283	10 113
1766	Váh	Kolárovo/Komárno	levá	403	10 640
1716	Hron	Štúrovo	levá	298	5 453
1708	Ipeľ	Szob	levá	232	5 151
1498	Sió	Szekszárd	pravá	121	14 953
1383	Dráva	pod Osijekem	pravá	749	40 120
1215	Tisa	Titel	levá	966	156 087
1170	Sáva	Bělehrad	pravá	992	97 713
1150	Tamiš	Pančevo	levá	359	10 280
1105	Velká Morava	Smederevo	pravá	493	38 207
1092	Mlava	Kostolac	pravá	158	2 810
1075	Nera	Banatska Palanka	levá	143	1 380
846	Timok	Kudelin	pravá	202	4 626
692	Jiu	Zăval	levá	339	10 080
685	Ogosta	pod Kozlodujem	pravá	147	3 157
637	Iskar	Gigen	pravá	368	8 617
606	Vit	Somovit	pravá	188	3 228
601	Olt	Turnu Măgurele	levá	615	24 050
596	Osam	Nikopol	pravá	314	2 838
537	Jantra	Novgrad	pravá	285	7 862
530	Vedea	pod Zimniceou	levá	224	5 430
492	Rusenský Lom	Ruse	pravá	197	2 985
432	Argeș	Oltenița	levá	350	12 550
231	Ialomița	Giurgeni	levá	417	10 350
155	Siret	Galați	levá	647	44 811
134	Prut	Giurgiulești	levá	953	27 540
79	Jalpuh	nad Izmajilem	levá	190	4 300

Vodní režim[editovat | editovat zdroj]

Řeka má složitý vodní režim, ve kterém jsou výrazné tři fáze. Na jaře je nejvyšší vodní stav, v létě a na podzim dochází k nárazovým povodním a na konci podzimu a v zimě je vodní stav nejnižší. Hladina začíná stoupat v únoru až dubnu a na horním a středním toku se udržuje vysoká do května zatímco na dolním až do června. Celý vzestup hladiny se skládá ze dvou vln. První je způsobena táním sněhu v rovinách a druhá smíšená dešti a táním sněhu na horách. Nerovnoměrnost tání sněhu a srážek v různých částech povodí způsobují prudké kolísání hladiny. Když povodňové vlny z hlavních přítoků (Dráva, Tisa, Sáva) přijdou ve stejný čas, vytvoří se na Dunaji mohutná vlna, která může způsobit povodně. Ve druhé polovině léta hladina klesá, což je však přerušováno náhlými vzestupy při deštích. V říjnu a v listopadu deště způsobují podzimní povodně. V případě, že je teplá zima, může setrvat vysoký vodní stav a vzestupy hladiny mohou být způsobeny také ledovými zátarasy, což může vést až k vylití řeky z břehů a zatopení pobřežní roviny. Když je zima studená, tak má řeka nejnižší vodní stav.

Roční amplituda kolísání úrovně hladiny činí u Reni v deltě 4,5 až 5,5 m a v Budapešti 6 až 8 m. Průměrný roční průtok činí v Řezně 420 m³/s, ve Vídni 1900 m³/s a v ústí 6430 m³/s. Průměrně tak odvede za rok 203 km³ vody. Nejvyšší průtok na dolním toku je 20 000 m³/s a nejmenší 1800 m³/s. Do moře odnáší přibližně 120 Mt nánosů a rozpuštěných minerálních látek za rok. Zamrzá pouze v přiměřeně chladných zimách a to přibližně na 1,5 měsíce.

Dunajské ohbí u Visegrádu

Využití[editovat | editovat zdroj]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Dunaj už odedávna hrál důležitou roli v dopravě mezi střední a jihovýchodní Evropou. Je jednou z nejvýznamnější vodních cest na kontinentě, ačkoliv intenzitu jeho využití snižuje relativně nízké soustředění průmyslové výroby na jeho březích (v porovnání se západoevropskými toky). Splavný je od Ulmu, resp. od Řezna pro větší lodě. Od Brăily jej mohou využívat i námořní lodě. V deltě je vodní doprava vedena Sulinským ramenem.

Dunajská vodní cesta je prostřednictvím kanálu Rýn–Mohan–Dunaj propojena se zbytkem Německa, západní Evropou a Severním i Středozemním mořem. Zvažované splavné propojení Dunaje přes české území s povodím Odry a Labe, tzv. kanál Dunaj–Odra–Labe, bylo v roce 2022 definitivně zavrženo. V Rumunsku lze zkrátit cestu do Černého moře plavbou průplavem do přístavu Konstanca.

V nákladní dopravě převažují rudné i nerudné suroviny a také šrot. Dále to jsou cement, uhlí, ropa a její produkty. V posledních letech stoupá i přeprava kontejnerů. Na řece se nachází více než 100 přístavů. Největší jsou Reni, Izmajil, Budapešť, Linec, Bělehrad. Po březích Dunaje vede známá cyklistická trasa Dunajská cyklostezka, součást Eurovelo 6.

Energetika[editovat | editovat zdroj]

Největší vodní elektrárna na řece je Železná vrata – Džerdap I, která byla vybudována v soutěsce Železná vrata na hranicích Rumunska a Srbska. Je třetí nejvýkonnější elektrárnou v Evropě. Pod ní se nachází druhá nejvýkonnější elektrárna na Dunaji, Železná vrata – Džerdap II. Další velká (Gabčíkovo) vznikla na Slovensku. V Rakousku bylo vybudováno několik vodních elektráren. V současné době není ve stavbě žádné vodní dílo, které by dunajský veletok přehradilo, od některých projektů bylo po roce 1990 upuštěno, například od elektrárny v Nagymarosi v Maďarsku.

Z přítoků jsou nejvíce využívány Váh, Dráva, Tisa, Iskar, Argeș, na kterých se nacházejí jak jednotlivé přehrady, tak i složité kaskády.

Ostatní[editovat | editovat zdroj]

Voda z řeky se využívá na zavlažování suchých oblastí zvláště v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a Srbsku. Také se využívá na zásobování měst a průmyslových center vodou. Důležité je taky rekreační využití.

Průměrný výlov ryb představuje 550 až 650 tisíc tun, z čehož převážná část připadá na dolní tok. V deltě roste na ploše 3000 km² skřípinec jezerní, který se využívá na výrobu celulózy.

Státy na toku[editovat | editovat zdroj]

Dunaj protéká nebo zasahuje na území 10 států:

Německo Německo (země Bádensko-Württembersko, Bavorsko)
Rakousko Rakousko (země Horní Rakousko, Dolní Rakousko, Vídeň)
Slovensko Slovensko (kraje Bratislavský, Trnavský a Nitranský)
Maďarsko Maďarsko (župy Győr-Moson-Sopron, Komárom-Esztergom, Pest, Fejér, Tolna, Baranya, Bács-Kiskun)
Chorvatsko Chorvatsko (župy Osijecko-baranjská a Vukovarsko-sremská)
Srbsko Srbsko (autonomní oblast Vojvodina, obvod hl. m. Bělehradu, okresy Podunavlje, Braničevo, Bor)
Rumunsko Rumunsko (župy Caraș-Severin, Mehedinți, Dolj, Olt, Teleorman, Giurgiu, Călărași, Ialomița, Constanța, Brăila, Galați, Tulcea)
Bulharsko Bulharsko (oblasti Vidinská, Montanská, Vracká, Plevenská, Velikotarnovská, Rusenská, Silisterská)
Moldavsko Moldavsko (okres Cahul)
Ukrajina Ukrajina (Oděská oblast – historické území Budžak)

Čtyři ze států na Dunaji mají přístup jen k jednomu břehu řeky – jsou to Chorvatsko, Bulharsko, Moldavsko a Ukrajina. Pro pět států (Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Moldavsko) plní Dunaj coby mezinárodní vodní cesta jistou náhradu za chybějící přístup k moři. 37 % délky toku (1 070,9 km) tvoří zároveň státní hranice.

*Délka břehu na území příslušného státu – od pramene k ústí*
Pravý břeh		Říční kilometr	Levý břeh
Země	Délka břehu v km		Délka břehu v km	Země
Německo	658,6	2888,77	687,0	Německo
		2230,20
Rakousko	357,5
		2201,77
			321,5	Rakousko
		1880,26
			172,1	Slovensko
		1872,70
Slovensko	22,5
		1850,20
Maďarsko	417,2
		1708,20
			275,2	Maďarsko
		1433,00
Chorvatsko	137,5		358,0	Srbsko
		1295,50
Srbsko	449,9
		1075,00
			940,9	Rumunsko
		845,65
Bulharsko	471,6
		374,10
Rumunsko	374,1
		134,14
			0,6	Moldavsko Moldavsko
		133,57
			53,9	Ukrajina Ukrajina
		79,63
			79,6	Rumunsko
		0,00

Významná města[editovat | editovat zdroj]

Donaueschingen, Tuttlingen, Sigmaringen, Ulm, Donauwörth, Ingolstadt, Řezno, Straubing, Deggendorf, Pasov
Linec, Mauthausen, Grein, Ybbs, Melk, Dürnstein, Krems, Tulln, Korneuburg, Vídeň, Hainburg
Bratislava, Komárno, Štúrovo
Győr (na Mošonském Dunaji), Komárom, Ostřihom, Vác, Budapešť, Dunaújváros, Paks, Kalocsa, Baja, Moháč
Vukovar, Ilok
Bezdan, Apatin, Bačka Palanka, Novi Sad, Bělehrad, Pančevo, Smederevo, Donji Milanovac, Kladovo
Moldova Veche, Orșova, Drobeta-Turnu Severin, Calafat, Corabia, Giurgiu, Călărași, Brăila, Galați, Tulcea, Sulina
Vidin, Lom, Kozloduj, Svištov, Ruse, Tutrakan, Silistra
Giurgiulești
Reni, Izmajil

Mosty[editovat | editovat zdroj]

Povodí[editovat | editovat zdroj]

Velikostí povodí přes 800 tisíc km² je Dunaj v Evropě na druhém místě za Volhou. Jeho povodí zasahuje na území 20 států (včetně Kosova), což je téměř polovina všech států Evropy a nejvíce států na povodí jediné řeky na světě. Kromě zemí, jimiž Dunaj přímo protéká, jsou to ještě Švýcarsko, Česko, Polsko, Itálie, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Albánie, Kosovo a Severní Makedonie, byť v některých případech se jedná o nepatrné zásahy.

Kompletně v povodí Dunaje se nachází Maďarsko, z drtivé většiny také Rakousko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko a Srbsko. Dále většina Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, značná část Bulharska, Moldavska, Kosova, Černé Hory a Česka (povodí Moravy a okrajové části Šumavy), nezanedbatelná část Německa, Ukrajiny a Švýcarska. Pro Itálii, Polsko a Albánii jde jen o nepatrnou část území, u Severní Makedonie jde prakticky jen o odchylku státní hranice od přesné rozvodnice.

Politické postavení a územní spory[editovat | editovat zdroj]

Z geopolitického hlediska patří povodí Dunaje k dosti nestabilním oblastem, kde se jen během 20. století několikrát výrazně proměnily státní hranice. Současný rekordní počet států na toku a povodí Dunaje je důsledkem ústupu či rozpadu několika větších státních celků – v 19. století Osmanská říše, 1918 Rakousko-Uhersko, po roce 1990 Jugoslávie, Sovětský svaz a Československo. Komplikovaná etnická skladba dunajského povodí měla a má na tyto procesy významný vliv.

Během první světové války i druhé světové války měl Dunaj strategický význam. Státy, které měly na svém území část jeho toku, provozovaly válečná loďstva, prostřednictvím nichž mohly ostřelovat území druhých států. To byl případ i československé lodi Prezident Masaryk. Z Dunaje byl také bombardován Bělehrad na začátku první světové války.

Do roku 1914 se v soutěsce Železná vrata nacházela exkláva tureckého území, ostrov Ada Kale, který byl později připojen k Rumunsku a později v roce 1970 zcela zaplaven. Část středního toku Dunaje, kudy prochází hranice mezi Chorvatskem a Srbskem, je předmětem pohraničního sporu mezi oběma zeměmi, který trvá od roku 1991. Některá území si nárokuje Chorvatsko i Srbsko, o jiná nemá zájem nikdo z nich. Roku 2015 byl na jednom z těchto neobydlených území vyhlášen soukromý ministát Liberland.

Právní režim[editovat | editovat zdroj]

Dunaj je mezinárodní řeka a pravidla jejího používání stanoví mezinárodní dohody. Celkem nastaly tři etapy regulace problémů s používáním řeky. Nejprve to bylo období dvoustranných dohod (1774–1856), poté období mnohostranných dohod s účastí nedunajských vlád (1856–1945) a nakonec demokratický status řeky po druhé světové válce.

Důležitý význam měla smlouva z Küçük Kaynarca mezi Ruskem a Tureckem z roku 1774, na základě níž dosáhlo Rusko práva plavby po dolním toku Dunaje. Na základě dalších dohod z let 1812, 1826 a 1829 získalo Rusko plnou kontrolu nad všemi třemi základními rameny dunajské delty a nad plavbou po dolním toku řeky. Anglo-rakouská a rusko-rakouská dohoda o Dunaji z let 1838 a 1840 navrhla princip svobodné dopravy po řece.

Etapa regulace systémem mnohostranných dohod začala po Krymské válce. Na základě Pařížské smlouvy (1856) byla založena Evropská dunajská komise,^[8] která se skládala z Rakouska, Ruska a řady nedunajských zemí (Francie, Velká Británie, Prusko, Sardínie, Turecko). Prakticky se tato dohoda stala prostředkem nadvlády nedunajských zemí nad řekou a existovala do 1. světové války. Komise měla svou vlajku, administrativu, flotilu, policii, soud a mohla zakázat podunajským státům stavbu přístavních a hydrotechnických zařízení. Po skončení 1. světové války byla ujednána v srpnu 1920 dohoda v Paříži za účasti převážně nedunajských zemí. Poté byly 23. července 1921 přijaty konvence a závěrečný protokol o režimu plavby. Pro tok řeky od ústí do Ulmem byla znovu ustanovena Evropská dunajská komise (Francie, Velká Británie, Itálie, Rumunsko). Pro tok mezi Brăilou a Ulmem a síť říčních cest, jež byly stanoveny mezinárodními byla ustavena Mezinárodní dunajská komise s účastí dunajských (Německo, Rakousko, Maďarsko, Československo, Jugoslávie, Rumunsko) i nedunajských (Velká Británie, Itálie, Francie) zemí. Tyto komise měly široké pravomoce, které nebyly vždy v souladu podunajských zemí. Mezinárodní dunajskou komisi opustilo v roce 1936 Německo a po zabrání Německem také Rakousko (1938) a Československo (1938–39).

Po druhé světové válce se otázka Dunaje projednávala na postupimské konferenci, na shromáždění ministrů zahraničních věcí a na Pařížské konferenci v roce 1946. Nový status plavby byl vypracován na Bělehradské konferenci v roce 1948 za účasti podunajských (Sovětský svaz, Rumunsko, Bulharsko, Československo, Maďarsko, Jugoslávie) i nepodunajských (USA, Velká Británie, Francie) zemí. Rakousko mělo poradní hlas. Nová konvence o plavbě byla podepsána 18. srpna 1948 a vstoupila v platnost 11. května 1949. Nedunajské země ji odmítly podepsat. Byla založena nová Dunajská komise, která se skládala ze zástupců podunajských zemí.