Přirozené právo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Přirozené právo (latinsky ius naturale) znamená právo nepsané, věčné, univerzální a nezávislé na státu, jehož podstatou je obecná rovnost všech lidí a nediskriminace žádné lidské osoby. Vychází z právního dualismu, předchází pozitivní právo a je mu nadřazeno. Pojem přirozené právo vznikl ve starověkém římském právu a je mnohoznačný, zpravidla označuje souhrn určitých právních principů nebo obecných právních norem, které vycházejí z člověka a jeho přirozenosti (ius naturale), rozumu (ius rationale) nebo jako výraz božího záměru, boží vůle (ius divinum, lex aeterna). Zákonodárce by se měl řídit zásadami přirozeného práva, například spravedlností, aby svým pozitivním zákonům dodal legitimitu, klíčový pojem přirozeného práva.

Filosofické zdůvodnění přirozeného práva[editovat | editovat zdroj]

Archaické společnosti se řídily „zákonem předků“, který se jako nepochybná autorita předával z generace na generaci. První filosofové, kteří začali rozlišovat mezi zákony vyhlášenými lidskou zákonodárnou autoritou, tzv. pozitivními zákony, a zákony platnými nezávisle na tom, tzv. přirozenými zákony, byli sofisté, učenci působící ve starém Řecku zejména v 5. a 4. st. př. n. l. Někteří z nich (např. Antifón) učili, že všichni lidé si jsou svou přirozeností rovni a že silnější vytvářejí zákony k nespravedlivému potlačování slabších a omezování jejich svobody. Jiní sofisté učili přesný opak, slabší vytvářejí zákony kvůli tomu, aby omezili silnější a zbavili je jejich možnosti uplatnit svou „přirozenou“ sílu a převahu.

Hérakleitos z Efezu, řecký předsókratovský filosof, mluví o ohni (pýr) jako jedné pralátce (arché), z které pochází všechno, co jest. Svým učením o jedné pralátce se postavil vůči řeckému polyteismu. Hovoří také o „logu“, který v jeho pojetí vládne světu jako zákon veškerého dění, vším pronikající a všechno ovládající světový rozum, na kterém se člověk podílí vlastní rozumovostí.[1] Tento řecký logos (slovo) bude mít na evropské myšlení ohromný vliv.

Kořeny přirozeného práva nalezneme i v učení Platóna a Aristotela, u kterých se objevuje spojení „přirozeně spravedlivé“ (fysei dikaion), z něhož stoikové, kteří sjednotili stanoviska starších filosofů s myšlenkami Platóna a Aristotela, odvodili představu přirozeného či přírodního zákona (lex naturalis), který vždy platil, platí a bude platit všude pro všechny stejně, protože podle stoiků jsou všichni lidé občané (polítai) jednoho státu - světového (stoický kosmopolitismus). Stoikové, jejichž cílem bylo žít ve shodě s přirozeností (natura), dávno před křesťanstvím hlásali ideu „miluj bližního svého“, jsou oprávněně pokládáni za původce teorie přirozeného práva. Cicero, římský právník, státník a filosof, ovlivněn stoicismem, shrnuje učení o přirozeném zákonu:

„Pravý zákon spočívající v správném pochopení je v souladu s přirozeností, rozlévá se na všechny, neodporuje si, platí ustavičně... Nemůžeme být tohoto zákona zbaveni ani rozhodnutím senátu ani lidu a neplatí také jiný zákon v Římě a jiný v Athénách, jiný nyní a jiný v budoucnosti, nýbrž jeden zákon, a to ustavičný a neměnný, bude vždy platit pro všechny národy a bude jeden společný jakoby učitel a panovník všech, totiž bůh.“[2]

Gaius, literárně plodný učitel práva ze 2. stol., jej definuje jako „to, čemu příroda všechno živé naučila“.[3] Jeho pojetí přirozeného práva mělo tedy blízko k právu národů (ius gentium), které platilo pro všechny lidi obecně. Právo národů (ius gentium) bylo platné u různých kmenů např. u Germánů a Slovanů, jejichž obyvatelé nebyli římskými občany a nevztahovalo se na ně civilní římské právo. Domitius Ulpianus, významný římský právník a klasický představitel římské právní vědy, spatřuje v přirozeném právu společný prvek s právem národů a civilním právem v tom, že „přirozené právo je společné všem živým tvorům a lidem“.[4]

Teologické zdůvodnění přirozeného práva[editovat | editovat zdroj]

Svatý Augustin, nejvýznamnější spisovatel ze západních církevní otců, pod vlivem Platóna, stoiků, Órigenése a Plotína usiloval smířit řeckou filozofii a křesťanství. Přirozenému zákonu dává jasně teologický základ, neboť jeho zdroj vidí v Bohu. O přirozeném právu říká, že „pravý věčný zákon je Boží rozum nebo vůle Boží“.[4] Věčný zákon (lex aeterna) v podání Nového zákona je podle něj Zlaté pravidlo. Lidské zákony nazývá dočasnými (lex temporalis). Věčný zákon by měl určovat hranice lidským zákonům. Jeho největší dogmatické dílo je De civitate Dei (O Boží obci).

Tomáš Akvinský, zakladatel tomismu, nejvýznamnější představitel katolické teologie ovlivněn stoickou koncepcí, rozvinul ve 13. stol. teorii přirozeného práva založenou na sjednocení učení Aristotela a křesťanství. Rozlišoval tři druhy zákonů:

  1. Věčný zákon (lex aeterna, lex divina)
  2. Přirozený zákon (lex naturalis)
  3. Lidský zákon (lex humana)[4]

Sám také poprvé použil pojem pozitivního práva. Lidské zákony jsou podmínkou dobrého soužití a míru, musí však respektovat nadřazený přirozený zákon, z něhož se odvozuje jejich autorita a legitimita, protože nižší stupeň zákona musí vždy odpovídat stupni vyššímu, nespravedlivý lidský zákon odporující přirozenému zákonu nepokládal za zákon, nýbrž v takové situaci jde podle něj o odstranění špatného zákona (lex corrupta). Přirozený zákon souvisí s věčným zákonem, který je totožný se samotným Bohem. Věčný zákon není tak jako u stoiků vůči světu imanentní, ale transcendentní, lidskému rozumu nepřístupný a člověk se o něm dozvídá jen ze Zjevení.[5]

Podle německého reformátora křesťanské církve, Martina Luthera, se přirozené právo shodovalo s Desaterem.

Moderní dějiny přirozeného práva[editovat | editovat zdroj]

Představa přirozeného práva dostala nový význam v období absolutismu a sloužila jako jisté omezení panovnické svévole, zejména v podobě lidských a občanských práv v novověku. Právo na ochranu života, bezpečí a majetku se v prvních amerických deklaracích odvozuje od Stvoření a tím vyjímá z pravomoci panovníků i zákonodárců. Pod vlivem zejména Rousseauovým se začala chápat jako vrozená a rozšířila se o další svobody. Krvavé vyústění Francouzské revoluce ukázalo, že společnost nelze vybudovat jen na individuálních právech a v 19. století v Evropě převládlo historické chápání práva. Koncem století je vystřídaly pozitivní právní nauky, které platnost práva odvozují pouze z legitimního zákonodárného postupu.

Myšlenku přirozeného práva a přirozených práv znovu oživily otřesné zkušenosti druhé světové války, protože válečné zločiny Němců nebylo možné odsoudit na základě tehdy platného nacistického práva. Například v Norimberském procesu žalobci argumentovali tak, že pachatelé si museli uvědomovat, že jednají proti lidskosti, lidské přirozenosti, rozumu a podobně. Myšlenka přirozených – a tedy nezrušitelných – práv každého člověka vedla k přijetí Všeobecné deklarace lidských práv valným shromážděním OSN v roce 1948.

Jusnaturalismus a právní pozitivismus[editovat | editovat zdroj]

Jusnaturalismem se nazývá směr právního myšlení, který zdůrazňuje přednost přirozeného práva před právem pozitivním, i když o nezbytnosti tohoto práva nepochybuje. Vytýká juspozitivistům, že se z jejich úvah vytratila představa správnosti a spravedlnosti práva, o niž se autorita zákona musí opírat a která jediná může bránit zásadnímu zneužití práva. Pokud se platnost práva odvozuje pouze od legitimního zákonodárného postupu, může zákonodárce „legálně“ vyhlásit i velmi nespravedlivé zákony (např. Norimberské zákony). Naopak ani ty největší ničemnosti, pokud se děly podle takových zákonů, nelze pak stíhat a trestat.[6]

Jusnaturalisté dále vytýkají juspozitivistům přílišný formalismus a upozorňují na to, že ne všechny reálné životní situace lze přiměřeně podřadit pod psanou právní normu: občas se vyskytne situace, kdy prostá subsumpce vede k závěru, který evidentně není správný a je v nesouladu s požadavkem spravedlnosti. Jusnaturalistický pohled na právo proto klade mnohem vyšší nároky na soudce, kteří by měli být schopni posoudit právní otázku nejen z hlediska platného pozitivního práva a jeho norem, ale i z pohledu přirozeného práva, co je a co není v dané situaci správné a spravedlivé.

V současném době jsou v českém právním řádu přirozenoprávního původu práva a svobody obsažená v Listině základních práv a svobod.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KOLEKTIV AUTORŮ. Filosofický slovník. 2. rozšířené vydání. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. 451 s. ISBN 80-7182-064-4. S. 246-247. Heslo: logos. 
  2. SOUSEDÍK, Stanislav. Svoboda a lidská práva. Praha: Vyšehrad, 2010. 131 s. ISBN 978-80-7429-036-7. S. 38. Est quidem vera lex recta ratio naturae congruens, diffusa in omnes, constans, sempiterna..., nec vero aut per senatum per populum solvi hac lege possumus ... nec erit alia lex Romae alia Athenis, alia nunc et alia posthac, sed et omnes gentes et omni tempore una lex et sempiterna et immutabilis continebit, unusque erit communis quasi magister et imperator omnium deus. 
  3. Gaius, Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň 2006. I.1.
  4. a b c GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. aktualizované vydání. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. 310 s. ISBN 978-80-7380-454-1. S. 212. 
  5. Tomáš Akvinský, Summa theologica II. I. 90 a násl.
  6. J. Sokol, Moc, peníze a právo, kap. 18-20.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • A. Gerloch, Teorie práva, Plzeň 2013, ISBN 978-80-7380-454-1
  • P. Holländer, Filosofie práva. Plzeň 2006
  • V. Knapp. Teorie práva. Praha 1995
  • Ottův slovník naučný, heslo Právo – podle pramenů prvotných. Sv. 20, str. 569
  • J. Sokol, Moc, peníze a právo. Plzeň 2007
  • S. Sousedík, Svoboda a lidská práva, Vyšehrad 2010, ISBN 978-80-7429-036-7
  • A.Molnár, Na rozhraní věků, Vyšehrad, Praha 1985

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]