Johannes Urzidil

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Johannes Urzidil
Johannes Urzidil (1896-1970).jpg
Narození 3. února 1896
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 2. listopadu 1970 (ve věku 74 let)
Řím
ItálieItálie Itálie
Pseudonym Hans Elmar
Povolání básník, novinář, diplomat a spisovatel
Témata Pražská německá literatura
Ocenění cena Charlese Veillona v německém jazyce (1957)
Velká rakouská státní cena za literaturu (1964)
Cena Andrease Gryphia (1966)
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ61743209
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Johannes Urzidil (3. února 1896, Praha2. listopadu 1970, Řím) byl pražský, německy píšící spisovatel, básník, esejista a historik umění.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska Johannesa Urzidila na bývalé budově německého gymnázia, Praha 1, Na Příkopě 16

Narodil se v rodině železničního úředníka ing. Josefa Uržidila[1] a jeho ženy Elise Metzelesové, provdané Steinitzové, která si do svazku přivedla sedm dětí z předešlého manželství. Jediným jejich společným dítětem byl Johannes. U jeho porodu asistoval lékař a básník Hugo Salus. Matka zemřela 7. ledna 1900, když Johannesovi nebyly ani čtyři roky. Jeho otec se podruhé oženil s Češkou Marií Mostbeckovou.

V roce 1906 začal studovat na německém gymnáziu v ulici Na příkopě. Zatímco na obecné škole patřil jako syn úředníka k „zámožným“ žákům, na gymnáziu ho jeho bohatší spolužáci mezi sebe nepřijali, takže se cítil osamocen. V roce 1913 otiskl první verše v Prager Tagblattu pod pseudonymem Hans Elmar (jméno hrdiny z knihy pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu Carla Spittelera). Maturitu složil v roce 1914 a následně se zapsal na pražské německé universitě studium germanistiky, slavistiky a dějin umění (prof. W. Klein, H. Schmerber, A. Grünwald). Ve stejné době začal navštěvovat kavárnu Arco. Zde se seznámil s předními pražskými německými literáty, jako byli například: Franz Kafka, Max Brod, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch, Oskar Kuh, Ernst Weiss, Ludwig Winder, Karl Brand, Felix Weltsch nebo Oskar Baum. Stal se vyznavačem expresionismu, spolu s vydavatelem Leo Reissem od roku 1917 připravoval a od roku 1918 redigoval brněnský expresionistický časopis Der Mensch. V letech 1915–1917 se seznámil s českými malíři Václavem Špálou, Vlastislavem Hofmanem a Rudolfem Kremličkou. V letech 1916-1918 sloužil v rakousko-uherské armádě, kde pracoval v zásobovacích skladech v Praze–Holešovicích. Zde se seznámil s Jaroslavem Topičem (synem a nástupcem nakladatele Františka Topiče). Jeho prostřednictvím se seznámil v roce 1918 s malířem Janem Zrzavým. Univerzitní studia dokončil v letech 1918-1919 a působil pak jako překladatel na Úřadu zmocněnce Německé říše v Praze a úředník velvyslanectví.

Od prosince 1921 nastupuje jako tiskový rada německého velvyslanectví v Praze (Pressebeirat der Deutschen Gesandtschaft). Toto místo zastává až do nástupu nacismu. V říjnu 1933 je uvolněn ze svých povinností a v lednu 1934 propuštěn. V roce 1922 zakládá spolu s Oskarem Baumem a Ludwigem Winderem Ochranný svaz německých spisovatelů v Československu (Schutzverband deutscher Schriftsteller in der ČSR). Tato organizace působila aktivně především po nástupu nacistů k moci. Urzidil byl tajemníkem tohoto svazu. Dne 4. dubna 1922 se oženil s Gertrudou Thiebergerovou (dcerou pražského rabína), jako svědci byli na svatbě Jan Zrzavý a sekretář německého vyslanectví Heinrich Stephany. V roce 1932 byl řečníkem u odhalení soch Johanna Wolfganga Goetha v Teplicích a Mariánských Lázních ke 100. váročí jeho úmrtí. Jako žák germanisty Augusta Sauera se zabýval vztahem Goetha k Čechám, o něm napsal několikrát přepracovanou knihu "Goethe in Böhmen" (od roku 1932 3 německá vydání, české jako "Goethe a Čechy").

Johannes Urzidil a zednářství[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1923 byl Urzidil členem zednářské lóže „Harmonie“. V roce 1925 se stal mistrem a v roce 1937 stoličním mistrem. Tato lóže byla v roce 1938 uspána a rozpuštěna.

Emigrace[editovat | editovat zdroj]

„Za první světové války držel Urzidil s Čechy, po Versailles dával za pravdu stížnostem Němců, nástup Hitlera jej přivedl opět k Čechům, avšak poválečný odsun českých Němců okamžitě odsoudil. – Spravedlnost je poutník a slušný člověk putuje s ní – napsal pár let před smrtí v textu Nezaujaté ohlédnutí.“
Viktor Šlajchrt o J. Urzidilovi[2]

V noci z 30. června na 1. července 1939 se podařilo manželům Urzidilovým opustit území Protektorátu. Odjeli do Itálie a odtud lodí do Velké Británie, kam dorazili 2. srpna 1939. Usídlili se ve vesničce Viney Hill v Gloucestershire. V lednu 1941 se Urzidilovi v Londýně setkávají s básnířkou Bryher, která financovala jejich útěk. 30. ledna odplouvají Urzidilovi do Spojených států amerických, 12. února přistávají v New Yorku. Ve Spojených státech amerických se Urzidil nejprve živil jako knihvazač. Po překonání počáteční nedůvěry k přistěhovalcům se začal opět věnovat psaní. 16. dubna 1946 získává Urzidil americké občanství. V letech 1951-1953 pracoval v rakouském oddělení rozhlasové stanice Hlas Ameriky. Byl propuštěn v rámci čistek mccarthismu.

Urzidil podnikl přednášková turné, především po Evropě, a to v letech 1953, 1957, 1962, 1964, 1965, 1968 (během této cesty se ve Vídni naposledy osobně setkal s Janem Zrzavým). Při své poslední přednáškové cestě v roce 1970 zemřel v Římě na mozkovou mrtvici. Je pohřben na hřbitově Campo Santo Teutonico u baziliky svatého Petra.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Po Urzidilovi je pojmenována planetka 70679 Urzidil, která byla objevena v roce 1999 na hvězdárně Kleť astronomy Janou a Milošem Tichým. V roce 2006 otevřela Společnost Johannese Urzidila jeho muzeum ve Zvonkové (Glöckelberg) na Šumavě. Expozice již ale byla uzavřena.[3]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Urzidil byl od roku 1921 pražským dopisovatelem Berliner Börsen-Courier, redaktorem časopisu Harmonie, vydavatelem literárního časopisu Das Silberboot (1935-1937 a spolupracovníkem bratislavského Die drei Ringe (1935-1938). Přispíval články do časopisů a novin Veraikon, Die Aktion, Alt-Prager Almanach, Deutsche Kunst und Dekoration, Das Kunstblatt, Musaion, Forum, The Germanic Rewiew, Deutsche Zeitung Bohemia, Obzor, Prager Tagblatt, Slavische Rundschau, Tribuna.

Spisy (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Goethe v Čechách (Goethe in Böhmen, 1932, rozšířeno 1962)
  • publikace o Václavu Hollarovi:
    • německy: Wenceslaus Hollar: Der Kupferstecher des Barock, 1935) umělecká monografie o Hollarově práci v mědirytectví:
    • česky: Václav Hollar: Umělec, vlastenec, světoobčan (varianta názvu: Hollar: život umělce a evropana, 1937)
    • anglicky: Hollar: A Czech Emigré in England (1942)
  • Ztracená milenka (Die verlorene Geliebte, 1956) - povídky
  • Memnonův sloup (Die Memnonsäule, 1957) - básně
  • Pražský triptych (Prager Triptychon, 1960)– povídky
  • O básnění (Über das Dichten, 1961) – eseje
  • Das Elefantenblatt (1962) - povídky
  • Tudy kráčí Kafka (Da geht Kafka, 1965) - eseje
  • O mém pražském tatínkovi a o mém newyorském řemesle (Väterliches aus Prag und Handwerkliches aus New York, 1969) – autobiografie
  • Poslední tombola (Die letzte Tombola, 1971) – posmrtně vydané povídky
  • Pedantova zpověď (Bekenntnisse eines Pedanten, 1972) - posmrtně vydané autobiografické povídky a eseje

České překlady[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Životopis Johannesa Urzidila na stránkách johannes-urzidil.cz
  2. Citováno podle HERTL, David. Johannes Urzidil – poslední velký německý spisovatel z Prahy. Český rozhlas [online]. 2015-10-29. Dostupné online. 
  3. Václav Votruba: Ze Zadní Zvonkové zbyl jen kostel a muzeum, ceskokrumlovsky.denik.cz, 11. 10. 2010

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1564-1566, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • V. Macháčková-Riegerová, Bibliografie, in: Johannes Urzidil, Bekenntnisse eines Pedanten, Zürich-München 1972, s. 213-262
  • DEMETZ, Peter. Znovu číst Urzidila. Překlad Anna Siebenscheinová. Literární noviny. 24. srpna 1995, čís. 34, s. 4-5. Původně předneseno 8. března 1995 na konferenci o životě a díle Johannese Urzidila. 
  • Jiří Veselý: Hledání harmonie, předmluva ke knize Johannes Urzidil: Hry a slzy, Praha, Odeon, 1985
  • Steffen Höhne, Johann Klaus, Mirek Němec (Hrsg.): Johannes Urzidil (1896-1970): Ein „hinternationaler“ Schriftsteller zwischen Böhmen und New York (= Intellektuelles Prag im 19. und 20. Jahrhundert, Band 4). Böhlau, Köln / Weimar / Wien 2012, ISBN 978-3-412-20917-9. Info Böhlau Verlag, Schriftsteller zwischen Böhmen und New York

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]