Marie Terezie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o rakouské panovnici a české královně. Další významy jsou uvedeny v článku Marie Terezie (rozcestník).
Marie Terezie
z Boží vůle (římská císařovna),[1] uherská a česká královna, arcivévodkyně rakouská, vévodkyně burgundská a hraběnka tyrolská
Marie Terezie
Jean-Étienne Liotard: Marie Terezie Habsburská.
Doba vlády 20. října 174029. listopad 1780
Narození 13. květen 1717
Vídeň
Úmrtí 29. listopad 1780 (63 let)
Vídeň
Pochována Císařská hrobka ve Vídni
Předchůdce Karel VI.
v Čechách fakticky: Karel VII. Bavorský
Následník Josef II.
Panovník František I. Štěpán Lotrinský
Potomci Josef II.
Leopold II.
Marie Antoinetta
a dalších třináct dětí
Rod Habsburkové
Dynastie zakladatelka Habsbursko-Lotrinské dynastie
Otec Karel VI.
Matka Alžběta Kristýna Brunšvická
Podpis Signatur Maria Theresa.jpg

Marie Terezie, celým jménem Marie Terezie Valpurga Amálie Kristýna, německy Maria Theresia Walburga Amalia Christina (13. května 1717 Vídeň29. listopadu 1780 Vídeň), z rodu Habsburků, známá také jako „císařovna Marie Terezie“.

Marie Terezie je někdy označována jako „matka dvou císařů“, Josefa II. a Leopolda II.[2] Byla arcivévodkyní rakouskou, královnou uherskou (1740–1780) a českou (1743–1780).[3][4] Byla jedinou vládnoucí ženou na českém trůně v průběhu dějin.

Marie Terezie byla manželkou Františka I. Štěpána Lotrinského, který byl 13. září 1745 zvolen římským císařem. Bývá sice za císařovnu označována, ale jako žena nemohla být císařovnou zvolena. Nenechala se ani císařovnou po zvolení svého chotě korunovat.

Dětství

Mladá Marie Terezie

Marie Terezie byla pokřtěna hned v prvním dnu svého života. Byla nejstarší dcerou císaře Karla VI. a Alžběty Kristýny Brunšvické. Její jediný bratr Leopold zemřel ve věku necelých sedmi měsíců (ještě před jejím narozením). V roce 1730 zemřela i její nejmladší, teprve šestiletá, sestra Marie Amálie. V důsledku pragmatické sankce z roku 1713 byla Marie Terezie de facto předpokládanou dědičkou habsburských zemí (rakouského dědictví).

Od mládí ji vychovávali jezuité. Kromě hlavního předmětu, kterým bylo náboženství, se učila dějinám, latině, francouzštině a němčině. Dále pak ještě například kreslení, tanci a hudbě.

V sedmi letech tančila společně se sestrou Marií Annou v opeře Euristeo, jejímž autorem byl Zenón. Později, ve 13 letech, v den otcových jmenin (tj. 4. listopadu 1730), poprvé zpívala před publikem ve hře Germania il di che spende Sagro all. Hned za dva roky si užila i svou první hereckou premiéru v komedii Il cicisbeo consolato.

V roce 1728 se její vychovatelkou stala říšská hraběnka Maria Karolina von Fuchs-Mollard, zvaná „Charlotte“, která s ní zůstala až do své smrti v roce 1754. Charlottu si velmi oblíbila, říkávala jí „mami“ a po smrti ji jako jediného nečlena habsburského rodu nechala pochovat do rodinné Císařské hrobky. Zde leží hned vedle ní a jejího chotě Františka I. Štěpána Lotrinského, kterého jí pomohla získat.

Námluvy

S Františkem Štěpánem se poprvé setkala již v pěti letech, kdy přišel z Nancy do Vídně. Ihned si ho oblíbil její otec – Karel VI., jenž v něm viděl svého syna, kterého mu osud odepřel. Snad největším problémem v počátcích vztahu mezi ní a Františkem Štěpánem byl věkový rozdíl: jí bylo tehdy šest, Františkovi Štěpánovi patnáct. František Štěpán byl velký na to, aby si s ní hrál. Při oficiálních oslavách, bálech a podobně je navíc rozděloval i protokol.

Dalším problémem byl fakt, že případné spojenectví mezi Habsburky a Lotrinčany by ještě více popudilo Francii. Navíc fakt, že se pravděpodobně již nenarodí (což se také později potvrdilo) mužský následník rodu, hrál významnou roli při úvahách Karla VI., za koho provdá svou nejstarší dceru, protože pokud by existoval mužský následník, vše by bylo jednodušší. V úvahu přicházely sňatky s wittelsbašským kurfiřtem (v tom případě by se k Rakousku přidalo Bavorsko, což by ale způsobilo rozkol nejen v Evropě, ale i v říši), nebo se Španělským následníkem trůnu. Karel VI. se navíc Anglii zavázal, že svou dceru provdá pouze za prince s menší rolí, což zase nahrávalo Františkovi Štěpánovi.

Ten se roku 1729 navíc stal, po smrti svého otce, lotrinským vévodou, čehož se obávala Francie. Vše usnadnila válka o polské následnictví, která probíhala mezi léty 1733 a 1735 a v níž bojovalo Rakousko s Ruskem proti Francii a Španělsku. Vše nakonec dopadlo tak, že Rakousko získalo Parmu a Piacenzu a naopak ztratilo Neapol a Sicílii. František Štěpán ztratil Lotrinsko.

Díky ztrátě Lotrinska a uznání pragmatické sankce Francií již nic nestálo v cestě svatbě Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského. Navíc, jak udává literatura, byla Marie Terezie do svého budoucího manžela zamilovaná, takže ani odpor z její strany se neočekával.

František Štěpán požádal Marii Terezii o ruku dne 31. ledna 1736, tentýž den byli ale od sebe odloučeni, Marie Terezie zůstala ve Vídni a František Štěpán se přesunul do Bratislavy, jak to vyžadovala etiketa. Svatba byla naplánována na 12. února 1736 v Augustiánském kostele ve Vídni. Svatbu prováděl papežský nuncius Domenico Passionei. Oba své ano řekli latinsky. Celá svatba a svatební veselení bylo ukončeno posledním dnem masopustu – 14. února 1736.

Na líbánky odjeli do Mariazell, kde si nechali požehnat velkou rodinu, což se jim také povedlo – Marie Terezie porodila 16 dětí. Bohužel, 7. června 1740 umírá nejstarší dcera, navíc v té době, žádný ze tří jejich potomků nebyl syn.

První léta vlády

Po smrti svého otce dne 20. října 1740 se Marie Terezie stala panovnicí nad habsburskými zeměmi, rakouskou arcivévodkyní, vévodkyní lotrinskou a vévodkyní toskánskou. Ostatní tituly (včetně královny české a markraběnky moravské) si musela postupem času nechat nejprve potvrdit, takových titulů bylo celkem 20 včetně císařovny-manželky, který také neskýtal mnoho panovnických jistot.

Problémy na začátku své vlády měla nejen s okolními zeměmi, na něž si činila nárok, ale i uvnitř Rakouska, kde v některých oblastech nepovažovali za dobré, aby jim vládla žena, avšak během následujícího měsíce se situace v Rakousku uklidnila a Marie Terezie, která v té době byla v pátém měsíci těhotenství, se tak mohla věnovat dalším záležitostem.

Dalším naléhavým problémem byl fakt, že Karel VI. nezasvětil svou dceru do „věcí státních“ a ona tak musela převzít celou vládu po svém otci, aniž by měla znalosti místních poměrů.

Války o rakouské dědictví (16. prosince 1740 – 18. října 1748)

Fridrich II. byl největší oponent Marie Terezie po celý její život
Podrobnější informace naleznete v článku Války o rakouské dědictví.

Uplynulo jen několik dní vlády Marie Terezie a Prusko v čele s Fridrichem II. žádá od Rakouska celé Slezsko výměnou za dva milióny zlatých, za záruku rakouských držav v Říši a za zasazení se o zvolení jejího manžela císařem. Tato nabídka je učiněna Marii Terezii dne 15. listopadu 1740. Fridrich II. čekal na odpověď měsíc a den a dne 16. prosince 1740, když nedostal odpověď, obsazují pruská vojska postupně celé Slezsko, čímž zahájil řadu bitev známou jako války o rakouské dědictví.

Protiakcí bylo vyslání přibližně 16 000 rakouských vojáků proti dvojnásobné přesile pruských vojáků. Obě armády se střetly 10. dubna 1741 u Majulowic (Mollwitz). Rakouská vojska byla poražena, Marie Terezie prohrála svou první bitvu. Hlavním důvodem neúspěchu bylo osamocení Rakouska v boji, nezanedbatelnou roli hrála i skutečnost, že Karel VI. zanechal své dceři armádu v nepříliš dobrém stavu. V této době byla spojencem Rakouska pouze Anglie, která jej podporovala penězi, ovšem Rakousko daleko více potřebovalo posily vojenské.

Dne 13. března 1741 Marie Terezie porodila syna Josefa. Neúspěch u Majulowic se stal pobídkou pro ostatní nepřátelské státy – Francii, Španělsko, Bavorsko a Sasko, které se spojily s Pruskem. Jejich hlavním cílem bylo učinit z Rakouska slabý stát a získat na jeho úkor co nejvíce území.

V červnu 1741 odcestovala Marie Terezie do Prešpurku, aby zjistila postoj Uher k pragmatické sankci (která zajišťovala dědičné právo pro ženské následovníky trůnu v Rakouských zemích pod vládou Habsburků včetně Uher) a také, zda podpoří Rakousko. Uherští se vyjádřili ve prospěch listiny, potvrzují svůj podpis a rozhodují se podpořit Rakousko i vojensky. Cenou ovšem byla větší samostatnost pro Uhry. Panovnice před říšským sněmem Maďarům potvrdila předešlá privilegia, osvobodila šlechtu od daní a rovněž potvrdila, co již slíbil Karel VI., že pokud zemřou potomci Karla VI., Josefa I. a Leopolda I., tak si Uhry budou moci zvolit vlastního krále. Pravděpodobnost, že by vymřeli tito následovníci byla však dosti malá, jelikož Marie Terezie v té době měla už budoucího dědice trůnu Josefa II. a další tři dcery.

Marie Terezie se poté stává královnou uherskou, korunována byla 25. června roku 1741. Tím si v Uhrách získala mnoho příznivců. Na podzim 1742 získává první část slíbené uherské vojenské podpory a její armáda se zvětšila na přibližně 30 000 mužů ve zbrani. Zajímavostí je, že Uhry tímto poprvé ve své existenci povolaly své vojáky k obraně celé Rakouské říše, nikoli jen uherské části, jak tomu bylo do té doby.

Podruhé před říšský sněm předstupuje Marie Terezie v září 1741 (legenda praví, že se tak stalo 11. září), kdy to s Rakouskem vypadá hodně špatně; dle legendy předstupuje před sněm v černých šatech držíc na rukou půlročního Josefa II. a se slzami v očích sdělovala, že je všemi opuštěná a že nyní má již pouze Uhry. Uherské šlechtice to povzbudilo a ihned poskytli Marii Terezii peníze a vojsko a navíc dokonce uznali jejího manžela jako spoluvládce Uher.

Dne 15. srpna 1741 překročily Rýn, hranici mezi Francií a Německou říší, francouzské oddíly pod záminkou pomoci bavorskému kurfiřtovi Karlu Albrechtovi. A již 15. září 1741 dobyly Linec, kde si nechal Karel Albrecht odpřisáhnout věrnost.

Marie Terezie, ač nerada, uzavřela s Pruskem dohodu o tom, že v těchto těžkých chvílích se Prusko nespojí s Karlem Albrechtem a nezaútočí; za klid zbraní se vzdala Slezska až po Kladskou Nisu. Dohoda byla podepsána v Klein-Schenellendorfu.

Karel Albrecht, kurfiřt bavorský, se nechal na úkor Marie Terezie korunovat českým králem

26. listopadu 1741 dobyli Francouzi, Sasové a Bavoři Prahu. Karel Albrecht se nechal provolat českým králem a stal se jím 7. prosince 1741. Na začátku roku 1742 dobyl Rakousko, Bavorské kurfiřtství a Mnichov 12. února 1742. Téhož dne se nechává korunovat Karel Albrecht římskoněmeckým králem a císařem a František Štěpán tak ztratil pro tuto chvíli šance na jeho titul.

Když se Fridrich II. dozvěděl, že se Rakousku začíná konečně dařit, rozhodl se odstoupit od smlouvy s Marií Terezií a dne 17. května 1742 vyhrál bitvu u Čáslavi a Chotusic.

Díky Anglii byl ve Vratislavi 11. června 1742 podepsán předběžný mír mezi Rakouskem a Pruskem. 28. července 1742 byla v Berlíně podepsána konečná mírová dohoda. Prusko získalo Horní i Dolní Slezsko a hrabství kladské. Fridrich II. dále ještě požadoval území dnešního Královéhradeckého kraje, které ovšem již Marie Terezie odmítla vydat, i kdyby to mělo rozpoutat peklo, jak řekla. Rakousku z bývalého Slezska zbývá již jen Těšínsko, Opava a Krnov.

Díky berlínskému míru se mohly jednotky, které byly původně začleněny na ochranu proti Prusku, soustředit na dobytí Čech, kde se mezitím francouzská šlechta chovala jako pravý diktátor. Většina české šlechty se začala od Karla Albrechta distancovat a ti, kteří s ním nesouhlasili již od začátku, začali odporovat. Naštěstí byly nakonec země Koruny české dne 26. prosince 1742 dobyty zpět pod Rakousko a krutovláda Karla Albrechta byla zažehnána.

Na začátku roku 1743 se Marie Terezie vypravila do Prahy, aby se zde nechala korunovat. Do Prahy dojela 29. dubna 1743 a korunovace se konala 12. května 1743. V těch dobách se již Marii Terezii poměrně dařilo, 27. června 1743 poráží Rakousko společně s Anglií Francii u Dettingenu a Francouzi se museli stáhnout opět za Rýn. Díky tomuto vítězství mohla Marie Terezie začít uvažovat o znovu dobytí Lotrinska a také Štrasburku, který si již dříve hodně oblíbila. Na podporu svého snažení uzavřela Marie Terezie dne 13. září 1743 ve Wormsu spojenectví s Anglií a sardinsko-piemontským královstvím.

V létě roku 1744 vpadl Fridrich II. podruhé do Čech, čímž porušil mír sjednaný roku 1742 Anglií. Dále uzavřel s Francií alianci a 19. září 1744 opět dobyl Prahu. Na sklonku roku 1744 navíc porodila sestra Marie Terezie – Marie Anna mrtvé dítě a sama dne 16. prosince 1744 zemřela. 31. ledna 1745 přivedla Marie Terezie na svět dalšího syna – Karla Josefa. I přes tuto radostnou událost vládla v Rakousku spíše špatná nálada, jelikož 4. června 1745 u Dobroměře a 30. září 1745 u Ždáru u Trutnova prohrálo Rakousko bitvy proti Fridrichu II. Aby proher nebylo málo, Rakousko společně s Anglií prohrálo ještě další bitvu, tentokrát proti Francii dne 11. května 1745 u Fontenoy v Rakouském Nizozemí.

Kvůli těmto prohraným bitvám a navíc kvůli strachu z útoku na Čechy Marie Terezie podepisuje další mír (už třetí v řadě) s Fridrichem II. dne 25. prosince 1745 v Drážďanech, ve kterém se definitivně zříká Slezska. Naopak, Fridrich II. přislíbil, že uzná Františka Štěpána za římskoněmeckého císaře.

V době, kdy platil mír s Pruskem, zbývala Marii Terezii poslední dvě válčiště – v Itálii a Nizozemí. Dne 16. června 1746 vyhrála armáda Josepha Wenzela knížete Liechtensteina bitvu proti francouzsko-španělskému vojsku u Piacenzy a Marie Terezie si tak mohla připsat další vítězství.

Ukončení bojů

Na scéně se v roce roku 1746 začíná objevovat i Rusko, které se přiklání na stranu Rakouska a Anglie, a které o něco dříve získalo vliv v Polsku. V té době stála v čele Ruska carevna Alžběta I., která nastoupila na ruský trůn o rok později než Marie Terezie, se kterou měla společnou nechuť k Prusku a hlavně k jeho panovníku – Fridrichu II. Z důvodu vzájemné vojenské podpory spolu tyto dvě evropské vládkyně sepsaly dne 2. června 1746 dohodu, ve které si Marie Terezie v případě napadení Pruskem dělá opětovný nárok na Slezsko, kterého se původně vzdala kvůli míru ze dne 25. prosince 1745.

Anglie, znechucena nekonečnými válkami a bitvami s Francií, tlačí na Marii Terezii, aby souhlasila s mírem, který by Anglie pomohla dojednat. Na odpověď měla dostatek času, ovšem, jak bylo tehdy rakouskou tradicí, Marie Terezie začínala vše zdržovat. To však Anglii došla trpělivost a Anglie s Francií se domluvily předběžně o míru a Marii Terezii postavily dne 30. dubna 1748 před hotovou věc. Marie Terezie byla donucena k souhlasu s tímto předběžným a později i s konečným mírem z 18. října 1748. Touto smlouvou Rakousko ztratilo jen několik menších území (Parmu, Piacenzu a Guastallu) a jedno větší, Slezsko. Naopak si obhájila Rakouské Nizozemí a Milán. Navíc všech osm zemí, které se podepsaly pod touto smlouvou (Anglie, Holandsko, SardiniePiemont, Francie, Španělsko a Janov), definitivně potvrdilo platnost pragmatické sankce.

Tímto skončila válka o rakouské dědictví, ve které, až na ztrátu Slezska, mladá Marie Terezie obstála. Se ztrátou Slezska se ovšem nehodlala smířit a hodlala si jej v budoucnu vzít zpět od Pruska, k tomu ale musela jednak naplnit státní pokladnu penězi a zmodernizovat armádu. Ke splnění obojího byly zapotřebí reformy, na které se Marie Terezie mohla konečně vrhnout.

František Štěpán císařem římskoněmeckým

20. ledna 1745 zemřel Karel VII. Bavorský, čímž se otevírá cesta k titulu římskoněmeckého císaře pro Františka Štěpána, a proto také začala Marie Terezie přesvědčovat některé kurfiřty, kteří o volbě nového římskoněmeckého císaře rozhodovali. Prvním kurfiřtem, u kterého „lobovala“, byl mohučský arcibiskup, jenž byl zároveň arcikancléřem říše a měl tak důležitý hlas při volbě. Poslala mu dopis, v němž se přimlouvala, aby se její manžel stal císařem. Dále se obrátila na syna Karla VII. – Maxmiliána Josefa, který Marii Terezii nabídl dohodu, že mu také dá hlas a navíc získá hlas i od svého strýce, jímž byl kurfiřt v Kolíně nad Rýnem výměnou za to, že mu odstoupí zabraná území. Marie Terezie však s dohodou nesouhlasila.

I přes snahu Francie se nakonec dne 13. září 1745 stal František Štěpán, manžel Marie Terezie, římskoněmeckým císařem ve Frankfurtu nad Mohanem, a získává tak jméno František I. Z Vídně se tím stává říšské hlavní město. Navíc, dne 26. února 1746 porodila Marie Terezie další dítě – Marii Amálii.

Změny ve spojeneckých aliancích

Alžběta I., velká spojenkyně Marie Terezie proti Prusku

Marie Terezie se nikdy nevyrovnala se ztrátou Slezska a nikdy si nehodlala připustit jeho definitivní ztrátu. Postupem času si Marie Terezie uvědomovala, že Prusko je možné porazit jen s jiným vojenským partnerem, kterým se měla stát Francie. Navíc Marie Terezie nedokázala odpustit zradu Anglie, která ji prakticky donutila podepsat mírovou smlouvu, ve které se definitivně Rakousko zříkalo Slezska výměnou za mír. Hlavním důvodem, proč se chtěla spojit s Francií, byl fakt, že pokud by se ji to podařilo, Prusko by ztratilo svého důležitého spojence.

Jelikož neměli Marii Terezii v té době Francouzi moc v lásce, musela nejdříve poslat do Francie svého vyslance, aby připravil půdu pro konečná jednání. Tímto vyslancem se stal Čech, Václav Antonín Kounic, kterého do Francie poslala v říjnu 1750. Ten po zjištění poměrů ve Francii došel nejprve k názoru, že Marie Terezie má upustit od záměru spojenectví s Francií, protože kořeny nepřátelství Francouzů k Rakousku byly stále hodně patrné, ale po domluvě s Marií Terezií přece jen pokračoval ve svém snažení.

Po úspěšných prvních jednání jej Marie Terezie dne 13. května 1753 povolala zpátky do Vídně, kde z něj udělala dvorního a státního kancléře i šéfa zahraniční politiky. Navíc na začátku roku 1755 se přiostřuje situace mezi Anglií a Francií a hrozí nová válka mezi nimi, což nahrává do karet Rakousku. V září 1755 začínají první velká jednání mezi Francií a Rakouskem, která jsou samozřejmě stále vedena tajně, protože ani jeden ze zúčastněných si nemohl dovolit ztrátu svého spojence v případě, že by jednání selhala a o všem se dozvěděli ostatní.

Na tomto jednání padlo, že Rakousko by si přálo co nejrychlejší vyjednání dohody, aby v případě vypuknutí války mezi Anglii a Francií nemuselo zasahovat do sporu na straně Anglie, protože by to nesvědčilo pozdějšímu vyjednávání. Rakousko tedy chtělo, aby Francie zrušila svůj spolek s Pruskem a Francie žádala, aby Rakousko přerušilo své spojenectví s Anglií.

Jednání poté byla zastavena až do listopadu 1755, kdy se obnovila. V té době si Francie uvědomovala, že Rakousko je v této chvíli lepším spojencem než Prusko, protože by mohlo povolit vstup francouzských jednotek do Holandska, ze kterého by útočily francouzské jednotky na Anglii. Anglie si naopak uvědomila, že Prusko je lepším spojencem, protože se bála, že by Prusové zaútočili na Hannoversko a navíc již pravděpodobně tušila, že Rakousko má nekalé úmysly. Proto dne 16. ledna 1756 uzavírají Prusko a Anglie tzv. westminsterskou konvenci.

Díky této konvenci nestálo již nic v cestě k uzavření spojenectví mezi Rakouskem a Francií. První věcí, kterou bylo nutno vyjednat, byla cena dohody. Rakousko mělo jediný požadavek – Slezsko a Francie žádala rakouské Lucembursko a zbytek Nizozemí. Rakousko, i když to nežádalo, dostalo navíc Parmu a Piacenzu. Dále se dohodly, že při napadení jedné země ta druhá první pomůže, dále si navzájem potvrdily državy a potvrdily neutralitu Belgie.

Po úspěšných jednáních byla dne 1. května 1756 sepsána dohoda ve Francii, přesněji v Jouy – což bylo sídlo francouzského ministra zahraničí. Ludvík XV. podepsal smlouvu hned druhý den a Marie Terezie až 19. května 1756. První vojenské manévry Rakouska na sebe nenechaly dlouho čekat a koncem července stáhla Marie Terezie své jednotky do Čech.

Prusko ihned reagovalo a 29. srpna 1756 bez vyhlášení války Rakousku vpadlo do Saska. Tak vypuká válka sedmiletá válka (třetí slezská válka).

Sňatková politika Marie Terezie

Marie Terezie s rodinou.

Prvním, co bylo v této oblasti nutno provést, byla svatba Josefa, nejstaršího syna Marie Terezie, a to tak, aby z této svatby mělo Rakousko co největší užitek. S plánováním sňatku Josefa začala jeho matka ještě za třetí slezské války, a sice v roce 1760. První nabídka přišla od Neapolského krále Karla IV., který navrhl, aby si Josef vzal jeho nejstarší dceru a některá dcera Marie Terezie si vzala nejstaršího syna Karla IV. Výhodnost toho sňatku byla dvojí, jednak zaručovala bezpečnost Rakouska alespoň z jedné světové strany a jednak i fakt, že Karel IV. v dohledné době nastoupí na trůn Španělska za svého bezdětného nevlastního bratra Ferdinanda VI., což po pozdější smrti Karla IV. zakládalo nárok na španělský trůn pro syna Marie Terezie – Josefa.

Druhou možností Marie Terezie, jak výhodně oženit svého syna Josefa, byl sňatek s vnučkou Ludvíka XV. – s Isabelou Parmskou, který se nakonec i uskutečnil. Aby Marie Terezie nepopudila španělské Bourbony, rozhodla se oženit svého druhého syna Leopolda s Marii Ludovikou, kterou si měl původně brát právě Josef. Syn Karla IV. – Ferdinand IV. si vzal dceru Marie Terezie – Marii Karolinu.

Svatba Josefa II. a Isabely Parmské se uskutečnila dne 6. října 1760, tedy v době, kdy ještě probíhala sedmiletá válka, ale i přesto byla velmi nákladná, což mělo dokázat nepřátelům Rakouska, že státní kasa je ještě poměrně plná.

Ovšem následující léta nebyla pro Rakousko a hlavně pro Habsburky příliš příznivá, roku 1761 zemřel Karel Josef, roku 1762 Johanna Gabriela (oba potomci Marie Terezie) a dovršením všeho roku 1763 zemřela i sotva dvaadvacetiletá Isabella Parmská. Všichni tři zemřeli na tehdejší obávanou metlu – neštovice. Isabella Parmská po sobě nechala dceru, která však jako sedmiletá zemřela rovněž.

Protože Josef II., který byl roku 1764 zvolen římskoněmeckým králem, neměl mužského potomka a navíc Habsburkové po generace utužovali svou moc především sňatkovou politikou, začala pro něj Marie Terezie, i přes synův odpor, hledat vhodnou nevěstu. „Vítězkou“ se stala německá princezna z rodu Wittelsbachů, Marie Josefa Bavorská, po jejíž smrti v roce 1767 se Josef už neoženil. Svatba se konala 23. ledna 1765.

V roce 1767 si neštovice opět vybraly svou daň v královské rodině. Na jaře onemocněla nemilovaná manželka Josefa II. Marie Josefa i sama Marie Terezie. První z žen nemoci podlehla 28. května a velká panovnice přijala poslední pomazání 1. června, nakonec se však uzdravila. V polovině června onemocněl její zeť Albert Saský, manžel Marie Kristiny, která se vzpamatovávala z horečky omladnic po porodu jediné dcery, ale i on měl štěstí a přežil. Na podzim onemocněly dvě z dcer Marie Terezie, snoubenka neapolsko-sicilského krále Ferdinanda, Marie Josefa a Marie Alžběta. Zatímco Marie Josefa nemoci 15. října podlehla, Marie Alžběta neštovice i přes těžký průběh nemoci přestála.

Po zajištění druhého sňatku nejstaršího syna se Marie Terezie „vrhla“ na svatbu druhého nejstaršího syna – Leopolda. Nakonec si pro něj vybrala Marii Ludoviku, která po vzoru Marie Terezie porodila 16 dětí. Svatba se konala dne 5. srpna 1765 v Innsbrucku. Svatbu a svatební oslavy ovšem postihly dvě vážné události, jednak svatba byla urychlena kvůli špatnému zdraví ženicha, který měl vážné problémy se zažíváním, a jednak pár dní na to, dne 18. srpna 1765 večer náhle zemřel ženichův otec – František I. na infarkt.

Smrt Františka I. a rozpory v rodině Marie Terezie

Marie Terezie velmi trpěla ztrátou manžela a do své smrti chodila v černém

O náhlé smrti svého milovaného muže se Marie Terezie dozvěděla tentýž den od svého nejstaršího syna Josefa II. S jeho smrtí se nedokázala vyrovnat po zbytek svého života; od dalšího dne chodila až do své smrti v černém a své šperky a jiné oblečení rozdala svým dcerám. Ostatky Františka I. byly umístěny do rodinné kapucínské krypty, kde byla později pochována i Marie Terezie. František I. po sobě zanechal obrovských 18 miliónů zlatých a dvě sídla v Čechách. Pomocí 12 miliónů umořila Marie Terezie státní dluh, zbytek si nechala pro zaopatření početné rodiny (11 dětí).

Josef II. se po smrti svého otce stal automaticky římskoněmeckým císařem, jelikož byl v té době již římskoněmeckým králem. Navíc, dne 17. září 1765 Marie Terezie jmenovala Josefa II. jako spoluvládce habsburských zemí.

Postupem času docházelo mezi oběma k značným rozporům, Josef II. se snažil vládnout sám, bez matčiny pomoci, navíc si v té době užíval nevázaného života, kdy místo toho, aby si hledal nevěstu, se kterou by zajistil mužského potomka a následníka, raději běhal za „lehkými ženami“; od jedné z nich dostal kapavku, jak udává literatura. Navíc se Josef II. čím dál více ztotožňoval s úhlavním nepřítelem Rakouska, Fridrichem II., ba co víc, snažil se o schůzku, ke které nakonec na sklonku vlády Marie Terezie došlo (v letech 1779 a 1780). Jeho matka mu také vyčítala, že si neudrží žádného přítele a jediný, s kým si Josef II. rozumí, je úhlavní nepřítel státu, díky němuž přišla Marie Terezie o Slezsko.

Poslední léta života Marie Terezie

Poslední léta svého života tak Marie Terezie prožila ve velkém stresu. Největší ránu ji způsobila smrt jejího manžela, dále pak věčné rozpory se synem. Navíc 5. srpna 1772 byla donucena souhlasit s rozdělením Polska mezi Prusko a Rusko. Kdyby se totiž postavila na stranu Polska, vše by vedlo k válce, kterou by osamocené Rakousko jistě prohrálo. Rakousko sice získalo 70 000 čtverečných kilometrů Polska, ale jeho nový nepřítel Rusko se rozrostlo v důsledku tohoto dělení ještě blíž k rakouským hranicím.

Dne 5. července 1778 vypuká válka o bavorské dědictví a opět ji zahájil Fridrich II. vpádem do Čech. Válka byla ovšem velmi rychlá a neodehrály se během ní žádné velké bitvy. Mír byl sepsán následujícího roku, dne 13. května 1779 a dostal označení těšínský. Rakousko si mohlo ponechat bavorskou Innskou čtvrť, zbytek si vzalo Prusko. Tento mír byl poslední velkou politickou akcí, kterou Marie Terezie stihla za svého života udělat. U Marie Terezie byl diagnostikován vysoký krevní tlak a pulmonální neprůchodnost s rozedmou plic, což je chorobné shromažďování vzduchu v tkáních.

Dne 8. listopadu 1780 se nachladila na lovu bažantů a 29. listopadu 1780 zemřela. Pitva ukazuje, že jí nefungovala jedna plíce. Je pochována, stejně jako její manžel a její vychovatelka Charlotta Fuchsová, v rodinné kapucínské kryptě.

Po celém tehdejším Rakousku se konaly bohoslužby a i její celoživotní úhlavní nepřítel Fridrich II. jí vzdal čest. Zanechala po sobě, až na Slezsko a získanou část Bavorska, neporušené Rakousko z dob vlády jejího otce a dále sedm potomků na sedmi evropských trůnech.

Marie Terezie vládla jako

  • královna uherská 1740–1780
  • královna česká 1740–1780 (korunována roku 1743 v Praze)
  • arcivévodkyně rakouská 1740–1780
  • vévodkyně parmská 1740–1748
(plus v desítkách dalších malých územních celků)

Poznámka: V letech 17401780 vládla Marie Terezie jako arcivévodkyně rakouská a královna uherská a česká. Její panování bylo založeno Pragmatickou sankcí císaře Karla VI. (který neměl mužského potomka) ve smyslu „vládkyně habsburské říše“, nikoli jako „císařovny Svaté říše římské“, jak je někdy označována. Tou totiž nebyla zvolena, ani nebyla takto korunována, ačkoli svého manžela do Frankfurtu nad Mohanem k jeho korunovaci v roce 1745 doprovodila. Její titul císařovny je tedy třeba považovat v letech 1745–1765 za titul „císařovny-manželky“, později jako „císařovny-matky“ (po smrti jejího manžela se stal císařem Svaté říše římské jejich syn Josef II.).

Titulatura v mincovnictví

tolar Marie Terezie

Vývoj v užívání jednotlivých titulů názorně ilustruje vývoj mincovnictví z dob její vlády. Na mincích a medailích s podobiznou panovnice se objevuje nápis „M THERESIA D G R IMP HU BO REG“ (= Maria Theresia, Dei Gratia Romanorum Imperatrix, Hungariae Bohemiaeque Regina = Marie Terezie z Boží vůle římská císařovna, uherská a česká královna) až od roku 1745, kdy byl její manžel František Lotrinský zvolen císařem po smrti císaře Karla VII. Albrechta.

Karel VI., otec Marie Terezie, zřídil ve Vídni císařskou mincovnu, kde mincmistrem byl Matthäus Donner (bratr sochaře Georga Raphaela Donnera), který býval na spodním okraji mincí podepsán (případně zkratkou MD). Donner vytvářel a razil na příkaz císaře mince (české tolary, ze kterých později převzal jméno americký dolar, krejcary, dukáty, feniky, liardy. ad.) a medaile z milosti, které panovník uděloval za zásluhy významným osobnostem. Vyjadřovaly nejvyšší poctu od „milostivého“ panovníka.

Sochařský náhrobek Marie Terezie a Františka I. Štěpána Lotrinského v Kaisergruft ve Vídni

Zajímavosti

  • Marie Terezie osobně vyšívala jedny ze šatiček pro Pražské Jezulátko – zelené se zlatou výšivkou patří mezi nejvýznamnější.
  • Za její vlády byl v roce 1774 zaveden Všeobecný školní řád, který stanovil mimo jiné všeobecnou vzdělávací povinnost (nikoli povinnou školní docházku, jak se mylně uvádí).[5]

Synové Marie Terezie

Josef II. Karel Josef Leopold II. Ferdinand Karel Maxmilián František
Georg Decker 001.jpg
Karl Joseph of Habsburg Lorraine.gif
Leopold II.jpg
Ferdinand Karl of Habsburg Lorraine.gif
Maximilian Franz Austria 1756 1801 portrait.jpg

Dcery Marie Terezie

Marie Anna Marie Kristina Marie Alžběta Marie Amálie Johanna Gabriela Marie Josefa Marie Karolína Marie Antoinetta
Archduchess Maria Anne of Austria.jpg
Meister der Erzherzoginnenportraits 001.jpg
Maria Elisabeth of Habsburg Lorraine.gif
Maria Amalia of Habsburg Lorraina Parma.jpg
Johanna Gabriele of Habsburg Lorraine.gif
Maria Josepha of Habsburg Lorraine.gif
Maria Karolina of Austria Queen.png
Marie Antoinette Young2.jpg

Odkazy

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu

Reference

  1. Vzhledem k tomu, že nebyla korunována, zpochybňuje například Kronika česká (ISBN 80-7321-071-1) formálnost tohoto titulu.
  2. http://zivotopisyonline.cz/marie-terezie.php
  3. http://www.bartleby.com/65/ma/MariaThe.html
  4. http://www.britannica.com/EBchecked/topic/364907/Maria-Theresa
  5. Tereziánská reforma v českém školství

Literatura

Související články

Externí odkazy

Předchůdce:
Karel VI.
Znak z doby nástupu Rakouská arcivévodyně
17401780
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Josef II.
Předchůdce:
Karel III.
Znak z doby nástupu Uherská královna
17401780
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Josef II.
Předchůdce:
Karel Albrecht Bavorský
Znak z doby nástupu Česká královna
17431780
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Josef II.
Předchůdce:
Alžběta Charlotta Orléanská
Znak z doby nástupu Lotrinská vévodkyně (manželka vévody)
17241737
Znak z doby konce vlády Nástupce:
-
Předchůdce:
Karel VI.
Znak z doby nástupu Lucemburská vévodkyně
17401765
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Josef II.
Předchůdce:
Karel VI.
Znak z doby nástupu Milánská vévodkyně
17401780
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Josef II.
Předchůdce:
Karel II.
Znak z doby nástupu Parmská vévodkyně
17401748
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Filip
Předchůdce:
Marie Amálie Habsburská
Znak z doby nástupu Císařovna Svaté říše římské (manželka císaře)
17451765
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Marie Josefa Bavorská