Starořečtina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Rozmístění nářečí starořečtiny v klasickém období.[1]
Západní skupina:      Dórština      Severozápadní dórština      Achájská dórština Střední skupina:      Aiolština      Arkado-kyperská řečtina Východní skupina:      Attičtina      Iónština
Rozmístění řeckých dialektů kolem 400 př. n. l.

Starořečtina neboli stará či klasická řečtina je mrtvý jazyk z řecké skupiny indoevropských jazyků a vývojový předchůdce moderní řečtiny (v současných jazykových typologiích se stará a nová řečtina zpravidla hodnotí jako dva jazyky). Tímto jazykem se hovořilo v klasickém období Řecka, je z něj ale odvozena i řada dnešních slov („policie“, „demokracie“, „arachnofobie“ a další).

Předpokládané počátky vývoje sahají do 3. tisíciletí př. n. l., ale o této formě neexistují žádné doklady. Předpokládá se, že počátkem 2. tisíciletí př. n. l. prošla starořečtina poměrně rozsáhlým vývojem. V tomto stadiu bývá nazývána, podle místa objevení prvních nálezů, mykénštinou, někdy též mykénskou řečtinou. Z Mykén se v této době pravděpodobně dostala na Krétu. Nejstarší písemné nálezy tohoto jazyka pochází zhruba z 15. století př. n. l. Z této doby bylo v Mykénách a na Krétě nalezeno několik nápisů a hliněných tabulek.

Písmo tohoto období je lineární a v zásadě lze rozlišit dva typy označované jako „A“ a „B“. Přestože se od 14. století př. n. l. nápisy vyskytovaly relativně běžně, za první literární dílo lze považovat až Homérovu tvorbu. Jeho díla však podle nejnovějších výzkumů nejsou počinem jedné osoby, ale vznikala v rozmezí cca 800 let, přičemž Homérem a jeho žáky byla pouze sepsána.

V posthomérském období se vydělilo aiolské, arkádsko-kyperské, iónsko-attické a západořecké nářečí. Prakticky jediným literárním jazykem se stalo iónsko-attické nářečí, které se jako jediné vyvíjelo dále a ve 4. století př. n. l. se z něj vyvinula koiné, tj. řečtina období helénismu (kterou je psán také Nový zákon, proto se jí říká také novozákonní nebo biblická řečtina). O starořečtině lze hovořit zhruba do 5. století, kdy tento jazyk přešel do byzantské řečtiny.

Slovníky[editovat | editovat zdroj]

Nebiblické[editovat | editovat zdroj]

  • František Lepař: Homérovský slovník řeckočeský (1887 se spojovníkem (řecko-český), další vydání bez spojovníku (řeckočeský))
  • František Lepař: Nehomérovský slovník řeckočeský (1892 aj., roku 2008 vyšel jako Slovník řeckočeský : [nehomérovský slovník řeckočeský / složený od Františka Lepaře])
  • Václav Prach: Řecko-český slovník (1942, ... 2005)

Biblické[editovat | editovat zdroj]

  • J. B. Souček: Řecko-český slovník k Novému zákonu
  • Ladislav Tichý: Slovník novozákonní řečtiny (2001) (obsažen i v Řecko-český Nový zákon : Novum testamentum graece (Nestle-Aland, česky 2011)[2])

Biblické i nebiblické[editovat | editovat zdroj]

  • Helena Panczová: Řecko-slovenský slovník - od Homéra přes klasické autory, helenistické období, Nový zákon, až po křesťanské spisovatele pozdější antiky a rané Byzance

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Roger D. Woodard (2008), "Greek dialects", in: The Ancient Languages of Europe, ed. R. D. Woodard, Cambridge: Cambridge University Press, p. 51.
  2. http://www.dumbible.cz/web/cs/informace/clanky/clanek/recko---cesky-novy-zakon

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]