Doba pobělohorská
Doba pobělohorská je označení pro období české historie po bitvě na Bílé hoře v roce 1620, jejíž důsledky měly zásadní vliv na politické, náboženské, společenské i kulturní poměry českých zemí. Doba pobělohorská označuje v užším smyslu dobu třicetileté války, častěji období až do r. 1740 – nástupu osvícenství, případně až do národního obrození.
Doba předbělohorská se až do začátku stavovského povstání v roce 1618 vyznačovala relativní náboženskou tolerancí. Významná byla politická role stavů a soudobá bohatá českojazyčná literární činnost (doba veleslavínská). Porážka stavovského povstání a následný vývoj znamenaly zásadní společenskou změnu, bylo povoleno (s výjimkou židovského) jen katolické náboženství (doba rekatolizace) a obnoveným zřízením zemským přešel stát od stavovství k absolutismu. S absolutismem spojený centralismus a prosazování němčiny měl v dlouhodobém horizontu vliv na úpadek užívání češtiny, k němuž mohlo přispět i ničení nekatolických knih. Mnoho osobností, které odmítly přestoupit ke katolictví, musely odejít do exilu,[1] např. Jan Amos Komenský, spisovatelé Pavel Stránský a Pavel Skála ze Zhoře nebo grafik Václav Hollar.
Během tohoto období odešlo do exilu cca 150 tisíc až 200 tisíc českých protestantů[2] a došlo k zásadní proměně ve vlastnictví statků v Českém království. V Čechách z celkového počtu 926 propadlo pobělohorské konfiskaci 435 statků, z toho 147 větších panství.
Zatímco zbytek 1. poloviny 17. století je ještě vyplněn pokračující třicetiletou válkou, druhá polovina století je obdobím stabilizace poměrů a zotavováním z následků války. První polovina 18. století je již dobou nového hospodářského a kulturního rozkvětu vrcholného baroka. Do tohoto období je situován i děj Jiráskova románu Temno, jehož názvem se často označuje celé pobělohorské období jako doba temna.
V tradičním pojetí české historie odvozeném od Palackého a Masaryka je pobělohorské období chápáno negativně jako doba úpadku českého státu i kultury a jazyka. Je to však také období rozvoje specifické kultury českého baroka. K nejvýznamnějším osobnostem pobělohorské doby patřil člen hlavní rekatolizační síly, Tovaryšstva Ježíšova, vzdělanec a český vlastenec Bohuslav Balbín.
| „ | Za tohoto našeho věku knihy české tak vzácné a řídké jsou, jako nic jiného. Byla doba za mého chlapectví, brzo po vítězství pražském [1620, Bílá hora], kdy všechny knihy psané českým jazykem pokládány právě proto za kacířské nevědomostí jistých lidí, a proto bez rozdílu, ať byly dobré či špatné, odsuzovány do ohně. Z koutu domů byvše vyvlečeny nebo z rukou vyrvány (byť se nic netýkaly náboženství), byly trhány a na zapálených hranicích páleny (např. v Praze uprostřed náměstí). | “ |
| — Bohuslav Balbín: Učené Čechy[3] | ||
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Pobělohorští exulanti, jejich odkaz - a co s ním? [online]. [cit. 2020-06-01]. S. 10–18. Dostupné online.
- ↑ Odhady počtu exulantů jsou jen přibližné. E. Štěříková uvádí: Nikdo se pobělohorských exulantů už nedopočítá. Ztráta obyvatelstva... je někdy udávána počtem 36 000 rodin, tedy zhruba 150 000 lidí... (Čechy a Morava neměly ani 2 miliony obyvatel.) To však je číslo týkající se pouze Čech, a je to odhad Viléma Slavaty, který zemřel už v roce 1652. V té době byla emigrace ještě v plném proudu (ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita: Stručně o pobělohorských exulantech. Praha 2005, s. 136.)
- ↑ BALBÍN, Bohuslav. Bohemia docta [Učené Čechy]. Vydáno posmrtně: Praha 1777. [Citovaný text je uveden (latinsky) v druhém dílu na str. 73.]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Dějiny zemí koruny české. Praha a Litomyšl: Paseka, 1993. 315 s. ISBN 80-85192-59-4. Kapitola České země po Bílé hoře.
- DENIS, Ernest. Čechy po Bílé hoře. 1. díl. Vítězství církve. Centralism. Překlad Jindřich Vančura. 1. vyd. Praha: Bursík & Kohout, 1904. 633 s. [Od Bílé hory do konce panování Leopolda II.] Dostupné online
- Edita Štěříková: Stručně o pobělohorských exulantech, Kalich, 2005.
