Faust (Goethe)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Faust
První vydání I. dílu Fausta
První vydání I. dílu Fausta
Autor Johann Wolfgang von Goethe
Jazyk němčina
Datum vydání 1808 (I. díl); 1832 (II. díl)
Česky vydáno 1863
Doktor Faust
Faust a Mefistofeles

Faust je veršovaná tragédie Johanna Wolfganga von Goetha o dvou dílech, pokládaná za jeden z nejvýznamnějších textů německé literatury. Goethe na Faustovi pracoval s přestávkami po celý život.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Goethe látku Fausta promýšlel již od mládí. Nejranější podoba díla, známá jako Urfaust, byla zapsána mezi lety 1772 a 1775. V roce 1790 byl vytištěn tzv. Fragment I. dílu, pro nějž autor přibásnil dvě scény a řadu míst změnil. Předběžná verze I. dílu byla dokončena r. 1806 a vydána r. 1808. V letech 1828–1829 Goethe text revidoval.

Druhý díl Fausta zapsal Goethe v posledních letech svého života. 3. dějství II. dílu vyšlo ve 4. svazku posledního vydání sebraných spisů ještě za autorova života na jaře 1827. Celé dílo bylo dokončeno v létě 1831 a vydáno, podle autorova přání, posmrtně v roce 1832.

Inspirace[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Faust.

Goethe zpracoval středověkou legendu o učenci Faustovi, jenž zaprodal svou duši peklu. Předlohou faustovských legend je skutečná historická postava dr. Johanna Georga Fausta (asi 1480–1540), středověkého německého alchymisty, o kterém již za jeho života kolovaly pověsti o jeho spolčení s ďáblem.

Hlavní postavy[editovat | editovat zdroj]

  • Jindřich (Heinrich) Faust, učenec
  • Mefistofeles: jeden z ďáblů, ne však jednorozměrné zobrazení zla. Podle Hospodina je Mefistofeles „čtverák“, jehož posláním je dráždit k činnosti člověka, jenž by jinak zpohodlněl. Sám Mefistofeles se charakterizuje slovy „jsem duch, jenž stále popírá“, a „té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná“. Projevuje se někdy jako kousavý kritik, někdy jako nihilista.
  • Markétka, Faustova milenka (v originále Margaret nebo Gretchen)
  • Marta, Markétčina sousedka
  • Valentin, Markétčin bratr
  • Wagner, Faustův fámulus
  • Císař
  • Helena, postava z řecké mytologie, nejkrásnější z žen

Děj[editovat | editovat zdroj]

První díl[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Faust. Prvý díl tragédie.

Hra se otevírá Věnováním, jímž básník naznačuje poměr k dílu svého mládí, ke kterému se po dlouhé době navrací.

Následuje Předehra na divadle, v níž divadelní ředitel, básník a komik diskutují o smyslu divadla.

V Prologu v nebi uzavírají Hospodin a Mefistofeles sázku o Faustovu duši.

Doktor Jindřich Faust si bolestně uvědomuje, že zestárl, aniž dosáhl skutečného poznání, proslulosti nebo jmění, a ani si nedokázal užívat životních radostí. Podepisuje s ďáblem Mefistofelem smlouvu ve formě sázky – jestliže bude aspoň na okamžik spokojen, propadne jeho duše ďáblu; ten mu za to bude sloužit až do jeho smrti. Mefistofeles Fausta omladí, vezme jej na cestu po světě a pomáhá mu zapříst poměr s mladou Markétkou. Vztah končí tragicky: Markétka porodí nemanželské dítě, v zoufalství je zabije, je uvězněna a čeká na popravu. Faust ji chce pohnout k útěku, ona však odmítá. Faust ji ponechává jejímu osudu a milosti Boží.

Druhý díl[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Faust. Druhý díl tragédie.

Faust zde vystupuje jako činný a sebevědomý podnikatel, vojevůdce a státník („zhlédneme malý a pak velký svět“).

Druhý díl je rozdělen do pěti jednání, jejichž hlavní témata jsou:

  • 1. a 4. akt: Faust a císař. Kultura, civilizace, moc.
  • 2. a 3. akt: Faust a Helena. Příroda, poezie, touha.
  • 5. akt: Faustova smrt. Vina, smrt, vykoupení.

1. akt: Ocitáme se nejprve v půvabné krajině, potom na dvoře mladého, lehkomyslného císaře. Faust vynalézá papírové peníze a zachraňuje císaře před úpadkem. Na žádost císaře vyvolá z podsvětí přelud trojské Heleny. Je uchvácen její krásou a zamiluje se do ní.

2. akt: Děj se vrací do staré Faustovy laboratoře. Někdejší fámulus Wagner nyní chemickou cestou stvořil umělou bytost, Homunkula. Faust se vydává hledat Helenu, s ním i Homunkulus, který touží po tom, aby se mohl organicky dotvořit. Následuje klasická Valpuržina noc, která zobrazuje to, co je ve starověkých bájích nestvůrné a přízračné. Homunkulus se nakonec rozlije do moře, když se jeho skleněný obal rozbil o skálu.

3. akt: Faust získává Helenu, antický symbol krásy. Jejich syn Euforion, sotva se narodil, vyrůstá rychle ve vášnivého mladého muže. Euforion, zplozenec antické Řekyně a středověkého Germána, je symbolem umění romantického, vzniklého z prolnutí klasicismu a gotiky. Euforion brzy umírá, když se zřítí z výše. Potom zmizí také Helena; po obou zůstává jen jejich šat. Sen antiky tak pro Fausta skončil.

4. akt: Faust a Mefisto přispějí císaři v občanské válce proti vzdorocísaři. Po vyhraném boji si Faust vyžádá na císaři zemi na pobřeží v léno, aby mohl „hranici zúžit širé mořské pláně, kus pevniny jí urvat odhodlaně“.

5. akt: Faust je již velmi starý, ale stále činorodý muž. Pomocí hrází a přehrad zatlačil moře, získal majetek obchodem a pirátstvím a vybudoval na nové půdě palác. Je podrážděný, protože mu nepatří blízká chatka dvou stařečků a kaplička („když nepatří mi pár těch stromů, já nevěřím, že můj je svět.“). Poručí Mefistofelovi, aby staré manžele přestěhoval. Ďáblův zákrok končí vraždou a požárem. Personifikovaná Starost na Fausta dýchne, a on oslepne. Ani teď ale neztrácí víru v sebe. Po proklamaci plánů na lepší život svých poddaných („na volné hroudě s volným lidem stát“) mluví o předtuše okamžiku blaženosti v budoucnu a padá mrtev. Mefistofeles se domnívá, že Faust prohrál sázku a uplatňuje nárok na jeho duši. Díky Faustovu ustavičnému spění, ale i díky Markétčině přímluvě jeho duše nepropadá ďáblu. Sbor andělů odnáší to, co je na Faustovi nesmrtelného, do nebe.

Překlady[editovat | editovat zdroj]

Překlady lze rozdělit podle toho, zda jsou prvotně určeny pro četbu nebo pro inscenaci.

  • Josef Jiří Kolár (I. díl, 1863, hrán již 1855)
  • František Vlček (I. díl, 1890)
  • Jaroslav Vrchlický (I. a II. díl, 1890)
  • Otokar Fischer (I. a II. díl, 1928)
  • Jaroslav Bílý (adaptační překlad I. a částí II. dílu, uvedený v režii Luboše Pistoria ve Vinohradském divadle r. 1970, tiskem nevyšel)
  • Olga Mašková (I. díl s částmi II. dílu, 1985)
  • Karel Kraus (I. díl s částmi II. dílu a paralipomen, 1997, inscenační úprava Otomara Krejči, vydalo Národní divadlo v Praze)
  • Petr Bouř (I. díl, 2004)

Výklady[editovat | editovat zdroj]

Goethe: ...jen si pořád nemyslete, že je plané všecko, co není nějakou abstraktní myšlenkou a ideou! To mi přijdou a ptají se, jakou ideu jsem se snažil ztělesnit ve svém Faustovi. Jako bych to sám věděl a dovedl vyjádřit! Od nebe světem k peklu; to by bylo něco, musí-li to již být; to však není idea, nýbrž chod děje. A dál, že ďábel prohrává sázku a že člověk, který z těžkého bloudění usiluje stále výš, k lepšímu, může být spasen, to je sice účinná a dobrá myšlenka, která mnoho vysvětluje, ale není to idea, jež by byla základem celku i každé jednotlivé scény zvlášť. [Rozhovory s Eckermannem]

Tomáš Garrigue Masaryk: Goethe staví proti skepsi velikou synthesi umělecko-filosoficko-náboženskou. Faust je typ egoismu docela uvědomělého, egoismu hrozného. Přes všecku svou sílu nezvítězil. Titan rozumu, ale slaboch srdcem. [cit. dle: Faust - Národní divadlo 1997]

Eduard Goldstücker: Nová pevnina = překonání středověku. 5. akt, pirátství atd. = původní, dravá kapitalistická akumulace. Závěr = vize lidské společnosti, která by ve stálém boji pouze s přírodou rostla k stále vyšší svobodě. [doslov k vydání Fausta z r. 1965]

Jan Patočka: Tragédie pouze Markétčina, ne Faustova. Pantragismus je jen povrch, duše se prodat nemůže, nesmrtelnost není problémem, ale výchozím bodem. V tomto spřízněnost Goetha s Hegelem. [cit. dle: Faust - Národní divadlo 1997]

Karel Kosík: Situace v 5. aktu: Hořící chatrč / Oslepený Faust deklamuje ódu / Lemurové kopou hrob. Faust posedlý chtivostí vládnout a kontrolovat. Jedinou starostí je jeho dílo. Zničení příbytku stařečků je projevem zaslepenosti. Faust vyhrál sázku s ďáblem, ale vyhrál ji příliš absolutním způsobem a stal se obětí výhry. Ďábel sázku prohrál, ale ironicky, a stal se neoddělitelnou součástí systému, v němž nikomu není dovoleno poeticky „prodlít“. [cit. dle: Faust - Národní divadlo 1997]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Texty[editovat | editovat zdroj]

Výklady[editovat | editovat zdroj]

Ilustrace[editovat | editovat zdroj]