Jeremy Bentham

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jeremy Bentham
Narození 15. února 1748
Londýn
Úmrtí 6. června 1832
Londýn
Alma mater Westminster School
The Queen's College
Povolání filosof, spisovatel, obchodník a feministka
Podpis Jeremy Bentham - podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jeremy Bentham (15. února 1748 Londýn6. června 1832 tamtéž) byl britský právní teoretik, osvícenský filosof a radikální společenský reformátor, zakladatel utilitarismu a kritik lidských práv.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v bohaté a konzervativní rodině advokáta a jako zázračné dítě se už v dětství naučil latinsky a francouzsky. Ve dvanácti se zapsal na Queen´s College v Oxfordu, kde získal roku 1763 titul bakaláře a 1766, v osmnácti letech titul magistra. Působil jako advokát, ale protivila se mu spletitost britského Common law a rozhodl se věnovat jeho reformě. Pod vlivem Th. Hobbese, D. Huma a francouzského osvícence Helvétia uznával jako jediný základ práva i státu jejich užitečnost. V letech 1785-1788 procestoval Evropu od Francie až po Rusko a setkal se s řadou významných lidí, například s d'Alembertem, s J.-B. Sayem a dalšími. Příznivě přijal Francouzskou revoluci a 1792 byl jmenován čestným občanem Francie. K náboženství zastával celý život přinejmenším skeptické, spíše nepřátelské stanovisko.

Benthamova mumie v University College London

Když po smrti otce 1792 zdědil jeho jmění a stal se tak nezávislým, usadil se ve Westminsteru jako zámožný gentleman a čtyřicet let se věnoval psaní o reformách práva a společnosti. Byl velmi pracovitý a denně napsal 10 až 20 stránek rukopisu; jen malá část z nich však vyšla za jeho života; řada spisů vyšla nejprve ve Francii, velká část teprve v současné době. Roku 1823 spoluzakládal Bentham Westminster Review, vlivný časopis "filosofických radikálů". Mezi jeho žáky patřil John Stuart Mill, syn Benthamova přítele, spisovatele a filosofa J. Milla. Bentham zemřel jako starý mládenec a do vysokého věku prý slzel, kdykoli se mu připomněly jeho marné námluvy.[1] V poslední vůli Bentham stanovil, že se jeho mrtvola má vypreparovat a vystavit v University College London, kterou pomáhal založit a kde je dodnes vystavena, ovšem s voskovou hlavou, protože její mumifikace se nepodařila.

Reforma společnosti[editovat | editovat zdroj]

Benthamův návrh věznice (Panopticon, 1791)

Bentham byl zastánce asociační teorie myšlení, liberalismu a volného obchodu a první myslitel, který se vyslovil pro volební právo (vzdělaných) žen. Východiskem jeho reforem byla představa, že cílem společnosti je rozmnožovat lidské štěstí a odstraňovat nebo aspoň omezovat každé utrpení. Už roku 1768 narazil při četbě na Hutchesonův princip „největšího štěstí pro největší počet“ a rozvinul jej do systému, jímž se podle něho mají řídit lidské společnosti i jejich zákonodárství; tento systém nazval utilitarismus.

Proto také chtěl, aby se některé činy, které podle jeho názoru nikomu neškodí, netrestaly (včetně homosexuality), zastával osvobození otroků i kolonií, právo na rozvod a odluku církve od státu. Naopak vůči zločincům zastával tvrdé stanovisko, připouštěl i tělesné tresty a pro odsouzené navrhl do kruhu uspořádané vězení (Panoptikon), kde může dozorce sledovat úplně všechno; podobné uspořádání navrhoval i pro továrny.

Utilitaristická etika[editovat | editovat zdroj]

Benthamova racionalistická etika je založena na třech sloupech: prozíravosti (prudence), poctivosti (probity) a dobročinnosti (beneficience). Protože cílem každého jednání je zvětšovat štěstí a omezovat strasti, a protože míru štěstí lze podle něho dokonce změřit, lze na základě jeho „počtu obšťastnění“ (felicific calculus) kvalitu každého jednání přesně a objektivně určit. Rozhodující je trvání, intenzita, blízkost a jistota pocitu blaha, počet osob, které je zakusí, a vyhlídka na to, že z něho vzniknou další. Protože jde o minimalizaci utrpení, zaslouží si podle Benthama ochranu všichni, kdo mohou trpět, a tedy nejen lidé, ale i zvířata.

Ekonomie[editovat | editovat zdroj]

Defence of usury, 1788

Bentham se počítá mezi zakladatele ekonomického liberalismu a proti svému příteli Adamu Smithovi skutečně hájil „lichvu“, tj. volné úrokové sazby, na druhé straně však zastával myšlenku státem zaručené minimální mzdy pro každého, povinného zdravotního pojištění a státní podpory růstu hospodářství i populace. Moderní ekonomičtí liberálové (L. Mises, F. von Hayek aj.) jej proto kritizují a pokládají naopak za nebezpečného odpůrce principů liberálního hospodářství.

Lidská práva[editovat | editovat zdroj]

Jako právník a člověk přesvědčený o nezbytnosti práva byl Bentham sice příznivcem Francouzské revoluce, ale velmi ostrým kritikem představy přirozených lidských práv, proti nimž napsal plamenný pamflet. Právo je podle něho - podobně jako pro jeho současníka Hegela – možné jen v organizovaném státu, který není založen na žádné společenské smlouvě, nýbrž legitimuje se pouze svojí prospěšností a užitkem. Představa, že by člověk mohl mít nějaká práva „od narození“, že by se „rodil svobodný“, jak tvrdily listiny lidských práv, je podle něho „anarchistický klam“ a „nebezpečný nesmysl“.[2] Pamflet ovšem vyšel poprvé až 1816 ve Francii za obnoveného království.

Benthamův vliv[editovat | editovat zdroj]

Prostřednictvím svých vlivných přátel a Westminster Revue měl Bentham nesmírný vliv na politické a právní myšlení a dodnes patrně zůstává nejvlivnějším teoretikem práva. Jeho myšlenky převzali a šířili lidé jako John Stuart Mill, Herbert Spencer, John Austin a mnoho dalších. Utilitarismus je i dnes významný směr zejména v anglosaském světě. Do češtiny nebyl přeložen.

Citáty[editovat | editovat zdroj]

  • Největší štěstí největšího počtu je základ morálky i zákonodárství.
  • Příroda určila lidstvu dva suverénní pány, utrpení a štěstí. Jen oni stanoví, co máme dělat a určují, co budeme dělat.
  • Lidské bytosti jsou motivovány pouze touhou získat blaho a vyhnout se utrpení.
  • Právníci jsou jediní, u koho se neznalost zákonů netrestá.
  • (Na téma práv zvířat) Otázkou není, zda dokáží myslet, ani zda dokáží mluvit, ale zda jsou schopna trpět.[3]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeremy Bentham napsal několik desítek spisů, z nichž uvádíme alespoň následující:

  • A Fragment on Government [Fragment o vládě], vydáno r. 1776
  • Defence of Usury [Obrana lichvářství], vydáno r. 1787
  • An Introduction to the Principles of Morals and Legislation [Úvod do proncipů mravnosti a zákonodárství], vydáno r. 1789 (hlavní dílo)
  • Traité de législation civile et pénale [Pojednání o civilním a trestním zákonodárství], vydáno francouzsky r. 1802
  • Theorie des peines et des recompenses [Teorie trestů a odměn], vydáno francouzsky r. 1811
  • Deontology, or the science of morality [Deontologie neboli věda o mravnosti], vydáno posmrtně r. 1834

Čtyři spisy zařadila katolická církev na Index zakázaných knih: „Traité de législation civile et pénale" (vydáno r. 1802, na Indexu od r. 1819), „Three tracts relative to spanish and portuguese affairs" (vydáno r. 1821, na Indexu od r. 1826), „Traité des preuves judiciaires" (vydáno r. 1824, na Indexu od r. 1828) a „Deontology, or the science of morality" (vydáno r. 1834, na Indexu od r. 1835).[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jeremy Bentham na anglické Wikipedii.

  1. M. St. John Packe, The Life of John Stuart Mill (1952), str. 16.
  2. J. Bentham, Anarchical fallacies.
  3. Jeremy Bentham, An Introduction to the Principles of Morals and Legislation (1789)
  4. Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz str. 27.]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JOHNSON, Oliver A. Jeremy Bentham. In: McGREAL, Ian Philip, ed. Velké postavy západního myšlení: slovník myslitelů. Překlad Martin Pokorný. Vyd. 1. Praha: Prostor, 1997. 707 s. ISBN 80-85190-61-3. [Stať „Jeremy Bentham" je na str. 369–372.]
  • Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 3. díl. V Praze: J. Otto, 1890. 946 s. [Viz str. 768–769.]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]