Doba pobělohorská
Doba pobělohorská je označení pro období české historie po bitvě na Bílé hoře v roce 1620, jejíž důsledky měly zásadní vliv na politické, náboženské, společenské i kulturní poměry českých zemí. Doba pobělohorská označuje v užším smyslu dobu třicetileté války, častěji do období až po rok 1740 – nástupu osvícenství, případně až do národního obrození.
Doba předbělohorská se do začátku stavovského povstání v roce 1618 vyznačovala relativní náboženskou tolerancí. Významná byla politická role stavů a soudobá bohatá českojazyčná literární činnost (doba veleslavínská). Porážka stavovského povstání a následný vývoj znamenaly zásadní společenskou změnu, bylo povoleno (s výjimkou židovského) jen katolické náboženství a obnoveným zřízením zemským přešel stát od stavovství k absolutismu. S absolutismem spojený centralismus a prosazování němčiny vedl v dlouhodobém horizontu ke germanizaci národa a k úpadku užívání češtiny. K tomu značně přispělo i ničení zakázaných knih.[1]
Mnoho osobností, které odmítly přestoupit ke katolictví, musely odejít do exilu,[2] např. Jan Amos Komenský, spisovatelé Pavel Stránský a Pavel Skála ze Zhoře nebo grafik Václav Hollar. Během tohoto období, které trvalo přes 160 let, odešlo do vyhnanství až 500 tisíc evangelíků z Čech a Moravy;[3] po ztrátě Lužice v roce 1635 počet obyvatel země klesl více než o třetinu. Došlo i k zásadní proměně ve vlastnictví statků v Českém království, kde z celkového počtu 926 propadlo pobělohorské konfiskaci 435 statků, z toho 147 větších panství. Z 254 starých českých panských rodů zbyla sotva desetina, počet rodin z rytířského stavu klesl z 1128 na necelé dvě stovky,[4] jednalo se např. o Albrechta z Valdštejna či Pavla Michnu z Vacínova... Zemi obsadila šlechta z řad cizinců např.: Schwarzenbergové, Clam-Gallasové, Colloredové, Nosticové, Schönbornové, Fürstenbergové, Dietrichstejnové, Belcrediové, Haugvicové, Larischové a mnozí další.[5]
Zatímco zbytek 1. poloviny 17. století je ještě vyplněn pokračující třicetiletou válkou, druhá polovina století je obdobím stabilizace poměrů a zotavováním z následků války. První polovina 18. století je již dobou nového hospodářského a kulturního rozkvětu vrcholného baroka. Do tohoto období je situován i děj Jiráskova románu Temno, jehož názvem se často označuje celé pobělohorské období jako doba temna.
Lidová povstání, která provázela celou doba pobělohorskou, byla průběžně potlačována, vzbouřenci byli tvrdě trestáni i popravování. Jednalo se například o:Valašské povstání (1620–1644), Selské povstání (1680), Selské povstání (1681), Selské povstání (1693), Selské povstání (1695), povstání na Novohradsku (1718–1729), Táborsku ( 1716, 1720–21, 1728, 1732, 1737–38), vzpoura na Opočensku (1732–1734), Selské povstání (1775) a mnohá další.[6][7]
V tradičním pojetí české historie odvozeném od Palackého, Masaryka či Jana Patočky je pobělohorské období chápáno negativně jako doba úpadku českého státu, kultury a jazyka. Emanuel Poche napsal:
... které tragicky ukončila bitva na Bílé Hoře, jež přinesla nejen konec české státní samostatnosti, ale i konec renesančního slohového názoru u nás.—Emanuel Poche, Praha renesanční, Pressfoto, ČTK
Renesanční sloh byl nahrazen manýrismem a českým barokem.
K nejvýznamnějším osobnostem pobělohorské doby patřil člen hlavní rekatolizační síly, Tovaryšstva Ježíšova, vzdělanec a český vlastenec Bohuslav Balbín.
| „ | Za tohoto našeho věku knihy české tak vzácné a řídké jsou, jako nic jiného. Byla doba za mého chlapectví, brzo po vítězství pražském [1620, Bílá hora], kdy všechny knihy psané českým jazykem pokládány právě proto za kacířské nevědomostí jistých lidí, a proto bez rozdílu, ať byly dobré či špatné, odsuzovány do ohně. Z koutu domů byvše vyvlečeny nebo z rukou vyrvány (byť se nic netýkaly náboženství), byly trhány a na zapálených hranicích páleny (např. v Praze uprostřed náměstí). | “ |
| — Bohuslav Balbín: Učené Čechy[8] | ||
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ LOSKOT, František. O indexech zakázaných knih [online]. Praha: Volné myšlenky, 1911 [cit. 2020-10-27]. Dostupné online.
- ↑ ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Pobělohorští exulanti, jejich odkaz - a co s ním? [online]. [cit. 2020-06-01]. S. 10–18. Dostupné online.
- ↑ ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Více sluší poslouchati Boha než lidí. [s.l.]: Kalich-Exulant, 2015. S. 297–301, 324–328 i jiné.
- ↑ WILLARS, Christian (pseudonym pro Oswald Kostrba-Skalický): Die böhmische Zitadelle, Molden, Vídeň 1965
- ↑ PAYRLEITNER, Alfred. Rakušané a Češi : svárlivé příbuzenství. 1. vyd. vyd. [Brno]: Barrister & Principal, 2003. 1 online resource (179 s., viii s. obr. príl. s. Dostupné online. ISBN 8086598438. S. 53–59.
- ↑ KOČÍ, Josef. Boje venkovského lidu v období temna: Povstání nevolníků v XVII. a XVIII. století. Naše vojsko, 1953
- ↑ KOČÍ, Josef. Odboj nevolníků na Frýdlantsku 1679-1687: příspěvek k povstání nevolníků v Čechách v roce 1680. Ilustroval Alex BERAN. Liberec: Severočeské nakladatelství, 1965.
- ↑ BALBÍN, Bohuslav. Bohemia docta [Učené Čechy]. Vydáno posmrtně: Praha 1777. [Citovaný text je uveden (latinsky) v druhém dílu na str. 73.]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Dějiny zemí koruny české. Praha a Litomyšl: Paseka, 1993. 315 s. ISBN 80-85192-59-4. Kapitola České země po Bílé hoře.
- DENIS, Ernest. Čechy po Bílé hoře. 1. díl. Vítězství církve. Centralism. Překlad Jindřich Vančura. 1. vyd. Praha: Bursík & Kohout, 1904. 633 s. [Od Bílé hory do konce panování Leopolda II.] Dostupné online
- Edita Štěříková: Stručně o pobělohorských exulantech, Kalich, 2005.