Andrea Palladio

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Andrea Palladio
Rodné jméno Andrea di Pietro della Gondola
Narození 30. listopadu 1508
Padova
Úmrtí 19. srpna 1580 (ve věku 71 let)
Vicenza
Povolání architekt
Významná díla Basilica Palladiana (Vicenza)
Gallerie dell'Accademia
Villa Saraceno (Vicenza)
La Rotonda
Gioiello di Vicenza
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Andrea Palladio (30. listopadu 1508, Padova19. srpna 1580, Maser u Trevisa) byl italský pozdně renesanční architekt a teoretik architektury. Může být také řazen do Manýrismu a to do jeho klasicizujícího proudu, neboť jeho principy navazují na vrcholnou renesanci. Často je považován také za nejvlivnější osobnost v historii západní architektury[zdroj?] a v jeho spojení mluvíme také palladianismu nebo později neo-palladianismu.

Studium a život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako Andrea di Pietro della Gondola v Padově v Benátské republice. V Padově se učil kameníkem a když mu bylo 13 let, po pouhých 18 měsících v učení utekl do nedalekého města Vicenza, kde realizoval své nejslavnější stavby – Basilica Palladiana, Teatro Olimpico, Palazzo Chiericati, vilu Villa Capra (La Rotonda).

I v Česku jsou některé památky stavěny podle jeho stylu, například Klingerovo mauzoleum v Novém Městě pod Smrkem.

Teoretické dílo[editovat | editovat zdroj]

Tzv. palladiovský motiv poprvé použitý Palladiem na Basilica Palladiana ve Vicenze

Italská vrcholná renesance (pozdní fázi renesance v Itálii nemá) a následující Manýrismus v architektuře znamenal první exaktní bádání a vykopávky na území antického světa a především v Římě. Tyto vykopávky byly většinou vedeny samotnými umělci a architekty jako byl Raffael Santi, Michelangelo Buonarroti, nebo Palladio. Palladio se opírál při badatelské činnosti (krom vlastních vykopávek) pouze o jediný dochovaný antický traktát o architektuře a stavebnictví De architectura libri X dnes známí jako Deset knih o architektuře, napsaný římským architektem a teoretikem Marcusem Vitruviem napsaný mezi léty 33 př. n. l. až 22 př. n. l..

L'Antichitá di Roma (Starověký Řím)[editovat | editovat zdroj]

Roku 1541 uskutečnil Palladio první cestu do Říma, spolu se svým mentorem hrabětem Trissinem. Další následovala mezi lety 1545/46 (opět ve společnosti Trissina) a třetí návštěva proběhla mezi lety 1546/47 (zde se zaměřil na studium v Tivoli, Palestrině a Albanu). Výsledkem těchto badatelských cest bylo vydání jeho první knihy L'Antichitá di Roma Starověký Řím, v níž zaměřuje antické stavby Říma.

Quattro Libri dell'Architettura (Čtyři knihy o architektuře)[editovat | editovat zdroj]

Na vrcholu své úspěšné kariéry, jakožto vilového architekta, vydal v Benátkách roku 1570 svou stěžejní knihu Quattro Libri dell'Architettura známou jako Čtyři knihy o architektuře. Struktúrou knihy přímo navazuje na Vitruvia a jeho antický trakt. Také v této knize deklaruje, že přijímá Vitruvia za svého učitele a antické tvarosloví za svůj jazyk[1] . Stejně jako Vitruvius i Palladio hledal v architektuře symetrii, proporční a matematické vztahy. Mimoto se Palladio pokoušel nalézt univerzální modely pro jednotlivé tipy staveb. V jeho knize zveřejňuje své ideální plány realizovaných i nerealizovaných staveb, ke kterým dává odkazy a značky pro jejich lepší pochopení a čitelnost. Dokonce v knize zveřejnil vlastní užívanou jednotku míry. Z těchto faktů historikové a znalci soudí, že jeho kniha byla Palladiem předurčena ke kopírování a k použití jako vzorníku. Jeho realizované stavby nebyly vždy v souladu s jeho představami a většinou narážel na překážky v podobě již existující základů, přírodního terénu, nebo představ ze strany objednavatele které ho limitovaly. Ve své knize (Čtyři knihy o architektuře zveřejnil svoje ideální plány, a nikoli plány již realizovaných staveb. V tom je jeho kniha jedinečná, protože umožnila vzniknutí stylů jako palladianismus nebo neo-palladianismus

Historiky umění je Palladio označován jako prvního "klasicista" své doby. Tím je z jejich strany myšleno, že studoval antickou architekturu nejen pro její imitaci, ale aby jí dal nadčasovou platnost. Byl také první z architektů, který použil průčelí antického chrámu (jako pohanského, sakrálního chrámu a "přilepil" jej na obytnou vilu, tedy profánní (světskou) stavbu. Architektonické "přílepky" na fasádě se úžívaly až do 19. století.[2]

Palladio nebyl první, kdo se pokoušel o vydání sborníku svých prací, ale byl první kterému se to kompletně podařilo. Jeho předchůdcem byl architekt Baldassare Peruzzi, který měl myšlenku začít vydávat své návrhy ve sbornících a tím utvořit vlastní "katalog", ale jeho snahy nikdy nepřešly do reality. Po Baldassaru Peruzzim se o vydaní svého díla tiskem pokousil architekt Sebastiano Serlio, který v roce 1539 sepsal traktát Tutte l'opere d'architettura et prrospetiva di Sebastiano Serlio Bolognese, ale poslední díl jeho traktátu vyšel tiskem až v roce 1978 a do té doby koloval po Evropě pouze ve formě přepisů a rukopisů.

Architektonické dílo [3][editovat | editovat zdroj]

Basilica Palladiana (Vicenza)
Teatro Olimpico (Vicenza)
Loggia del Capitano (Vicenza)
Villa Rotonda (u Vicenzy)
  • Villa Godi, Lugo di Vicenza (1537-1542)
  • Villa Piovene, Lugo di Vincenza - hlavní bok bez foyeru (kolem 1539-40)
  • Villa Forni-Cerato, Montecchio (1541-42)
  • Villa Pisani, Bagnolo (1542)
  • Palazzo Thiene, Vicenza (po roce 1542)
  • Villa Thiene, Quinto (1545)
  • Villa Saraceno, Finale (1545)
  • Villa Caldogno, Caldogno (1548/49)
  • Palazzo della Regione ("Basilica"), Vicenza - jmenován hl. architektem (1549)
  • Palazzo Iseppo Porto, Vicenza (před rokem 1550)
  • Villa Poiana, Poiana Maggiore (před rokem 1550)
  • Palazzo Chiericati, Vicenza (1550)
  • Villa Pisani, Montagnana (1552-55)
  • Villa Cornaro, Piombino Dese (1553)
  • Villa Chiericati, Vancimuglio (kolem roku 1555)
  • Palazzo Antonini, Udine (1556)
  • Arco Bollani, Udine (1556)
  • Villa Badoer, Fratta Polesine (po roce 1556)
  • Palazzo Comunale, Feltre (1557–58)
  • Villa Barbaro, Maser (1557–58)
  • Villa Fscari, Malcontenta (1559–60)
  • Santa Maria della Caritá, Benátky, konvent (1560–61)
  • San Giorgio Maggiore, Benátky, refektář (1560–62)
  • San Francesco della Vigna, Benátky, průčelí (po roce 1562)
  • Villa Valmarana, Lisiera (1563–64)
  • Villa Emo, Fanzolo (kolem roku 1564)
  • Pretorio, Cividale (před rokem 1565)
  • San Giorgio Maggiore, Benátky, kostel (1565)
  • Katedrála, Vicenza, apsida, klenba (1565)
  • Palazzo Schio, Vicenza, průčelí (před rokem 1566)
  • Villa Zeno, Cesssalto (před rokem 1566)
  • Villa Almerico ("La Rotonda/Capra"), Vicenza (1566-1570)
  • Villa Sarego, Pedemonte di Valpolicella (kolem roku 1568–69)
  • Palazzo Barbarano, Vicenza (1570–71)
  • Palazzo Porto-Breganze, Vicenza (1570-1580)
  • Loggia del Capitaniato, Vicenza (1571)
  • Santa Corona, Vicenza (1576)
  • Kaple Valmarana, Vicenza (1576)
  • Chiesa del Redentore, Benátky (1576–77)
  • Le Zitelle, Benátky (změna v provedení)
  • Porta Gemona, San Daniele del Friuli (1579)
  • Tempietto Barbaro, Maser (1579–80)
  • Teatro Olimpico, Vicenza (1579–80)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PALLADIO, Andrea. Čtyři knihy o architektuře, v nichž se po krátkém pojednání o pěti řádech a o těch pokynech, které jsou při stavění nejnutnější, pojednává o soukromých domech, o cestách, o mostech, o náměstích, o xystech a o chrámech. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958.  
  2. Richard Copans (režie). Dokumentární cyklus Architektura (33/45). Velká Británie, 2009, 45x27 min. Andrea Palladio: Vila Barbaro. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  
  3. WUNDRAM, Manfred. Andrea Palladio : 1508-1580 : pravidla harmonie. Praha : Taschen/Slovart, 2009. ISBN 978-3-8365-1795-9. S. 93-94.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • WUNDRAM, Manfred. Andrea Palladio: 1508-1580 : pravidla harmonie. V Praze: Slovart, 2009. ISBN 978-3-8365-1795-9.
  • PALLADIO, Andrea. Čtyři knihy o architektuře, v nichž se po krátkém pojednání o pěti řádech a o těch pokynech, které jsou při stavění nejnutnější, pojednává o soukromých domech, o cestách, o mostech, o náměstích, o xystech a o chrámech. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958.

Jiné zdroje[editovat | editovat zdroj]

  • Richard Copans (režie). Dokumentární cyklus Architektura (33/45). Velká Británie, 2009, 45x27 min. Andrea Palladio: Vila Barbaro. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]