Diakritické znaménko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Háček
(Čeština, chorvatština, slovinština, finština aj.)
Přehláska
(Němčina, maďarština, skandinávské jazyky aj.)
Tilda
(Portugalština aj.)
Breve
(Krátká výslovnost)
Prostý akcent v řecké alfabetě

Diakritické znaménko (z řeckého διακριτικός diakritikós, rozlišující) je znaménko v okolí (nad, pod nebo vedle) písmene, které nějak pozměňuje význam písmene (nejčastěji označuje jeho odlišnou výslovnost).

Ne každá značka je však diakritickým znaménkem, např. tečka nad písmenem i je dnes v češtině již nedílnou součástí tohoto znaku. Od diakritických znamének je třeba odlišovat také interpunkční znaménka, která signalizují vztahy mezi větami a modální postoj mluvčího, a tzv. punktace, jimiž se v hebrejštině zaznamenávají samohlásky. Diakritická znaménka se vyskytují i na Blízkém východě, zejména jako tečky.

Znaménka[editovat | editovat zdroj]

V češtině a slovenštině
  • ´čárka, např. Á, é (délka)
  • ˇháček, např. Č, ě (měkčení)
    • u malého ť a ď (a ve slovenských znacích ještě ľ a Ľ) se používá alternativní forma nazývaná klička či malý háček, podobná apostrofu
  • °kroužek, ů (původně „uo“)
V dalších jazycích[1]
  • ¨ – dvojtečka nad písmenem
    • přehláska – např. Ä, ü, německy Umlaut
    • trema, dierese, rozlučník – oddělená výslovnost dvou sousedních samohlásek, např. v latině (Boëthius, někdy (Chronica) Boëmorum) nebo francouzštině (ë v Citroën)
  • ˝dvě čárky – dvě čárky nad písmenem, např. Ő, ű (dlouhá přehláska)
  • ~tilda, vlnovka, vlnka nad písmenem, např. ã, ñ, õ, ẽ
  • ^stříška, vokáň, stříška nad písmenem, např. â (otevřená výslovnost)
  • ¸cedilla, sedila - háček pod písmenem, např. ç (ostré "s"),
  • ˛ocásek, obrácený háček – háček pod písmenem (na opačnou stranu než cedilla), např. ę, ą
  • ˉvodorovná čárka – vodorovná čára (v matematice "pruh") nad písmenem, např. Ā
  • ˘oblouček, půlkroužek – okrouhlý háček nad písmenem, např. Ă
  • ̷šikmá čárka, – šikmé přeškrtnutí písmene, např. Ł, ł (například zaokrouhlené L v polštině)
  • ˏčárka pod písmenem – čárka umístěná pod písmenem, např. Ș, ț
  • ˙tečka, dotaccent, – tečka nad písmenem, např. İ, ż
  • ˋtěžký akcent, obrácená čárka nad písmenem, např. è (otevřená výslovnost)
  • -škrtnutí (vodorovné), v češtině zejména užívané pro zdůraznění znaku Z a v polštině (rovněž pro zdůraznění) nahrazující tečku nad písmenem Ż

Původ[editovat | editovat zdroj]

S křesťanskou misií a se šířením latinské a řecké vzdělanosti na sever vznikla jednak potřeba přesněji zaznamenávat výslovnost řečtiny, jednak zaznamenávat hlásky jiných jazyků v abecedě, která pro ně nebyla původně určena. Vývoj v Evropě šel trojím směrem:

  • Pro východoslovanské jazyky se řecká abeceda rozšířila o další písmena (cyrilice, azbuka).
  • V latinské abecedě se začaly používat skupiny písmen čili spřežky. Tak pro rozlišení mezi hláskami "u" a "v" se začalo psát "vv", pozdější dvojité "w". V češtině se užívaly spřežky například "sz" pro "š", "cz" pro "č" a podobně. V maďarštině se některé užívají dodnes, například "sz" pro "s" (na rozdíl od polštiny, kde "sz" znamená, ve shodě se starou češtinou, "š").
  • V pozdním středověku vznikla diakritická znaménka. V češtině se od konce 14. století objevuje tečka (podle M. Jana Husa "punctus rotundus") s významem měkčení, pozdějšího háčku, a čárka ("gracilis virgula") pro označení délky.

Jediný evropský jazyk, který diakritická znaménka nezavedl, byla angličtina, jejíž výslovnost se od psané podoby silně odchýlila. Díky tomu, že nejrozšířenější standardy v oblasti výpočetní techniky pochází z anglicky mluvících zemí, vznikla potřeba zápisu i znaků, které anglická abeceda neobsahuje. Jednou z možností, která se v současné době objevuje například v německé praxi, je návrat k historickému pravopisu a náhrada diakritických znamének spřežkami (psaní "ue" místo "ü", např. ueber místo "über", a "ae" místo "ä", např. Maedchen místo "Mädchen"). Na podobném principu je založen i VIQR, což je jeden ze způsobu kódování diakritiky ve vietnamštině.

Ukázka znaků s diakritikou[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KOČIČKA, Pavel; BLAŽEK, Filip. Praktická typografie. 2. vyd. Brno : Computer Press, 2004. ISBN 80-722-6385-4. Kapitola Sazba cizích jazyků, s. 118.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]