Carl Linné

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Carl von Linné
Carl von Linné - portrét od Alexandera Roslina (1775).
Carl von Linné - portrét od Alexandera Roslina (1775).
Narozen 23. května 1707
Råshult u Stenbrohultu
Zemřel 10. ledna 1778
Uppsala
Národnost švédská
Obor biologie
Známý díky Založení botanické a zoologické systematické nomenklatury.

Carl Linné, po povýšení do šlechtického stavu zvuk Carl von Linné nebo latinsky Carolus Linnaeus, (23. května 1707, Råshult u Stenbrohultu, Švédsko – 10. ledna 1778, Uppsala) byl švédský přírodovědec a lékař, zakladatel botanické a zoologické systematické nomenklatury. Vytvořil také pojem druh jako základ přirozené soustavy organismů.

Francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau o Linném napsal: „Upřímně musím říci, že jsem se zatím nesetkal s žádnou významnější osobností“.[1] Podobný názor měl i německý spisovatel Johann Wolfgang von Goethe, který prohlásil: „S výjimkou Shakespeara a Spinozy neexistuje nikdo, kdo by mne ovlivnil tak silně jako Carl Linné“.[1]

Carl Linné je lektotypem druhu Homo sapiens.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

"Bůh přírodu stvořil a Linné ji uspořádal." Život tohoto velkého Švéda a současně Evropana byl vymezen daty 23. května 1707 a 10. ledna 1778. Za oněch necelých 71 let čistého času stihl tento muž víc, než jen připojit zkratku svého jména – ono pověstné „L“ – za jména rostlin i zvířat. Jeho vědecké dílo už bylo mnohokrát, nejméně jednou za každé uplynulé století, probráno a zhodnoceno. Jím zavedený pořádek, přinejmenším dvouslovné označování organizmů, je jeho trvalým pomníkem. A přesto byl především člověkem, jehož život neprobíhal hladce, který byl provázen různými životními ústrky a někdy i nepochopením a jehož život byl plný obyčejných lidských příběhů.

Měl se vlastně jmenovat Bengtson, jako jeho otec Nils Bengtson. U Bengtsonů však bylo tradicí, že v každé generaci se jeden ze synů věnoval pastorační práci - kněžství. Šlo o starý selský rod, na jehož usedlosti měli staletou lípu a ten ze synů, který se stal knězem, si podle této lípy zvolil nové příjmení. Otec Karla přijal jméno Linnéus, zkráceně Linné. Kdyby toho nebylo, možná bychom psali místo Rosa alba Linnéus - Rosa alba Bengtson.

Už jako čtyřletý chlapec uměl malý Karel skoro všechny rostliny v okolí pojmenovat a řadu z nich pěstoval na otcově zahradě, včetně různých plevelů tak dlouho, až mu to otec musel zakázat. Je také zaznamenáno, že „nebylo-li malého křiklouna čím uspokojit, potřebovala jeho matka jen bylinu do ruky mu dáti, načež vždycky se utajil“. Ve škole prospíval jen v oborech, které ho těšily. Rétorika, morálka, metafyzika, teologie, řečtina, hebrejština byly předměty, z nichž propadal, zatímco nejlepší ze třídy byl v matematice a fyzice. Jazyky mu obecně nešly. Nenaučil se přes pozdější delší pobyty ani anglicky, ani holandsky, nemluvil ani německy a vedle švédštiny užíval ponejvíce latiny, ale ani s tou to nebylo slavné. Údajně prohlásil: moje latina asi nemá valné ceny, ale raději snesu tři pohlavky od gramatiků, nežli jeden od přírody. Po dvou letech gymnázia bylo jeho otci navrženo, aby ho ze studií vzal a dal vyučit nějakému řemeslu. Stalo se a Karel putoval do učení k místnímu ševci. Protože při této akci jeho otec onemocněl, zastavil se u místního fyzika (čili lékaře) Rotmanna pro nějaký lék a postěžoval si na synka. Rotmann ovšem na tamním gymnáziu učil a znal Linného. Otci ševcovství rozmluvil, Karla si vzal k sobě a soukromě ho připravoval ke studiu na univerzitě. Dá se tedy říci, že právě tento Rotmann Linného objevil.

Na univerzitní studium v Lundu neměl Linné dost finančních prostředků. Opět zasáhla náhoda. Na Rotmannovu přímluvu jej k sobě na byt a stravu vzal lékař a profesor doktor Stobe. Ten, poznav Linného nadání a schopnosti, brzy mu chtěl dokonce předat část své lékařské klientely (Linné právě začal studovat), ale protože švédská medicína se v té době odehrávala výhradně korespondenčně, brzy zjistil, že „jinochova ruka nalezena jest příliš nesličnou“ a s nevrlostí musel přestat již na prvním pokuse - Linného rukopis byl málo čitelný.

Po prvních prázdninách se do Lundu nevrátil a přihlásil se ke studiu ve slavnější Uppsalské univerzitě. V Uppsale ale brzy utratil to málo peněz, co mu rodina mohla poskytnout. Pokoušel se živit kondicemi, ale žádná rodina ho nepřijala, protože v té době převládal názor, že medicínu nestudují čestní a poctiví lidé. Brzy neměl ani na obživu, ani na ošacení, nosil obnošené šaty svých spolužáků, občas ho někdo pozval na oběd a do bot s prochozenými podešvemi si vkládal tvrdý papír, aby vůbec mohl vycházet. Tak ho jednou na podzim roku 1729 zastihl v uppsalské botanické zahradě doktor Olaf Celsius, tehdy šedesátiletý, „jediný švédský botanik“, jak o něm později Linné hovořil. V krátkém rozhovoru poznal Karlovy hluboké znalosti botaniky a vzal ho k sobě na byt a stravu. Náhoda tehdy zasáhla znovu.

Zásluhou Celsiovou mohl Linné studovat nejen v herbářích, ale dostal k dispozici celou knihovnu a brzy se seznámil se spisem francouzského botanika Sébastiena Vaillanta, pojednávajícím o pohlaví rostlin, tedy o věci tehdy značně revoluční. Pyl byl do té doby pokládán za vedlejší produkt rostlin. Tehdy Linného napadlo, že veškeré rostlinstvo by bylo možno uspořádat do přirozené soustavy právě podle pohlavních orgánů. Od té doby patřily všechny jeho pohledy výhradně květům a začal se rodit jeden z jeho hlavních objevů a přínosů vědě. Linné, ač v té době ještě nedostudovaný, začal dokonce sám vyučovat. Posluchárny měl nabité víc, než jiní vyučující, k jejich nelibosti, a brzy mu byla svěřena do péče i uppsalská botanická zahrada, do té doby značně zanedbaná. Paradoxní na tom bylo, že se tak stalo rok po tom, co se tam Linné, nemajetný a otrhaný, marně ucházel o místo zahradníka. To, že na univerzitě učí student, vadilo doktoru Nilsi Rosénovi von Rosenstein, slavnému lékaři, který začal Linnému život natolik ztrpčovat, že se Linné výuky vzdal a přihlásil se na terénní expedici do Laponska.

Vyjel na koni, později pokračoval už jen pěšky, dostal se za polární kruh. Cestoval na bárkách a vorech, které si sám postavil a postupně pronikl až k Norskému moři a jen zázrakem přitom nezahynul. Jedl ryby, které si ulovil a zapíjel je sobím mlékem. Chléb a sůl dostal jen zřídka. Nejhorší ale byla mračna hmyzu, komárů a muchniček, pro která musel nosit přes obličej roušku, aby je nevdechoval. Jako první člověk tak prozkoumal severskou flóru a faunu a přinesl mnoho cenných etnografických informací o životě Laponců. Když výsledky své cesty přednesl uppsalské přírodozpytné společnosti, byl přijat za jejího člena.

Od roku 1733 opět pokračoval Linné v botanických přednáškách, což zmíněný profesor Rosen nemínil strpět a žaloval na Linnéa před akademickým senátem, že se odvážil vyučovat, nemaje doktorátu. Senát Rosenovi vyhověl, Linnému zakázal vyučovat. Jenomže to Linné, který o sobě říkával, že je malý, hbitý, divoký a živý, to je sangvinik ba cholerik ctižádostivé a dráždivé povahy, jednoduše nesnesl. A tak jednoho dne vytáhl kord a honil s ním milého Nilse Rosena po Uppsale, snaže se ho propíchnout. Jen přímluva Olafa Celsia ho tenkrát zachránila před většími následky, než byla důtka akademického senátu.

Obhájení doktorátu byla tehdy nákladná věc, platilo se za něj. Jeden z jeho přátel, biskup Borovarius, mu tedy navrhl, aby se výhodně oženil a doktorát aby si pořídil za věno své nastávající. Tato strategie se systematickému mozku mladého přírodovědce natolik zalíbila, že zanedlouho požádal o ruku Sáry Luisy, dcery doktora Morea z Falunu. S finanční pomocí svého budoucího tchána mohl tedy Linné odjet do Amsterodamu, kde hodlal doktorát získat. Cestou se zastavil v Hamburku, kde se brzy stal oblíbeným v tamní učené společnosti, ale i u starosty. V Hamburku byly tehdy nejen pěkné zahrady, ale i velké sbírky přírodnin. Jedna se mu však zase stala osudnou. Bratr hamburského starosty byl slavný tím, že vlastnil přírodní div, sedmihlavou hydru, na kterou si vypůjčil 10 000 hřiven stříbra. Bohužel, prostořeký Linnéus, když potvoru spatřil, hned přišel na to, že jsou to vycpané zmije s vetknutými čelistmi lasiček a netajil se tím. Před hněvem starosty se zachránil rychlým nočním útěkem z města.

Titulní stránka knihy Systema naturae z roku 1735

Doktorát získal v roce 1735. V Holandsku také vytvořil a publikoval řadu svých základních prací a pověstný systém, jímž pronikl do povědomí vědeckého světa, ne však všude s jednostranně kladným ohlasem. Například jeden petrohradský profesor Linnéa obvinil, že jeho díla jsou sexuálně necudná a škodí mládeži. Roku 1737 se Linné vrátil do Švédska slavný, ale nikdo ho tam už neznal. Napsal proto svému obdivovateli, profesoru Hallerovi do německého Göttingenu a ten mu okamžitě nabídl své profesorské místo a vedení tamní slavné botanické zahrady. Jenomže tato nabídka absolvovala dlouhou poštovní a kurýrní cestu, skoro devět měsíců, a přišla pozdě. Linné se přece jen uchytil jako lékař, a to v oboru dosti kuriózním, otevřel si něco jako venerologickou poradnu. Brzy se ovšem i tady prosadil a už za rok měl docela obstojnou praxi. To bylo možná už poslední úskalí v jeho životě a nastala léta šťastného života. Když roku 1741 onemocněla švédská královna Luisa Ulrika, podařilo se Linnému její chorobu zvládnout a tak se brzy z něho stal dokonce dvorní lékař. V květnu téhož roku se sešlo šest vzdělaných a podnikavých mužů, mezi nimi i Linné, a založili ve Stockholmu Švédskou akademii věd. Na jejím zasedání byl Linné zvolen prvním prezidentem. A pak byl poprvé zvolen rektorem uppsalské univerzity. K jeho poctě byla ražena pamětní medaile, jako první vědec obdržel Řád polární hvězdy a byl přijat za člena londýnské Královské společnosti. Byl povýšen do šlechtického stavu a začal se psát de - von Linné. Jeho erb měl tři pole: černé, zelené a červené, v každém pak byla koruna a nad ní stylizovaná kresba drobné severské rostliny, nazvané na jeho počest Linnéa borealis. Od roku 1758 žil Linné na svém statku v Hammarby, kde také 10. ledna 1778 zemřel. „S výjimkou Shakespeara a Spinozy na mne neměl nikdo takový vliv, jako Linné“, řekl Johann Wolfgang von Goethe.

Za svůj život měl Carl Linné několik studentů, které průběžně posílal na průzkum do různých částí světa. Mezi jeho nejvýznamnější studenty patřil např. Petr Kalm, který v letech 17481751 cestoval po Severní Americe; Daniel Solander, který v roce 1768 vydal spolu s Jamesem Cookem na výpravu po Tichém oceánu a v roce 1771 na Island, Faerské ostrovy a Orknejské ostrovy; Fredrik Hesselquist, který procestoval Palestinu a Malou Asii a v neposlední řadě i Carl Peter Thunberg, který byl vyslán do Japonska, jižní Afriky, na Jávu a Srí Lanku.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Systema naturae (Soustava přírody), 1735
  • Genera plantarum (Rostlinné rody), 1737
  • Species Plantarum (Rostlinné druhy), 1753
  • Philosophia botanica (Botanická filozofie), 1751

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Po Linném byl pojmenován jeden druh kvetoucí rostliny - Linnaea (česky zimozel) a měsíční impaktní kráter Linné.[2][3]

Carl Linné má v Mezinárodním rejstříku jmen rostlin zkratku L..[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b http://www.linnaeus.uu.se/online/life/8_3.html
  2. Antonín Rükl: Atlas Měsíce, Aventinum (Praha 1991), kapitola Linné, str. 72, č. mapového listu 23, ISBN 80-85277-10-7
  3. Crater Linné on Moon Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA (anglicky)
  4. BRUMMITT, Richard Kenneth; POWELL, C. E.. Authors of Plant Names. Kew : Royal Botanical Gardens, 1992. Mezinárodní rejstřík jmen rostlin je zapracován do seznamu botaniků a mykologů dle zkratek. Dostupné online. ISBN 1-84246-085-4. (anglicky) 


Související články[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu



Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]