Přirozené právo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Přirozené právo (latinsky ius naturalis) znamená nepsané právo, které - podle svých zastánců - předchází před vyhlášeným pozitivním právem státu a je mu nadřazeno. Pojem přirozené právo označuje právní řád nebo soustavu práv, které platí nezávisle na vůli zákonodárce a plynou buďto z přirozenosti člověka a společnosti (ius naturale), rozumu (ius rationale) nebo z ustanovení božské autority (Boží zákon – lex divina). Naopak zákonodárce se má řídit zásadami přirozeného práva, například spravedlností, které jeho pozitivním zákonům teprve dodávají legitimitu.

Původ a dějiny[editovat | editovat zdroj]

Archaické společnosti se řídily „zákonem předků“, který se jako nepochybná autorita předával z generace na generaci. Řečtí filosofové rozlišovali mezi tím, co je „od přírody“ (fysei) a co tedy člověk změnit nemůže, a tím, co je výsledkem jejich dohod a ustanovení (nomó nebo thesei). Hérakleitos i Démokritos mluví o „logu“, který vládne světu jako božský rozum a smysluplná řeč. V Platónových dialozích i u Aristotela se objevuje spojení „přirozeně spravedlivé“ (fysei dikaion), z něhož stoikové odvodili představu božského či věčného zákona, který platí vždy a všude a pokládá se za počátek teorie přirozeného práva.

Pojem vznikl ve starověkém římském právu a právní teoretik Gaius jej definuje jako „to, čemu příroda všechno živé naučila“.[1] V tomto pojetí měl tedy blízko k „právu národů“ (ius gentium), které platilo pro všechny lidi, i když nebyli římskými občany. Teorii přirozeného práva, založenou na Aristotelovi, rozvinul Tomáš Akvinský, který také poprvé použil pojem pozitivního práva. Lidské zákony jsou podmínkou dobrého soužití a míru, musí však respektovat nadřazený přirozený zákon, z něhož se odvozuje jejich autorita. Přirozený zákon souvisí s věčným zákonem Božím, který je ovšem lidskému rozumu nepřístupný a člověk se o něm dozvídá jen ze Zjevení.[2]

Představa přirozeného práva dostala nový význam v období absolutismu a sloužila jako jisté omezení panovnické svévole, zejména v podobě lidských a občanských práv v novověku. Právo na ochranu života, bezpečí a majetku se v prvních amerických deklaracích odvozuje od Stvoření a tím vyjímá z pravomoci panovníků i zákonodárců. Pod vlivem zejména Rousseauovým se začala chápat jako vrozená a rozšířila se o další svobody. Krvavé vyústění Francouzské revoluce ukázalo, že společnost nelze vybudovat jen na individuálních právech a v 19. století v Evropě převládlo historické chápání práva. Koncem století je vystřídaly pozitivní právní nauky, které platnost práva odvozují pouze z legitimního zákonodárného postupu.

Myšlenku přirozeného práva a přirozených práv znovu oživily zkušenosti Druhé světové války, protože válečné zločiny nebylo možné odsoudit jen na základě tehdy platného nacistického práva. Například v Norimberském procesu užívali žalobci argument, že pachatelé museli vědět, že se proviňují proti lidskosti a podobně. Myšlenka přirozených – a tedy nezrušitelných – práv každého člověka vedla k přijetí Listiny lidských práv a svobod valným shromážděním OSN v roce 1948.

Jusnaturalismus a právní pozitivismus[editovat | editovat zdroj]

Jusnaturalismem se nazývá směr právního myšlení, který zdůrazňuje přednost přirozeného práva před právem pozitivním, i když o nezbytnosti tohoto práva nepochybuje. Vytýká juspozitivistům, že se z jejich úvah vytratila představa spravedlnosti, o niž se autorita zákona musí opírat a která jediná může bránit zásadnímu zneužití práva. Pokud se platnost práva odvozuje pouze od legitimního zákonodárného postupu, může zákonodárce „legálně“ vyhlásit i velmi nespravedlivé zákony. Naopak ani ty největší ničemnosti, pokud se děly podle takových zákonů, nelze pak stíhat a trestat.[3]

Jusnaturalisté dále vytýkají juspozitivistům přílišný formalismus a upozorňují, že ne všechny reálné životní situace lze přiměřeně podřadit pod psanou právní normu: často se vyskytují situace, kdy prostá subsumpce vede k závěru, jenž je evidentně v nesouladu s požadavkem spravedlnosti. Jusnaturalistický pohled na právo ovšem klade mnohem vyšší nároky na soudce, kteří musí být schopni posoudit právní otázku nejen z hlediska platného práva, ale i z pohledu toho, co je a co není v dané situaci spravedlivé.

V současném době jsou v českém právním řádu přirozenoprávního původu práva a svobody obsažená v Listině základních práv a svobod.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.
  1. Gaius, Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň 2006. I.1.
  2. Tomáš Akvinský, Summa theologica II. I. 90 a násl.
  3. J. Sokol, Moc, peníze a právo, kap. 18-20.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • P. Holländer, Filosofie práva. Plzeň 2006
  • V. Knapp. Teorie práva. Praha 1995
  • Ottův slovník naučný, heslo Právo – podle pramenů prvotných. Sv. 20, str. 569
  • J. Sokol, Moc, peníze a právo. Plzeň 2007

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]