Panství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Panství (německy Herrschaft, latinsky dominium) je historický termín, který označuje soubor soukromého (zejm. rodinného/rodového) majetku (reprezentačních či hospodářských staveb, měst, vesnic, polností, lesů, vodohospodářských staveb apod., včetně jeho poddaných a služebnictva) spadajícího pod patrimoniální správu jednoho feudálního vlastníka (pána) šlechtického původu (rodu). Zároveň se jednalo o správní jednotky. Pro panství se někdy užívá označení baronie.

Panství v Rakouském císařství[editovat | editovat zdroj]

Rakouské císařství bylo feudální absolutistickou monarchií, v níž moc do roku 1848 patřila aristokracii, šlechtě. Šlechtici na svých panstvích měli všechny pravomoci, postupně však o některé přicházeli ve prospěch Habsburků a jejich centralizujícího se císařství. Habsburkové postupně státní správu reformovali, zavedli v Čechách kraje (řízené šlechtici, hejtmany), došlo k pozvolným změnám v soudnictví, berní správě. Panství však zůstávala. V roce 1848 bylo v Čechách 1421 samosprávných panství, statků a míst.

Po zrušení nevolnictví a v důsledku revolučních událostí roku 1848 došlo v Rakouském císařství k radikálním změnám státní správy. Byla zrušena panství šlechty a během roku 1850 ustanoveny nové kraje, politické a soudní okresy. [1]

Pojem panství v sociologii[editovat | editovat zdroj]

Tento pojem do sociologie zavedl Max Weber.[2] Rozumí tím moc založenou na pocitu závaznosti vůči autoritě.  První zmínka pochází z Weberova díla Die drei reinen Typen der legitimen Herrschaft, kde panství dělí na tři základní typy: tradiční, charismatické a racionálně legální. Toto rozčlenění je v sociologii považováno za klasické.  Weber se o panství zmiňuje i se svých dalších dílech například v Politik als Beruf nebo Soziologische Grundbegriffe.

Tradiční panství[editovat | editovat zdroj]

Tradiční panství se opírá o víru v posvátnost poměrů[3], které přecházejí z generace na generaci. Vztahy k panovníkovi jsou založeny na pocitu úcty, který je sám poslušný k existujícím tradicím.

Státní aparát je složen z osobních služebníků, sluhů a někdy i otroků. V rámci tradičního panství Weber rozlišuje dvě základní formy podle rozvinutosti státního aparátu: patriarchalismus a patrimonismus. Patriarchální panství státní aparát nemá vůbec, členové svazku jsou si rovni a legitimita neomezeného vládce je dána tradiční osobní nadřazeností. S rozvojem správního a vojenského aparátu dochází k postupnému podřizování osobě pána a vzniká patrimonismus. Vše stále stojí na loajalitě a věrnosti, ale ne tak jednostranně. K zániku může dojít, pokud státní aparát převezme pravomoci panovníka a jeho panství tím zničí nebo se vztahy mezi pánem a vazaly zafixují do smluv a zákonů a patrimonismus se posune k feudalismu.

Hospodářství v tomto typu stagnuje, ojediněle je možný závratný vzestup úspěšného spekulanta.

Charismatické panství[editovat | editovat zdroj]

Založené na víře stoupenců ve výjimečné, nadlidské či nevšední vlastnosti svého vůdce. Tyto vlastnosti jsou nadpřirozené v tom smyslu, že nejsou dostupné každému. Vůdcem může být válečný hrdina, vojevůdce, čaroděj, lékař, soudce, ale i podvodník či zločinec. Tento člověk vládne silou své osobnosti, může překračovat tradici i psané zákony.[4]

V čisté formě může charakteristické panství existovat pouze ve stavu zrodu, kdy vystupuje jako protiklad k ustáleným pořádkům.[5] Jeho správní aparát je složen z učedníků, kteří následují svého vůdce a vykonávají jeho vůli a jsou vybráni podle svého vlastního charizmatu, nikoliv podle kvalifikace nebo společenského stavu.

Hospodaří nárazově, světské zájmy včetně ekonomických podřizuji vyšším cílům. To je další z příčin lability tohoto typu panství.[4]

Charismatický vůdce vládne pouze tak dlouho, dokud je víra v jeho mimořádnost dostatečně silná – Weber říká, že toto panství „má bytostně labilní základ“.[6] Zpravidla razí velmi radikální myšlenky, proto jsou tak jeho požadavky stěží slučitelné s každodenním životem. Delší trvání je pro panství zhoubné.[4]

Weber popisuje dvě možnosti tzv. zvěčnění charismatu, tedy způsobů, jak charisma může přežit svého původního nositele. V obou případech se ale nakonec jedná o přeměnu charizmatického panství v jiný typ panství.[6] První způsob je Weberem nazýván jako charisma krve nebo tzv. rodové charisma. Vzniká z představy založené na předpokladu, že charisma vládce nebo jeho mimořádné kvality je možné zdědit. To se však časem přemění na tradiční panství. Druhý způsobem je tzv. úřední charisma, které je předpokládá možnost přenášet charisma prostřednictvím institucí. Tento způsob vede k panství založenému na byrokracii.

Racionálně legální panství[editovat | editovat zdroj]

Spočívá na víře v platnost neosobních zákonů, které se vztahují na držitele moci i na její objekty.[4]

Vládce je zvolen v souladu s právními normami. Moc vykonává byrokratický aparát, který je odborně školen ve znalosti norem a v zásadách jejich aplikace. Tento způsob výkonu moci se využivá i v rámci církve, politických stran, armády aj. Velkou nevýhodou tohoto systému je neosobnost, rostoucí formalismus, který vede k dehumanizaci společnoti.

Úředníci nevlastní žádné prostředky, které jsou potřeba k výkonu správy.  Jsou odměňováni pevným platem, který zohledňuje míru zodpovědnosti a podléhají jednotné úřední disciplíně. Podle Webera je byrokratický způsob vlády ten nejracionálnější a nejstálejší způsob výkonu moci.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SOVADINA, Miloslav. Správní vývoj Českolipska. Česká Lípa : Státní okresní archiv, 1998. ISBN 80-238-3843-1. Kapitola Charakter správy před rokem 1848, s. 16.  
  2. MALÁTKOVÁ. Ottova encyklopedie A-Ž. 1. vyd. Praha : OTTOVO NAKLADATELSTVÍ, 2004. 1144 s. ISBN 80-7360-014-5. S. 1116.  
  3. JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. 2. vyd. Praha : Portál, 2009. 231 s. ISBN 978-80-7367-644-5.  
  4. a b c d KELLER, Jan. Úvod do sociologie. 4. vyd. Praha : SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ, 1997. 181 s. ISBN 80-85850-25-7. S. 29.  
  5. KELLER, Jan. Dějiny klasické sociologie. 1. vyd. Praha : SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ, 2004. 529 s. ISBN 80-86429-34-2. S. 276.  
  6. a b PETRUSEK, Milan. Dějiny sociologie. 1. vyd. Praha : Grada, 2011. 240 s. ISBN 978-80-247-3234-3. S. 102.  
Použitá literatura[editovat | editovat zdroj]
  • BAUMAN, Zygmunt. Myslet sociologicky: netradiční uvedení do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1996. Studijní texty. ISBN 80-85850-14-1.
  • GIDDENS, Anthony. Sociologie [online]. Praha: Argo, 1999. ISBN 80-7203-124-4.
  • JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie [online]. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-644-5.
  • KELLER, Jan. Dějiny klasické sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004. Studijní texty. ISBN 80-86429-34-2.
  • KELLER, Jan. Úvod do sociologie. 4., rozšířené vydání. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. Studijní texty. ISBN 80-85850-25-7.
  • LINHART, Jiří, Alena VODÁKOVÁ a Miloslav PETRUSEK. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-311-3.
  • MALÁTKOVÁ. Ottova encyklopedie A-Ž. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004. ISBN 80-7360-014-5.
  • PETRUSEK, Miloslav. Dějiny sociologie. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3234-3.
  • WEBER, Max. Metodologie, sociologie a politika. Praha: OIKOYMENH, 1998. Knihovna novověké tradice a současnosti. ISBN 80-86005-48-8.