Veverka obecná

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxVeverka obecná
alternativní popis obrázku chybí
Veverka obecná
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída savci (Mammalia)
Řád hlodavci (Rodentia)
Čeleď veverkovití (Sciuridae)
Rod veverka (Sciurus)
Binomické jméno
Sciurus vulgaris
Linné, 1758
Rozšíření veverky obecné (červeně).
Rozšíření veverky obecné (červeně).
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Veverka obecná (Sciurus vulgaris) je středně velký hlodavec z čeledi veverkovitých (Sciuridae) obývající široké území v rozmezí od západní Evropy až po východní Asii. V České republice ji nalezneme v lesích všech typů, parcích, alejích, větších zahradách nebo hřbitovech se stromovým porostem.[2] Má zrzavou, černou a někdy hnědou srst.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Černá forma veverky obecné
Hnědá forma veverky obecné

Veverka obecná obvykle dorůstá 19 až 23 cm a dosahuje hmotnosti mezi 250 až 340 g někdy i víc. Huňatý ocas, který napomáhá udržovat rovnováhu při lezení a skocích na stromech a který veverka využívá jako „pokrývku“ těla při spánku, je 14,5 až 20 cm dlouhý.[3]

Fat Squirrel 1 (4245425374).jpg

Charakteristickým znakem pro veverku obecnou jsou střapce chlupů na ušních boltcích směřující do špičky a viditelné především v zimním období. Stejně jako většina stromových veverek má i naše veverka ostré a zakřivené drápy, které jí pomáhají při lezení po větvích stromů. Ve světě bývá často zaměňována s blízce podobným čikarím červeným (Tamiasciurus hudsonicus), obývajícím Severní Ameriku a veverkou popelavou (Sciurus carolinensis), která obývá zvláště Severní Ameriku a západní Evropu. Zbarvení srsti veverky obecné se liší podle lokality rozšíření a období, ale vždy je srst na břiše a hrdle zbarvená krémově až bíle. U pohlaví není vyvinut sexuální dimorfismus. V Česku se nejčastěji objevuje červená a černá forma, ve světě není výjimkou ani šedá nebo čistě bílá forma. Veverce obecné se mění srst dvakrát ročně, a to z letní na zimní a ze zimní znovu na letní. Zimní srst je hustší a o něco tmavší než letní a veverkám narůstá v období mezi srpnem a listopadem.

Chování[editovat | editovat zdroj]

Veverka obecná žije až na období rozmnožování samotářským způsobem života a jiným veverkám se většinou vyhýbá. V dutinách stromů, někdy i na tlustších větvích, obývá v průměru 25–30 cm velké hnízdo, ve tvaru kukaně, tvořené mechem, listy, trávou a kůrou. Je schopna vypnout tělo do tvaru křídla, čehož využívá při delších skocích. Není teritoriální a domácí území jednotlivých jedinců se značně překrývají.

Veverka je aktivní přes den, ale ve vrcholné části dne je většinou ukryta ve svém hnízdě, přičemž se vyhýbá teplu a větší viditelnosti vůči predátorům, mezi které patří především kuna lesní, kočka divoká, liška obecná, lasice kolčava, která loví především mláďata, ale také větší dravci, např. káňata lesní nebo sovy. V zimě nehibernuje, ale tráví ve svém hnízdě větší dobu než v létě. Dokáže se pohybovat rychlostí až 19 km/h.[4]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Veverka pojídající ořech

60 až 80 % dne tráví hledáním potravy,[5] kterou tvoří především semena šišek, houby, které si suší ve svých hnízdech, ptačí vejce, různé plody, např. oříšky, ale občas si pochutná i na čerstvé míze. Část nalezené potravy si uschovává do svých „spižíren“ v dutinách stromů, které ji poskytují výbornou zásobárnu potravy v nejtěžších obdobích. Při konzumaci potravy přitom sedí jako většina veverkovců „na bobku“, přičemž si potravu drží v předních končetinách.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

U některých jedinců probíhá páření již na konci zimy a na samotném počátku jara, tedy během února a března, většinou je však obvyklejší doba páření v letním období, během června a července. Samec svou partnerku nachází díky pronikavému pachu, který samice vypuzuje. Po setkání dvou partnerů začne samec svou partnerku honit po stromech a tak činí až do hodiny před spářením. Před rozmnožováním se také samice vykrmují s cílem přibrat na váze, jelikož obecně platí, že samice s vyšší hmotností rodí více mláďat než samice s hmotností nižší.

Dva týdny staré mládě

Samice může mít i dva vrhy za rok, přičemž jeden vrh obsahuje obvykle 3 až 4 mláďata, která se rodí po 38 až 39 denní březosti. Mláďata se rodí slepá a téměř holá a po narození váží 10 až 15 g. Plně osrstěná jsou po 21 dnech života, oči se jim otevřou po čtyřech týdnech a chrup se jim plně vyvíjí až po 42 dnech, kdy začínají požírat pevnou potravu. Samice je však kojí až do 8 až 10 týdnů po narození.

Nejvíce, 75–85 % mláďat, přitom umírá během svého prvního zimního období.[6] Samice dosahuje pohlavní dospělosti zhruba v druhém roce života, samci o něco později.[zdroj?] Veverka obecná se v přírodě dožívá průměrně 3 let, v zajetí se může tato hranice vyšplhat až na 10 let.

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Finská veverka obecná. Ve Finsku se ročně uloví tři až čtyři tisíce veverek obecných. Poté, co začaly být v roce 1929 chráněny, se nastěhovaly z lesů do parků.[7]

Veverka obecná je ve většině států Evropy chráněným druhem. To platí i v České republice, kde je v současnosti podle vyhlášky č. 395/1992 Sb. prohlášena za ohrožený druh.[8] V druhé polovině 20. století u nás totiž došlo k příkrému poklesu početnosti tohoto druhu a z původních 60–110 tisíc kusů ulovených ročně ve 20. letech 20. století se počet ulovených veverek o 50 let později snížil pouze na několik stovek jedinců.[9] V posledních dvaceti letech se však v České republice veverky již lovit nesmí. Z celosvětového pohledu však nejde o druh nijak zvlášť ohrožený a v Červeném seznamu IUCN jej nalezneme v kategorii málo dotčených druhů.[10] V některých částech světa, např. na Sibiři, se již od starověku veverky loví pro svou kožešinu, ale také pro maso. Kožešina z šedých veverek byla známa v českém středověku jako popelčina, ale veverčí maso se jedlo v Českých zemích i v západní Evropě až do 17. století. Na Sibiři se veverčí kožešiny nazývají běla nebo bělka a sloužily jako platidlo nebo součást naturální daně, kterou od domorodců v 17.-19. století vybírali ruští kozáci. Zde má pravděpodobně původ rčení stojí to za starou belu, tj. starou, opelichanou veverčí kožku.

V současné době ji však nejvíce ohrožuje spíše ztráta lesů – jejího přirozeného biomu. V jiných částech světa, např. ve Spojeném království, se potýkají s jiným problémem, a to vytlačováním veverky obecné úspěšnějším druhem – veverkou popelavou.

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

Původně bylo popsáno 40 poddruhů veverky obecné, ale s tímto číslem nesouhlasilo několik zoologů z celého světa. V roce 1971 bylo vydáno nové studium schvalující pouze 16 poddruhů, které se rozlišují až dodnes a které jsou vypsány i na seznamu níže.[11][12]

  • S. v. altaicus Serebrennikov, 1928
  • S. v. anadyrensis Ognev, 1929
  • S. v. argenteus Kerr, 1792
  • S. v. balcanicus Heinrich, 1936
  • S. v. bashkiricus Ognev, 1935
  • S. v. fuscoater Altum, 1876
  • S. v. fusconigricans Dvigubsky, 1804
  • S. v. infuscatus Cabrera, 1905
  • S. v. italicus Bonaparte, 1838
  • S. v. jacutensis Ognev, 1929
  • S. v. jenissejensis Ognev, 1935
  • S. v. leucourus Kerr, 1792
  • S. v. mantchuricus Thomas, 1909
  • S. v. meridionalis Lucifero, 1907
  • S. v. rupestris Thomas, 1907
  • S. v. vulgaris Linnaeus, 1758

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Red Squirrel na anglické Wikipedii.

  1. Červený seznam IUCN 2017.2. 14. září 2017. Dostupné online. [cit. 2017-09-24]
  2. HANZÁK, Jan. Naši savci. Praha : Albatros, 1970. Kapitola Veverka obecná, s. 137.  
  3. GAISLER, Jiří; DUNGEL, Jan. Atlas savců České a Slovenské republiky. Praha : Academia, 2002. ISBN 80-200-1026-2. S. 58.  
  4. BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. Rychlost savců - Savci, internetová encyklopedie [online]. Univerzita Palackého, upol.cz. Dostupné online.  
  5. Wauters, L.A., and A.A. Dhondt. 1992, Spacing behaviour of red squirrels, Sciurus vulgaris: variation between habitats and the sexes. Animal Behaviour 43:297–311
  6. Gurnell, J. 1983, Squirrel numbers and the abundance of tree seeds. Mammal Review. 13:133–148
  7. BJÖRKLUND, Tom; KINNUNEN, Heidi. Kotimaan luonto. Porvoo : WSOY, 2004. ISBN 951-0-26351-6. (finsky)  
  8. http://www.priroda.cz/lexikon.php?detail=85
  9. http://www.biolib.cz/cz/taxon/id20583/
  10. http://www.iucnredlist.org/search/details.php/20025/all
  11. Sidorowicz, J. 1971, Problems of subspecific taxonomy of squirrel (Sciurus vulgaris L.) in Palaearctic: Zoologischer Anzeiger. 187:123–142.
  12. Lurz, P.W.W. et al. 2005. Sciurus vulgaris. Mammalian Species 769:1–10

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARUŠ, V., Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČSSR, SZN Praha 1989. ISBN 80-209-0060-8. Str. 89 - 90

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]