Rekatolizace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bedřich Bridel rozmlouvá se sedláky – obraz Jana Jiřího Heinsche

Rekatolizace je násilné či nenásilné znovuobracení nekatolíků na římskokatolickou víru. V českých zemích probíhala od bitvy na Bílé hoře a byla řízena českým králem a římským císařem Ferdinandem II. V širším kontextu zapadá rekatolizace do rámce principu cuius regio, eius religio, který se v této etapě evropských dějin začal utvářet a jenž byl definitivně potvrzen vestfálským mírem

V Českých zemích se k její násilné formě přistoupilo po Bílé hoře, kdy české země rekatolizovali mimo jiné jezuité. Doba pobělohorské rekatolizace v Českých zemích bývá nepřesně označována jako doba temna, přestože Jirásek ve svém románu takto označuje 1. polovinu 18. století. Jsou známy i případy, kdy lidé bývali mučeni tak dlouho, dokud nepřešli na katolickou víru. Podrobný (ovšem nikoliv jednostranně nezaujatý) popis těchto případů lze nalézt například v knize Historie o těžkých protivenstvích církve české od Jana Amose Komenského.[1]

Rekatolizace v Čechách[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Doba pobělohorská.

Rekatolizace byla prováděna ve spolupráci světské a církevní moci. Světská moc se starala především o výkonnou a organizační část, církevní se měla postarat o náležité duchovní pozadí a hlavně o navržení postupu rekatolizační akce.

První praktický návod, jak postupovat při rekatolizaci, byl sepsán už roku 1620 pražským arcibiskupem Janem Loheliem. Své záměry shrnul do tří bodů, které byly jen s drobnými obměnami převzaty do všech dalších rekatolizačních plánů. 1. právo obsazovat fary převést výhradně na arcibiskupa 2. obsadit výhradně katolickými duchovními fary na královských statcích 3. předat pražskou univerzitu a nekatolická gymnázia jezuitům Jeho hlavním záměrem bylo aby ze země co nejrychleji vymizeli nekatoličtí duchovní, stejně nepřijatelné pro něj byly nekatolické školy. Touto strategií se v Čechách podařilo rozvrátit nekatolickou církevní strukturu, což rekatolizaci výrazně usnadnilo, protože protestanté, kteří neměli oporu duchovních, snáze podléhali tlaku katolíků a konvertovali.

Vyhánění nekatolických duchovních ze země probíhalo už od Bílé hory a podařilo se ho uskutečnit poměrně rychle – rekatolizační návod, který poměrně radikálně navrhuje netrpět v zemi žádné nekatolické kněží a požaduje úplné zrušení Rudolfova majestátu, byl vydán už na jaře 1621, tedy jen pár měsíců po Bílé hoře.

Další opatření následovala v dubnu roku 1624, kdy byl vydán císařský patent, kterým se v Čechách povolovalo pouze katolické náboženství a o pár dní později další, který zakazoval královským městům přijímat nekatolické měšťany a také zakazoval nekatolíkům ve městě vykonávat živnost. V roce 1624 byla také zřízena první rekatolizační komise, která zjišťovala informace o obsazení far, zkoumala, jak probíhá vypovídání nekatolických kněží a podobně.

Rekatolizační opatření byla definitivně začleněna do české ústavy v letech 1627–1628, kdy bylo vydáno Obnovené zřízení zemské. Obnovené zřízení navrátilo mezi české stavy katolické duchovenstvo a zrušilo všechna privilegia směřující proti zájmům katolického náboženství, které tím bylo povýšeno na jediné privilegované vyznání (s výjimkou trpěného židovství).

Násilná rekatolizace[editovat | editovat zdroj]

Kromě relativně nenásilné rekatolizace po vzoru Jana Lohelia a Valeriána Magni se běžně uplatňovala i její násilná forma. Měla ji na starost světská moc a zahrnovala vypovídání nekatolíků a nekatolických kněží ze země, konfiskaci jejich majetku a tvrdé tresty v případě neuposlechnutí. Tento způsob měl ale spoustu nedostatků – násilí vyvolávalo prudký odpor na rozdíl od nenásilné formy, takto obrácení lidé se nestávali nijak horlivými katolíky a nucená emigrace vedla k vylidňování země. K násilnostem docházelo hlavně v prvních desetiletích po Bílé hoře, převážně při pacifikaci lokalit, které se postavily misionářům na odpor, například poté, co roku 1629 ubili sedláci v Rovensku jezuitu Matěje Burnatia vtrhlo do vsi vojsko a téměř čtyřicet vzbouřenců zaplatilo životem. Do násilné rekatolizace se také řadí zákazy sňatků mezi nekatolíky ustanovené patenty z let 1624–1625.

Podíl jezuitů na rekatolizaci[editovat | editovat zdroj]

Po vyhnání nekatolických kněží se objevil velký problém způsobený tím, že v českých zemích byl nedostatek katolických kněží. Běžně se stávalo, že i když byl nekatolický kněz z fary vypuzen, jeho místo zůstalo neobsazeno – neobsazených far bylo několikanásobně víc než těch řádně spravovaných. Ferdinand II. se situaci pokusil řešit přizváním polských kněží ale to se neosvědčilo, protože si čeští věřící stěžovali, že jim nerozumí. Jediným řešením se nakonec ukázalo zřizování kněžských seminářů. Ze skutečnosti, že se nedostávalo českých duchovních, profitovaly u nás působící katolické církevní řády, především jezuité, kteří se v této době rozšířili téměř do všech českých a moravských krajů. Roku 1622 získali od Ferdinanda Univerzitu Karlovu a do konce třicetileté války roku 1648 už byla založena většina jejich kolejí v Čechách a na Moravě.

Místo tajných setkávání protestantů na Goduli ve Slezsku

Rekatolizace na Moravě[editovat | editovat zdroj]

Postup moravské rekatolizace se v mnohém podobal té v Čechách, pouze s tím rozdílem, že na Moravě byla výchozí pozice příznivější, protože tu ještě před Bílou horou byla skoro polovina far osazena katolickými kněžími a existovaly tu klášterní komunity, které již na počátku 17. století prosperovaly mnohem lépe než v Čechách. Nad nekatolickými kněžími držel nejdéle ochrannou ruku Karel starší ze Žerotína, u kterého také do roku 1625 nacházel exil Jan Amos Komenský.

Rekatolizace ve Slezsku[editovat | editovat zdroj]

Náboženská situace ve Slezsku byla spletitá, byl tu velký podíl luteránů a hohenzollerská šlechta hlásící se ke kalvinismu. Rekatolizace probíhala tak, že jednotlivá knížata byla získávána pomocí odměn v podobě územních zisků, katolíci byli upřednostňování a byly jimi obsazovány všechny důležité úřady, čímž byli nekatolíci postupně vytlačeni.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jan Amos Komenský: Historie o těžkých protivenstvích církve české na citanka.cz

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]