Budyšín

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Budyšín
Bautzen/Budyšin
Letecký pohled na centrum (2005)
Budyšín – znak
znak
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 204 m n. m.
Časové pásmo UTC +1
Stát Německo Německo
spolková země Sasko Sasko
zemský okres Budyšín (Landkreis Bautzen)
Administrativní dělení 25 místních částí
Budyšín na mapě
Poloha okresního města Budyšín v rámci zemského okresu Budyšín
Budyšín
Budyšín
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 66,62 km²
Počet obyvatel 39 963[1] (31. 12. 2016)
Etnické složení Němci 98,4 % (státní příslušnost)[2]
Náboženské složení Protestantství 20,8 %
Římskokatolická církev 7,9 %[2]
Správa
Status velké okresní město
Primátor Alexander Ahrens (SPD)
Vznik 9. století
Oficiální web www.bautzen.de
Adresa obecního úřadu Fleischmarkt 1
02625 Bautzen
Telefonní předvolba 03591, 035935
PSČ 02625
Označení vozidel BZ, BIW, HY, KM
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Budyšín (německy Bautzen, hornolužickosrbsky zvuk Budyšin, polsky Budziszyn; do 3. června 1868 oficiálně Budissin) je velké okresní město v německé spolkové zemi Sasko, které leží na horním toku řeky Sprévy ve stejnojmenném zemském okresu. Se svými přibližně 40 000 obyvateli je druhým největším městem Horní Lužice a zároveň její historickou metropolí. Sídlí zde významné kulturní a spolkové instituce Lužických Srbů, k nimž se dnes hlásí asi 5–10 % obyvatel města. V historickém centru se nacházejí hodnotné památky (hrad Ortenburg a část hradeb, obranné věže, kostely a dominanta města: tzv. simultaneum – konkatedrála sv. Petra, kterou využívá katolická i evangelická církev).

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Město leží na řece Sprévě uprostřed historického území Horní Lužice. Nejbližšími velkými městy jsou Drážďany (přibližně 50 kilometrů na západ), Chotěbuz (přibližně 60 kilometrů na sever) a Zhořelec (přibližně 40 kilometrů na východ). Severně od města se nachází údolní přehrada vybudovaná v roce 1974. Na jejím místě dříve stály vesnice Malsitz (Małsecy) a Nimschütz (Hněwsecy). Asi osm kilometrů jižně od města protéká Spréva z Hornolužické vrchoviny v údolí mezi vrchy Drohmberg (Lubin) a Mönchswalder Berg (Mnišonc).

Geologie[editovat | editovat zdroj]

Základem podloží v oblasti města je lužický granodiorit. Ten se částečně se nachází v blízkosti povrchu v oblasti vrchů a kopců, v údolní Sprévy se pak objevuje ve formě otevřených skalních útvarů. Během středního pleistocénu byly hory překryty pískovými a štěrkovými sedimenty. Ty jsou blízko povrchu zvláště v místní části zvané Salzenforst (Słona Boršć). Jak lužického granodioritu, tak i štěrku a písku se v městské oblasti Budyšína stavebně využívá. Půda se zde skládá převážně ze sprašové hlíny. Nejvyšší bod historické městské oblasti se nachází mezi dómem a radnicí (219 m n. m.). Nejvyšší vyvýšeninou z celé dnešní rozlohy města je vrch Chorberg (268 m n. m.). Naopak nejnížeji položeným místem je vesnice Niederkaina (Delnja Kina).

Rozšiřování města[editovat | editovat zdroj]

Budyšínské staré město se rozprostírá na skalní plošině nad Sprévou, jehož vrcholem je hrad Ortenburg. Původně bylo ohraničeno městskými hradbami. Později vystavěné nové čtvrti na východě města se přimykají k někdejším hradbám. Po jejich odstranění se město rozšířilo východním i západním směrem. V sedmdesátých letech 20. století byly na východě vybudovány nové části Gesundbrunnen a Allende­viertel. Od roku 1990 bylo potom začleněno několik sousedních obcí. Rozloha města je 66,63 km², hustota osídlení na území města je 635 obyvatel/km².

Městské části[editovat | editovat zdroj]

Mapa městských částí Budyšína

Budyšín se dělí na 25 městských částí (v závorce jsou uvedeny názvy v hornolužické srbštině). Vlastní jádro s téměř 35 000 obyvateli se skládá z prvních šesti uvedených částí:

  • Innenstadt (Nutřkowne město) – Historické jádro Budyšína, ohraničené linií bývalých vnějších hradeb, zahrnuje středověké území města rozšířené o oblasti ze 14. století, které se k původnímu centru přimykají na východě a na jihu. Žije v něm 5 516 obyvatel.
  • Nordostring (Sewjerowuchodny wobkruh) – Nachází se severně a východně od centra a z větší části je tvoří měšťanské domy z 19. a z počátku 20. století. Po usnesení městské rady z roku 2006 byla tato městská část spojena s oblastmi na sever od starého města a vznikla tak nejlidnatější městská část Budyšína s 10 810 obyvateli.
  • Gesundbrunnen (Strowotna studnja) – Nově vystavěná oblast na severovýchodě ze sedmdesátých let 20. století. Od roku 2006 jsou četné pozemky, které původně patřily k Gesundbrunnen, začleněny pod čtvrť „Nordostring“, proto má dnes již jen 7 325 obyvatel.
  • Westvorstadt (Zapadne předměsto) – Představuje část původního města západně od Sprévy, které bylo často označováno jako „Nové město“. K němu byla připojena historická vesnice Seidau, která se nachází bezprostředně na sever od čtvrti Innenstadt a hradu Ortenburg. Má 3 438 obyvatel.
  • Südvorstadt (Južne předměsto) – Leží jižně od železniční trati „Dresden–Görlitz“ u čtvrti Innenstadt. Žije v něm 1 730 obyvatel.
  • Ostvorstadt (Wuchodne předměsto) – Nachází se na jihovýchodě od centra a sestává převážně z měšťanských domů z 19. století a počátku 20. století podobně jako sídliště z třicátých let Strehla (Třělany) a o něco novější Allendeviertel (5 916 obyvatel).
  • Teichnitz (Ćichońca) – Skládá se ze začleněných vesnic Teichnitz (Ćichońca), Neuteichnitz (Nowa Ćichońca), Neumalsitz (Nowe Małsecy) a Oehna (Wownjow); 347 obyvatel.
  • Burk (Bórk) – Vesnice v severovýchodní části města na břehu budyšínské přehrady; 620 obyvatel.
  • Niederkaina (Delnja Kina) – Místní část na severovýchodě Budyšína; skládá se z vesnic Niederkaina (Delnja Kina) a Basankwitz (Bozankecy), 507 obyvatel.
  • Nadelwitz (Nadźanecy) – Místní část na východě města, která sestává z vesnice Nadelwitz (Nadźanecy) a větších orných a lesních ploch; 304 obyvatel.
  • Auritz (Wuricy) – Území zvané Auritz na jihovýchodu města bylo původně součástí obce Kubschütz. V roce 1999 bylo začleněno do Budyšína a dnes jsou vesnice Auritz a částečně Jenkwitz (Jenkecy) novou mětskou částí s 457 obyvateli.
    Stará vodárna, kostel sv. Michala
  • Oberkaina (Hornja Kina) – Místní část na jihu města, sestávající z vesnic Oberkaina (Hornja Kina) a Boblitz (Bobolcy); 848 obyvatel.
  • Stiebitz (Sćijecy) – Skládá se z vesnic Stiebitz (Sćijecy) a Rattwitz (Ratarjecy) v západní části města; 533 obyvatel.
  • Salzenforst (Słona Boršć) – Území vzdálené asi 4 km severozápadně od centra. Od roku 2007 oficiální městská část; 287 obyvatel.
  • Bolbritz (Bolborcy) – Území, které se nachází asi 6 km severozápadně od centra. Městská část od roku 1999; 133 obyvatel.
  • Bloaschütz (Błohašecy) – Území průmyslové oblasti „Bautzen-Salzenforst“; 123 obyvatel.
  • Döberkitz (Debrikecy) – Území vzdálené asi 6 km západně od centra. Od roku 2007 oficiální městská část; 70 obyvatel.
  • Löschau (Lešawa) – Nejzápadnější a nejmenší městská část Budyšína; 30 obyvatel.
  • Oberuhna (Horni Wunjow) – Místní část, kterou tvoří Oberuhna a Niederuhna (Delni Wunjow); celkem 95 obyvatel.
  • Schmochtitz (Smochćicy) – Obec se nachází asi 6 km severozápadně od centra města. Od roku 2007 je městskou částí; 53 obyvatel.
  • Temritz (Ćemjercy) – Temritz leží asi 4 severozápadně od centra, patří k Budyšínu od roku 1999. Má 65 obyvatel.
  • Großwelka (Wulki Wjelkow) – Bezprostředně na západ od Kleinwelky; 246 obyvatel.
  • Kleinwelka (Mały Wjelkow) – Dříve samostatná obec na severu území města; 763 obyvatel.
  • Kleinseidau (Zajdowk) – Obec jižně od Kleinwelky, strukturálně s ní spojená; 149 obyvatel.
  • Lubachau (Lubachow) – Vesnice nacházející se západně od budyšínské přehrady; 89 obyvatel.[3]

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

V oblasti města Budyšína převažuje kontinentální vnitrozemské podnebí s maritimními vlivy. Jsou pro ně typická chladná vlhká jara a léta, dlouhý teplý podzim a zima s velmi častými, ale spíše krátkými sněhovými obdobími (necelých 50 sněžných dní). S průměrnou roční teplotou 8,5 ° C a s průměrnými ročními srážkami 600 až 650 mm má Budyšín středně suché klima. Území města leží v nejteplejších oblastech na jihu Saska. V údolí Sprévy převládají především v zimě často silné jižní větry, vanoucí z Čech a sílící v úzkém údolí Sprévy. Již ve středověku byl Budyšín známý pro své zdravé povětří, což dokládá i přísloví: „Když vítr neví, kudy kam, fouká přes Budyšín.“ (Weiß der Wind mal nicht wohin, weht er über Budissin.).

Dne 7. srpna 2010 došlo na Sprévě a četných dalších vodách v Budyšíně a okolí k největší povodni za více než 100 let.[4]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Název města[editovat | editovat zdroj]

Dvojjazyčné místní značení v městské části Niederkaina s nápisem v němčině a hornolužické srbštině
Německo-srbský název ulice v městské části Innenstadt

Poprvé byl název města zmíněn v roce 1002 jako civitas Budusin. Původ tohoto jména je nejasný: někteří odborníci se kloní k názoru, že vychází z praslovanského základu „bud“, „bod“ nebo „budeč“, tedy „místo na hranici“, jinou rozšířenou variantou je to, že sídliště bylo pojmenováno podle slovanských knížat jména Budissentius (popř. Budestaus). Mohlo být však odvozeno také z ženského jména „Budiša“ nebo „Budy“ (sídliště z chatrčí). Jedna budyšínská pověst potom praví, že v místě, kde dnes leží Budyšín, se během cesty zastavila těhotná kněžna a ke svému překvapení tu přivedla na svět dítě. Přispěchal k ní její manžel a zeptal se: „Bude syn?“[5] Až do 15. století se v písemných dokumentech objevují téměř výhradně následující varianty: Bawdysen, Baudyssen, Paudescheyn, Baudissyn, Budessen, Baudissin, Bauwdiczen, Buditcynn a Bawdycyn. Tento původní název dodnes žije v hornolužické i dolnolužické srbštině, v češtině a polštině. Od poloviny 15. století byly stále častěji používány germanizované varianty, jmenovitě Bucen (1450), Boytzen (1512), Pautzen (1519) a roku 1523 poprvé Bautzen. Až do 19. století zde usazené obyvatelstvo užívalo obě takto vzniklá jména Budissin a Bautzen paralelně, přičemž název Budissin byl vyhrazen pro úřední písemnosti. 3. června 1868 bylo na základě saského ministerského dekretu město přejmenováno na Bautzen.[6] Toto jméno bylo na počest městu přiděleno asteroidu „(11580) Bautzen“. Označení „Bautzen/Budyšin“ nese také jeden vlak Intercity-Express.

Pravěk a raný středověk[editovat | editovat zdroj]

Pohled shora na hrad Ortenburg

Okolí města patří k nejdéle osídleným oblastem Horní Lužice, v údolí Sprévy a tedy v městské části Burk (Bórk) na severovýchodu a poblíž vsi Niedergurig (Delnja Hórka) jsou doložena lidská sídla již v období mladšího paleolitu, ale také v neolitu, době bronzové a železné. Ve 3. století n.l. v krajině pobývaly východogermánské kmeny. Od 7. století se v oblasti začal usazovat slovanský kmen Milčanů. V roce 1002 je pak Ortenburg v Budyšíně poprvé písemně zmíněn jako budusin civitatem u kronikáře Dětmara z Merseburku coby hlavní centrum Horní Lužice a zároveň středisko Milčanů.[7] To bylo právě v tomto roce dobyto polským knížetem Boleslavem Chrabrým a zůstalo až do roku 1031 v polských rukou. V roce 1018 byla v Ortenburgu podepsána mírová smlouva mezi Svatou římskou říší a Polskem (Budyšínský mír). V následujícím období se rozvinulo východně od hradu ve městě Budyšíně, které výrazně profitovalo z polohy Via regia u přechodu nad Sprévou, důležité dopravní spojení mezi Rýnem a Slezskem, které zároveň leželo na trase Via Francigena. Roku 1031 Budyšín znovu vstoupil do Svaté říše římské. Král Jindřich IV. po svém vítězství nad Sasy v roce 1081 daroval budyšínský kraj jako říšské léno českému knížeti Vratislavu II., jenž jej zase předal jako věno Wiprechtu von Groitzsch, který se oženil s jeho dcerou. Když v roce 1153 Wiprechtův syn Heinrich von Groitzsch zemřel bezdětný, připadl Budyšín zpět českému králi. Od roku 1143 do roku 1156 podléhala tato oblast markraběti míšeňskému Konradu I. z rodu Wettinů. V období 1158–1243 ovládali Lužici čeští králové jako svou vedlejší zemi. Budyšínský kraj byl až do 15. století označován jako Horní Lužice. Nejpozději v roce 1213 obdržel Budyšín městská práva (někteří badatelé hovoří o roku 1157, pravděpodobně šlo o postupné udělování různých práv), roku 1240 zde byl založen františkánský klášter. Po svatbě braniborského markraběte Otty III. s dcerou českého krále Václava I. v roce 1243 přešla Horní Lužice jako zástava Askáncům a roku 1283 byla přeměněna na přímé říšské léno.[8] V roce 1268 byla pod braniborským markrabětem ve městě oficiálně zřízena mincovna, kterou v témže roce doplnila nově založená mincovna zhořelecká, s níž se měla v ražbě každý rok střídat.

Budyšín pod českou vládou[editovat | editovat zdroj]

Obléhání Budyšína Janem Jiřím I. Saským v září roku 1620

V roce 1320 vymřela braniborská linie Askánců, proto Budyšín opět připadl k Čechám. Roku 1326 je v pramenech saského archivu poprvé zmíněn Johannes de Boudissin pocházející z původně míšeňského rodu, který na hradě působil v ministerských službách. V roce 1346 byl pod vedením Budyšína založen svazek Hornolužického šestiměstí, který hrál v následujících staletích významnou roli v dějinách této oblasti. Roku 1405 došlo ke vzpouře řemeslníků proti městské radě Budyšína, která byla potlačena až po zásahu českého krále Václava IV. V roce 1429 a 1431 byl Budyšín neúspěšně obléhán husity. Měšťany údajně zachránil archanděl Michael, proto byl na jeho počest zřízen kostel sv. Michala. V rozmezí let 1469 a 1490 patřil Budyšín na základě Olomoucké smlouvy z roku 1479 spolu s dalšími vedlejšími zeměmi Uhersku. Na to ještě dnes upomíná reliéf na východní straně Matyášovy brány, na němž je vypodobněn uherský král a katolickými stavy zvolený český vzdorokrál Matyáš Korvín. Po jeho smrti se stala Lužice opět součástí českého království. Ortenburg byl pod českou vládou až do roku 1635 sídlem úřadu zemského správce. Z počátku 16. století pochází srbská měšťanská přísaha („Burger Eydt Wendisch“) – nejstarší písemné svědectví o hornolužické srbštině. V letech 1520–1525 se ve městě prosazovala reformace. Kolegiátní kapitula sv. Petra však zůstala, tak jako český zeměpán, katolická a nejpozději od roku 1567 byla katolickou biskupskou administraturou pro obě Lužice a míšeňské biskupství. Roku 1547 potrestal Ferdinand I. Habsburský šestiměstí odebráním privilegií a konfiskacemi pozemků (tzv. „Pönfall“) za nedostatečnou podporu katolické strany ve Šmalkaldské válce. V letech 1599–1604 docházelo v Budyšíně k pronásledování čarodějnic: v těchto procesech byly obviněny tři osoby, dvě ženy byly sťaty.[9] Za třicetileté války bylo město několikrát obléháno Albrechtem z Valdštejna i saskými a švédskými vojsky. 2. května 1634 nechal před svým odchodem císařský plukovník Svobodný pán von der Goltz v listopadu dobyté město vypálit. 700 obyvatel při tom přišlo o život.[10] V roce 1635 připadlo markrabství Horní Lužice Sasku. V roce 1638 byla postavena první nemocnice jako tzv. Neuhaus na dnešní Behringstraße.[11]

Budyšín pod saskou vládou[editovat | editovat zdroj]

Pohled z věže dómu na staré město směrem k vrchu Czorneboh

Roku 1678 byl na základě významu markrabství Horní Lužice ve městě zřízen kurfiřtský vrchní poštovní úřad. Bylo to zřetelné uznání Budyšína jako hlavního města markrabství uvnitř Saska: privilegium, které dostalo kromě Budyšína jen Lipsko. 22. dubna 1709 došlo k druhému velkému požáru v dějinách Budyšína, který zničil velké části města a natrvalo změnil jeho panorama. Teprve v roce 1780 byla založena Dobrovolná občanská hasičská společnost (Freiwillige Bürger Feuer Compagnie), která je dnes jednou z nejstarších v Sasku. V 19. století se odehrál nejslavnější budyšínský kriminální případ Jana Karáska (1765–1809), vůdce loupežnické bandy působícího na pomezí Čech a Lužice, který byl v letech 1800–1803 vězněn ve věži vodárny na Ortenburgu. Jeho případ poskytl látku či inspiraci mnohým dílům a znázorněním. Byl nazýván „saským Rinaldem“, což je asociace s románovým bestsellerem Rinaldo Rinaldini od Christiana Augusta Vulpia (1762–1827). V novější době jej znovu ztvárnil Egon Erwin Kisch ve své knize Pražský pitaval. V průběhu osvobozovacích válek se potom u Budyšína v roce 1813 (na dnešním území města a na místě sousedních vesnic na východě) odehrála bitva mezi protinapoleonskou koalicí a Francouzi, která skončila vítězstvím Napoleonových vojsk. V prosinci 1832 byla založena městská spořitelna, v roce 1868 pak byl „Budissin“ přejmenován na Bautzen. Stavba Saské zemské věznice (Bautzen I) byla dokončena v roce 1904 a podle plánu začala plnit svůj účel. V lidovém jazyce se tato instituce nazývá „žlutá bída“ (Gelbes Elend) kvůli použitému žlutému slínku. Zároveň bylo vytvořeno zadržovací středisko Bautzen II, které patří okresnímu soudu. Přibližně ve stejnou dobu, v roce 1900, vystavěla izraelská náboženská obec židovský hřbitov na Muskauer Strasse před městem. Bohoslužby obce se konaly v pronajatých místnostech. V roce 1915 saské úřady zrušily Budyšínské hejtmanství, takže město bylo bez okresu, dokud nevznikl Zemský okres Budyšín v roce 1946.

1918–1949[editovat | editovat zdroj]

Pohled na město
Pohled na staré město ze severozápadu

V roce 1921 se stal Budyšín sídlem míšeňského biskupství. Ve svatodušním týdnu roku 1933 se konaly oslavy tisíce let, po které měla Horní Lužice přináležet k německému říšskému území. Tyto oslavy se odvolávaly na jízdu Jindřicha I. Ptáčníka do Dolní Lužice kolem roku 932. Tím mělo být vytvořeno volné spojení s Horní Lužicí. Během období nacionálního socialismu bylo ve městě zatčeno mnoho politických odpůrců, socialistů a komunistů, ale také svědků Jehovových. V březnu 1933 sloužil Měděný hamr (Kupfer- und Aluminium-, Walz-, Draht- und Hammerwerk C.G.Tietzens Eidamm) na Talstrasse jako Tábor ochranné vazby (Schutzhaftlager) pro 500 německých a srbských odpůrců Hitlerova režimu. Ke stejnému účelu sloužily i dům odborů na dnešní Dr.-Maria-Grollmuß-Straße a dům v Lauenstraße 33. Ernst Thälmann byl v letech 1943/44 před transportem do koncentračního tábora Buchenwald vězněn v objektu Bautzen I. Také v zadržovacím středisku Bautzen II byla internována řada politických vězňů např. Julius Fučík. Na jihu města – přímo u Sprévy – se nacházel Pobočný tábor koncentračního tábora Groß-Rosen, v němž 1000 až 1500 vězňů, převážně Židů, vykonávalo nucené práce při výrobě zbraní pro Waggonbau- und Maschinenfabrik vorm. Busch (Wumag), součást Flickova koncernu. Za Výmarské republiky i v období nacionálního socialismu byl Budyšín rovněž sídlem státního dozoru nad národním hnutím Lužických Srbů, tzv. Wendského oddělení (Wendenabteilung). Za druhé světové války utrpělo město zvláště mezi 19. a 26. dubnem 1945 značné škody. Byly zničeny báně Lauské věže (Lauenturm / Lawska wěža) a kostela sv. Michala, téměř všechny mosty byly vyhozeny do povětří, železniční viadukt ovšem až po 4. květnu. Dne 26. dubna 1945 proběhl v bitvě o Budyšín poslední větší německý tankový útok druhé světové války; město bylo dobyto zpět a až do kapitulace zůstalo v německých rukou.

Kostel sv. Michala, 1952

S koncem druhé světové války se stala zemská věznice v Budyšíně zvláštním táborem sovětské okupační mocnosti a jejího Lidového komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD), resp. „Zvláštním táborem č. 4“ (od konce roku 1948 č. 3). V budovách byli umístěni vězni odsouzení sovětským vojenským soudem, zatímco takzvaní „internovaní“, tj. vězni bez rozsudku, byli ubytovaní venku v dřevěných barácích. Při celkovém obsazení 27 300 vězňů a průměrné vytíženosti cca 6500 internovaných přišlo podle registrace v táborových kartotékách sovětského vedení tábora v letech 1945–1950 o život nejméně 3000 lidí. Jejich jména jsou uvedena v budyšínské knize mrtvých, kterou publikoval Památník Budyšín.[12] Existují odhady, které uvádějí mnohem vyšší počty. Podle průzkumu organizace Bautzen-Komitee zemřel v táboře každý třetí vězeň na následky hladu a nemocí. Podle zpráv očitých svědků jsou mrtví údajně pochováni na „Karnickelbergu“. Při průzkumných výkopech byly však v roce 1992 v bezprostřední blízkosti tábora nalezeny kosterní pozůstatky jen 247 mrtvých. Podle jedné teorie byl „Karnickelberg" v oblasti, kterou zaplavila přehrada. Nejméně 4 000 budyšínských vězňů bylo deportováno do sovětských táborů na nucené práce.[13][14] Během tohoto období bylo v budyšínských věznicích zadrženo mnoho odpůrců režimu, např. spisovatelé Walter Kempowski a Erich Loest. V roce 1992 byl objekt Bautzen II uzavřen. Dnes se tu nachází Památník Budyšín.

Památník Budyšín

Za časů NDR[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1949 se Budyšín rozvíjel ve město vědy a průmyslu. Usídlily se zde velké podnikyVEB Waggonbau Bautzen“ (nyní Bombardier Transportation), továrna na řezací stroje „Perfecta“, telekomunikační společnost, kombinát na výrobu stavebních hmot, vysoká odborná strojírenská škola, Srbský učitelský institut a Institut pro srbský folklór coby pobočka Akademie věd NDR. Kulturní dům „Mezinárodní solidarita“, který existoval od roku 1953 do roku 1963, byl zařízením pro kulturní a všeobecnou podporu západních dezertérů. V roce 1975 bylo vystavěno Německo-srbské divadlo. Roku 1979 pak bylo sídlo katolického biskupství přeloženo do Drážďan.

Po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

V roce 1990 se Budyšín stal stanovištěm Důstojnické vysoké školy Otto Lilienthala. Roku 1991 bylo opět obnoveno Hornolužické šestiměstí a Nadace pro srbský lid. 1. září 2002 oslavil Budyšín slavnostním průvodem 1000 let od první písemné zmínky.

Během migrační krize vzbudilo město pozornost násilnými činy proti uprchlíkům a uprchlickým ubytovnám. Saský úřad pro ochranu ústavy poukázal v roce 2015 na to, že v Zemském okrese Budyšín jsou aktivní pravicoví extrémisté.[15] 21. února 2016 byl neznámými osobami zapálen bývalý hotel „Husarenhof“, který byl určen jako ubytovací zařízení pro žadatele o azyl. Přihlížející při tom vyjádřili „neskrývanou radost“.[16][17] 13. prosince 2016 bylo vrženo pět Molotovových koktejlů do areálu azylové ubytovny.[18]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Budyšín byl v raném středověku jedním z největších měst středního Německa. Přibližně od 15. století však vývoj obyvatelstva stagnoval. Relativně pozdní industrializace přinesla nové impulzy a také za časů NDR město zaznamenalo přírůstek obyvatelstva. Od politické změny v roce 1990 se populace snížila z 52 000 (1989) na přibližně 40 000 kvůli obyvatelům, kteří se vystěhovali, a nízké porodnosti. Od roku 2000 se však tento klesající trend výrazně zpomalil. Dnes je Budyšín podle populace osmým největším městem Saska. Od historických dob zde žijí Lužičtí Srbové, potomci slovanských zakladatelů města z kmene Milčanů. Od 11. století se sem stěhovali německy hovořící obyvatelé především z Franska a Hesenska. O podílu jednotlivých národnostních skupin je málo známo. Podle pramenů z roku 1400 mohli Lužičtí Srbové tvořit jednu třetinu obyvatelstva (zde je však nutné brát v úvahu také asimilaci a smíšené rodiny). V současné době je srbská populace v Budyšíně mezi 5 a 10%. Podíl Němců se srbskými předky je mnohem vyšší, ale také mnoho Srbů má německé předky. Katoličtí Srbové mají v současnosti mírně vyšší porodnost než Němci. V době protireformace pak do Horní Lužice a Budyšína emigrovalo rovněž mnoho protestantských Čechů.

Politika[editovat | editovat zdroj]

Budyšínská radnice
Měšťanské domy na západní straně náměstí

Primátor a zastupitelstvo[editovat | editovat zdroj]

Od srpna 2015 je primátorem města Alexander Ahrens (SPD). Ten vystřídal Christiana Schramma (CDU), který byl starostou od roku 1990, od roku 1995 pak působil jako primátor. Ahrens, který byl tehdy ještě bez stranické příslušnosti, porazil ve volbách v roce 2015 jako společný kandidát SPD, Die Linke a Bürger Bündnis Bautzen se 48,1 % kandidáta CDU Mathiase Knaaka (35,3 %).[19] Robert Böhmer (hospodářství, finance, vzdělání a sociální věci) a Juliane Naumann (výstavba) jsou dalšími starosty odpovědnými za dílčí oblasti. Městská rada Budyšína je složena z 34 členů. Zasedá buď na radnici, nebo v Gewandhausu. Kromě toho existují čtyři místní rady (Niederkaina, Stiebitz, Kleinwelka, Salzenforst-Bolbritz), jejichž čestní členové jsou voleni na pět let. Složení městské rady je následující:

CDU Die Linke Bürger Bündnis Bautzen (BBBz) SPD FDP NPD Svaz 90/Zelení PEGASUS Bautzen direkt Celkem
2009[20] 13 7 3 3 3 1 1 2 1 34
2014[21] 13 7 4 4 2 2 1 1 - 34

Znak[editovat | editovat zdroj]

Městský znak patrně vychází z korouhve Wiprechta von Groitzsch z 11. století (kolem roku 1080), ačkoliv jeho původ není zcela objasněn. Skládá se ze štítu (který se někdy samostatně používá jako znak), přilby, ozdoby přilby (obsahující ozdobné prvky křídla a opakování štítu) a pokrývkou přilby, která štít úponkovitě rámuje. Mezi ozdobou a přilbou se od 13. století nachází trojitá koruna. Používání tohoto znaku je doloženo od roku 1378. Jádrem znaku a jeho nejstarší částí je štít, na němž je zlatá popř. žlutá hradba na modrém poli, patrně budyšínská městská hradba, která zaujímá polovinu štítu zakončenou třemi cimbuřími. Kvůli zvláštnímu významu města v raném středověku byly elementy tohoto znaku, zejména štítu, v různých obměnách přejímány do jiných znaků v regionu. Tento erb byl v minulosti používán pro celou Horní Lužici, což lze doložit např. v Praze. Také dnes je tento znak neoficiální znakem celého regionu. Pečeť Budyšína v dobách šestiměstí zahrnovala kromě hradby také dvě věže, bránu s padací mříží a české lvy. Na základě skutečnosti, že je věznice Bautzen I postavena ze žlutých pálených cihel, byla někdy v běžném povědomí identifikována s budyšínským městským znakem.

Chrám sv. Petra
Bohatá věž (Reichenturm / Bohata wěža) na Reichenstraße
Hradní vodárna na Ortenburgu

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1994 tvoří Budyšín společně s městy Görlitz a Hoyerswerda městský svaz regionálních center Saska, tzv. „Oberzentraler Städteverbund“ (OZSV). Toto společenství vzniklo v rámci státního rozvojového plánu a zabývá se rozvojem infrastruktury, ekonomickou stabilizací regionu a regionálním marketingem.

Kultura a pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Kostely[editovat | editovat zdroj]

Mezi věřícími občany města převažují protestanté, třetina obyvatelstva je ovšem bez konfese. Ve městě je největší protestantská komunita v Sasku: církevní farnost sv. Petra. Z ní vzešla komunita „Bautzen-Gesundbrunnen“, která se v roce 1994 stala nezávislou protestantskou farností. Katolická obec sv. Petra patří k největším svého druhu v drážďansko-míšeňském biskupství. Obě křesťanské komunity sdílejí chrám sv. Petra, který je nejstarším simultánním kostelem v Německu a zároveň jedním z největších tohoto typu. Z celkem sedmi kostelů v historickém centru města se pro bohoslužby využívá pět (Chrám sv. Petra, Kostel sv. Michala, Kostel sv. Marie a Marty, Tuchorský kostel (Taucherkirche), Kostel Panny Marie), zbylé dva jsou v ruinách (Mnišský kostel a Kostel sv. Mikuláše). Dále je zde malý klášterní kostel sv. Kláry s moderním designem interiéru od Fredericka Presse, ústavní kostel ve věznici Bautzen I, jedno jako kostel sloužící církevní komunitní centrum se zvonicí v městské části Gesundbrunnen, dvě kaple a menší církevní stavby v některých městských částech, například v Kleinwelce.

  • Chrám sv. Petra (Dom St. Petri / Katedrala swj. Pětra) – Gotický halový chrám, jenž byl postaven v letech 1213–1221, je hlavní dominantou a nejstarší památkou města. Jeho nejstarší dochovanou částí je západní průčelí z konce 13. století, zdobené románsko-gotickým ústupkovým portálem. Ze dvou zamýšlených věží byla postavena pouze jižní. Tato mohutná šestihranná věž, která byla v roce 1664 osazena barokní helmicí, je vysoká 83,7 m. Veřejnosti je přístupná a nabízí se odtud výhled na město i okolí. Samotný halový chrám je pozdně gotickou stavbou z 15. století s typickou síťovou klenbou, má čtyři lodi a nepravidelný, zakřivený půdorys. Katolickou a protestantskou část odděluje přepážka (dnes 1 m vysoká). V protestantské části se dochoval např. dřevěný renesanční oltář, knížecí lóže z roku 1673 a secesní varhany. Někdy se zde pořádají koncerty pro dvoje varhany v obou částech chrámu. V katolické části stojí za pozornost barokní krucifix Balthasara Permosera z roku 1713 a hlavní oltář (1722, s obrazem Petra přijímajícího klíče). Kostel fungoval po obnovení drážďansko-míšeňského biskupství roku 1921 jako katedrála tohoto biskupství.[22]
  • Kostel sv. Michala (Michaeliskirche / Michałska cyrkej) – Tento dnes trojlodní kostel byl podle pověsti vystavěn jako poděkování za záchranu města před husity. Poprvé je zmiňován v roce 1473 jako kaple sv. Michala. Původní kaple tvoří východní část stavby z roku 1495. Do roku 1520 pak byla dokončena klenba a střecha. Uvnitř je oltář, který v roce 1693 vytvořili Stöckel a Kanderbach. Od roku 1619 slouží jako lužickosrbský evangelický kostel, při němž byla zřízena i škola.
  • Kostel sv. Marie a Marty (Maria-und-Martha-Kirche / Cyrkej Marje a Marty) – První zmínka o tomto kostele je z roku 1359, v roce 1382 se jeho jméno objevuje v souvislosti s nemocnicí sv. Marie a Marty. Roku 1870 městská rada rozhodla o jeho zboření a nahrazení dnešní novostavbou od architekta Christiana Schramma v novogotickém slohu. Slouží luteránské farnosti sv. Petra.
  • Tuchorský kostel (Taucherkirche / Tuchorska cyrkej) – Kostel Nejsvětější Trojice byl vysvěcen roku 1599. V jeho sousedství se nacházel špitál. Během napoleonských válek sloužil i samotný kostel jako vojenská nemocnice. V jeho blízkosti je hřbitov o rozloze 7,9 ha.
  • Kostel Panny Marie (Liebfrauenkirche / Cyrkej našeje lubeje knjenje) – Tento jednolodní katolický kostel umístěný před městskými hradbami je patrně druhým nejstarším v Budyšíně. Po staletí sloužil hlavně jako farní kostel katolických Srbů z předměstí a okolních vesnic.
  • Mnišský kostel (Mönchskirche) – Stavba byla zahájena v roce 1240 spolu s komplexem františkánského kláštera. Prvním písemným dokladem ze dne 6. května 1248 je udělení papežského odpustku od Inocence IV. Dne 1. srpna 1401 františkánský klášter zcela vyhořel, ale byl přestavěn. Po dalších požárech se zachovala už jen zřícenina s lomenými okny a portálem. V těsném sousedství je vodárenská věž z roku 1877.
  • Kostel sv. Mikuláše (St.-Nikolai-Kirche / Mikławska cyrkej) – Kostel v severní části města byl postaven v 15. století. Jako součást opevnění byl vypálen za třicetileté války v roce 1634. Zůstalo zachováno obvodové zdivo s integrovanou malou kaplí, uvnitř kterého a v jehož okolí je dnes hřbitov, na němž jsou pohřbeny významné lužickosrbské osobnosti.[22]

Muzea[editovat | editovat zdroj]

  • Museum Bautzen (Muzej Budyšin) – Regionální muzeum Horní Lužice má stálou expozici rozdělenou do tří tematických oblastí: region, město Budyšín a výtvarné umění. Jeho prehistorická a protohistorická sbírka, ale i sbírka umělecká mají nadregionální význam. Součástí této umělecké sbírky je asi 17 000 exponátů od počátku renesance až po současnost. Mezi nejvzácnější díla patří obrazy Lucase Cranacha staršího, Carla Gustava Cara, Franze von Lenbacha, Maxe Liebermanna, Otto Dixe a Carla Lohseho.
  • Sorbisches Museum Bautzen / Serbski muzej Budyšin sídlí v budově Salzhausu na Ortenburgu. Stálá expozice i výstavy informují o historii, původu, jazyce, umění, literatuře, lidových zvycích a tradicích Lužických Srbů v Horní i Dolní Lužici. Se svými circa 23 000 inventarizovanými exponáty je nejvýznamnější muzeální institucí, která se věnuje tomuto tématu. V slavnostním sále muzea probíhají pravidelné kulturní akce.
  • Chrámová pokladnice budyšínské kapituly (Die Domschatzkammer St. Petri) – Nachází se v budově děkanátu budyšínské kapituly. Vedle archivu a knihovny je zde uložena sbírka cenných liturgických předmětů z období pozdní gotiky, baroku a historismu, které byly shromažďovány pro potřeby chrámu a v něm sloužených mší.
  • Stará vodárna (Alte Wasserkunst / Stara wodarnja) – Nachází na okraji starého města poblíž Mlýnské brány. Od roku 1965 slouží jako technické muzeum. Na místě původního kola je dnes vodní turbína, s jejíž pomocí je vodní síla Sprévy využívána efektivněji. Tento objekt nabízí nejen návštěvu strojovny, ale také výhledovou plošinu, na níž ze sklepa vede 184 schodů, s výhledem na střechy Budyšína a Lužickou pahorkatinu.
  • Památník Budyšín (Gedenkstätte Bautzen / Wopomnišćo Budyšin) – Památník je místem připomínání obětí věznic Bautzen I a Bautzen II. Od roku 1993 se nachází v budově bývalého zvláštního záchytného střediska Bautzen II („Stasi-Knast“) v severovýchodní části města. Pamětní místo je pracovištěm Nadace saských památníků na připomínání obětí politické tyranie.
  • V muzeu hořčice jsou vystaveny historické exponáty z dějin budyšínské produkce hořčice.

Stavby[editovat | editovat zdroj]

Děkanát budyšínské kapituly
  • Ortenburg (Hród) – Hrad se nachází ve starém městě na skalnaté plošině nad Sprévou. Po staletí byl kmenovým hradištěm Milčanů a hlavní pevností Horní Lužice, která byla vlastněna příslušnými zeměpány. Vstup do hradu střeží nejmarkantnější stavba celého komplexu: pozdně gotická Matyášova brána s kaplí sv. Jiří. Byla vybudována za vlády uherského krále Matyáše Korvína, který získal Lužici na konci vlády Jiřího z Poděbrad. Na pískovcovém reliéfu je Matyáš vypodobněn tak, že se sedí na trůně a opírá se nohou o českého lva. Hlavní budova v čele hradního nádvoří je dnes renesančně přestavěna, což je patrné zvláště na výrazných štítech. Při prohlídkách města je možno navštívit audienční síň se štukovým stropem z roku 1662, na kterém jsou zachyceny hlavní události z historie Horní Lužice. Za zmínku stojí zdejší kaple z 15. století. V hlavní hradní budově dnes sídlí Saský vyšší správní soud. Pozoruhodnou stavbou je rovněž Hofrichterhaus (Dom dwórskeho sudnika) s filigránovým renesančním komínem. V dalších budovách sídlí srbské muzeum a německo-srbské lidové divadlo, u něhož je vystavena figurální kompozice „Alegorie tragédie“ od sochaře Ernsta Rietschela z roku 1840, která původně patřila k výzdobě dvorního divadla v Drážďanech. Ke hradu vede ulice Schlossstraße lemovaná domy s převážně barokními fasádami, ale se středověkými základy.[22]
  • Děkanát budyšínské kapituly (Domstift Bautzen) – Severně od chrámu stojí budova Děkanátu budyšínské kapituly, jejíž původní dispozice se datuje kolem roku 1500. Koncem 17. století a počátkem 18. století byla dosud jednopatrová stavba rozšířena ve tvaru písmene U. Jižní část a barokní portál byly postaveny v polovině 18. století. Portál zobrazuje erb katedrální kapituly a pod ním jeho tehdejšího kapitulního děkana, Jakoba Johanna Josefa Wosky von Bärenstamm, v horní části je potom znázornění Trojice se svatými a anděly po stranách. Instituce byla založena počátkem 13. století biskupem Brunem II. z Míšně a od té doby je centrem katolické církve v Horní Lužici. Dnes zde sídlí biskupský ordinariát, archiv (od roku 1221), knihovna (od roku 1350) a chrámová pokladnice (od roku 1985).
  • Radnice (Rathaus Bautzen / Radnica) – Jižně od chrámu se nachází radnice, jejíž původní budova byla otevřena již ve 13. století. Od založení Hornolužického šestiměstí v roce 1346 sloužila jako sídlo tohoto spolku. V roce 1489 byl položen základní kámen pro starou radniční věž. Ta byla zničena za velkého požáru roku 1634. Po rekonstrukci z roku 1663 přišel v roce 1704 další požár, během něhož byly budova i věž opět poškozeny. Vznikla nová třípodlažní věžová kopule, která se zachovala dodnes. V letech 1729–1732 byla radnice přestavěna podle plánů Johanna Christopha von Naumanna a získala svou současnou barokní podobu. Modifikace se zaměřily na rozšíření horního patra, zvětšení oken a přestavbu starého schodiště na barokní dvojité schodiště na severní straně.

Obranné věže[editovat | editovat zdroj]

  • Bohatá věž (Reichenturm / Bohata wěža) – Nachází se na východním okraji starého města, kde tvoří konec ulice Reichenstraße. Nejstarší část věže pochází z let 1490–1492. Horní část, která byla původně ze dřeva, byla podle návrhu Johanna Christopha von Naumanna roku 1715 dostavěna markantním barokním nástavcem, na jehož horní části jsou dva kurfiřtské a dva městské erby. Po této úpravě věž měří 56 m; od své osy je vychýlena o 1,44 m.
  • Garbarská bašta (Gerberbastei / Garbarska bašta) – Má tvar masivní pětipodlažní kulaté věže z žulového lomového kamene. Zdivo je v dolní části věže asi 3,5 m silné. Na severní straně věže je pískovcový reliéf o rozměru 1,5 m², který zobrazuje budyšínský znak, ale je značně poškozen.
  • Lauská věž (Lauenturm / Lawska wěža) – Postavena v letech 1400–1403 její součástí je nejstarší věžní brána města. Název je odvozen z historického znaku Čech (Lev=Löwe). Jestliže někdo opouštěl město ve směru k Čechám, musel projít Lauskou bránou.
  • Matyášova věž (Matthiasturm / Maćijowa wěža) – Věž z konce 15. století na severovýchodě Ortenburgu. Byla postavena v souvislosti s přestavbou hradu v letech 1483 až 1486. Tato pozdně gotická stavba byla pojmenována po Matyášovi Korvínovi, který byl v té době majitelem hradu.
  • Mikulášská věž (Nicolaiturm / Mikławska wěža) – Je umístěna přímo na Mikulášském hřbitově s ruinou kostela sv. Mikuláše, od kterého věž patrně získala svůj název.
  • Mlýnská bašta (Mühlbastei / Młynska bašta) – Čtyřpodlažní kulatá věž byla postavena kolem roku 1468 a získala své jméno podle nedaleko ní později postaveného radního mlýna.
  • Mnišská bašta (Mönchsbastei / Mniša bašta) – Byla postavena kolem roku 1324 na obdélníkovém půdoryse. Bašta měla v případě války sloužit k ochraně mnichů, proto byla původně propojena koridorem s františkánským klášterem.
  • Röhrscheidtova bašta (Röhrscheidtbastei / Röhrscheidtowa bašta) – Byla postavena v roce 1469, někdy je nazývána také Fischerpforte. Svůj dnešní název získala podle architekta Staré vodárny Wenzela Röhrscheidta.
  • Srbská věž (Wendischer Turm / Serbska wěža) – Spodní konstrukce na čtvercovém půdoryse je z počátku 15. století. Horní část na půdoryse kruhovém je z let 1478–1492. Když byl roku 1841 navržen plán na rekonstrukci věže, který nebral ohled na stávající struktury středověkého města, povolala městská rada architekta Gottfrieda Sempera, jenž navrhl uspokojivější řešení.
  • Šulerská věž (Schülerturm / Šulerska wěža) – Pochází z konce 15. století, kdy byla vystavěna jako věž se dvěma branami, kterou se vstupovalo do města a na parkán. Z důvodu poškození byla znovu dostavěna její horní část tentokrát ve stylu manýrismu a se čtyřmi štíty. Na severní straně se nachází pískovcový reliéf, který vznikl po roce 1400.

Na hlavním tržišti středověkého centra je nejvýznamnější barokní soubor v Budyšíně zachovaných měšťanských domů. Domy na západní straně ulice Lauenstraße mezi Lauskou věží a radnicí jsou ve stylu saského „vysokého“ baroka, které bylo typické pro předválečné Drážďany. U stavby na Lauenstraße 6 (fasáda se čtyřmi alegorickými postavami) je doložen vliv Permoserova stylu.[23] Na hlavním tržišti se nachází také Gewandhaus (Kupnica) neboli kupecký dům, z původního objektu je však zachován jen pozdně gotický sklep, jehož hvězdová klenba spočívá na jediném žulovém osmibokém centrálním sloupu.[24]

Budyšínské panorama od Mírového mostu (Friedensbrücke)
Budyšínské panorama od Mírového mostu (Friedensbrücke)

Parky[editovat | editovat zdroj]

Podél bývalých hradeb, která oddělovaly centrum města od východních a jižních městských částí, je rozsáhlý hradební park s dřevinami z různých částí světa. V jihovýchodní části města se nachází Budyšínský přírodní park (Naturpark Bautzen). Pět kilometrů od historického centra města leží Kleinwelka s největším německým bludištěm, zahrnujícím dobrodružný a hádankový labyrint, dinopark a dinozahradu a park miniatur, jehož součástí je tzv. „Klein-Ossi-Land“. Zmíněný dinopark obsahuje také dinosauří kino, archeologické pracoviště a část Universum s tématikou vesmíru a planety Země. Park vytvořil Franz Gruß z Großwelky, který v roce 1978 vymodeloval plastiky dinosaurů. Počínaje rokem 1994 dinopark rozšířil Thomas Stern. Od jeho vzniku sem zavítalo asi pět milionů návštěvníků.

Pomníky[editovat | editovat zdroj]

Sluneční brána
  • Pomník Alberta I. Saského od sochaře Waltera Hauschilda na jižní straně Lauské věže, vytvořený v roce 1913.
  • Památník a místo setkávání pro všechny oběti politické tyranie v budyšínských věznicích (Weigangstraße 8a).
  • Pomník z roku 1950 na Židovském hřbitově v ulici Muskauer Straße připomínající vězně Pobočného tábora koncentračního tábora Groß-Rosen.
  • Pamětní kámen s informační tabulí před areálem podniku Waggonbau Bautzen připomínající 300 vězňů, kteří se nedožili osvobození.
  • Společný hrob a pamětní kámen z roku 1961 na rohu ulice Muskauer Straße pro 92 válečných zajatců ze Sovětského svazu a Polska, kteří se staly obětmi masové vraždy v Neuwuischke.
  • Sluneční brána postavená roku 2014 na Kornmarktu napodobující dolmen z Čertova kámene (Pließkowitz).

Lužickosrbské instituce[editovat | editovat zdroj]

Budyšín je sídlem řady institucí lužickosrbského národa.

Německo-srbské lidové divadlo
  • Nadace pro srbský lid (Załožba za serbski lud) podporuje – jako společný nástroj spolkové a zemské vlády Braniborska a Saska – zachování i rozvoj, propagaci a šíření lužickosrbského jazyka, kultury a tradic jako výrazu národní identity.
  • Domowina tedy „vlast“, je ústředním spolkem Lužických Srbů (Zwjazk Łužiskich Serbow z. t.), který sídlí na Postplatzu a zastřešuje další srbské spolky a sdružení.
  • Nakladatelství Domowina-Verlag vydává téměř všechny srbské knihy, noviny a časopisy. Zahrnuje také knihkupectví lužickosrbské literatury a jednu ze dvou srbských restaurací ve městě.
  • Srbský rozhas (Serbski rozhłós) vysílá každý den, z téže budovy vysílá i Středoněmecký rozhlas (MDR), Studio Bautzen, tříhodinový program v lužické srbštině.
  • Německo-srbské lidové divadlo (Němsko-Serbske ludowe dźiwadło), Seminarstraße 12. Od roku 2003 má jeden sál pro loutkové divadlo a divadlo malých forem, druhý pro vlastní městské divadlo (Dźiwadło na hrodźe) na nádvoří Ortenburgu. Je v majetku Zemského okresu Budyšín a částečně ho financuje „Nadace pro srbský lid“.
Ženy v rekonstruovaném kroji evangelické Srbky v Budyšíně (2011)
  • Srbský institut (Serbski institut) na Bahnhofstraße 6 je zaměřen na sorabistický vědecký výzkum a praktickou podporu lužickosrbského jazyka a kultury v Horní a Dolní Lužici.
  • Srbský národní soubor (Serbski ludowy ansambl) byl založen Domowinou roku 1952. Financování zajišťuje „Nadace pro srbský lid“. Soubor se profesionálně zaměřuje na tři žánrové oblasti: balet, sborový zpěv a orchestr v duchu kulturních tradic Lužických Srbů.
  • Spolek pro autentickou srbskou lidovou hudbu, jehož cílem je rozvíjet a provozovat lidovou hudbu takřka tak, jak kdysi zněla v celé dvojjazyčné Lužici. Hlavní důraz je přitom kladen na populární „wendské tance“.
  • Srbský spolek mládeže „PAWK“ (tj. „Pavouk“) je od svého založení v roce 1995 činný nejen v Lužici, ale také mezinárodně. Zastupuje Lužické Srby v organizaci Mládeže evropských národnostních menšin (JEV) a je uznávaným partnerem Federalistické unie evropských národnostních menšin (FUEN).
  • Srbský umělecký spolek (Zwjazk serbskich wuměłcow) sdružuje téměř 100 spisovatelů, skladatelů, tanečníků, hudebníků a malířů. Byl založen v roce 1990 a patří k nejaktivnějším elementům uvnitř zastřešující Domowiny.

Steinhaus[editovat | editovat zdroj]

Steinhaus je kulturní centrum na ulici Steinstraße s koncertním sálem, kavárnou, divadelním jevištěm, kinem, ateliérem a galerií, které provozuje Steinhaus eV. Dodnes největší sociokulturní centrum ve východním Sasku vzniklo z Dětského domu Willyho Mirtschina někdejší FDJ, který byl po roce 1990 přeměněn na otevřený dům pro mládež. Mezi každoroční velké akce patří soutěž rockových skupin „BEAT“, stejně jako Breakdance-Battle či Skate Contest. V letech 2012–2014 byl dům zrekonstruován a rozšířen.

Pravidelné události[editovat | editovat zdroj]

Na jaře se pravidelně konají pouliční oslavy „Bautzener Frühling“. Nadregionální význam má také tradiční postrkování velikonočních vajec na Protschenbergu v západním okraji města. Jedná se o největší dětský festival v regionu. Budyšín je jedním z výchozích bodů pro tzv. „křižácké jízdy“. Zdejší vánoční trh potom patří mezi nejstarší v Německu. Velmi oblíbená jsou venkovní představení letního divadla, která se většinou konají na nádvoří Ortenburgu. Od roku 1993, každý rok v září, se koná „International Bautzener Stadtlauf“, což je největší běžecká událost v Horní Lužici.

Kulinářské speciality[editovat | editovat zdroj]

Řada restaurací nabízí typickou hornolužickou kuchyni a také srbskou gastronomii. Známá je zvláště budyšínská hořčice, která existuje v různých sortách a recepturách, a podává se v dochucených pokrmech a nápojích například ve speciální hořčičné restauraci (Senfstube) nedaleko náměstí. Z typických místních specialit lze uvést lze uvést „Teichelmauke“, což je bramborová kaše se zelím, maštěná lněným olejem, převážně s uzeným masem nebo klobásou. Ke slovanským pokrmům lze počítat pečení perníků, placek zvaných „plince“ a koláčů („tykanc“).

Sport[editovat | editovat zdroj]

V městě sídlí fotbalový klub FSV Budissa Bautzen, který hraje v regionální lize. Lokálně významným klubem, který se soustředí zejména na práci s mládeží, je SV Bautzen. V době NDR byl Budyšín střediskem bowlingu s úspěšnými mužstvy Motor Bautzen a Fortschritt Bautzen. Například od roku 1970 do roku 1990 byl tým Budyšína ve všech bowlingových mistrovstvích NDR vždy mezi prvními třemi. Dále ve městě působí volejbalové oddělení klubu MSV Bautzen 04. Od roku 1989 se zde nachází sáňkařská dráha, kterou spravuje sportovní klub SG Bautzen Nord e. V.

Ekonomika a infrastruktura[editovat | editovat zdroj]

Kornmarkt-Center

V každoročně zveřejněné studii Saské zemské kanceláře zaměřené na hospodářskou sílu saských měst obsazoval Budyšín po dobu několika let první místo. Různé ekonomické charakteristiky, jako jsou daňové příjmy a počet pracovních míst podléhajících sociálním příspěvkům, se při tom porovnávají s počtem obyvatel. Město vděčí za svou relativní hospodářskou sílu především tradičně velmi smíšené odvětvové struktuře místní ekonomiky. Tato strukturální rozmanitost způsobuje poměrně nízkou náchylnost k hospodářských krizím mimo jiné proto, že je založena na společnostech, které zde již z velké části mají dlouhou tradici. Dalším podstatným bodem je skutečnost, že Budyšín je tradičním správním městem, a proto se vyznačuje vyšším zastoupením veřejných činitelů (justiční správy, soudů, vězeňské služby), jakož i velkým počtem advokátů a notářů. S 24 009 zaměstnanci, na něž se vztahuje sociální pojištění, bylo město například v roce 2007, v dostatečném předstihu před lidnatějším Görlitz s 17 496 zaměstnanci. Pracuje zde 68% zaměstnanců dojíždějících za prací, kteří pocházejí z celého regionu a dokonce z Drážďan. Vzhledem k značnému přebytku těchto dojíždějících je míra zaměstnanost dosti vysoká, činí 578 zaměstnanců podléhajících příspěvkům na sociální zabezpečení na 1 000 obyvatel – což je nejvyšší hodnota v Sasku.[25]

Hlavní podniky[editovat | editovat zdroj]

Bombardier Transportation vyrábí vlaky
  • AFT Förderanlagen Bautzen GmbH – Firma má asi 80 zaměstnanců, zabývá se především výrobou dopravních systémů např. pozemních transportních systémů pro montážní linky v automobilovém průmyslu.
  • Bombardier Transportation – (Dříve Waggonbau Bautzen) je závod vyrábějící např. osobní železniční vozy. V roce 2015 zaměstnával asi 1200 osob.
  • DEBAG Deutsche Backofenbau GmbH – Podnik, který od devadesátých let produkuje profesionální pečící trouby, má 120 zaměstnanců.
  • Deutsche Post AG – Pošta provozuje v Budyšíně jedno ze svých 82 dopisních středisek v Německu.
  • Develey Feinkostfabrik GmbH – Největší německá společnost obchodující s hořčicí převzala v roce 1992 původní značku a investovala do výroby budyšínské hořčice.
  • Hentschke Bau GmbH – Podnik ve stavebním průmyslu měl roku 2010 s 670 zaměstnanci obrat 140 milionů eur.
  • Hermann Eule Orgelbau Bautzen – Firma ve vlastnictví rodiny Euleových, jeden z největších závodů pro výrobu a restaurování varhan v Německu.
  • Perfecta Schneidemaschinenwerk – Továrna na průmyslové řezací stroje.
  • Sphairon Technologies GmbH – Výrobce produktů v oblasti telekomunikací a síťových technologií. Navazuje na podnik VEB Telecommunications Bautzen. Po odvrácení platební neschopnosti v roce 2010 a opuštění výroby v Budyšíně počátkem roku 2012 počet zaměstnanců klesl na méně než 100.
  • V. D. Ledermann & Co. GmbH – Společnost převzala v roce 1993 části produkce značky „Markant“ a nyní vyrábí psací potřeby.
  • Wurst- und Fleischwaren Bautzen GmbH – Podnik se 135 zaměstnanci produkující masné a uzenářské výrobky pro celý německý trh.
  • BIT.Group GmbH – Firma založená v roce 2004 s více než 370 zaměstnanci se věnuje poskytování služeb zákazníkům SAP po celém světě. Důraz je kladen na služby SAP Service & Support, SAP Consulting a Cloud Services. V roce 2016 získala společnost Itelligence AG, která se také specializuje na služby SAP a provozuje několik datových center v Budyšíně.

K rozvoji podnikání pozitivně přispívá blízkost letiště v Drážďanech. Ve městě jsou dále zastoupena média: V létě 1990 byl založen reklamní list „Bautzener Bote“, dále je zde redakce srbského deníku „Serbske Nowiny“, které vydává vydavatelství Domowina. O místních událostech informují saské noviny, např. „WochenKurier“ a „Oberlausitzer Kurier“.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Hrad Ortenburg – sídlo Saského vyššího správního soudu

Budyšín má spojení se spolkovou dálnicí 4 Dresden-Görlitz (přes vjezdy Bautzen-Ost a Bautzen-West a Salzenforst). Spolková silnice 6 obchází Görlitz a od otevření západního obchvatu v prosinci 2013 také centrum města a Mírový most, kde zejména v odpoledních hodinách doprava vázla. Silnice B 96 z Žitavy do Berlína také vede od jihu města přes západní tečnu k západním předměstím předtím, než opustí městskou oblast na severozápadě. B 156 z Weißwasseru obchází městskou oblast na nově vybudované trati z roku 2003. Dálniční přístup pro severní okruh a Hoyerswerdu je od roku 2006 také optimalizován přívodovou silnicí.

Nádraží v Budyšíně
Plán města (ca. 1825)

Železniční stanice Bautzen byla otevřena v roce 1846. Je zastávkou pro tratě Vogtlandbahn ("Trilex") a východní německou železnici. Na železniční trati Dresden-Görlitz, částečně i dále do Vratislavi, jsou přímá vlaková spojení. Nepřetržité spoje do Berlína a Chotěbuzi (přes Hoyerswerdu), Žitavu a Bad Schandau byly v posledních dvou desetiletích zrušeny; město tak ztratilo status železničního uzlu Horní Lužice. Do roku 1972 existovala železniční trať Löbau-Radibor, která vedla do Weißenbergu.

Regionální autobusový dopravce Oberlausitz GmbH, který je součástí skupiny „Rhenus Veniro“, provozuje sedm městských autobusových linek v Budyšíně. Město a jeho okolí je navíc spojeno několika regionálními autobusovými linkami. Dálkové autobusy jezdí jedenkrát denně kromě úterý od Budyšína přes Chotěbuz do Berlína a zpět (délka jízdy: 3,5 hodiny) a šestkrát týdně do Vratislavi a Mnichova. Regionální autobusy zastavují u centrálního autobusového nádraží na autobusových linkách August-Bebel-Platz, dálkové autobusy potom na příměstském parkovišti Schliebenstraße.

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Budyšín má šest základních škol, čtyři střední školy, pět gymnázií (Schiller-Gymnasium, Philipp-Melanchthon-Gymnasium, Srbské gymnázium a dvě odborná gymnázia) a dvě speciální školy. Více než 500 studentů studuje na Berufsakademie Sachsen – Staatliche Studienakademie Bautzen, která nabízí tříleté vzdělání ve studijních oblastech finančního řízení, veřejného managementu, podnikové informatiky, elektrotechniky, lékařství a průmyslovém inženýrství. Příležitosti na trhu práce pro absolventy „Berufsakademie“ jsou dobré: v posledních letech získalo po ukončení studia zaměstnání 85 až 90% absolventů.

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bautzen na německé Wikipedii.

  1. Bevölkerung des Freistaates Sachsen jeweils am Monatsende ausgewählter Berichtsmonate nach Gemeinden [online]. Statistisches Landesamt des Freistaates Sachsen [cit. 2018-02-14]. Dostupné online. (německy) 
  2. a b Zensus 2011 [online]. Statistische Ämter des Bundes und der Länder [cit. 2018-02-14]. Dostupné online. (německy) 
  3. Stadtverwaltung Bautzen. Einwohnermelderegister [online]. Stadtverwaltung Bautzen, 2016-12-31 [cit. 2018-01-24]. Dostupné online. (německy) 
  4. WIEZOREK, Markus. Feuerwehr Bautzen kämpft zusammen mit Feuerwehr Heidelberg und Worms bis an das Ende ihrer Kräfte [online]. Feuerwehr Bautzen, 2010-08-13 [cit. 2018-01-26]. Dostupné online. (německy) 
  5. GRÄSSE, Johann Georg Theodor. Der Sagenschatz des Königreichs Sachsen. Dresden: G. Schönfeld, 1855. 592 s. Dostupné online. Kapitola Nr. 611 „Die Sage von der Entstehung des Namens Budissin“, s. 454. (německy) 
  6. №. 83. Bekanntmachung, die Benennung der Stadt Bautzen betreffend; vom 3. Juni 1868. In: Gesetz- und Verordnungsblatt für das Königreich Sachsen vom Jahre 1868. Erste Abtheilung. Dresden: Meinhold, 1868. Dostupné online. S. 311. (německy)
  7. THIETMARUS MARSIPOLITANUS. Chronicon Thietmari Merseburgensis: Codex Dresdensis [online]. Holtzmann, 1012–1018 [cit. 2018-01-26]. Dostupné online. (latinsky) 
  8. GENGLER, Heinrich Gottfried Philipp. Codex juris municipalis Germaniae medii aevi: Regesten und Urkunden zur Verfassungs- und Rechtsgeschichte der deutschen Städte im Mittelalter. Erlangen: F. Enke, 1863. 992 s. Dostupné online. S. 157–164. (německy) 
  9. WILDE, Manfred. Die Zauberei- und Hexenprozesse in Kursachsen. Köln, Weimar, Wien: [s.n.], 2003. S. 464. (německy) 
  10. WARLICH, Bernd. Goltz [Goltz von der Kron, von Kranz ?; Golz, Goltzke, Golonitz, Gölnitz], Martin Maximilian Freiherr von der [online]. 2012-08-26 [cit. 2018-01-30]. Dostupné online. (německy) 
  11. Krankenhaus Bautzen [online]. Rev. 2017-11-21 [cit. 2018-01-30]. Dostupné online. (německy) 
  12. MORRÉ, Jörg. Totenbuch Speziallager Bautzen 1945 - 1956. Dresden: Stiftung Sächsische Gedenkstätten, 2004. 164 s. ISBN 978-3-934382-08-4. (německy) 
  13. FLOCKEN, J. v.; KLONOVSKY, M. Stalins Lager in Deutschland 1945–1950. [s.l.]: Ullstein, 1991. ISBN 3-550-07488-3. (německy) 
  14. Speziallager in der SBZ. Gedenkstätten mit doppelter Vergangenheit. Příprava vydání Peter Reif-Spirek, Bodo Ritscher (Hrsg.). [s.l.]: Ch. Links Verlag, 1999. ISBN 3-86153-193-3. (německy) 
  15. KOSITZ, Sebastian. Mehr politisch motivierte Straftaten. sz-online.de [online]. 2016-02-06 [cit. 2018-01-31]. Dostupné online. 
  16. Ermittler gehen von Brandstiftung aus. zeit.de [online]. 2016-02-21 [cit. 2018-01-31]. Dostupné online. 
  17. RADAU, Lars. Ein Brand, sie zu wecken. zeit.de [online]. 2016-02-22 [cit. 2018-01-31]. Dostupné online. 
  18. REINHARD, Doreen. Es musste eskalieren. zeit.de [online]. 2016-09-16 [cit. 2018-01-31]. Dostupné online. 
  19. Endgültiges Ergebnis Oberbürgermeisterwahl 28.6.15 [online]. 2015-05-28 [cit. 2018-01-31]. Dostupné online. (německy) 
  20. Der Mitteldeutsche Rundfunk. Kommunalwahl vom 7. Juni 2009 : Ergebnisse der Region Bautzen [online]. Der Mitteldeutsche Rundfunk, 2009 [cit. 2018-04-17]. Dostupné online. (německy) 
  21. Stadt Bautzen. Wahlen 2014 [online]. Stadt Bautzen, 2014 [cit. 2018-04-17]. Dostupné online. (německy) 
  22. a b c Společnost přátel Lužice. Budyšín [online]. Společnost přátel Lužice, 2008-2015 [cit. 2018-01-31]. Dostupné online. 
  23. HARTSTOCK, Erhard; THIEMANN, Manfred. Bautzen. 3. Auflage. vyd. Berlin, Leipzig: Tourist Verlag, 1985. (německy) 
  24. Handbuch der Deutschen Kunstdenkmäler: Sachsen. München, Berlin: Deutscher Kunstverlag, 1965. (německy) 
  25. Sächsische Staatskanzlei. Statistische Informationen, Nr. I/2006 [online]. Sächsische Staatskanzlei, 2006 [cit. 2018-01-31]. Dostupné online. (německy) 


Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BENADA, Měrčin. Budissin = Budyšin : Wobrazy ze žiwjenja tysaclětneho města. 1 nakl. vyd. Domowina: Budyšin, 1973. S. 132. (hornolužickosrbsky) 
  • BENSCH, Andreas. Chronologie der Stadt Bautzen 1002–2001. 1. Aufl. vyd. Bautzen: Lausitzer Dr.- und Verl.-Haus, 2001. 62 s. ISBN 978-3-930625-31-4. (německy) 
  • HARTMANN, Hans-Günther; BUSCHMANN, Eberhard. Budyšín. Dresden: Zeit im Bild, 1978. 119 s. 
  • KARL ALBERT, Hessler. Die milden Stiftungen der Stadt Budissin. Heft 1. Budissin: Robert Helfer, 1847. 452 s. Dostupné online. (německy) 
  • KARL ALBERT, Hessler. Die milden Stiftungen der Stadt Budissin. Heft 3. Budissin: Robert Helfer, 1850. 452 s. Dostupné online. (německy) 
  • KNOTHE, Hermann. Zur ältesten Geschichte der Stadt Bautzen bis zum Jahre 1346. Dresden: Baensch, 1884. 115 s. Dostupné online. (německy) 
  • SCHUMANN, Carmen. Bautzen : Gestern und heute. Erfurt: Sutton, 2014. 119 s. ISBN 978-3-95400-415-7. (německy) 
  • Stadtarchiv Bautzen. Von Budissin nach Bautzen – Beiträge zur Geschichte der Stadt Bautzen. Bautzen: Lusatia Verlag, 2002. 343 s. ISBN 978-3-929091-91-5. (německy) 
  • WILKE, Karl. Chronik der Stadt Budissin (Bautzen) von Erbauung der Stadt bis zum Jahr 1830, nach den Quellen bearbeitet. Budissin: Hiecke, [1843]. x, [11]-840, [1] list ; 80 s. Dostupné online. (německy) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]