Tato stránka je zamčena pro neregistrované a nové uživatele

Tomáš Garrigue Masaryk

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Masaryk. Tento článek pojednává o československém prezidentu. Další významy jsou uvedeny v článku Masaryk (rozcestník).
Tomáš Garrigue Masaryk
Tomáš Garrigue Masaryk, 1925
Tomáš Garrigue Masaryk, 1925
Ve funkci:
14. listopadu 1918 – 14. prosince 1935
Předseda vlády Karel Kramář
Vlastimil Tusar
Jan Černý
Edvard Beneš
Antonín Švehla
František Udržal
Jan Malypetr
Milan Hodža
Nástupce Edvard Beneš

předseda prozatímní vlády Československa
Ve funkci:
14. října 1918 – 14. listopadu 1918

Ve funkci:
17. července 1911 – 25. září 1917
Ve funkci:
23. května 1907 – 1911
Ve funkci:
4. března 1891 – 10. října 1893

Narození 7. března 1850
Rakouské císařství Hodonín, Rakouské císařství
Úmrtí 14. září 1937 (ve věku 87 let)
Československo Lány, ČSR
Choť Charlotte Garrigue
Rodiče Josef Masaryk
Terezie Masaryková
Děti Alice Masaryková
Herbert Masaryk
Jan Masaryk
Eleanor Masaryková
Olga Masaryková
Sídlo Pražský hrad, zámek Lány
Vzdělání Vídeňská univerzita
Zaměstnání politik, spisovatel, státník, prezident republiky
Profese kovář, učitel, vědec, profesor filosofie na UK
Náboženství křesťanství, Českobratrská církev evangelická
Podpis Tomáš Garrigue Masaryk, podpis
Commons Tomáš Garrigue Masaryk

Tomáš Garrigue Masaryk (zkratka T. G. M. i TGM, 7. března 1850 Hodonín14. září 1937 Lány) byl státník, politik, filozof a pedagog, první prezident Československé republiky. Za jeho zásluhy o stát mu parlament udělil titul „Prezident Osvoboditel“[1] a celkem sedmnáctkrát byl navržen na Nobelovu cenu míru.[2]

Pocházel z chudé slovensko-české rodiny, po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. Za studijního pobytu v Lipsku se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlottou Garrigueovou a roku 1878 se s ní v New Yorku oženil. Následujícího roku se ve Vídni habilitoval sociologickou prací o sebevraždě. Po vzniku české univerzity v Praze byl 1882 jmenován profesorem filosofie. Založil a redigoval měsíčník Athenaeum, inicioval Ottův slovník naučný a vstoupil do veřejného života kritikou tzv. Rukopisů. Své studenty vedl ke kritičnosti a vědeckosti v duchu Augusta Comta a jeho program „realismu“ se soustředil kolem týdeníku Čas.[3]

Roku 1890 vstoupil s přáteli do mladočeské strany a v dalším roce byl zvolen poslancem Říšské rady. Hájil jak větší autonomii českých zemí, tak také zájmy jihoslovanských národů, ale pro spory s radikálním vedením strany se roku 1893 mandátu vzdal. Ve snaze kultivovat české politické myšlení se Masaryk začal zabývat dějinami. Navázal na koncept Františka Palackého a přemýšlel o historickém poslání českého národa. Česká reformace a národní obrození jako projevy humanity mají podle něho širší, všelidský význam. Zároveň se ovšem Masaryk zabýval i sociálními otázkami, podporoval osmihodinovou pracovní dobu a všeobecné volební právo. Roku 1899 vystoupil s požadavkem na revizi procesu s Hilsnerem (tzv. hilsneriáda) a proti antisemitským pověrám. Roku 1900 založil Českou stranu pokrokovou, za niž byl roku 1907 a 1911 znovu zvolen (jejím jediným) říšským poslancem. Na základě dlouhodobého studia a četných návštěv v Rusku vydával od roku 1913 v němčině své nejrozsáhlejší a ve světě nejslavnější dílo „Rusko a Evropa“, přeložené do několika jazyků.[4]

Svých styků, znalostí i zkušeností Masaryk bohatě využil, když roku 1914 cestoval na Západ a prostřednictvím R. W. Seton-Watsona a dalších seznamoval světové politiky s českými požadavky. Roku 1915 se už nemohl vrátit, protože na něho byl vydán zatykač a jeho žena byla uvězněna. Spojkou s domovem pak byl Edvard Beneš a další přátelé. Obeslal české krajany po světě, získal jejich podporu a v červnu 1915 v Ženevě poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu. Téhož roku odjel do Londýna, kde se stal profesorem na King’s College a přitom neúnavně publikoval a přesvědčoval. Roku 1916 mu M. R. Štefánik připravil přijetí u francouzského premiéra Brianda v Paříži, kde vznikla také Československá národní rada.[5]

V únoru 1917, když velmoci uznaly tehdy formulovaný československý požadavek, odjel Masaryk do Ruska shromažďovat vojsko, aby svému programu dodal větší váhu. Československé legie měly postupně až 50 tisíc mužů a operovaly hlavně v Rusku, byly však podřízeny Národní radě a zařazeny jako spojenci do francouzské armády. Masaryk sám řídil organizování legií. Po říjnové revoluci a separátnímu míru Ruska s Německem se vydal přes Sibiř do Japonska, aby připravil přepravu legií do Francie. 7. března 1918 se vydal lodí do Spojených států amerických, protože věděl, že prezident Woodrow Wilson bude mít v poválečném uspořádání světa a zejména Střední Evropy velmi významné slovo. V dubnu 1918 do USA dorazil. Přednášel, psal a agitoval zejména mezi krajany a dosavadní velké úspěchy legionářů byly jeho pádným argumentem. Masarykova kniha „Nová Evropa“ přispěla k tomu, že prezident Wilson odmítl rakouské návrhy na federalizaci monarchie a postavil se za sebeurčení slovanských i jiných národů.[6]

Zpráva o revoluci v Praze a vzniku Československa dne 28. října 1918 zastihla Masaryka ještě v Americe, stejně jako zpráva o jeho zvolení prezidentem. Cestou domů navštívil už jako prezident Anglii, Francii a Itálii i české legionáře a 21. prosince 1918 byl triumfálně uvítán v Praze. Hned po volbách roku 1920 byl znovu zvolen, i když získal jen asi 65 % hlasů, a podobně i v dalších volbách roku 1927. Teprve při třetí volbě v roce 1934, kterou ústava presidentu Osvoboditeli dovolovala a která proběhla jako manifestace pro demokracii, získal 73 % hlasů. Komunisté a slovenští nacionalisté pro Masaryka nikdy nehlasovali.[7] Koncem roku 1935 Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval a 14. září 1937 zemřel. Jeho pohřeb byl velkou národní manifestací za svobodu a demokracii.

Život

Mládí

Moravské Slovácko

Masaryk se narodil jako „Tomáš Jan“[8] krátce po bouřlivém revolučním roce 1848 na Slovácku. Rodiče byli zaměstnanci na statku Nathana Redlicha.[9] Tomášova matka Terezie Masaryková roz. Kropáčková (18131887) z Hustopečí, pocházela z Hané. Mluvila lépe německy než česky. Jeho otec Jozef Maszárik (také Masarik, či Masaryk, 18231907) byl Slovák a pracoval jako kočí. Byl dlouho negramotný a psát ho naučil až syn Tomáš. Narodil se 25. února 1823Kopčanech na Slovensku, které tehdy patřilo do Uherského království; tak vznikla úřední podoba jeho příjmení (Maszárik). Tomáš Masaryk měl dva mladší bratry, Martina (18521873) a Ludvíka (18541912), jehož hustopečská tiskárna později svou produkcí výrazně podporovala Masarykovo veřejné působení.[10] Další sourozenci, Jan a Františka, zemřeli ještě jako malé děti. Po absolvování čejkovické školy a reálného gymnázia v Hustopečích praktikoval Tomáš Masaryk krátce v hodonínské škole, učil se zámečníkem ve Vídni, později kovářem v Čejči, ale brzy nastoupil jako podučitel hustopečského reálného gymnázia a s pomocí vlasteneckého kněze a kaplana P. Františka Satory se chystal ke studiu na německojazyčném klasickém gymnáziu v Brně.[11] Jeho nemajetní rodiče (otec pracoval jako panský kočí a posléze správce, matka jako kuchařka v panských službách) ho nemohli na studiích vydržovat. Dával proto kondice, jak bylo již tehdy obvyklé.

Někteří publicisté Masarykův původ po otci zpochybňovali především kvůli věkovému rozdílu 10 let mezi jeho rodiči, jejich odlišnému společenskému postavení a vzdělanosti. Vyskytly se i snahy „připsat“ k otcovství TGM jména statkáře Redlicha či dokonce rakouského císaře Františka Josefa I. (císaři bylo v roce narození Tomáše Masaryka 20 let, narodil se 1830).[12] Tato neprokázaná hypotéza rozvádí údajnou císařovu poznámku v osobním deníku z roku 1849 "Kropaczek erl." (česky "Kropáček/Kropáčková vyřízeno") jako vztahující se k Masarykově matce.[13]

Brno, Vídeň, Lipsko, New York

Od 15 let se živil sám jako domácí učitel dětí bohatých rodičů. Na gymnáziu (studia byla přerušena Prusko-Rakouskou válkou 1866) v Brně byl podporován rodinou policejního ředitele Antona Le Monniera, s níž v roce 1869 odešel do Vídně, kde dostudoval na Akademickém gymnáziu. Po maturitě 1872 začal studovat filosofickou fakultu, kde ho silně ovlivnil nový profesor filosofie Franz Brentano, který přišel do Vídně v dubnu 1874. Brentano začínal jako kněz a později se s církví rozešel, ale jeho realistická i když nikoli ateistická filosofie, založená na aristotelismu, Masaryka natrvalo poznamenala.

Po smrti Antona Le Monniera, v roce 1873, našel nové místo v rodině Rudolfa Schlessingera, generálního rady Anglo-rakouské banky, jehož syna vyučoval. Jako odměnu za úspěšnou maturitu mladého Schlessingera odjeli roku 1876 společně po Masarykově doktorátu (disertační práce „Podstata duše u Platóna“), na cestu po Itálii a Masaryk na roční pobyt na univerzitě v Lipsku. Tam se Masaryk setkal s mladším krajanem E. Husserlem a seznámil s mladou klavíristkou Charlottou Garrigue, dcerou newyorského podnikatele a 10. srpna 1877 byli zasnoubeni.

Masaryk chtěl ale před sňatkem získat docenturu filosofie na vídeňské univerzitě, což sňatek, narychlo uspořádaný rodinou Charlotty v New Yorku 15. března 1878, pozdrželo. Ve Vídni Masaryk živil rodinu a sebe suplováním na střední škole, přednáškami a kondicemi, ale vypůjčoval si také od přátel. Habilitoval se v březnu 1879 prací Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev současnosti) a začal bezplatně přednášet na univerzitě jako soukromý docent. Jeho habilitační práce tam vyšla roku 1881 a vzbudila zájem i v zahraničí. V roce 1879 se narodila dcera Alice a 1880 syn Herbert.

Už jako student byl Masaryk literárně činný, napsal řadu studií a odborných statí. V lednu 1875 se stal předsedou Českého akademického spolku ve Vídni a začal se pravidelně stýkat s rodinou Aloise Šembery (1807–1882), profesora české řeči a literatury na vídeňské univerzitě.

Akademické působení

Spor o rukopisy

Spor o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského se stal celonárodní aférou, využívanou i politicky. Masaryk se postavil na samém počátku sporu 1877 za vědecké prozkoumání jejich původu a tak se pro velkou část českých vlastenců (např. Jan Neruda, spisovatelka Eliška Krásnohorská nebo básník Adolf Heyduk) stal dokonce „vlastizrádcem“. Bylo to poprvé, kdy se dostal do rozporu s obecným názorem a šel proti názoru „Otce národa“ Františka Palackého. Rukopisné spory pak rušily i relativní klid a pohodu, kterou měl Masaryk po svém příchodu do Prahy v období 1882 až 1884. Stalo se tak po 13. únoru 1886, kdy v Athenaeu vyšel s Masarykovým doporučením Gebauerův článek, v němž žádá důkladné jazykové, estetické, historické, paleografické i chemické analýzy rukopisů.

Praha

Díky rozdělení Univerzity Karlo-Ferdinandovy na českou a německou část dostal místo mimořádného profesora filosofie na nově založené české univerzitě, proto se v létě 1882 s rodinou odstěhoval do Prahy a začal zde přednášet.

V českém prostředí – mnohdy ještě provinčním a politicky určovaném ambicemi českého nacionalismu – si vytvořil mnoho odpůrců. Jak svým otevřeným, rovnostářským přístupem ke studentům, kritikou romantického vlastenčení a přísně vědeckým přístupem k vykládaným tématům, tak u konzervativních katolíků a představitelů katolické církve svými názory na ni.[14] Masaryk z racionálních pozic kritizoval některé rysy katolické církve, její centralismus a dogma o papežské neomylnosti. Viděl nutnost náboženství pro moderní společnost, ale náboženství chápal jako vnitřní a mravní postoj bez mocenských ambicí, jak ho s ním seznámil Brentano a jak je zažil zejména v americkém prostředí své ženy. Jako činorodý člověk se širokým rozhledem a světovými zkušenostmi si ale získal mnoho přátel mezi svými studenty a později i v okruhu lidí kolem revue Athenaeum, kterou založil. Na jejích stránkách poukazoval již v roce 1885 na nutnost zřízení druhé české univerzity (z univerzity v Olomouci, založené roku 1573, již fungovala pouze Teologická fakulta).

Masaryk začal svou činnost na poli politiky. Zde našel spolupracovníky v Josefu Kaizlovi a Karlu Kramářovi a formuloval nový politický směr, který prosazoval „přesné vědecké poznávání věcí proti romantické fantastice“ – realismus. Revue Čas se stala od prosince 1886 tribunou realistů, v níž předávali své názory a postoje poměrně úzkému okruhu veřejnosti, i když podstatně širšímu než intelektuálního periodika Athenaeum. Profesoru Václavu Vlčkovi, v jehož vile „Osvěta“ nad Nuselským údolím od roku 1884 bydlel, pomáhal založit a rozvíjet časopis Osvěta. V této vile se 14. září 1886 narodil jeho mladší syn Jan. Když však propukly rukopisné spory,[15] právě kolem tohoto měsíčníku "Osvěta" se zformovala skupina obránců rukopisů vedená profesory historie V. V. Tomkem a J. Kalouskem a Masaryk musel Vlčkovu vilu opustit. Také se vzdal funkce vedoucího redaktora Ottova slovníku naučného, aby neohrozil jeho vycházení.

Masaryk hledal politické uskupení, kde by mohl prosazovat své zásady a názory. Po neúspěšných jednáních realistů se Staročechy byli koncem roku 1890 přijati k Mladočechům, s nimiž na jaře 1891 získali mandáty do Říšské rady (celorakouského parlamentu), v prosinci 1891 byl Masaryk zvolen do českého zemského sněmu. Ještě v témž roce předložil ve Vídeňské říšské radě návrh na zřízení druhé české univerzity na Moravě. Této otázce se věnoval i v dalších letech – ve svých článcích a sháněním podpory mezi vědeckou veřejností a studenty. V září 1893 se ale obou mandátů vzdal kvůli sporům s radikálním vedením strany. .[16] Přispěla také skutečnost, že se mu rodina rozrostla o další dvě děti – Jana a Olgu.

V roce 1897 byl jmenován řádným profesorem a i nadále byl literárně činný. Napsal mnoho studií i vědeckých statí, inicioval vznik Ottova slovníku naučného a také psal články do odborných časopisů, jako byly Naše doba nebo Čas (který v letech 1901-1915 vycházel jako deník), na jejichž vzniku se aktivně podílel.

Masaryk kritizoval omezený rozhled a okruh zájmů českých politických i kulturních kruhů. Příčil se mu český nacionalismus a vystupoval i proti pověrám antisemitismu. V roce 1899 se zasadil o obnovení procesu se Židem Leopoldem Hilsnerem, který byl odsouzen za vraždu mladé Češky Anežky Hrůzové v Polné. Podle pověry, že Židé užívají krev mladých křesťanů při svých obřadech, část veřejnosti vraždu považovala za „rituální“. Podobně jako za sporů o Rukopisy byl opět vystaven ostrým útokům, a to i ze strany studentů, dokonce uvažoval o odchodu do země své ženy, ale Charlotta jej utvrdila, že jeho místo je právě v Čechách.[17] V Čapkových „Hovorech“ Masaryk vzpomíná na proces v Polné a tzv. hilsneriádu takto: „Zlá kampaň byla ta „hilsneriáda“, když jsem se musel rvát s pověrou o rituální vraždě. Já jsem se zprvu o ten Hilsnerův proces nezajímal, ale přijel za mnou můj bývalý žák z Vídně, spisovatel Sigismund Münz, Moravan, a ten mě přiměl k tomu, že jsem vystoupil. O rituální pověře jsem znal knihy berlínského teologa Starcka, který vypsal vznik a historii té pověry. Řekl jsem panu Münzovi svůj názor o věci a on to oznámil veřejnosti v Neue Freie Presse. Tím jsem se dostal do té mely.“ Krom jiného sepsal a vydal dvě brožury o nutnosti revize polenského procesu, které jsou pracemi téměř detektivními.

Na přelomu března a dubna 1900 založil Masaryk Českou stranu lidovou – pokrokovou, později známou jako Realistickou. V té době nejen usilovně publikoval, ale i přednášel v různých městech mimo fakultu (Plzeň, Skuteč, Sušice, Strakonice, Písek, Vsetín, Valašské Meziříčí, Kopřivnice, Kroměříž, Modřany, Kolín, Velim, Jičín, Mělník aj.) V letních měsících roku 1902 přednášel na pozvání Chicagské univerzity a uspořádal mnoho veřejných vystoupení zejména pro americké Čechy a Slováky. Podobně v roce 1907, kdy se účastnil kongresu o náboženské svobodě v Bostonu.

V letech 1907 a 1911 byl dvakrát zvolen poslancem vídeňské Říšské rady. V roce 1909 odhalil domnělé dokumenty o velezradě Chorvatů a Srbů jako podvrhy z dílny ministra zahraničí von Aehrenthala, který jimi chtěl legitimovat rakouskou anexi Bosny. Roku 1912 předložil návrh na zřízení druhé české univerzity v Brně, a na podporu této interpelace přiložil přes sedm tisíc petic, v nichž se česká, moravská i slovenská města a obce vyslovily pro její urychlené zřízení. Roku 1913 začal v němčině vydávat své nejrozsáhlejší dílo Rusko a Evropa, hojně překládané a stále citované, protože je založeno nejen na důkladném studiu ruské odborné i krásné literatury, ale také na osobních setkáních a vlastních zkušenostech z cest do Ruska (1888, 1889, 1910).

První světová válka

Změna Masarykova postoje

Masaryk začátkem 20. století

Zpráva o vyhlášení první světové války jej zastihla v červenci 1914 na dovolené v saském Bad Schandau. Viděl, jak Němci rukují s nadšením a "spořádaně", což u Čechů nepozoroval.[18] Po špatných zkušenostech s Rakouskou vládou a zahraniční politikou z Říšské rady, Masaryk na začátku první světové války opustil svůj původní názor, že by Rakousko-Uhersko bylo možné reformovat do moderní federace, svazku autonomních zemí. Začal naopak uvažovat a připravovat nezávislost národů a vystoupení českého národa ze svazku Rakouska-Uherska.[19] Ve své knize „Nová Evropa: Stanovisko slovanské“ ospravedlňoval boj proti monarchii, nutnost lepšího státoprávního uspořádání ve východní Evropě, a navázal na tradici úvah o možném uspořádání Evropy jako federace demokratických států. O 50 let později na to navázali zakladatelé Evropské unie.

K dosažení politické samostatnosti působil jako hlavní činitel z těch, kteří pracovali na zviditelnění českého národa. Během války přesvědčoval státníky velmocí o potřebnosti a užitečnosti samostatného českého státu.

Odjezd z Čech, projev v Ženevě

Už na podzim 1914 se Masaryk vydal na kratší zahraniční cesty do západní Evropy, jak kvůli předání tajných dokumentů, tak aby získal doma těžko dostupné informace.[20] V prosinci se pak vypravil do Itálie a odtud do Švýcarska. V Ženevě jej pak zastihlo varování přátel, že na něj byl v Rakousku-Uhersku vydán zatykač a že se za žádnou cenu nemá vracet.[21]

V Reformačním sále univerzity v Ženevě pronesl Masaryk 6. července 1915 svůj slavný projev k pětistému výročí upálení Mistra Jana Husa, ve kterém vyhlásil boj habsburské nadvládě: „Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem.“ V blízkém Chamonix pod horou Mont Blanc ve Francii se setkal s Milanem Rastislavem Štefánikem, který tam působil jako meteorolog a k Masarykovi se sám přihlásil. Ve Švýcarsku získal Masaryk srbský pas.[22] Obdivoval organizovanost a dobré utajení sicilské Mafie, proto se česká odbojová organizace, jako tajný spolek, nazvala Maffie.[23][24] Masarykovy přátele nazval „mafiány“ již v osmdesátých letech devatenáctého století rozzlobený Julius Grégr, protože neustále a vytrvale zneklidňovali tehdejší politickou elitu svojí kritikou, připomínkami a návrhy. Právě oni se za první světové války stali hnací silou odboje a profesor Masaryk je poháněl z exilu.

Masarykův a Štefánikův pomník v Košicích na Slovensku

Pobyt ve Francii a Anglii, spolupráce s Benešem a Štefánikem

V září 1915 emigroval za Masarykem Edvard Beneš a oba přesídlili do Francie, kde se k nim připojil Milan Rastislav Štefánik (1880–1919), ve Francii naturalizovaný a s potřebnými styky.[19] Masaryk oba dobře poznal v dobách jejich pražských studií (byl jejich učitelem na univerzitě), kdy je podporoval. Československé akce v Paříži svěřil Benešovi a sám ještě v září toho roku přesídlil do Londýna. Na londýnské univerzitě King’s College dostal Masaryk profesuru „pro slovanské věci“ a pozornost si získával přednáškami, veřejnými vystoupeními (například proti rakouskému ministrovi Aloisi Aehrenthalovi), žurnalistickou činností a osobními styky.

Také svou literární prací o Rusku, na které stále pracoval a jejíž části zveřejňoval – Rusko a Evropa, Rusko a Evropa a svět (Russia and Europe, The Spirit of Russia, The Spirit of Russia and the World). Jako předseda Československé národní rady, založené v roce 1916 v Paříži, budoval vytrvale zahraniční odboj a zdaleka se nespokojil pouze s vytvořením politické organizace. Koordinoval také zpravodajskou činnost nejen nitkami z domova, ale i z celého světa. Dostával dokonalé informace o špionážní, sabotážní a záškodnické činnosti Německa a Rakousko-Uherska v USA, kde mu informační službu zprostředkoval Emanuel Voska. Měl přehled i o situaci v Rusku.

Pobyt v Rusku, vytváření československých legií

Ve vybudování silných zahraničních jednotek budoucího státu viděl Masaryk další nutný krok k jeho uskutečnění. Po únorové revoluci v Petrohradě přesídlil do Ruska, kde dal rozhodující podnět k sestavení dalších samostatných československých legií z českých a slovenských přeběhlíků, zajatců i Čechoslováků žijících na Rusi. Po Zborovské bitvě (2. července 1917) vybudoval do konce roku 1917 více než padesátitisícovou armádu a zasloužil se o stejný počet dobrovolníků v zajateckých spolcích, kteří byli zálohou pro vstup do čs. legií. Tehdejší Pražský pluk legií (později jejich pátá divize) nabídl T. G. Masarykovi symbolické „vlastnictví“ pluku, které TGM přijal a ještě za demokratické poúnorové ruské vlády bylo realizováno a schváleno.

Vojskem byl přijímán jako jeho nejvyšší velitel–„tatíček“ a ruská generalita mu prokazovala úctu, náležející prezidentovi ještě neexistujícího státu: čestné stráže, vojenské přehlídky a vítání místním obyvatelstvem. Masaryk byl oslovován jako „gospodin preziděnt“. K budování legií využíval Masaryk prostřednictví českých časopisů v Rusku (Čechoslovák a další), ale angažoval se i přímo na místě, návštěvami zajateckých táborů, nemocnic s raněnými vojáky i vzniklých osmi divizí (tehdy pluků) vojska pěšího, tří divizí jízdních, několika jednotek dělostřeleckých a záložního korpusu. Jako příznivec letectví zřídil u legií v Rusku i leteckou školu. Podporoval též kronikáře, fotografy a filmaře pluků a dbal, aby u každého pluku byla i dobrá vojenská hudba, jejichž kapelníky byli i známí hudební skladatelé (např. skladatel Novotný padl v bitvě proti bolševikům na Mechové hoře po incidentu u Zlatoústu). Zařizoval jim zimní ubytování, promýšlel jejich taktiku, jmenoval velitele, zasloužil se o uznání legií jako součásti francouzské armády, propočítával a navrhoval cestu legií na francouzská bojiště včetně potřeby 256 ešalonů, byl „kvartýrmajstrem“ legií na transsibiřské magistrále.

Pobyt v USA a vliv na prezidenta Wilsona

Do první světové války vstoupily v dubnu 1917 na straně západních spojenců i Spojené státy americké. Po tzv. Velké říjnové revoluci v listopadu 1917 se zcela změnila celková situace v Rusku, když byl v Brest-Litevsku uzavřen separátní mír Ruska s Německem, a tím i podmínky pro působení československých legií na jeho území. Z tohoto důvodu se Masaryk rozhodl k daleké cestě přes Sibiř a Japonsko do USA, aby tam působil na prezidenta Woodrowa Wilsona, který tehdy již převzal evropské názory o možné transformaci rakouské monarchie do národnostně svobodného svazku autonomních států. To ovšem ještě neznamenalo podporu vzniku zcela samostatných států a zánik mnohonárodnostního Rakouska-Uherska. Během strastiplné cesty lazaretním vlakem, na kterou se vydal v den svých 68. narozenin 7. března 1918, nejen zajišťoval místa budoucího pobytu legií, ale tvořil též svůj známý spis „Nová Evropa“. Ještě z Tokia, kam dorazil z Vladivostoku přes tehdy Japonskem okupovanou Koreu a poté na lodi, poslal prezidentu Wilsonovi memorandum o stavu Ruska, v němž zdůraznil význam a úspěchy Československých legií. Dosáhl tak předpokládané pozornosti a účinku. Doporučoval tehdy západním spojencům, aby uznali ruskou bolševickou vládu.[25]

Dne 29. dubna 1918 Masaryk dorazil do kanadského Vancouveru a 5. května byl ke svému překvapení přijat jásajícími davy u Michiganského jezeraChicagu a bezmála dvousettisícovým průvodem na jeho počest. Byl žádán o projevy a zasypáván květinami.[25] V Americe zorganizoval velkou přesvědčovací kampaň mezi americkými Čechy a Slováky na podporu samostatného československého státu. K nim se připojili i představitelé Rusínů. Po sepsání Clevelandské dohody pak následně 31. května 1918 podepsali zástupci krajanů v Pittsburghu Pittsburskou dohodu o společném státu.[26]

Masaryk jednal s diplomaty řady zemí, organizoval zpravodajství, psal do novin a přednášel. K přesvědčení americké veřejnosti a státníků o československé věci pomohly i Masarykovy dobré styky s představiteli krajanů a vlivnými osobnostmi z jeho předcházejících návštěv u rodiny jeho manželky Charlotty a z tehdejších veřejných vystoupení. Prezidentovi Wilsonovi jeho poradci doporučovali, aby k poradám o ruské otázce přizval Masaryka jako znalce ruské problematiky.[26] Do Bílého domu dorazil Masaryk 19. června.[26] Přesvědčoval Wilsona, že válku je možno vyhrát jedině tehdy, bude-li rozbito Rakousko-Uhersko, největší spojenec Německa.[26] Žádal o americkou pomoc s dopravou Československých legií z Ruska do Evropy, vyslovil se ale proti zamýšlené západní intervenci v občanské válce v Rusku.[26]

18. října 1918 Wilson veřejně změnil svoje dosavadní stanovisko a přispěl tak rozhodujícím způsobem k rozpadu Rakouska-Uherska. Podpořil tím i vznik samostatného Československa. Masarykova Washingtonská deklarace se tak stala v podstatě zakládající listinou nového demokratického československého státu, Republiky československé, ke dni 28. října 1918.

Prezident Československa

První období (1918–1920)

Cesta po Evropě
Návrat T. G. Masaryka z exilu,
zastávka v Táboře, 21. 12. 1918
TGM vystupuje z vlaku, po jeho pravé straně dcera Olga, za ním zčásti skrytý syn Jan
TGM vystupuje z vlaku, po jeho pravé straně dcera Olga, za ním zčásti skrytý syn Jan
foto Josef Jindřich Šechtl
TGM vystupuje z vlaku, po jeho levé straně dcera Olga
TGM vystupuje z vlaku, po jeho levé straně dcera Olga
foto Josef Jindřich Šechtl

Československo bylo mezinárodně uznáno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem. S dcerou Olgou se vrátili lodí Carmania, po přistání v Británii přes Francii, Itálii a Rakousko dále vlakem. Přehlídku legií ve Francii, kde se setkal s francouzským prezidentem Raymondem Poincaré, provedl v Darney 9. prosince 1918. Citát z jeho tamějšího projevu: „Bratři, Vy jste to vyhráli, dejme teď jen pozor, když jsme na kopečku, abychom tam zůstali!“.

V Itálii ho se všemi poctami přijal král Viktor Emanuel III.

Cesta po českém území, první projev ve vlasti a prezidentský slib

Čerstvé československé hranice překročil Masaryk se svým doprovodem (jen jeho vlak měl 19 vagonů a dvě lokomotivy, před ním jel ještě vlak s legionáři) v pátek 20. prosince v Horním Dvořišti na rakousko-české hranici, kde ho přivítalo nově zvolené Národní shromáždění Republiky československé. První veřejné vystoupení měl v Českých Budějovicích na zcela zaplněném hlavním náměstí, které bylo po něm pojmenováno. Triumfální prezidentův návrat do vlasti natáčel pozdější filmový režisér Svatopluk Innemann. Následující den 21. prosince Masaryk krátce veřejně vystoupil ve Veselí-Mezimostí, v Táboře, Benešově a pokračoval do Prahy, kde byl přijat milionem občanů v průběhu slavnostní cesty Prahou. Začala projevy po vystoupení z vlaku na Wilsonově nádraží (hlavní uvítací projev přednesl Alois Jirásek), kantátou Vítězslava Nováka „Sláva Tobě, Masaryku“, pokračovala triumfální jízdou přes Václavské náměstí, slavnostními fanfárami Smetanovy Libuše z lodžie Národního divadla, dále na zcela zaplněné Staroměstské náměstí a odtud po slavnostních projevech krásně vyzdobenou Mikulášskou (dnes Pařížskou) třídou na Malou Stranu.

Ve Sněmovní ulici pak složil první oficiální slib prezidenta republiky Národnímu shromáždění. K triumfální cestě rozjásanou Prahou použil s předsedou sněmovny Františkem Tomáškem zcela odkrytý automobil Laurin & Klement 200 řady S (místo císařského kočáru, který mu byl nabízen) „jakožto dopravní prostředek nový a demokratický“. Do kočáru rakouského císaře, který pro slavnostní jízdu opatřil ve Vídni vyslanec Tusar, zasedli Masarykův syn Jan a dcera Olga, která prezidenta doprovázela na cestě z Ameriky.

Teprve pak mohl vyzvednout manželku Charlottu Masarykovou ve veleslavínském sanatoriu. V neděli 22. prosince 1918 přednesl na Pražském hradě své „První poselství“.

Založení Masarykovy univerzity a Masarykovy akademie práce

V roce 1919 podepsal jako prezident zákon č.50 Sb.z. a n., kterým byla v Brně zřízena druhá česká univerzita se čtyřmi zakládajícími fakultami, která dostala jméno po svém zakladateli – Masarykova univerzita. 28. ledna 1919 se tam ustavily základní fakulty lékařská, právnická, přírodovědecká a filozofická.

V Praze v tomto roce zahájila s Masarykovou podporou po několikaleté přípravě svoji činnost badatelská technicko-ekonomická samosprávná instituce Masarykova akademie práce, jejímiž členy byli většinou profesoři a vedoucí ústavů technických vysokých škol. Návrh na její zřízení byl podán Národnímu shromáždění v den příjezdu prezidenta do vlasti 20. prosince 1918, vznik byl potvrzen zákonem č. 86 Sb. z. a nař. 29. ledna 1920.

Druhé období (1920–1927)

Dne 27. května 1920 byl zvolen TGM prezidentem republiky podruhé a k volbě přijel s Františkem Tomáškem opět zcela otevřeným automobilem, tentokrát Praga Grand, typu G. Prezident Masaryk otevřeně podporoval sionismus, tedy ideový směr, jeho cílem bylo dobrovolné přesídlení Židů do země izraelské a vybudování a udržení židovského státu.[27] I díky vstřícnosti TGM a Československa jako takového, se v ČSR konaly hned tři světové sionistické kongresy.[27] Počátkem roku 1921 Masaryk překonal nebezpečnou trombózu, která vyvolala vážné obavy o jeho život. Manželka Charlotta se ale již nezotavila ze své těžké nemoci a 13. května 1923 zemřela. Již za její nemoci převzala dcera Alice roli „první dámy“ a zodpovědnost za prezidentskou domácnost, mimo svého angažmá v Československém červeném kříži, který založila (pomohly i otcovy styky v Ženevě). Dcera Olga se v roce 1920 provdala za švýcarského lékaře Henriho Revillioda a tehdy byl TGM zvolen prezidentem podruhé. Tento rok byl rovněž rokem VII. Všesokolského sletu a pan prezident, jenž byl členem Sokola již od třinácti let, přijel na letenský stadion na koni Hektorovi.[28] Syn Jan Masaryk většinou pobýval jako diplomat v zahraničí.

T. G. Masaryk v této době pobýval často na Slovensku, nejen o dovolené (v Bystričce, Topoľčiankách, na Hrušově[29]), ale i služebně (např. 21. září 1921 se zúčastnil vojenské přehlídky bratislavských pluků v Petržalce).

Podporoval budování letectva i armády na základě československých legií. Účastnil se manévrů, přehlídek, navštěvoval letiště a výcvikové prostory (jen v letech 1920–1922 navštívil šestkrát vojenský výcvikový prostor Milovice).[30]

Masaryk představoval světu jeden z moderních a vyspělých států meziválečné Evropy. Pokud jeho síly dovolily, přispíval i k jeho dalšímu rozvoji. V Edvardu Benešovi měl ideálního ministra zahraničí. Další jeho spojenec Milan Rastislav Štefánik, ministr obrany, zahynul v květnu 1919, když se jeho letoun za války s Maďary za nejasných okolností zřítil. Alois Rašín, ministr financí, Masarykův někdejší protivník ale nyní spolehlivý spojenec, předčasně zemřel 1923 na následky atentátu a ve stejném roce zemřela i Masarykova žena Charlotta Garrigue. V Antonínu Švehlovi (agrární strana), předsedovi vlády, měl dalšího spojence. Na druhou stranu se stal Karel Kramář, předseda (Národně demokratické strany), Masarykovým politickým odpůrcem, i když zůstali osobními přáteli.[31][32]

Masaryk v Karlových Varech v roce 1931, jízda na koni patřila k jeho zálibám

V říjnu 1923 byl Masaryk jako prezident přivítán ve Francii, Belgii a Velké Británii, když předtím pobýval soukromě v Egyptě a Palestině, na výroční cestě k pátému výročí vzniku ČSR. Překonal též zápal plic, který se dostavil po oslabení vlivem úmrtí jeho ženy a nachlazení na zámku ve Hluboši. V následujícím roce navštívil univerzitu v Brně u příležitosti oslav jejího pětiletého trvání, kde ocenil tuto vysokou školu. Tehdy též vybral sochaře Otakara ŠpanielaJaroslava Bendu pro úkol tvorby rektorských insignií. V roce 1924 stál též u zrodu časopisu Přítomnost novináře Ferdinanda Peroutky.

Spolu s ministrem obchodu USA Herbertem Hooverem, pozdějším americkým prezidentem, převzal v červenci 1924 záštitu nad „Prvním světovým kongresem o vědeckém řízení“ (1. PIMCO – First Prague International Management Congress), organizovaným Masarykovou akademií práce v Pantheonu Národního muzea v Praze. V roce 1926 také dohlížel na dostavbu nového velkého Sokolského stadionu v Praze na Strahově, kam přijížděl z Pražského hradu na svém oblíbeném koni Hektorovi. O Velikonocích na Bílou sobotu dopoledne vyhlašoval ze schodiště Parlamentu (dnešního Rudolfina na Palachově náměstí v Praze) pravidelně „Mír Československého červeného kříže“ pěti minutami ticha a dopravního klidu po celé Československé republice. V létě 1926 se zúčastnil s celým generálním štábem velkého vojenského cvičení v Milovicích.

Třetí období (1927–1934)

V květnu 1927 byl zvolen prezidentem republiky potřetí. Rok poté se zúčastnil osobně slavnostního položení základního kamene k nové budově právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jako prezident Československé republiky též cestoval oficiálně po dalších českých, moravských a slovenských městech. Navštěvoval i zahajoval mnohé významné výstavy po celé republice a veletrhy (Praha, Brno). V roce 1928 i finančně podpořil výstavbu budovy spolku Mánes na dnešním Masarykově nábřeží v Praze. Podporoval též dostihový sport a na koni dojížděl i na závodiště ve Velké Chuchli, kde v květnu 1931 sledoval s předsedou vlády Františkem Udržalem celodenní dostihový program včetně Československého derby.

V roce 1926 a 1932 přijel na koni Hektorovi na VIII. a IX. Všesokolský slet na Strahově a 15. výročí republiky 28. října 1933 oslavil poslední projížďkou na novém koni Prahou v čele přehlídkového jízdního vojska od Muzea na Václavském náměstí až po Rudolfinum na dnešním náměstí Jana Palacha, kde sídlilo Národní shromáždění a byla zbudována slavnostní tribuna.

Čtvrté období (1934–1935)

Prezidentem byl zvolen i 24. května 1934, počtvrté a naposledy i přes špatný zdravotní stav, ve Velké síni Rudolfina, před svojí „Štursovou“ sochou z bílého mramoru (nyní je tato socha umístěna v Rotmayerově sále Pražského hradu). Tam Masaryk osobně vykonal slib prezidenta republiky. Poté odejel otevřeným automobilem přes Mánesův most na oficiální oslavu, tentokrát již ve Vladislavském sále Pražského hradu, kde byl osobně přítomen. Prezidentský slib byl přenášen v přímém přenosu Československým rozhlasem. Po nemoci však již nemohl jezdit na koni, ani „sokolovat“ a úřadovat, tak jak byl zvyklý (ochromená pravá ruka), 14. prosince 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů a pobýval na zámku v Lánech.

Hrob Masarykovy rodiny na lánském hřbitově

V témže roce předal v Lánech zlatý rektorský řetěz, vytvořený Otakarem Španielem ve spolupráci s Jaroslavem Bendou rektorovi Masarykovy univerzity Janu Krejčímu. Jeho poslední veřejné vystoupení bylo 4. července 1937 za Zborovských oslav na zcela zaplněném velkém Masarykově státním stadionu na Strahově. I tehdy použil otevřený automobil české výroby Tatra T80 (dochoval se dodnes jako exponát Národního technického muzea v Praze). O nadšené atmosféře tohoto dne svědčí i Nezvalova báseň „4. červenec“.

Masarykova osoba bývá spojována většinou pouze s obdobím první republiky, ačkoli značnou část svého díla vytvořil již před ní, zvláště pokud jde o filozofickou realizaci jeho díla knižně, literární časopiseckou činnost a vynikající aktivitu v jeho třech poslaneckých obdobích ve vídeňské říšské radě. Masaryk byl označen za „Prezidenta Osvoboditele“ (oficiální titul zákonem č. 232/1935 Sb. z. a n., z 21. prosince 1935). Ještě za jeho života a prezidentování, k jeho osmdesátým narozeninám 7.3.1930, se národní shromáždění usneslo na zákoně „Masaryk se zasloužil o stát“ (Lex Masaryk).

Masarykova smrt a pohřeb

V září 1937 vážně onemocněl a v pondělí 13. vzdali lékaři v pozdních nočních hodinách další boj o jeho život. Když T. G. Masaryk 14. září 1937 po zánětu plic zemřel, zemřel pro jeho obdivovatele symbol morální velikosti a velké autority.

Státní pohřeb se konal v úterý 21. září 1937 za zvuku Svatováclavského chorálu z Plečnikovy sloupové síně Pražského hradu a končil po více než devíti hodinách za modlitby „Otčenáš“ uložením do hrobu na Lánském hřbitově. Popsal jej dosti podrobně i Karel Čapek v úvaze „Cesta devíti hodin“ a dny smutku před pohřbem vyjádřil dobře Jaroslav Seifert impozantní básní „Osm dní“ známou jako „To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě“. Pietní chvíle fotograficky velmi podrobně dokumentoval zejména Ladislav Sitenský.

Politika

Nevyřešené problémy

V čem se nepodařilo předválečnou ČSR „odrakouštit“, jak potřebu překonat toto dědictví Rakouské říše a Rakouska-Uherska Masaryk pojmenoval:

  • Masarykovi a spojencům se nepodařilo prosadit rozluku církve a státu, odpor konzervativních katolických kruhů proti oslabení jejich vlivu byl příliš silný.
  • V odpůrcích „Hradu“, jak představitelé extrémnější pravice i levice nazývali politický směr Masaryka a Beneše, měli Masaryk a Beneš tvrdé protivníky. Zastánci „Hradu“ jej ale označují za liberální a reformní socialistickou politiku. Pro ještě nedostatečně vyvinutou politickou kulturu (politického konsensu) a poměrně nízkou míru zodpovědnosti politiků se během dvou desetiletí existence předválečné ČSR nepodařilo vyřešit konflikty mezi jejími zájmovými skupinami. Nejen mezi „Hradem“ a jeho protivníky, jak dokládají četné vládní a volební krize. Zájmy nových i starých zájmových skupin prorůstaly se zájmy četných úředníků státní správy a policie převzatých z dob monarchie. Za starých dob narostlá administrativa, sloužící ze značné části „místodržení“ a lokálním mocenským zájmům se teprve pozvolna začala přeměňovat.

Národnosti ČSR


celkem 13,5 mil.
Češi 6,7 mil. 50 %
Němci 3,1 mil. 23 %
Slováci 2,0 mil. 15 %
Maďaři 0,8 mil. 5,5 %
Karpatorusíni 0,5 mil. 3,5 %
ostatní 0,5 mil. 4 %

(sčítání lidu 1921, zaokrouhleno)

  • Na výtku spisovatele Emila Ludwiga, že Masaryk jako prezident málo socializuje, T. G. M. reagoval: "stát nemá tolik peněz, aby mohl firmy od jednotlivců vykupovat" (E. Ludwig : Duch a čin)
  • Podle některých zdrojů (Masarykův ústav AV ČR) Masaryk taky marně usiloval o vyřešení národnostního problému ČSR v duchu federativního uspořádání státu podle švýcarského vzoru – podle jiných, četných zdrojů ale právě takové uspořádání odmítal. Ať je tomu, jak je – Masaryk často měnil své názory (tuto domněnku nelze všeobecně přijmout, viz přednášky Prof. Randy-Kruliše, pro Masarykovu společnost) – tento návrh neuspěl jak pro silný odpor československé nacionální pravice, tak i pro odpor mnohých jiných politiků obávajících se snížení svého vlivu. Tak se prosadila centralistická koncepce podle francouzského vzoru. Ta vedla k poněkud nerovnoprávnému postavení, k automatické diskriminaci četných národů a menšin (německé, maďarské, polské, romské, rumunské, rusínské, slovenské, židovské, italské), drobným sporům mezi nimi samými, k tzv. „čechoslovakismu“, a tím k oslabení jinak vysoce vyspělé předválečné ČSR vůči rostoucímu vlivu nacistického Německa i dalších expanzivních sousedů. Velmi dobré podmínky měla naopak emigrace ruská, většinou špičková inteligence (profesoři na vysokých školách). Tento centralismus odpovídal i potřebám za druhé světové války rostoucího imperialismu SSSR a s jeho podporou instalovaného komunistického režimu v poválečném Československu s odtržením Podkarpatské Rusi i severních svahů Krkonoš a okamžitou likvidací ruské antibolševické emigrace. V konečných důsledcích přispěl k definitivnímu rozpadu Československa na přelomu let 1992–1993.

Odkaz

Po Masarykovi je pojmenován řád Tomáše Garrigua Masaryka, jedno ze státních vyznamenání České republiky a bývalého Československa. Zasadil se o založení brněnské Masarykovy univerzity, která byla po něm pojmenována již v roce 1919.

Roku 1997 vydala americká skupina Faith No More album Album of the Year s fotografií Masaryka na obalu.

Masaryk v kultuře

Ve filmu o Karlu Čapkovi Člověk proti zkáze (1990) hrál Masaryka Svatopluk Beneš. V televizním seriálu České století (2013) jej ztvárnil Martin Huba.

Chronologický přehled

Studia

Pamětní deska na domě ve Vídni, kde Masaryk bydlel
(stručný přehled)

Pedagogická činnost

(stručný přehled)

Soukromý život

Politická činnost

(v letech 1914–1918 v kontextu souvisejících událostí)
Dům ve Vídni, kde Masaryk bydlel v době studií

Vídeň

Praha a Vídeň

První světová válka

  • 1914 – v září a říjnu cesty ve věci české samostatnosti do Holandska (v červenci propukla první světová válka), v prosinci do Itálie a Švýcarska, kde už zůstal (s dcerou Olgou), psal velení ruské carské armády, aby nestříleli po československých přeběhlících, kteří odhodí zbraň, budou mít bílý šátek kolem krku a začnou zpívat "Hej Slované.."
Švýcarsko
Paříž, Londýn
  • 1915
  • 1916
    • únor – Comité d'action tchèque à l'étranger přejmenováno na Česko-slovenskou národní radu, Masaryk zvolen předsedou
      také v únoru Masarykovo jednání s francouzským premiérem Aristidem Briandem, umožněné Štefánikovým prostřednictvím, zprávy o jednání a požadavku samostatnosti ve francouzském a anglickém tisku
    • další jednání v Anglii o budoucím samostatném státě
Rusko
  • 1917
    • květen – Masarykův příjezd do Ruska a jednání o založení československých jednotek včetně jejich rozšiřování
    • červenec–srpen – Masarykovy návštěvy v lazaretech, zajateckých táborech a u legií
    • září–říjen – Masarykova příprava přezimování legionářských korpusů
    • 15. říjen – první transport téměř 1500 čs. legionářů z Ruska do Francie lodí tzv. severní cestou (lodí z Murmaně)
    • prosinec – Francie povolila zřízení čs. jednotek na svém území
  • 1918
    • únor – Spojenci uznali čs. jednotky v Rusku jako část čs. jednotek ve Francii, záměrem bylo je přesunout do Francie a tam je spojit, záměr se nezdařil (jednotky se z Ruska vracely ještě dva roky po skončení války), ale zprávy o statečnosti v bojích s jak německými, tak bolševickými vojsky měly svůj kýžený propagandistický účinek v jednáních se státníky
    • v Londýně vychází Masarykovo dílo The New EuropeNová Evropa: Stanovisko slovanské, politický program uspořádání poválečné Evropy
    • březen – Masaryk vyráží z Moskvy do Vladivostoku (Transsibiřskou magistrálou) a přes Koreu, Japonsko a Kanadu do USA
USA

Československo

Masaryk na návštěvě v kibucu Bejt Alfabritské mandátní Palestině v roce 1927

Masaryk zemřel 14. září 1937 na zámku v Lánech za přítomnosti rodiny a svého nástupce, druhého prezidenta Československé republiky Edvarda Beneše.

Dílo

Masarykův pomník naproti Matyášově bráně na Hradčanech v Praze
Masarykova socha v centru Karlových Varů
  • Prinzipien der Soziologie, Vídeň 1877
  • Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev přítomnosti), Vídeň 1881. dostupné online
    Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, ÚTGM, Praha 1998, Praha 2002 (4. č. vyd.) dostupné online
  • O hypnotismu, magnetismu zvířecím, Vídeň 1880 dostupné online
  • Theorie dějin podle zásad T. H. Bucklea, Praha (1883), dostupné online
  • Blaise Pascal, jeho život a filosofie, 1883, dostupné online
  • Blaise Pascal a Humeova skepse, Praha (1884)
  • O studiu děl básnických, Praha 1884, 1924 dostupné online
  • Základové konkrétné logiky, Praha 1885, dostupné online
  • Spor o Kanta, Praha 1885, 1924
  • Slovanské studie – Slavjanofilství I.V. Kirjejevského, Praha 1885
  • O studiu děl básnických II – Příspěvky k estetickému rozboru, Praha 1886
  • Náčrt sociologického rozboru, Praha 1886
  • Versuch einer concreten Logik (Pokus o concretní logiku), Vídeň 1887
    Pokus o konkrétní logiku, třídění a soustava věd, , Praha 2001 (1. č. vyd.)
    Základové konkretné logiky, třídění a soustava věd, , Praha 2001 (2. č. vyd.)
  • Několik myšlenek o úkolech českého studentstva, Praha 1889
  • J. A. Komenský Praha 1892, Praha 1920 (2. vyd.)
  • O Kollárovi, Praha 1893
  • Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození. Praha 1895, Praha 1908 (2. vyd.), dostupné online
  • Naše nynější krise. Praha 1895
  • Jan Hus. Naše obrození a naše reformace. Praha 1896, Praha 1908 (2. vyd.), 168 s., ISBN 80-900095-1-4, Jan Kanzelsberger (4. vyd.) Praha 1990 dostupné online
  • Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus, ÚTGM, Praha 2000 (Česká otázka 8. vyd., Naše nynější krize 7. vyd., Jan Hus 9. vyd.)
  • Karel Havlíček, Praha 1896
    Karel Havlíček, Praha 1904 (2. oprav. a dopln. vyd.). Dostupné online.
    Karel Havlíček, snahy a tužby politického probuzení, ÚTGM, Praha 1996 (4. vyd.)
  • Moderní člověk a náboženství, Praha 1896
    Moderní člověk a náboženství, MÚ AV ČR, Praha 2000 (2. vyd.)
  • O nynější evoluční filosofii, Praha 1896
  • O národech jako úvod do filosofie dějin, Praha 1898
  • Jak pracovat? (přednášky z roku 1898), Praha 1926
  • Palackého idea národa českého (německy roku 1898, česky 1912), Praha 1926. Dostupné online.
  • Hus českému studentstvu, Praha 1899, 1919
  • Mnohoženství a jednoženství, Praha 1899
  • Nutnost revidovati proces polenský, Praha 1899
  • Význam procesu polenského pro pověru rituelní, Praha 1900, německy Vídeň 1900 dostupné online
  • O pověře rituelní, Praha 1900
  • Právo přirozené a historické, Praha 1900 dostupné online
  • Hospodářský a sociální význam vzdělání, Praha 1900
  • Osm hodin práce, Praha 1900, 1905
  • O oprávněnosti a prospěšnosti osmihodinové práce, Praha 1900, 1905, 1924
  • Rukověť sociologie. Podstata a methoda, Praha 1900, 1901
  • Naše politická situace, Praha 1901. Dostupné online.
  • Augustin Smetana a jeho filosofie sociální, Praha 1901
  • Ideály humanitní, Praha 1901, 1919
  • Otázka sociální, Praha 1896, německy 1898
    Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické I. a II., MÚ AV ČR, Praha 2000 (6. č. vyd.) dostupné online
  • Los von Rom!(anglicky), Praha 1902
  • Desorganisace mladočeské strany, Praha 1903
  • Organisujme se ku práci, Praha 1903
  • V boji o náboženství, Praha 1904
  • O svobodě náboženské a volnosti přesvědčení, Praha 1904
  • Národnostní filosofie doby nejnovější, Praha 1905
  • Problém malého národa, Kroměříž 1905, Praha 1905, Praha 1937 (první a druhé vydání knižní), Praha 1947 (třetí vydání), 4. vydání ISBN 80-900073-1-7, Vydavatelství Neutralita, Praha 1990
  • Přehled nejnovější filosofie náboženství, Praha 1905 dostupné online
  • Politická situace, poznámky ku "Poznámkám dr. Kramáře"-reforma volebního zákona a rozpuštění říšské rady, Praha 1905
  • Politika vědou a uměním, Praha 1906
  • Zrcadlo katechetům, Praha 1906
  • Inteligence a náboženství, Praha 1906, 1907
  • Americké přednášky, Praha 1907, 1922
  • Freie wissenschaftliche und kirchlich gebundene Weltantschaung und Lebensauffassung, Wien 1908
  • Věda a církev, Praha 1908
  • Za svobodu svědomí a učení, Praha 1908. Dostupné online.
  • Student a politika, Praha 1909, 1923
  • Tak zvaný velezrádný proces v Záhřebě, Praha 1909
  • Žena u Ježíše a Pavla, Praha 1910
  • Demokratismus v politice, Praha 1912
  • Nesnáze demokracie, Praha 1913. Dostupné online.
  • Přechod ze střední školy na školu vysokou, Praha 1913, 1919
  • Válka a hospodářství, hospodářský boj Anglie a Německa, Praha 1914
  • Problém malých národů a evropská krise, Londýn 1915 (anglicky), Berlín 1922 (německy), Praha 1926
  • Slované ve světě (Svět a Slované), Paříž – Londýn 1916 (francouzsky a anglicky), Praha 1919
  • Spomienky, Londýn 1917
  • The New Europe, London 1918
  • Rusko a Evropa, Rusko a Evropa a svět (od 1915 řada vydání v různých řečech)
    Rusko a Evropa I. – III., ÚTGM, Praha 1995–96 (rev. vyd., 3. díl 1. vyd.)
  • Budoucí Čechy, Praha 1919 dostupné online
  • Nová Evropa: Stanovisko slovanské, Praha 1920 dostupné online
  • O bolševictví, Praha 1921
  • Das Neue Europa, C.A.Schwestschke uhd Sohn/Verlagsbuchhandlung, Berlin 1922
  • The Slaws after the War, London 1922
  • O ženě, Praha 1929
  • Slované po válce, Praha 1923 "Les Slaves aprés la guerre", Paris 1923 "Slowienje po wójnie", Lublaň 1923 "Sloviane po wojnie", Varšava 1924
  • Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918., Praha 1925 (dostupné online), 1930, 1936 (dostupné online), 1938
    Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918., ÚTGM / MÚ AV ČR, Praha 2004, ISBN 80-86142-17-5 / ISBN 80-86495-27-2

Odkazy

Reference

  1. Zákon č. 232/1935 Sb. z 21. prosince 1935) a k jeho osmdesátým narozeninám byl přijat zákon o zásluhách T. G. Masaryka obsahující větu: „Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát.“
  2. Nominace T. G. M. na Nobelovu cenu za mír na www.nobelprize.org (anglicky)
  3. Ottův slovník naučný nové doby, sv. 7, str. 83.
  4. Ottův slovník naučný nové doby, sv. 7, str. 84-92.
  5. Ottův slovník naučný nové doby, sv. 7, str. 92-96.
  6. Ottův slovník naučný nové doby, sv. 7, str. 96-98.
  7. Ottův slovník naučný nové doby, sv. 7, str. 99-102.
  8. Matriční zápis o narození a křtu
  9. Pravdu o Redlichově vile přináší výstava
  10. http://www.slovnik-nakladatelstvi.cz/nakladatelstvi/l-masaryk.html
  11. Ottův slovník naučný nové doby, sv. 7, str. 83.
  12. Zídek, P.: Příliš mnoho náhod: byl Masaryk tajným levobočkem rakouského císaře?
  13. GLOCKNER, David. Císařův prezident. Praha : Knižní klub, 2015. ISBN 978-80-242-4764-9.  
  14. Podrobněji viz ŠMÍD, Marek. Masarykův konflikt s katolickou církví na přelomu 19. a 20. století. Historický obzor, 2001, 12(11/12), s. 265–270. ISSN 1210-6097.
  15. Masaryk, T.G.: "Příspěvky k aesthetickému rozboru RKho a RZho", články v Athenaeu č. III, Praha 1886. "Skizze einer sociologischen Analyse der sogenannten Gberger und Khofer Handschrift" in Archiv fur slavische Philologie, 1887.
  16. Ottův slovník naučný nové doby, sv. 7, str. 83.
  17. K. Čapek, Hovory s T. G. Masarykem.
  18. T.G. Masaryk: Světová revoluce. Praha 1925, str. 10 a 11; viz i Čapkovy "Hovory s T.G. Masarykem", letní pobyt 1914 v Bad Schandau.
  19. a b PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha : Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. Dále jen PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 44-59.  
  20. http://www.rozhlas.cz/pred100lety/odboj/_zprava/kudy-kracel-masaryk-na-podzim-1914--1407900
  21. http://www.rozhlas.cz/pred100lety/odboj/_zprava/po-stopach-masarykovych-zimnich-cest--1444301
  22. http://schol-methodicus.eu/JT-TGM.htm
  23. Karel Čapek, Hovory s TGM
  24. Jan Hajšman, Česká mafie - vzpomínky na odboj doma. Publikováno 1935, Orbis (Praha).
  25. a b PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 59-62
  26. a b c d e PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 62-66
  27. a b YEGAR, Moshe. Československo, sionismus, Izrael. Praha : Victoria Publishing, 1997. 235 s. ISBN 80-7187-087-0. S. 39.  
  28. Karel Čáslavský: Hledání ztraceného času. Sokolské slety, červen-červenec 1920, Letná
  29. http://www.zitava.sk/historia-pozitavia/obľubene-miesta-t-g-masaryka-na-hornom-pozitavi
  30. http://www.milovky.cz/clanky/historie-v-nekterych-datech/historie.html
  31. LUSTIGOVÁ, Martina. Vztah Masaryka a Kramáře - Za války a v republice [online]. Český rozhlas, 2006-05-14, [cit. 2012-01-14]. Dostupné online.  
  32. Viz též ČECHUROVÁ, Jana. Kramář a Masaryk. Historický obzor, 1998, 9 (3/4), s. 71–74. ISSN 1210-6097.
  33. Pavel Kosatík, České snění, Torst 2010, ISBN 978-80-7215-393-0, str. 48

Literatura

  • HERBEN, Jan. T. G. Masaryk - Život a dílo presidenta Osvoboditele, páté vydání. Praha : Sfinx * Bohumil Janda, 1946. 477 s.  
  • HOUŠKA, Vítězslav. Karel Čapek a T. G. Masaryk. Karviná : Paris, 2011. 229 s. ISBN 978-80-87173-18-3.  
  • HOUŠKA, Vítězslav. T. G. Masaryk "Myslitel a státník". Karviná : Paris, 2007. 218 s. ISBN 978-80-903817-5-9.  
  • HOUŠKA, Vítězslav. Lidé kolem T. G. Masaryka. Karviná : Paris, 2006. 232 s. ISBN 80-239-7139-5.  
  • HOUŠKA, Vítězslav. T. G. Masaryk známý i neznámý. Praha : Riopress - Masarykovo demokratické hnutí, 2005. 251 s. ISBN 80-86221-84-9.  
  • JANDÍK, Stanislav. Masaryk na Valašsku: jeho boj o poslanecký mandát. Praha : Volná myšlenka, 1936. 338 s.  
  • JANDÍK, Stanislav. Pan president a lidé v Lánech. Praha : Volná myšlenka, 1938. 91 s.  
  • JANDÍK, Stanislav. TGM v Lánech. Praha : Za svobodu, 1946. 197 s.  
  • KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918–1938). Díl první. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918–1929). Praha : Libri, 2000. 571 s. ISBN 80-7277-027-6.  
  • KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918–1938). Díl druhý. Československo a české země v krizi a v ohrožení (1930–1935). Praha : Libri, 2002. 577 s. ISBN 80-7277-027-6.  
  • KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918–1938). Díl třetí. O přežití a o život (1936–1938). Praha : Libri, 2003. 803 s. ISBN 80-7277-119-1.  
  • KÁRNÍK, Zdeněk. Malé dějiny československé (1867–1939). Praha : Dokořán, 2008. 502 s. ISBN 978-80-7363-146-8.  
  • KLIMEK, Antonín. Boj o Hrad. Vnitropolitický vývoj Československa 1918–1926 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví. 1. Hrad a Pětka. Praha : Panevropa, 1996. 432 s. ISBN 80-85846-06-3.  
  • KLIMEK, Antonín. Boj o Hrad : vnitropolitický vývoj Československa 1926–1935 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví. 2. Kdo po Masarykovi?. Praha : Panevropa ; Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1998. 591 s. ISBN 80-86130-02-9.  
  • KLIMEK, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české XIII. 1918–1929. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2000. 822 s. ISBN 80-7185-328-3.  
  • KLIMEK, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české XIV. 1929–1938. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2002. 768 s. ISBN 80-7185-425-5.  
  • KLIMEK, Antonín. Vítejte v první republice. Praha : Havran, 2003. 301 s. ISBN 80-86515-33-8.  
  • KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha : Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.  
  • KOSATÍK, Pavel. Česká inteligence : od Jaroslava Golla po Magora. Praha : Mladá fronta, 2011. 392 s. ISBN 978-80-204-2373-3.  
  • MACHOVEC, Milan. Tomáš G. Masaryk. 3. dopl. vyd. Praha : Riopress ; Česká expedice, 2000. 320 s. ISBN 80-85281-65-1.  
  • NEJEDLÝ, Zdeněk. T. G. Masaryk I.-V. Praha: Melantrich 1931-1937. (Zahrnuje období 1850-1889)
  • Ottův slovník naučný nové doby. Heslo Masaryk, sv. 7, str. 83-118.
  • PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu 1–2. Praha : Academia, 2003. 867 s. ISBN 80-200-1095-5.  
  • PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu 3–4. Praha : Academia, 2003. 961 s. ISBN 80-200-1122-6.  
  • SKILLING, Harold Gordon. Matka a dcera : Charlotta a Alice Masarykovy. Praha : Gender Studies, 2001. 159 s. ISBN 80-902367-9-0.  
  • SKILLING, Harold Gordon. T. G. Masaryk: Proti proudu 1882 – 1914. Praha : Patriae, 1995. 243 s. ISBN 80-85809-33-8.  
  • SOUKUP, František. T. G. Masaryk - politický průkopník, sociální reformátor a president státu, čtvrté vydání. Praha : dn -Dělnické nakladatelství v Praze II, Hybernská 7, 1947. 382 s.  
  • SOUBIGOU, Alain. Tomáš Garrigue Masaryk. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2004. 451 s. ISBN 80-7185-679-7.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 346–348.  
  • TOMEŠ, Josef. Viktor Dyk a T. G. Masaryk : dvojí reflexe češství. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 203 s. ISBN 978-80-7106-309-4.  
  • J. L. Hromádka, Masaryk. Brno: Marek, 2005. 301 s. ISBN 80-86263-58-4
  • Edvard Beneš: Živý odkaz TGM, k vydání připravil Karel Novotný, první vydání, Společnost Edvarda Beneše, Nakladatelství Eva Milan Nevole, Praha 1997, ISBN 80-86107-01-9
  • Jan Blahoslav Kozák: Masaryk filosof.,75 str., Nakladatelství Svaz národního osvobození, Praha 1925
  • Jan Blahoslav Kozák: Masaryk jako ethik a náboženský myslitel.,61 str., Nakladatelství Slovanský ústav, Praha 1931
  • Jan Blahoslav Kozák: Tomáš Garrigue Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918, 116 str., Melantrich, Praha 1968
  • Josef Král: Masaryk, filosof humanity a demokracie, Praha 1947
  • Antonín Krejčí: Tomáš Garrigue Masaryk a Sokol, 120 str., Nakladatelství Čs. obce Sokolské, typograf Milén Eduard, Praha 1947
  • Josef Laichter: Masaryk doma i na veřejnosti, Vzpomínky na presidenta Osvoboditele, jeho choť a jejich rodinné prostředí, II. vyd., 258 s., Laichter, Praha 1938
  • Karel Miklík: Masaryk a Pekař – o smyslu českých dějin, Lidová akademie, Praha 1931
  • Pavel Nikolajevič Miljukov: Masaryk a Beneš, Praha 1936
  • Stanislav Minařík: Návrat presidenta Masaryka do vlasti, 279 str., nakladatelství Země, Smíchov, Tichá 9, titulní list a obálka Vratislav Hugo Brunner, vytiskl O. Janáček v Praze, březen 1920
  • Jaroslav Němeček: T. G. Masaryk nám odešel, Obraz historických chvil odchodu presidenta Osvoboditele, váz. 256 str., nakladatelství Vladimír Zrubecký, Praha XI, Praha 1938
  • Jaroslav Opat: Filosof a politik Tomáš Garrigue Masaryk 1882–1893, Index, Köln 1987
  • Jaroslav Opat: Evropan a světoobčan T. G. Masaryk , Nakladatelství Eva Milan Nevole, Praha 1997, ISBN 80-901281-7-3
  • Jaroslav Opat: Tomáš Garrigue Masaryk "Poselství přelomu věků", Úvodní přednáška na mezinárodní vědecké konferenci "T.G. Masaryk, idea demokracie a současné evropanství", Praha 2.-4. března 2000
  • Stanislav Polák: Tomáš Garrigue Masaryk. Kdo je … Středočeské nakladatelství a knihkupectví, Praha 1990
  • Stanislav Polák: Za ideálem a Pravdou Praha, Masarykův ústav Akademie věd ČR, Praha 2000–2006
  • Josef Pekař: Masarykova česká filosofie, Historický klub, Praha 1927
  • Albert Pražák: T.G. Masaryk – k jeho názorům na umění hlavně slovesné Praha, 47 str. Družstevní práce, Praha 1947
  • Emanuel Rádl: Masaryk a Nietzsche, Praha 1910
  • Emanuel Rádl: Masarykův ideál moderního hrdiny , Praha 1920
  • Vasil Kaprálek Škrach: Cesta k Masarykovi, Praha 1948
  • Vasil Kaprálek Škrach: Sborník – Masarykova odyssea ve světové válce, Cestami odboje I, Praha 1925
  • Vasil Kaprálek Škrach: E. Radlov und Th. Masaryk, Der russische Gedanke I, Bonn 1929
  • Vasil Kaprálek Škrach: Masaryk und Husfeier im Jahre 1915, Union 1919 (červenec)
  • Vasil Kaprálek Škrach: Masaryk a positivism, Služba 1922;
  • Radan Hain [1]: Staatstheorie und Staatsrecht in T.G. Masaryks Ideenwelt (Teorie státu a státní právo ve světě idejí T. G. Masaryka), Schulthess, Curych 1999, ISBN 3-7255-3913-8 [2], [3]
  • Radan Hain: Teorie státu a státní právo v myšlení T. G. Masaryka (překlad Stanislav Kučera), Karolinum, 2006, ISBN 80-246-1045-0
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 443.  

Související články

Externí odkazy