Doba pobělohorská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Oslava vítězství na Bílé hoře za pomoci Panny Marie, barokní obraz A. Stevensekostele Panny Marie Vítězné

Doba pobělohorská je označení pro období české historie po bitvě na Bílé hoře v roce 1620, jejíž důsledky měly zásadní vliv na politické, náboženské, společenské i kulturní poměry českých zemí. Doba pobělohorská označuje v užším smyslu dobu třicetileté války, častěji období až do r. 1740 – nástupu osvícenství, případně až do národního obrození.

Doba předbělohorská se vyznačuje relativní náboženskou tolerancí, významnou politickou rolí stavů a bohatou českou literární činností (doba veleslavínská). Porážka stavovského povstání znamenala zásadní změnu, bylo povoleno (s výjimkou židovského) jen katolické náboženství (doba rekatolizace), obnoveným zřízením zemským přešel stát od stavovstvíabsolutismu a s ním spojený centralismus měl v dlouhodobějším horizontu vliv na úpadek užívání češtiny. Přispělo k tomu i ničení nekatolických knih. V druhé polovině 17. století napsal Bohuslav Balbín: Za tohoto našeho věku knihy české tak vzácné a řídké jsou, jako nic jiného. Byla doba za mého chlapectví, brzo po vítězství pražském [1620, Bílá hora], kdy všechny knihy psané českým jazykem pokládány právě proto za kacířské nevědomostí jistých lidí, a proto bez rozdílu, ať byly dobré či špatné, odsuzovány do ohně. Z koutu domů byvše vyvlečeny nebo z rukou vyrvány (byť se nic netýkaly náboženství), byly trhány a na zapálených hranicích páleny (např. v Praze uprostřed náměstí).[1] Mnoho osobností, které odmítly přestoupit ke katolictví, musely odejít do exilu, kromě nejslavnějšího Jana Amose Komenského např. spisovatelé Pavel Stránský a Pavel Skála ze Zhoře nebo grafik Václav Hollar.

Zatímco zbytek 1. poloviny 17. století je ještě vyplněn pokračující třicetiletou válkou, druhá polovina století je obdobím stabilizace poměrů a zotavováním z následků války. První polovina 18. století je již dobou nového hospodářského a kulturního rozkvětu vrcholného baroka. Do tohoto období je situován i děj Jiráskova románu Temno, jehož názvem se často označuje celé pobělohorské období jako doba temna.

V tradičním pojetí české historie odvozeném od Palackého a Masaryka je pobělohorské období chápáno negativně jako doba úpadku českého státu i kultury a jazyka. Je to však také období rozvoje specifické kultury českého baroka. K nejvýznamnějším osobnostem pobělohorské doby patřil člen hlavní rekatolizační síly, Tovaryšstva Ježíšova, vzdělanec a český vlastenec Bohuslav Balbín.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BALBÍN, Bohuslav. Bohemia docta [Učené Čechy]. Vydáno posmrtně: Praha 1777. [Citovaný text je uveden (latinsky) v druhém dílu na str. 73.]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Dějiny zemí koruny české. Praha a Litomyšl : Paseka, 1993. 315 s. ISBN 80-85192-59-4. Kapitola České země po Bílé hoře.  
  • DENIS, Ernest. Čechy po Bílé hoře. 1. díl. Vítězství církve. Centralism. Překlad Jindřich Vančura. 1. vyd. Praha: Bursík & Kohout, 1904. 633 s. [Od Bílé hory do konce panování Leopolda II.] Dostupné online

Související články[editovat | editovat zdroj]