Zlín

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek je o moravském městě. Další významy jsou uvedeny na stránce Zlín (rozcestník).
Statutární město Zlín
Pohled na východní část centra města
Pohled na východní část centra města
NUTS 5: CZ0724 585068
kraj (NUTS 3): Zlínský (CZ072)
okres (NUTS 4): Zlín (CZ0724)
historická země: Morava
katastrální výměra: 102,83 km²
počet obyvatel: 75 117 (2017)[1] (e)
nadmořská výška: 230 m n. m.
PSČ: 760 01
zákl. sídelní jednotky: 70
části obce: 16
městské části / obvody: 0
katastrální území: 15
adresa magistrátu: Magistrát města Zlína
nám. Míru 12
761 40 Zlín
is@zlin.eu
primátor(ka): Miroslav Adámek (nestr./STAN)
www.zlin.eu
Zlín
Red pog.svg
Zlín

Zlín (německy Zlin, v letech 19491990 Gottwaldov) je statutární město na východě Moravy. Leží v údolí řeky Dřevnice na rozhraní Hostýnských a Vizovických vrchů. Je centrem Zlínského kraje a má přibližně 75 tisíc obyvatel. S aglomerací více než 100 tisíc obyvatel.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Do roku 1894[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o osadě Zlín pochází z roku 1322, kdy jej koupila královna Eliška Rejčka a věnovala brněnskému klášteru. Zlín byl řemeslnicko-cechovním střediskem okolního valašského osídlení. Městská práva dostal v roce 1397 – patřilo mezi ně právo pořádat trhy, vařit pivo, i právo hrdelní.

Za třicetileté války se obyvatelé Zlína účastnili valašského protihabsburského povstání. V roce 1622 byl vypálen zlínský zámek a okolní stavení a statky zplundrovány.

Město se v 19. století nacházelo na rozhraní tří moravských národopisných oblastí Valašska, Slovácka a Hané. Nejblíže mělo svým charakterem k Valašsku. Až do konce 19. století se Zlín příliš nelišil od jiných malých valašských středisek, např. sousedního města Vizovice.

Zlín byl sídlem panství. Další panské sídlo se nacházelo v tehdy samostatném městečku Malenovice, které je dnes městskou částí Zlína. Zlínské panství vystřídalo řadu majitelů – k těm známějším patří Šternberkové v době předhusitské, Tetourové v 15.–16. století, Rottalové po třicetileté válce, později Szerenyové a Brettonové. Posledním vlastníkem zlínského zámku, který byl centrem panství, se stal brněnský továrník Leopold Haupt, od kterého jej odkoupilo město Zlín v roce 1929.

Po zřízení okresů v roce 1850 byl Zlín přičleněn k soudnímu okresu Napajedla a politickému okresu Uherské Hradiště. V 19. století počet obyvatel nepřesáhl 3000.

Baťova éra[editovat | editovat zdroj]

Když začátkem 90. let 19. století nedostali sourozenci Tomáš, Antonín a Anna Baťovi povolení (živnost) na výrobu obuvi v městě Uherské Hradiště, zkusili to v nedalekém Zlíně. Tam povolení ke zpracovávání kůží a výrobu obuvi dostali – v roce 1894 založili ve Zlíně firmu pod názvem „Antonín Baťa“ (od 1. 8. 1900 změna – vznik veřejné společnosti „T & A Baťa“) a s několika zaměstnanci začali budovat společnost, která velmi brzy přerostla slávu tehdejšího Rakouska-Uherska a později i samostatného Československa.

Ekonomiku firmy, po několika letech společného budování firmy, převzala Anna Baťová a držela z počátku své bratry velmi zkrátka, poněvadž si zvykli spíše vysedávat v blízké hospůdce, než se věnovat obchodu a firmě jako takové. 

První velkou zakázku na vojenské boty, obdržela firma Baťa od Rakouska-Uherska. Šlo o dodávku obuvi pro 5200 vojáků. V roce 1910 vyráběli již na 10 000 párů. Po úmrtí nejstaršího sourozence Antonína (zemřel v roce 1908), se vedení firmy ujal Tomáš Baťa. Během následujících 25 let (během nichž mohl několikrát zkrachovat) vybudoval prosperující a rychle rostoucí podnik. Díky této skutečnosti se do města přistěhovalo mnoho obyvatel, především z chudého Valašska, ale i ze Slovácka, Hané a vzdálenějších oblastí Československa. S rozvojem Zlína zároveň docházelo k pozvolnému ukončení masivního valašského vystěhovalectví do Texasu.

Baťově továrně pomohla I. světová válka, kdy byl důležitým dodavatelem obuvi pro rakouskou armádu. Vítězně se popral s hospodářskými krizemi v letech 1922–23 a 1929–33 a vypracoval se v největšího světového výrobce obuvi se závody a prodejnami v mnoha desítkách zemí světa. V letech 19101938 se počet obyvatel zvýšil z 12 912 na 34 348.

Mrakodrap „21“ v pohledu od autobusového nádraží

Po roce 1926 se Zlín stal moderním městským centrem. Tomáš Baťa pozval do Zlína mnoho renomovaných architektů (například Le Corbusiera), a tak se město změnilo v aglomeraci plnou funkcionalistické architektury. Rostly kolonie typických „baťovských“ staveb – rodinných domků, ale také výškových domů. Jako příklad lze uvést stavbu Společenského domu, v současnosti Hotelu Moskva, v letech 1931 - 1933.

V době vrcholící rozmachu Baťova koncernu došlo k jeho formálnímu přejmenování. Firma „T & A.Baťa“ přestala v roce 1931 právně existovat a byla přeměněna v akciovou společnost Baťa, a.s., Zlín.

Tomáš Baťa (tragicky zemřel 12. července 1932 při leteckém neštěstí při letu do Švýcarska za svým tehdy nezletilých synem Tomášem), přenechal svůj velký podnik v závěti nevlastnímu bratrovi Janu Antonínovi právě z důvodu, že v něm cítil obdivuhodnou, cílevědomou silnou vůli. Takovou jakou měl jejich otec. Jan Antonín Baťa (zemřel v r. 1965 v zahraničí), se jmenoval původně Jan Karel, říkal si později Antonín právě po otci. Tomáš Baťa o něm napsal: "...Byl cílevědomý a odvážný, protože hlavně v Jižní Americe to pro něj nebylo jednoduché.“

Rozvoj města Zlín a firmy Baťa, a.s., Zlín, pokračoval ještě vyšším tempem, než do té doby. Nejproslulejší stavbou z té doby je 77,5 m vysoký mrakodrap „Jednadvacítka“ – tehdejší sídlo ředitelství firmy Baťa. Tato budova byla vystavěna v letech 1937–38 podle projektu architekta Vladimíra Karfíka a kromě mnoha pokročilých technických řešení (šestnáctipatrový železobetonový skelet postavený za 160 dní, centrální klimatizace s ovládáním v jednotlivých kancelářích) je známá hlavně „pojízdnou“ ředitelskou kanceláří v jednom z výtahů (s telefonem a tekoucí vodou!). V době vzniku to byla druhá nejvyšší necírkevní stavba v Evropě. Město tehdy několikrát navštívil i prezident Československa Tomáš Garrigue Masaryk.

Tomáš Baťa zastával od roku 1923 až do své smrti při letecké havárii v r. 1932 úřad starosty Zlína a cílevědomě budoval moderní město „pro 50 000 obyvatel“. Neorientoval se jen na svou továrnu a bydlení pro dělníky (výstavbou nejen tzv. dělnických čtvrtí, např. Letná, Zálešná, Podvesná i Lesní čtvrti a domků v Otrokovicích, ale i luxusnějších rodinných domů ve Zlíně pro pracovníky vedení firmy), ale i na obchodní a dopravní síť, služby, kulturní a sportovní vyžití obyvatel. Mnohé budovy tehdy postavené se pyšnily přívlastkem „nej“: např. největší obchodní dům, největší hotel, největší kino (pro 2 500 sedících diváků), všechno bráno „na východ od Frankfurtu“. Je pozoruhodné, že takovéto budovy vznikaly v relativně malém městě, a ne v metropolích jako Vídeň či Berlín. Zlín třicátých let je dodnes považován za „architektonický zázrak“ a živou učebnici funkcionalismu. Řadu dalších plánů však překazila válka (např. dostavbu centrálního zlínského Náměstí Práce, železnici Praha‒Zlín‒Košice nebo dálnici Praha‒Zlín, ke které na Zlínsku existuje několik torz mostů).

Sestra Anna zemřela v roce 1936. 1. října 1935 vznikl podle vládního nařízení č. 104/1935, „kterým se v zemích České a Moravskoslezské provádějí změny obvodů některých okresních úřadů,“[2] nový politický okres Zlín a město se tak stalo okresním městem. Za druhé světové války, v roce 1944, bylo město bombardováno. Již v roce 1945 byly Baťovy závody znárodněny.

Budování socialismu[editovat | editovat zdroj]

Od 1. ledna 1949[3] bylo město v souvislosti s připojováním dalších obcí přejmenováno na Gottwaldov[4] podle prvního komunistického prezidenta Československa Klementa Gottwalda, centrální městská čtvrť si však ponechala název Zlín (plným označením Gottwaldov I-Zlín). Tentýž rok se město stalo sídlem Gottwaldovského kraje, který zanikl při další reformě státní správy v roce 1960. Tehdy byl okres Gottwaldov začleněn do Jihomoravského kraje se sídlem v Brně.

V úspěšné činnosti pokračovaly instituce s baťovskou historií – například zlínské filmové ateliéry, které proslavili svými animovanými díly především Karel Zeman a Hermína Týrlová. Jiným příkladem je jeden ze zakladatelů českého průmyslového designu Zdeněk Kovář (ergonomické nástroje a stroje, automobily Tatra 603 a Tatra 138). Zlín se stal také domovem cestovatelské dvojice Zikmund–Hanzelka.

Baťovy závody pokračovaly ve výrobě obuvi pod názvem Svit n.p. V 80. letech byly koncernovým podnikem, pod který spadaly i závody v Třebíči, Zruči nad Sázavou a Botana Skuteč. Jen ve Zlíně tehdy v koncernu pracovalo přes 20 000 zaměstnanců a vyrobili přes 20 mil. párů obuvi. Většina produkce (cca 60 % výroby), mířila na export do zemí RVHP, hlavně do Sovětského svazu. Obuv se exportovala i na západ vč. USA (cca 20 %) a na tuzemský trh. Většina strojní výroby pokračovala v ZPS (Závodech přesného strojírenství), které měly dobré jméno především v obráběcích strojích. Výrobu pneumatik provozoval národní podnik Rudý řijen. V roce 1975 byla v nedalekých Otrokovicích dokončena výstavba největší pneumatikárny v socialistických zemích. V 90. letech se podnik vrátil k původnímu názvu BARUM (původně BAta RUbber Manufacturing) a dnes je důležitou součástí koncernu Continental. V roce 1990 dosáhl počet obyvatel téměř 90 tisíc.

Po roce 1968 začala výstavba největšího zlínského sídliště Jižní Svahy, které se stále rozvíjí. Dnes zde žije přes 25 tisíc lidí.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

V prosinci 1989 navštívil Gottwaldov Tomáš Baťa mladší. Seznámil se jak s areálem Svitu a ZPS, navštívil i společnost Barum v Otrokovicích. S úrovní výroby v obuvi i pneumatik byl velmi spokojen a překvapen i s úrovní řízení a technickým vybavením podniků.

K 1. lednu 1990[5] došlo k přejmenování města Gottwaldov zpět na Zlín. Od 24. listopadu 1990 je Zlín statutárním městem.[6] Po vzniku krajů v roce 2000, se stalo město Zlín i krajským městem.

V 90. letech docházelo ve městě k rozvoji soukromého podnikání (zlínský region tehdy měl nejvíce podnikatelů na počet obyvatel), ale zároveň také zanikly některé menší podniky (např. mlékárna Lacrum, jatky a další). Státní podnik Svit a.s. Zlín, ukončil výrobu obuvi v roce 2000 z důvodu vyhlášení konkurzu. Důvodem byly neuhrazené státní pohledávky ze zemí svazku postsovětských států, soustředěných ve Společenství nezávislých států, které vzniklo v roce 1991 po rozpadu SSSR. Ve městě, které bylo dříve centrem obuvnického průmyslu, se dnes výrobou obuvi zabývá jen hrstka firem s několika stovkami zaměstnanců. ZPS udržuje strojírenskou výrobu mimo hlavní podnikový areál. Ve zlínském areálu je i firma MITAS, zabývající se výrobou velkých pneumatik a další gumárenské výroby. Významně negativní vliv mělo také rozdělení Československa: Zlínsko se z centrálního regionu stalo příhraniční oblastí, obchod a doprava směrem na východ prudce poklesly, a v celém regionu prudce vzrostla nezaměstnanost. V současné době je však nezaměstnanost ve Zlíně pod celostátním průměrem. V roce 2010 bylo město napojeno na dálniční síť prostřednictvím rychlostní silnice R55 (od roku 2016 jako dálnice D55).

V roce 2001 byla založena Univerzita Tomáše Bati (má přes 10 000 studentů[zdroj?] a je jedním z největších zaměstnavatelů ve městě[zdroj?]) a vznikl samosprávný Zlínský kraj.

Po roce 1990 se od města osamostatnilo několik bývalých částí Zlína (Lhota, Lípa, Tečovice, Karlovice, Březnice a Ostrata).[7] K 1. lednu 2009 se pak na základě referenda ze 17. května 2008 osamostatnily Želechovice nad Dřevnicí.[8]

Sílily požadavky na zřízení osadních výborů či přímo samosprávných městských částí v okrajových částech Zlína.[9] V roce 2010 se do zastupitelstva dostalo hnutí M. O. R. (Morální očistu radnice), které mělo vznik samosprávných městských částí v Přílukách, Malenovicích, Vršavě, Klečůvce či v Lužkovicích jako jeden z klíčových bodů ve svém volebním programu, avšak neprosadilo tento záměr u svých koaličních partnerů, takže do programového prohlášení rady se dostalo již jen neurčité posílení pravomocí městských částí. Prakticky nedošlo k žádným změnám, v zastupitelstvu nakonec neprošel ani kompromisní návrh na posílení pravomocí komisí místních částí. Hnutí M. O. R. se pod vlivem tohoto neúspěchu rozpadlo a část jeho politiků odešla z hnutí i z rady města. Vznik městských částí prosazovali například náměstek primátora Bedřich Landsfeld či Eva Štauderová a Pavel Jungmann, odpůrcem byl například primátor Miroslav Adámek (nestraník za TOP09 a STAN) či opoziční zastupitel Martin Mikeska z ČSSD.[10]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Počet obyvatel[editovat | editovat zdroj]

Počet obyvatel je uváděn za Zlín (do roku 1990 Gottwaldov) podle výsledků sčítání lidu včetně místních částí, které k němu v konkrétní době patřily. Je patrné, že stejně jako v jiných velkých městech Česka počet obyvatel v posledních letech klesá.[11][12] V celé zlínské aglomeraci nicméně žije přes 100 tisíc obyvatel.[13]

Vývoj počtu obyvatel podle sčítání lidu[11][12]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
2 823 2 793 2 834 2 975 3 557 4 678 21 582 53 014 58 119 64 969 83 983 84 522 80 854 75 318

Struktura populace[editovat | editovat zdroj]

Dnešní Zlín[editovat | editovat zdroj]

Dnes je Zlín sídlem Zlínského kraje, ale zejména významným průmyslovým, obchodním a kulturním centrem východní Moravy. Ve městě je soustředěno velké množství středních škol a univerzita. Nacházejí se zde tři nemocnice. Vzhledem ke svému krajskému postavení je zde kromě okresního soudu i pobočka brněnského krajského soudu.

Zlín se v roce 2008 prezentoval v New Yorku prostřednictvím výstavy ZLíNY (Zlín in New York). K této výstavě vznikl i propagační film Zlína, který mapoval jeho současnost.

V květnu 2008 bylo dostavěno na zlínském náměstí Míru obchodní a zábavní centrum Zlaté jablko. Nachází se na místě bývalé historické budovy Záložny. Při stavbě tohoto centra byla jedna z podmínek zachování přední části domu z důvodu historické významnosti pro město Zlín.[zdroj?]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek ve Zlíně.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Ve Zlíně se nachází Městské divadlo, Kongresové centrum Zlín, Filharmonie Bohuslava Martinů, Velké kino, Krajská knihovna Františka Bartoše, Krajská galerie výtvarného umění se dvěma expozicemi v Domě umění a ve druhém patře zámku, ve zlínském zámku sídlí Muzeum jihovýchodní Moravy s expozicí S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly, Archiv H+Z, který spravuje cestovatelský odkaz Hanzelky a Zikmunda, ale také Jana Havlasy, Stanislava Škuliny, Heleny Šťastné-Bübelové a Eduarda Ingriše. Ve stejnojmenné okrajové části se nachází hrad Malenovice. Ve Zlíně je také Muzeum obuvi, divadlo Malá scéna a folklorní soubory Kašava, Vonica a Bartošův soubor písní a tanců. Každoročně se zde konají festivaly vážné hudby Harmonia Moraviae a Talentinum, festivaly folklorních souborů a dechových orchestrů FEDO (který pořádá Velký dechový orchestr města Zlína) a Zlínské besedování, divadelní festival Setkání-Stretnutie, ale také festival cestování, poznávání a sbližování kultur Neznámá Země. Nejznámější akcí je Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež. V části Zlína, ve Štípě, se nachází zoologická zahrada, v posledních letech nejnavštěvovanější turistická atrakce na Moravě. Zlínská zoo je místem, kde mohou návštěvníci vidět zvířata všech kontinentů v přírodním bioparku s volným výběhem. 

Ve Zlíně se již od roku 1961 pravidelně koná Film festival Zlín, jehož návštěvnost od roku 2010 přesahuje 100 000 lidí. Festival je podporován Ministerstvem kultury České republiky a Státním fondem kultury ČR a Evropskou unií.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Ve městě se nachází fotbalový stadion Letná, Zimní stadion Luďka Čajky, PSG Arena, atletický stadion, městská hala, krytý bazén, koupaliště, turistické a cykloturistické stezky a další menší sportoviště. V zimním období je v provozu lyžařská sjezdovka v centru města. Ve Zlíně a okolí se každoročně jezdí motoristický závod Barum Rally.

Mezi významné sportovní kluby patří:

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Zlínský trolejbus Škoda 24Tr Irisbus
Podrobnější informace naleznete v článcích Trolejbusová doprava ve Zlíně a v Otrokovicích a Městská autobusová doprava ve Zlíně a v Otrokovicích.

Zlín leží relativně stranou od hlavních dopravních tahů. Je to dáno jednak polohou v poměrně stísněném údolí, ale zejména tím, že k rozvoji města došlo teprve ve 20. století, kdy již existovala hlavní silniční a železniční síť. Firma Baťa plánovala dopravní napojení zlepšit, ale její projekty (dálnice, protažení železnice na Slovensko) se vinou druhé světové války neuskutečnily. Za socialismu existoval opět plán vést kolem Zlína (tehdy Gottwaldova) dálnici (D1 byla původně trasována z Brna do Pováží), ten se ale neuskutečnil a po rozpadu Československa v roce 1993 bylo vládou preferováno zlepšení napojení na Ostravsko, zatímco Zlínsko zůstalo po určitou dobu stranou zájmu. Teprve po přivedení úseku dálnice D55 od křižovatky s D1 u Hulína na západní okraj Zlína (dokončeno roku 2010) má toto krajské město napojení na celostátní dálniční síť a výrazně se zrychlilo spojení s Brnem (cca 1 hodina z centra do centra) a potažmo i s Prahou.

Silnice[editovat | editovat zdroj]

Silniční osu města tvoří hlavní silnice I/49, v západo-východním směru. Tato silnice vede z Otrokovic (napojení na D55 směr Hulín a I/55 směr Uherské Hradiště) a pokračuje přes Vizovice a jih Vsetínska na Slovensko (směr Púchov a dálnice D1). Přímo ve Zlíně se se silnicí I/49 kříží silnice II. třídy č. 490 (jižním směrem Uherský Brod a severním Fryšták a Holešov) a několik silnic III. třídy.

Železnice[editovat | editovat zdroj]

Zlín neleží na žádném významném železničním tahu. Jedinou tratí, která protíná město (rovnoběžně s hlavní silnicí), je slepá jednokolejná trať Otrokovice–Vizovice (trať 331). Uzlová železniční stanice v Otrokovicích (trať 330) tak plní úlohu hlavního železničního terminálu pro zlínskou aglomeraci, kde zastavují vnitrostátní i mezinárodní rychlíky (trasa z Polska do Rakouska nebo do Bratislavy). Se Zlínem je dopravně propojena nejen místní dráhou, ale i trolejbusovou dopravou.

Městská a regionální hromadná doprava[editovat | editovat zdroj]

Zlín provozuje městskou dopravu společně s Otrokovicemi. Dopravní společnost Zlín-Otrokovice (DSZO) provozuje autobusové a trolejbusové linky (na nich též hybridní vozidla schopná jízdy i mimo trolejové vedení). Zapojení osobních vlaků na železniční trati Otrokovice-Vizovice do tarifu MHD vedlo ke vzniku Zlínské integrované dopravy, do níž patří i některé linky jiných regionálních autobusových dopravců. Koordinátor veřejné dopravy Zlínského kraje (KOVED), zřízený krajem roku 2005, připravuje celokrajský integrovaný dopravní systém KORIS.

Části města[editovat | editovat zdroj]

Katastrální území Zlína
Jižní Svahy v zimě
Zámek v místní části Klečůvka

V roce 1948 byly k městu Zlín připojeny obce Prštné, Louky nad Dřevnicí, Mladcová, Příluky a Kudlov a městské čtvrti byly pojmenovány:[14]

  • Zlín I – vnitřní město
  • Zlín II – Prštné
  • Zlín III – Louky
  • Zlín IV – Mladcová
  • Zlín V – Příluky
  • Zlín VI – Kudlov

K 1. ledna 1949 byly k městu připojeny obce Jaroslavice, Malenovice, Tečovice, Kvítkovice a Otrokovice a sloučené město bylo pojmenováno Gottwaldov. Městské čtvrti nesly názvy:[14]

  • Gottwaldov I – Zlín
  • Gottwaldov II – Prštné
  • Gottwaldov III – Louky
  • Gottwaldov IV – Mladcová
  • Gottwaldov V – Příluky
  • Gottwaldov VI – Jaroslavice
  • Gottwaldov VII – Kudlov (přečíslován z VI na VII)
  • Gottwaldov VIII – Malenovice
  • Gottwaldov IX – Tečovice
  • Gottwaldov X – Kvítkovice
  • Gottwaldov XI – Otrokovice

Již v roce 1950 nejsou Otrokovice ani Kvítkovice zmiňovány mezi osadami obce Gottwaldov a jsou uváděny jako samostatné obce[15] – v roce 1960 byly Kvítkovice připojeny k Otrokovicím a ty byly roku 1964 „povýšeny“ na město.

V letech 1950–1964 se Gottwaldov členil na 7 osad: Zlín, Zlínské Paseky, Prštné, Louky, Mladcová, Příluky, Malenovice (v seznamu osad nejsou zmíněny dříve připojené Jaroslavice, Kudlov, Tečovice, Kvítkovice ani Otrokovice, nově jsou zmiňované Zlínské Paseky).[16]

Od 14. června 1964 se Gottwaldov členil na 12 částí obce: kromě dosavadních sedmi (Zlín, Zlínské Paseky, Prštné, Louky, Mladcová, Příluky, Malenovice) nově ještě Jaroslavice, Kudlov a Tečovice (obce těchto jmen však byly podle vyhlášky připojeny již 1. ledna 1949) a Lhotka a Chlum. Dne 15. června 1976 k dosavadním 12 přibylo 8 nových částí obce: Březnice, Klečůvka, Kostelec, Lípa, Lužkovice, Salaš, Štípa a Želechovice nad Dřevnicí. K 1. lednu 1980 se počet částí obce zvýšil na 23; přibyly Karlovice, Ostrata a Velíková. K 1. červenci 1980 přibyla Lhota a počet částí obce se tak zvýšil na 24, k 1. lednu 1990 pak bylo město přejmenováno na Zlín.[16]

K 24. listopadu 1990 se počet částí obce snížil na 21: osamostatnily se Lhota, Lípa a Tečovice. K 1. lednu 1992 se osamostatnily Karlovice, k 1. lednu 1993 Březnice, k 1. lednu 2001 Ostrata. K 22. květnu 2003 zanikla část obce Zlínské Paseky a počet částí obce tak poklesl na 17.[16] K 1. lednu 2009 se na základě referenda ze 17. května 2008 osamostatnily Želechovice nad Dřevnicí.

Od roku 2009 se město skládá z 15 katastrálních území, která až na dvě výjimky odpovídají členění města na 16 místních částí:

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Rodáci[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti spjaté s městem[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích k 1.1.2017. Praha. 28. dubna 2017. Dostupné online. [cit. 2017-05-04]
  2. vládní nařízení č. 104/1935 Sb. z. a n., „kterým se v zemích České a Moravskoslezské provádějí změny obvodů některých okresních úřadů“
  3. http://aktualne.centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/clanek.phtml?id=626076
  4. Vyhláška ministerstva vnitra o změnách úředních názvů míst v roce 1948
  5. MALÁ, Martina; LIBIGER, Milan. Pětadvacet let od návratu ke Zlínu: Gottwaldov místní nikdy nepřijali. iDNES.cz [online]. 2015-01-11 [cit. 2015-01-11]. Dostupné online.  
  6. BALÍK, Stanislav. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2009. 250 s. ISBN 978-80-247-2908-4. Kapitola Obce, městyse, města, statutární města, s. 23.  
  7. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. II. díl [online]. Praha: Český statistický úřad, 2006. Dostupné online.  
  8. http://www.zelechovice.net (zdroj blíže nespecifikován)
  9. Alena Gajdůšková: Zlínu bez „malých radnic“ hrozí rozpad, Blog iDnes.cz, 5. 2. 2008
  10. Milan Libiger: Městské části ve Zlíně pravomoci nezískají, zůstalo jen u plánů a slibů, iDnes.cz, 27. 6. 2014
  11. a b Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. Svazek I. [s.l.] : Český statistický úřad, 2006. Dostupné online. ISBN 80-250-1311-1. S. 53–54.  
  12. a b Historický lexikon obcí České republiky 1869–2011 [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21, [cit. 2017-01-10]. Dostupné online.  
  13. Základní informace [online]. Statutární město Zlín, [cit. 2016-06-18]. Dostupné online.  
  14. a b Vyhláška ministerstva vnitra č. 22/1949 Sb., o změnách úředních názvů míst v roce 1948, 25. 1. 1949
  15. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005, II. díl – Abecední přehled obcí a částí obcí v letech 1869–2005, Hesla Otrokovice, Kvítkovice
  16. a b c Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005, II. díl – Abecední přehled obcí a částí obcí v letech 1869–2005, str. 611, heslo Zlín
  17. NEWWEB_ZAJ@CENTRUM.CZ, Zden�k Janota,. Alois Skoumal | Cimbálová muzika MÁJ. www.cm-maj.wz.cz [online].  [cit. 2017-03-20]. Dostupné online.  (cs-CZ) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]