Monarchismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Monarchismus (respektive royalismus/roajalismus) je politický směr upřednostňující jako společenské uspořádání monarchii. Konkrétní podoba monarchismu závisí na politické situaci a historii jednotlivých států.

Dějiny monarchismu[editovat | editovat zdroj]

Monarchistická vláda patří mezi nejstarší politické instituce.  Monarchie existují v nějaké formě od starověkého Sumeru.  Monarchové si často nárokovaly legitimitu od vyšší moci (v raně novověké Evropě božské právo králů a v Číně mandát nebes). Byly nejběžnější formou vlády až do 20. století, kdy republiky nahradily mnoho monarchií.

Afrika[editovat | editovat zdroj]

V roce 1966 byla Středoafrická republika svržena rukou Jeana-Bédela Bokassy během státního převratu v Saint-Sylvestre. Založil Středoafrickou říši a vládl jako císař Bokassa I. až do roku 1979, kdy byl následně sesazen během operace Caban a střední Afrika se vrátila pod republikánskou vládu.

V roce 1974 byla v Etiopii pádem císaře Haile Selassieho zrušena jedna z nejstarších monarchií na světě .

Asie[editovat | editovat zdroj]

Čína byla monarchií od starověku až do roku 1912, kdy byl sesazen císař Pchu. Během mandžuského navrácení v roce 1917 byl krátce obnoven na trůn na dvanáct dní, ale tento pokus byl rychle potlačen republikánskými silami.

Monarchismus měl důležitou roli v íránské revoluci v roce 1979 a také hrál roli v moderních politických záležitostech Nepálu . Nepál byl jedním z posledních států, které měly absolutního monarchu, což pokračovalo, dokud nebyl král Gyanendra pokojně sesazen v květnu 2008 a země se stala federativní republikou.

Evropa[editovat | editovat zdroj]

V roce 1685 začalo osvícenství.  To vedlo k novým antimonarchistickým myšlenkám, které vyústily v několik revolucí, jako byla americká revoluce a francouzská revoluce, což byly oba další kroky v oslabení moci evropských monarchií. Každý svým odlišným způsobem ilustroval koncept lidové suverenity , který zastával Jean-Jacques Rousseau . Rok 1848 pak zahájil vlnu revolucí proti kontinentálním evropským monarchiím.

První světová válka a meziválečné období[editovat | editovat zdroj]

První světová válka a její následky znamenaly konec tří hlavních evropských monarchií : ruské dynastie Romanovců, německé dynastie Hohenzollernů včetně všech ostatních německých monarchií a rakousko-uherské dynastie Habsburků .

Po rozpadu Rakouska-Uherska byla vyhlášena Německá-rakouská republika. Ústavní shromáždění německého Rakouska přijalo Habsburský zákon, který Habsburky natrvalo vyhnal z Rakouska. Navzdory tomu v Rakousku přetrvávala významná podpora panovnickému rodu. Po anšlusu nacistická vláda potlačila monarchistické aktivity. V době, kdy v Rakousku skončila nacistická nadvláda, podpora monarchismu z velké části vyprchala.

V Maďarsku vyvolal vzestup Maďarské republiky rad v roce 1919 nárůst podpory monarchismu; nicméně úsilí maďarských monarchistů nedokázalo přivést zpět královskou hlavu státu a monarchisté se spokojili s regentem, admirálem Miklósem Horthym, který reprezentoval monarchii, dokud nebude moci být obnovena. Horthy byl regentem od roku 1920 do roku 1944. Během Horthyho vlády se pokusil Karel I. vrátit na maďarský trůn, což nakonec selhalo. Po Karlově smrti zdědil jeho nárok na Uherské království Otto von Habsburg, i když již nebyly učiněny žádné další pokusy zmocnit se uherského trůnu.

Ve dvacátých letech minulého století se v Německu shromáždilo množství monarchistů kolem Německé národní lidové strany, která požadovala návrat Hohenzollernské monarchie a konec Výmarské republiky; strana si udržela velkou základnu podpory až do nástupu nacismu ve 30. letech, protože Adolf Hitler byl neochvějně proti monarchismu.

Po 2. světové válce[editovat | editovat zdroj]

S příchodem socialismu do východní Evropy do konce roku 1947 byly všechny zbývající východoevropské monarchie, konkrétně Rumunské království, Maďarské království, Albánské království, Bulharské carství a království Jugoslávie, zrušeny a nahrazeny socialistickými republikami.

Následky druhé světové války také viděly návrat monarchistického a republikánského soupeření v Itálii , kde se konalo referendum zda by stát měl zůstat monarchií nebo se stát republikou. Republikánská strana vyhrála hlasování těsným rozdílem a vznikla moderní Italská republika.

Monarchismus jako politická síla na mezinárodní úrovni se od konce druhé světové války v Evropě podstatně zmenšila.[1]

Zdůvodnění monarchismu[editovat | editovat zdroj]

Nestranická hlava státu a sjednocující síla[editovat | editovat zdroj]

Britský politolog Vernon Bogdanor ospravedlňuje monarchii tím, že poskytuje nestranickou hlavu státu oddělenou od hlavy vlády, a zajišťuje tak, že nejvyšší představitel země doma i v mezinárodním měřítku nezastupuje konkrétní politickou stranu, ale všechny lidi.  Bogdanor také poznamenává na užitečnou sjednocující roli v mnohonárodnostním státě a připomíná, jak se „v Belgii se někdy říká, že král je jediný Belgičan, všichni ostatní jsou buď Vlámové nebo Valoni “ .

Ochrana svobody[editovat | editovat zdroj]

Britsko-americký libertariánský spisovatel Matthew Feeney tvrdí, že evropské konstituční monarchie se „z větší části dokázaly vyhnout extrémistické politice“ – konkrétně fašismu, komunismu a vojenské diktatuře – „zčásti proto, že monarchie zajišťují kontrolu vůle populistických politiků“. představující zakořeněné zvyky a tradice.

Socialistický spisovatel George Orwell argumentoval, že konstituční monarchie je účinná při předcházení vývoji fašismu .

"Funkce krále při podpoře stability a působení jako jakýsi základní kámen v nedemokratické společnosti je samozřejmě zřejmá. Ale také má, nebo může mít, funkci působit jako únikový ventil pro nebezpečné emoce." Jeden francouzský novinář mi jednou řekl, že monarchie byla jednou z věcí, které zachránily Británii před fašismem... Je každopádně možné, že zatímco existuje toto rozdělení funkcí, Hitler nebo Stalin se nemohou dostat k moci. Všechny evropské země, které se nejúspěšněji vyhnuly fašismu, byly konstituční monarchie...Často jsem obhajoval, že labouristická vláda, tj. vláda, která mínila podnikání, by zrušila tituly a ponechala si královskou rodinu.“

Lidská touha po hierarchii[editovat | editovat zdroj]

V eseji z roku 1943 „Rovnost“ britský autor CS Lewis kritizoval rovnostářství a jeho odpovídající výzvu ke zrušení monarchie, protože je v rozporu s lidskou přirozeností :

Reakce člověka na monarchii je jakousi zkouškou. Monarchii lze snadno ‚odhalit‘; ale pozor na tváře, dobře označte akcenty debunkerů. Toto jsou muži, jejichž kořeny v Edenu byly přeťaty: ke kterým se žádná zvěst o polyfonii, tanci, nemůže dostat – muži, pro něž jsou oblázky položené v řadě krásnější než oblouk...Tam, kde je mužům zakázáno ctít místo toho ctí milionáře, sportovce nebo filmové hvězdy: dokonce slavné prostitutky nebo gangstery. Neboť duchovní přirozenosti, stejně jako přirozenosti tělesné, bude sloužit; odepřete mu jídlo a spolkne jed. [1]

Monarchismus v České republice[editovat | editovat zdroj]

V České republice vznikl novodobý roajalismus ještě před pádem komunismu s iniciativou České děti, kterou založil Petr Placák. V roce 1988 vydali Manifest Návrat krále. V roce 1990 bylo založeno monarchistické hnutí Koruna Česká, později přeměněné na politickou stranu. O tuto změnu se nejvíce zasloužilo vedení hnutí v letech 2000–2003, které dokázalo utvořit z royalistického hnutí zcela legální monarchistickou politickou stranu. Ve vedení tehdy stál jako představený Milan Schelinger. Dlouhodobým předsedou byl Václav Srb, aktuálním předsedou je Radim Špaček. V posledních několika volbách dostala Koruna Česká své kandidáty na kandidátkách větších stran (TOP 09, KDU-ČSL). Kromě toho má v současnosti několik zastupitelů v menších obcích, kde fungují její místní společnosti. Strana vydává také jednou až dvakrát do roka tištěný časopis Monarchistické listy a zhruba jednou měsíčně internetový Monarchistický zpravodaj. Parlamentních voleb 2021 se Koruny Česká účastní samostatně.

Roku 1999 bylo vydáno monarchistické prohlášení Na prahu nového milénia, kde se mimo jiné píše: „Deset let od oficiálního konce „vědeckým materialismem“ formované společnosti, který je z mnoha koutů i zákoutí českých zemí cítit dodnes, se vyslovujeme pro obnovu tradičního českého království (rovnocenných zemí Koruny české).“ Mezi jeho signatáře patří Jana Červenková, Adam Drda, Jaroslav Erik Frič, Josef Hiršal, Ivan Martin Jirous, Svatopluk Karásek, Jiří Kuběna, Jiří Lábus, Lubomír Martínek, Jiří Peňás, Petr Placák, Martin Reiner, Petr Rezek, Andrej Stankovič, Michal Šanda, Ondřej Štindl, Alexander Tomský, Jáchym Topol, Ludvík Vaculík, David Vávra, Václav Vokolek a Ivan Wernisch.[2]

Skupina původních royalistů okolo Petra Placáka a časopisu Babylon pořádá od roku 2003 pravidelně v lednu Tříkrálový pochod za monarchii, laděný napůl vážně, napůl recesisticky, a oblíbený zejména mezi studenty. Roajalisté při něm vždy jménem českého krále symbolicky za jednu korunu na rok propůjčují Pražský hrad prezidentovi. Serióznější monarchisté, mezi něž patří členové a příznivci Koruny České, pořádají od roku 2008 28. října Monarchistický pochod, kterým chtějí upozornit veřejnost na některé zažité mýty o vzniku samostatného Československého státu a představit monarchii jako moderní alternativu společenského uspořádání. Nostalgie po monarchii se stala legitimní součástí české politické a kulturní scény, takže nikoho nepřekvapují pravidelné demonstrace monarchistických stran a spolků ani jejich kandidatura ve volbách.[3]

Počinem českých roajalistů z ledna 2008 je petice „Zrušme prezidenty“.[4]

Koncem roku 2010 vznikla nová internetová stránka, prezentující se jako internetový portál českých monarchistů s názvem Pro monarchii.[5] Mimoto existuje několik monarchisticky laděných blogů. Odkazy na ně je možné najít právě na portálu promonarchii.cz.

V roce 2010 (zaregistrováno na MV ČR v roce 2011) vzniklo Sdružení monarchistů se sídlem v Brně jako společenství monarchistů zemí Koruny české, kteří nechtějí být členy žádné politické strany nebo nemohou být členy KČ, protože jsou v jiné politické straně nebo těch, kterým vadí politický charakter monarchismu představovaný Korunou českou.

Mezi české osobnosti známé svými roajalistickými postoji patří například architekt David Vávra, spisovatel Petr Placák a podnikatelka Dagmar Havlová, patřil mezi ně například malíř Adolf Born nebo spisovatel Jan Vodňanský.

V říjnu 2018, ke stému výročí nastolení republiky roku 1918, se uskutečnil průzkum veřejného mínění, podle kterého by monarchii před republikou dalo přednost 13 % obyvatel.[6]

Čeští monarchisté se zapojili do protivládních protestů v roce 2019 a upozornili na sebe použitím vlajek Českého království. O této aktivitě informovala některá média, například britský server Royal Central.[7]

V roce 2017 byl založen Spolek pro obnovu Českého království se sídlem v obci Pohleď. Jeho předsedou je Jindřich Holub.

V noci na 24. září 2021 monarchisté promítali na zdi Pražského hradu nápis „Monarchie, ne anarchie“. Kvůli vypátrání zdroje promítání byl vyslán i policejní vrtulník. K akci se následně přihlásil Český královský institut s cílem zviditelnit monarchistické myšlenky.[8]

V srpnu 2021 provedla agentura Median průzkum veřejného mínění, který se také věnuje otázce obnovení monarchie. Podle průzkumu by 13 % respondentů podpořilo změnu státního uspořádání na parlamentní monarchii (v nejmladší věkové kategorii 18–24 let to je až 18 %). Obsazování funkce hlavy státu na základě dědičného nároku by akceptovalo 38 % lidí (převážně lidé s vyšším vzděláním). Pokud by došlo k obnovení monarchie, 47 % lidí by preferovalo pokračování dynastie navazující na poslední české panovníky (rod Habsbursko-Lotrinský), 32 % novou dynastii vybranou referendem a 11 % novou dynastii vybranou parlamentem.[9]

Seznam monarchistů ve světě[editovat | editovat zdroj]

Následující seznam ukazuje míru podpory v jednotlivých státech pro obnovení dříve zrušených monarchií.

Pořadí Stát Podporovatelů % z obyvatelstva
státu
Zdroj
1 MaďarskoMaďarsko Maďarsko 4 495 580 46% [10]
2 ChorvatskoChorvatsko Chorvatsko 1 696 326 41% [11]
3 RumunskoRumunsko Rumunsko 4 123 980 37% [12]
4 AlbánieAlbánie Albánie 1 389 275 33% [13]
5 RuskoRusko Rusko 31 781 959 28% [14]
6 HavajHavaj Havaj 355 123 25% [15]
7 RakouskoRakousko Rakousko 1 754 600 20% [16]
8 NěmeckoNěmecko Německo 15 646 310 19% [17]
9 FrancieFrancie Francie 11 053 890 17% [18]
10 ItálieItálie Itálie 12 000 000 15% [19]
11 PortugalskoPortugalsko Portugalsko 1 546 435 15% [20]
12 ŘeckoŘecko Řecko 1 342 046 14% [21]
13 BrazílieBrazílie Brazílie 31 236 957 13% [22]
14 ČeskoČesko Česko 1 379 423 13% [6]
15 MexikoMexiko Mexiko 6 500 000 5% [23]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Monarchism. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (anglicky) Page Version ID: 1088954001. 
  2. Nepraktická výzva. Babylon [online]. 2018-01-04 [cit. 2019-08-28]. Dostupné online. 
  3. BARTLOVÁ, Milena. Slavit narození Karla IV. je nebezpečná hloupost. A2larm [online]. 2019-02-17 [cit. 2019-09-16]. Dostupné online. 
  4. http://www.zrusmeprezidenty.cz
  5. http://www.promonarchii.cz
  6. a b Průzkum ke 100 rokům od vzniku Československa: kdyby se monarchie nerozpadla, měli bychom se lépe nebo stejně. iROZHLAS. Dostupné online [cit. 3 December 2018]. 
  7. AANMOEN, Oskar. Bohemian royalists heavily involved in ongoing protests in the Czech Republic. Royal Central [online]. 2019-06-25 [cit. 2019-06-27]. Dostupné online. 
  8. Na Pražském hradě se objevil obří světelný nápis! Případ řeší policie. Blesk.cz [online]. [cit. 2021-09-28]. Dostupné online. 
  9. Názory, postoje a znalosti obyvatel ČR – srpen 2021 [online]. Median, 2021-08 [cit. 2021-10-06]. Dostupné online. 
  10. Győztek a Habsburgok: az Azonnali olvasóinak 46 százaléka újra királyságot szeretne. https://azonnali.hu/ [online]. 2021-05-17 [cit. 2021-06-15]. Dostupné online. (maďarsky) 
  11. THOMAS, Mark. Two-fifths of Croatians want a return to the monarchy. www.thedubrovniktimes.com. Dostupné online [cit. 11 August 2019]. (anglicky) 
  12. MARICA, Irina. How popular is the monarchy restoration idea in Romania?. www.romania-insider.com. Dostupné online [cit. 3 December 2018]. (anglicky) 
  13. Albanien, 29. Juni 1997 : Staatsform -- [in German]. www.sudd.ch. Dostupné online [cit. 3 December 2018]. (německy) 
  14. SINELSCHIKOVA, Yekaterina. Will Russia ever revert back to a monarchy?. Russia Beyond. 14 April 2017. Dostupné online [cit. 3 December 2018]. (anglicky) 
  15. SINELSCHIKOVA, Yekaterina. Queen of Hawaii demands independence from 'US occupiers. The Telegraph. 30 June 2018. Dostupné online [cit. 23 March 2019]. (anglicky) 
  16. A century after Austrian-Hungarian Empire's fall, some nostalgic for monarchy. EFE. Dostupné online [cit. 3 December 2018]. (anglicky) 
  17. Restored monarchy gains young Germans' support. The Local. 25 April 2013. Dostupné online [cit. 3 December 2018]. (anglicky) 
  18. BVA Group - Société d'études et conseil [online]. BVA [cit. 2018-12-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. Emanule Filiberto: "Politici? Sono dei parac***"". Occhio, il Savoia vuole fare il re. www.liberoquotidiano.it. Dostupné online [cit. 3 December 2018]. (italsky) 
  20. ALMEIDA, Henrique. Portugal royal says monarchy still tops republic. Reuters. Dostupné online [cit. 3 December 2018]. (anglicky) 
  21. Το ΒΗΜΑ onLine - ΠΟΛΙΤΙΚΑ. tovima.dolnet.gr. 25 April 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (greek) 
  22. [cit. 2018-12-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. Partido Imperialista busca convertirse en partido político. SDPnoticias. Dostupné online [cit. 20 March 2019]. (španělsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Monarchism na anglické Wikipedii.