Diakritické znaménko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Háček
(Čeština, chorvatština, slovinština, finština aj.)
Přehláska
(Němčina, maďarština, skandinávské jazyky aj.)
Tilda
(Portugalština aj.)
Breve
(Krátká výslovnost)
Prostý akcent v řecké alfabetě

Diakritické znaménko (z řeckého διακριτικός diakritikós = rozlišující) je znaménko v okolí písmene (nad ním, pod ním, vedle něj), které nějak pozměňuje význam písmene (nejčastěji označuje jeho odlišnou výslovnost).

Ne každé znaménko je však znaménkem diakritickým, např. tečka nad písmenem i je dnes již nedílnou součástí tohoto znaku. Od diakritických znamének je třeba odlišovat také interpunkční znaménka, která signalizují vztahy mezi větami v souvětí nebo mezi částmi věty a modální postoj mluvčího, a tzv. punktace, jimiž se v hebrejštině zaznamenávají samohlásky. Diakritická znaménka se vyskytují i na Blízkém východě, zejména jako tečky.

Znaménka[editovat | editovat zdroj]

V češtině
  • ´čárka, např. Á, é (délka)
  • ˇháček, např. Č, ě (měkčení)
    • u malého ť a ď (a ve slovenských znacích ještě ľ a Ľ) se používá alternativní forma nazývaná klička či malý háček, podobná apostrofu
  • °kroužek, ů (původně „uo“)
Pouze v cizích jazycích[1]
  • ¨ – dvojtečka nad písmenem
    • přehláska – např. Ä, ü, německy Umlaut
    • trema, dierese, rozlučník – oddělená výslovnost dvou sousedních samohlásek, např. v latině (Boëthius, někdy (Chronica) Boëmorum) nebo francouzštině (ë v Citroën)
  • ˝dvě čárky – dvě čárky nad písmenem, např. Ő, ű (dlouhá přehláska pouze v maďarštině, např. ő v Győr)
  • ~tilda, vlnovka, vlnka nad písmenem
  • ^stříška, vokáň, stříška nad písmenem
  • ¸cedilla, sedila – háček pod souhláskou
    • ç ve francouzštině a turečtině (ve francouzštině ostré „s“, např. ç ve François, v turečtině č, např. ç v Türkçe)
    • ģĢ (výjimka u ģ! − sedila nahoře) v maltštině
    • ņ, ļ a další
  • ˛ocásek, obrácený háček, ogonek – háček pod písmenem (na opačnou stranu, než cedilla, výskyt v polštině a litevštině – nazální samohlásky, např. ę v Dziękuję v polštině, např. ų v lietuvių v litevštině)
  • ˉvodorovná čárka – vodorovná čára (v matematice „pruh“) nad písmenem (např. v latině)
  • ˘oblouček, půlkroužek – okrouhlý háček nad písmenem
    • nad samohláskami
      • velmi krátké a ve vietnamštině (pouze ă, např. ắ v mắt)
      • šva v rumunštině (pouze ă, např. ă v directă)
      • český přepis korejských samohlásek ㅓ (jako ŏ), ㅡ (jako ŭ)
    • ğ (pouze v turečtině, prodlužuje předchozí samohlásku, např. v doğarlar)
  •  ̷šikmá čárka, – šikmé přeškrtnutí písmene
    • u souhlásek
    • u samohlásek
      • ø (v norštině a dánštině, značí různé samohlásky, např. ø v København v dánštině, např. ø ve født v norštině)
    • ˏčárka pod písmenem – čárka umístěná pod písmenem (pouze v rumunštině − ș, ț − není ş, ţ, tj. ≠ sedila, např. ș v București)
  • tečka, dotaccent, – tečka nad (pod) písmenem
    • nad (pod) samohláskou
      • İ (velké) v turečtině (normální české i, nad samohláskou, např. İ v İstanbul)
      • jakákoli samohláska ve vietnamštině (nízký tón, pod samohláskou, např. ạ v bạn)
      • ı (malé) v turečtině (šva, žádná tečka, např. ı v balık)
    • nad souhláskou
      • ż v polštině (hluboké ž (ж v ruštině), nad souhláskou, např. ż ve straż)
  • ˋtěžký akcent, obrácená čárka nad písmenem
    • samohláska indikující nevyslovenou samohlásku (ve francouzštině, čte se dlouze, např. è v mère [mér])
    • klesavý tón ve vietnamštině a pchin-jin (např. vietnamsky à v và, např. čínsky à v Shànghǎi)
  •  ̵škrtnutí (vodorovné), v češtině zejména užívané pro zdůraznění znaku Z a v polštině (rovněž pro zdůraznění) nahrazující tečku nad písmenem
    • ħĦ v maltštině (hláska h)
  •  ̛roh (na kraji), ơ, ư (pouze ve vietnamštině, ơ značí šva, ư značí stejnou samohlásku, jako î/â v rumunštině, např. ớ ve với, ư v Hưu)

Původ[editovat | editovat zdroj]

S křesťanskou misií a se šířením latinské a řecké vzdělanosti na sever vznikla jednak potřeba přesněji zaznamenávat výslovnost řečtiny, jednak zaznamenávat hlásky jiných jazyků v abecedě, která pro ně nebyla původně určena. Vývoj v Evropě šel trojím směrem:

  • Pro východoslovanské jazyky se řecká abeceda rozšířila o další písmena (cyrilice, azbuka).
  • V latinské abecedě se začaly používat skupiny písmen čili spřežky. Tak pro rozlišení mezi hláskami „u“ a „v“ se začalo psát „vv“, pozdější dvojité „w“. V češtině se užívaly spřežky například „sz“ pro „š“, „cz“ pro „č“ a podobně.
  • V pozdním středověku vznikla diakritická znaménka. Nejprve se zavádí od konce 14. století do češtiny díky spisu Orthographia Bohemica (Český pravopis) připisovanému M. Janu Husovi. Objevuje tečka (podle „punctus rotundus“, také nabodeníčko[P 1] krátké) s významem měkčení, pozdějšího háčku, a čárka („gracilis virgula“, nabodeníčko dlouhé) pro označení délky. Tečka se v polštině zachovala u ż. České š se nakonec ujalo i v jiných jazycích a v mezinárodních znakových sadách výslovnosti.

Jediný evropský jazyk, který žádná diakritická znaménka nezavedl, byla angličtina, jejíž výslovnost se od psané podoby silně odchýlila. Díky tomu, že nejrozšířenější standardy v oblasti výpočetní techniky pochází z anglicky mluvících zemí, vznikla potřeba zápisu i znaků, které anglická abeceda neobsahuje. Jednou z možností, která se v současné době objevuje například v německé praxi, je návrat k historickému pravopisu a náhrada diakritických znamének spřežkami (psaní „ue“ místo „ü“, např. ueber místo „über“, a „ae“ místo „ä“, např. Maedchen místo „Mädchen“). Na podobném principu je založen i VIQR, což je jeden ze způsobu kódování diakritiky ve vietnamštině.

Diakritickým znakům se nakonec nevyhnula ani nová čínská abeceda pchin-jin, která používá přehláskovou dvoutečku ü.

Znaky s diakritikou v některých jazycích[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Pojem nabodeníčko je Husovi přisuzován neprávem, sám jej ve svých spisech nikdy nepoužil. Používání tohoto termínu není doloženo ani později a do spojitosti s Husovým dílem a širšího povědomí vůbec se dostal velkým omylem až v 19. st.[2][3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KOČIČKA, Pavel; BLAŽEK, Filip. Praktická typografie. 2. vyd. Brno : Computer Press, 2004. ISBN 80-722-6385-4. Kapitola Sazba cizích jazyků, s. 118.  
  2. PLESKALOVÁ, Jana. Jan Hus a nabodeníčka. In ČMEJRKOVÁ, Světla; SVOBODOVÁ, Ivana. Oratio et ratio : Sborník k životnímu jubileu Jiřího Krause. Praha : Ústav pro jazyk český AV ČR, 2005. Dostupné online. ISBN 80-86496-23-6. S. 283–287.
  3. FIALOVÁ, Zuzana. Zmatky s nabodeníčky [online]. rozhlas.cz, 2007-7-6, [cit. 2014-08-01]. Dostupné online.  
  4. Češsko-lotyšský klub

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]