Faust (Goethe)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Faust
První vydání I. dílu Fausta
První vydání I. dílu Fausta
Autor Johann Wolfgang von Goethe
Jazyk němčina
Datum vydání 1808 (I. díl); 1832 (II. díl)
Česky vydáno 1863
Doktor Faust
Faust a Mefistofeles

Faust je veršovaná tragédie Johanna Wolfganga von Goetha o dvou dílech, pokládaná za jeden z nejvýznamnějších textů německé literatury. Goethe na Faustovi pracoval s přestávkami po celý život.

Někdy se Faust označuje za „nehratelné knižní drama“. Inscenovat Fausta v úplnosti je skutečně velmi náročné – už vzhledem k rozsahu díla (přes 12 tisíc veršů, tj. trojnásobek Hamleta). Většinou se na divadle hraje jen upravený první díl, druhý díl se na jevištích uvádí vzácně (dosud jediná česká inscenace obou dílů je Hilarova z roku 1928).

Časem se měnilo hodnocení I. a II. dílu dramatu. V 19. století se ještě považoval II. díl Fausta za nepodařený (např. J. J. Kolár r. 1863 v předmluvě ke svému překladu prvního dílu soudí, že ve druhém dílu je „mnoho nesrozumitelného a mnoho nesmyslu“ a nemá smysl jej překládat). Až ve 20. století divadlo objevilo II. díl Fausta jako fascinující dramatický text.[1]

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Goethe látku Fausta promýšlel již od mládí. Nejranější podoba díla, známá jako Urfaust, byla zapsána mezi lety 1772 a 1775. V roce 1790 byl vytištěn tzv. Fragment I. dílu, pro nějž autor přibásnil dvě scény a řadu míst změnil. Předběžná verze I. dílu byla dokončena r. 1806 a vydána r. 1808. V letech 1828–1829 Goethe text revidoval.

Druhý díl Fausta zapsal Goethe v posledních letech svého života. 3. dějství II. dílu vyšlo ve 4. svazku posledního vydání sebraných spisů ještě za autorova života na jaře 1827. Celé dílo bylo dokončeno v létě 1831 a vydáno, podle autorova přání, posmrtně v roce 1832.

Inspirace[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Faust.

Goethe zpracoval středověkou legendu o učenci Faustovi, jenž zaprodal svou duši peklu. Předlohou faustovských legend je skutečná historická postava dr. Johanna Georga Fausta (asi 1480–1540), středověkého německého alchymisty, o kterém již za jeho života kolovaly pověsti o jeho spolčení s ďáblem.

Hlavní postavy[editovat | editovat zdroj]

  • Jindřich (Heinrich) Faust, učenec
  • Mefistofeles: jeden z ďáblů, ne však jednorozměrné zobrazení zla. Podle Hospodina je Mefistofeles „čtverák“, jehož posláním je dráždit k činnosti člověka, jenž by jinak zpohodlněl. Sám Mefistofeles se charakterizuje slovy „jsem duch, jenž stále popírá“, a „té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná“. Projevuje se někdy jako kousavý kritik, někdy jako nihilista.
  • Markétka, Faustova milenka (v originále Margaret nebo Gretchen)
  • Marta, Markétčina sousedka
  • Valentin, Markétčin bratr
  • Wagner, Faustův fámulus
  • Císař
  • Helena, postava z řecké mytologie, nejkrásnější z žen

Děj[editovat | editovat zdroj]

První díl[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Faust. Prvý díl tragédie.

Hra se otevírá Věnováním, jímž básník naznačuje poměr k dílu svého mládí, ke kterému se po dlouhé době navrací.

Následuje Předehra na divadle, v níž divadelní ředitel, básník a komik diskutují o smyslu divadla.

V Prologu v nebi uzavírají Hospodin a Mefistofeles sázku o Faustovu duši.

Doktor Jindřich Faust si bolestně uvědomuje, že zestárl, aniž dosáhl skutečného poznání, proslulosti nebo jmění, a ani si nedokázal užívat životních radostí. Podepisuje s ďáblem Mefistofelem smlouvu ve formě sázky – jestliže bude aspoň na okamžik spokojen, propadne jeho duše ďáblu; ten mu za to bude sloužit až do jeho smrti. Mefistofeles Fausta omladí, vezme jej na cestu po světě a pomáhá mu zapříst poměr s mladou Markétkou. Vztah končí tragicky: Markétka porodí nemanželské dítě, v zoufalství je zabije, je uvězněna a čeká na popravu. Faust ji chce pohnout k útěku, ona však odmítá. Faust ji ponechává jejímu osudu a milosti Boží.

Druhý díl[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Faust. Druhý díl tragédie.

Faust zde vystupuje jako činný a sebevědomý podnikatel, vojevůdce a státník („zhlédneme malý a pak velký svět“).

Druhý díl je rozdělen do pěti jednání, jejichž hlavní témata jsou:

  • 1. a 4. akt: Faust a císař. Kultura, civilizace, moc.
  • 2. a 3. akt: Faust a Helena. Příroda, poezie, touha.
  • 5. akt: Faustova smrt. Vina, smrt, vykoupení.

1. akt: Ocitáme se nejprve v půvabné krajině, potom na dvoře mladého, lehkomyslného císaře. Faust vynalézá papírové peníze a zachraňuje císaře před úpadkem. Na žádost císaře vyvolá z podsvětí přelud trojské Heleny. Je uchvácen její krásou a zamiluje se do ní.

2. akt: Děj se vrací do staré Faustovy laboratoře. Někdejší fámulus Wagner nyní chemickou cestou stvořil umělou bytost, Homunkula. Faust se vydává hledat Helenu, s ním i Homunkulus, který touží po tom, aby se mohl organicky dotvořit. Následuje klasická Valpuržina noc, která zobrazuje to, co je ve starověkých bájích nestvůrné a přízračné. Homunkulus se nakonec rozlije do moře, když se jeho skleněný obal rozbil o skálu.

3. akt: Faust získává Helenu, antický symbol krásy. Jejich syn Euforion, sotva se narodil, vyrůstá rychle ve vášnivého mladého muže. Euforion, zplozenec antické Řekyně a středověkého Germána, je symbolem umění romantického, vzniklého z prolnutí klasicismu a gotiky. Euforion brzy umírá, když se zřítí z výše. Potom zmizí také Helena; po obou zůstává jen jejich šat. Sen antiky tak pro Fausta skončil.

4. akt: Faust a Mefisto přispějí císaři v občanské válce proti vzdorocísaři. Po vyhraném boji si Faust vyžádá na císaři zemi na pobřeží v léno, aby mohl „hranici zúžit širé mořské pláně, kus pevniny jí urvat odhodlaně“.

5. akt: Faust je již velmi starý, ale stále činorodý muž. Pomocí hrází a přehrad zatlačil moře, získal majetek obchodem a pirátstvím a vybudoval na nové půdě palác. Je podrážděný, protože mu nepatří blízká chatka dvou stařečků a kaplička („když nepatří mi pár těch stromů, já nevěřím, že můj je svět.“). Poručí Mefistofelovi, aby staré manžele přestěhoval. Ďáblův zákrok končí vraždou a požárem. Personifikovaná Starost na Fausta dýchne, a on oslepne. Ani teď ale neztrácí víru v sebe. Po proklamaci plánů na lepší život svých poddaných („na volné hroudě s volným lidem stát“) mluví o předtuše okamžiku blaženosti v budoucnu a padá mrtev. Mefistofeles se domnívá, že Faust prohrál sázku a uplatňuje nárok na jeho duši. Díky Faustovu ustavičnému spění, ale i díky Markétčině přímluvě jeho duše nepropadá ďáblu. Sbor andělů odnáší to, co je na Faustovi nesmrtelného, do nebe.

Překlady[editovat | editovat zdroj]

Překlady lze rozdělit podle toho, zda jsou prvotně určeny pro četbu nebo pro inscenaci.

  • Josef Jiří Kolár (I. díl, 1863, hrán již 1855)
  • František Vlček (I. díl, 1890)
  • Jaroslav Vrchlický (I. a II. díl, 1890)
  • Otokar Fischer (I. a II. díl, 1928)
  • Jaroslav Bílý (adaptační překlad I. a částí II. dílu, uvedený v režii Luboše Pistoria ve Vinohradském divadle r. 1970, tiskem nevyšel)
  • Olga Mašková (I. díl s částmi II. dílu, 1985)
  • Karel Kraus (I. díl s částmi II. dílu a paralipomen, 1997, inscenační úprava Otomara Krejči, vydalo Národní divadlo v Praze)
  • Petr Bouř (I. díl, 2004)

Výklady[editovat | editovat zdroj]

Goethe: ...jen si pořád nemyslete, že je plané všecko, co není nějakou abstraktní myšlenkou a ideou! To mi přijdou a ptají se, jakou ideu jsem se snažil ztělesnit ve svém Faustovi. Jako bych to sám věděl a dovedl vyjádřit! Od nebe světem k peklu; to by bylo něco, musí-li to již být; to však není idea, nýbrž chod děje. A dál, že ďábel prohrává sázku a že člověk, který z těžkého bloudění usiluje stále výš, k lepšímu, může být spasen, to je sice účinná a dobrá myšlenka, která mnoho vysvětluje, ale není to idea, jež by byla základem celku i každé jednotlivé scény zvlášť. [Rozhovory s Eckermannem]

Tomáš Garrigue Masaryk: Goethe staví proti skepsi velikou synthesi umělecko-filosoficko-náboženskou. Faust je typ egoismu docela uvědomělého, egoismu hrozného. Přes všecku svou sílu nezvítězil. Titan rozumu, ale slaboch srdcem. [cit. dle: Faust - Národní divadlo 1997]

Eduard Goldstücker: Nová pevnina = překonání středověku. 5. akt, pirátství atd. = původní, dravá kapitalistická akumulace. Závěr = vize lidské společnosti, která by ve stálém boji pouze s přírodou rostla k stále vyšší svobodě. [doslov k vydání Fausta z r. 1965]

Jan Patočka: Tragédie pouze Markétčina, ne Faustova. Pantragismus je jen povrch, duše se prodat nemůže, nesmrtelnost není problémem, ale výchozím bodem. V tomto spřízněnost Goetha s Hegelem. [cit. dle: Faust - Národní divadlo 1997]

Karel Kosík: Situace v 5. aktu: Hořící chatrč / Oslepený Faust deklamuje ódu / Lemurové kopou hrob. Faust posedlý chtivostí vládnout a kontrolovat. Jedinou starostí je jeho dílo. Zničení příbytku stařečků je projevem zaslepenosti. Faust vyhrál sázku s ďáblem, ale vyhrál ji příliš absolutním způsobem a stal se obětí výhry. Ďábel sázku prohrál, ale ironicky, a stal se neoddělitelnou součástí systému, v němž nikomu není dovoleno poeticky „prodlít“. [cit. dle: Faust - Národní divadlo 1997]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. [Hans Schwerte: Tragédie Faust, Faust - Národní divadlo 1997, s. 13]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Texty[editovat | editovat zdroj]

Výklady[editovat | editovat zdroj]

Ilustrace[editovat | editovat zdroj]