Kočka divoká

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxKočka divoká
alternativní popis obrázku chybí
Samice kočky divoké s mládětem
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída savci (Mammalia)
Řád šelmy (Carnivora)
Čeleď kočkovití (Felidae)
Podčeleď malé kočky (Felinae)
Rod kočka (Felis)
Binomické jméno
Felis silvestris
Schreber, 1777
rozšíření kočky divoké podle dat z roku 2015
rozšíření kočky divoké podle dat z roku 2015
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kočka divoká (Felis silvestris) je savec z čeledi kočkovitých. Šelmu vědecky popsal a zařadil německý přírodovědec Johann Schreber v roce 1777. Patří do podčeledi malé kočky a rodu Felis. Taxonomie rodu Felis a druhu Felis silvestris není dosud vyjasněná. Obvykle se udává, že kočka divoká se rozděluje na dalších 3 až 23 poddruhů (subspecií).[2][3] Poddruhy, kočka plavá a kočka stepní, jsou předkové dnešní domestikované kočky domácí.

Jedná se o jednu z nejrozšířenějších kočkovitých šelem vůbec. Žije na rozsáhlých územích Evropy, Afriky a Asie. Vyznačuje se šedo-hnědo-černou barvou srsti v rozličné barevné kombinaci. Váží mezi 2 a 8 kilogramy, nejčastěji 3 až 6 kg. Délka těla bez ocasu je 44 až 75 cm, ocas měří 21 až 37 cm.[4] Dožívá se nejčastěji 12–14, výjimečně až 20 let. Živí se především různými druhy hlodavců, dále ptáky, menšími plazy a obojživelníky. V některých oblastech loví ve větší míře zajícovce. Doplňkovou kořist tvoří rozliční bezobratlí a výjimečně i mláďata větších zvířat, jako jsou srny a divoká prasata. Sama může být ulovena jakýmikoliv většími šelmami, především rysy, vlky a levharty. Mláďata často padnou za oběť dravým ptákům. Vzhledem ke svému širokému areálu rozšíření a poměrně početné populaci jí Mezinárodní svaz ochrany přírody vede jako druh málo dotčený.

V České republice se až na výjimky (např. v Národním parku Podyjí[5], na jaře roku 2015 ji také zachytily fotopasti v Bílých Karpatech) přirozeně nevyskytuje, ačkoliv k nám začíná pronikat z prosperujících populací v okolních státech, například z Bavorska. Mezi lety 2011 až 2013 se objevilo několik pozorování z fotopastí z oblasti Šumavy a Beskyd naznačující, že se do České republiky kočka divoká postupně navrací.[6] Je – vedle rysa ostrovida – jediným zdejším zástupcem kočkovitých šelem. Více rozšířená je na Slovensku, kde žije několik set jedinců. Další roztroušené populace se nacházejí v Evropě a Asii.[7]

Taxonomie a nomenklatura[editovat | editovat zdroj]

Mapa rozšíření hlavních poddruhů kočky divoké

Johann Christian Daniel von Schreber poprvé vyčlenil kočku divokou do samostatného druhu Felis (catus) silvestris.[8] V následujících desetiletích přírodovědci a objevitelé popisovali různé divoké kočky Evropy, Afriky a Asie. Postupně přestávalo být jasné, kdy jde o samostatné druhy a kdy o poddruhy. V roce 1951 uznávaný specialista na taxonomii Reginald Innes Pocock provedl rozsáhlou revizi dosavadního bádání a rozčlenil populaci kočky divoké na 35 subspecií členěných do tří skupin (v zásadě druhů). Jednalo se skupinu silvestris z Evropy a Malé Asie, skupinu bieti z východní Asie a skupinu lybica z Afriky, západní a střední Asie.[9] Skupinu silvestris rozčlenil na 7 poddruhů a skupiny bieti a lybica neuváděl jako poddruhy, nýbrž jako velmi spřízněné sesterské taxony specie Felis silvestris. Dále zařadil do rodu Felis druhy Felis catus, Felis margarita, Felis nigripes a Felis chaus.[9]

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

Taxonomická příručka Mammal Species of the World vydaná v roce 2005 udává celkem 22 poddruhů Felis silvestris:[10]

  • F. s. silvestris (kočka evropská) Schreber 1777, nominátní poddruh, žije na velké části území Evropy s výjimkou Skandinávie a ostrovů Středomoří. Jedná se o velkou subspecii s tmavým zbarvením.
  • F. s. cafra (kočka jihoafrická) Desmarest 1822, žije v jižní a jihovýchodní Africe. Má dvě barevné fáze - ocelově šedá a tmavě šedá. Lebka je relativně velká.
  • F. s. caucasica (kočka kavkazská) Satunin 1905, žije na Kavkaze a v Malé Asii. Vzrůstem menší a barvou světlejší než F. s. silvestris. Kresba na hlavě je dobře vyvinutá, na ocase přítomny jen tři proužky.
  • F. s. caudata Gray, 1874 - žije ve Střední Asii, velmi se podobá kočce kavkazské, její ocas je však poněkud delší a hlava větší. Zbarvení je spíše světlejší, skvrny menší, ale poměrně výrazné.
  • F. s. chutuchta Birula, 1916 - vyskytuje se v jižním Mongolsku a severní Číně.
  • F. s. cretensis Haltenorth, 1953 - žije na Krétě, je světleji zbarvená. Její život je velmi málo prozkoumaný.
  • F. s. foxi Pocock, 1944 - žije v jižních částech západní Afriky, je podobná subspecii haussa, ale má barvu více do červena a větší lebku.
  • F. s. gordoni (kočka arabská) Harrison, 1968 - vyskytuje se na Arabském poloostrově. Srst má krátkou světle šedohnědě zbarvenou.
  • F. s. grampia Miller, 1907 - je možno ji nalézt ve Skotsku. Těžko rozlišitelná od kočky divoké evropské, status subspecie nejistý. V průměru je o něco větší a tmavší.
  • F. s. griselda Thomas, 1926 - obývá Kalahari a přilehlá území. Podobná poddruhu cafra, ale celkově světlejší s méně výrazným značením.
  • F. s. haussa Thomas a Hinton, 1921 - vyskytuje se v oblasti Sahelu, především v lesních společenstvech. Malý poddruh s šupinatým nebo světle šedivým kožichem a červeným nádechem na hřbetním pásku.
  • F. s. iraki Cheesman, 1921 - žije v Kuvajtu a Iráku. Odlišuje se od tristrami tím, že má homogennější odstín na horních částech, nediferencovaný dorzální pás a bělejší tvář a nohy.
  • F. s. jordansi (kočka baleárská) Schwarz, 1930 - obývá Baleáry.
  • F. s. lybica (kočka plavá) Forster, 1780 - vyskytuje se na Sicílii, Sardinii, severní Africe a alžírské části Sahary. Barva srsti je nažloutlá, s nezřetelnými pruhy a skvrnami a bledě hnědým slzným pruhem. Uši jsou červenohnědé a ocas je poměrně dlouhý, s několika kroužky a hnědým koncem. Jedinci na Sardinii se liší od severoafrických protějšků tmavšíma ušima a obecně tmavšími horními částmi, postrádají typický písečný tón přítomný v severoafrických exemplářích. Předek kočky domácí
  • F. s. mellandi Schwann, 1904 - obývá severní Angolu, jižní části Konžské pánve a severní Zimbabwe.
  • F. s. nesterovi Birula, 1916 - žije v Iráku, jihozápadním Íránu a severozápadní části Arabského poloostrova, v Sýrii, Izraeli a Palestině
  • F. s. ocreata Gmelin, 1791 - žije v Etiopii. Odlišuje se od kočky plavé větší lebkou a kožešinou, jenž má šedivější podkladovou barvu a více tmavé černé kresby.
  • F. s. ornata (kočka stepní) Gray, 1832 - vyskytuje se ve střední a severozápadní Indii a v Pákistánu. Má výrazné tmavé skvrny.
  • F. s. reyi (kočka korsická) Lavauden, 1929 - žila na Korsice. Má tmavou srst, krátký ocas a za ušima jí chybí červenohnědé zbarvení. S velkou pravděpodobností jde o poddruh vyhynulý.
  • F. s. rubida Schwann, 1904 - žije ve východní Africe, jižním Súdánu a severovýchodní části Konžské pánve.
  • F. s. tristrami Pocock, 1944 - vyskytuje se v Palestině a Izraeli. Je tmavší a více do šeda zbarvená než lybica.
  • F. s. ugandae Schwann, 1904 - obývá Ugandu.

tyto poddruhy jsou děleny do třech skupin:

  • "lesní" kočky (skupina silvestris)
  • "stepní" kočky (skupina ornata - caudata) – liší se od lesních koček menším vzrůstem, delšíma a špičatějšíma ušima a světlejší barvou srsti; patří sem poddruhy ornata, nesterovi a iraki
  • "křovinné" kočky (skupina ornata - lybica) – liší se od stepních koček světlou barvou srsti s jasně vyznačenými skvrnami a pruhy; patří sem poddruhy chutuchta, lybica, ocreata, rubida, cafra, griselda a mellandi; z této skupiny pochází dnešní kočka domácí

ITIS (Integrated Taxonomic Information System) k těmto poddruhům přidává ještě 23. subspecii jménem Felis silvestris vellerosa.[11]

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) však na základě posledních fylogeografických analýz rozlišuje pouze čtyři poddruhy - silvestris, ornata, lybica a cafra, k nimž přidává pátý poddruh bieti, dříve označovaný za samostatný druh (kočka šedáFelis bieti).[2] Rozšíření těchto pěti poddruhů je vyobrazeno na mapce.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Kočka divoká může vážit 1,2–11 kg a dosáhnout délky 47–80 cm.[12] Nejčastěji se hmotnost pohybuje mezi 2 a 8 kg, údaje pod a nad touto hranicí jsou výjimečné.[4] Hmotnost závisí na poddruhu, dostupnosti potravy a ročním období a během roku může u stejného jedince kolísat až o 25 %.[13] Má na první pohled zavalitější postavu než kočka domácí, zejména díky delší a hustější srsti; tento rozdíl je nejvíce patrný v zimě. Kočka divoká má také větší hlavu s dlouhými vousky a menšíma ušima. Je zbarvena šedohnědě až šedožlutě, s výrazným pruhováním na hřbetu, ocase a nohách. Na hřbetu je výrazný tmavý pás, zatímco břicho bývá krémově žluté. Od zdivočelé kočky domácí ji lze rozlišit zejména dle těchto znaků:

  1. ocas kočky divoké je kratší než polovina délky jejího těla, po celé délce huňatý a před špičkou má 3–4 pruhy, zatímco zdivočelá kočka domácí má ocas delší než polovinu délky svého těla, postupně se zužuje a má větší počet pruhů u špičky;
  2. tělo je robustnější;
  3. hlava větší;
  4. slechy menší;
  5. srst a hmatové vousy jsou delší.[7][14]

Spolehlivost však není stoprocentní.

Smysly[editovat | editovat zdroj]

Zrak[editovat | editovat zdroj]

Kočka divoká má zrak přizpůsobený k vidění za šera, ačkoliv ani jasné světlo jí nijak neomezuje. Rozlišuje 6 základních barev, ale jen na krátkou vzdálenost. Dokáže vnímat i ultrafialovou část spektra, infračervenou nikoliv. Má zorné pole 270-290°, což je umožněno silně vyklenutou rohovkou. Nejostřeji vidí na vzdálenost 2 až 6 metrů, objekty nacházející se velmi blízko zrakem téměř nerozliší. Schopnost zachytit světlo má asi 6x lepší než člověk. Přísun světla do oka zajišťuje smršťováním a roztahováním zornic.[13]

Čich[editovat | editovat zdroj]

Čich kočky je podstatně horší než u psovitých šelem, ale lepší než lidský. Je účinný především na krátkou vzdálenost. K čichání využívá čichové sliznice v nose a Jacobsonův orgán v patře tlamy, jenž slouží především k zachycování říjných pachů (flémování). Potravu před prvním ochutnáním obvykle očichá.[13]

Hmat[editovat | editovat zdroj]

K ohmatávání objektů využívá hmatové vousky na obličeji zvané sinusové chlupy či vibrisy. Pomáhají jí v orientaci ve tmě, ve stísněných prostorách a při identifikaci kořisti. Kočka je může natáčet různými směry. Hmat kromě toho zajišťují i polštářky na tlapkách.[13]

Sluch[editovat | editovat zdroj]

Sluch má kočka divoká velmi dobře vyvinutý. Má značně pohyblivý boltec, o což se stará 27 svalů. Vnímá frekvence od 0,2 kHz až do 55 kHz (pes do 40 kHz). Nejvíce reaguje na vysoké frekvence (4-15 kHz), které vydávají drobní hlodavci (větší kočkovité šelmy lépe reagují na zvuky o nižší frekvenci). Zvuk pohybu myši zachytí nejméně na 15 metrů. Vnitřní ucho umožňuje kočce dosahovat značné schopnosti rovnováhy při pohybu ve větvích či při kontrole pádu.[13]

Kočka divoká dokáže výjimečně zabít i malou srnu, o běžnou kořist se však nejedná.

Životní areál[editovat | editovat zdroj]

Pro kočku divokou jsou typické smíšené a listnaté lesy v podhůří nebo na vrchovinách, výjimečně se vyskytuje ve vysokých horách nebo v nížinách. Velikost teritoria se pohybuje od 50 ha až po několik set hektarů. Kocouři mívají větší teritorium než samice. Samice francouzských koček opatřené radiolokačním zařízením se pohybovaly v teritoriu o průměrné výměře 184 ha, samci měli území od 220 do 1270 ha (průměr 573 ha).[4] Kočky divoké si své území značkují drápáním kůry stromů, močením, trusem a pachovými výměšky z meziprstových žláz.[14] Přes den odpočívají ve své skrýši (např. dutiny stromů, vývraty, skalní dutiny, nory jezevců apod.), za teplých dnů se však rády vyhřívají na slunci. Na lov vyráží v noci.[7] V průměru procestují 5 až 8 km denně.[4]

Kočka divoká v národním parku Bavorský les

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Žije spíše samotářsky. V době páření, které v České republice spadá do jarních měsíců, se na čas stává společenskou a svého partnera láká hlasitým mňoukáním. Celkově se říje podobá říji koček domácích, ale je více skrytá a probíhá hlavně v noci. Březost trvá cca 65 dnů a končí porodem tří až pěti koťat. Koťata obyčejně vrhá od dubna do června a stará se o ně až do podzimu, kdy se osamostatňují. Dospělosti dosahují zhruba ve stáří dvanácti měsíců. Matka mláďata brání (postaví se i člověku) a v případě ohrožení je přenáší do jiného úkrytu.[7][14]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Její potravu tvoří až z 80 % malí hlodavci jako je hraboš, myšice, myš a norník, dále ptáci až do velikosti slepice a jiní drobní obratlovci jako je veverka, lasice, rejsek, ještěrka či žába. V některých habitatech tvoří významnou součást jídelníčku zajícovci. V sušších oblastech požírají i různé členovce, především hmyz. Výjimečně uloví i větší zvířata (srnče, sele divokého prasete).[4][7][14]

Srovnání potravních návyků kočky divoké v různých místech výskytu
Druh kořisti F. s. silvestris

(Francie)

373 vzorků[4]

F. s. grampia

(Skotsko)

546 vzorků[4]

F. s. silvestris

(Slovensko)

26 vzorků[4]

F. s. silvestris

(Maďarsko)

57 vzorků[15]

F. s. silvestris

(Španělsko)[16]

F. s. cafra

(Zimbabwe)

58 vzorků[4]

F. s. cafra

(Botswana)

80 vzorků[4]

F. s. lybica

(Kazachstán)

571 vzorků[4]

F. s. ornata

(F. s. caudata)

(Turkmenistán)

94 vzorků[4]

Území

bez králíků

107 vz.

Území

s králíky

132 vz.

Hraboši 60,9 X 61,5 38,6 82,2 40,9 72 86 3 57,3 pískomilové

5,2 tarbíci

4,2 syslové

Myši a myšice 48,3 0,7 19,2 28,1 43,4
Norníci 47,5 7,3 11,5 1,8 X
Hryzci 21,4 0,2 X X X
Plchové 9,4 X 3,8 X X
Krysy, veverky,

jiní hlodavci.

X 8,1 26,9 X 22,3 ondatra

19,7 pískomil

Ptáci 2,7 14 3,8 15,9 11,2 6,8 21 10 18,4 7,3
Zajícovci 1,6 91,6 7,7 5,3 1,9 61,4 X X 5,2 9,6
Plazi a

obojživelníci

X X X X 12,2 3,8 12 14 0,7 14,8
Srnčí a jiná

větší zvířata

2,7 14 3,8 1,8 X X X X 1,2 X
Hmyzožravci 0,3 2,2 30,8 X 15,9 4,6 X X X X
Kočky, kuny,

lasice

0,5 X X 3,5 X X X X X X
Členovci

(hmyz)

0,5 X X X 29 22,7 19 19 0,5 12,8
Rostliny, ovoce X 9 53,8 3,5 X X 2 1 3,4 X
1) Veškeré údaje jsou v % zastoupení ve vzorcích z žaludku či trusu.

2) Ryby byly v potravě zastoupeny pouze u koček z Kazachstánu (2,1 %)

3) Část vzorků nebyla určena, ty do statistiky nejsou zahrnuty

4) Konkrétní místa výzkumů: a) severovýchodní Francie, b) Glen Tanar Skotsko, c) střední Španělsko, d) dolní Ili, severovýchodní Kazachstán, e) východní Karakum, Turkmenistán

Uvádí se, že kočka divoká může najednou sníst až 0,5 kg potravy, obvykle je to však podstatně méně. Způsob lovu je podobný kočce domácí - kočka divoká přepadá svou kořist ze zálohy jedním rychlým výpadem či skokem. Pokud je potřeba, krátce kořist pronásleduje. Jako prakticky všechny kočky není vytrvalá a rychle se unaví.

Predace[editovat | editovat zdroj]

Kočka divoká z parku Bad Mergentheim v Německu

Kočka divoká se může stát kořistí mnoha druhů zvířat. Může být napadena a sežrána rysem, vlkem, kunou (koťata a mladí jedinci), výrem, orlem, liškou (koťata a mladí jedinci), jezevcem (ačkoliv se s ním obvykle dobře snáší), divokými psy a možná dokonce i divočákem. Menším dravcům jako je kuna a liška se však obvykle dokáže ubránit a ve zcela výjimečných případech je naopak ona jejich predátorem.

Kočka divoká, Zoo Děčín

Výskyt v Česku[editovat | editovat zdroj]

Hlavním nepřítelem kočky divoké byl a na mnoha místech stále je člověk. V Česku byla kočka po staletí pronásledována a lovena jako „škůdce“. Výsledkem bylo, že od začátku 19. století začala populace rychle ubývat a do poloviny 20. století z naší přírody prakticky vymizela. Nyní se zde vyskytuje extrémně vzácně. Jde prakticky jen o jedince, kteří k nám přišli z Německa (Šumava), Rakouska (Podyjí) či Slovenska (Beskydy). Celkový počet kusů je obtížné odhadnout, zřejmě půjde maximálně o několik desítek jedinců. Jednou z možných metod, jak zjistit zda se ve sledované oblasti kočka divoká nachází, je instalovat zde kolíky napuštěné tinkturou z kozlíku lékařského, jehož pach kočky silně vábí. Na místě je poté možno instalovat fotopasti, případně z kolíku odebírat kočičí srst k analýze DNA.[17] Legislativa ochrany přírody řadí kočku divokou mezi zvláště chráněné, kriticky ohrožené druhy.[14]

Mezi lety 2011 až 2013 došlo k několika pozorováním výskytu kočky divoké v oblasti Šumavy a Beskyd.[18]

V zimě roku 2015 došlo k pozorování výskytu kočky divoké v severní části Bílých Karpat.[19]

Hybridizace[editovat | editovat zdroj]

Kočka divoká evropská (Felis silvestris silvestris) se může křížit se zdivočelou kočkou domácí (Felis s. catus). Hybridizace byla popsána v celém areálu výskytu kočky divoké s vysokým podílem kříženců v populacích v Maďarsku a Skotsku.[20][21] Rozlišit kočku divokou od zdivočelé kočky domácí a jejich kříženců na základě zbavení srsti a morfologických znaků je problematické[22][23] a pro spolehlivé rozlišení druhů je třeba použít genetických metod.[24][25][26]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2017.2. 14. září 2017. Dostupné online. [cit. 2017-09-24]
  2. a b YAMAGUCHI, N. a kol.. Felis silvestris (Wildcat, Wild Cat). www.iucnredlist.org [online]. IUCN, 2015 [cit. 2017-11-04]. Dostupné online.  
  3. ITIS Standard Report Page: Felis silvestris. www.itis.gov [online].  [cit. 2017-11-04]. Dostupné online.  
  4. a b c d e f g h i j k l SUNQUIST, Mel; SUNQUIST, Fiona. Wild Cats of the World. Chicago and London : The University of Chicago Press, 2002. S. 83-98.  
  5. KOLISCHOVÁ, Lucie. V Podyjí žije vzácná kočka divoká. Přírodovědci ji viděli už několikrát. iDNES.cz [online]. 2010-10-22 [cit. 2017-11-17]. Dostupné online.  
  6. VÁLKOVÁ, Hana. Do Česka se po 60 letech vrací kočky divoké. Zachytily je fotopasti. iDNES.cz [online]. 2014-05-10 [cit. 2017-11-17]. Dostupné online.  
  7. a b c d e DUNGEL, Jan. Noční lovec. Příroda. listopad–prosinec 2008, s. 105. ISSN 1803-3318.  
  8. SCHREBER, Johann Christian Daniel. Die Säugthiere in Abbildungen nach der Natur mit Beschreibungen (Dritter Theil): Der Robbe. Der Hund. Die Kaze. Das Stinkthier. Der Otter. Der Marder. Der Bär. Das Beutelthier. Der Maulwurf. Die Spizmaus. Der Igel (Erlangen, 1778). digi.ub.uni-heidelberg.de [online]. 1778 [cit. 2017-11-04]. Dostupné online.  (německy) 
  9. a b POCOCK, Reginald Innes. Catalogue of the Genus Felis. London : British Museum (Natural History). Department of Zoology. [Mammals], 1951. 212 s. Dostupné online. (Dále jen Pocock 1951). 
  10. WILSON, Don E.. Mammal Species of the World: Felis silvestris. www.departments.bucknell.edu [online]. Johns Hopkins University Press, 2005 [cit. 2017-11-04]. Dostupné online.  
  11. ITIS Standard Report Page: Felis silvestris. www.itis.gov [online].  [cit. 2017-11-05]. Dostupné online.  
  12. HANZÁK, Jan. Naši savci. Praha : Albatros, 1970. Kapitola Kočka divoká, s. 235.  
  13. a b c d e ŠKALOUD, Vojtěch. Liška a větší šelmy. Praha : Brázda, 2009. S. 193-251.  
  14. a b c d e ČERVENÝ. Encyklopedie myslivosti, s. 316-317.
  15. BIRÓ, Zs.; LANSZKI, J.; SZEMETHY, L.. Feeding habits of feral domestic cats (Felis catus), wild cats (Felis silvestris) and their hybrids: trophic niche overlap among cat groups in Hungary. Journal of Zoology. 2005-06-01, roč. 266, čís. 2, s. 187–196. Dostupné online [cit. 2017-11-19]. ISSN 1469-7998. DOI:10.1017/s0952836905006771. (anglicky) 
  16. MALO, Aurelio F.; LOZANO, Jorge; HUERTAS, Daniel L.. A change of diet from rodents to rabbits (Oryctolagus cuniculus). Is the wildcat (Felis silvestris) a specialist predator?. Journal of Zoology. 2004-08-01, roč. 263, čís. 4, s. 401–407. Dostupné online [cit. 2017-11-19]. ISSN 1469-7998. DOI:10.1017/s0952836904005448. (anglicky) 
  17. STINGLOVÁ, Helena. Hledá se kočka divoká. S pátráním může pomoci každý - iForum. iForum. 2013-01-30. Dostupné online [cit. 2017-11-17]. (česky) 
  18. VÁLKOVÁ, Hana. Do Česka se po 60 letech vrací kočky divoké. Zachytily je fotopasti [online]. Idnes.cz, [cit. 2014-05-10]. Dostupné online.  
  19. ŠTĚRBA, Radek. V Bílých Karpatech se usadila kočka divoká, potvrdily to fotopasti. iDNES.cz [online]. 2015-04-08 [cit. 2017-11-17]. Dostupné online.  
  20. BEAUMONT, M.; BARRATT, E. M.; GOTTELLI, D.. Genetic diversity and introgression in the Scottish wildcat. Molecular Ecology. , roč. 10, čís. 2, s. 319–336. Dostupné online. DOI:10.1046/j.1365-294x.2001.01196.x.  
  21. PIERPAOLI, M.; BIRÒ, Z. S.; HERRMANN, M.. Genetic distinction of wildcat (Felis silvestris) populations in Europe, and hybridization with domestic cats in Hungary. Molecular Ecology. 2003-10-01, roč. 12, čís. 10, s. 2585–2598. Dostupné online [cit. 2017-11-17]. ISSN 1365-294X. DOI:10.1046/j.1365-294x.2003.01939.x. (anglicky) 
  22. DANIELS, M. J.; BALHARRY, D.; HIRST, D.. Morphological and pelage characteristics of wild living cats in Scotland: implications for defining the ‘wildcat’. Journal of Zoology. 1998-02-01, roč. 244, čís. 2, s. 231–247. Dostupné online [cit. 2017-11-17]. ISSN 1469-7998. DOI:10.1111/j.1469-7998.1998.tb00028.x. (anglicky) 
  23. KRÜGER, Matthias; HERTWIG, Stefan T.; JETSCHKE, Gottfried. Evaluation of anatomical characters and the question of hybridization with domestic cats in the wildcat population of Thuringia, Germany. Journal of Zoological Systematics and Evolutionary Research. 2009-08-01, roč. 47, čís. 3, s. 268–282. Dostupné online [cit. 2017-11-17]. ISSN 1439-0469. DOI:10.1111/j.1439-0469.2009.00537.x. (anglicky) 
  24. RANDI, E.; PIERPAOLI, M.; BEAUMONT, M.. Genetic Identification of Wild and Domestic Cats (Felis silvestris) and Their Hybrids Using Bayesian Clustering Methods. Molecular Biology and Evolution. 2001-09-01, roč. 18, čís. 9, s. 1679–1693. Dostupné online [cit. 2017-11-17]. ISSN 0737-4038. DOI:10.1093/oxfordjournals.molbev.a003956. (anglicky) 
  25. DRISCOLL, Carlos; YAMAGUCHI, Nobuyuki; O’BRIEN, Stephen J.. A Suite of Genetic Markers Useful in Assessing Wildcat (Felis silvestris ssp.)— Domestic Cat (Felis silvestris catus) Admixture. Journal of Heredity. 2011-09-01, roč. 102, čís. Suppl_1, s. S87–S90. Dostupné online [cit. 2017-11-17]. ISSN 0022-1503. DOI:10.1093/jhered/esr047.  
  26. HILLE, A., a kol. Using microsatellite markers for genetic individualization of European wildcats (Felis silvestris) and domestic cats. Bonner zoologische Beiträge : Herausgeber: Zoologisches Forschungsinstitut und Museum Alexander Koenig, Bonn. 2000, čís. 49, s. 165-176. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ANDĚRA, Miloš; GAISLER, Jiří. Savci České republiky: popis, rozšíření, ekologie, ochrana. Praha : Academia, 2012. ISBN 978-80-200-2185-4.  
  • ČERVENÝ, Jaroslav, et al. Encyklopedie myslivosti. Praha : Ottovo nakladatelství v divizi Cesty, 2004. ISBN 80-7181-901-8. Kapitola Kočka divoká, s. 316-317.  
  • ŠKALOUD, Vojtěch. Liška a větší šelmy: psík mývalovitý, mýval, liška, šakal, medvěd, rys, kočka. Praha : Brázda, 2009. ISBN 978-80-209-0372-3. Kapitola Kočka, s. 193–251.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]