Johann Wolfgang von Goethe

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Johann Wolfgang von Goethe
Goethe (Stieler 1828).jpg
Rodné jménoJohann Wolfgang Goethe
Narození28. srpna 1749
Frankfurt nad Mohanem
Úmrtí22. března 1832 (ve věku 82 let)
Výmar
Příčina úmrtíinfarkt myokardu
Místo pohřbeníWeimarer Fürstengruft
Povoláníbásník-právník, divadelní ředitel, botanik, politik, malíř, filozof, teolog, právník, kritik umění, hudební kritik, knihovník, básník, autor cestopisů, fyzik, literát, romanopisec, dramatik, autor autobiografie, diplomat, státník, polyhistor, aforista, autor deníků, mineralog, zoolog, teoretik umění, advokát, hudební skladatel, libretista, spisovatel a výtvarník
NárodnostNěmci
Alma materLipská univerzita (1765–1768)
Univerzita ve Štrasburku (1770–1771)
Témataanatomie, meteorologie, geologie a fyzika
Významná dílaGötz von Berlichingen, Ifigenie na Tauridě, Torquato Tasso, Egmont, Faust, Král duchů, Prometheus, Západovýchodní díván, Utrpení mladého Werthera, Viléma Meistera léta učednická, Viléma Meistera léta tovaryšská, Spříznění volbou, Z mého života
Oceněnídůstojník Řádu čestné legie (1808)
Řád sv. Anny 1. třídy (1808)
Řád bílého sokola (1816)
Záslužný řád bavorské koruny (1827)
Manžel(ka)Christiane Vulpius
Partner(ka)Anna Elisabeth Schönemann
DětiAugust von Goethe
RodičeJohann Caspar Goethe a Katharina Elisabeth Goethe
PříbuzníCornelia Schlosser (sourozenec)
Peter im Baumgarten (svěřenec)
Alma von Goethe, Wolfgang Maximilian von Goethe a Walther von Goethe (vnoučata)
VlivyFriedrich Schiller
Napoleon Bonaparte
Chvádže Šamsuddín Muhammad Háfiz
Johann Gottfried Herder
Voltaire
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Johann Wolfgang Goethe, od roku 1782 von Goethe (28. srpna 1749 Frankfurt nad Mohanem22. března 1832 Výmar, Sasko-výmarské vévodství), byl německý básník, prozaik, dramatik a politik.

Narodil se ve svobodném říšském městě Frankfurtu nad Mohanem jako syn velmi zámožné rodiny. Vystudoval právaLipsku a ve Štrasburku. Krátce působil jako koncipient na Říšském komorním soudu ve Wetzlaru.

V roce 1775 se usadil ve Výmaru, hlavním městě malého, ale kulturně důležitého Sasko-výmarského vévodství. Zde působil jako právník, byl dvorním radou a ministrem státní správy. V mládí se seznámil s Johannem Gottfriedem Herderem, jejich přátelství a Herderova filosofie ovlivnily jeho tvorbu. V raném období své literární činnosti byl čelným představitelem hnutí Sturm und Drang. Hodně cestoval, při návštěvě Itálie, zvláště Říma a tehdy samostatné Sicílie (Palermo), se seznámil s antikou, kterou pokládal za vrchol kultury. Také antické Řecko považoval za nedostižný vzor. Ve vyšším věku velmi často navštěvoval Čechy, resp. západočeská lázeňská místa, především Teplice a Karlovy Vary. Později si oblíbil Mariánské Lázně, kde se v roce 1821 seznámil se svou poslední láskou Ulrikou von Levetzow. Sbíral nerosty a minerály.

V roce 1799 přišel do Výmaru také jeho přítel, básník a dramatik Friedrich Schiller, aby mu byl nablízku. Oba literáti se navzájem ovlivňovali a vytvářeli významná díla. Např. již rok 1797 je považován za jejich „rok balad“. Jak Goethe, tak Schiller se stali již během svého života slavnými básníky a dramatiky.

Goethe zemřel ve Výmaru v roce 1832 ve věku 82 let a byl tam také pohřben. Jako význačná dějinná osobnost je uznáván jak v Německu, tak po celém světě.

Mládí a studium[editovat | editovat zdroj]

Rodný dům ve Frankfurtu nad Mohanem
Johann Wolfgang von Goethe
Johann Wolfgang von Goethe (1779)
Goethův pomník před Starou burzou v Lipsku

Mládí (1749–1765)[editovat | editovat zdroj]

Johannův otec Johann Caspar Goethe (17101782) studoval práva také v Lipsku a pracoval u Říšského komorního soudu ve Wetzlaru. Podnikl cesty do Paříže a Říma. Dále své povolání již nevykonával. Rodina žila z výnosů majetku ve Frankfurtu nad Mohanem, v prostorném domě v ulici Großer Hirschgraben (Velký Jelení příkop). Goetheho otec se zde věnoval svým zálibám, mj. sbírce naturálií a obrazů. Johannova matka, Katharina Elisabeth Goethe (17311808), rozená Textor, byla dcerou frankfurtského starosty (Schultheiß). Provdala se v sedmnácti letech, její manžel byl o 21 let starší. V manželství se narodilo několik dětí. Dospělosti se dožila jen Goetheho oblíbená sestra Cornelia Friederica Christiana (1750–1777), později provdaná Schlosser, která zemřela 4 týdny po porodu své druhé dcery ve věku 26 let.

V roce 1758 onemocněl Johann Wolfgang Goethe neštovicemi, ale uzdravil se. Byl vyučován svým otcem a soukromým učitelem. Dostalo se mu také vzdělání v jízdě na konišermu. Od dětství se zajímal o literaturu, zejména o díla Friedricha Gottlieba Klopstocka a starořeckého básníka Homéra. V době tříleté okupace Frankfurtu francouzským vojskem se při divadelních představeních seznámil s dramaty a komediemi MoliéraRacina. Ve čtrnácti letech se ucházel o členství v Arkádské společnosti Phylandria. Roku 1763 byl přítomen na klavírním koncertě Wolfganga Amadea Mozarta, který měl tehdy 17 let.

Studium[editovat | editovat zdroj]

Dne 30. září 1765 opustil Frankfurt, aby v Lipsku započal studia práv.

Studium v Lipsku (1765–1768)[editovat | editovat zdroj]

V letech 1765 až 1768 studoval Goethe v Lipsku. Chodil na přednášky poetiky Christiana Fürchtegotta Gellerta a účastnil se cvičení stylistiky. Také se účastnil malířského vyučování u Adama Friedricha Oesera, ředitele Lipské akademie. Zamiloval se do Kätchen Schönkopf a opěvoval tuto lásku ve veselých rozverných verších rokokové tradice (básnický cyklus Annette). Hostinec Auerbachs Keller a tamější pověst o Faustovi na něj udělaly takový dojem, že použil tento hostinec jako jediné konkrétní existující místo ve svém velkém dramatu Faust I.

Náhlé onemocnění prudkým krvácením (hematorea), které jej přivedlo na okraj smrti, si vynutilo přerušení studia a návrat do Frankfurtu (28. srpna 1768).[pozn. 1]

Frankfurt a studium ve Štrasburku (1768–1770)[editovat | editovat zdroj]

Následovalo jedenapůlroční, několika zvraty přerušované období zotavování. V době rekonvalescence se o něj s láskou staraly matka a sestra. Jedna matčina přítelkyně, Susanne von Klettenberg, jej seznámila s pietistickými názory (což byl proud v protestantském hnutí).

V dubnu 1770 opustil Frankfurt, aby splnil otcovo přání a dokončil svá studia v alsaském Štrasburku.

V blízkosti Štrasburku, ve vesnici Sessenheim, poznal 18letou Friederiku Brion, dceru evangelického faráře. Jí věnoval několik básní, mezi nimi např. Willkommen und Abschied (Přivítání a loučení), Sesenheimer Lieder (psáno takto, správně však s dvěma s; česky „Sessenheimské písně“) a Heidenröslein (Šípková růžička). Nedokázal však s ní trvale zůstat, což si posléze vyčítal. Friederike se pak nikdy neprovdala.

Po ukončení studií se vrátil domů do Frankfurtu. Krátce pracoval jako advokát, pak byl na přání otce koncipientem u Říšského komorního soudu ve Wetzlaru. Tam se zamiloval do Charlotty Buff (1753, Wetzlar – 1828, Hannover), snoubenky svého kolegy Johanna Christiana Kestnera. Charlotte jej však přes vzájemnou náklonnost odmítla a Goethe uprchl z Wetzlaru zpět do Frankfurtu. Nenaplněná láska k Charlottě jej inspirovala k sepsání dopisového románu Utrpení mladého Werthera, který dokončil a vydal půldruhého roku poté (1774). Toto dílo jej rázem proslavilo a Goethe se tak stal výraznou osobností hnutí „Sturm und Drang“.

Příchod do Výmaru[editovat | editovat zdroj]

Charlotte von Stein, Goetheho přítelkyně ve Výmaru

V roce 1775 přišel Goethe na pozvání tehdy 18letého Sasko-výmarského vévody Carla Augusta (17571828) do Výmaru. Je pozoruhodné, že v tomto poměrně malém městě zůstal až do své smrti v roce 1832. Vévodství bylo ovšem díky vévodově matce Anně Amalii z Braunschweigu-Wolfenbüttelu, která byla po dobu 17 let jeho regentkou za nedospělého syna, známé jako středisko kultury a osvícené vlády. Goethe se stal věrným služebníkem malého státu a v roce 1782 byl na vévodovo přání císařem Josefem II. povýšen do šlechtického stavu.

V roce 1776 navázal Goethe přátelství s dvorní dámou Charlottou von Stein (1742, Eisenach – 1827, Výmar), o sedm let starší, oduševnělou vdanou ženou. Charlotte byla manželkou vévodského vrchního podkoního Josiase von Steina, kterému do té doby porodila již sedm dětí, ze kterých však přežily jen tři. Snažila se do té doby poněkud nevyrovnaného Goetheho usměrňovat a byla pro něj, který nebyl rozeným šlechticem, vzorem v otázkách chování u dvora. Jejich platonický vztah trval po dobu deseti let do roku 1786.

Italská cesta[editovat | editovat zdroj]

Vztahu s paní von Stein se Goethe nakonec pokusil uniknout. Pouhý jeden den před cestou do Karlových Varů, které poprvé navštívil spolu s vévodou Carlem Augustem již v roce 1785, sdělil svému zaměstnavateli, že si chce vzít dovolenou. Do svého plánu, podniknout dlouhou cestu do Itálie, však vévodu nezasvětil. Ten ovšem byl jako vždy ke Goethemu shovívavý a dokonce mu nadále posílal jeho plat. V Karlových Varech oslavil Goethe v okruhu známých své 37. narozeniny. Krátce poté, 3. září 1786, opustil ve tři hodiny ráno tajně již tehdy proslulé lázeňské město a vydal se přes Německo na cestu do vysněné Itálie, doprovázen jen svým sekretářem a důvěrníkem Philippem Seidelem.

Po krátkých pobytech v severoitalských městech VeronaVicenza a také v Benátkách se Goethe dostal v listopadu 1786 do Říma, kde setrval zprvu do února 1787. Poté se vydal na čtyřměsíční cestu do Neapole a na ostrov Sicílii, kde navštívil Palermo. V červnu se vrátil do Říma, kde bydlel až do konce dubna 1788 u německého malíře Johanna Wilhelma Tischbeina. V onom domě na dnešní Via del Corso 18 se nachází muzeum Casa di Goethe. Na zpáteční cestě se zastavil v toskánských městech SienaFlorencie, dále pak v Parmě a v Miláně. Do Výmaru se vrátil 18. června 1788.

Cesta na Apeninský poloostrov a na Sicílii měla velký význam pro rozvoj Goetheho estetiky, životní filosofie i jeho osobní vývoj. V Římě se scházel s německy mluvícími umělci, kteří tam žili. Kromě Tischbeina, který vytvořil jeho portrét známý pod názvem Goethe in der Campagna, to byli mj. malířka Angelika KauffmannováŠvýcar Johann Heinrich Meyer. Ten posléze přesídlil do Výmaru a stal se Goetheho uměleckým poradcem. V přátelském vztahu byl Goethe také se spisovatelem Karlem Philippem Moritzem, který ovlivnil jeho uměleckoteoretické názory. V rozhovorech s ním si vytříbil svůj „klasický“ pohled na umění.

Během jeden a tři čtvrtě roku trvající cesty se Goethe blíže seznámil se starořímskými uměleckými a stavebními památkami a díly italské renesance. Obojí obdivoval a pokládal za vrchol evropské kultury. Obzvláště uctíval malby Raffaela a stavby, které vytvořil renesanční architekt Andrea Palladio. Ve Vicenze byl nadšený tím, že Palladiovy stavby vzkřísily k novému životu antické formy.[1]

Goethe v římském okolí (Campagna). Olejomalba od Johanna Wilhelma Tischbeina.

Po celou dobu italského pobytu se básník vydával za malíře jménem Johann Philipp Möller (Italové psali toto jméno jako Miller); jeho kresby svědčily o talentu i v tomto oboru. Veden radami svých uměleckých přátel vytvořil za tu dobu velké množství kreseb; kolem 850 z nich se dochovalo. Přesto získal přesvědčení, že nebyl zrozen na to, aby se stal výtvarným umělcem, nýbrž básníkem a dramatikem. V Itálii se zabýval intenzívně dokončováním svých již započatých literárních prací. Přetvořil dílo Ifigenie na Tauridě z prózy na veršovanou formu, dokončil svého Egmonta (po 12 letech) a pracoval dále na svém významném díle Torquato Tasso. Zabýval se také svými botanickými studiemi. Teprve v letech 1816/1817 popsal své zážitky v díle Italská cesta (Italienische Reise).

Výmarská klasika[editovat | editovat zdroj]

Pomník J.W. Goetheho a Friedricha Schillera ve Výmaru

Tvůrčí vztah dvou velikánů německé a světové literatury, Goetheho a básníka a gramatika Friedricha Schillera (původně byl Schiller lékař), se datuje od roku 1788, kdy se poprvé osobně setkali v durynském Rudolstadtu. Od roku 1789 žil Schiller v Jeně, nacházející se nepříliš daleko od Výmaru, a působil tam jako profesor dějin. Od roku 1795 se přátelská pouta mezi oběma klasickými literáty upevnila. V roce 1798 spolu publikovali několik balad v ročence Musen-Almanach für das Jahr 1798. V roce 1799 se Schiller přestěhoval do Výmaru, kde díky Goetheho přímluvě převzal místo profesora dějin na univerzitě.

V roce 1790 navštívil Goethe ještě jednou Itálii. Po roce 1793 pobýval převážně ve Výmaru, někdy také v Jeně. Často cestoval na oddechové a později léčebné pobyty do západočeských lázní. Navštěvoval Teplice, Karlovy Vary a nakonec také Mariánské Lázně. Poslední větší cestu podnikl do Švýcarska v roce 1797.

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Teprve v roce 1806 Goethe legalizoval svůj vztah s Christiane Vulpius (17651816). Manželství trvalo až do její smrti. Již předtím se jim narodilo pět dětí, ale dospělosti se dožil jen prvorozený syn August (1789–1830).

V roce 1821 se Goethe v Mariánských Lázních seznámil se svou poslední láskou Ulrikou von Levetzow (18041899). Chtěl se s ní přes velký věkový rozdíl oženit, tomu však zabránila její matka. Ulrika se pak nikdy neprovdala. Jeho pobyty v Mariánských Lázních připomíná pomník, který se zachoval.

Stáří[editovat | editovat zdroj]

V posledních deseti letech života nepodnikal dlouhé cesty. Snažil se dokončit a uspořádat rozpracovaná díla, zejména druhý díl Fausta. Zemřel 22. března 1832 ve svém domě ve Výmaru ve věku 82 let.

Přírodovědná a jiná odborná činnost[editovat | editovat zdroj]

Biologie a botanika[editovat | editovat zdroj]

Jako biolog Goethe patřil ke směru německé Naturfilosofie. Zabýval se zejména osteologiíbotanikou. Roku 1790 časopisecky vyšla jeho esej Versuch die Metamorphose der Pflanzen zu erklären (doslovně: Pokus o vysvětlení proměny rostlin). Tato studie byla vydána znovu až po 27 letech v rámci řady Zur Morphologie pod názvem Die Metamorphose der Pflanzen (Proměna rostlin).

V tomto díle Goethe mj. popisuje náduť peřenou (Bryophyllum pinnatum či Kalanchoe pinnata), rostlinu původem z Madagaskaru, které se dodnes přezdívá Goetheho rostlina, neboť si ji básník velmi oblíbil.[2] Goethe byl prvním, kdo součásti květu interpretoval jako metamorfované listy. Dokonce měl primát i v tom, že 19 let před formulováním lamarckismu a 48 let před vznikem Darwinovy vývojové teorie ve svém díle interpretoval reálné rostliny jako metamorfózy prarostliny (Urpflanze).[3]

Geologie[editovat | editovat zdroj]

Goethe se také intenzivně zabýval geologií a mineralogií; v tomto směru následoval ve šlépějích svého otce. Sbíral minerály, zejména poblíž Karlových Varů, popsal například karlovarská dvojčata, zajímal se i o další druhy specifických místních minerálů, jako je například odrůda vřídlovce hrachovec.[4] Jeho jménem byl pojmenován minerál goethit. Goethova sbírka minerálů čítala v době jeho smrti 17 800 exponátů.

Teorie barev[editovat | editovat zdroj]

Goethe věnoval mnoho úsilí práci Teorie barev (Zur Farbenlehre, Tübingen 1810), která měla popsat lidské vnímání barvy a polemizovat s Isaacem Newtonem. I když je oceňována přesnost Goethových pozorování, u jeho teorie barev se nepodařilo prokázat prediktivní platnost a není považována za vědeckou teorii, ale spíše za fenomenologii.

Stavebnictví[editovat | editovat zdroj]

Goethe působil též ve funkci silničního ředitele vévodství. Navrhoval a řídil technologii staveb a údržby některých silnic. Napsal Traktát o návrhu a stavbě cest.[5] Jak svědčí jeho deníky, typu pozemních komunikací, jejich materiálu a způsobu zhotovení si všímal také při cestách včetně těch do lázní v západních Čechách.

Bibliografie (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Goethova díla jsou detailně propracovaná a komplikovaná. Goethova tvorba z let 17951805 bývá označována jako výmarská klasika.

Básně[editovat | editovat zdroj]

Poutníkovy noční písně ve vydání Goethových básní z toku 1827
Ilustrace Ferdinand Bartha k baladě Čarodějův učeň z roku 1882
  • Tři ódy na mého přítele Behrische (1767, Drei Oden an meinen Freund Behrisch), česky 1955.
  • Růžička (vznik 1771, vydáno 1789, Heidenröslein), milostná báseň inspirovaná vztahem k Friederice Brion, česky 1927, též jako Růže na souvrati (1869) nebo Planá růže (1958).¨
  • Píseň májová (1771, tiskem 1775, Mailied), česky 1889, jako májová'¨toku 1955.
  • Poutníkova píseň ve vichřici (1772, Wandrers Sturmlied), česky 1949.
  • Král v Thule (1774, Der König in Thule), česky 1879, mnohokrát zhudebněno.
  • Prometheus (vznik asi 1774, vydáno 1785). tato báseň navazuje na antický mýtus o Prométheovi, zobrazuje zde ale rebelujícího a triumfujícího hrdinu, česky prvně 1916.
  • Ganymed (vznik 1774, vydáno 1789), báseň ovlivněná mýtem o Ganymédovi tvoří protějšek k Prometheovi (na rozdíl od vzpurného ducha líčí krásného chlapce, kterého Bůh miluje), zhudebnil Franz Schubert, česky prvně 1927.
  • Poutníkovy noční písně (Wandrers Nachtlied), jde o dvě autorovy básně, první z roku 1776 a druhá z roku 1780, obě zhudebnil Franz Schubert, česky 1889.
  • Proč dals nám v hloubku nahlédnout (1776, Warum gabst du uns die tiefen Blicke)
  • Zimní cesta Harcem (1777, vydáno 1789, Harzreise im Winter), zhudebnil Johannes Brahms, česky 1931.
  • Měsíci (1778 An den Mond), česky jako Na měsíc roku 1889.
  • Rybář (1779, Der Fischer), zhudebnil Franz Schubert, česky 1889, pod názvem Rybák již 1779.
  • Meze lidství (1761, tiskem 1789, Grenzen der Menschheit), česky 1916, jako Meze lidstva roku 1889.
  • Čarodějův učeň (1797, Der Zauberlehrling), balada, česky již 1820.
  • Korintská nevěsta (1797, Die Braut von Korinth), balada. česky 1879.
  • Bůh a bajadéra (1797, Der Gott und die Bajadere), balada, řeky 1868.
  • Heřman a Dorotea (1797, Hermann und Dorothea), idyla v hexametrech, česky 1841.
  • Metamorfosa rostlin (1798, Die Metamorphose der Pflanzen), naučná báseň, česky již 1853 jako Rostliny přetvar,
  • Král duchů (1782, Erlkönig), balada, zhudebnil Franz Schubert, česky 1864.
  • Božské v nás (1783, tiskem 1785, Das Göttliche), česky 1931.
  • Tanec mrtvých (1813, Der Totentanz), balada, česky 1889.
  • Usmíření (1823, Aussöhnung), báseň zařazená Goethem roku 1827 do souboru Trilogie vášně.
  • Elegie z Mariánských Lázní (1823, Marienbader Elegy), báseň zařazená Goethem roku 1827 do souboru Trilogie vášně, česky jako Elegie, prvně 1916.
  • Wertherovi (1824, An Werther), báseň zařazená Goethem roku 1827 do souboru Trilogie vášně.

Cykly poezie a sbírky epigramů[editovat | editovat zdroj]

Maximy a reflexe, vydání z roku 1833

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

Nemanželská dcera, vydání z roku 1804.
První vydání prvního dílu Fausta z roku 1808
První vydání druhého dílu Fausta z roku 1832
  • Die Laune des Verliebten (vznik 17671768, vydáno 1806), Rozmar zamilovaného), pastýřská hra.
  • Spoluviníci (vznik 1769, premiéra 1777, Die Mitschuldigen), komedie.
  • Götz z Berlichingen se železnou rukou (17711773, Götz von Berlichingen mit der eisernen Hand), tragédie, česky 1927. Jde o drama psané v shakespearovském stylu. Goethův Götz je načrtnut podle ideálu Sturm und Drang: je to aktivní hrdina, hrdý, plný vzdoru a touhy po nezávislosti, svůj život vede v přátelství, lásce a ve spojení s přírodou.
  • Satyr aneb Zbožňovaný lesní ďábel (vznik 1773, vydáno 1817, Satyros oder Der vergötterte Waldteufel), česky 1927 jako Satyr.
  • Jarmark v Plundersweilernu (vznik 1773, premiéra 1778, Jahrmarkt zu Plunderweilern), fraška.
  • Prometheus (1773), fragment, česky 1916.
  • Otec Brey (1774, Pater Brey), fraška
  • Bohové, hrdinové a Wieland (1774, Götter, Helden und Wieland, satirická fraška namířená proti Christophovi Martinovi Wielandovi.
  • Clavigo (1774), tragédie na motivy z Beaumarchaisových pamětí, česky prvně 1863.
  • Věčný žid (vznik 1774, vydáno 1836, Der ewige Jude), česky 1927.
  • Hanswurstova svatba (1775, Hanswursts Hochzeit), fraška (Hanswurst je komická postava německých masopustních frašek a lidových komedií)
  • Ervín a Elmíra (1775, Erwin und Elmire), hra se zpěvy, hudbu k premiéře složil Johann André.
  • Sourozenci (1776, Die Geschwister), jednoaktovka, česky roku 1827 jako Márinka.
  • Stella (vznik 1776, premiéra 1806, vydáno 1816), tragédie, česky 1927.
  • Claudine von Villa Bella (1776), hra se zpěvy několikrát zhudebněná (například Franz Schubert, Engelbert Humperdinck)
  • Triumf citovosti (1777, Der Triumph der Empfindsamkeit), dramatický vrtoch (jak jej sám Goethe nazval), česky uvedeno 2012.
  • Lila (1777), hra se zpěvy, hudbu k premiéře složil Karl Siegmund von Seckendorff.
  • Proserpina (1788), monodrama, česky 1931.
  • Der Groß-Cophta (1792, Velký kofta), česky 1931 jako Cagliostro. Velký kofta.
  • Občan generál (1793, Der Bürgergeneral), veselohra o jednom jednání, česky 1871.
  • Rozrušení (vznik 1793, vydáno 1817, Die Aufgeregten), politické drama napsané pod vlivem tažení do Francie roku 1792, ve kterém Goethe ukatuje negativní důsledky feudálního útlaku rolníků.
  • Ifigenie na Tauridě (Iphigenie auf Tauris), hra vycházející z Eurípidovy tragédie Ífigeneia v Tauridě, prozaická verze 1779, konečná verze v jambickém verši vydána 1787, česky 1822.
  • Torquato Tasso, prozaická verze 1781, přepracovaná verze v blankversu 1790, česky 1911.
  • Egmont (1788), tragédie z nizozemských bojů proti španělské nadvládě v 16. století, Ludwig van Beethoven byl tímto dramatem inspirován ke složení svého stejnojmenného symfonického díla, česky 1871.
  • Nemanželská dcera (1803, Die natürliche Tochter), tragédie.
  • Pandora (18071808), hra vycházející z mýtů o Pandoře, fragment, česky 1930.
  • Faust, dvoudílná dramatická báseň, Goethovo nejvýznamnější dílo inspirované německou pověstí o Faustovi, který uzavřel smlouvu s ďáblem. Již v polovině 70. let 18. století vznikla raná verze (publikovaná až roku 1887), tzv. Urfaust (Prafaust), ve stylu Sturm und Drang. První díl Fausta vyšel roku 1808, druhý díl až po autorově smrti roku 1832. Česky vyšel první díl roku 1863, druhý roku 1890, Urfaust roku 1927 pod názvem Faust v prvotní podobě, pod názvem Urfaust roku 1979 a pod názvem Faust a Markétka roku 1982.
  • Procitnutí Epimenidovo (1814, Des Epimenides Erwachen), hra kombinující prvky dramatu a opery s prvky oratoria a baletu založená na příbězích o řeckém filosofovi Epimenidovi, hudbu složil Bernhard Anselm Weber, česky 1949.

Romány a povídky[editovat | editovat zdroj]

Utrpemí mladého Werthera, první vydání z roku 1774
Spříznění volbou, první vydání z roku 1809
  • Utrpení mladého Werthera (1774, Die Leiden des jungen Werthers), román v dopisech, díky němuž se Goethe stal slavným po celém Německu a v Evropě, česky 1901.
  • Viléma Meistera divadelní poslání (vznik 17771786, Wilhelm Meisters theatralische Sendung), fragment, vydáno až 1911, přepracováním a zásadním myšlenkovým rozšířením tohoto raného díla vznikl román Viléma Meistera léta učednická, česky 1961.
  • Viléma Meistera léta učednická (17951796, Wilhelm Meisters Lehrjahre), bildungsroman (vývojový a výchovný román), česky 19281929.
  • Rozpravy německých vystěhovalců (1795, Unterhaltungen deutscher Ausgewanderten), sbírka povídek spojená rámcovým příběhem, ve kterém musí starší baronka se svou rodinou, příbuznými a přáteli prchnout před francouzskou revoluční armádou, která zaútočila na Německo. Tato společnost si vypráví příběhy, o kterých pak diskutují. Jeden z nich s názvem Pohádka (Das Märchen) vyšel i česky roku 1932 a pod názvem Pohádka o zeleném hadu a krásné Lilii roku 1995. Jde o symbolický text plný snové logiky a básnické fantazie vyprávějící o překročení a přemostění řeky, což představuje rozdíl mezi vnějším životem smyslů a ideálním přáním člověka
  • Viléma Meistera léta tovaryšská aneb Odříkání (1821, přepracováno 1829, Wilhelm Meisters Wanderjahre oder Die Entsagenden), bildungsroman, česky 1961.
  • Spříznění volbou (1809, Die Wahlverwandtschaften), psychologický román, česky 1911.
  • Novela (1828, Novelle), symbolický příběh o tom, jak nepřekonatelné je často lépe přemoženo láskou a zbožností než násilím, byl původně (roku 1797) koncipován jako epos, pak jej ale Goethe přepsal do prozaické podoby, česky 1932.

Eseje a literární stati[editovat | editovat zdroj]

  • Shakespearův den (1771, Zum Schäkespears Tag), řeč pronesená u příležitosti Shakespearova dne ve Frankfurtu nad Mohanem, tiskem až 1854, česky 1927.
  • Pokus o výklad metamorfózy rostlin (1790, Versuch die Metamorphose der Pflanzen zu erkläre), esej.
  • Literární sansculottismus (1795, Literarischer Sansculottismus), esej, ostrá kritika německé kulturní tradice, česky 1949.
  • Sběratel (1799, Der Sammler und die Seinigen, esej o sbírání umění, česky 2005.
  • Shakespeare napořád! (1815, Shakespeare und kein Ende!), literární stať, česky 1949.
  • O umění a starověku (18161832, Über Kunst und Altertum), umělecky, kriticky a kulturně-politicky zaměřený časopis vydaný v šesti svazcích, jehož byl Goethe redaktorem a hlavním autorem, který obsahuje jeho estetické názory a poetické i prozaické texty (od esejů a recenzí až po dopisy a básně).

Autobiografie[editovat | editovat zdroj]

Literatura faktu[editovat | editovat zdroj]

  • Belagerung von Mainz (1793, Obléhání Mohuče)
  • Campagne in Frankreich 1792 (18201822, Tažení do Francie 1792)

Vědecké práce[editovat | editovat zdroj]

  • O žule (1784, Über den Granit), tiskem až 1878.
  • O střední čelisti lidí a zvířat (1786, Über den Zwischenkiefer der Menschen und der Tiere).
  • Příspěvky k optice (1791–1792, Beiträge zur Optik).
  • K nauce o barvách (1810, Zur Farbenlehre)
  • K přírodovědě obecně, zvláště k morfologii (18171824, Zur Naturwissenschaft überhaupt, besonders zur Morphologie), sešity Goethových biologických úvah.

Překlady[editovat | editovat zdroj]

Následující seznam neobsahuje Goethovy překlady částí děl Homéra, Danteho, Shakespeara, Racina, Calderóna, lorda Byrona a dalších.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Haematorrhoea (hematorea): ae, f. (ř. haima-haimatos krev, ř. rhoia tok, proud) hematorea, hemorea, prudké, silné krvácení.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Johann Wolfgang von Goethe na německé Wikipedii.

  1. BOYLE, Nicholas: Goethe. Der Dichter in seiner Zeit. Svazek I: 1749–1790. Insel-Verlag, Frankfurt nad Mohanem 2004, s. 480 f.
  2. Kalanchoe
  3. Stanislav Komárek: Dějiny biologického myšlení. Nakl. Vesmír, 1997, ISBN 80-85977-10-9, str. 75
  4. LEHRBERGER, Gerhard et all. Der Sprudel macht den Stein: Schätze aus Karlsbad. Marktredwitz: Egerlad - Museum, 2004. 528 s. S. 110. (německy) 
  5. RYBA, J.: K historii silniční dopravy na území České republiky. Centrum služeb pro silniční dopravu, [1], Praha, Institut Jana Pernera, 2004, ISBN 80-86530-14-0.
  6. MACURA, Vladimír, a kol. Slovník světových literárních děl I.. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 475 s. cnb001277745. S. 296–297. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Online dostupná díla autora[editovat | editovat zdroj]