Index librorum prohibitorum

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Venetiis, M. D. LXIIII.

Index librorum prohibitorum („Seznam zakázaných knih“) byl v letech 1559–1966 oficiální seznam publikací, které katolická církev věřícím zakazovala číst. Jednalo se o spisy, které mohly poškodit víru nebo mravy věřících, tedy o publikace amorální a o knihy odporující katolické věrouce a mravouce.

Vznik Indexu[editovat | editovat zdroj]

Křesťanská církev již od svého zrodu bojovala proti názorům a knihám, které se neslučovaly s její vírou. „Právo a povinnost církve zkoumati a zapovídati knihy víře nebo mravům nebezpečné vyplývá z jejího božského poslání, z podstaty a účelu církve samé. Církev katolická toho práva vždy si byla vědoma a hned od svého počátku prakticky je prováděla. Ve Skutcích apoštolských (19,19) čteme: »Mnozí pak z těch, kteříž byli všetečných věcí (čarodějnictví) hleděli, snesli knihy a spálili je přede všemi.« ... První příklad hned na počátku církve, že knihy špatné ničeny, věřícím zapovídány."[1]

Mocenské údery proti pohanům a heretikům zpočátku nevedla samotná církev, která k tomu neměla ani odpovídající prostředky, ale římský stát, který v tomto ohledu podřizoval svůj rozvětvený aparát jednoznačně církevním zájmům.[2] Církevní sněm v Niceji v roce 325 zavrhl spis alexandrijského kněze Aria a císař Konstantin vydal dekret, v němž hrozil smrtí těm, kdo by Ariovy knihy měli u sebe a nevydali je ke spálení.[3]

Papež Anastasius I. odsoudil roku 401 některé knihy Órigenovy, papež Inocenc I. roku 417 spisy Pelagiovy, papež Lev I. Veliký roku 447 knihy manicheiských. Efezský koncil odsoudil roku 431 spisy Nestoriovy a z podnětu tohoto sněmu zakročila státní moc proti Nestoriovým knihám.[4] V císařském výnosu stálo: „Ať se nikdo neodvažuje vlastnit, číst nebo opisovat bezbožné knihy zločinného a svatokrádežného Nestoria proti ctihodné sektě pravověrných a proti rozhodnutí nejsvětějšího shromáždění předáků, konaného v Efesu. Rozhodli jsme, aby se tyto knihy svědomitě a pilně vyhledávaly a veřejně spalovaly."[5]

Roku 496 vydal papež Gelasius I. seznam knih, kde vedle dovolených jsou uvedeny i knihy zapověděné; jde o apokryfy, knihy kacířské a pověrečné.[6] Čím jdeme dále do středověku, tím více se množí zákazy knih. Uvádíme jen některé známější případy: zákaz knih Berengarových[7] roku 1050, děl Abélardových roku 1120, spisů Marsilia z Padovy a Jana z Janduna roku 1327. Kostnický koncil odsoudil spisy Jana Viklefa i Jana Husa a nařídil biskupům, aby je pálili.[8]Vedle těchto a přemnoha jiných zapověděných knih a spisů haeretických zapověděno ve středověku veliké množství knih o různých pověrách, jako magii, nekromantii a podobných jednajících."[9]

Velmi energicky byl církví pronásledován židovský Talmud. Již roku 1242 bylo z podnětu papeže Řehoře IX.[10] a na rozkaz krále Ludvíka IX. Svatého spáleno v Paříži 20 vozů naložených zabavenými exempláři Talmudu.[11] V roce 1244 vydal papež Inocenc IV. bulu „Impia Judaeorum perfidia", v níž žádal krále Ludvíka IX., aby Talmud a spisy související (komentáře apod.) kázal shromážďovat a pálit. Také papežové Klement IV., Honorius IV. a Jan XXII. zničení těchto knih opět a opět požadovali. V roce 1593 vydal papež Klement VIII. bulu „Cum Hebraeorum malitia", v níž zakázal užívání Talmudu jak křesťanům, tak i židům. Nikdo nesměl tyto knihy vlastnit, číst, kupovat, prodávat nebo tisknout a neposlušnost byla trestána ztrátou jmění a dalšími těžkými tresty, i tělesnými; nalezené exempláře Talmudu měly být spáleny. Ještě na konci 19. století platil zákaz četby Talmudu pro katolíky, a to pod sankcí smrtelného hříchu.[12]

Církev také omezovala nebo dle potřeby času zapovídala překlady bible do národních jazyků a zakazovala četbu těchto překladů. Odůvodňovala to tím, že Písmo svaté v řeči lidové zneužívali různí sektáři, zejména valdenští a albigenští, k hájení svých bludů.[13]

Po vynálezu knihtisku se knihy začaly velmi rychle šířit, a to i spisy z hlediska církve závadné. Proto buly papežů Alexandra VI. z roku 1501 a Lva X. z roku 1515 zakazovaly tiskařům pod nejtěžšími tresty tisknout knihy bez předchozího svolení církevních představených. V bule Lva X. „Inter sollicitudines" ze dne 4. května 1515 je jako trest za nedovolený tisk uvedena konfiskace a spálení celého nákladu příslušné knihy, peněžitá pokuta 100 dukátů a odnětí živnosti knihtiskařské na jeden rok.[14]

Vystoupením Lutherovým a za reformace povstala celá záplava knih církvi katolické nepřátelských. Papež Lev X. bulou „Exurge Domine" ze dne 15. června 1520 zapověděl číst knihy od Luthera sepsané, a to pod trestem pro kacíře stanoveným.[15]

V této době začínají vznikat seznamy zapovězených knih, a to nejprve jako indexy partikulární, které obsahovaly knihy určitého národa nebo oblasti. Takovéto indexy (katalogy) vydal v Belgii císař Karel V., v Anglii král Jindřich VIII., další vydávaly univerzita lovaňská a univerzita pařížská a též někteří biskupové pro oblast své jurisdikce. Papežský vyslanec kardinál Giovanni della Casa uveřejnil takový seznam v Benátkách roku 1549.[16] Papež Pavel IV. nařídil inkvizitorům, aby zhotovili seznam knih zapověděných pro celou církev. Tento první celocírkevní Index byl vytištěn roku 1557, ale na veřejnost se dostal až v roce 1559.[17]

Záležitostí Indexu zabýval se též tridentský koncil, který ustavil komisi prelátů a teologů, kteří Index Pavla IV. upravili a doplnili a zároveň stanovili i pravidla pro vydávání, četbu a používání knih. Předsedou této komise se stal pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice.[18] Index upravený z rozkazu sněmu tridentského byl vyhlášen papežem Piem IV. bulou „Domini Gregis" dne 24. března 1564. V roce 1571 založil papež Pius V. samostatnou kongregaci, která se zabývala censurou tisku. Nazývala se Sacra Congregatio indicis librorum prohibitorum a její povinností bylo zkoumat a do seznamu zakázaných knih zařazovat knihy víře neb mavům nebezpečné.[19][20] V roce 1917 tato povinnost přešla na Posvátnou kongregaci Svatého oficia.

Obsah a vývoj Indexu před II. vatikánským koncilem[editovat | editovat zdroj]

Index librorum prohibitorum byl od roku 1559 vydáván opakovaně; do roku 1966, kdy byl zrušen, vyšlo několik desítek vydání. Jednotlivá vydání se liší hlavně tím, že jsou přidávány další závadné tituly, ale občas byly některé zákazy i zrušeny. V roce 1835 byly např. z Indexu vypuštěny spisy Galileovy, Koperníkovy a Keplerovy.[21] Větší úpravy byly provedeny v roce 1900, kdy byl vydán Index librorum prohibitorum papeže Lva XIII.[22]

Index librorum prohibitorum neobsahoval všechny knihy, jejichž četbu katolická církev zakazovala. Bylo stanoveno, „že spisy, které před rokem 1600 buď papežové nebo všeobecné sněmy církevní zavrhli, i nadále zavrženy zůstaly, jak od nich původně byly odsouzeny, byť v novém indexu uvedeny nebyly."[23] Proto v Indexu nejsou uvedeny spisy četných kacířů, které byly odsouzeny před tímto datem (Viklefa, Husa atd.).

Ale Index librorum prohobitorum neobsahoval ani všechny závadné knihy, které byly vydány po roce 1600. „Index není seznamem všech špatných knih v posledních třech stoletích vydaných, ani ne seznamem knih nejnebezpečnějších..."[24] Není v možnostech církve prozkoumat celou moderní literaruru. Index librorum prohibitorum je „seznam jen těch knih, které církevní úřady zkoumaly, za nebezpečné víře nebo mravům uznaly a zvláštním vynesením zapověděly. Možno tedy nazvati index sbírkou těchto jednotlivých církevních dekretů o knihách zapověděných za poslední tři století."[25]

Index nebyl jediným církevním zákonem o knihách. Naopak, Index byl jen doplňující částí všeobecných církevních dekretů o četbě zapověděných knih.[26] Těchto církevních dekretů byla celá řada, ve 20. století představoval závaznou normu Kodex kanonického práva z roku 1917. Tento kodex zapovídal v kánonech číslo 1385, 1391, 1399 a 1400 několik druhů knih. Všeobecně byla zakázána četba knih, které nějak napadaly nebo zpochybňovaly náboženství, katolická dogmata a dobré mravy, hanobily církevní hierarchii a stav duchovní, zastávaly se manželské rozluky, pojednávaly o věcech obscénních atd.[27] Dále byly obecně zavrženy knihy, v nichž se hájí racionalismus, materialismus, ateismus, pozitivismus, skepticismus, „jelikož těmito systémy podrývají se základy náboženství jak přirozeného, tak i katolického."[28] Proto spisy některých zjevných bezbožníků (Marx, Schopenhauer, Nietzsche atd.) nebyly zařazeny na seznam zakázaných knih; spadaly totiž jednoznačně do kategorie knih, které byly věřícím zapovězeny obecným církevním zákonem. Na Index církev zařazovala především ty knihy, které by věřící mohli mylně pokládat za dovolené.[29]

V Indexu nacházíme řadu známých autorů a knih. Figurují tam práce předních myslitelů a filozofů, například Montaignovy Eseje, díla francouských osvícenců, spisy F. Bacona, Descarta, Spinozy, Hobbese, Locka, Huma, Comta, J. St. Milla, Kritika čistého rozumu Immanuela Kanta, Vývoj tvořivý nositele Nobelovy ceny H. Bergsona, dále práce Sartra a jiných filozofů. Z proslulých spisovatelů se na Index dostaly spisy nositelů Nobelovy ceny Anatola France, Maurice Maeterlincka, André Gida, dále díla Balzaca, Stendhala, Flauberta, Heina, Victora Huga, Zoly, Dumase (otce) i Dumase (syna), d'Annunzia, Daudeta, Alberta Moravii a dalších spisovatelů. Většinu položek v Indexu ovšem tvoří širší veřejnosti málo známé spisy teologické a náboženské, které jsou nějak závadné z hlediska katolické věrouky. V roce 1934 byl na Index zařazen také Mýtus dvacátého století nacistického ideologa Alfreda Rosenberga.

Knihy zapovězené nesměli katolíci číst, přechovávat, překládat, vydávat ani jinak rozšiřovat. Následky nedodržení tohoto zákazu byly odstupňované. Jednalo-li se o knihy kacířů nebo odpadlíků, které propagují herezi, apostázi či schizma, nebo o knihy zapovězené Apoštolskou Stolicí zvláštním listem, propadal viník trestu exkomunikace, tedy vyloučení z církve.[30] U knih, které byly sice zařazeny na Index, ale nesplňovaly podmínky pro trest exkomunikace, se čtenář dopouštěl neposlušnosti, porušoval zákaz daný církevním zákonem. Toto „nedbání zákona církevního, ač je-li vědomé, pravidelně bývá těžkým hříchem".[31][32] Některé nedovolené knihy („libri prohibiti") byly uchovávány v knihovnách církevních institucí, hlavně klášterů, ve zvláštním uzavřeném oddělení, někdy zvaném „karcer".[33] Předpisy o tom, kdo smí zavržené knihy číst, se vyvíjely. Nejprve dával svolení jen papež, hlavně pro teology, kteří vyvraceli kacířské bludy, později mohli svolení dát i další církevní představení, např. ke studijním účelům.[34][35]

Církev zdůrazňovala, že hlavním účelem zákazu knih je „vzdáliti od věřících nebezpečí zkázonosné četby".[36] Zákaz nějaké knihy nepovažovala církev za trest pro jejího autora, ovšem za podmínky, že se podrobí, tedy že knihu již nebude nadále vydávat, propagovat a šířit. Pokud příslušná římská kongregace posuzovala knihu váženého katolíka, bylo někdy připuštěno, aby autor mohl svou knihu obhajovat. Většinou však autoři k jednání přizváni nebyli, protože se prý nejednalo o osoby autorů, ale o odvrácení nebezpečí, jež hrozilo věřícím z jejich knih.[37] Některé knihy byly zakázány s poznámkou „donec corrigantur", tj. jejich četba byla zakázána, dokud nebudou opraveny;[38] tato poznámka byla např. u spisů Descartových, a to i v posledním vydání Indexu z roku 1948.

I po roce 1559 byly kromě celocírkevního Indexu vydávány též místní sezamy zakázaných knih. Například pro české země bylo nutno vydat seznam, který by zahrnoval i závadnou literaturu, která byla psána česky a německy. Jednalo se především o spisy husitů, kališníků, stoupenců jednoty bratrské, luteránů apod. Z indexů, které byly vydány pro české země, nutno vzpomenout alespoň knihu jezuity Antonína KoniášeClavis haeresim claudens et aperiens. Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, k vykořenění zamykající. Aneb Registřík některých bludných, pohoršlivých, podezřelých, nebo zapověděných kněh, s předcházejicími oučinlivými prostředky, s kterými pohoršlivé a škodlivé knihy vyskoumati a vykořeníti se mohou." Tento spis vyšel poprvé v roce 1729 a ve druhém, rozhojněném vydání roku 1749.[39] Jeho sestavení úzce souviselo s rekatolizací v českých zemích, která byla doprovázena ničením velkého množství závadných knih. Koniáš sám vyznal, že vlastní rukou vmetal do ohně 30 000 knih; odhaduje se, že z toho byla asi polovina českých.[40]

Index Koniášův posloužil jako základ při sestavování indexu pražského arcibiskupa Antonína PříchovskéhoIndex librorum prohibitorum et corrigendorum", který vyšel v roce 1770. Kromě obsáhlého úvodu obsahoval v druhé části (319 stran) seznam knih zakázaných nebo opravu potřebujících.[41]

Index Příchovského vyšel v době, kdy se již začala rozvíjet i cenzura státní. Státní moc dokoce částečně omezila i platnost indexu arcibiskupa Příchovského. Patentem císaře Josefa II. ze dne 20. října 1781 bylo stanoveno, že za zakázané je možno považovat jen ty knihy ze zmíněného indexu, které zakáže též zeměpanská cenzura. Pokud biskupové soudí, že některá kniha je náboženství škodlivá, mají ji dle tohoto patentu oznámit státní cenzuře.[42]

Zrušení Indexu a další vývoj[editovat | editovat zdroj]

Poslední vydání celocírkevního Indexu vyšlo v roce 1948. I po tomto datu byl však seznam zakázaných knih doplňován (např. o díla J.-P. Sartra, André Gida, Alberta Moravii, Nikose Kazantzakise, Simony de Beauvoirové) a bylo připravováno další vydání Indexu. Zároveň však sílila kritika Indexu zakázaných knih, a to i ze strany katolických intelektuálů. Na II. vatikánském koncilu (1962–1965) se někteří účastníci otevřeně dožadovali zrušení Indexu.

Dne 7. prosince 1965 byla zveřejněna apoštolská exhortace (motu proprio) papeže Pavla VI.Integrae Servandae", kterou byla Posvátná kongregace Svatého oficia reformována a přejmenována na Kongregaci pro nauku víry. Bylo zachováno právo kongregace na cenzorování knih. Dále bylo stanoveno, že kongregace bude bedlivě zkoumat podezřelá díla dříve, než je odsoudí. Autorům bylo přiznáno právo na obhajobu. O procesu měl být rovněž zpraven biskup, v jehož diecézi dotyčný autor žil. O Indexu se dokument nezmiňoval.[43]

Dne 14. června 1966 zveřejnil prefekt Kongregace pro nauku víry, kardinál Ottaviani, oznámení o zrušení Indexu zakázaných knih, který tak přestal být platným církevním zákonem. Index již nebude vydáván ani doplňován. Za čtení spisů v Indexu uvedených už nehrozí církevní trest.[44]

V roce 1983 byl vydán nový Kodex kanonického práva. Ten v kánonu 823 stanoví: „(§ 1) Aby byla zachována neporušenost pravd víry a mravů, mají pastýři církve povinnost a právo dozírat, aby tištěným slovem nebo používáním hromadných sdělovacích prostředků nebyla poškozována víra ani mravy křesťanů; vyžadovat, aby vše, co se týká víry a mravů a má být křesťany vydáváno, bylo podrobeno posouzení pastýři církve; konečně mají povinnost a právo odmítnout spisy, které poškozují pravou víru a dobré mravy. (§ 2) Povinnost a právo podle § 1 náleží biskupům, jak jednotlivě, tak shromážděných na místních sněmech nebo na biskupských konferencích, pokud se to týká věřících svěřených jejich péči, a papeži, pokud se to týká veškerého božího lidu."[45]

Církevní orgány, především římská Kongregace pro nauku víry, občas upozorní na určitou knihu, která není v souladu s učením katolické církve. Platný Kodex kanonického práva z roku 1983 však již neobsahuje zákaz číst závadné knihy a nejsou v něm ani církevní sankce pro ty věřící, kteří by četli nějakou knihu, jež byla církevními orgány odmítnuta. Trvá ovšem morální povinnost nedávat do oběhu nebo číst knihy, které ohrožují víru a morálku. Katolická mravouka učí, že četba závadných knih není bez rizika, neboť může být příležitostí ke hříchu a vést k otupení náboženského a mravního cítění.[46] Vždyť „špatné knihy i křesťany velice ctnostné a u víře vzdělané na bezcestí a do záhuby uvedly".[47]

Někteří autoři, jejichž díla byla do Indexu zařazena[editovat | editovat zdroj]

Do Indexu byla zařazena i Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel (kolektivní dílo), a to k roku 1758 a dále u jmen hlavních redaktorů: Diderot a d´Alembert.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 1, citovaný text je na str. 27.]
  2. BURIAN, Jan. Zánik antiky. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972, 114 s. [Viz str. 79.]
  3. NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 1, str. 28.]
  4. LOSKOT, František. O indexech zakázaných knih: (index římský a indexy české). Praha: Volná myšlenka, 1911. 57 s. [Viz str. 6.]
  5. BURIAN, Jan. Zánik antiky. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972, 114 s. [Citovaný text je na str. 62–63.]
  6. NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 1, str. 29.]
  7. O Berengarovi Tourském např.: KUŤÁKOVÁ, Eva a kol. Slovník latinských spisovatelů. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1984. 718 s. [Viz str. 139.]
  8. LOSKOT, František. O indexech zakázaných knih: (index římský a indexy české). Praha: Volná myšlenka, 1911. 57 s. [Viz str. 6.]
  9. NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 1, citovaný text je na str. 31.]
  10. JOHNSON, Paul a Jan LAMPER. Dějiny židovského národa. 1. vyd. Přeložil Věra Lamperová. Praha: Rozmluvy, 1995. 591 s ISBN 80-85336-31-6. [Viz str. 211.]
  11. BARNAVI, Elie. Atlas univerzálních dějin židovského národa: Od časů biblických praotců do současnosti. 1. vyd. Přeložil Dušan Zbavitel. Praha: Victoria Publ., 1995. 299 s. ISBN 80-7187-013-7. [Viz str. 107.]
  12. BENEŠ, Ferdinand. Jest četba Talmudu dovolena? In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1894, č. 1, str. 14-19.
  13. NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 1, str. 31–32.]
  14. LOSKOT, František. O indexech zakázaných knih: (index římský a indexy české). Praha: Volná myšlenka, 1911. 57 s. [Viz str. 6–7.]
  15. NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 1, str. 32–33.]
  16. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 12. díl. V Praze: J. Otto, 1897. 1072 s. [Heslo „Index librorum prohibitorum" je na str. 554–555.]
  17. NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 1, str. 33.]
  18. HROCH, Miroslav a Anna SKÝBOVÁ. Králové.Kacíři.Inkvizotoři. Praha: Československý spisovatel, 1987. 325 s. [Viz str. 143.]
  19. GRIGULEVIČ, Iosif Romual'dovič. Dějiny inkvizice. 2., přeprac. vyd. Přeložila Vlasta Boudyšová. Praha: Svoboda, 1982. 388 s. [Viz str. 324–325.]
  20. NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 1, str. 34.]
  21. GRIGULEVIČ, Iosif Romual'dovič. Dějiny inkvizice. 2., přeprac. vyd. Přeložila Vlasta Boudyšová. Praha: Svoboda, 1982. 388 s. [Viz str. 325 a 321.]
  22. NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 1, str. 34.]
  23. NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 4, citovaný text je na str. 291.]
  24. NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 10, citovaný text je na str. 658.]
  25. NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 10, citovaný text je na str. 658.]
  26. NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 10, str. 658.]
  27. MIKLÍK, Josef Konstantin. Četba knih s hlediska morálního a kanonického. V Olomouci: Matice cyrilometodějská, [1948]. 16 s. [Viz str. 9–15.]
  28. NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 4, citovaný text je na str. 295.]
  29. NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 10, str. 659.]
  30. MIKLÍK, Josef Konstantin. Četba knih s hlediska morálního a kanonického. V Olomouci: Matice cyrilometodějská, [1948]. 16 s. [Viz str. 15–16.]
  31. VŘEŠŤÁL, Antonín. Katolická mravouka. Díl 2. Podrobný. Část 1. Praha: Dědictví Sv. Prokopa, 1912. 447 s. [Citovaný text je na str. 51.]
  32. NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 10, str. 668.]
  33. KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin. 2. svazek. Praha: Zvon, 1991, 281 s. ISBN 80-7113-003-6. [Viz str. 94.]
  34. VŘEŠŤÁL, Antonín. Katolická mravouka. Díl 2. Podrobný. Část 1. Praha: Dědictví Sv. Prokopa, 1912. 447 s. [Viz str. 48.]
  35. POUROVÁ, Miroslava. Cesty zakázaných knih do pobělohorských Čech. Bakalářská diplomová práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Praha 2013. 50 s. [Viz str. 30–31.]
  36. VŘEŠŤÁL, Antonín. Katolická mravouka. Díl 2. Podrobný. Část 1. Praha: Dědictví Sv. Prokopa, 1912. 447 s. [Citovaný text je na str. 45.]
  37. LOSKOT, František. O indexech zakázaných knih: (index římský a indexy české). Praha: Volná myšlenka, 1911. 57 s. [Viz str. 18.]
  38. LOSKOT, František. O indexech zakázaných knih: (index římský a indexy české). Praha: Volná myšlenka, 1911. 57 s. [Viz str. 20.]
  39. LOSKOT, František. O indexech zakázaných knih: (index římský a indexy české). Praha: Volná myšlenka, 1911. 57 s. [Viz str. 24–27.]
  40. VLČEK, Jaroslav. Dějiny české literatury II, [Od století XVIII. k letům čtyřicátým století XIX.]. 3. vyd. V Praze: L. Mazáč, 1940. 741 s. [Viz str. 61 a 68.]
  41. Podrobněji o tomto seznamu pojednává: LOSKOT, František. O indexech zakázaných knih: (index římský a indexy české). Praha: Volná myšlenka, 1911. 57 s. [Viz str. 27–50.]
  42. LOSKOT, František. O indexech zakázaných knih: (index římský a indexy české). Praha: Volná myšlenka, 1911. 57 s. [Viz str. 50.]
  43. GRIGULEVIČ, Iosif Romual'dovič. Dějiny inkvizice. 2., přeprac. vyd. Přeložila Vlasta Boudyšová. Praha: Svoboda, 1982. 388 s. [Viz str. 347.]
  44. GRIGULEVIČ, Iosif Romual'dovič. Dějiny inkvizice. 2., přeprac. vyd. Přeložila Vlasta Boudyšová. Praha: Svoboda, 1982. 388 s. [Viz str. 348.]
  45. Codex iuris canonici = Kodex kanonického práva: úřední znění textu a překlad do češtiny: latinsko-české vydání s věcným rejstříkem. Překlad Miroslav Zedníček. 1. vyd. Praha: Zvon, 1994. XXIII, 812 s. ISBN 80-7113-082-6. [Citovaný text je na str. 371–372.]
  46. MIKLÍK, Josef Konstantin. Četba knih s hlediska morálního a kanonického. V Olomouci: Matice cyrilometodějská, [1948]. 16 s. [Viz str. 6–8.]
  47. ŘEHÁK, Karel Lev. Katolická mravouka. V Praze: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1893. 858 s. [Citovaný text je na str. 356.]
  48. TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 3., církevní řády – Ezzo (sešity 42–82). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1926. 960 s. [Heslo „Dante" je na str. 404–408; viz str. 406.]
  49. Index librorum prohibitorum sanctissimi Domini Nostri Leonis XIII. Pont. Max. jussu editus: Editio IV. Taurnensis cum appendice usque ad 1892. Taurini : Typ. Pontificia et Archiepiscopalis Eq. Petrus Marietti, 1892. 444 s. [Viz str. 8.]
  50. „One of the last authors to be added to the Index was Simone de Beauvoir, whose The Mandarins and The Second Sex were prohibited by the Vatican in 1956." → The Book: A Global History. Edited by Michael F. Suarez, S.J. and H. R. Woudhuysen. Oxford University Press, 2013. 672 Pages. ISBN 978-0-19-967941-6. [Viz str. 173.]
  51. Boccacciův Dekameron je uveden ještě v Indexu z roku 1892 → Index librorum prohibitorum sanctissimi Domini Nostri Leonis XIII. Pont. Max. jussu editus: Editio IV. Taurnensis cum appendice usque ad 1892. Taurini : Typ. Pontificia et Archiepiscopalis Eq. Petrus Marietti, 1892. 444 s. [Viz str. 42.] Vydání Indexu z roku 1900 již jméno Boccaccia nezmiňuje.
  52. Některé Erasmovy spisy jsou uvedeny např. ještě v Indexu z roku 1892 → Index librorum prohibitorum sanctissimi Domini Nostri Leonis XIII. Pont. Max. jussu editus: Editio IV. Taurnensis cum appendice usque ad 1892. Taurini : Typ. Pontificia et Archiepiscopalis Eq. Petrus Marietti, 1892. 444 s. [Viz str. 132.]
  53. Vydání Indexu z roku 1900 už Erasmovy spisy nezmiňuje → Index Librorum Prohibitorum Ssmi D.N. Leonis XIII Jussu et auctoritate recognitus et editus: praemittuntur constitutiones apostolicae de examine et prohibitione librorum. Romae: Typis Vaticanis, 1900. xxiii, 316 s. [Viz str. 122.]
  54. Galileúv spis Dialogy o dvou největších systémech světa je uveden ještě ve vydání Indexu z roku 1834 → Index librorum prohibitorum sanctissimi Domini Nostri Pii Septimi Pontificis Maximi jussu editus : Tertia editio, auctior atque emandatior. Neapoli : Ex typographia Xaverii Giordano, 1834. - XLVI, 372 s. [Viz 137.]
  55. TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 4., F – Holbecke (sešity 83–130). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1926-1930. 1002 s. [Heslo „Galilei" je str. 383–401; viz str. 399.]
  56. GIDE, André. Vatikánské kobky: bláznovská fraška. Překlad Josef Pospíšil. 2. vyd., v Odeonu 1. vyd. Praha: Odeon, 1967. 234 s. Světová četba; sv. 381. [Studie J. Š. Kvapila „André Gide, glosa k životu a dílu" je na str. 7–17; viz str. 17.]
  57. Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz str. 139.]
  58. KOLOUCHOVÁ Jitka. Životní filozofie Nikose Kazantzakise v románech s kristovskou tematikou. Bakalářská diplomová práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Brno 2013. 44 s. [Viz str. 6.]
  59. Keplerovo dílo „Epitome astronomiae Copernicanae" je uvedeno ještě v Indexu z roku 1834 → Index librorum prohibitorum sanctissimi Domini Nostri Pii Septimi Pontificis Maximi jussu editus : Tertia editio, auctior atque emandatior. Neapoli : Ex typographia Xaverii Giordano, 1834. - XLVI, 372 s. [Viz str. 181.]
  60. GRIGULEVIČ, Iosif Romual'dovič. Dějiny inkvizice. 2., přeprac. vyd. Přeložila Vlasta Boudyšová. Praha: Svoboda, 1982. 388 s. [Viz str. 321.]
  61. Koperníkovo dílo „De Revolutionibus" je uvedeno ještě v Indexu z roku 1834 → Index librorum prohibitorum sanctissimi Domini Nostri Pii Septimi Pontificis Maximi jussu editus : Tertia editio, auctior atque emandatior. Neapoli : Ex typographia Xaverii Giordano, 1834. - XLVI, 372 s. [Viz str. 84.]
  62. GRIGULEVIČ, Iosif Romual'dovič. Dějiny inkvizice. 2., přeprac. vyd. Přeložila Vlasta Boudyšová. Praha: Svoboda, 1982. 388 s. [Viz str. 321.]
  63. „Machiavelliho dílo se roku 1559 ocitá na indexu, kde vydrželo až do konce 19. století." → ZNOJ, Milan, BÍBA, Jan a kol. Machiavelli mezi republikanismem a demokracií. Vyd. 1. Praha: Filosofia, 2011. 453 s. ISBN 978-80-7007-360-5. [Viz str. 16.
  64. Machiavelli je uveden např. ještě v Indexu z roku 1892 → Index librorum prohibitorum sanctissimi Domini Nostri Leonis XIII. Pont. Max. jussu editus: Editio IV. Taurnensis cum appendice usque ad 1892. Taurini : Typ. Pontificia et Archiepiscopalis Eq. Petrus Marietti, 1892. 444 s. [Viz str. 245.]
  65. Vydání Indexu z roku 1900 už jeho jméno nezmiňuje → Index Librorum Prohibitorum Ssmi D.N. Leonis XIII Jussu et auctoritate recognitus et editus: praemittuntur constitutiones apostolicae de examine et prohibitione librorum. Romae: Typis Vaticanis, 1900. xxiii, 316 s. [Viz str. 198
  66. Ztracený ráj" je zmíněn např. ještě v Indexu z roku 1892 → Index librorum prohibitorum sanctissimi Domini Nostri Leonis XIII. Pont. Max. jussu editus: Editio IV. Taurnensis cum appendice usque ad 1892. Taurini : Typ. Pontificia et Archiepiscopalis Eq. Petrus Marietti, 1892. 444 s. [Viz str. 269; uvedeno je italské vydání: „Il Paradiso perduto. Poema inglese, tradotto in nostra lingua da Paolo Rolli".]
  67. Vydání Indexu z roku 1900 toto dílo již neuvádí → Index Librorum Prohibitorum Ssmi D.N. Leonis XIII Jussu et auctoritate recognitus et editus: praemittuntur constitutiones apostolicae de examine et prohibitione librorum. Romae: Typis Vaticanis, 1900. xxiii, 316 s. [Viz str. 214, na které je zmíněn už jen málo známý Miltonův spis „Literae pseudo-senatus anglicani".]
  68. „His writings, often pivoting around the role of sex, were placed on the Catholic Church's Index in 1952." → BLAKESLEY, Jacob. Great Italian Short Stories of the Twentieth Century / I grandi racconti italiani del Novecento: A Dual-Language Book. Edited and Translated by Jacob Blakesley. Dover Publications, Inc., Mineola, New York, 2013. 259 p. [Viz str. 74.]
  69. Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [V tomto vydání Indexu je spis „Lettre (I-XVIII) écrite à un provincial" (Listy venkovanovi, Listy proti jezuitům) na str. 189 uveden pod Pascalovým pseudonymem (Montalte) a na str. 206 i pod jménem Pascala.]
  70. Rabelaisovo jméno bylo uváděno až do konce 19. století, nachází se např. ještě i v Indexu z roku 1892 → Index librorum prohibitorum sanctissimi Domini Nostri Leonis XIII. Pont. Max. jussu editus: Editio IV. Taurnensis cum appendice usque ad 1892. Taurini : Typ. Pontificia et Archiepiscopalis Eq. Petrus Marietti, 1892. 444 s. [Viz str. 326.]
  71. „In 1948 Pope Pius XII put all of Sartre’s works on the »Index« of works Catholics are forbidden to read." → DETMER, David. Sartre Explained: From Bad Faith to Authenticity. Open Court Publishing, Chicago and La Salle, Illinois, 2008. 233 p. [Viz str. 5.]
  72. Swiftova kniha „Pohádka o kádi" (A Tale of A Tub) je zmíněna např. ještě v Indexu z roku 1892: Index librorum prohibitorum sanctissimi Domini Nostri Leonis XIII. Pont. Max. jussu editus: Editio IV. Taurnensis cum appendice usque ad 1892. Taurini : Typ. Pontificia et Archiepiscopalis Eq. Petrus Marietti, 1892. 444 s. [Na str. 394 je francouzský název Swiftova spisu: „Le Conte du Tonneau".] Ve vydání Indexu z roku 1900 už není uvedena.
  73. Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz str. 262: TAINE, Hippolyte-Adolphe. „Histoire de la littérature anglaise".]
  74. Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz str. 267.]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s.
  • LOSKOT, František. O indexech zakázaných knih: (index římský a indexy české). Praha: Volná myšlenka, 1911. 57 s.– dostupné též online
  • Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 12. díl. V Praze: J. Otto, 1897. 1072 s. [Heslo „Index librorum prohibitorum" je na str. 554–555.]
  • MIKLÍK, Josef Konstantin. Četba knih s hlediska morálního a kanonického. V Olomouci: Matice cyrilometodějská, [1948]. 16 s.
  • GRIGULEVIČ, Iosif Romual'dovič. Dějiny inkvizice. 2., přeprac. vyd. Přeložil Vlasta Boudyšová. Praha: Svoboda, 1982. 388 s. [Stať „Seznam zakázaných knih" je na str. 323–327, o zrušení seznamu viz str. 344–348.]
  • VŘEŠŤÁL, Antonín . Katolická mravouka. Díl 2. Podrobný. Část 1. Praha: Dědictví Sv. Prokopa, 1912. 447 s. [Stať „Zákaz knih" na str. 41–52.]
  • ŘEHÁK, Karel Lev. Katolická mravouka. V Praze: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1893. 858 s. [O „čtení nevěreckých a nemravných knih" viz str. 355–358.]
  • NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909; č. 1, str. 26–35; č. 2, str. 97–104; č. 4, str. 291–300, č. 5, str. 354–365; č. 6, str. 422–428; č. 7+8, str. 498–513; č. 9, str. 577–597; č. 10, str. 650–675.
  • BENEŠ, Ferdinand: Jest četba Talmudu dovolena? In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1894, č. 1, str. 14-19.
  • TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 5., Holbein–Itálie (sešity 131–151). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1930-1932. 448 s. [Heslo „Index librorum prohibitorum" je str. 310–312.]
  • POUROVÁ, Miroslava. Cesty zakázaných knih do pobělohorských Čech. Bakalářská diplomová práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Praha 2013. 50 s.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]