Jan Hus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o českém teologovi. Další významy jsou uvedeny v článku Jan Hus (rozcestník).
Mistr
Jan Hus
Církev římskokatolická
Provincie česká
Arcidiecéze pražská
Sídlo Praha
Svěcení
Kněžské svěcení 1400
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
Osobní údaje
Země České královstvíČeské království České království
Datum narození kolem 1370
Místo narození Husinec
České královstvíČeské království České království
Datum úmrtí 6. července 1415
Místo úmrtí Kostnice
Svatá říše římskáSvatá říše římská Svatá říše římská
Národnost česká
Povolání spisovatel, teolog, kněz, kazatel, pedagog
Alma mater Univerzita Karlova
Podpis
Citát Proto, věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti

Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech

Mistr Jan Hus (kolem r. 1370 Husinec[1]6. července 1415 Kostnice) byl římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, vysokoškolský pedagog, reformátor a kazatel. Hus byl, po Johnu Wycliffovi, jehož myšlenkami a argumentací byl inspirován, jedním z prvních reformátorů církve, který téměř o jedno století předběhl své následníky - reformátory Luthera, Kalvína a Zwingliho.

Od roku 1398 vyučoval na pražské univerzitě a v letech 1409–1410 byl jejím rektorem. Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev. Katolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi a exkomunikovala jej (1411). Římský král Zikmund Lucemburský mu zaručil bezpečný příchod na kostnický koncil, kde byl odsouzen jako kacíř, a následně byl vydán světské moci k upálení na hranici, když odmítl odvolat své učení.

V roce 1999 prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa i následných obětí a rozdělení v českém národě a vyzval k usmíření a historickému hodnocení jeho osobnosti bez předsudků. Přes obecně rozšířené mínění[2] však Jana Husa explicitně za reformátora Církve neprohlásil, pouze konstatoval, že tzv. "Husovská komise" byla založena s cílem přesněji stanovit místo, které Jan Hus zaujímá mezi těmi, kteří usilovali o reformu Církve.[3] Některé údajné Husovy názory (například ty, že kněz ve hříchu neplatně udílí svátosti nebo že Církev je tvořena výhradně předurčenými ke spáse[4]) jsou katolickou církví hodnoceny jako teologicky vadné.[5][6]

K jeho odkazu se hlásili husité a později i další církve a společnosti vzešlé z české i protestantské reformace. Husité zahrnovali většinu české populace v Českém království, vytvořili tak velkou vojenskou sílu a během tzv. Husitských válek porazili několik křížových výprav. O století později, více jak 90% obyvatel českých zemí bylo ne-katolické a někteří stále následovali učení Jana Husa a jeho nástupců.

Datum jeho upálení se stalo českým státním svátkem. Jako svého svatého mučedníka jej (spolu se sv. mučedníkem Jeronýmem Pražským)[7] už uctívá starokatolická církev a pravoslavná církev (dle vyhlášení metropolity Kryštofa, arcibiskupa pražského).[8]

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Domnělá Husova podoba, obraz neznámého mistra z 16. století

Narodil se kolem roku 1370 v Husinci u Prachatic v chudé poddanské rodině. Učit se číst, psát, počítat a osvojit si základy latiny bylo tehdy možné jen na farních školách. Hus se musil učit nazpaměť morální pravidla, náboženská pravidla, evangelia o Ježíšově dětství atd. Když mu bylo asi 16 let, odešel studovat do Prahy na Karlovu univerzitu.

Jako student si také musel vydělávat na živobytí (např. tím, že zpíval v chóru při různých pobožnostech). Hus sice zpočátku toužil především po materiálním zabezpečení (tehdejší stravou studentů byl chleba s hrachem nebo zelím, dále voda nebo špatné pivo) a váženosti mezi lidmi, a proto také pilně studoval na kněze. Později se však setkal s Kristem (zakusil sílu Boží lásky a "obrátil se") a začal hledat skutečnou lásku a pravdu, která vedla i k proměně a naplnění, jak jeho života a charakteru, tak ostatních lidí. Hus byl taky hudebně nadaný a skládal, nebo spíše upravoval, písně tak, aby se lidem zpívaly co nejlépe.[9]

Na artistické fakultě získal roku 1393 hodnost bakaláře a roku 1396 mu byl propůjčen titul mistr svobodných umění. Již jako univerzitní mistr (od roku 1398) byl vysvěcen na kněze (roku 1400) a začal kázat v kostele sv. Michala a od 14. března 1402Betlémské kapli. Dne 15. října 1401 byl Hus zvolen děkanem artistické fakulty na zimní semestr 14011402[10] a v roce 1409 po odchodu většiny učitelů a žáku do Lipska rektorem univerzity.[11].

Dekret kutnohorský a pisánský koncil[editovat | editovat zdroj]

Národnostní neshody na Karlově univerzitě se stupňovaly. Když se kardinálové obou obediencí (západní církev se nachází v době dvojpapežství) shodli, že rozkol odstraní volbou nového papeže na koncilu v Pise, vyzval král Václav IV. univerzitu, aby se k účasti na tomto koncilu vyjádřila. Tento koncil měl kromě zmíněného, jak bylo neformálně přislíbeno, potvrdit králi Václavu IV. jeho nároky na titul římského krále, jehož byl zbaven kurfiřty roku 1400, kteréžto rozhodnutí potvrdil papež Bonifác IX. Arcibiskup Zbyněk, stejně jako římský král Ruprecht Falcký zůstávali v obedienci Řehoře XII. V této situaci se král obrátil na univerzitu, a aby dosáhl jejího souhlasu, změnil poměr hlasů na univerzitě pomocí tzv. Dekretu kutnohorského z 18. ledna 1409 tak, že nyní český národ měl hlasy tři, zatímco ostatní národy hlas jediný. Cizí studenti, podporující Řehoře XII., se pak přesunuli do Lipska, kde založili novou univerzitu.

České země přešly po pisánské volbě pod obedienci Alexandra V. (se souhlasem arcibiskupa). Pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka se snažil v této situaci potlačit pronikání „viklefských bludů“, avšak marně, neboť čeští mistři a opravné hnutí se opírali o královu podporu. V této situaci se arcibiskup obrátil na Alexandra V., který zakázal Viklefovy spisy a kázání na soukromých místech (což bylo namířeno i proti Husovu kázání v Betlémské kapli). Arcibiskup pak sám 16. července 1410 nařídil spálit Viklefovy knihy a o dva dny později Husa uvrhl do klatby. Tím si na sebe poštval Husovy stoupence, ale i samotného krále Václava IV.[12]

Husův proces u papežské kurie a odvolání ke Kristu[editovat | editovat zdroj]

Kozí Hrádek, kde Jan Hus nějaký čas pobýval

Jan Hus se proti rozhodnutí o spálení Viklefových spisů odvolal k soudu Apoštolského stolce, na vyzvání kardinála soudce se však k papežskému soudu v Boloni osobně nedostavil. Proto na něj byla pro vyhýbání se soudu vydána v únoru 1411 klatba, která byla v létě 1412 ztížena (tzv. agravace).[13] Jako první jej už dříve exkomunikoval arcibiskup Zbyněk Zajíc, v roce 1411 pak i pisánský vzdoropapež Jan XXIII. kvůli jeho nepřímé podpoře papeže v Avignonu. Hus pokračoval v kázání i ve Viklefově obhajobě (spis Defensio articulorum Wycleff (Obrana Viklefových článků)). Nakonec přesto došlo na nátlak českého krále ke smíru mezi arcibiskupovou stranou a stranou Husovou, a to v červenci 1411, avšak 5. září téhož roku Zbyněk Zajíc utekl z Prahy do Uher, vynucený smír odvolal[13] a 28. září zemřel. Jeho nástupce Albík z Uničova pak již byl zcela ve vleku královského dvora.

Spor se přiostřoval, když Hus vystoupil proti vyhlášení křížové výpravy vyhlášené roku 1412 Janem XXIII. proti králi Ladislavu Neapolskému. V této bule papež vyhlásil odpustky každému, kdo se bojů zúčastní; ve viklefovských kruzích byl odpor proti odpustkům již delší dobu zakořeněn. Jan Hus 17. června napadl odpustkovou bulu a nazval papeže antikristem. Následovaly lidové bouře, které znepokojily i krále. Děkan teologické fakulty Štěpán z Pálče pak odsoudil 45 Viklefových článků a byl vydán zákaz je šířit.

Na Jana Husa v říjnu 1412 Jan XXIII. vyhlásil klatbu, stejně jako na všechny, kdo se s ním stýkali (byly zakázány církevní úkony ve všech místech Husova pobytu); zároveň nařídil, že má být Hus zajat a souzen podle církevních zákonů a že má být zbořena Betlémská kaple. V tomto okamžiku se od papeže Hus odvolal ke Kristu jako „nejvyššímu soudci“. Byl vyhlášen interdikt na místech, kde Hus pobýval, na podzim došlo k uskutečnění zákazu bohoslužeb. Hus proto opustil Prahu, aby se uchýlil na venkov. Občas se přesto do Prahy vracel, většinu doby prožil od dubna 1413 v okolí Kozího Hrádku pod ochranou Anny z Mochova, vdovy po pánu Janovi z Ústí.

Souběžně s tím se začal vyostřovat spor o svobodné kázání, v němž se Hus nejpozději od zatčení Mikuláše Abrahama z Velenovic v roce 1408[14] otevřeně stavěl za to, že z Bible může veřejně kázat i laik, a to bez jakéhokoli církevního schválení. Odvolával se při tom na zprávy z evangelií, kde Ježíš evangelizaci přímo nařídil všem svým následovníkům. Tím ovšem Hus zásadním způsobem zaútočil na církevní disciplínu.

Ve stejné době začal Hus také výrazněji podporovat překládání Bible do jazyka prostého lidu. Jednak trval na tom, že číst Bibli ve srozumitelném jazyce mají právo všichni lidé, nejen učenci a kněží. Zároveň dobře věděl, že autorita zkažených představitelů dobové církve, žijících v hlubokém rozporu s Písmem, nemůže obstát, budou-li mít lidé k Bibli v mateřském jazyce snazší přístup. Husova podpora neautorizované veřejné evangelizace a podpora překladů Bible do srozumitelné češtiny a němčiny byla nakonec jedním z klíčových bodů jeho pozdějšího otevřeného rozkolu s církví.

Právě zde pak prožil své klíčové vnitřní obrácení. Období hlubokého rozjímání nad Písmem, vzdálen od ruchu města, ale také období veřejného kázání v duchu prvních apoštolů.[15] Nikoli z kazatelny, ale evangelizaci dům od domu, mezi políčky, mezi ploty, v lesích a na cestách. Zde také napsal své stěžejní dílo De ecclesia, v němž zcela otevřeně v duchu Viklefa kritizuje soudobou církev. O rok později ho odtud vyhnala morová epidemie.[16]

Pražská teologická fakulta odsoudila Husa jako bludaře roku 1413, vytýkala mu body v nauce o svátostech, svatých a odpustcích, vzpírání se autoritě církve, proti níž staví osobní výklad Písma svatého a vzpírání se poddanosti vůči papeži, biskupům a kněžím.

20. dubna 1414 se Hus inkognito vrátil do Prahy, sepsal odsud několik listů, 30. dubna zaslal Jan XXIII. litomyšlskému biskupu Janovi výtku ohledně rozšíření Viklefova a Husova učení v Čechách s žádostí o napomenutí pražského arcibiskupa Konráda z Vechty. V téže době arcibiskupovi Konrádovi zaslal seznam Husových bludů v traktátu De ecclesia kancléř pařížské univerzity Jean Gerson. Až do odjezdu na svolaný Kostnický koncil žil Jan Hus pod ochranou Jindřicha Lefla z Lažan na hradu Krakovci.[16]

Pokračování Husova procesu na kostnickém koncilu[editovat | editovat zdroj]

Příjezd do Kostnice a obnovení procesu[editovat | editovat zdroj]

Jan Hus souzen na sněmu kostnickém r. 1415 (detail obrazu Václava Brožíka)

Kostnický koncil, který svolal 30. října 1413 Jan XXIII. po naléhání římského krále Zikmunda na 1. listopad 1414, měl ukončit neúnosný stav rozkolu západní církve, reformovat církev „v hlavě i v údech“ (in capite et membris) a odstranit současné hereze. Již z tohoto určení vysvítalo, že proces s Janem Husem, zahájený u kurie Alexandra V., bude tvořit pouze jednu z položek programu koncilu.

Spolu se svým (zcela nekanonickým) odvoláním ke Kristu, případně ke svolanému koncilu, nebyl dokončen proces, který papežská kurie s Husem vedla, avšak kostnický koncil měl tento proces převzít. Jan Hus se na pozvání krále Zikmunda 11. října (dosud bez královského glejtu) vydal na koncil v domněnce, že mu bude umožněno svobodně disputovat o jeho nauce a víře, avšak neuvědomil si, že již od začátku s ním byl v Kostnici veden právní proces, navazující na nedokončený proces předešlý. Glejt, který na cestu Husovi vystavil král Zikmund, nemohl – jak vyplývá i z jeho znění – zaručit nic víc než bezpečnou cestu Zikmundovým územím do Kostnice (přes Zlatou cestu); církevní soud koncilu se vymykal králově pravomoci. Spolu s Husem cestovali Václav z Dubé a Jan z Chlumu, a to se dvěma vozy a více než třiceti koňmi. V Kostnici se k Husovi přidružil zástupce univerzity Jan Kardinál z Rejštejna, a písař poselstva Petr z Mladoňovic, který zůstal s Husem do posledních dnů a zasloužil se o vydání Husova životopisu.[17] Nejvlivnější osobnost, která Husa podporovala, byla Žofie, manželka krále Václava IV.[16], která bránila husitství jen do nepokojů 30. července 1419.[18] Král Husa podporoval jen do chvíle, kdy začal kázat proti odpustkům, z nichž měl král svůj podíl.[19]

Do Kostnice Hus dorazí 3.listopadu a okamžitě se po městě rozkřikne, že je zde přítomen „zatvrzelý kacíř český“. Tuto vyhlášku vypustil Husův odpůrce Michal de Causis.[20] Papež v Kostnici zrušil nad Husem klatbu, zřejmě i pro právní souvislosti, které jeho pobyt přinášel pro ostatní koncilní účastníky. V době Husova pobytu v Kostnici Jakoubek ze Stříbra v Praze začíná podávat přijímání pod obojí způsobou, kterýžto zvyk Hus schvaluje, avšak sám pod obojí nikdy nepodával. V Kostnici se 27. listopadu roznesla zpráva, že chce Jan Hus uprchnout, proto byl následujícího dne pod záminkou rozhovoru s kardinály přiveden do paláce, kde dlel i Jan XXIII., a zde zůstal (se svým souhlasem).

Husův žalobce Michal de Causis podal proti Husovi první články, v němž jej obvinil z osmi bludů. 4. prosince byla jmenována vyšetřovací komise, o dva dny později byl Jan Hus uvězněn v kobce dominikánského kláštera na ostrově na Bodamském jezeře, kde byl držen až do března 1415. V Praze bylo Husovo zatčení přijato jako porušení královského glejtu, moravští přední pánové proto u Zikmunda intervenovali.

Komise několikrát žádala Husa, aby se podrobil rozsudku 12 či 13 mistrů, avšak on se chtěl zodpovídat jedině sněmu; při vyšetřování se nepřiznal k žádnému z Viklefových názorů. Byl proto tázán, proč sepsal komentář k bule Jana XXIII., která Viklefovy názory odsoudila, Hus pak označil za autora komentáře Jana z Jesenice, což pobouřilo Jana z Chlumu, který Husa obvinil, že odstupuje od pravdy a že se bojí smrti. Jan Hus poté onemocněl, jednání bylo přerušeno, avšak u Husa vypovídali pod přísahou pražští i jiní vyučující.

Král Zikmund po svém příjezdu 25. prosince do Kostnice žádal kardinály o Husovo propuštění, avšak ti pohrozili, že se sněm rozejde. Král kvůli zachování důležité věci odstranění rozkolu v církvi nakonec na nátlak 4. ledna 1415 ustoupil, dostalo se mu však slibu, že Janu Husovi bude zajištěno veřejné slyšení. Zároveň mu byla změněna vazba, od té doby si na ni on ani průvodci nestěžovali, žádali však veřejné slyšení.[21]

Ve vězení Hus složil několik spisů, O pokání, O milování Boha, O třech nepřátelích člověka, O smrtelném hříchu, O přikázání Páně a modlitbě, O manželství a O svátosti oltářní. Také psal zašifrované dopisy těm, kteří Husa provázeli na koncil. Šifra spočívala v tom, že Hus přeměňoval samohlásky na písmena, které v abecedě následují po ní.[22] Dostával zde i dopisy z Čech a byly mu umožněny návštěvy. 21. ledna dorazil na koncil Jean Gerson se svým soupisem 20 Husových bludných článků; ty Jan Hus označil za lživé.

Útěk Jana XXIII.[editovat | editovat zdroj]

Papež Jan XXIII.[11]

V březnu 1415 se začala otázka vyvíjet velmi dramaticky. 2. března Jan XXIII. pod nátlakem prohlásil, že je ochoten abdikovat, učiní-li to i Řehoř XII. a Benedikt XIII. V noci z 20. na 21. března však prchal v přestrojení za pacholka z Kostnice do Laufenburgu, kde 30. března odvolal svůj slib abdikace. Hrozilo, že se koncil rozejde. V nastalém zmatku se všichni přestali o Husovu kauzu zajímat, přesto dal kostnický biskup Otto Jana Husa převézt na svůj hrad v Gottliebenu.

6. dubna překonal koncil vážnou krizi vyhlášením svrchovanosti koncilu nad papežem dekretem Haec Sancta. Jan XXIII. byl opětně 13. a 14. května předvolán před koncil a vyzván k abdikaci. Odpověď nepřicházela, proto byl zatčen, byla proti němu shromážděna obvinění a ve značně nechutném[zdroj?] procesu 29. května koncil prohlásil, že bude-li papež sesazen, nikdo bez jeho svolení nesmí přistoupit k volbě nového papeže, a nato Jana XXIII. sesadil.

Závěr procesu s Husem[editovat | editovat zdroj]

Poslední vyzvání Mistru Husovi ku podepsání odvolací formule v den před upálením 5. července 1415 (obraz Kamila Vladislava Mutticha)

Nyní mohl proces s Husem pokračovat. Jan Hus si připravil řeč ke koncilu, tzv. Řeč o míru (Sermo de pace). Koncil namísto disputace s ním rozhodoval, zda Husovy nauky souhlasí s naukou římskokatolické církve, či nikoli. Husova pozice byla ztížena tím, že když se nedostavil k soudu v předchozím procesu u papežské kurie, byl označen za tvrdošíjného a heretika, a protože se jeho obvinění týkala víry, neměl právo odvolání ani právo být hájen advokátem.

Prvního slyšení se Husovi dostalo 6. června 1415, pro rozlehlost látky bylo nakonec zapotřebí slyšení tří. Akta koncilu se nezachovala, a tak jsou dějepisci odkázáni na osobní vzpomínky účastníků, především Petra z Mladoňovic.

Husovi průvodci, přesvědčeni o jeho nevině, poskytli koncilu Husovy traktáty De ecclesia, Contra Stanislaum, Contra Palecz a Contra occultum adversarium, což Hus později komentuje jako závažnou chybu, neboť tyto spisy chtěl před koncilem zatajit. Jan Hus neměl během slyšení možnost vyjádřit se k ničemu jinému než k předloženým článkům. Pro Husovu zdlouhavost ve výkladu ztráceli přítomní při slyšení trpělivost.

Podle Mladoňovicových zpráv jednal předsedající koncilu, kardinál Petr z Ailly s Husem poměrně mírně. Přítomní se shodovali na tom, že Husovy předkládané články vyznívaly lépe vytrženy z kontextu než v souvislostech. Hus však po Petrovi z Ailly žádal, aby mu dokázal, že jeho články jsou bludné. To bylo vyloženo jako vzpírání se autoritě koncilu, a proto byla žádost zamítnuta a Jan Hus se měl bludných článků zříci. On však žádal, že chce být poučen o opaku, a pak že odvolá; nakonec odvolat odmítl. Král Zikmund údajně po slyšení kardinály vybízel, aby Husa upálili nebo s ním nějak naložili, ale aby nedopustili jeho návrat do Čech.[22]

Členové sněmu se nevzdávali naděje, že Jan Hus odvolá, a 18. června mu předložili zúžený seznam článků, které měl odvolat. To však odmítl. 20. června byly Husovy spisy odsouzeny ke spálení a Husovo učení bylo zavrženo. Jan Hus se odmítl podrobit autoritě koncilu, odmítl odvolat ani pomocí zjednodušené a poměrně volné formulace „Tyto články jsem nikdy nedržel ani nekázal, a kdybych to byl učinil, zle bych to byl učinil, neboť je prohlašuji za mylné a přísahám, že je nechci držet ani kázat.“[22] Hus nabídl formulaci: „Dosvědčené bludy jsem nikdy nekázal, nedržel a netvrdil. Nebudu je kázat, ani držet, ani tvrdit.“ Ta ale nebyla přijata.[23]

Jan Hus píše ve vězení dopisy svým přátelům (obraz Josefa Mathausera)

Ještě téhož dne přátelům, kteří se jej ještě snažili přesvědčit, odpověděl, že by byl ochoten pokorně odvolat, kdyby se cítil vinný, ale že žádá důkaz z Písem. Sněm tak dle svého mínění vyčerpal možnosti, jak odvrátit Husa od trestů předepsaných právem, a jednal s ním podle církevních zákonů jako se zatvrzelým kacířem.

V knížce dr. J. V. Šimáka „Hus a doba před ním“ (nakladatelství F. Topič, Praha 1921) se mimo jiné píše: „Hus byl vržen do temného, vlhkého a smrdutého vězení v dominikánském klášteře u jezera, takže se tam brzo těžce rozstonal. Přes to vše komise, zřízená k jeho vyšetřování, posílala k němu svědky, aby před ním vypovídali a přísahali, z čehož rozčilování chorobu Husovu ještě zvýšilo, takže kolísal již mezi životem a smrtí. Připuštěni však byli toliko svědkové proti Husovi, nikoli obhájci, ač o to snažně Hus prosil. Teprve osobní přímluvy Zikmundovy vymohly, že byl vězeň přenesen do slušnější cely klášterní a že mu byla poskytnuta lékařská pomoc. Jeho průvodci podplatili stráže a dosáhli toho, že Hus mohl ze žaláře posílati listiny a též přijímati.“

Husovo odsouzení[editovat | editovat zdroj]

Jan Hus na hranici - iluminace Janíčka Zmilelého z Písku v Jenském kodexu

6. července 1415 se konalo XV. zasedání sněmu v případu mistra Jana Husa. Byl přečten průběh procesu a Husovy nauky označeny za heretické. Hus se chtěl znovu hájit, avšak byl umlčen, protože obsahem jednání již nebylo slyšení, ale vynesení rozsudku.

Jan Hus byl obviněn z šíření Viklefových nauk, ze snahy bránit odsouzení jeho článků, z učení jeho nauky. Husovy knihy bylo nařízeno spálit a Jan Hus byl prohlášen za zatvrzelého kacíře. Byl proveden obřad zbavení kněžského úřadu, zbavení všech duchovenských práv, narušení tonzury, nasazení kacířské čepice.

Takto ustrojený mistr byl vydán rameni světskému, nikoli však aby byl zabit, nýbrž aby byl žalářován až do smrti, čili jak Reichenthal dává zprávu: „dass man ihn nicht toedten soelt und ihn sonst behielt und ihm einen ewigen Kerker gab.“ Avšak podotknouti sluší, že prosba tato byla pouhou formulí soudnou, jsouc jako trvalým svědectvím, že církev vlastně nikoho ku smrti neodsuzuje, aniž sobě žádá, aby kdo života zbaven byl, byť i pobloudil u víře a urputně ve bludu trval. Když byl Hus světskému rameni vydán, odevzdal ho Zigmund falckraběti Ludvíkovi a tento purkrabímu města Kostnice, aby se s ním naložilo vedle stávajícího tehdáž zákona trestného, s tím doložením, aby byl se vším, což má, na hranici uvržen.[24]

Popraviště mělo být za městskou branou na cestě k hradu Gottlieben. Hus cestou zpíval mariánskou píseň Christi virgo dilectissima a přesvědčoval lid, že neučil bludům. Poté, co byl přivázán k hranici, přijel Zikmundův maršálek a nabídli Husovi z králova rozkazu odvolání, aby si zachoval život. Hus odmítl a hranice byla zapálena. Hranice i s Husovými ostatky byla po upálení vhozena do řeky Rýna, aby si jeho přívrženci neudělali z hrobu poutní místo.

Odezva v Čechách[editovat | editovat zdroj]

U Husových přívrženců v Čechách způsobila zpráva o upálení hněv a odpor vůči těm, kdo jej vydali na smrt, tj. ke koncilu. Převládlo mínění, že byl odsouzen především pro svou kazatelskou činnost, protože hájil pravdu a neodchýlil se od učení církve. Jeho odsouzení bylo chápáno i jako odsouzení Českého království a jeho pořádků.

Památník Jana Husa a Jeronýma Pražského z roku 1862 na místě jejich upálení

Doslov k Husově procesu tvořilo odsouzení Jeronýma Pražského, který se v dubnu 1415 dostavil do Kostnice, avšak Jan Hus jej měl k rychlému odchodu. Poté, co Jeroným kázal v Bavorsku proti koncilu, byl zatčen a dopraven do Kostnice, kde uznal odsouzení Viklefovo i Husovo. Nebyl však propuštěn s podezřením, že soudce obelstil. Při novém vyšetřování se přiznal k Viklefovým i Husovým naukám a prohlásil za svůj největší hřích, že se Jana Husa, „dobrého a svatého muže“, zřekl. 30. května 1416 byl odsouzen a upálen i mistr Jeroným Pražský.

Smrt dvou českých kazatelů způsobila eskalaci napětí uvnitř Českého království, která posléze vedla k husitské revoluci. Jan Hus bývá hodnocen jako předchůdce protestantské reformace.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Psal především traktáty, ale i rozsáhlejší díla. Pro církev psal latinsky, pro prostý lid česky. Husova díla jsou charakteristická přístupným jazykem, jasnou kompozicí.

O církvi (De ecclesia) 
Latinsky. Hus pojímá církev jako společenství předurčených ke spáse, předzvědění k zavržení k církvi patří jen vnějškově. Za příslušníka církve považuje toho, kdo žije podle Kristových přikázání, a tím dokazuje opravdovou lásku k Bohu. Kdo svými skutky jedná proti Písmu, není pravým křesťanem, a Boha nemiluje. Hlavou církve není papež, ale Kristus, který ji svrchovaně řídí. Pokud papež jedná v rozporu s Božím slovem, pak nemá oprávnění nazývat se zástupcem Kristovým. Věřící pak nejsou povinni jej uznávat. Křesťan nemá poslouchat příkazy, které jsou v rozporu s biblí, každý křesťan má právo kontroly náboženského učení. Měřítkem pravosti učení je Bible. Opírá se o Viklefovo učení, často jej opakuje i v jiných česky psaných spisech.
Proti bule papežské 
Latinsky. Vystupuje proti prodávání odpustků, přímo napadá papeže. Tento spis vedl k tomu, že byl Hus vyhoštěn z Prahy a začal působit na venkově, zde pak přizpůsobil jazyk prostému lidu.
O šesti bludech (De sex erroribus) 
zamýšlí se nad vztahem mezi církví a světským světem.[17]
Dcerka 
navazuje na Štítného, vysvětluje dívkám, jak žít v souladu s Božím slovem (jde o náboženskou výchovu).
Výklad Viery, Desatera a Páteře 
Česky. Výklad víry, desatera Božích přikázání a modlitby Otčenáše (Páteř je odvozené od Pater noster, latinského označení modlitby). Hus odlišuje „věřit v Boha“ a „věřit Bohu“ – věřit v existenci Boha ještě neznamená, že člověk je křesťanem. Být pravým křesťanem znamená věřit Bohu, tzn. Božímu slovu, a jednat podle něj. Věřit Bohu znamená také důvěřovat mu a milovat jej.
Knížky o svatokupectví 
kritika soudobé církve, napsáno po zákazu působení v Betlémské kapli. Za svatokupectví považoval Hus vymáhání poplatků za církevní obřady (křty, pohřby, mše, modlitby apod.), a to bez ohledu na chudobu věřících. Zasazuje se o odebrání majetku církevním hodnostářům, neříká však, komu by měl patřit.
Postila 
(z latinského post illa verba, tj. po oněch slovech – po slovech evangelia) (česky) Soubor kázání, který vznikl po jeho nuceném odchodu z Prahy.
Dopisy 
Husova latinská i česká korespondence (Sto listů M. Jana Husi; Praha, Jan Laichter, 1949; viz též Listy Husovy. Praha : A. Hajn, 1911 Dostupné online.).
Listy z Prahy 
Listy Jana Husa, přeloženo a vydáno Václavem Flajšhansem. Dostupné online.
O českém pravopise (De orthographia Bohemica)
Anonymní a nedatované dílo psané latinsky, Františkem Palackým připsané Husovi. Odstraňuje spřežky a zavádí diakritická znaménka jako první pro slovanský jazyk. Hlavním záměrem je zjednodušit a sjednotit český pravopis. Měkkost se měla naznačovat tečkou (punctus rotundus), délku měla určovat čárka (gracilis virgula) namísto zdvojených hlásek. Nepřesně bývají tato diakritická znaménka označována za nabodeníčko krátké a nabodeníčko dlouhé. V samotném spisu se tyto pojmy neobjevují, jako Husova diakritická znaménka jsou zcela nepochybně označována omylem.[25][26]

Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší známé vyobrazení Jana Husa je iluminace v Martinické bibli

Skutečná podoba Jana Husa není známa, k jeho nejslavnějším vyobrazením patří středověké iluminace v Martinické bibli a Jenském kodexu, z moderních Brožíkův velkoformátový obraz a Šalounův pomník na Staroměstském náměstí v Praze.

středověk a raný novověk[editovat | editovat zdroj]

  • Nejstarší vyobrazení v iniciále měkké I v Martinické bibli z 1. poloviny 15. století.[27]
  • dvojí ikonograficky významné vyobrazení Jana Husa na kazatelně a na hranici, Jenský kodex, 20.léta 16. století,(Knihovna Národního muzea, Praha)
  • Oltářní křídlo z Roudník s Janem Husem na hranici a se sv. Šebestiánem, severní Čechy, tempera na dřevěné desce, kolem 1486; biskupství litoměřické
  • Soška Jana Husa na hranici na okenním rámu s městským znakem, radnice Tábor, opuka se zbytky polychromie, Wendel Roskopf ze Zhořelce, 1517; protějšek sošky Jeronýma Pražského a Jana Žižky
  • Medaile s portrétem Jana Husa, zlacené stříbro, Hieronymus Magdeburger, mincovna Jáchymov, po roce 1530
  • Okenní vitráž s Janem Husem, Švýcarsko, sklomalba s olověnými přepážkami, 1. pol. 16. století; Národní muzeum v Praze
  • Kachel s portrétem Jana Husa v medailonu, režná pálená hlína, 1. třetina 16. století
  • Zvon s vyobrazením Jana Husa, z děkanského kostela sv. Vojtěcha, Ústí nad Labem

18.–20. století[editovat | editovat zdroj]

Malířství

Pomníky[editovat | editovat zdroj]

V českých zemích [28][editovat | editovat zdroj]

Busty

  • Poprsí Jana Husa, bronz, Praha 1899–1900, z Panteonu Národního muzea v Praze, 1937 nahrazeno sochou

V cizině[editovat | editovat zdroj]

Literatura a film[editovat | editovat zdroj]

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • V roce 2005 se Jan Hus umístil na sedmém místě v anketě Největší Čech. Dostal 10 487 hlasů.
  • České dráhy v současnosti (2009) provozují vlak R 352 Jan Hus na trase Praha – Plzeň – Norimberk.
  • Jméno Jana Husa bylo umístěno na tabulce pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.
  • Benito Mussolini napsal knížku Jan Hus, hlasatel pravdy (Giovanni Hus, il veridico). Vyšla v roce 1913.
  • Skupina Monkey Business nahrála skladbu We Feel Better Than Jan Hus, která vyšla na albu Resistance Is Futile v roce 2003.
  • Richard Pachman, skladatel duchovní a muzikálové hudby, napsal scénické oratorium Mistr Jan Hus na motivy Husových kázání a dopisů. Představení mělo premiéru v Praze roku 2005.
  • Jan Hus je jedna z hlavních postav internetového komiksu Opráski sčeskí historje.
  • Rapper Kato nahrál v roce 2015 skladbu Díky, Mistře, v níž oslavuje Husův přínos k vývoji českého jazyka.
  • 30. května 2015 došlo ke slavnostnímu otevření Centra Mistra Jana Husa v Husinci po celkové rekonstrukci Husova rodného domu
  • 17. června 2015 vydala Česká pošta známku s portrétem Jana Husa podle návrhu Vladimíra Suchánka, založeného na středověkém dřevořezu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • [2] Centrum Mistra Jana Husa v Husinci

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. AUGUST, Franzen. Malé dějiny církve. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2006. 400 s. ISBN 80-7195-082-3. Kapitola Jan Hus a jeho kostnický proces, s. 179.  
  2. http://www.katolik.cz/texty/hus/HusReakce.asp#lidov2 Katolik.cz
  3. ADDRESS OF THE HOLY FATHER TO AN INTERNATIONAL SYMPOSIUM ON JOHN HUS: [1] (anglicky)
  4. DENZINGER, Heinrich Joseph Dominicus. Enchiridion symbolorum, definitionum et declarationum de rebus fidei et morum. [online]. . Články 1201-1230. Dostupné online. (latinsky) 
  5. http://www.kaplnka.sk/dogmatika/desacr1.html
  6. http://farnost.koberice.cz/view.php?nazevclanku=o-svatosti-smireni&cisloclanku=2007050007
  7. srov. Svatost Jeronýma Pražského a mistra Jana Husa
  8. http://orthodoxia.cz/sluzby-svatym.htm
  9. STEJSKALOVÁ, Helena. Husitům skládali popěvky kazatelé i ostřílení válečníci. History revue. 12. července 2013, roč. 2013, čís. 8/2013, s. 88-89.  
  10. ŠMAHEL, František. Jan Hus: život a dílo. [s.l.] : Argo, 2013. ISBN 978-80-257-0875-0. S. 42 a 49.  
  11. a b LÜTZOW, František. The life & Times of Master John Hus [online]. Londýn: J.M.Dent & Co., 1909. Dostupné online. (anglicky) 
  12. NĚMCOVÁ, Karolína. 4 pražští arcibiskupové: čím Arnošt z Pardubic okouzlil Lucemburky?. History revue. 8. dubna 2015, roč. 2015, čís. 5/2015, s. 8-11.  
  13. a b ČORNEJ, Petr. Husův proces. Bulletin advokacie. 2015, čís. 6, s. 8, 9. Dostupné online. ISSN 1210-6348.  
  14. Husův List arcibiskupu Zbyňku Zajícovi, obhajující jistého Mikuláše z Velenovic zvaného Abraham…, Kolportaz.cz
  15. Výběr Husových kázání z kazatelny, obhajujících veřejnou evangelizaci,Kolportaz.cz
  16. a b c STEJSKALOVÁ, Helena. Sváděl Jan Hus manželky svých přátel?. History revue. září 2014, roč. 10/2014, čís. 10, s. 90, 91.  
  17. a b HÁNOVÁ, Eva, a kol. Odmaturuj z literatury 1. 4.. vyd. [s.l.] : Didaktis, 2004. 208 s. ISBN 80-7358-016-0.  
  18. VODIČKOVÁ, Jarmila Mevald. Kacířská královna Žofie Bavorská: patronka husitů tančila na stole!. History revue. 22. října, roč. 2010, čís. 11/2010, s. 94-95.  
  19. BAUER, Jan. Hysterický Václav IV.: usedl na trůn homosexuál?. History revue. 23. července 2009, roč. 2009, čís. 8/2009, s. 47-49.  
  20. VRBICKÝ, Zdeněk. Poslal Jana Husa na hranici rodák z Německého Brodu?. History revue. 10. května 2013, roč. 2013, čís. 6/2013, s. 40-41.  
  21. http://zdenek.infoblog.cz/clanek/jan-hus-9798/
  22. a b c BÍČ, Jindřich. Jak mistr Jan Hus kódoval dopisy z Kostnice?. History revue. 23. listopadu 2009, roč. 12/2009, čís. 12, s. 73-75.  
  23. Husův list „Přátelům v Kostnici“ z 22. 6. 1415.
  24. LENZ, Antonín. Učení Mistra Jana Husi, na základě latinských i českých spisův jeho, jakož i odsouzení Husovo na sněmu kostnickém. [s.l.] : Dědictví sv. Prokopa, 1875. S. 351.  
  25. PLESKALOVÁ, Jana. Jan Hus a nabodeníčka. In ČMEJRKOVÁ, Světla; SVOBODOVÁ, Ivana. Oratio et ratio : Sborník k životnímu jubileu Jiřího Krause. Praha : Ústav pro jazyk český AV ČR, 2005. Dostupné online. ISBN 80-86496-23-6. S. 283–287.
  26. FIALOVÁ, Zuzana. Zmatky s nabodeníčky [online]. rozhlas.cz, 2007-7-6, [cit. 2014-08-01]. Dostupné online.  
  27. Martinická bible na stránkách Akademie věd ČR
  28. [Metamorfózy politiky, pražské pomníky 19.století, eds. K.Kuthanová a H.Svatošová, Archiv hl.m.Prahy 2013]
  29. http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/v-novem-meste-na-morave-dnes-odhalili-bronzovou-sochu-jana-husa/1234901

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Obecnější práce
  • BARTOŠ, František Michálek. České dějiny II./6. Čechy v době Husově (1378-1415). Praha : Jan Laichter, 1947. 515 s.  
  • ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1378-1437 : Lucemburkové na českém trůně II. Praha : Libri, 2000. 438 s. ISBN 80-85983-98-2.  
  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 253–254.  
  • ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437. Praha : Paseka, 2000. 790 s. ISBN 80-7185-296-1.  
  • Dějiny české literatury. 1., Starší česká literatura / Redaktor svazku Josef Hrabák. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1959. 531 s. S. 216–227.  
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H–J. Praha : Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8.  
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha : Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 141–143.  
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 254.  
Životopisy
Dílčí problematika
Související témata

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Rektoři Karlovy univerzity
Předchůdce:
Zdeněk z Labouně
14091410
Jan Hus
Nástupce:
Jan Šindel