Doba pobělohorská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Oslava vítězství na Bílé hoře za pomoci Panny Marie, barokní obraz A. Stevensekostele Panny Marie Vítězné

Doba pobělohorská je označení pro období české historie po bitvě na Bílé hoře v roce 1620, jejíž důsledky měly zásadní vliv na politické, náboženské, společenské i kulturní poměry českých zemí. Doba pobělohorská označuje v užším smyslu dobu třicetileté války, častěji období až do r. 1740 – nástupu osvícenství, případně až do národního obrození.

Zatímco zbytek 1. poloviny 17. století je ještě vyplněn pokračující třicetiletou válkou, druhá polovina století je obdobím stabilizace poměrů a zotavováním z následků války. První polovina 18. století je již dobou nového hospodářského a kulturního rozkvětu vrcholného baroka.

Doba předbělohorská se vyznačuje relativní náboženskou tolerancí, významnou politickou rolí stavů, bohatou českou literární činností (doba veleslavínská) a obdobím rozvoje specifické kultury českého baroka. Porážka stavovského povstání znamenala dobu rekatolizace, během které bylo povoleno jen židovské a katolické náboženství. Obnoveným zřízením zemským přešel stát od stavovstvíabsolutismu a s ním spojený centralismus měl v dlouhodobějším horizontu vliv na úpadek užívání češtiny. Přispělo k tomu i ničení nekatolických knih. V druhé polovině 17. století napsal Bohuslav Balbín: Za tohoto našeho věku knihy české tak vzácné a řídké jsou, jako nic jiného. Byla doba za mého chlapectví, brzo po vítězství pražském [1620, Bílá hora], kdy všechny knihy psané českým jazykem pokládány právě proto za kacířské nevědomostí jistých lidí, a proto bez rozdílu, ať byly dobré či špatné, odsuzovány do ohně. Z koutu domů byvše vyvlečeny nebo z rukou vyrvány (byť se nic netýkaly náboženství), byly trhány a na zapálených hranicích páleny (např. v Praze uprostřed náměstí).[1] Mnoho osobností, které odmítly přestoupit ke katolictví, musely odejít do exilu, např. Jan Amos Komenský, spisovatelé Pavel Stránský a Pavel Skála ze Zhoře nebo grafik Václav Hollar.

Legenda o bitvě na Bílé hoře jako české národní tragédii a následných třech stech letech temna se zrodila až v prostředí českých obrozenců v 19. století.[2]nacionálním pojetí české historie odvozeném od Palackého a Masaryka je pobělohorské období chápáno negativně jako doba úpadku českého státu i kultury a jazyka. Do tohoto období je situován i děj Jiráskova románu Temno, jehož názvem se často označuje celé pobělohorské období jako doba temna. K nejvýznamnějším literárním osobnostem pobělohorské doby patřil vzdělanec a český vlastenec jezuita Bohuslav Balbín.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BALBÍN, Bohuslav. Bohemia docta [Učené Čechy]. Vydáno posmrtně: Praha 1777. [Citovaný text je uveden (latinsky) v druhém dílu na str. 73.]
  2. MUNZAR, Zdeněk. Od legendární bitvy na Bílé hoře uplynulo 395 let [online]. VHU Praha. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Dějiny zemí koruny české. Praha a Litomyšl: Paseka, 1993. 315 s. ISBN 80-85192-59-4. Kapitola České země po Bílé hoře. 
  • DENIS, Ernest. Čechy po Bílé hoře. 1. díl. Vítězství církve. Centralism. Překlad Jindřich Vančura. 1. vyd. Praha: Bursík & Kohout, 1904. 633 s. [Od Bílé hory do konce panování Leopolda II.] Dostupné online

Související články[editovat | editovat zdroj]