Povinná školní docházka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Johann Peter Hasenclever (1810–1853): Preußischer Schulmeister (pruský učitel v roce 1846)
Školní třída na měšťanské škole za 1. republiky (Muzeum J. A. Komenského).

Povinná školní docházka je zákonná povinnost dětí navštěvovat v určitém věkovém rozmezí školu. Z toho vyplývá povinnost zákonných zástupců děti příslušného věku do školy posílat a povinnost státních orgánů a orgánů samosprávy zajistit provoz potřebných školních zařízení. V roce 1592 jako první na světě zavedlo povinnou školní docházku protestanské vévodství Pfalz-Zweibrücken ve Svaté říši římské. Podle vzoru protestanského Pruska započala s reformami také císařovna Marie Terezie. Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech císařských dědičných zemích z 6. prosince 1774 byl prvním vykročením na cestě k povinné školní docházce na území habsburské monarchie. Povinnou školní docházku pak uvedl do praxe říšský školský zákon (tzv. Hasnerův zákon) z roku 1869. Bezplatné povinné základní vzdělání ustanovila jako jedno z lidských práv v roce 1948 také Všeobecná deklarace lidských práv (článek 26). V současné době upravuje povinnou školní docházku v České republice zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (Školský zákon), který vymezuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob při vzdělávání. Podle tohoto zákona je školní docházka povinná po dobu devíti školních roků, nejvýše však do konce školního roku, v němž žák dosáhne sedmnáctého roku věku.[1]

První počátky v Evropě, Rakousku-Uhersku a v Československu[editovat | editovat zdroj]

Verordnung zur Einführung der Allgemeinen Schulpflicht in Preußen v roce 1717 (Nařízení k zavedení povinné školní docházky v Prusku) vydané Fridrichem Vilémem I.
Rakouský malíř Eduard Ritter, olej na plátně - Brave Mädchen, schlimme Buben, Schulklasse in Tirol, v pozadí portrét císaře Ferdinand I. a jeho manželky Marie Anny.
Výlety do okolí se staly již v 19. století součástí školních osnov obecných škol.

Prvním územím na světě s povinnou školní docházkou pro chlapce a děvčata se stalo v roce 1592 protestanské vévodství Pfalz-Zweibrücken ve Svaté říši římské a v roce 1598 následoval Straßburg. V 17. století zavedla všeobecnou povinnou školní docházku vévodství Sachsen-Gotha (1642), knížectví Braunschweig-Wolfenbüttel (1647) a vévodství Württemberg (1649), v 18. století pak následovalo s vyučovací povinností Prusko (1717) a naposled v roce 1835 Sasko.[2] V době Výmarské republiky pak jednotnou povinnou školní docházku pro celé Německo uzákonila v roce 1919 Výmarská ústava. Na začátku 20. století byla povinná školní docházka uzákoněna v Německu, Rakousko-Uhersku, Skandinávii a od roku 1882 ve Francii. V Anglii náležela regulace školní docházky do pravomocí jednotlivých obcí a v USA jednotlivých států. První zemí s uzákoněnou všeobecnou školní docházkou se stalo Lichtenštejnsko (1805).[3][4]

Rakousko-Uhersko[editovat | editovat zdroj]

Školství v Rakousko-Uhersku se nacházelo ještě v polovině 18. století ve velmi neutěšeném stavu. Císařovna Marie Terezie podle vzoru protestanského Pruska započala s reformami, které odpovídaly i postupnému růstu manufakturní a strojové výroby a filozofii osvícenství. Marie Terezie pověřila přípravou školské reformy pruského opata Johanna Ignaze Felbigera. Felbigerova reforma byla na svou dobu velmi moderní. V platnost vstoupila vydáním Všeobecného školního řádu pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech císařských dědičných zemích 6. prosince 1774. Zimní kurz na venkovských školách začínal 1. prosince a trval až do konce března. Letní kurz začínal pondělkem po první neděli velikonoční a končil koncem září. Návštěva škol nebývala kvůli využívání dětské práce velká a pracující žáci od devíti do dvanácti let byli proto osvobozeni od školní docházky. Školy poskytovaly vzdělání nejen chlapcům, ale také dívkám.[5]

S novým tereziánským školským zákonem vyšel v roce 1774 také nový slabikář Johanna Ignaze Felbigera ABC- Namenbüchlein zum Gebrauche der Schulen in den kaiserlich-königlichen Staaten (Slabikář pro školní potřebu císařsko-královských států), který císařovna Marie Theresie jako jediný pro výuku čtení v rakousko-uherských školách povolila a vycházel ve velkých nákladech až do roku 1851. V roce 1775 byl vydán v českém jazyce. Slabikář neobsahoval z pedagogických a metodických důvodů žádné ilustrace. I když jisté hledisko zde hrála i finanční otázka. V roce 1817 vyšel pro venkovské školy slabikář „Nahmenbüchlein zum Gebrauch der Landschulen in den kaiserl. königl. Staaten”.[5]

Císařským patentem 5. listopadu 1855 byl zaveden mezi státem a církví pro celou rakouskou monarchii konkordát vyhlášený papežem v bule „Deus humanis salutae auctor“.[6] Povinná školní docházka začínala podle říšského školského zákona (tzv. Hasnerův zákon) z roku 1869 v 6 letech a trvala po dobu 8 let jak pro chlapce tak i pro dívky. Novela říšského zákona z roku 1883 přinesla z povinné školní docházky možnost úlev. Základní školství se dělilo na 2 stupně: školu obecnou a školu občanskou (měšťanskou). Obecné školy navštěvovaly děti v prvních pěti letech školní docházky (6–11 let) a v dalších třech letech děti, které nepokračovaly ve studiu na školách občanských nebo středních. Na obecných školách vyučoval třídu zpravidla jeden učitel. Náboženství, ruční práce nebo nepovinný předmět (čeština) měl na starosti zvláštní učitel. Výuku náboženství zastávali v obcích místní faráři.[7]

Československo[editovat | editovat zdroj]

Čs. vláda nepřijala žádný zákon, který by změnil školský systém rakousko-uherské monarchie. Snažila se ale po celou dobu upravit dějepisný obsah výuky. Pozornost věnovala dějinám Slovanů a značně omezila dějiny rakouské a německé, zejména zkrátka přišel dějinný výklad o habsburské dynastii.[8] V roce 1920 vyšla Ústava č. 121/1920 Sb., jejíž součástí byl i jazykový zákon č. 122/1920 Sb., dále několik zákonů vydaných národním shromážděním upravovalo školskou soustavu (Zákon č. 276/1920 Sb. o učitelských zkouškách mimo jiné upravoval obsazování učitelských míst na základě konkurzu, Zákon č. 292/1920 Sb. o správě školství, vládní nařízení č. 605/1920 Sb. o místních školních radách a městských školních výborech). První větší změny přinesl v roce 1922 tzv. malý školský zákon.[9] Zákon zrušil úlevy z povinné školní docházky, zavedl společné třídy chlapců a dívek na všech stupních škol, zrovnoprávnil učitele a učitelky. Nadále všechny děti od 6 do 11 let navštěvovaly obecnou školu a pokračovaly na vyšší obecné škole, na škole měšťanské (občanské) či na jedné ze středních škol. Obce mohly také při měšťanských školách zřizovat jednoroční kurzy tzv. čtvrté třídy. Mládež ve věku od 14 do 16 let (pokud nestudovala na pokračovacích školách živnostenských, kupeckých, lidových školách hospodářských nebo na jiných školách vyšších a odborných) navštěvovala povinně pokračovací školy nebo kurzy při školách obecných či občanských.[10]

Školní docházka ve Třetí říši a protektorátě[editovat | editovat zdroj]

Hodina fyziky (Physikstunde) na škole NPEA (také Napola) – Nationalpolitische Erziehungsanstalt.

Povinná školní docházka na územích přiřazených po Mnichovu k Třetí říši se řídila Říšským školským zákonem (Reichsschulpflichtgesetz) z 6. července 1938. Pro všechny děti, které ke 30. červnu dosáhly 6. roku, začínala s počátkem školního roku také povinná školní docházka na národních školách. Děti, které dosáhly v rozmezí 1. července - 30. září 6. roku, mohly navštěvovat školu na žádost rodičů, pokud tomu odpovídal jejich duševní a tělesný stav. Po malých úpravách z roku 1941 se stala školní docházka povinná pro všechny děti, které dosáhly 6. roku během kalendářního roku a povinně navštěvovaly národní školu (Volksschule), pokud nedocházely na hlavní školu (Hauptschule) nebo pokud nebylo dostatečně postaráno o jejich vzdělávání a odbornou přípravu jinak.[11]

Protektorátní školství zpočátku přejímalo školský systém Československé republiky, kde mohl být zřizovatelem školy stát, orgány místní samosprávy, soukromý subjekt či církev. Vedle českých škol existovaly i školy německé, polské, maďarské, židovské apod. Od léta 1942 (po uzavření židovských škol) se dělilo školství z hlediska národnostního na české a německé. České školství mělo vychovávat českou mládež k loajálnímu postoji vůči Velkoněmecké říši a národně socialistické ideologii. Od roku 1941 docházelo k výběru žáků na měšťanskou školu. Kdo se na měšťanskou školu nedostal, dokončoval povinnou osmiletou školní docházku na škole obecné. Děti českého původu mohly po přezkoušení rodinného prostředí (rasovém, zdravotním, politickém i sociálním) navštěvovat i školy německé a to za předpokladu, že jejich počet nepřekročil jednu čtvrtinu počtu žáků ve třídě.[12]

Školní docházka v ČSR po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Největší devastací prošlo školství za vlády komunistů. Neustálá snaha připodobnit školský systém sovětskému modelu a zajišťování přístupu na vysoké školy dělnické třídě zjednodušeným procesem k dosažení maturitní zkoušky, vedly k mnoha školským reformám.[13]

Jednotná škola 1948-1953[editovat | editovat zdroj]

V poválečném vývoji československého školství se část politiků a pedagogických pracovníků zasazovala o obnovu prvorepublikové školní docházky. Levice se snažila využít politické atmosféry a usilovala o vytvoření jednotné školy. V čele školských reforem propagující jednotnou školu stál ministr školství Zdeněk Nejedlý. Podporu shledával Nejedlý zejména u levicových učitelů a představitelů KSČ. Diferencovaná školská úprava se neslučovala s marxistickou ideologií. Václav Příhoda (poradce ministra školství) zastával jednotnou diferencovanou úpravu a nakonec musel ministerstvo opustit. V dubnu 1947 přijal prezident Eduard Beneš delegaci Svazu zaměstnanců školství a osvěty ROH a vyslovil souhlas s jednotnou školou.[13]

Po únorovém převratu vešel v platnost 1. září 1948 Zákon o základní úpravě jednotného školství.[14] KSČ prosadila základní devítileté obecné vzdělání pro všechnu mládež od šesti do patnácti let. Povinná školní docházka tak byla prodloužena o jeden rok, ale povinné základní vzdělání končilo defacto až po absolvování povinného základního odborného vzdělání. Všechny typy dosavadních středních škol byly zrušeny. Škola se stala politickou institucí, která vychovávala "politicky uvědomělé občany lidově demokratické republiky, ochránce vlasti, zastánce pracujícího lidu a socialismu." Krátce po přijetí zákona vešly v platnost nové učební plány, osnovy a učebnice. Politická výchova se stala novým vyučovacím předmětem (později Občanská nauka). Na základě usnesení sekretariátu ÚV KSČ přijalo ministerstvo školství po čtyřech letech novou reformu připodobněnou sovětskému školství.[13]

Školské zákony 1953-1968[editovat | editovat zdroj]

Školský zákon z 24. dubna 1953 zaváděl osmiletou základní školní docházku (OSŠ) a jedenáctiletou střední školu (JSŠ). Žáci ukončovali osmiletou docházku závěrečnými zkouškami ze dvou povinných a jednoho výběrového předmětu. Poslední tři výběrové ročníky jedenáctiletky nahrazovaly studium gymnázia. Ministerstvo školství zavedlo pro pracující při JSŠ a výběrových odborných školách celou řadu mimořádných forem studia při zaměstnání. Kvůli zkrácení základní školní docházky došlo na prvním stupni ke zrušení předmětů prvouky, psaní a vlastivědy a pátý ročník převzal předměty obvyklé pro studium druhého stupně jako zeměpis, přírodopis a dějepis. Straničtí představitelé KSČ obviňovali ze školních neúspěchů učitele, ačkoliv bylo zřejmé, že žákům činil skok ze čtvrtého do pátého ročníku značné potíže a s učební látkou se nedokázali vyrovnat (20 procent propadajících žáků). Na 11. sjezdu UV KSČ v roce 1958 rozhodlo vedení strany sice o prodloužení školní docházky, ale usnesení sjezdu z roku 1959 propagovalo těsné spojení školy se životem. Škola v pojetí komunistické ideologie měla mimo vědy žákům zprostředkovat teoretické a praktické poznatky z výroby. Novodobý středoškolák tak mohl zastávat i dělnické povolání.[13]

Zákon o soustavě vzdělávání a výchovy z roku 1960 prodloužil školní docházku znovu na devět let a mírně se odklonil od sovětského modelu školství. Povinná školní docházka se odehrávala na tzv. Základních devítiletých školách (ZDŠ) s novým polytechnickým předmětem pracovní vyučování. První stupeň znovu vyučoval předměty psaní a vlastivědu, k tomu přibyly odborné výchovy: tělesná, hudební a výtvarná a cizí jazyk ruština. Středoškolské vzdělávání sestávalo z odborných učilišť, učňovských škol a středních odborných škol. Střední všeobecně vzdělávací školy (SVVŠ) nahradily poslední tři ročníky jedenáctiletky. Na středních školách byly připuštěny ve větší míře nepovinné předměty. Střední škola pro pracující měla internátní podobu a během jednoho roku na ní dělničtí kádři získali úplné středoškolské vzdělání s maturitou. Pražské jaro 1968 napomohlo 19. prosince k přijetí Zákona o gymnáziích (č. 168/1968 Sb).[15][13]

Zákon o školských zařízeních 1978[editovat | editovat zdroj]

Normalizační obnova socialistického školství započala přijetím usnesení ÚV na červencovém XIV. sjezdu KSČ v roce 1973. Další rozvoj československé výchovně-vzdělávací soustavy nastavil přijatý školský zákon o školských zařízeních z roku 1978 s desetiletou školní docházkou.[16], který umožnil žákům osmých ročníků základní devítileté školy přecházet na všechny druhy středních škol a zřizovat střední odborná učiliště (SOU). Mládež na SOU mohla skládat maturitní zkoušky, které ji umožnily vstup na vysoké školy. Dělnická mládež mohla maturity dosáhnou i po absolvování kratšího než čtyřletého oboru večerním nebo dálkovým studiem a samotné maturity, jichž se dosahovalo předchozím náročným studiem, tak ztratily na své pověsti.[13]

„Současně zákon na přechodnou dobu zabezpečuje existenci dosud platných stupňů a druhů škol zřízených podle stávajícího školského zákona které budou postupně zanikat, a existenci nových druhů škol, které budou postupně vznikat.

Zákon současně stanoví, že základní devítiletá škola zanikne dnem 31. srpna 1984 a současně již zakotvil desetiletou povinnou školní docházku pro žáky základní školy, která bude mít osm ročníků a všichni žáci splní povinnou školní docházku v prvém a druhém ročníku středních škol. Tímto desetiletým cyklem se vytváří možnost, aby veškerá mládež získala střední vzdělání.

Do jednotné soustavy škol se dále zařadilo střední odborné učiliště jako nový druh střední školy pro přípravu dělnické mládeže na povolání. Tato škola bude poskytovat úplné střední vzdělání, rovnocenné získanému vzdělání na ostatních středních školách. Vedle toho budou nadále existovat dosavadní odborná učiliště a učňovské školy, které jsou v zákoně o opatřeních v soustavě základních a středních škol uvedeny mezi středními školami.”

– Ministr školství ČSR doc. Milan Vondruška[17]

Zákon o soustavě základních a středních škol 1984[editovat | editovat zdroj]

Posledním školským zákonem před převratem byl Zákon o soustavě základních a středních škol v roce 1984[18]. Soustavu základních a středních škol tvořily: základní škola, střední odborné učiliště, gymnázium, střední odborná škola a školy pro mládež vyžadující zvláštní péči. Základní škola měla nadále osm ročníků; ročníky první až čtvrtý tvořily první stupeň základní školy, ročníky pátý až osmý druhý stupeň základní školy. V podstatě došlo pouze ke zrušení základní devítileté školy a zůstala desetiletá povinná školní docházka. Ke zrušení zákona došlo až v lednu 2005.[13]

Situace v České republice po listopadu 1989[editovat | editovat zdroj]

Po sametové revoluci byla v roce 1990 novelou školského zákona povinná školní docházka opět zkrácena na devět roků a současně byla prodloužena základní škola na devět let. Novela umožňovala žákům odcházet na střední školy již z 8. ročníku základní školy a v devátém ročníku, který nebyl povinný, postupně klesal počet žáků. Nakonec vznikl jakýsi sběrný devátý ročník sestávající hlavně z žáků s nezájmem o další studium. Problém nastal u posledního 9. ročníku také se zformováním koncepce výuky. V letech 1990–1994 byl školský zákon několikrát novelizován. V červnu 1995 vydalo ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy další novelu školského zákona, která stanovila první stupeň základní školy opět v délce 5 roků a zároveň 9. ročník základních škol povinným. Povinná devítiletá školní docházka probíhala podle novely na základní škole, případně na víceleté střední škole – gymnáziu a konzervatoři v oboru tanec.

V současné době upravuje povinnou devítiletou školní docházku školský zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání z roku 2004. V rámci výuky žáků se speciálními vzdělávacími potřebami je možný i desetiletý studijní program. Děti nabývají základního vzdělání na základní škole (první stupeň zahrnuje ročníky 1.–5., druhý stupeň ročníky 6.–9). Část žáků absolvuje vzdělávání odpovídající druhému stupni základní školy nebo jeho část na víceletých gymnáziích (šestiletém oboru po ukončení 7. ročníku ZŠ či osmiletém oboru po ukončení 5. ročníku ZŠ) nebo v osmiletých oborech tanec na konzervatořích.[19] Cílem novelizace školského zákona podle návrhu z roku 2015 je mimo jiných úprav také zavedení povinného roku předškolního vzdělávání před zahájením povinné školní docházky a úloha obcí při zajištění povinné školní docházky.[20] Žáci mohou plnit povinnou školní docházku i mimo území České republiky nebo „v evropské škole působící na základě Úmluvy o statutu Evropských škol nebo formou individuální výuky v zahraničí”. Pokud plní žák povinnou školní docházku jedním z výše uvedených způsobů, je zároveň žákem tzv. kmenové české školy, kde je zapsán.[21]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání – část třetí, hlava I, § 36, odst. 1
  2. Korrigierende Anmerkung von Margret Kraul in ihrer Rezension einer neuen Studie von Juliane Jacobi: Mädchen- und Frauenbildung in Europa. Von 1500 bis zur Gegenwart. Campus Verlag, Frankfurt am Main 2013, ISBN 978-3-59339-955-3 (německy)
  3. Hans Adam II. (lichtenštejnský kníže): Stát ve třetím tisíciletí, Grada Publishing a.s., 2011
  4. Liechtenstein - Schulsystem
  5. a b Ziehesack Ilse: Kinder- und Jugendliteratur der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts aus historischer Sicht (mit Schwerpunkt deutschsprachige österreichisch-ungarische Monarchie). Diplomarbeit an der Universität Wien, Wien 2008
  6. Malý K. a kolektiv autorů: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání Praha: Linde, 2003, s. 275
  7. Čutková Jana: Vývoj školské správy na našem území, 2010
  8. Výnos O změně učebné osnovy zeměpisu a dějepisu na školách měšťanských (Č. 25.256. 7./VII. 1919.). In: Věstník MŠANO, ročník I. (1918–1919), číslo 10, s. 163–165., Výnos MŠANO ze dne 4. srpna 1923, č. 92.189-I, o počtu týdenních hodin vyučovacích pro jednotlivé druhy a stupně škol obecných a pro školy občanské. In: Věstník MŠANO, ročník IV. (1922–1923), sešit 8, s. 452–457, Výnos MŠANO ze dne 13. června 1924, čís. 65.983-I, jímž se vyhlašují osnovy pro jednoroční učebné kursy, připojené ke školám občanským. In: Věstník MŠANO, ročník VI. (1924), sešit 6, s. 309–313, Výnos MŠANO ze dne 4. července 1926, č. 42.023-I, o počtu týdenních hodin vyučovacích na školách občanských. In: Věstník MŠANO, ročník VIII. (1926), sešit 7, s. 220–221. Výnos MŠANO ze dne 28. srpna 1926, č. 97.971-I, o počtu týdenních hodin na občanských školách smíšených. In: Věstník MŠANO, ročník VIII. (1926), sešit 9, s. 230, Výnos MŠANO ze dne 6. května 1930, č. 47.415-I, jímž se upravují normální učební osnovy pro školy obecné (ľudové). In: Věstník MŠANO, ročník XII. (1930), sešit 5, s. 175–294. Výnos MŠANO ze dne 9. června 1932, č. 69.485-I, jímž se stanoví normální učebné osnovy pro měšťanské školy. In: Věstník MŠANO, ročník XIV. (1932), sešit 6, s. 88–113. Výnos MŠANO ze dne 9. června 1932, č. 71.393/32-I/1, jímž se vyhlašují normální učebné osnovy pro jednoroční učebné kursy připojené k měšťanským školám. In: Věstník MŠANO, ročník XIV. (1932), sešit 6, s. 114–122. Výnos MŠANO ze dne 10. července 1933, č. 67.311-I, jímž se upravují a vyhlašují definitivní normální učebné osnovy pro obecné (ľudové) školy. In: Věstník MŠANO, ročník XV. (1933), sešit 7, s. 144–210.
  9. Zákon ze 13. července 1922, č. 226 Sb. z. a n., vyhlášený dne 21. srpna 1922. Zákon částečně upravil zákon ze dne 26. června 1937, č. 176 Sb. z. a n., kterým se měnil zákon ze dne 13. července 1922, č. 226 Sb. z. a n., o školách obecných a měšťanských. In: Věstník MŠANO, ročník XIX. (1937), sešit 7, s. 185, 230–231.
  10. Zasedání Národního shromáždění československého roku 1920. Vládní návrh. Zákon jímž se zatímně upravuje organisace hospodářských škol pokračovacích - Poslanecká sněmovna online
  11. Gesetz über die Schulpflicht im Deutschen Reich 1938 - geändert durch Gesetz vom 16. Mai 1941 / Zákon o povinné školní docházce v Německé říši (německy)
  12. Školství za Protektorátu - projekt Památníku Terezín
  13. a b c d e f g Vališová Alena, Kasíková Hana: Pedagogika pro učitele - 2., rozšířené a aktualizované vydání, Grada Publishing a.s., 2011
  14. Zákon o základní úpravě jednotného školství - Předpis č. 95/1948 Sb.
  15. Zákona o gymnáziích - dokument online
  16. Zákon o školských zařízeních - Česká národní rada - druhé volební období 1978
  17. Společná zpráva výborů České národní rady k vládnímu návrhu zákona, České národní rady o státní správě ve školství - Česká národní rada v pondělí 26. června 1978
  18. Zákon o soustavě základních a středních škol (školský zákon) - Předpis č. 29/1984 Sb.
  19. Zákon o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání - ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
  20. Novelizace školského zákona - 40/15 Novela školského zákona; T: 9.4.2015
  21. Plnění povinné školní docházky v zahraničí - ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]