Delta Dunaje

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Delta Dunaje
Světové dědictví UNESCO
Delta Dunaje na Ukrajině
Delta Dunaje na Ukrajině
Smluvní státRumunskoRumunsko Rumunsko
Souřadnice
Typpřírodní dědictví
Kritériumvii, x
Odkaz588 (anglicky)
Zařazení do seznamu
Zařazení1991 (15. zasedání)
Delta Dunaje – satelitní fotografie z roku 2000. Na snímku jsou jasně vidět tři hlavní ramena Dunaje: severní Chilia, méně výrazná střední Sulina a jižní Sfântul Gheorghe.

Delta Dunaje (rumunsky delta Dunării, ukrajinsky дельтa Дунаю) je nejzachovalejší říční delta v Evropě. Delta se rozkládá na ploše přibližně 3 450 km², kde se Dunaj vlévá do Černého moře. Delta Dunaje leží na území Rumunska (historický region Dobrudža) a z menší části Ukrajiny (zhruba sedmina území).

V oblasti delty žije přibližně 15 000 lidí, nejvýznamnější sídla jsou Tulcea a Izmajil. Většina se živí tradičním způsobem, převládá rybářství. V okolí ukrajinského sídla Vilkove (ukrajinsky Вилкове) a rumunské Tulcey žije komunita tzv. Lipovanů, náboženské menšiny, vyznavačů starého ritu pravoslavné církve. Delta je nejkosmopolitnějším regionem Rumunska a celkem zde žije 22 národností, včetně ČechůSlováků.[1]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Diachronická mapa dunajské delty.

Nedaleko města Tulcea se Dunaj dělí do tří ramen, která se do Černého moře vlévají pod jmény Kilijské (Chilia), Sulinské (Sulina) a Svatojiřské (Sfântul Gheorghe). Mimo tří hlavních ramen se Dunaj dělí na velké množství vedlejších říčních ramen a kanálů. Delta je dynamický ekosystém – říční nánosy ji každoročně rozšíří o zhruba 40 metrů. Severní rameno Chilia tvoří ukrajinsko-rumunskou státní hranici. Chilia má délku 104 km a do Černého moře přivádí kolem 60 % dunajské vody. Rameno Sulina má délku 71 km a odvádí 18 % vody. Jižním ramenem Sfântul Gheorghe o délce 112 km protéká 22 % objemu dunajské vody.

Přibližně 35 km daleko v Černém moři se nachází Hadí ostrov, o který vedly soudní spor Rumunsko s Ukrajinou. Ostrov připadl Ukrajině, která jej získala po rozpadu Sovětského svazu. V roce 2022 jej krátkodobě zabralo Rusko.

Roku 2004 začala Ukrajina práci na kanálu Bystroje, který spočívá v prohloubení ramene Bystroje, které by tak mělo by propojit Černé moře s ukrajinskou částí dunajské delty. Kanál je kritizován mnoha ekology a neziskovými organizacemi kvůli potenciálnímu ohrožení jedinečné flory i fauny. Plán je také kritizován Evropskou unií.

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Oblast delty je pokryta rákosím, mokřady a lužními lesy. Části delty jsou na jaře a na podzim zaplavovány. V mokřadech, stojatých a tekoucích vodách dunajské delty žije přes 1 200 druhů rostlin, 300 druhů ptáků a přibližně 90 druhů ryb (například rejnok ostnatý, jeseteři).[1] Delta je významným hnízdištěm tažného ptactva; mezi zdejší ptactvo patří např. ibis hnědý,[1] kormorán velký eurasijský, kormorán malý, pelikán bílý,[pozn. 1] pelikán kadeřavý, kvakoš noční starosvětský, volavka vlasatá, volavka bílá, volavka stříbřitá, volavka červená.[2] Celkem zde žije přibližnně 3 500 živočišných druhů, včetně některých ohrožených: například norek evropský, kočka divoká, vydra říční, tuleň středomořský.[1]

Podstatná část delty je chráněna, přičemž jednotlivá chráněná území se částečně překrývají. Existuje zde rumunský národní park Delta Dunării (5 800 km²). Území o rozloze 3 124 km² (včetně brakických jezer Razelm, Sinoe a dalších) je od roku 1991 zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO.[2] Zároveň je zde vyhlášena 7 322 km² veliká biosférická rezervace, která zasahuje i na území Ukrajiny.[3]

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Pelikán bílý zde vytvořil největší evropskou polulaci, přibližně 3 500 párů.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e Jako na konci světa. Magazín Víkend DNES. 2020, čís. 13, s. 45. 
  2. a b World Heritage Information Sheets - ROMANIA, DANUBE DELTA [online]. Program OSN pro životní prostředí [cit. 2017-04-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-07-05. (anglicky) 
  3. Danube Delta [online]. UNESCO, Man and Biosphere Programme [cit. 2017-04-04]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]