Diakritické znaménko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Háček
(Čeština, chorvatština, slovinština, finština aj.)
Přehláska
(Němčina, maďarština, skandinávské jazyky aj.)
Tilda
(Portugalština aj.)
Breve
(Krátká výslovnost)
Prostý akcent v řecké alfabetě

Diakritické znaménko (z řeckého διακριτικός diakritikós = rozlišující) je znaménko v okolí písmene (nad ním, pod ním, vedle něj), které nějak pozměňuje význam písmene (nejčastěji označuje jeho odlišnou výslovnost).

Ne každé znaménko je však znaménkem diakritickým, např. tečka nad písmenem i je dnes již nedílnou součástí tohoto znaku. Od diakritických znamének je třeba odlišovat také interpunkční znaménka, která signalizují vztahy mezi větami v souvětí nebo mezi částmi věty a modální postoj mluvčího, a tzv. punktace, jimiž se v hebrejštině zaznamenávají samohlásky. Diakritická znaménka se vyskytují i na Blízkém východě, zejména jako tečky.

Znaménka[editovat | editovat zdroj]

V češtině
  • ´čárka, např. Á, é (délka)
  • ˇháček, např. Č, ě (měkčení)
    • u malého ť a ď (a ve slovenských znacích ještě ľ a Ľ) se používá alternativní forma nazývaná klička či malý háček, podobná apostrofu
  • °kroužek, ů (původně „uo“)
Pouze v cizích jazycích[1]
  • ¨ – dvojtečka nad písmenem
    • přehláska – např. Ä, ü, německy Umlaut
    • trema, dierese, rozlučník – oddělená výslovnost dvou sousedních samohlásek, např. v latině (Boëthius, někdy (Chronica) Boëmorum) nebo francouzštině (ë v Citroën)
  • ˝dvě čárky – dvě čárky nad písmenem, např. Ő, ű (dlouhá přehláska pouze v maďarštině, např. ő v Győr)
  • ~tilda, vlnovka, vlnka nad písmenem
  • ^stříška, vokáň, stříška nad písmenem
  • ¸cedilla, sedila – háček pod souhláskou
    • ç ve francouzštině a turečtině (ve francouzštině ostré „s“, např. ç ve François, v turečtině č, např. ç v Türkçe)
    • ģĢ (výjimka u ģ! − sedila nahoře) v maltštině
    • ņ, ļ a další
  • ˛ocásek, obrácený háček, ogonek – háček pod písmenem (na opačnou stranu, než cedilla, výskyt v polštině a litevštině – nazální samohlásky, např. ę v Dziękuję v polštině, např. ų v lietuvių v litevštině)
  • ˉvodorovná čárka – vodorovná čára (v matematice „pruh“) nad písmenem (např. v latině)
  • ˘oblouček, půlkroužek – okrouhlý háček nad písmenem
    • nad samohláskami
      • velmi krátké a ve vietnamštině (pouze ă, např. ắ v mắt)
      • šva v rumunštině (pouze ă, např. ă v directă)
      • český přepis korejských samohlásek ㅓ (jako ŏ), ㅡ (jako ŭ)
    • ğ (pouze v turečtině, prodlužuje předchozí samohlásku, např. v doğarlar)
  •  ̷šikmá čárka, – šikmé přeškrtnutí písmene
    • u souhlásek
    • u samohlásek
      • ø (v norštině a dánštině, značí různé samohlásky, např. ø v København v dánštině, např. ø ve født v norštině)
    • ˏčárka pod písmenem – čárka umístěná pod písmenem (pouze v rumunštině − ș, ț − není ş, ţ, tj. ≠ sedila, např. ș v București)
  • tečka, dotaccent, – tečka nad (pod) písmenem
    • nad (pod) samohláskou
      • İ (velké) v turečtině (normální české i, nad samohláskou, např. İ v İstanbul)
      • jakákoli samohláska ve vietnamštině (nízký tón, pod samohláskou, např. ạ v bạn)
      • ı (malé) v turečtině (šva, žádná tečka, např. ı v balık)
    • nad souhláskou
      • ż v polštině (hluboké ž (ж v ruštině), nad souhláskou, např. ż ve straż)
  • ˋtěžký akcent, obrácená čárka nad písmenem
    • samohláska indikující nevyslovenou samohlásku (ve francouzštině, čte se dlouze, např. è v mère [mér])
    • klesavý tón ve vietnamštině a pchin-jin (např. vietnamsky à v và, např. čínsky à v Shànghǎi)
  •  ̵škrtnutí (vodorovné), v češtině zejména užívané pro zdůraznění znaku Z a v polštině (rovněž pro zdůraznění) nahrazující tečku nad písmenem
    • ħĦ v maltštině (hláska h)
  •  ̛roh (na kraji), ơ, ư (pouze ve vietnamštině, ơ značí šva, ư značí stejnou samohlásku, jako î/â v rumunštině, např. ớ ve với, ư v Hưu)

Původ[editovat | editovat zdroj]

S křesťanskou misií a se šířením latinské a řecké vzdělanosti na sever vznikla jednak potřeba přesněji zaznamenávat výslovnost řečtiny, jednak zaznamenávat hlásky jiných jazyků v abecedě, která pro ně nebyla původně určena. Vývoj v Evropě šel trojím směrem:

  • Pro východoslovanské jazyky se řecká abeceda rozšířila o další písmena (cyrilice, azbuka).
  • V latinské abecedě se začaly používat skupiny písmen čili spřežky. Tak pro rozlišení mezi hláskami „u“ a „v“ se začalo psát „vv“, pozdější dvojité „w“. V češtině se užívaly spřežky například „sz“ pro „š“, „cz“ pro „č“ a podobně.
  • V pozdním středověku vznikla diakritická znaménka. V češtině se od konce 14. století objevuje tečka (podle M. Jana Husa „punctus rotundus“, také nabodeníčko[P 1] krátké) s významem měkčení, pozdějšího háčku, a čárka („gracilis virgula“, nabodeníčko dlouhé) pro označení délky. Tečka se v polštině zachovala u ż. České š se nakonec ujalo i v jiných jazycích a v mezinárodních znakových sadách výslovnosti.

Jediný evropský jazyk, který žádná diakritická znaménka nezavedl, byla angličtina, jejíž výslovnost se od psané podoby silně odchýlila. Díky tomu, že nejrozšířenější standardy v oblasti výpočetní techniky pochází z anglicky mluvících zemí, vznikla potřeba zápisu i znaků, které anglická abeceda neobsahuje. Jednou z možností, která se v současné době objevuje například v německé praxi, je návrat k historickému pravopisu a náhrada diakritických znamének spřežkami (psaní „ue“ místo „ü“, např. ueber místo „über“, a „ae“ místo „ä“, např. Maedchen místo „Mädchen“). Na podobném principu je založen i VIQR, což je jeden ze způsobu kódování diakritiky ve vietnamštině.

Diakritickým znakům se nakonec nevyhnula ani nová čínská abeceda pchin-jin, která používá přehláskovou dvoutečku ü.

Znaky s diakritikou v některých jazycích[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Pojem nabodeníčko je Husovi přisuzován neprávem, sám jej ve svých spisech nikdy nepoužil. Používání tohoto termínu není doloženo ani později a do spojitosti s Husovým dílem a širšího povědomí vůbec se dostal velkým omylem až v 19 st.[2][3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KOČIČKA, Pavel; BLAŽEK, Filip. Praktická typografie. 2. vyd. Brno : Computer Press, 2004. ISBN 80-722-6385-4. Kapitola Sazba cizích jazyků, s. 118.  
  2. PLESKALOVÁ, Jana. Jan Hus a nabodeníčka. In ČMEJRKOVÁ, Světla; SVOBODOVÁ, Ivana. Oratio et ratio : Sborník k životnímu jubileu Jiřího Krause. Praha : Ústav pro jazyk český AV ČR, 2005. Dostupné online. ISBN 80-86496-23-6. S. 283–287.
  3. FIALOVÁ, Zuzana. Zmatky s nabodeníčky [online]. rozhlas.cz, 2007-7-6, [cit. 2014-08-01]. Dostupné online.  
  4. Češsko-lotyšský klub

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]