Václav IV.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Václav IV.
římský a český král, lucemburský vévoda a braniborský markrabě
Václav IV.
Václav IV.
Doba vlády 1378-1419
Korunovace česká 15. června 1363, římská 6. července 1376
Narození 26. února 1361
Norimberk
Úmrtí 16. srpna 1419 (ve věku 58 let)
Nový hrad u Kunratic
Pochován Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha
Předchůdce Karel IV.
Nástupce Zikmund Lucemburský
Manželky Johana Bavorská
Žofie Bavorská
Dynastie Lucemburkové
Otec Karel IV.
Matka Anna Svídnická

Václav IV. (26. února 1361 Norimberk16. srpna 1419 Nový hrad u Kunratic) byl syn Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické, český král (1378–1419), v letech 1376–1400 byl i římský král.

Nevěsty pro Václava IV.[editovat | editovat zdroj]

Mladý Václav IV. na Votivním obraze Jana Očka z Vlašimi (14. století)

Už několik měsíců po jeho narození uzavřel Karel IV. dohodu s norimberským purkrabím Fridrichem V. o budoucím sňatku Václava s Fridrichovou dcerou Alžbětou. Tento sňatek měl být uzavřen do deseti let, a pokud by jedno z dětí zemřelo, na řadě byli další sourozenci Václava nebo Alžběty.

Politika tomu ovšem chtěla jinak a na scénu přišla jiná nevěsta. Roku 1365 zemřel zeť a také soupeř Karla IV. – Rudolf IV. Habsburský. Pro Karla tedy nastala příležitost získat na svou stranu uherského krále Ludvíka, který býval Rudolfovým spojencem. Princ Václav se tedy měl oženit tentokrát s jinou Alžbětou, o sedm let starší neteří uherského krále a předpokládanou dědičkou uherského trůnu.

Existovala ovšem ještě svatební smlouva s Fridrichem Hohenzollernským. Ten za zrušení dané smlouvy obdržel od císaře některé výhody a finanční odměnu. Ostatně Fridrichovi se od jejího podepsání narodili dva synové.

Důvody, proč se nakonec neuzavřel sňatek Václava s uherskou Alžbětou, nejsou příliš jasné. Papež Urban V. 9. prosince 1369 zrušil zásnubní sliby obou stran. Jako důvod uvedl nechuť uherského dvora k tomuto sňatku. Alžbětě se totiž mezitím naskytla možnost ještě slibnějšího sňatku s titulárním konstantinopolským císařem Filipem III. Naopak Karel IV. se mohl soustředit na zpřetrhání spojenectví mezi bavorskými Wittelsbachy a uherským a polským králem.

Karel tak domluvil sňatek Václava s Johannou Bavorskou, který se uskutečnil 29. září 1370 v Norimberku.

Král a šlechta[editovat | editovat zdroj]

15. června 1363 byl teprve dvouletý Václav korunován Arnoštem z Pardubic na českého krále. Karel diplomacií a penězi zabezpečil synovi i římský trůn, Václav byl 10. června 1376 zvolen za římského krále a 6. července 1376 v katedrále v Cáchách korunován.

Václav IV. (panoval 1378–1419) byl velkým milovníkem zvířat a nechal zřídit v nové královské zahradě (na místě dnešního obecního domu) rozsáhlý lvinec. Mimo lvů tam žily i další šelmy. Maso pro ně muselo být z příkazu krále přiváženo denně čerstvé a muselo být nejlepší kvality. V Královské oboře choval Václav IV. další zvířata, zejména jeleny, divoká prasata a zubry.

Po smrti otce v roce 1378 byl Václav celkem aktivním panovníkem. Dvorských úřadů se ujali představitelé nižší šlechty, o které se Václav opíral, kteří ale postrádali evropský rozhled. Snad i díky nim začal král upřednostňovat lovy a pitky před povinnostmi a dostal se do sporu s vyšší šlechtou i arcibiskupem Janem z Jenštejna. Střet vyvrcholil roku 1393 umučením Jana z Pomuku, později svatořečeného Jana Nepomuckého a Jenštejnovou rezignací.

V říši rostla nespokojenost s nečinností římského krále a Václav se postupně stahoval do klidnějších českých zemí. Roku 1383 byl pod tlakem francouzské diplomacie donucen upustit od římské korunovační jízdy. V roce 1394 se spojili představitelé vyšší šlechty s moravským markrabětem Joštem (viz panská jednota) a přešli do přímého útoku: krále zajali, když mu předtím přednesli stížnosti na nepořádky ve správě země i říše, na opomíjené nároky panstva a libovůli králových oblíbenců. Král byl zajat v Králově Dvoře u Berouna a byl odvezen do Horních Rakous na starhemberský hrad Wildberg, v průběhu cesty pobyl taky na rožmberských hradech Příběnice, Český Krumlov a Vítkův kámen. Václava vysvobodil až jeho bratr Jan Zhořelecký. Proti králi vznikla široká panská koalice, do jejíhož čela se postavil opět moravský markrabě. 19. března 1396 Václav přijal podmínky šlechty.

Poslední léta panování[editovat | editovat zdroj]

Obdobně jako v Čechách, předložili v prosinci 1397 i porýnští kurfiřti Václavovi soupis požadavků a stížností. Týkaly se Václavovy nedůslednosti v řešení říšských problémů, církevní politiky, zejména v otázce papežského schizmatu, ale i jeho postoje vůči bratru Zikmundovi Lucemburskému, se kterým byl Václav v neustálých konfliktech.

Pečeť Václava IV.

Na konci 90. let vznikla i v říši proti Václavovi koalice, jejíž činnost vyvrcholila v srpnu 1400 rozhodnutím o sesazení Václava IV. z římského trůnu s odůvodněním, že jde o krále „nepotřebného a nečinného i nedbalého“. Jeho nástupcem se stal Ruprecht III. Falcký (ani on ale v řešení světských i církevních problémů v říši neuspěl).

Své sesazení Václav neuznal a titul římského krále používal nadále. V letech 1402–03 byl Václav vězněn z podnětu bratra Zikmunda a internován ve Vídni. Tentokrát byl zajat v královském domě na Starém Městě a odvezen opět přes Český Krumlov na hrad Schaunberg v Horních Rakousích. Po útěku byl v letech 1403–1405 donucen postupně uznávat další a další požadavky vyšší šlechty. Politická nestabilita a morová epidemie z konce 14. století byly hlavními příčinami ekonomického propadu Českého království. Rostlo sociální napětí a dovoz zboží.

Když se v roce 1409 sešel v Pise církevní koncil, uznal znovu Václava IV. za římského krále, aniž by se fakticky ujal vlády. Roku 1410 byl proti němu zvolen králem jeho bratr Zikmund.

Václav IV. a husitství[editovat | editovat zdroj]

Václav IV. v době konání Kostnického koncilu 1415[1]

Václav IV. zpočátku podporoval Jana Husa, což vyvrcholilo roku 1409 Dekretem kutnohorským. Kritika prodeje odpustků, který znamenal přínos také pro královskou pokladnu, je odcizila – roku 1412 Václav zaštítil prodej odpustků.

Ani odsouzení Husa jako kacíře a naléhání koncilu i Zikmunda, aby zasáhl proti „sílícímu kacířství“ v Českém království, nedokázaly Václava IV. vyburcovat k jednoznačnému postoji.[1] Stále více se uchyloval do ústraní, kde ho také zastihla zpráva o první pražské defenestraci. To u něj vyvolalo záchvat mozkové mrtvice nebo snad epilepsie. 16. srpna 1419 Václav IV. zemřel na Novém hradě u Kunratic. Druhá Václavova manželka Žofie nechala pohřbít jeho pozůstatky v klášteře na Zbraslavi.

Klášter byl však za husitských válek (10. srpna 1420) husity pod vedením plzeňského kněze Václava Korandy vypleněn a královo tělo dokonce vytaženo z hrobu.

Táboři se vlámali i do hrobky královské, a vyňavše tělo krále Václava IV. z rakve, tropili s ním žerty ohavné, aby pozdě na noc, opilí vínem klášterním, s trofejemi rozbitých obrazů a mnišských kápí vraceli se do Prahy...
— Josef Pekař

Teprve v roce 1424 byl Václav slavnostně uložen v hrobce českých králů pod svatovítským chrámem po boku Karla IV. Václav zemřel bezdětný a jeho nástupcem jako český král se stal Zikmund Lucemburský.

Obě Václavova manželství zůstala bez potomků. Nejsou známí ani jeho levobočci, ačkoliv byl stejně náruživý jako většina mocných mužů té doby. Neplodná manželství byla takříkajíc rodovou indispozicí Lucemburků. Králův strýc Václav Lucemburský zemřel bez legitimních potomků stejně jako Václavovy sestry Markéta, Kateřina, Alžběta a anglická královna Anna. Václavovi moravští bratranci Jošt Moravský a Prokop Lucemburský rovněž děti neměli. Další členové rodu Jan Zhořelecký a Zikmund měli každý pouze po jedné legitimní dceři. Také Václavova sestra Markéta měla jen jednu dceru. Někteří mužští příslušníci rodu Lucemburků však zanechali početné potomky z levého boku.

Václavův ledňáček a lazebnice z bordury Bible Václava IV.

Historický obraz Václava IV.[editovat | editovat zdroj]

Když se Vojtěch Raňkův z Ježova na pohřbu Karla IV. zmínil o tom, že české země čekají těžké časy, netušil[zdroj?], jak hlubokou má pravdu. Karel se dočkal dědice až po své čtyřicítce a zahrnoval Václava přehnanou přízní, znásobenou po úmrtí matky (1362). Jeho vychovatelem byl Arnošt z Pardubic a po něm Jan Očko z Vlašimi, z Václava se díky jejich péči stal vzdělaný, ale nesamostatný a nerozhodný člověk.

Václav IV. se zejména v německé bibliografii objevuje jako lenivý král a opilec, to by se ale dalo říct o každém druhém středověkém panovníkovi[zdroj?]. Problémy, které nakonec vedly až k vypuknutí husitských válek, byly způsobeny společenskými i klimatickými změnami v Evropě a začaly už v posledních letech vlády Karla IV.

Václav IV. se dlouho netěšil velkému zájmu historiků, téměř všechna díla pojednávající o době jeho vlády sledují spíše ideologický vývoj Čech či vznik a vývoj husitství. Zprávy z doby Václavovy vlády jsou ovšem víceméně strohé. Václav IV. si byl vědom svých neúspěchů a neměl zájem na svém dvoře podporovat kronikářství.

Zahraniční kronikáři se "kacířského" krále snažili vylíčit především ve špatném světle. Soudobí kronikáři, kteří Václava skutečně poznali, ho líčí mnohem příznivěji. Jeho současník, brabantský kronikář a diplomat Edmund de Dynter, se kterým se osobně setkal, ho popisuje jako výborného společníka, moudrého a zdvořilého knížete. Zdůrazňuje i jeho vzdělanost, sečtělost a znalost cizích jazyků. Václav IV. nechal vytvořit Bibli Václava IV. Byl také doposavad nejdéle vládnoucím českým panovníkem a překonán byl teprve o sto let později králem Vladislavem II. Jagellonským (1471 - 1516). V době jeho vlády byly dokončeny mnohé významné stavby, které byly v době smrti Karla IV. pouze rozestavěné.

Genealogie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b LÜTZOW, František. The life & Times of Master John Hus [online]. Londýn: J.M.Dent & Co., 1909. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV.a 1310-1402. Praha : Paseka, 2003. 694 s. ISBN 80-7185-501-4.  
  • BOBKOVÁ, Lenka; BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české IV.b 1310-1402. Praha : Paseka, 2003. 583 s. ISBN 80-7185-551-0.  
  • BOBKOVÁ, Lenka; ŠMAHEL, František, a kol. Lucemburkové : česká koruna uprostřed Evropy. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 886 s. ISBN 978-80-7422-093-7.  
  • ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1378-1437. Lucemburkové na českém trůně II. Praha : Libri, 2000. 438 s. ISBN 80-85983-98-2.  
  • ČECHURA, Jaroslav; ŽŮREK, Václav. Lucemburkové : životopisná encyklopedie. České Budějovice : Veduta, 2012. 260 s. ISBN 978-80-86829-69-2.  
  • ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437. Praha : Paseka, 2000. 790 s. ISBN 80-7185-296-1.  
  • GADE, John Allyne. Luxembourg in the Middle Ages. Luxembourg : E. J. Brill, 1951. 251 s. (anglicky)  
  • HLAVÁČEK, Ivan. Václav IV. In RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 209-221.
  • HOENSCH, Jörg Konrad. Lucemburkové : pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308–1437. Praha : Argo, 2003. 304 s. ISBN 80-7203-518-5.  
  • NEJEDLÝ, Martin. Václav IV. a panská jednota. Část první, Barvy všecky. Historický obzor. 1999, roč. 10, čís. 11/12, s. 242-249. ISSN 1210-6097.  
  • NEJEDLÝ, Martin. Václav IV. a panská jednota: Část druhá - Králová koruna krásná jest věc, ale těžká. Historický obzor. 2000, roč. 11, čís. 1/2, s. 8-15. ISSN 1210-6097.  
  • NEJEDLÝ, Martin. Václav IV. a panská jednota: Část třetí - "Račiž, králi, poslúchati--". Historický obzor. 2000, roč. 11, čís. 3/4, s. 68-75. ISSN 1210-6097.  
  • NODL, Martin. Dekret kutnohorský. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 452 s. ISBN 978-80-7422-065-4.  
  • RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého : od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6.  
  • SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol. Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München : Beck, 2003. 624 s. ISBN 3-406-50958-4. (německy)  
  • SPĚVÁČEK, Jiří. Václav IV. 1361–1419. K předpokladům husitské revoluce. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1986. 773 s.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Karel IV.
Znak z doby nástupu Římský král
Václav Lucemburský
13781400
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Ruprecht Falcký
Předchůdce:
Karel IV.
Znak z doby nástupu Český král
13781419
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Zikmund Lucemburský
Předchůdce:
Jošt Moravský
Znak z doby nástupu Moravský markrabě
14111419
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Zikmund Lucemburský
Předchůdce:
Václav Lucemburský
Znak z doby nástupu Lucemburský vévoda
Václav II.
13831388
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Jošt Moravský
Předchůdce:
Ota V. Líný
Znak z doby nástupu Braniborský kurfiřt
Václav
13731378
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Zikmund