Belgie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Belgické království
Koninkrijk België
Royaume de Belgique
Königreich Belgien
vlajka Belgie
vlajka
znak Belgie
znak
Hymna: Brabançonne‬
Geografie

EU-Belgium.svg Poloha Belgie

Hlavní město: Brusel (Brussel, Bruxelles, Brüssel)
Rozloha: 30 529 km² (146. na světě)
z toho 6,2 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Signal de Botrange (694 m n. m.)
Časové pásmo: +1
Poloha: 50°38′28″ s. š., 4°40′5″ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 11 447 996, toho Vlámové 57 %, Valoni 33 % (80. na světě, 2017)
Hustota zalidnění: 365 ob. / km² (34. na světě)
HDI: 0,867 (velmi vysoký) (18. na světě, 2010)
Jazyk: vlámština, francouzština, němčina
Náboženství: římskokatolické 77 %, islám, protestantství, anglikánství a judaismus
Státní útvar
Státní zřízení: federativní konstituční monarchie
Vznik: 1830 (vyhlášení nezávislosti na Nizozemsku; nezávislost uznána až roce 1831)
Král: Filip Belgický
Předseda vlády: Charles Michel
Měna: euro (EUR)
HDP/obyv. (PPP): 44 093[1] USD (21. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 056 BEL BE
MPZ: B
Telefonní předvolba: +32
Národní TLD: .be
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Belgie (nizozemsky België, francouzsky Belgique, německy Belgien), oficiálně Belgické království, je federativní konstituční monarchie ležící v západní Evropě. Belgie hraničí s Francií (620 km) na jihu, s Lucemburskem (148 km) a Německem (167 km) na východě a s Nizozemskem (450 km) na severu. Ze severozápadu omývá Belgii Severní moře (66 km).

Belgie byla v minulosti součástí historického území zvaného Nizozemí. V současnosti je součástí významné jednotky regionální spolupráce a geopolitického uskupení zvaného Benelux, které tvoří spolu s Nizozemskem a Lucemburskem.[2] Belgie je jednou ze šesti zakladatelských zemí Evropské unie (tato takzvaná Inner Six vykazuje dodnes vyšší kohezi než celá unie a působí jako širší geopolitické uskupení[3]). Belgické hlavní město Brusel je také sídlem Evropské komise, Evropské rady a Evropského parlamentu. Belgie přijala euro a je součástí schengenského prostoru. Patří rovněž k zakládajícím členům Severoatlantické aliance (NATO). Také NATO má své hlavní sídlo v Bruselu.

Od konce středověku až do 17. století byla Belgie prosperujícím a kosmopolitním centrem obchodu a kultury. Mezi 16. a počátkem 19. století sloužilo její území často jako bojiště mnoha evropských konfliktů a získalo tak titul "válečné pole Evropy". Samostatný belgický stát vznikl v roce 1830 po belgické revoluci, již se Belgičané odtrhli od Nizozemska. Belgie prošla poté masivní industrializací a byla významnou koloniální mocností, zejména v Africe. Její koloniální říše se rozpadla v 2. polovině 20. století. Tehdy začaly také zemí zmítat národnostní a jazykové spory mezi Valony a Vlámy, jež vedly k postupné federalizaci země.

V zemi jsou tři oficiální jazyky: nizozemština, francouzština a němčina. Kulturně, politicky a sociologicky se Belgie skládá ze dvou velkých společenství, nizozemsky mluvících Vlámů a frankofonních Valonů, v zemi žije také menší německá komunita. Belgická federace se skládá ze 3 společenství, rozdělených podle jazykového principu,

a ze 3 regionů, rozčleněných podle principu územního:

Každý region a každé společenství má svůj vlastní legislativní orgán – parlament, a orgán exekutivní – vládu (či radu), s výjimkou Vlámska a Vlámského společenství, které mají vládu i parlament dohromady. Včetně orgánů federálních tak v Belgii působí 6 vlád a 6 parlamentů zároveň.

Patronem Belgie je svatý Josef, národní heslo zní Jednota posiluje (niz. Eendracht maakt macht, fr. L'union fait la force, něm. Einigkeit macht stark).

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Belgie.
Karel V., římský císař, španělský král a burgundský védoda

V nejstarších dobách obývalo Belgii několik různých keltských kmenů. V dobách římské říše byly tyto kmeny, nacházející se v oblasti mezi Severním mořem, Rýnem, Seinou a Marnou (tj. na jihu dnešního Nizozemska, v Belgii, severní Francii a na západě Německa), označovány latinským slovem Belgae, tedy Belgové. Úemí tedy Římané nazývali Gallia Belgica. Odtud pochází název státu Belgie. Z genetického výzkumu však vyplývá, že dnešní Belgičané mají s dávnými Belgy pramálo společného.

Mezi první dobře zdokumentované události patří ovládnutí oblasti Římany v prvním století před naším letopočtem, v pátém století pak území dnešní Belgie osídlil germánský kmen Franků. Po rozpadu franské říše Karla Velikého došlo k rozdělení území mezi západofranskou říši Karla Holého a říši Lothara I. Hranici mezi oběma říšemi tvořil tok řeky Šeldy. V průběhu středověku se oblast postupně rozdrobila na množství drobných feudálních států, nicméně ve 14. a 15. století řadu z nich sjednotili burgundští vévodové. V 15. století tyto státy získaly určitou autonomii a začaly se označovat názvem Sedmnáct provincií.

Ke klíčovému zlomu došlo za Osmdesátileté války (15681648), která se v posledních třiceti letech kryla i s nám dobře známou třicetiletou válkou (16181648). Zatímco severní Nizozemí si dokázalo uchovat nezávislost, jeho jižní část, dnešní Belgie, byla dobyta Španěly a připadla španělské, později rakouské větvi Habsburků. Na konci 18. století se Belgie nakrátko zmocnili Francouzi. Roku 1815, po Napoleonově porážce u Waterloo, se Belgie stala součástí Spojeného království nizozemského, jako nárazníkový stát mezi Francií a Nizozemskem. Po 15 letech vypukla v bruselském operním divadle La Monnaie revoluce a Belgie se tak roku 1830 stala nezávislou a neutrální konstituční monarchií. Jako první belgický král usedl na trůn o rok později Leopold I.

Berlínská konference z roku 1885 darovala africký svobodný stát Kongo belgickému králi Leopoldovi II., jakožto osobní državu. Tím začala jedna z nejkontroverznějších kapitol belgických dějin. Leopold žádal po Konžanech plnění tvrdých kvót na výrobu slonoviny a kaučuku. Jejich plnění bylo vymáháno brutálními metodami, které ve svém souhrnu připomínali genocidu. Odhaduje se, že během Leopoldovy tyranie bylo zabito téměř 10 milionů Afričanů, statisíce dalších byly vystaveny trestu useknutí ruky. Mezinárodní kritika přiměla Leopolda roku 1908 svou osobní državu předat belgickému státu, jako klasickou kolonii. Od té doby byla nazývána Belgickým Kongem. To však bylo Belgií dohnáno ke kruté válce s Ruandou-Urundi (dnešní Rwandou a Burundi), protože byla německou kolonií. Belgická vyšetřovací komise z roku 1919 odhadla, že počet obyvatel Konga se za belgické vlády snížil na polovinu.[4][5] V roce 1924 Společnost národů svěřila koloniální správu Ruandy-Urundi Belgii. Belgické Kongo získalo nezávislost v roce 1960 a Ruanda-Urundi o dva roky později.

Během první světové války byla Belgie přes svoji deklarovanou neutralitu napadena Německem, v rámci Schlieffenova plánu útoku na Francii obchvatem. Velká část bojů na západní frontě se odehrála v západních částech Belgie. Počáteční měsíce války jsou někdy nazývány "znásilnění Belgie" kvůli řadě německých excesů. Po válce, v níž Němci nakonec prohráli, získala Belgie krom některých německých kolonií v Africe i dva pruské okresy Eupen a Malmédy, čímž získala německy mluvící menšinu, již má na svém území dosud. V roce 1921 byla založena Belgicko-lucemburská ekonomická unie (v účinnost vešla v roce 1922). Spolupráce mezi těmito státy se projevovala např. vytvořením měnové unie, kdy bylo možno používat až do zavedení eura belgický frank na lucemburském území a naopak.

Německé síly vtrhly do země znovu v květnu 1940 a 40 690 Belgičanů (z toho přes polovinu byli Židé) během následné okupace zabily. Po válce přinutila generální stávka krále Leopolda III., aby abdikoval, neboť mnoho Belgičanů se domnívalo, že během války spolupracoval s Němci.[6] Nahradil ho jeho syn Baudouin I.

V roce 1949 byla Belgie zakládajícím členem NATO. Stala se rovněž zakládajícím členem Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) v roce 1951, Evropského společenství pro atomovou energii (Euratomu) a Evropského hospodářského společenství (EHS) v roce 1957, které daly základ budoucí Evropské unii.

Od 19. století více prosperovalo Valonsko s rozvinutým průmyslem i kulturou, Flandry byly kulturně i ekonomicky zaostalejší zemědělská země, kolem 60. let 20. století se však situace postupně otočila.[7] V průběhu 20. století docházelo k různým třenicím mezi Vlámy a Valony.

Federalizace Belgie proběhla v pěti etapách v období od roku 1970 do roku 2001. Prvním signálem byl v roce 1968 rozpad univerzity v Lovani na vlámskou a francouzskou univerzitu. Roku 1970 byl do ústavy zanesen princip tří „kulturních společenství“ (vlámské, frankofonní a germanofonní) a tři územní „regiony“. V roce 1980 z názvů společenství odpadlo slovo „kulturní“, všechna tři společenství a rovněž vlámský i valonský region zřídila své „rady“ (parlamenty) a „exekutivu“ (vlády). Rada i vláda valonského společenství se však sloučila s radou a vládou valonského regionu. V letech 19881989 zřídil vlastní parlament a vládu i Region Brusel - hlavní město, současně byla regionům předána pravomoc nad veřejnými pracemi a dopravou a společenstvím působnost v oblasti vzdělávání. V roce 1993 se do ústavy dostala formulace, že „Belgie je federální stát, který se skládá ze společenství a regionů“, čímž se stala Belgie federací de iure, a společenství a regiony získaly další kompetence. Pátou etapou federalizace byly v roce 2001 Lambermontská a Lombardská dohoda, kterou do kompetence regionů přešlo i zemědělství, mořský rybolov, zahraniční obchod, otázky volebních výdajů, financování politických stran a regionální rozvoj. Lombardská dohoda rozdělila parlament Bruselského regionu na frankofonní a vlámskou část se zákazem majorizace.[8]

Po roce 2000 sílí na vlámské straně snahy o úplné rozdělení Belgie. Filip Dewinter, předseda nacionalistické strany Vlámský zájem, požaduje „sametový rozvod“, za jehož vzor považuje rozdělení Československa v roce 1993, rovněž vlámští křesťanští demokraté (předseda Yves Leterme) podporují další prohlubování autonomie. Hlavní překážkou rozdělení je dvojjazyčné hlavní město Brusel.[7] Dne 13. listopadu 2006 belgická televize odvysílala fiktivní vyhlášení vlámské nezávislosti, za tento žert bylo vedení televize kritizováno. V roce 2014 vznikla vládní koalice, jejíž součástí byla poprvé v historii separatistická Nová vlámská aliance,[9] která usiluje o rozdělení Belgie.[10]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Belgie.
Reliéf
Poldery podél řeky Yser
Pohoří Ardeny

Belgie sdílí hranice s Francií (620 km), Německem (167 km), Lucemburskem (148 km) a Nizozemskem (450 km). Její celková rozloha, včetně vodní plochy, je 30 528 čtverečních kilometrů.

Geomorfologicky se Belgie dá rozdělit na 3 oblasti: pobřežní nížiny, rovinu (plató) v centrální části Belgie, a na hornaté Ardenny na jihovýchodě země. Nížiny při pobřeží sestávají převážně z písečných dun a tzv. polderů. Centrální rovina zabírá většinu Belgie. Je to jemně zvlněná oblast s úrodnou půdou, protkaná sítí mnoha vodních toků – mezi nejvýznamnější patří Máza (niz. Maas, fr. Meuse) a Šelda (niz. Schelde, fr. Escaut). Třetí oblast, Ardenny, je hornatá a zalesněná, s nepříliš úrodnou půdou a nevhodná pro zemědělství. Částečně zasahuje i do severní Francie. Nachází se zde nejvyšší bod Belgie, Signal de Botrange, o výšce 694 metrů.

Historicky se Belgie člení na 10 provincií.

Vlámsko na severu zahrnuje (od západu k východu):

Valonsko na jihu zahrnuje:

Belgické klima je přímořské, spadá do mírného podnebného pásu. Srážky jsou časté ve všech ročních obdobích. Průměrná teplota v lednu je 3 °C, v červenci 18 °C. Průměrné srážky činí 65 milimetrů v lednu, v červenci 73 milimetrů.

Vzhledem k vysoké hustotě zalidnění (jedné z nejvyšších na světě) a ke svému umístění, musí Belgie čelit vážným ekologickým problémům. Například zpráva z roku 2003[11] tvrdí, že kvalita říční vody v Belgii je nejhorší v Evropě a jednou z nejhorších ve 122 zkoumaných zemích světa. Belgie nicméně vychází velmi dobře z hodnocení kvality ochrany životního prostředí, podle Environmental Performance Index, který vypracovává Yaleova univerzita, má 15. nejlepší ochranu přírody na světě (k roku 2018).[12] Belgie má vysokou míru recyklace odpadů, třetí nejvyšší v Evropě, přičemž samotný Vlámský region vůbec nejvyšší - 65% (evropský průměr je 35 %).[13]

Politika[editovat | editovat zdroj]

Budova belgického federálního parlamentu v Bruselu

Belgie je konstituční monarchií s federální parlamentní demokracií. Hlavou státu je král a v čele vlády stojí premiér. Počet vlámsky a francouzsky mluvících ministrů ve federální vládě musí být shodný.

Federální parlament je dvoukomorový, skládá se z Komory zástupců a Senátu. Senát je v současnosti složen z 50 senátorů jmenovaných parlamenty komunit a regionů a z 10 kooptovaných senátorů. Před rokem 2014 byla většina členů Senátu volena přímo. 150 poslanců dolní komory je voleno poměrným volebním systémem, v 11 volebních obvodech. Belgie má ze zákona povinnou volební účast, takže má dlouhodobě jednu z nejvyšších volebních účastí na světě. Neúčast u hlasování je sankcionována - pokutou 25-50 euro za jednorázovou neúčast a při opakovaném ignorování voleb může být občanu i odebráno aktivní a pasivní volební právo (právo volit i právo být zvolen).[14]

Dějiny parlamentarismu začínají v Belgii již roku 1831, kdy volební právo získali muži starší 25 let, pokud byli plátci pozemkové daně. Všeobecné volební právo (pro muže) bylo zavedeno v roce 1893, po generální stávce, jež ho požadovala. Nebylo ovšem zcela rovné - vzdělaní a vlastníci půdy měli více hlasů. Rovné všeobecné volební právo bylo zavedeno roku 1919, a tehdy také byla zavedena povinnost hlasovat. Smysl tohoto opatření byl, aby bohatí zaměstnavatelé nemohli vyvíjet tlak na své zaměstnance, aby nešli volit. Ženám bylo volební právo uděleno až roku 1948.

Podle principu územního je Belgie rozdělena na tři regiony: Vlámsko (Flandry), Valonsko a region Brusel. Každý region a každé společenství má vlastní vládu i parlament, jen Vlámsko a Vlámské společenství má orgán jediný. Pro všechny pak v zemi působí orgány federální.

Vzhledem ke komplikovaným národnostním vztahům a množství stran (neexistují strany federální), je skládání federální vlády často mimořádně komplikované. Unikátní situace nastala po volbách v roce 2010, kdy se vládu podařilo sestavit až 541 dní od voleb, což je světový rekord (přičemž dosavadní rekord byl víc než zdvojnásoben).[15]

Belgická politická kultura je poměrně liberální. 23. září 2002 Belgie jako druhá země na světě (po Nizozemsku) uzákonila možnost eutanazie.[16] Zároveň je Belgie jedinou zemí na světě, kde eutanazie není věkově omezena a mohou o ni požádat i děti.[17] V roce 2003 dostali v Belgii osoby stejného pohlaví možnost uzavřít regulérní sňatek (opět jako v druhé zemi na světě, opět po Nizozemsku). První taková svatba se v Belgii uskutečnila 10. června 2003. Zákonem bylo později homosexuálním manželským párům dovoleno i osvojování dětí.[18]

Administrativní rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Belgie.

10 provincií tvoří 2 regiony a Brusel je 3. regionem:

Belgie se dělí na tři jazyková společenství a tři regiony.
Vlámské společenství
Vlámské společenství
Valonsko-bruselská federace
Francouzské společenství
Německojazyčné společenství
Německojazyčné
společenství
Vlámsko
Vlámský region
Valonsko
Valonský region
Bruselský region

Bruselský region

region
•  provincie
provinční město obyvatel
(2006)

Vlámský region (Vlaams Gewest) 6 078 600
•  Antverpy Antverpy 1 688 493
•  Vlámský Brabant Lovaň 1 044 133
•  Východní Flandry Gent 1 389 450
•  Západní Flandry Bruggy 1 141 866
•  Limburk Hasselt 814 658

Valonský region (Région Wallone) 3 413 978
•  Valonský Brabant Wavre 366 481
•  Henegavsko Mons 1 290 079
•  Lutych Lutych 1 040 297
•  Lucemburk Arlon 258 547
•  Namur Namur 458 574

Bruselský region (Région Capitale Bruxelles / Brussels Hoofdstedelijk Gewest)
Brusel 1 018 804

Města[editovat | editovat zdroj]

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Belgie.
Ocelárna v Ougrée poblíž Lutychu.

Belgie je vysoce rozvinutý průmyslový stát s velkou koncentrací výroby a intenzivním zemědělstvím. Hlavní průmyslová odvětví jsou hutnictví, strojírenství, chemie a textil. Hlavními průmyslovými oblastmi jsou Brusel, Antverpy, Lutych a Gent. Těžba uhlí se již téměř zastavila. Zemědělství je vysoce produktivní, živočišná produkce převažuje nad rostlinnou. Využití půdy: orná půda 27 %, louky a pastviny 20 %, lesy 21 % a voda 6 %. Důležitý je chov prasat, skotu, drůbeže a ovcí, význam má i rybolov. Pěstuje se pšenice, ječmen, brambory, cukrová řepa, chmel a jablka. Typické jsou menší farmy s vysokými hektarovými výnosy. Dopravně nejvýznamnější jsou přístavy Antverpy a Oostende se spojením do Velké Británie a ropný terminál Zeebrügge. Nejatraktivnějšími turistickými středisky jsou Brusel, Antverpy, Bruggy, Oostende, Waterloo, Spa a vrchovina Ardeny.

Ke známým belgickým firmám patří pivovarnický koncern Anheuser-Busch InBev, největší pivní firma světa (její tradiční belgickou značkou je třeba Stella Artois) či výrobce elektroniky Agfa.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

V Belgii je velmi rozvinutá síť železnic, dálnic, silnic a vodních cest. V Antverpách, Gentu a Zeebrügge se nachází jedny z největších evropských přístavů. Dříve v Belgii bývala velmi rozvinutá síť tzv. vicinálních drah – kombinace železnice a tramvajových tratí. Její pozůstatky jsou stále patrné v některých městských a příměstských tramvajových tratích. V Bruselu se taktéž nachází metro a významné mezinárodní letiště.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Belgie.
Demografický vývoj Belgie

Dne 1. ledna 2006 žilo v Belgii 10 511 382 lidí, z toho 6 078 600 ve Vlámsku, 3 413 978 ve Valonsku a 1 018 804 v Bruselském regionu.[19]

Belgie má vysokou hustotu zalidnění (365 obyv. na km²), v Evropě má vyšší pouze Nizozemsko a několik malých států, jako např. Monako. Nejvyšší hustotu zalidnění má oblast známá jako „vlámský diamant“, kterou vymezují aglomerace Bruselu, Antverp, Gentu a Lovaně. Další velká města jsou Lutych, Charleroi, Mons, Kortrijk, Bruggy, Hasselt a Namur. Nejnižší hustotu zalidnění mají Ardenny. Belgie má velmi vysokou míru urbanizace – ve městech žije 97,2 % obyvatel (2005).[20]

Asi 98 % dospělé populace je gramotných.[21] Školní docházka je povinná od šesti do osmnácti let, ale mnoho Belgičanů studuje až do 23 let. V rámci zemí OECD má Belgie 3. nejvyšší procento lidí ve věku 18–21 let zapsaných na vyšší školu nebo univerzitu. Podíl lidí s funkční negramotností je však znepokojivý – v letech 1994–1998 činil 18,4 %.

Belgické páry vykazují největší rozvodovost na světě[zdroj?] - neobstojí zhruba 64 ze 100 manželství.

Etnické skupiny[editovat | editovat zdroj]

Značnou část belgické populace tvoří Vlámové a Valoni.[22] Zbývajících 25 % představují přistěhovalci ze severní Afriky (zejména z Maroka a Alžírska), ze subsaharské Afriky (zejména z Konga) a z Turecka, ale také příslušníci dalších evropských národů (zvláště Italové, Francouzi a Portugalci).[23]

Jazyky[editovat | editovat zdroj]

Rozdělení jazyků v Belgii
nizozemština (vlámština)
59 %
francouzština
40 %
němčina
1 %

Po jazykové stránce je Belgie nejednotná. Nizozemsky mluví přibližně 60 % obyvatel, francouzsky 40 % a německy necelé 1 %.[22] Francouzsky se hovoří převážně na jihu země, vlámsky zase na severu. Němčina se užívá na malé části území na východě Belgie.

Brusel, ve kterém žije 8 % obyvatel, je oficiálně bilingvní (francouzsko-nizozemský). Původně se v Bruselu mluvilo převážně nizozemsky, avšak poté, co Belgie získala roku 1830 nezávislost, převládla v hlavním městě francouzština, která byla jediným oficiálním jazykem.

Jak vlámština (belgická varianta nizozemštiny), tak belgická francouzština vykazují drobné rozdíly ve slovní zásobě a sémantice oproti variantám užívaným v Nizozemsku a ve Francii.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Nejrozšířenějším náboženstvím je katolicismus, ve Vlámsku se k němu hlásí 76% obyvatel, ve Valonsku 66%. Role katolické víry je historicky významná: vznik Belgie lze chápat jako oddělení katolické části původního Nizozemska od jeho části protestantské. Protestantů je dodnes v Belgii minimum, asi 1 procento.[24] Roste ale počet muslimů. Už v roce 2008, ještě před velkou migrační krizí roku 2015, byl jejich počet určen na 6% (v hlavním městě Bruselu 23,6%), tedy 628 751 osob. Již tehdy šlo o největší poměr muslimů v populaci v Evropě.[25] Židovská komunita čítá okolo 40 000 osob a její největší část tradičně sídlí v Antverpách (asi 18 000 osob). Je to poslední evropská židovská komunita, kde se ještě udržel jazyk jidiš.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Kulturní život Belgie se rozvíjí hlavně uvnitř všech tří národnostních společenství. Kromě Královské vojenské akademie totiž nemá Belgie žádné dvojjazyčné univerzity ani jednotná média, společné kulturní či vědecké instituce.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Spisovatel Maurice Maeterlinck získal Nobelovu cenu za literaturu. Charles de Coster obnovil slávu postavičky Enšpígla. Průkopníkem vlámštiny v druhdy převážně frankofonní Belgii byl Hendrik Conscience. Guido Gezelle psal západním vlámským dialektem. Hugo Claus proslul vlámsky psaným románem Smutek Belgie. Francouzsky psali symbolistický básník Emile Verhaeren, Marguerite Yourcenar či Henri Michaux. Dnes třeba Jan Theuninck či Amélie Nothomb. Jedním z neslavnějším detektivkářů světa byl Georges Simenon, jenž stvořil postavu komisaře Maigreta.

Velkou tradici má belgický komiks. Tvůrcem slavného Tintina byl Hergé, dalšími významnými komiksovými autory byli André Franquin (tvůrce Gastona), Morris (tvůrce Lucky Luka) či Peyo (tvůrce Šmoulů).

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Šansoniér Jacques Brel

V klasické hudbě vynikl především renesanční skladatel Jacob Obrecht. César Franck, hudební skladatel 19. století, se narodil v Lutychu, ale většinu života prožil v Paříži. Pracoval jako varhaník a vyučoval skladbu. Jako skladatel se však prosadil až v pozdějším věku, zejména svou Symfonií d moll a Sonátou pro housle a klavír A dur. Z interpretů vážné hudby vynikli houslisté Eugène Ysaÿe a Henri Vieuxtemps.

Francouzský šanson obohatil Jacques Brel. V pop-music 20. století se mezinárodního věhlasu dočkal francouzsky zpívající Salvatore Adamo. Belgičané se začali poměrně hodně prosazovat v globálním popu v nedávné době. Celosvětové hity měli raper s rwandskými kořeny Stromae (zejm. Alors en dance), Kate Ryan, Lara Fabian či Gotye. Ve skupině Transglobal Underground se proslavila zpěvačka Natacha Atlas.

Velmi populární je v Belgii elektronická hudba - elektronický festival Tomorrowland je největší na světě.

Film[editovat | editovat zdroj]

Nejslavnějšími belgickými filmovými tvůrci jsou bratři Dardennové, již prosluli sociálními dramaty. Režisérka Chantal Akermanová byla představitelkou feministického avantgardního filmu. Jean-Claude van Damme se stal hvězdou akčních snímků. V Belgii se narodila (v rodině holandské šlechty) i hollywoodská hvězda Audrey Hepburnová.

Malířství a architektura[editovat | editovat zdroj]

Dětské hry od Pietera Brueghela (1560)

Belgie je známá vyspělým výtvarným uměním a architekturou. Na jejím území se vyvíjely všechny významné evropské umělecké slohy, od románských, gotických, barokních a renesančních architektur, přes vlámské renesanční a barokní stavby a obrazy, až k renesanční vokální hudbě v jižní části nížin.

Řada osobností tohoto regionu ovlivnila světové umění. Byli to zejména Pieter Brueghel starší, známý malíř 16. století a zakladatel malířské dynastie, a v 17. století působící významný malíř (a zároveň diplomat) Peter Paul Rubens. Dalšími významnými malíři různých epoch na dnešním belgickém území byli mj. tzv. „vlámští primitivisté“ Jan van Eyck a Hans Memling, později Quinten Matsijs, Jacob Jordaens a zvláště Anthony van Dyck. Představitelem secese byl malíř Henry van de Velde. Z 20. století je nutno zmínit jména Constant Permeke, René Magritte, Paul Delvaux a James Ensor. Symbolistou byl litograf Félicien Rops. K tachismu a abstraktnímu expresionismu náležel Pierre Alechinsky. V počínajícím 21. století jsou mezinárodně známí malíři Luc Tuymans a Michael Borremans.

Victor Horta byl jedním z nejdůležitějších představitelů secese v architektuře, čtyři jeho bruselské městské domy z konce 19. století byly zapsány na seznam světového dědictví UNESCO.[26] Belgie má nejvíce středověkých hradů na metr čtvereční v Evropě a v Antverpách byl roku 1928 postaven také první mrakodrap v Evropě - Torengebouw.[27]

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Vafle, belgický kulinářský vynález
Belgické pralinky jsou vyhlášenou specialitou

Obrovskou tradici má výroba čokolády. První byla v Belgii vyrobena již roku 1635. Dnes se jí vyrobí okolo 170 000 tun ročně. Belgie každý rok vyváží čokoládu v hodnotě 2,8 miliard eur. V letech 2000-2018 se čokoládový export zdvojnásobil, z 300 000 tun na 600 000 tun.[28] K nejznámějším značkám belgické čokolády patří Leonidas, Godiva, Côte d'Or či Neuhaus, ale typickými jsou i malovýrobci čokolády, jichž je v Belgii přes 400.[29] Neoblíbenější formou čokoládového výrobku v Belgii však není čokoláda tabulková jako třeba v ČR, ale pralinka - belgické pralinky jsou celosvětově známým pojmem.

Podobnou tradici mají vafle, belgický vynález a národní jídlo. V Belgii se prodávají v mnoha formách, často jako rychlé občerstvení na ulicích. Existují dva hlavní druhy belgických vaflí, bruselské a lutyšské. Bruselské jsou pravidelného obdélníkového tvaru, lehké, nadýchané, křupavé, s velkými kapsami. Lutyšské (gaufres liégeoise) jsou zaoblené, menší, obsahují vepřové sádlo a jsou o dost sladší než bruselské. Na jejich kvalitu dohlíží Bratrstvo lutyšských vaflí.[30]

Za národní jídlo jsou rovněž považovány hranolky. Pravé belgické hranolky jsou dvakrát osmažené, a to nikoli v oleji, ale zásadně v sádle. Jsou silně osolené a jsou často podávány jako samostatné jídlo (s mnoha verzemi omáček), nikoli jako příloha, nejčastěji v pouličních stáncích, jichž je v Belgii přes 5000. Belgičan sní průměrně 75 kilogramů hranolků ročně (to je o třetinu víc než v USA, kde jsou hranolky jinak také velmi populární). Hranolky se jedli v Belgii zřejmě již v 16. století, ale první pouliční stánek byl otevřen roku 1838.[31] Belgičané jsou citliví na teorii o tom, že hranolky mají francouzský původ a uvádějí řadu důkazů o jejich původu belgickém.[32] Spor o dvojí smažení hranolek v roce 2017 vedl ke střetu s Evropskou komisí.[33]

K hranolkům se obvykle nabízí tradiční belgická majonéza. Její složení je dokonce od roku 1955 upraveno zákonem: minimální podíl tuku musí být 80 procent a vaječného žloutku 7,5 procenta. Proti tomuto diktátu se však dnes bouří někteří výrobci, kteří argumentují, že trh si žádá již méně tučné výrobky.[34]

Ke specialitám belgické kuchyně patří též gratinované čekankové puky, vařené slávky či tomatte-crevette - chuťovka z garnátů s majonézou vložených do vydlabaného rajčete.

Velkou tradici má rovněž výroba piva, která se dostala i na seznam kulturního světového dědictví UNESCO.[35] V Belgii existuje rekordních 1500 různých piv, proslulá jsou trapistická, tedy silně fermentovaná klášterní piva. Pivovarnický koncern Anheuser-Busch InBev je největším na světě.[36]

Věda[editovat | editovat zdroj]

Ilja Prigogine, nositel Nobelovy ceny

Nositelem Nobelovy ceny za fyziku je François Englert, za chemii Ilja Prigogine, za fyziologii Christian de Duve, Corneille Heymans, Jules Bordet a Albert Claude. Georges Lemaître nastolil slavnou hypotézu o vzniku vesmíru Velkým třeskem. Andreas Vesalius posunul poznání v oblasti anatomie, chemik Jean-Baptiste van Helmont založil studium plynů, Abraham Ortelius byl tvůrcem prvního atlasu, kartografii ovlivnil i matematik Gerhard Mercator, jeho Mercatorovo zobrazení se užívá dodnes. Leo Baekeland vynalezl bakelit a fotografický papír, Étienne Lenoir první úspěšný stacionární plynový spalovací motor, Zénobe Gramme první prakticky využitelný motor na stejnosměrný proud. Solvayův proces objevil chemik Ernest Solvay. Fyzik Joseph Plateau jako první představil iluzi pohybujícího se obrazu. Vynálezcem saxofonu byl Adolphe Sax. Významnými matematiky byli Eugène Charles Catalan, Jean Bourgain či Pierre Deligne. Robert Cailliau pomáhal vynalézt systém WWW.

Kronika Jeana Froissarta patří k nejvýznamnějším historiografickým dílům středověku. Henri Pirenne byl významným historikem-medievalistou. Humanista Justus Lipsius se pokoušel vytvořit křesťanskou verzi stoicismu. Do humanistického okruhu patřil i nakladatel a tiskař Christophe Plantin. Descartovo dílo rozvíjel filozof Arnold Geulincx. Průkopníkem užití statistických metod v sociologii byl Adolphe Quetelet, jinak též astronom. Victor D'Hondt je tvůrcem metody rozdílení volebních mandátů. Jako literární teoretik proslul Paul de Man. Paul Otlet byl průkopníkem informační vědy. Marxistickým teoretikem byl Ernest Mandel, Chantal Mouffeová je politoložkou poststrukturalistické a postmarxistické orientace.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Eddy Merckx, pětinásobný vítěz Tour de France

Tenistky Kim Clijstersová a Justine Heninová byly světovými jedničkami. Eddy Merckx byl legendárním cyklistou, stejně jako jeho velký soupeř Freddy Maertens. Belgičtí cyklisté mají na kontě nejvíce vítězství na Tour de France, pomineme-li domácí Francouze. Legendou motorového sportu, zejména závodu 24 hodin Le Mans, je Jacky Ickx. Šest zlatých olympijských medailí vybojoval lukostřelec Hubert Van Innis.

Belgická fotbalová reprezentace dosáhla největšího úspěchu na mistrovství světa roku 2018, kde vybojovala bronzovou medaili. Jádrem tohoto mužstva byli Thibaut Courtois, Romelu Lukaku, Eden Hazard či Kevin De Bruyne. Z fotbalistů starších generací jsou známí především brankáři Jean-Marie Pfaff a Michel Preud'homm, záložníci Jan Ceulemans a Enzo Scifo či útočníci Paul Van Himst a Raymond Braine, který mezi světovými válkami oblékal dres pražské Sparty.

Belgie pořádala letní olympijské hry roku 1920, v Antverpách.

Belgická města v obrazech[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  2. Benelux. www.internationaldemocracywatch.org [online]. [cit. 2018-11-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. The European Band Plays On - Geopolitical Futures. Geopolitical Futures. 2016-02-11. Dostupné online [cit. 2018-11-11]. (anglicky) 
  4. Krutost Evropanů v Africe? Král Leopold II. byl masový vrah. eurozpravy.cz. Dostupné online [cit. 2018-11-11]. (česky) 
  5. Belgický král je v Kongu, o zvěrstvech svého předka Leopolda II. mlčí. iDNES.cz [online]. 2010-06-30 [cit. 2018-11-11]. Dostupné online. 
  6. VANDERSTAPPEN, Tom. The Brussels Times - Leopold III: The Belgian king who was forced to abdicate after the Second World War. www.brusselstimes.com. Dostupné online [cit. 2018-11-11]. (anglicky) 
  7. a b Johanna Grohová: Rozpadne se Belgie?; Češi Belgii nerozumí, i když jsme si podobní; Rozvod po Česku, série článků v MF Dnes, 22. 1. 2008, str. A10
  8. Belgie – základní informace o teritoriu, BussinesInfo.cz, zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí ČR
  9. Belgie má poprvé v historii vládu, ve které jsou i separatisté. iDNES.cz. 11. října 2014.
  10. Belgie do roku 2025 zanikne, tvrdí vlámští separatisté. Týden. 8. ledna 2016.
  11. Pearce, Fred (5. březen 2003). Sewage-laden Belgian water worst in world. New Scientist.
  12. 2018 EPI Results. epi.envirocenter.yale.edu [online]. [cit. 2018-11-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Belgie získává lepší pozice v recyklaci odpadů. EnviWeb.cz [online]. [cit. 2018-11-12]. Dostupné online. (česky) 
  14. Povinná volební účast? Recept na štěstí to není, Evropa od ní ustupuje. iDNES.cz [online]. 2014-10-19 [cit. 2018-11-11]. Dostupné online. 
  15. Rekordní bezvládí je u konce, Belgie má po 541 dnech novou vládu. iDNES.cz [online]. 2011-12-06 [cit. 2018-11-11]. Dostupné online. 
  16. Právo na smrt - eutanazie: Kde je asistovaná sebevražda povolená?. eurozpravy.cz. Dostupné online [cit. 2018-11-11]. (česky) 
  17. První dítě v Belgii podstoupilo eutanazii, o smrt samo požádalo lékaře. iDNES.cz [online]. 2016-09-17 [cit. 2018-11-11]. Dostupné online. 
  18. Belgičtí gayové se mohou brát v kostele. Aktuálně.cz. 2006-06-01. Dostupné online [cit. 2018-11-11]. (česky) 
  19. Oficiální statistiky
  20. Míra urbanizace na stránkách OSN (2005)
  21. Jazyky v Belgii na stránkách www.ethnologue.com
  22. a b The World Factbook, CIA (2006)
  23. BuG 155 – Bericht uit het Gewisse – 01 januari 2012. npdata.be (1 January 2012).
  24. Belgie -. www.cundr.cz [online]. [cit. 2018-11-11]. Dostupné online. 
  25. V Belgii žije nejvíc muslimů v poměru k většinové populaci. www.rozhlas.cz. Dostupné online [cit. 2018-11-11]. (česky) 
  26. Městské domy Victora Horty: Vlny a ornamenty mistra secese. 100+1 zahraniční zajímavost. 2015-07-06. Dostupné online [cit. 2018-11-12]. (anglicky) 
  27. Krajina čokolády, piva, waflí i hradov. Prečítajte si niekoľko zaujímavosti o Belgicku. Zaujímavý Svet. 2018-11-04. Dostupné online [cit. 2018-11-12]. (slovensky) 
  28. Jak belgická je belgická čokoláda? Tradiční značky skupují cizinci, i katarská královská rodina | Firmy a trhy | Lidovky.cz. Lidovky.cz [online]. [cit. 2018-11-12]. Dostupné online. (česky) 
  29. Přežije klasická belgická čokoláda?. TÝDEN.cz. 2012-12-27. Dostupné online [cit. 2018-11-12]. (česky) 
  30. Belgické vafle, to je národní poklad - Metro.cz. www.metro.cz [online]. 2017-03-05 [cit. 2018-11-12]. Dostupné online. 
  31. Belgie je rájem hranolků. Píší se o nich básně a studují odborné školy | Dobrá chuť | Lidovky.cz. Lidovky.cz [online]. [cit. 2018-11-12]. Dostupné online. (česky) 
  32. RADAČIČOVÁ, Simone. Tradiční belgické hranolky budou kratší. Hospodářské noviny. 2018-09-21. Dostupné online [cit. 2018-11-12]. (česky) 
  33. Komise nám chce sebrat hranolky, zlobí se Belgičané. Smaží je nezdravě. iDNES.cz [online]. 2017-06-21 [cit. 2018-11-12]. Dostupné online. 
  34. Tradice vs. kondice. Belgie možná povolí zdravější formu své majonézy. ČT24 - Česká televize. Dostupné online [cit. 2018-11-12]. (česky) 
  35. Belgické pivo se dostalo na seznam světového dědictví UNESCO. Novinky.cz. Dostupné online [cit. 2018-11-12]. (česky) 
  36. Největší výrobce piva na světě Anheuser-Busch koupí SABMiller, majitele Prazdroje. iROZHLAS. Dostupné online [cit. 2018-11-12]. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]