Monarchie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
     Polokonstituční monarchie
     Commonwealth realms (konstituční monarchie v personální unii)
     Subnárodní monarchie (tradiční)
Britská královna Alžběta II. je nejdéle vládnoucí ženou v historii a po smrti thajského krále Rámy IX. (†2016) je zároveň nejdéle vládnoucím monarchou na světě.

Monarchie (starořecky μοναρχία monarchía, česky samovláda) je forma vlády ve které je panovník nejvyšším představitelem a symbolem státu a jeho svrchovanosti. Panovník je hlavou státu, a tuto funkci zastává doživotně.

Tradičně je postavení panovníka dědičné. Ve volené monarchii je panovník volen.

V absolutní monarchii náleží panovníkovi neomezená moc, zatímco v konstituční monarchii je moc panovníka omezena ústavou. Monarchie byla nejčastější formou vlády až do 19. století.

Panovník[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Panovník a Šlechtický titul.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Řecký výraz monarchia (μοναρχία) je klasický a byl použit Herodotem. Jedná se o složený výraz slov μόνος monos ‚jeden / sám‘ a ἀρχεῖν archein ‚vládnout / panovat‘.

Pravzor monarchie, v nichž vládce svou legitimitu odvozuje od některého božstva, však můžeme vysledovat již ve starém Egyptě, kde faraon byl uctíván jako božstvo. Podobný působ existoval také v císařském systému ve staré Číně, kde byl panovník mj. označován za „Syna nebes“ (čínsky 天子 / tiānzi) a jeho úřad jako „Mandát Nebes“ (天命 / tchien-ming), který mu propůjčoval absolutní moc.

V některých historických státech existoval systém souběžného panování 2 či více panovníků, diarchie, duumvirát, triumvirát.

Monarchie dle nástupnictví[editovat | editovat zdroj]

Volební monarchie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Volená monarchie.

Systém volební monarchie (obvykle s omezeným okruhem kandidátů a voličů) je zřejmě starší nežli dědičná monarchie, která ji ve většině případů nahradila, čímž bylo omezeno nebezpečí občanských válek při eventuálních následnických sporech. Polské království a Svatá říše římská německého národa byly až do svých posledních dní volebními monarchiemi. Některé státy se systémem volební monarchie fungují dosud, jsou čtyři: Vatikán, Kambodža, Malajsie a Spojené arabské emiráty.

Volební monarchie byla předkřesťanské Evropě nejčastější formou vlády. Např. germánské a keltské kmeny si volily své „náčelníky“, kteří zpravidla pocházeli z mocných a vlivných rodinných klanů. Přesto pro ně nebylo následnictví automatické jako v dědičných monarchiích. Po smrti nebo ztrátě autority byl pomocí rozličných rituálů (thing, pozvednutí štítů) volen nebo proklamován nový velitel. V Saském řádu byl volen vévoda pouze v době války, polního nebo loupežného tažení, jenž se po skončení války stal opět prostým svobodným pánem. Jiný způsob vlády byl svobodnými selskými bojovníky odmítnut.

Tento předfeudalistický řád, částečně nesoucí některé demokratické rysy, skončil s christianizací Evropy. Když římský císař Konstantin I. Veliký ve svém milánském Tolerančním ediktu z roku 313 zrovnoprávnil křesťanství s ostatními náboženstvími, započala tím éra spojenectví mezi církevními institucemi a světskou autoritou. Tehdejší církev pak legitimizovala absolutní moc a následnictví ideologií vládou z vůle Boží. Tím si zajistila privilegované postavení a podíl na moci, kterou si ve většině zemí zachovávala až do doby francouzské revoluce.

Dědičná monarchie[editovat | editovat zdroj]

V dědičné monarchii je postavení panovníka děděno podle zákonů nebo zvyklostí následnictví, obvykle v panovnické rodině na základě dynastického původu. Následník je obvykle znám již před svým nástupem na trůn.

Dědičné monarchie se začaly v Evropě stále více prosazovat od středověku. V tomto systému stál panovník v čele správy regionu nebo méně či více homogenního území, které bylo za zásluhy dále svěřováno v léno stoupencům panovníka. Tento feudální systém tvořil budoucí základ územní správy a vojenského systému. Později však tento systém trpěl v důsledku stoupajících nároků leníků na stále větší vlastní autonomii na ovládaném území včetně následnictví. Až do rozvoje prvních moderních států ztrácel římsko-německý nebo polský panovník stále více faktické moci ve prospěch postupně vytvořené feudální šlechty, naproti tomu francouzští nebo pruští panovníci je zbavili moci a nastolili absolutistickou vládu.

Formy monarchií[editovat | editovat zdroj]

Francouzský král Ludvík XIV. (vládnoucí v letech 16431715

Absolutní monarchie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Absolutní monarchie.

V absolutní (též absolutistické) monarchii panovník vládne jako autokrat (samovládce) s absolutní mocí. Absolutní monarchie ovšem nemusí být nezbytně autoritářská, osvícení panovníci povolovali řadu svobod.

V této formě monarchie vykonává panovník sám veškerou státní správu. Šlechtě propůjčuje její postavení ve feudálním systému výměnou za privilegia ve státní správě a v armádě. Panovník je „legibus absolutus“ (latinsky „oddělen od zákonů“), tzn., že nepodléhá zákonům, které sám vydává. Nejznámějším příkladem nároku na absolutní vládu panovníka je “Král slunce“ Ludvík XIV., jehož chápání sebe sama obsažené v jeho výroku L’État, c’est moi (Stát jsem já) lze přímo prototypicky vztáhnout na tento směr. Absolutní nárok na moc však byl, vzhledem k opozici šlechty a vzrůstající emancipaci měšťanstva, trvale neudržitelný.

V zemích, kde dosud existuje absolutní monarchie, přejímá prvky republiky nebo demokracie, případně obojí. I přes nepřesnost vymezení pojmu, mohou být jako existující absolutní monarchie chápány státy Brunej, Vatikán, Saúdská Arábie, Svazijsko a eventuálně některé další arabské monarchie v Perském zálivu jako existující absolutní monarchie. V Nepálu byl dosud absolutně vládnoucí král nucen na jaře 2006 přijmout rozsáhlé omezení moci.[1] V květnu 2008 byla v Nepálu monarchie zničena a provolána republika. 18. července 2008 došlo v Bhútánu k ústavní přeměně absolutní monarchie [2] na konstituční.

Konstituční monarchie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Konstituční monarchie.

V konstituční monarchii již moc panovníka není absolutní, nýbrž omezená a upravená ústavou (konstitucí), která vymezuje rozsah jeho pravomocí. Vládu je však i nadále vykonává panovník a nikoli lidové zastoupení, které je na panovníkovi závislé, tzn., panovník může odvolat vládu. Příkladem může být Německé císařství (1871–1918) nebo Monako (od roku 1911). Naproti tomu Lichtenštejnské knížectví je konstituční dědičná monarchie, v níž vládu ustavuje Lichtenštejnský zemský sněm a knížetem je pouze jmenována. I tak je ovšem lichtenštejnská vláda závislá na důvěře knížete. Tím Lichtenštejnské knížectví představuje konstituční monarchii se silnými demokraticko-parlamentaristickými rysy.

Parlamentní monarchie[editovat | editovat zdroj]

Parlamentní monarchie je v současné době nejrozšířenějším typem monarchií. Oproti konstituční monarchii nemá panovník v parlamentní monarchii možnost rozpouštět vládu a zpravidla má také menší vliv na státní záležitosti, neboť ty vykonává parlament a vláda (parlamentarismus). Namísto toho je panovníkovi určena především reprezentativní úloha, kde má rozsáhlé reprezentativní funkce. Z evropských států tato forma vlády existuje v Belgii, Dánsku, Nizozemsku, Švédsku, ve Španělsku a Spojeném království, a mimo Evropu např. v Austrálii, Japonsku, Kanadě či Novém Zélandu.

Parlamentní monarchie mají parlamentární vládní systém: předseda vlády nebo jiný pověřený člen vlády jsou voleni oficiálně nebo de facto parlamentem a jsou závislí na jeho důvěře.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Nepal monarchy abolished. BBC
  2. Bhútán Constitution. na: telegraphindia.com, Vyhlášení konstituční monarchie v Bhútánu.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]