Městská část a městský obvod

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Městské části Prahy
Městské části Brna

Městská část či městský obvod je v České republice podle zákona o obcích od roku 1990 označení samosprávných částí územně členěných statutárních měst. Obě označení jsou z hlediska zákona rovnocenná, zastupitelstvo statutárního města může zvolit kterékoliv z nich. Na městské části se člení Brno a část Opavy, na městské obvody se člení Ostrava, Pardubice, Plzeň a Ústí nad Labem. V Liberci je městským obvodem pouze jedna místní část. V hlavním městě Praze se samosprávné celky podle zákona o hlavním městě Praze nazývají městské části. V Česku se v osmi statutárních městech nachází celkem 94 městských částí a 46 městských obvodů.

Pojem městská část (resp. mestská časť) se také používá na Slovensku.

Obvod (nebo též městský obvod) je v Praze oficiální název pro deset jednotek územního členění podle zákona o územním členění státu (Praha 1 až Praha 10), které jsou z některých hledisek obdobné mimopražským okresům. V současné době nejsou samosprávnými jednotkami. Členěním jiných měst se zákon o územním členění státu nezabývá.

Správní obvody Praha 1 až Praha 22 je neoficiální označení správních obvodů působnosti obdobné mimopražským obcím s pověřeným obecním úřadem nebo s rozšířenou působností. Statut hlavního města Prahy ji svěřuje 22 z celkového počtu 57 pražských městských částí. Je-li v mapách Prahy i úřední praxi použito v souvislosti s Prahou termínu správní obvod, často je tím míněn správní obvod této působnosti a úrovně.

Městské obvody do roku 1990[editovat | editovat zdroj]

Městské obvody existovaly v několika československých městech (Bratislava, Brno, Košice, Ostrava, Plzeň a Praha) už před rokem 1990. Spravovaly je obvodní národní výbory (ObNV), v jejich čele stáli předsedové. Působnost státní správy tehdy nebyla rozlišena od místní samosprávy.

Obvody v Praze[editovat | editovat zdroj]

Obvod nebo městský obvod ve vztahu k hlavnímu městu Praze je jednotka územního členění státu podle zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, od 1. července 1960. Původně mělo těchto deset obvodů (Praha 1 až Praha 10) vlastní obvodní národní výbory, později obvodní zastupitelstva a obvodní úřady. Dnes tyto obvody vlastní samosprávu ani úřady obecné státní správy nemají.

Se vznikem městských částí byla samostatná působnost pražských obvodních zastupitelstev a rad omezena na území nových městských částí s názvy původních obvodů. Přenesená působnost z obvodních úřadů byla částečně přenášena na některé místní úřady postupně už od roku 1988 (tehdy ještě šlo o ONV a MNV), postupně pak byly přejmenovány úřady dalších městských částí na Prahu 11 až Prahu 15 jakožto jakési „pseudoobvody“. Nakonec bylo celé území Prahy rozděleno z hlediska přenesené působnosti úrovně odpovídající zhruba pověřeným obecním úřadům do působnosti 22 správních obvodů, a názvy městských částí s příslušnými úřady byly sjednoceny na podobu Praha 1 až Praha 22.

Postavení samosprávných městských částí a obvodů[editovat | editovat zdroj]

Už zákon č. 367/1990 Sb., o obcích, a zákon č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, stanovily, že se území statutárních měst a hlavního města Prahy může členit na samosprávné městské části nebo obvody, pokud tak určí zastupitelstvo příslušného statutárního města ve statutu města.

Do určité míry jsou městské části a obvody obdobou obcí, mohou mít také vlastní symboliku (znak a vlajka) a mají také podobné správní orgány, kterými je úřad, zastupitelstvo, rada a starosta. Jejich kompetence a rozsah samosprávy jsou však menší a určuje je městská vyhláška s názvem statut města. Rovněž vznik a zánik těchto samosprávných jednotek je plně v kompetenci zastupitelstva statutárního města.

Na rozdíl od obcí může území městské části či obvodu zahrnovat i necelé části jednoho nebo více katastrálních území. Městské části nebo městské obvody nemusí pokrývat celé území města – v Liberci a v Opavě centrální části města nespadají do žádného městského obvodu či části a spravují je přímo orgány města. Pro účely statistiky a některé jiné účely se však mezi městské části počítají také dotyčné části územně členěných statutárních měst, které vlastní samosprávu nemají a jsou spravovány přímo magistrátem dotyčného statutárního města.

Při svých činnostech jednají jménem města a nemohou vydávat obecně závazné vyhlášky a nařízení, město na ně nemůže tuto činnost přenést ani pomocí statutu.[1][2]

Často se vyskytuje názor, že městské části a městské obvody nemají vlastní právní subjektivitu a jsou pouze orgány či organizačními jednotkami města,[2][3] resp. nemají právní subjektivitu ve smyslu veřejného práva, avšak mají „vrchnostenskou subjektivitu“.[4]

Městské části hlavního města Prahy mají „částečnou (omezenou) právní subjektivitu“ založenou na § 3 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb. – „Městské části v rozsahu stanoveném zákonem a Statutem vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.“[4]

Městským částem hlavního města Prahy správní soudy právní subjektivitu přiznávají. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. října 2008, č. j. 9 Ao 2/2008 - 62, publikovaný pod č. 1766/2009 Sb. NSS , shledal městskou část řádným účastníkem řízení o změně územního plánu. Ve sporu městské části Praha-Křeslice proti hlavnímu městu Praze v roce 2011 třetí senát Nejvyššího správního soudu odmítl dřívější právní názory 9. a 8. senát NSS a odmítl aktivní legitimaci městské části k návrhu na zrušení městské vyhlášky o územním plánu s tím, že „navrhovatel by byl v takovém případě integrální částí odpůrce, přičemž totožnost navrhovatele a odpůrce je nepřijatelná“ a „městské části hlavního města Prahy tedy žádným vlastním majetkem nedisponují, a není proto ani možné, aby byly územním plánem na jakýchkoli svých majetkových právech zkráceny“. Rozšířený senát NSS s názorem 3. senátu nesouhlasil a rozhodl na základě zákona, že městské části mají částečnou způsobilost k právním úkonům (a právní subjektivitu), přičemž se ve výkladu opřel i o skutečnost, že by mohlo pro občany městských částí hlavního města Prahy znamenat určitou nerovnost s občany obcí v ostatních krajích, pokud by městská část hlavního města Prahy právo napadat opatření obecné povahy vydávaná hlavním městem Prahou neměla. Rozšířený senát však také konstatoval, že „nemá pochybnosti o tom, že městské části hlavního města Prahy samy žádný majetek nevlastní, nýbrž jsou toliko v pozici správce majetku hlavního města Prahy jako celku“.[5] Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. prosince 2005 městské části hlavního města Prahy jsou právnickými osobami ve smyslu ustanovení § 18 odst. 2 písm. d) obč. zák., neboť zákon (přestože je za právnické osoby výslovně neoznačuje) jim přiznává vlastnosti, kterými se právnické osoby charakterizují.[6]

Stav v konkrétních městech[editovat | editovat zdroj]

Členění na městské části[editovat | editovat zdroj]

  • Praha: celé území města je od roku 2002 rozděleno na 57 městských částí. Z nich 22 s většími pravomocemi přenesené působnosti je pojmenováno po vzoru obvodů (Praha 1 až Praha 22), ostatní jsou pojmenovány podle místní části, v níž sídlí úřad (například Praha-Petrovice). Mnohá katastrální území (de facto totožná s evidenčními částmi města), zejména v centrální oblasti města, jsou rozdělena do více městských částí. (Viz článek Části Prahy.)
  • Brno: celé město je od roku 1990 rozděleno na 29 městských částí. Mnohá katastrální území jsou rozdělena mezi více městských částí. (Viz článek Členění Brna.)

Částečné členění na městské části[editovat | editovat zdroj]

  • Opava: má 8 městských částí, které jsou tvořeny okrajovými částmi města; střed města podléhá přímo orgánům města.

Členění na městské obvody[editovat | editovat zdroj]

  • Ostrava: od roku 1994 se člení na 23 městských obvodů. Obvody respektují katastrální členění. Obvody nejsou číslované, jejich názvy jsou většinou totožné s názvem čtvrti nebo čtvrtí tvořících obvod či z nich odvozené, výjimkou je obvod Ostrava-Jih.
  • Plzeň: je rozdělena do 10 městských obvodů označených arabským číslem; část názvů je ještě doplněna názvem za spojovníkem (např. Plzeň 7-Radčice), tři obvody tento doplněk nemají (Plzeň 1, Plzeň 3, Plzeň 4). Samosprávné členění je skladebné ve vztahu k evidenčním částem města, ale nikoliv ve vztahu ke katastrálním územím.
  • Ústí nad Labem: je rozděleno do 4 městských obvodů (Ústí nad Labem-město, Ústí nad Labem-Neštěmice, Ústí nad Labem-Severní terasa, Ústí nad Labem-Střekov). Samosprávné členění je skladebné ve vztahu k evidenčním částem města, ale nikoliv ve vztahu ke katastrálním územím.
  • Pardubice: jsou rozděleny do 8 městských obvodů číslovaných římskými čísly (Pardubice I až Pardubice VIII). Samosprávné členění není plně skladebné ve vztahu k evidenčním částem města; tři evidenční části jsou rozdělené do dvou obvodů.

Částečné členění na městské obvody[editovat | editovat zdroj]

Nečleněná statutární města[editovat | editovat zdroj]

Ve Zlíně je zřízení samosprávných městských částí dlouhodobě aktuálním politickým tématem. Některé okrajové místní části se v průběhu 20 let po roce 1990 zcela osamostatnily. V roce 2010 se do městského zastupitelstva dostalo hnutí M. O. R. (Morální očistu radnice), které mělo vznik samosprávných městských částí v Přílukách, Malenovicích, Vršavě, Klečůvce či v Lužkovicích jako jeden z klíčových bodů ve svém volebním programu, avšak neprosadilo tento záměr u svých koaličních partnerů, takže do programového prohlášení rady se dostalo již jen neurčité posílení pravomocí městských částí. Prakticky nedošlo k žádným změnám, v zastupitelstvu nakonec neprošel ani kompromisní návrh na posílení pravomocí komisí místních částí. Hnutí M. O. R. se pod vlivem tohoto neúspěchu rozpadlo a část jeho politiků odešla z hnutí i z rady města.[9]

Slovensko[editovat | editovat zdroj]

Slovenská města Bratislava a Košice se také člení na samosprávné městské části. Také zde stojí v jejich čele starosta, mají vlastní zastupitelstva a radu, a užívají také vlastní vlajky a znaky.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. § 20 odst. 2 a § 134 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)
  2. a b Hana Bezděková: Statutární města z hlediska výkonu a kompetencí veřejné správy Archivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine, bakalářská práce, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta managementu a ekonomiky, 2012
  3. Petr Kolman: Proč dnes vlastně městské části statutárních měst nesmí vydávat právní předpisy, zejména nařízení v přenesené působnosti? Cui bono?, Advokátní deník, 13. 3. 2020, viz poznámku č. 5
  4. a b Jan Břeň: Mají městské části postavení právnické osoby?, Moderní obec, 6. 12. 2006
  5. Usnesení Nejvyššího správního soudu č. 3 Ao 9/2011 - 219, Brno, 11. 6. 2013
  6. K právní způsobilosti městské části hlavního města Prahy, Profiprávo.cz, 18. 1. 2006, usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 654/2005, ze dne 13. prosince 2005
  7. Komise městských částí
  8. Statut komisí městských částí (schválený Radou města Olomouce 23. 1. 2007)
  9. Milan Libiger: Městské části ve Zlíně pravomoci nezískají, zůstalo jen u plánů a slibů, iDnes.cz, 27. 6. 2014

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]