Doba pobělohorská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Oslava vítězství na Bílé hoře za pomoci Panny Marie, barokní obraz A. Stevensekostele Panny Marie Vítězné

Doba pobělohorská je označení pro období české historie po bitvě na Bílé hoře v roce 1620, jejíž důsledky měly zásadní vliv na politické, náboženské, společenské i kulturní poměry českých zemí. Doba pobělohorská označuje v užším smyslu dobu třicetileté války, častěji období až do r. 1740 – nástupu osvícenství, případně až do národního obrození.

Doba předbělohorská se vyznačuje relativní náboženskou tolerancí, významnou politickou rolí stavů a bohatou českou literární činností (doba veleslavínská). Porážka stavovského povstání znamenala zásadní změnu, bylo povoleno (s výjimkou židovského) jen katolické náboženství (doba rekatolizace), obnoveným zřízením zemským přešel stát od stavovstvíabsolutismu a s ním spojený centralismus měl v dlouhodobějším horizontu vliv na úpadek užívání češtiny. Přispělo k tomu i ničení nekatolických knih. V druhé polovině 17. století napsal Bohuslav Balbín: Za tohoto našeho věku knihy české tak vzácné a řídké jsou, jako nic jiného. Byla doba za mého chlapectví, brzo po vítězství pražském [1620, Bílá hora], kdy všechny knihy psané českým jazykem pokládány právě proto za kacířské nevědomostí jistých lidí, a proto bez rozdílu, ať byly dobré či špatné, odsuzovány do ohně. Z koutu domů byvše vyvlečeny nebo z rukou vyrvány (byť se nic netýkaly náboženství), byly trhány a na zapálených hranicích páleny (např. v Praze uprostřed náměstí).[1] Mnoho osobností, které odmítly přestoupit ke katolictví, musely odejít do exilu, kromě nejslavnějšího Jana Amose Komenského např. spisovatelé Pavel Stránský a Pavel Skála ze Zhoře nebo grafik Václav Hollar.

Zatímco zbytek 1. poloviny 17. století je ještě vyplněn pokračující třicetiletou válkou, druhá polovina století je obdobím stabilizace poměrů a zotavováním z následků války. První polovina 18. století je již dobou nového hospodářského a kulturního rozkvětu vrcholného baroka. Do tohoto období je situován i děj Jiráskova románu Temno, jehož názvem se často označuje celé pobělohorské období jako doba temna.

V tradičním pojetí české historie odvozeném od Palackého a Masaryka je pobělohorské období chápáno negativně jako doba úpadku českého státu i kultury a jazyka. Je to však také období rozvoje specifické kultury českého baroka. K nejvýznamnějším osobnostem pobělohorské doby patřil člen hlavní rekatolizační síly, Tovaryšstva Ježíšova, vzdělanec a český vlastenec Bohuslav Balbín.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BALBÍN, Bohuslav. Bohemia docta [Učené Čechy]. Vydáno posmrtně: Praha 1777. [Citovaný text je uveden (latinsky) v druhém dílu na str. 73.]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Dějiny zemí koruny české. Praha a Litomyšl: Paseka, 1993. 315 s. ISBN 80-85192-59-4. Kapitola České země po Bílé hoře. 
  • DENIS, Ernest. Čechy po Bílé hoře. 1. díl. Vítězství církve. Centralism. Překlad Jindřich Vančura. 1. vyd. Praha: Bursík & Kohout, 1904. 633 s. [Od Bílé hory do konce panování Leopolda II.] Dostupné online

Související články[editovat | editovat zdroj]