Doba pobělohorská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Oslava vítězství na Bílé hoře za pomoci Panny Marie, barokní obraz A. Stevensekostele Panny Marie Vítězné

Doba pobělohorská je označení pro období české historie po bitvě na Bílé hoře v roce 1620, jejíž důsledky měly zásadní vliv na politické, náboženské, společenské i kulturní poměry českých zemí. Doba pobělohorská označuje v užším smyslu dobu třicetileté války, častěji období až do r. 1740 – nástupu osvícenství, případně až do národního obrození.

Doba předbělohorská se až do začátku stavovského povstání v roce 1618 vyznačovala relativní náboženskou tolerancí. Významná byla politická role stavů a soudobá bohatá českojazyčná literární činnost (doba veleslavínská). Porážka stavovského povstání a následný vývoj znamenaly zásadní společenskou změnu, bylo povoleno (s výjimkou židovského) jen katolické náboženství (doba rekatolizace) a obnoveným zřízením zemským přešel stát od stavovstvíabsolutismu. S absolutismem spojený centralismus a prosazování němčiny měl v dlouhodobém horizontu vliv na úpadek užívání češtiny, k němuž mohlo přispět i ničení nekatolických knih. Mnoho osobností, které odmítly přestoupit ke katolictví, musely odejít do exilu,[1] např. Jan Amos Komenský, spisovatelé Pavel Stránský a Pavel Skála ze Zhoře nebo grafik Václav Hollar.

Během tohoto období odešlo do exilu cca 150 tisíc až 200 tisíc českých protestantů[2] a došlo k zásadní proměně ve vlastnictví statků v Českém království. V Čechách z celkového počtu 926 propadlo pobělohorské konfiskaci 435 statků, z toho 147 větších panství.

Zatímco zbytek 1. poloviny 17. století je ještě vyplněn pokračující třicetiletou válkou, druhá polovina století je obdobím stabilizace poměrů a zotavováním z následků války. První polovina 18. století je již dobou nového hospodářského a kulturního rozkvětu vrcholného baroka. Do tohoto období je situován i děj Jiráskova románu Temno, jehož názvem se často označuje celé pobělohorské období jako doba temna.

V tradičním pojetí české historie odvozeném od Palackého a Masaryka je pobělohorské období chápáno negativně jako doba úpadku českého státu i kultury a jazyka. Je to však také období rozvoje specifické kultury českého baroka. K nejvýznamnějším osobnostem pobělohorské doby patřil člen hlavní rekatolizační síly, Tovaryšstva Ježíšova, vzdělanec a český vlastenec Bohuslav Balbín.

Za tohoto našeho věku knihy české tak vzácné a řídké jsou, jako nic jiného. Byla doba za mého chlapectví, brzo po vítězství pražském [1620, Bílá hora], kdy všechny knihy psané českým jazykem pokládány právě proto za kacířské nevědomostí jistých lidí, a proto bez rozdílu, ať byly dobré či špatné, odsuzovány do ohně. Z koutu domů byvše vyvlečeny nebo z rukou vyrvány (byť se nic netýkaly náboženství), byly trhány a na zapálených hranicích páleny (např. v Praze uprostřed náměstí).
— Bohuslav Balbín: Učené Čechy[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Pobělohorští exulanti, jejich odkaz - a co s ním? [online]. [cit. 2020-06-01]. S. 10–18. Dostupné online. 
  2. Odhady počtu exulantů jsou jen přibližné. E. Štěříková uvádí: Nikdo se pobělohorských exulantů už nedopočítá. Ztráta obyvatelstva... je někdy udávána počtem 36 000 rodin, tedy zhruba 150 000 lidí... (Čechy a Morava neměly ani 2 miliony obyvatel.) To však je číslo týkající se pouze Čech, a je to odhad Viléma Slavaty, který zemřel už v roce 1652. V té době byla emigrace ještě v plném proudu (ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita: Stručně o pobělohorských exulantech. Praha 2005, s. 136.)
  3. BALBÍN, Bohuslav. Bohemia docta [Učené Čechy]. Vydáno posmrtně: Praha 1777. [Citovaný text je uveden (latinsky) v druhém dílu na str. 73.]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]