Antonín Koniáš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Antonín Koniáš
Antonín Koniáš Jesuit.jpg
Narození 13. února 1691
Praha
České královstvíČeské království České království
Úmrtí 27. října 1760 (ve věku 69 let)
Praha
České královstvíČeské království České království
Povolání spisovatel
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Matěj Antonín Koniáš, známý jako „páter Koniáš“ (13. únor 1691 Praha27. října 1760 Praha), byl český kazatel, misionář, cenzor a náboženský spisovatel, člen jezuitského řádu, v některých starších dílech je česky označován jako Koňas[1] či Koňas z Vydří.[2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Celý svůj život zasvětil protireformaci v českých zemích. Věnoval se jí jak v kázáních, tak i ve své literární činnosti. Jeho boj proti protestantské literatuře vedl k zabavení značného množství knih (30 000 podle pečlivě vedených záznamů), z nichž některé byly poté spáleny. Byl vynikajícím kazatelem, což vydatně uplatnil při misiích v rámci rekatolizace.[3]

Narodil se v Praze Vojtěchu Jiřímu Koniášovi, knihtiskaři v jezuitském Klementinu, a jeho manželce Kateřině. Základní vzdělání získal při jezuitském kostele sv. Klementa, střední v koleji Klementina. Mezi roky 1705-1708 byl posluchačem filosofie na Pražské univerzitě. V sedmnácti letech, v roce 1708, vstoupil do jezuitského řádu. Pět let působil jako učitel na jezuitských školách. Po dokončení studií bohosloví v roce 1719 se věnoval misijní činnosti ve východních, jižních a západních Čechách. Celkem 26 let působil jako kající misionář, 14 let jako diecézní misionář, který měl mj. za úkol pátrat po nekatolických knihách.

Horlivě kázal (pětkrát denně, německy a česky). Vedl asketický způsob života. „Bludné“ knihy nahrazoval katolickými, některé „opravil“ (vytrhnutím listu, začerněním, vepisováním textu) a ostatní většinou odevzdával na biskupství, malou část z nich (se souhlasem nadřízených) teatrálně pálil – celkem zabavil prý až 30 000 knih. Dle jiných údajů však Koniáš 30 000 knih vmetal vlastní rukou do ohně a odhaduje se, že z toho byla českých knih asi polovina.[4] Podílel se též na konfiskaci a pravděpodobném zničení knihovny jansenisty hraběte F. A. Šporka v Kuksu.[5] Základem pro zabavování knih mu byl seznam Libri prohibiti vydaný církví, který později doplnil o další položky dle vlastní praxe. Jako seznam nedovolených knih vydal „Klíč," který obsahoval 1233 titulů českých a dále knihy psané německy, latinsky a francouzsky. Značné procento knih tvořily ty, které byly vytištěny v německých, slezských a slovenských tiskárnách a podloudně dopravovány do Čech. Všechny tyto knihy však nebyly nenávratně ztraceny, ale od každé z nich se zachovaly exempláře, které byly v klášterech uloženy do oddělení „libri prohibiti". Jeho cílem bylo „vytvořit nové katolické Čechy“. Jeho zápal považovali někdy za přehnaný a problematický i sami jezuité a byl ze strany svých představených za něj napomínán.[6]

Koniáš neničil jenom umělecké skvosty Jednoty bratrské či z doby husitství. Jednalo se i o zábavnou či erotickou literaturu např.: kramářské sešitky nebo dobovou pornografií. Bývá vnímán kontroverzně - jako zasloužilý zbožný šiřitel katolické víry bojující proti „bludům", ale i jako netolerantní cenzor a ničitel české kultury[7] - např. pojmenování „koniáš" se občas užívá jako přezdívka pro libovolného člověka vnímaného jako ničitel a kulturní škůdce.[8] V kontextu jeho doby, kdy byla na českém území oficiálně uznávaná jen katolická církev, Koniáš jako její zastánce bojoval proti „nekatolickým bludům“.

Obraz v dějinách[editovat | editovat zdroj]

V době národního obrození se z něj stal symbol domnělého jezuitského tmářství a útlaku české kultury. Zdůrazňovalo se – zvláště zásluhou Aloise Jiráska – především jeho pálení knih, přičemž údaj o 30 000 zničených knihách byl vztahován jen na knihy jazykově české (které ve skutečnosti tvořily z celkového počtu zhruba polovinu). Je jisté, že z dnešního hlediska patří tato část jeho činnosti k nejproblematičtějším, v jiném světle se však může jevit s přihlédnutím k dobovému kontextu. Přesto se symbolem vypjaté religiozity 17. a 18. století stal právě on.

Během komunistického režimu byla jeho činnost nadměrně zveličována a překrucována, aby poškodila obraz římskokatolické církve a účelově se zamlčovalo, že se snažil spálené problematické knihy plynule nahrazovat katolickou literaturou, nezřídka vlastní provenience.

Vlasta Třešňák, inspirován jeho osobností a jistou událostí ze života Bohumila Hrabala, napsal text a hudbu k písni Tovaryš pátera Koniáše
„Jsem tovaryš pátera Koniáše
umím oheň rozdělat umím světlo zhášet …“ (album KOOH-I-NOOR, 1983)

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ivana Čornejová v Historickém magazínu z 1. dubna 2006, nedostupné: http://www.ct24.cz/vysilani/2006/04/01/10095687448-206452801280013-21:30-historicky-magazin/8/ (navštíveno 27. 10. 2008)
  2. Antonín Koniáš, Osobnosti.cz, Tiscali.cz
  3. Katolický týdeník, ročník XXI, č. 43, str. 4-5
  4. VLČEK, Jaroslav. Dějiny české literatury. II, [Od století XVIII. k letům čtyřicátým století XIX.]. 3. vyd. V Praze: L. Mazáč, 1940. 741 s. [Viz str. 61 a 68.]
  5. FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/II. K–L. Praha : Academia, 1993. 597–1180 s. ISBN 80-200-0345-2. [Autorkou hesla „Antonín Koniáš" je Zdeňka Tichá; viz str. 829.]
  6. Historický magazín z 1. dubna 2006, dostupné: http://www.ct24.cz/vysilani/2006/04/01/10095687448-206452801280013-21:30-historicky-magazin/8/ (navštíveno 27. 10. 2008)
  7. Český rozhlas: Toulky českou minulostí - 502. schůzka: Svatý Jan a méně svatý Antonín
  8. Český rozhlas - Toulky českou minulostí - 487. schůzka: Krvosvědek

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BÍLÝ, Jiří. Jezuita Antonín Koniáš : osobnost a doba. Praha : Vyšehrad, 1996. 277 s. ISBN 80-7021-191-1.   Knihu ve skutečnosti napsal Josef Cyril Kebrle, viz SVATOŠ, Martin: Velká vědecká loupež, in Dějiny a současnost, 4/2002, str. 56–57, ISSN 0418-5129
  • VLČEK, Jaroslav . Dějiny české literatury. II, [Od století XVIII. k letům čtyřicátým století XIX.]. 3. vyd. V Praze: L. Mazáč, 1940. 741 s. [O Antonínu Koniášovi viz str. 60–68.]
  • Dějiny české literatury. 1., Starší česká literatura / Redaktor svazku Josef Hrabák. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1959. 531 s. S. 473–474; 489.  
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/II. K–L. Praha : Academia, 1993. 597–1180 s. ISBN 80-200-0345-2. S. 829–830.   [Autorkou hesla „Antonín Koniáš" je Zdeňka Tichá.]
  • Benedikt, Heinrich. Franz Anton Graf von Sporck (1662-1738). Wien : Manz, 1923, s. 217-223.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]