Tradice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Tradice (lat. traditio < tradere předávat) znamená předávání, a to nejčastěji mezigenerační předávání poznání, schopností, obyčejů či mravů v rámci kultury nebo skupiny. Slova se neužívá pouze v jediném významu. Rozumí se jím:

  1. to, co se předává (traditum);
  2. proces předávání (tradendum);
  3. zvyklosti, konvence, obyčeje.

Pojem[editovat | editovat zdroj]

Pojem tradice pochází z latinského pojmu traditio, který vznikl spojením trans (přes) a dare (dávat). Tomuto pojmu odpovídá řecké slovo παράδοσις (paradosis).

Tradice se chápe obvykle, jak již bylo uvedeno výše, jako předávání celku poznání, schopností, obyčejů a mravů kultury nebo skupiny. Tradice je z tohoto pohledu kulturním dědictvím, které se předává z generace na generaci. Pod toto pojetí spadá i vědecké poznání, umění, rituály, morální pravidla a recepty na přípravu jídel. Vedle těchto vysoce kulturních obsahů se k pojmu tradice řadí i dočasně platné zvyklosti – to, co je běžné a obvyklé.

Méně často (například v právu) se pojmu tradice užívá pro tradování, samotný proces předávání, i když toto tradování vytváří samotnou podmínku přenosu tradice.

Teorie tradice[editovat | editovat zdroj]

Teorie tradice existují ve vícero rozdílných oborech – užívá jich etnologie, sociologie, filosofie, teologie, literární a právní věda.

Fenoménu tradice se věnovala především sociologie; Max Weber označuje orientaci na tradici za jeden ze čtyř základních typů sociálního chování. Pro vznik teorie tradice v sociologii má velký význam dílo Edwarda Shilse a Shmuela N. Eisenstadta.

Z filosofů se teorii tradice věnoval především Josef Pieper, který si všímal ve vztahu k teorii tradice i středověké tradice a katolického pohledu.

Tradice v etnologii a historické vědě[editovat | editovat zdroj]

Společenské a humanitní vědy pracují s pojmem tradice ve dvojím ohledu. Na jedné straně studují tradice, to jest předávání kulturních vzorců a významů ve studovaných společenstvích a společnostech, na druhé straně samy vytvářejí školy a tradice tohoto výzkumu. S rostoucí specializací si tyto různé tradice vytvářejí vlastní terminologie a diskuse mezi nimi tak často vyžaduje i překlad pojmů.

Tradice v právu[editovat | editovat zdroj]

V právu pojem tradice označuje právně významné předání a převzetí movité věci, její přechod do držby jiného. Aby však spolu s tradicí přešlo i vlastnické právo k dané věci, je nutný právně uznaný důvod tradice (iusta causa traditionis), což může být např. smlouva o prodeji či o darování věci.

Od klasického předání věci lze lišit tradici longa manu (dlouhou rukou) a brevi manu (krátkou rukou). U první varianty jde např. jen o předání klíčů od skladiště, kde se daná věc nachází, u druhé např. o koupi věci, kterou má kupující už půjčenou a ve svém faktickém ovládání (detenci).

Tradice v náboženství[editovat | editovat zdroj]

Tradice v židovství[editovat | editovat zdroj]

Pro židovství je zásadní zkušenost víry, kterou vyvolený národ činí s Hospodinem, bohem Izraele, a proto je předávání této zkušenosti – tedy tradice – velmi zásadní. Středem židovského náboženství je Zákon (Tóra). Rozlišuje se předávání zapsané Tóry a ústní Tóry, ústního výkladu Tóry zapsané. Tato tradice byla později zapsána a je známa jako Talmud. Za tradici lze v židovství považovat masoretský text Písma, tedy zapsané tradiční znění židovských posvátných spisů, neboť hebrejština zapisuje pouze souhlásky. Masora – s celým svým poznámkovým aparátem – je klíčová pro židovské chápání tradice.

Tradice v křesťanství[editovat | editovat zdroj]

V katolické církvi se pod pojmem tradice chápe veškerý obsah křesťanské víry, který byl církvi od dob apoštolů v dějinách předáván. Princip tradice má své místo v katolickém pojetí nauky, dogmatu i výkladu Písma, které je možné podle katolického učení číst pouze v kontextu tradice církve.

Pojetí pravoslavné církve se s katolickým pojetím v zásadě shoduje; obsah pravověří je vázán především na předávání biblického textu. Podobně jako pro katolíky je i pro pravoslavné důležité, aby víra církve měla vztah s vírou prvotní církve. V pravoslaví je ovšem mnohem významnější věrnost tradici i v liturgické praxi, jejímž středem je božská liturgie.

Protestanté v době reformace kritizovali katolické pojetí tradice a postavili bibli a tradici proti sobě. Podle protestantů se Písmo svaté vysvětluje samo a církevní výklad není písmu nadřazen, naopak vše musí být podřízeno písmu (princip sola scriptura). V kontrastu s tím se mohou jevit nové tradice, které si jednotlivé protestantské denominace vytvořily během následujících staletí, tyto tradice však nemají tutéž váhu jako Písmo svaté, kterému nesmí žádná tradice odporovat. Často proto také dochází k pokusům tyto tradice odstraňovat, což žel nakonec někdy vedlo ke štěpení a vzniku dalších protestantských církví. Pozitivně nahlíženo lze tento kvas shrnout pod jiné reformační heslo: semper reformanda, což znamená „stále se obnovující“ a klade důraz na stálé hledání původní podstaty křesťanství.

V bibli se pojem tradice vyskytuje na čtyřech místech:

1 Korintským 11:2 Chválím vás, že si mne stále připomínáte a držíte se tradice, kterou jste ode mne přijali.

Galatským 1:13 Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si kdysi vedl, když jsem ještě byl oddán židovství, jak horlivě jsem pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit. 14 Vynikal jsem ve věrnosti k židovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradice našich otců.

Matouš 15:1 Tehdy přišli k Ježíšovi z Jeruzaléma farizeové a zákoníci a řekli: 2 "Proč tvoji učedníci porušují tradici otců? Vždyť si před jídlem neomývají ruce!" 3 On jim odpověděl: "A proč vy přestupujete přikázání Boží kvůli své tradici? 4 Vždyť Bůh řekl: `Cti otce i matku´ a `kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.´ 5 Vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: `To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar´, 6 ten již to nemusí dát svému otci nebo matce. A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží. 7 Pokrytci, dobře prorokoval o vás Izaiáš, když řekl: 8 `Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; 9 marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.´"

Obdobně Marek 7:2-13

Tradice v islámu[editovat | editovat zdroj]

Středem islámského chápání tradice je Sunna (arabsky „podání, tradice“). Protože Korán neobsahuje pravidla pro veškeré oblasti života, vyvinul se po Mohamedově smrti systém nauky a práva, který přejal rozličné právní a zvykové tradice a včlenil je do náboženského systému islámu. Nejprve se tyto tradice předávaly ve čtyřech právních školách, po dvou staletích byly zapsány do knih. Tyto právní sbírky ovšem nejsou uznávány všemi islámskými směry. Sunnité považují všechny čtyři právní sbírky za správné a přijímají tak celou Sunnu. Šíité pak považují za pravověrnou takovou tradici, která uznává Alího ibn Abí Táliba jako jediného legitimního Mohamedova následníka.

Související odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]