Václav z Dubé

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Václav z Dubé

Nejvyšší zemský podkomoří
Ve funkci:
1419 – 1420
Panovník Zikmund Lucemburský
Předchůdce Jan Bechyně z Lažan
Nástupce Vilém Kostka z Postupic

Nejvyšší purkrabí
Ve funkci:
1420 – ?
Panovník Zikmund Lucemburský
Předchůdce Čeněk z Vartemberka
Nástupce Oldřich II. z Rožmberka

Purkrabí Pražského hradu
Ve funkci:
1420 – ?
Panovník Zikmund Lucemburský
Nástupce Oneš z Měkovic

Narození 1380/1390?
Úmrtí 1424/1425?
Národnost Čech
Choť Markéta z Rychmburka
Rodiče Beneš I. z Dubé
Markéta ze Zvířetic
Děti bezdětný
Profese šlechtic
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav z Dubé (1380/1390?1424/1425?) byl český šlechtic a příslušník rodu pánů z Dubé. Od roku 1419 do roku 1420 byl nejvyšším zemským podkomořím, později se stal i nejvyšším purkrabím a purkrabím Pražského hradu. Doprovázel Jana Husa do Kostnice a na straně katolíků se účastnil křižáckých výprav proti husitům.

Život[editovat | editovat zdroj]

První zmínky[editovat | editovat zdroj]

Václav z Dubé se narodil mezi lety 1380 až 1390; pravděpodobně na hradě Leštně, v současné době známém jako zámek Líšno, nebo v Bystřici.[1] Jeho rodiči byli Beneš I. z Dubé a Markéta ze Zvířetic, kteří spolu měli ještě další čtyři potomky: syny Ondřeje, Jana a Beneše (II.) a dceru Annu.

První zmínka o Václavovi pochází z roku 1398 z Libri erectionum, kdy je již jeho matka Markéta uváděna jako vdova a její děti jako Benešovi dědicové.[2] Minimálně od roku 1413 pak byl ve službách Zikmunda Lucemburského, který ho tehdy povolal z Benátek, aby mohl dělat průvodce Janu Husovi do Kostnice (společně s Janem z Chlumu).[3] Další zmínka je z následujícího roku, kdy byl jmenován komárňanským županem a byl jím až do roku 1417.[4]

Vstup do služeb Zikmunda Lucemburského[editovat | editovat zdroj]

Do Zikmundových služeb se mohl dostat díky jeho mladší sestře Markétě, které možná sloužil, nebo díky přímluvě Ondřeje VI. a Vaňka z Dubé, Václavových strýců vystupujících na královském dvoře. Ať tak, či tak, jisté je, že jej tehdejší římsko-německý král vyslal na tažení do Benátek, se kterými byl v dlouhodobém sporu o Dalmácii.[5] Roku 1414 byl ale Zikmundem povolán, aby doprovázel Jana Husa do Kostnice, a tak se musel přesunout z Benátek do současného jihozápadního Německa.

Ačkoliv byl Václav z Dubé celý život katolíkem, přátelil se s Janem Husem a vedl s ním i korespondenci.[6]

Kolem roku 1415 se oženil s Markétou z Rychmburka, dcerou Smila Flašky z Pardubic a sestrou Aleše Flašky z Rychmburka.[7]

První křížová výprava proti husitům[editovat | editovat zdroj]

1419 král Václav IV. zemřel a na jeho místo měl nastoupit bratr Zikmund. Ačkoliv zpočátku byly jeho vztahy s husity relativně klidné, nakonec se rozhodl vojensky zasáhnout a zastrašit radikální měšťanstvo i šlechtu. Ta mezitím sepsala manifest, kterým označila Zikmunda za nevhodného pro kralování, podepsal ho například i dosavadní nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartemberka.

Na přelomu roku 1419 a 1420 se Zikmund Lucemburský v čele s českými šlechtici, Václava z Dubé nevyjímaje, snažil o přivedení husitské Plzně k poslušnosti. Královská vojska začala město obléhat a tomu se vydali na pomoc Jan Žižka z Trocnova a Břeněk Švihovský. Ti ale čelili několikanásobné přesile a pod tlakem okolností nakonec přistoupili na návrhy pražanů a uzavřeli s královskými dohodu, jež měla zaručit obyvatelům svobodu přijímání z kalicha a možnost volného odchodu.[8] 23. března byla tedy Plzeň vydána, Zikmund se ale rozhodl dohodu nedodržet a o dva dny později kolonu husitů napadl. Krátce nato se proti novému králi obrátila většina země.

Václav z Dubé se během roku 1420 stal nejvyšším zemským purkrabím a zároveň purkrabím Pražského hradu.[9] Situace v Praze byla ale napjatá, probíhaly neustálé boje mezi královskými vojáky a pražany. Václav nakonec sjednal i šestidenní příměří a snažil se o vyřešení problémů, Zikmund ale vyžadoval kapitulaci Prahy a na jiné podmínky nechtěl přistoupit. Do města se tedy vydaly oddíly husitů, které měl zastavit výpad vedený Václavem z Dubé a několika dalšími šlechtici. Útok byl ale odražen a táborští do města dorazili.[10]

Nakonec došlo i na vyjednávání, z královy strany jej iniciovali hlavně pán z Dubé a Jindřich z Plumova, která ale byla neúspěšná.[11] I přesto se ale Zikmund nechal 28. července 1420 pod ochranou křižáckého vojska korunovat na českého krále. Zakrátko opustil Prahu a pobýval ve Slaném, později toho roku jmenoval Václava z Dubé, Oldřicha z Rožmberka a Petra ze Šternberka hejtmany bechyňského a prácheňského kraje.[12]

Pozdější léta[editovat | editovat zdroj]

I druhého křižáckého tažení proti husitům se Václav z Dubé pravděpodobně zúčastnil, oproti tomu jeho účast na třetí výpravě je nejistá. Pán z Dubé v té době působil nejen na Moravě, ale i v Bratislavě.[13] Roku 1424 je pak zmiňován jako zastupitel Budína a Zikmund mu daruje hrad Žleby, což je vůbec poslední zmínka o Václavu z Dubé.

Není známo, kdy nebo kde zemřel, ani místo pochování. Patrně se tak stalo na přelomu roku 1424 a 1425. Zemřel tedy poměrně mladý a bezdětný (nebo se žádný z jeho potomků s Markétou nedožil dospělosti).[14]

Majetek[editovat | editovat zdroj]

Jeho rodovým majetkem byl hrad Leštno. Roku 1416 byl Václavovi královským výnosem udělen Humpolec. O pět let později, pravděpodobně za zásluhy během protihusitského tažení, získal hrady Bzenec[15] a Lanšperk.[16] Roku 1424 dostal od Zikmunda hrad Žleby.[16]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KONÍČKOVÁ, str. 20.
  2. Libri erectionum VI., ed. PODLAHA, Antonín; s. 30.
  3. KONÍČKOVÁ, str. 21.
  4. ENGEL, Pál; Magyaroszág világi archontológiája 1301-1457, I. Budapešť 1996, s. 141.
  5. SCHMIDT, Ondřej; Vikáři a hejtmani krále Zikmunda na severu Benátska (1411/1412 – 1420). in: Studia mediaevelia Bohemica 7/15, s. 85.
  6. NOVOTNÝ, Václav; M. Jana Husi korespondence a dokumenty, s. 269–273, č. 129.
  7. KONÍČKOVÁ, str. 42.
  8. KAVKA, str. 48.
  9. KONÍČKOVÁ, str. 51.
  10. BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund. 1. vyd. [s.l.]: Mladá fronta, 1996. 408 s. ISBN 80-204-0543-7. S. 182-183. 
  11. ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 1. vyd. Svazek 3. Praha: Karolinum, 1993. 420 s. ISBN 80-7184-075-0. S. 47. 
  12. KONÍČKOVÁ, str. 55.
  13. KONÍČKOVÁ, str. 59.
  14. KONÍČKOVÁ, str. 65.
  15. MEZNÍK, Jaroslav. Lucemburská Morava. 2. vyd. [s.l.]: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 562 s. (Česká historie). ISBN 80-7106-363-0. S. 422. 
  16. a b SEDLÁČEK, August. Zbytky register králů římských a českých 1361–1480. Praha: [s.n.], 1914. S. 58. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KONÍČKOVÁ, Oľga. Václav z Dubé, priateľ Jana Husa a radca Žigmunda Luxemburského. Brno, 2017 [cit. 2018-06-09]. 105 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Petr Elbel. Dostupné online. (slovensky)
  • KAVKA, František. Poslední Lucemburk na českém trůně. 1. vyd. [s.l.]: Mladá fronta, 1998. 290 s. (Kolumbus). ISBN 80-204-0680-8.