Mnichovská dohoda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Fotografie z průběhu Mnichovských jednání – zleva: Neville Chamberlain za Velkou Británii, Édouard Daladier, zástupce Francie, Adolf Hitler za nacistické Německo a Benito Mussolini za fašistickou Itálii
Dějiny Česka
Coat of arms of the Czech Republic.svg
Prehistorie
Slovanské osídlení a politické útvary do 9. století
Český stát ve středověku
Vláda Habsburků
Československo
Česko po roce 1992

Mnichovská dohoda (označována také jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát) byla dohoda mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o odstoupení pohraničních území Československa Německu. Byla dojednána 29. září 1938 v Mnichově (ve všech jazykových verzích pak byla podepsána po půlnoci, tj. 30. září 1938).[1] Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se dohodli, že Československo musí do 10. října postoupit pohraniční území obývané Němci (Sudety) Německu. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni.

Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a vyvrcholením snah Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy. Mnichovská dohoda je příkladem politiky ústupků, appeasementu.

Podle Matěje Spurného,[2] Jana Urbana,[3] Ivo Cermana[4] a Jana Tesaře[5] byla Mnichovská dohoda završením politických a diplomatických selhání československé vlády. Obdobné stanovisko zastává sudetoněmecká interpretace, podle které nese československá politika sama odpovědnost za zničení státu.[6]

Podle mezinárodněprávní teze Hermanna Raschhofera, uveřejněné v roce 1953, byla Mnichovská dohoda pouze prováděcí dohodou zásady odstoupení Sudet, kterou československá vláda údajně přijala již 21. srpna 1938, a je tudíž platná.[7] Stejné tvrzení obsahuje sborník prací sudetoněmeckých historiků a politiků „Mnichovská dohoda a osud sudetských Němců“, vydaný v roce 2012 v Brně.[8]

Příčiny Mnichovské dohody[editovat | editovat zdroj]

Představy v roce 1931 o uzavřenosti Československa v německém prostoru po anšlusu. V době Mnichovské dohody si územní nároky vůči Československu dělalo nejen Německo (rozšířené o Rakousko) a Maďarsko, ale i Polsko. Jedinou „přátelskou hranicí“ tak byl krátký úsek československo-rumunské hranice na úplném východě Československa.
Budova (dnešní Musik Hochschule), ve které došlo k podpisu Mnichovské dohody

Od roku 1925 bylo Československo vázáno podle Locarnských dohod,[9] kde se zavázalo vzájemné spory řešit prostřednictvím arbitrážních smluv. Zásadním bodem Locarnských dohod byl bezpečnostní charakter mezinárodních záruk německých západních hranic prostřednictvím Rýnského garančního paktu, ovšem východní hranice Německa smluvně zaručeny nebyly, naopak zde existovala možnost jejich revize.[zdroj?]

Od roku 1933, kdy se nacisté chopili moci v Německu, bylo Československo ve vážném nebezpečí stran německé expanze, která měla své motivy politické (revizionismus), ideologické (nároky na bývalá území německé říše a expanze na východ), strategické (průmyslový potenciál českých zemí a jejich poloha). Tomuto nebezpečí se Československo snažilo čelit jak budováním silné moderní armády a pohraničních opevnění, tak i posilováním spojeneckých svazků nově i se Sovětským svazem.

Francie a SSSR, hlavní spojenci Československa, neměli zájem o další krvavý konflikt s Německem. Podstatnou slabinou byla, neurčitá formulace Spojenecké smlouvy s Francií navržena československou diplomacií, vázaní pomoci SSSR na kroky Francie a nedostatečné kroky československé diplomacie u dalších velmocí, které by zaručovaly neměnnou podobu východních hranic Německa.

Německé nároky vůči Československu pak byly před světovou veřejností vysvětlovány jako částečná náprava Versailleského systému, který nastavil Německu příliš tvrdé podmínky po první světové válce, a také naplnění přirozeného práva na sebeurčení pro etnické Němce v Československu. Důsledkem toho všeho bylo, že velmoci, na jejichž pomoc při obraně proti německé agresi československá vláda nejvíce spoléhala, měly snahu se s nacisty dohodnout a předejít tak scénáři, který vedl k první světová válce a to i za cenu obětování Československa.

Československo a jeho mezinárodní smlouvy[editovat | editovat zdroj]

Československo-sovětská smlouva z roku 1935 byla jedinou mezinárodní smlouvou vymezující vzájemnou vojenskou pomoc v případě útoku Německa. Sovětský svaz byl sice smluvně zavázán bránit Československo, ale jen pokud se do konfliktu zapojí Francie.[10]

Československo mělo od roku 1924 podepsanou spojeneckou smlouvu s Francií, kde se smluvní strany zavázaly, že v případě ohrožení společných zájmů se shodnou na opatřeních, jež je měla chránit. Text ovšem postrádal ustanovení o vzájemné vojenské pomoci. Signatáři měli v tomto ohledu volnost a suverenitu rozhodování. Tuto neurčitost vnesla do dokumentu československá diplomacie. 16. října 1925 Československo podepsalo Garanční smlouvu. Tento dokument vznikl v rámci Locarnských dohod. Určoval, že Francie a Československo si poskytnou vojenskou pomoc, stanou-li se cílem nevyprovokované agrese, a to i za situace, že se Rada Společnosti národů (SN) nevyjádří jednomyslně ve věci označení agresora. Jednomyslnost členy SN opravňovala pomáhat vojensky napadené zemi. To ale jen v případě, že s eventuálním francouzským postupem přes Rýn budou souhlasit ostatní signatáři Rýnského bezpečnostního paktu, kterým bylo mimo jiné Německo. Garanční smlouva neumožňovala ochranu před expanzí Německa.[11][12]

Malá dohoda (vojensko-politické spojenectví z roku 1921 složené z Československa, Jugoslávie a Rumunska) byla zaměřena proti Rakousku a Maďarsku, nikoli proti Německu.

Československo mělo v rámci Locarnských dohod arbitrážní dohodu s Německem, kde se zavázaly vzájemné spory řešit prostřednictvím arbitrážních smluv[zdroj?] a prostřednictvím plnomocníků, Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti, Rozhodčího soudu, Stálé smírčí komise nebo spor předložit Radě Společnosti národů.[13]

Mnichovská krize[editovat | editovat zdroj]

Titulní strana Večerního Českého Slova 22. září 1938

Německo-československé vztahy[editovat | editovat zdroj]

Česko-německé jazykové střety v 19. století

Německo-české vztahy byly konfrontační již v 19. století, kdy začal zrychlený růst nejdříve německého a následně i českého nacionalismu a utváření se moderního německého a českého národa. Český národní program se opíral o tzv. české státní právo, v rámci kterého Češi požadovali jednotu Zemí Koruny české a rovnoprávnost češtiny s němčinou. Němci naproti tomu požadovali své vlastní oddělené území a nechtěli být národnostní menšinou.

Po skončení první světové války tak Němci žijící na území českých zemí požadovali rozdělení těchto zemí podle etnického hlediska a připojení území s německým osídlením k německému Rakousku, resp. Německé říši.[14] Češi chtěli, aby se české země jako celek staly součástí Československa a česko-německé vztahy na území těchto zemí byly řešeny jako vnitrostátní otázka.[14] Česká reprezentace se odmítla pohraničních území vzdát s odůvodněním, že nový československý stát nemůže ekonomicky, sociálně ani politicky existovat bez pohraničí českých zemí jinak, než jako koloniální protektorát Velkého Německa.[15] Rozhodla se proto pro vojenské obsazení nárokovaného území. Toto obsazení proběhlo (kromě Mostu, kde se bojovalo) klidně, k větším střetům došlo až 4. března 1919, kdy se měl ve Vídni sejít nově zvolený německo-rakouský parlament. Čeští Němci na tento den svolali demonstrace za právo na sebeurčení, spojené se všeobecnou stávkou. Během demonstrací došlo na řadě míst ke střetům Němců s českými vojenskými jednotkami. Výsledkem střetů bylo několik desítek mrtvých Němců a dva zastřelení čeští vojáci. Nejvíce mrtvých bylo v Kadani. Z krajního německého pohledu šlo o poklidné demonstrace, zmasakrované českým vojskem. Z krajního českého pohledu šlo o včasné potlačení připraveného povstání českých Němců proti Československu.[16]

Hitler od roku 1933 pravidelně navrhoval Československu smlouvu o neútočení podle vzoru polsko-německé smlouvy, která upravovala vztahy s německou menšinou a kde Německo fakticky uznalo existující německo-polskou hranici, to ale Beneš opakovaně odmítl. Poté, co Československo uzavřelo 16. května 1935 pakt o vzájemné pomoci se Sovětským svazem, začalo být v německém tisku napadáno jako bolševické centrum ve střední Evropě.[17] Neustávaly ani německé útoky na Československo jako stát, který pošlapává práva svých menšin.[17] Beneš na nenávistné propagandistické útoky německého tisku reagoval tak, že označil otázku národnostních menšin za čistě vnitřní záležitost Československa.[18] Vyjádřil také přesvědčení, že porozumění s Německem lze dosáhnout. Zároveň prohlásil, že Německo může být pro Československo nebezpečím, ale naopak to není možné.[18] Edvard Beneš se snažil zabránit mezinárodní izolaci Československa a přesvědčoval západní mocnosti o tom, že případné ústupky Československa Německu by měly značný dopad na celou západní Evropu. Vzhledem k neuspokojivým vztahům Čechů a Němců přijala československá vláda 18. února 1937 Program národnostní politiky, kterým vyšla vstříc požadavkům sudetských Němců. S tímto dokumentem souhlasily všechny německé politické strany, avšak Sudetoněmecká strana (SdP) ho ihned zpochybnila a zavrhla.

Nečasova mise[editovat | editovat zdroj]

15. 9. 1938, ve stejný den, kdy se britský ministerský předseda Neville Chamberlain schází s Hitlerem v Obersalzbergu, pověřuje prezident Beneš ministra sociálních věci Jaromíra Nečase tajným posláním s osmibodovým plánem pro francouzského ministerského předsedu. V plánu šlo o odstoupení 4000-6000 km² a přesídlení 1,5 až 2 milionů německých obyvatel z vnitrozemí. V instrukci Beneš zdůrazňuje Nečasovi: „Nikdy nepřipustit, aby se mohlo říci, že plán pochází z Čech” dále (1) Neříci, že to pochází ode mne, (2) neříci to Osuskému a žádat, aby s ním o tom nebylo mluveno, (3) tyto papíry zničit.“[19][20][21][22][23][24][25][26]

Sled událostí[editovat | editovat zdroj]

17. října 1937 došlo v Teplicích k zinscenovanému[zdroj?] incidentu poslance SdP K. H. Franka s policií, při němž Frank bezdůvodně napadl a zranil tři policisty, což však bylo henleinovskou propagandou zneužito a vyloženo jako útok proti sudetoněmeckému poslanci (tzv. Teplický incident).[27] Docházelo k neustálému stupňování sudetoněmeckých požadavků vůči vládě Československa, v jejichž pozadí stály zájmy Adolfa Hitlera. 20. února 1938 Hitler prohlásil, že mezi zájem Německa patří ochrana Němců v Rakousku a Československu.

V březnu následoval anšlus Rakouska a Československo se dostalo ještě do většího ohrožení. Anšlus Rakouska zároveň podstatně změnil teritoriální status quo vytvořený Versailleskou smlouvou, přičemž ke změně situace došlo bez souhlasu Společnosti národů.[28] Západní mocnosti protestovaly pouze formálně, přestože byl narušen celý princip evropské bezpečnosti vytvořený po první světové válce.

28. března 1938 navštívil Konrad Henlein Adolfa Hitlera v Berlíně, přičemž Hitler Henleinovi deklaroval, že SdP musí předkládat takové požadavky, které budou pro československou vládu nepřijatelné. 21. dubna Hitler a německé vojenské velení rozpracovali podrobnější zásady plánu na útok proti Československu, který měl krycí název „Fall Grün“.

V reakci na hlášení čs. zpravodajské služby ze dne 19. května o pohybech německých vojsk k československým hranicím, zahájilo Československo následující den mobilizaci záložních ročníků a zesílilo ostrahu hranic. Informace o hrozícím útoku se ukázaly jako mylné a do 23. května tato tzv. květnová krize pominula. V jejím důsledku začala znepokojená Británie a Francie tlačit československou vládu k dohodě se Sudetoněmeckou stranou.

24. dubna 1938 Henlein na sjezdu SdP předložil Karlovarský program, který vycházel z jeho jednání s Adolfem Hitlerem. Tento dokument obsahoval i takové nároky, které byly z hlediska národnostního, z hlediska principů právního demokratického státu i z hlediska státní suverenity pro Československo nepřijatelné. V květnových a červnových volbách do obecních zastupitelstev získala SdP kolem 90 % hlasů německých voličů. 30. května Hitler vydal podrobné válečné směrnice k útoku na Československo. Dne 30. června 1938 bylo čs. vládou schváleno znění tzv. národnostního statutu, který byl velkým ústupkem vůči sudetským Němcům, avšak i tento dokument byl SdP v duchu „doporučení“ Adolfa Hitlera odmítnut.

Československé pohraniční opevnění

3. srpna 1938 zahájil britský lord Walter Runciman pražskou misi, jejímž cílem bylo urovnat spory mezi československou vládou a německou menšinou, reprezentovanou SdP. Avšak i tato mise skončila bezvýsledně, protože SdP stále odmítala jakýkoliv kompromis. Počátkem září byl československou vládou schválen Návrh o postupu jednání ohledně úpravy národnostních otázek, který vznikl na základě přímých rozhovorů vyjednavačů SdP, a který vycházel v zásadě vstříc většině požadavků Karlovarského programu. Tento plán přijala jak Runcimanova mise, tak část z umírněnějších předáků SdP, kteří uznávali, že plní většinu Karlovarského programu. Po Henleinových dalších jednáních s Hitlerem ale SdP 7. září vyprovokovala[zdroj?] incident v Moravské Ostravě, jehož vedení SdP využilo jako záminku k úplnému a konečnému přerušení jednání s prezidentem a vládou.

10. září prezident Beneš pronáší rozhlasový projev adresovaný Československu i celému světu. Celkem je tlumočen do 13 jazyků. Mimo jiné prohlašuje: „Mám nezlomnou víru v náš stát, v jeho zdravost, v jeho sílu, v jeho odolnost, v jeho skvělou armádu a v nezdolatelného ducha a oddanost všeho lidu. A vím, že náš stát z dnešních obtíží vyjde vítězně.“

11. září titulky novin hlásají: „Anglie a Francie ve střehu – celý den porad v Londýně, Paříži a Ženevě o situaci“ a dále: „Hitler chce ještě stupňovat nátlak“. Celá Evropa, a tím spíše Československo s napětím očekává Hitlerův projev naplánovaný na 12. září, tedy na závěr sjezdu NSDAP v Norimberku. Na mnoha místech republiky ve smíšených krajích se konají henleinovské demonstrace, jednotně organizované, s velmi podobným průběhem.

12. září začalo Sudetoněmecké povstání. Na sjezdu NSDAP v Norimberku Hitler kritizoval Československou vládu za útlak Němců[29], což podnítilo sudetské Němce k vyvolání povstání. Nepokoje byly za dva dny Československou armádou i četnictvem násilně potlačeny a vedoucí činitelé SdP uprchli do Německa. Povstání eskalovalo 22. září, kdy nepokoje zachvátily další oblasti na Moravě a ve Slezsku.

13. září Československá. vláda vyhlásila Stanné právo v některých pohraničních okresech, kde začalo docházet k bojům. Nejznámější střet se stal v Habersbirku, kde němečtí ordneři přepadli četnickou stanici a zavraždili čtyři četníky. SdP dává vládě šestihodinové ultimátum na odvolání stanného práva a stažení české policie ze Sudet. Pokud budou požadavky splněny, slibuje zde vedení SdP zajistit klid.

14. září probíhala policejní razie v chebských hotelích Welzel a Victoria, který v té době sloužil jako místní centrála SdP. Policie pátrala po ukrytých ilegálních zbraních (ve Victorii později nalezla 9 pistolí a 850 nábojů) a byla ze zálohy napadena střelbou ze dvou kulometů. V přestřelce zahynulo šest lidí, z toho jeden policista, dva železničáři a tři náhodní kolemjdoucí.[30][31]

15. září s tajným pověření prezidenta Beneše odcestoval do Paříže Jaromír Nečas tlumočit Benešovu ochotu vzdát se části pohraničního území. Téhož dne se sešel Adolf Hitler s britským ministerským předsedou Chamberlainem na Berghofu, kde Hitler žádal připojení českého pohraničního území k Německu.

Národnosti na území českých zemí podle sčítání lidu v roce 1910
Národnosti na území českých zemí podle sčítání lidu v roce 1930

16. září Sudetendeutsche Partei je oficiálně zakázána. Dále je vydán zatykač na Konrada Henleina a Karla Hermanna Franka, proti kterým je vedeno trestní řízení pro paragrafy 1 a 3 zákona na ochranu republiky (úklady a ohrožování bezpečnosti republiky). Lord Runciman odlétá do Londýna, aby se setkal s ministerským předsedou Chamberlainem a podal mu zprávu o průběhu událostí.

17. září jako reakci na zákaz SdP byl Konrádem Henleinem schválen vznik Sudetoněmeckého freikorpsu, který zahájil svou činnost v noci z 19. na 20. září 1938 přepady československých celnic a policejních stanic. Začalo docházet k ozbrojeným střetům. Generál Ludvík Krejčí se obrací na prezidenta Beneše se žádostí o okamžité povolání dvou ročníků zálohy. Tento požadavek je odmítnut, přestože zpravodajská služba dodala hodnověrné informace o stahování německých divizí k hranicím ČSR. Za této situace podává náčelník hlavního štábu armádní generál Krejčí demisi na svoji funkci.

18. září v Praze se zřizuje Ministerstvo propagandy, ministerský předseda Dr. Milan Hodža pronáší rozhlasový projev, ve kterém shrnuje přehled o československém úsilí na zachování míru. Francouzi vyjadřují souhlas se stanoviskem britské vlády o revizi čs. hranic podle sedmého tajného návrhu E. Beneše předloženého Jaromírem Nečasem.

19. září podle tajného sedmého návrhu E. Beneše předloženého Jaromírem Nečasem navrhly oficiálně vlády Anglie a Francie československé vládě, aby hrozící ozbrojený konflikt mezi národnostními skupinami v ČSR řešila postoupením pohraniční oblasti s více než 50% německého obyvatelstva (podle posledního rakouského sčítání lidu v roce 1910,[32] zjišťujícího národnost podle tzv. obcovací řeči) Německu. Československá vláda však tento požadavek odmítla.[33]

20. září zaslalo vedení SSSR E. Benešovi telegram, v němž Stalin a další sovětští činitelé potvrzovali, že jsou připraveni Československu pomoci, pokud se pomoci zúčastní i Francie, del uzavřených smluv mezi SSSR a ČSR.[34]

21. září vyslanci Velké Británie a Francie předložili Československu ultimativní požadavky, na což vláda přistoupila. Toto rozhodnutí však vyvolalo v Československu demonstrace, které požadovaly, aby byl svolán parlament a aby byla ustavena vláda skutečné obrany státu. Téhož dne vystoupil na obranu Československa ve Společnosti národů sovětský ministr zahraničí Maxim Litvinov, který podrobil nátlak na ČSR velké kritice. Přesto SSSR ani částečně nemobilizovalo armádu, což učinila jen Francie. V roce 1939 SSSR uzavřel s Německem pakt o neútočení a v roce 1941 uzavřel SSSR pakt o neútočení s druhou největší fašistickou zemí Japonskem.

22. září se uskutečnila generální stávka, jejímž výsledkem byl pád Hodžovy vlády a nastolení úřednické vlády vedené generálem Janem Syrovým. Ve dnech 22. a 23. září probíhala jednání mezi Hitlerem a Chamberlainem. Henleinovcům se daří obsadit celý Varnsdorf a zbytek Šluknovského výběžku. Chamberlain znovu jedná s Hitlerem, tentokrát v Bad Godesbergu. Hitler žádá také splnění územních nároků Polska a Maďarska.

23. září Československé síly znovu dobývají Šluknovsko, proti povstalcům podporovaným jednotkami SA a SS nastupují dva prapory čs. pěchoty s podporou útočné vozby. Ve 22:15 je vyhlášena mobilizace. Prvním mobilizačním dnem je stanovena neděle 25. září.

24. září probíhá mobilizace podle nástupového plánu VII, který se mění na válečný plán. V Bruntále před půlnocí začíná velká přestřelka mezi čs. ozbrojenými složkami a SdFK. Francie vyhlašuje částečnou mobilizaci své armády.

25. září britský velvyslanec předává čs. vládě text Hitlerova memoranda z Godesbergu, a ta jej následně odmítá. Francie oznamuje, že v případě německého útoku přijde Československu na pomoc.

26. září vyslal Chamberlain svého vyjednavače H. Wilsona k jednání s Hitlerem do Berlína.

27. září Hitler zasílá britskému ministerskému předsedovi Chamberlainovi ultimativní dopis, ve kterém se opět domáhá svých požadavků, jejichž splnění žádá do 14:00 následujícího dne. V opačném případě hrozí anšlusem Československa. Nadále pokračuje československá mobilizace, stejně jako ozbrojené střety v čs. pohraničí.

28. září Neville Chamberlain upozornil v dopise Hitlera, že „vše podstatné může být řešeno bez války a bez odkladu.“ Zároveň požádal B. Mussoliniho o prostřednictví v mezinárodním jednání o německých požadavcích. Na Mussoliniho výzvu dal Hitler souhlas ke schůzce představitelů Německa, Itálie, Velké Británie a Francie, která se uskutečnila o den později v Mnichově.

Pohraniční oblasti Československa anektované Německem, Polskem a Maďarskem a proněmecký Slovenský štát, který vyhlásil nezávislost 14. března 1939

29. září jsou zahájena jednání v Mnichově.

30. září brzy po půlnoci byla dohoda podepsána a předána vyslanci Mastnému, aby ji doručil do Prahy. Toho dne dopoledne zasedla na mimořádném zasedání československá vláda a po pouhých patnácti minutách jednání rozhodla (bez hlasování), že dohodu přijímá. Brzy poté podepsal generál Krejčí rozkaz potvrzující vydání území a již následující den započalo obsazování pohraničí Německem.

Na protest proti podpisu Mnichovské dohody rezignoval např. náčelník francouzské vojenské mise v ČSR generál Louis Faucher nebo První lord admirality Duff Cooper, dohodu silně kritizovala taky Labouristická strana. Císař Vilém poslal z exilu gratulaci do Londýna královně Mary; spolu s ní si myslel, že dohoda odvrátí válku. Byl to jeho první dopis anglickým příbuzným od I. světové války.[35]

4. října tzv. Vláda obrany republiky Jana Syrového rezignuje.

5. října 1938 prezident Edvard Beneš rezignuje na svou funkci.

Obsah Mnichovské dohody[editovat | editovat zdroj]

Text dohody začíná preambulí: „Německo, Spojené království, Francie a Itálie, vzhledem k dohodě, které již bylo dosaženo ve věci odstoupení území Sudet Německu, ujednali následující podmínky uvedeného odstoupení a opatření z něj vyplývajících, a touto dohodou se zavazují k učinění opatření nezbytných k jejímu naplnění.“ Následuje osm odstavců, které popisují podmínky podstoupení území.

První a druhý odstavec určují, že vyklízení pohraničí započne 1. října a bude provedeno do 10. října, přičemž během něj nesmí dojít k ničení žádných existujících zařízení. Třetí odstavec říká, že podmínky vyklizení určí mezinárodní výbor, v němž budou mít své zástupce Německo, Spojené království, Francie, Itálie a Československo. Odstavec čtvrtý pak definuje čtyři pásma záboru, vyznačené na přiložené mapě, a data jejich obsazení německou armádou. V odstavci pátém a šestém je popsáno, jak a kdy mezinárodní výbor zajistí konání lidového hlasování na určeném zbývajícím území a na jeho základě rozhodne o konečné podobě pátého pásma záboru a nových hranic. Toto hlasování mělo být provedeno do konce listopadu, avšak Hitler již 5. října učil rozsah pátého pásma sám, a to na základě sčítání lidu z roku 1910. Zabrané území tak zahrnovalo všechny oblasti, kde byla v tomto roce nadpoloviční většina německého obyvatelstva.[36]

Sedmý odstavec nařizuje zavedení opčního práva pro přesídlení do postoupených území nebo naopak pro vystěhování z nich. Podrobnosti opce pak měl určit německo-československý výbor. Poslední odstavec pak určuje povinnost československé vlády propustit z vojenských a politických jednotek všechny Němce, kteří si to budou přát. Zároveň jí nakazuje propustit všechny sudetoněmecké vězně zadržené za politickou trestnou činnost. Dohoda je datována 29. září 1938 (přestože byla přijata až po půlnoci) a podepsána Adolfem Hitlerem, Édouardem Daladierem, Benitem Mussolinim a Nevillem Chamberlainem. [37][38]

Dodatky[editovat | editovat zdroj]

Mnichovská dohoda obsahovala tři dodatky, které se týkaly mezinárodních záruk Československu v nově vzniklých hranicích, řešení problému polské a maďarské menšiny a dalších otázek. Součástí dodatků bylo i německo-anglické prohlášení o vzájemném neútočení a míru, v němž se doslova uvádí: „My, německý Führer a kancléř a britský ministerský předseda, jsme dnes měli další schůzku a shodli jsme se v poznání, že otázka anglo-německých vztahů má prvořadou důležitost pro obě země a Evropu. Považujeme dohodu podepsanou včera v noci a anglo-německou dohodu o námořních silách za symboly přání obou našich národů nikdy již nejít do války jeden proti druhému.“[39]

Obsazení území[editovat | editovat zdroj]

Přestože se německá armáda připravovala na vojenský vpád do Československa (Fall Grün), možnost mírového obsazení pohraničí vyžadovala jiné uspořádání vojsk, a tak zábor Sudet provázely rozsáhlé manévry motorizovaných jednotek. Přesto však první oddíly překročily bývalou hranici hned 1. října ve 14 hodin. Mezi nimi a československou armádou byl udržován odstup dvou kilometrů, aby se předešlo incidentům. Hned následující den pak vstoupila na Těšínsko polská vojska. Již 3. října podnikl Adolf Hitler cestu po některých nově obsazených městech. Do 10. října (konkrétně 19 hodin) pak byla obsazena všechna území, jak předpokládala mnichovská dohoda. Zpočátku byla obsazená území pod vojenskou správou a 20. října byla předána do správy nově jmenovanému říšskému komisaři pro sudetoněmecké oblasti Konrádu Henleinovi.[40]

Dopady na Československo[editovat | editovat zdroj]

Neville Chamberlain oznamuje, že podpisem Mnichovské dohody „přinesl mír“

Československu byl výsledek jednání oznámen[41] velvyslanci Mastnému, který měl tu smutnou povinnost oznámit výsledek jednání vládě. Po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše 5. 10. 1938 byl zvolen novým prezidentem 30. 11. 1938 Emil Hácha.

V důsledku této dohody přišlo Československo o svá historická pohraniční území na hranicích s Německem, které náležely zemím Koruny české od středověku (jako náhradu za tato ztracená území poskytla Velká Británie Československu tzv. mnichovský úvěr[42]). Docházelo k pronásledování německých antifašistů a Židů a k vyhánění Čechů, přičemž těm, kteří v pohraničí zůstali, odebrali Němci národnostní a některá občanská práva. Československo dále přišlo o soustavu pohraničních pevností, kterou začalo budovat až v roce 1935. Nutno také podotknout, že v Československu byla v té době všeobecná mobilizace, kterou vyhlásil předseda úřednické vlády gen. Jan Syrový, jenž byl jmenován poté, kdy vláda Milana Hodži podala demisi, po přijetí anglo-francouzské nóty, která jí nařizovala odevzdat Německu pohraniční území, tedy oblasti, kde žije víc než 50 % Němců.

Těsně před půlnocí 30. září odevzdala polská vláda vládě československé ultimátum, ve které požadovala značnou část Těšínska (tzv. Zaolzie), části Oravy, Spiše, Kysuc a Šariš. Československá vláda s ultimátem následující den souhlasila. K dalším územním ztrátám Československa došlo na začátku listopadu 1938, kdy ve Vídni skončila arbitrážní jednání o československo-maďarské hranici. Ve dnech 5.-10. listopadu muselo Československo odstoupit část jižního a východního Slovenska jakož i téměř polovinu Podkarpatské Rusi Maďarsku. Celkové ztráty pomnichovského Československa tak činily 41 098 km2 a 4 879 000 obyvatel.[43]

Možnosti vojenské obrany[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Diskuse o Mnichovské dohodě.
Polsko na základě ultimáta vojensky obsadilo a anektovalo východní část Těšínska

Případné odmítnutí dohody a vojenská akce by znamenala porušení mezinárodních dohod a na Československo by bylo nahlíženo jako na původce války.[44][45]

Československo dokázalo během 5 dnů shromáždit 1 128 000 vojáků a bylo připraveno se bránit.[46] Německo ale po připojení Rakouska k "Třetí Říši" v březnu 1938 obklopovalo Československo ze severu, západu i jihu. Útok ze všech stran na západní polovinu státu by byl nejspíše zdrcující, což byl také jeden z argumentů, které padly při jednání o dohodě.[47] Armáda by se musela pokusit stáhnout na Moravu, odkud by mohl být veden odpor maximálně po dobu několika týdnů.[48]

Mobilizačního rozkazu neuposlechlo zhruba 126 tisíc mužů, z toho 100 tisíc Němců.[49] Polovina československých Němců tak mobilizačního rozkazu uposlechla.[50] Jednotky, kde Němci sloužili, nebyly většinou dislokovány v kritických oblastech nebo v první linii (obvykle týlové jednotky a zásobování). Překvapivě loajální se ukázali maďarští a rusínští odvedenci.

Přes očekávanou odvahu a bojovou rozhodnost Československé armády nemohla vojska společného státu dlouhodobě odolávat mnohem silnějšímu nepříteli. Nemohla okamžitě počítat s žádnou pomocí od SSSR, naopak musela počítat s tím, že Maďarsko a Polsko využijí jejího oslabení u svých hranic a pokusí se přiživit na německé kořisti. Diskuse o možnosti obrany budou pravděpodobně stále přetrvávat.[51]

Poté, co Československo ztratilo své pohraniční opevnění, které podle Mnichovské dohody muselo vojsko do 10 dnů opustit bez toho, že by pevnosti poškodilo, nebylo pro německou armádu těžké zbytek státu obsadit. K tomu došlo 15. března 1939, kdy byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren) a na Slovensku o den dříve Slovenská republika.

Ekonomika a doprava[editovat | editovat zdroj]

Příjezd německých vojsk do Sudet

Odstoupením pohraničních území Německu, Polsku a Maďarsku byla pozice Československé republiky značně oslabena.[52] Země ztratila podstatnou část svého území, což znamenalo přetrhání dlouholetých vazeb, hlavně v ekonomice a dopravě. Musela být přeorganizována železniční síť, neboť některé do té doby hlavní železniční trati (přes Českou Třebovou, Český Těšín, či Košice) se nyní staly peážními, tedy vedenými přes cizí území. Byly vypracovány projekty nových tratí[53] a stejně byl upraven i projekt první československé dálnice. Páteřní spoje nyní procházely přes Havlíčkův Brod, Vsetín, či Martin. Spojení s Podkarpatskou Rusí, které bylo vybudováno po vzniku republiky, bylo nyní na území Maďarska a bylo jej nutné opět vystavět.

Oblasti, které získalo hlavně Německo, byly průmyslově poměrně dobře rozvinuté[54] a provázané se zbytkem Československé republiky, neboť se jednalo o souvislé území v podstatě již od začátků zprůmyslnění tehdejšího Rakouska. Hospodářská krize zasáhla právě tyto oblasti ale silněji než české vnitrozemí, neboť již na počátku 30. let se Sudety ekonomicky orientovaly na Německo, které bylo poměrně blízko. Ekonomický potenciál těchto oblastí mohla Třetí říše velmi snadno využít. Hůře na tom bylo již Maďarsko, které získalo hlavně území zemědělského charakteru.

Legalita a neplatnost Mnichovské dohody[editovat | editovat zdroj]

Porušení mezinárodního práva[editovat | editovat zdroj]

Odstraňování československých hraničních orientačních sloupů Sudetskými Němci

Neplatnost Mnichovské dohody není vykládána jednoznačně. Důvodem pro nejednoznačnost výkladu jsou rozdílné pohledy znalců mezinárodního práva na donucení (zvláště protiprávní) a právní kontinuitu Československa.[zdroj?]

K neplatnosti Mnichovské dohody z hlediska mezinárodního práva by nejlépe posloužilo tvrzení, že byla vynucena pod nátlakem a pod hrozbou války, čímž byl ze strany Německa porušen Briand-Kelloggův pakt.[55] Československo bylo tak postaveno do nevýhodné situace, buďto se podvolit Mnichovské dohodě nebo riskovat válku v nevýhodné mezinárodní situaci.

Norimberský soud v 1946 prohlásil Mnichovskou dohodu za neplatnou, s tím, že trpí nedostatkem vůle, protože Německo v době jejího uzavření nemělo v úmyslu ji dodržet.[56] K vyhrožování válkou lze poukázat na německý vojenský plán Fall Grün.

Dalším argumentem pro neplatnost Mnichovské dohody je její vlastní porušení ze strany Německa.

Porušení československého ústavního práva[editovat | editovat zdroj]

Pokud by bylo nahlíženo na Mnichovskou dohodu jako na mezinárodní smlouvu signovanou vládou ČSR, kterou Mnichovská dohoda nebyla, tak z hlediska československého ústavního práva představuje postup přijetí Mnichovské dohody porušení § 3 odst. 1 a § 64 odst. 1 bodu 1 ústavní listiny Československé republiky, podle kterých bylo možné měnit státní území republiky pouze se souhlasem Národního shromáždění a to ústavním zákonem.[57][58] Prezident a vlády tedy nedisponovaly pravomocemi k přijetí Mnichovské dohody.[59] Prezident a vlády Mnichovskou dohodu nepředložili Národnímu shromáždění ze strachu, aby nebyla schválena a rezignovali.[60]

Sudetští Němci v Chebu vítají Adolfa Hitlera
Čeští uprchlíci z pohraničí

Dohoda se může vykládat jinak z českého (resp. československého) či britského nebo německého pohledu. Především česká strana soudí, že dohoda je od samého začátku, tedy „ab initio“, neplatná, německá strana uvádí, že Edvard Beneš neopouštěl Československo jako prezident, ale jako soukromá osoba a jistá mezinárodní právní platnost československé vlády existovala, jelikož ve válečném stavu se Československo či později Česko-Slovensko nemohlo nalézat dřív než po vypuknutí války. Společnost národů se měla právním stavem okupací okleštěné ČSR a následným vznikem protektorátu zabývat v září 1939, ale k tomuto jednání již vzhledem k událostem (útok na Polsko) nedošlo.[zdroj?]

Postoje velmocí k neplatnosti Mnichovské dohody[editovat | editovat zdroj]

Spojené království[editovat | editovat zdroj]

Úporné snahy československé exilové vlády o „oduznání“ Mnichovské dohody úzce souvisela s vytvořením konstrukce, že Československá republiky byla ve válečném stavu s Německem již od 17. září 1938[61][62], tedy celý rok před vlastním vypuknutím druhé světové války útokem na Polsko. Úplné zrušení dohody nebylo ve Velké Británii možné z důvodu neexistence retroaktivity v angloamerickém právu.[zdroj?] Mnichovská dohoda byla ve Spojeném království považována za platnou, ale byla zneplatněna postojem vlády.[zdroj?] Její „zneplatnění“ se opírá především o stanovisko ve výroku (viz precedens) premiéra W. Churchilla ze dne 30. září 1940, kdy v rozhlase vyjádřil svůj úsudek: „Mnichovská dohoda je mrtvá, neboť byla zničena muži bez skrupulí, kteří kontrolují osud Německa“[63] 11. listopadu 1940 dokonce britské ministerstvo zahraničí potvrdilo, že sice není vázáno smlouvou z Mnichova, ale co se týká[zdroj?] československých hranic, nechce hledat jiné řešení než to, které bylo na mnichovské konferenci nalezeno, k porušení této dohody a k jejímu zneplatnění došlo samovolně Německem dnem zničení či okupací okleštěné Československé republiky tedy 15. března 1939, ale výsledek dohody akceptuje. V podstatě Spojené království změnilo svůj postoj k Mnichovské dohodě až na pozadí atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha.

Spojené království prohlásilo dohodu za neplatnou 5. srpna 1942 s odůvodněním, že ji samo Německo porušilo už 15. března 1939, a tedy Spojené království již smlouvou též není vázané. 18. září 1990 britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová prohlásila, že její země zklamala Československo svou účastí při podpisu Mnichovské dohody, a dodala, že na to vzpomíná s pocitem studu.[64]

Francie[editovat | editovat zdroj]

Francie podpis Mnichovské dohody odvolala 29. září 1942 a to podpisem generála Charlese de Gaullea. Toto odvolání je také podepsáno zahraničním komisařem Maurice Dejeanem a formuluje neplatnost od samého počátku tedy formulace je stejná jakou požadovala československá strana. Později došlo také ke vzniku československo-francouzské deklarace a to 22. srpna 1944. Zde je opět formulace o neplatnosti od samého počátku, (francouzsky nuls et non-avenus). Francouzské stanovisko vyvolalo protesty Polska, které po Mnichovu okupovalo Těšínsko.

29. září 1942 prohlásil Francouzský národní výbor dohodu za zcela neplatnou (nulitní).[zdroj?] Podle Jana Němečka Francie (exilová vláda) neuznala žádné územní změny, ke kterým v roce 1938 došlo, a zavazovala se podporovat obnovu Československa v předmnichovských hranicích. Toto stanovisko potvrdilo po vzniku francouzské prozatímní vlády i společné prohlášení obou exilových vlád 22. srpna 1944, které prohlásilo mnichovské dohody se všemi jejich následky za „neplatné hned od jejich počátku (nul et non avenu)“.

Itálie[editovat | editovat zdroj]

Opět stanovisko k dohodě, které zní nuls et non-avenus čili od samotného počátku. Italské stanovisko bylo nejvstřícnějším krokem odvolání mnichovské dohody a obsahovalo snad i prvky jakési omluvy za tento postoj (porušení svobody a celistvosti státu atd.). Italský kabinet ho vydal pod nátlakem spojenců. Tedy dne 26. září 1944 se vláda Itálie usnesla na stanovisku, které formuloval tehdejší kabinet takto: „Italská vláda slavnostně prohlašuje, že pokládá od počátku za neplatné dohodu mnichovskou z 29. září 1938 a arbitrážní rozhodnutí Ciano-Ribbentrop, formulované ve Vídni dne 2. listopadu 1938, jakož i všechny ostatní akty, jež jakožto důsledek těchto dohod a rozhodnutí směřovaly ke škodě nezávislosti a celistvosti Republiky československé... před dějinami a před světem atd.“ Italský kabinet, ale nekomentoval případ samostatnosti Slovenska a nijak se nezmiňoval o vzniku německého satelitu - Slovenského státu a jeho právním vztahu k Itálii, jelikož během slovenského dobrodružství byla podepsána řada smluv mezi Itálií a Slovenským státem a vedena různá koaliční jednání atd.[zdroj?] Itálie mnichovskou dohodu uznala za neplatnou od samého počátku dne 26. září 1944.

SSSR[editovat | editovat zdroj]

Ministr zahraničí SSSR (Molotov) 9. června 1942 potvrdil obnovu Československa v předmnichovských hranicích a pomoc v případném jednání s Polskem (opětovný spor o Těšínsko).

Německo[editovat | editovat zdroj]

Nejsložitější situace panovala ohledně Mnichovské dohody mezi Československem a Německem, jelikož právní důsledky bylo potřeba řešit, navíc se dvěma státy. A to se SRN a poté se sovětským satelitem NDR. Problémy Mnichovské dohody v německém okruhu se měly vyřešit už při kapitulaci Německa, ale nakonec se situace zkomplikovala. Některé problémy:

  • stanovení počátku válečného stavu, československá strana požaduje rok 1938, německá až září 1939: vypuknutí druhé světové války
  • NDR v roce 1950 a 1967 prohlásila neplatnost dohody od samého počátku
  • SRN stanovila 11. prosince 1973 nulitu mnichovské dohody a v mnoha bodech zastávala odlišný její výklad, problematický zde byl také březen 1939 jako krok nutný pro stabilizaci hospodářství, jelikož české země po ztrátě 25 procent území nebyly životaschopné atd.
  • v roce 1997 mělo dojít k vyjasnění problematiky a vznikla Česko-německá deklarace.

V roce 1973 byla Mnichovská dohoda ve vzájemných vztazích mezi Německou spolkovou republikou a Československou socialistickou republikou prohlášena pražskou smlouvou za nicotnou a nulitní v souladu s touto smlouvou.[65]

V letech 1968–1969 ji konference OSN o správnosti mezinárodních smluv prohlásila za neplatnou.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zdeněk Kárník: Malé dějiny Československa 1867–1939, Dokořán, Praha 2008, str. 372.
  2. http://zpravy.aktualne.cz/domaci/nazory-a-komentare/75-vyroci-mnichova-dalo-se-rozbiti-csr-zabranit/r~250fd02e21df11e383e4002590604f2e/
  3. http://zpravy.aktualne.cz/domaci/nazory-a-komentare/jan-urban-mytus-o-mnichovske-zrade-spojencu-je-lzi/r~9ec51a2425c111e3909e0025900fea04/
  4. http://zpravy.aktualne.cz/domaci/nazory-a-komentare/75-let-od-mnichova-kdo-jeste-tehdy-stal-o-demokracii/r~91a2dee4244511e3b6ba0025900fea04/
  5. Tesař, Jan - Mnichovský komplex: jeho příčiny a důsledky. Jan Tesař. Vyd. 1. Praha : Prostor, 2000, ISBN: 978-80-7260-304-6, 255 s.
  6. Houžvička (2005), str. 215.
  7. Houžvička (2005), str. 214-215.
  8. Alfred Bäcker, Richard Grill, Günter Kottek, Alfred Oberwandling, Alfred Schickel, Matthias Schickel, Friedebert Volk: Mnichovská dohoda a osud sudetských Němců, guidemedia, Brno (2012), ISBN 978-80-905310-0-0, str. 12.
  9. http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/js09/dejiny/web/prameny/08/Locarnske_dohody_z_16._rijna_1925.pdf
  10. PhDr. Milan Sládek, Němci v Čechách, Pragma 2002, ISBN 80-7205-901-7, str 84
  11. http://www.vhu.cz/spojenecka-smlouva-mezi-ceskoslovenskem-a-francii-z-25-ledna-1924/
  12. http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/locarnske-smlouvy-16-10-1925/
  13. http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/js09/dejiny/web/prameny/08/Locarnske_dohody_z_16._rijna_1925.pdf
  14. a b Houžvička (2005), str. 104.
  15. Kárník (2008), str. 50.
  16. Březen 1919 v českém pohraničí (Český rozhlas, Sever)
  17. a b PhDr. Milan Sládek, Němci v Čechách, Pragma 2002, ISBN 80-7205-901-7, str 72
  18. a b PhDr. Milan Sládek, Němci v Čechách, Pragma 2002, ISBN 80-7205-901-7, str 73
  19. http://docplayer.cz/1740347-Mnichovska-zrada-nebo-prazsky-krach-necasova-mise-a-rozpad-ceskoslovenska-v-roce-1938.html
  20. http://www.militaria.cz/cz/clanky/valky-a-valecnici/spojenecke-ultimatum-benesovi.html
  21. http://www.lib.cas.cz/aleph-google/KNA01/00180/64/001806471.html
  22. https://books.google.cz/books?id=TrDLAwAAQBAJ&pg=PT71&lpg=PT71&dq=nečasova+mise&source=bl&ots=3j0Miw7vM-&sig=HvGn4_jW8HE71QgwDFexrnYW8S0&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwj8hZ2g-MrLAhXL_XIKHY0sCwcQ6AEIgQEwEw#v=onepage&q=nečasova%20mise&f=false
  23. http://deliandiver.org/2009/02/mnichovska-zrada-nebo-prazsky-krach-cast-1.html
  24. http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2007051037
  25. http://rcmonitor.cz/zpravy/vatikan/mnichovska-zrada-nebo-prazsky-krach-necasova-mise-a-rozpad-ceskoslovenska-v-roce-1938/3237
  26. LUKEŠ, Igor. Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Překlad Petra Kůsová. Praha : Prostor, 1999. ISBN 80-7260-015-X. Kapitola 7, s. 220. "Beneš chtěl dát Francii v tomto neoficiálním návrhu, takzvaném pátém či Nečasové plánu, jasně najevo, kam až může ve svých požadavcích zajít a kam už Československo dále neustoupí. Prezident se zcela vědomě rozhodl pro neústavní postup". 
  27. Ecce Homo – Karl Hermann Frank
  28. PhDr. Milan Sládek, Němci v Čechách, Pragma 2002, ISBN 80-7205-901-7, str 79
  29. https://www.youtube.com/watch?v=rVDnXdUxefY
  30. http://www.mobilisace1938.cz/14-zari-1938-povstani-se-hrouti
  31. http://zpravyzchebu.cz/bourlive-chebsko-roku-1938/
  32. Územní ztráty ČSR v roce 1938
  33. Odpověď československé vlády na anglo-francouzský plán z 20. 9. 1938, cit. "Vláda československá nemůže z důvodů ústavních učinit rozhodnutí, které se týká hranic. Rozhodnutí takové nebylo by možné bez porušení režimu demokratického a právního řádu československého státu. Na každý způsob bylo by třeba dotázat se parlamentu.", Mnichov v dokumentech, Praha, SNPL 1958, s. 149–151 (originál: Archiv Ministerstva zahraničních věcí Praha, Kroftův archiv, kart. 3)
  34. Ruská rozvědka: Sověti chtěli jít v roce 1938 Československu na pomoc
  35. "Ubohý Vilém se děsil představy další války mezi našemi dvěma zeměmi," James Pope-Hennessy, Queen Mary, Londýn 1959, s. 289
  36. EMMERT, František. Průvodce českými dějinami 20. století. Brno : Clio, 2012. ISBN 978-80-905081-0-1.  
  37. http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/mnichovska-dohoda-29-9-1938/
  38. http://jirikkucera.files.wordpress.com/2011/03/mc3bcnchner-abkommen1.pdf
  39. http://www.fronta.cz/dokument/mnichovska-dohoda
  40. LAKOSIL, Jan; SVOBODA, Tomáš. Sudety 1938. Praha : Mladá fronta, 2014.  
  41. Peter Neville:Hitler a appeasement, kapitola Mnichov, strana 142
  42. Stanislav Motl, Kam zmizel zlatý poklad republiky, Rybka Publisher, 2003, ISBN 80-86182-69-X, str. 40
  43. František Čapka: Dějiny zemí koruny české v datech, ISBN 80-7277-000-4, str. 683
  44. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1440926-ceskoslovensko-se-v-roce-1938-branit-nemohlo-tvrdi-historici
  45. http://blog.aktualne.cz/blogy/tenaruv-blog.php?itemid=21087
  46. Článek o předválečné mobilizaci na stránkách armada.vojenstvi.cz
  47. Peter Neville:Hitler a appeasement, kapitola Mnichov, strana 137
  48. kolektiv autorů. Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha : Libri, 2002. S. 270.  
  49. kolektiv autorů. Vojenské dějiny Československa. Praha : Naše vojsko, 1987. S. 512.  
  50. Článek o možnostech obrany Československa v září 1938
  51. Jan Tesař Mnichovský komplex : jeho příčiny a důsledky. Praha : Prostor, 2000. 255 s. ISBN 80-7260-035-4
  52. Peter Neville:Hitler a appeasement, kapitola Mnichov, strana 149
  53. Článek na zeleznicne.info (slovensky)
  54. Peter Neville:Hitler a appeasement, kapitola Mnichov, strana 144
  55. Bod 1 obžaloby, část Aggressive action against Austria and Czechoslovakia.
  56. http://avalon.law.yale.edu/imt/judseize.asp Rozsudek Mezinárodního vojenského soudu v Norimberku, část The Siezure of Czechoslovakia
  57. srovnej § 3 odst. 1 a § 64 odst. 1 ústavní listiny
  58. Mnichovská dohoda z pohledu mezinárodního práva část neplatnost z z hlediska československého právního řádu:
  59. § 64 odst. 1. citace Pokud jde o změny státního území, souhlas Národního shromáždění se dává formou ústavního zákona.
  60. http://www.fronta.cz/dokument/zaznam-jednani-cs-vlady-30-zari-1938-prijeti-mnichovske-dohody
  61. Nota československé exilové vlády z 22. února 1944
  62. Nález Ústavního soudu České republiky, II. ÚS 307/97
  63. http://www.1-prapor-sos.wz.cz/clanky/mnichovska_dohoda_pravo.html
  64. Proslov M. Thatcherové na společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění, 18. září 1990.
  65. článek I smlouvy o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německa [1]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BRANDES, Detlef. Sudetští Němci v krizovém roce 1938. Praha : Argo, 2012. 430 s. ISBN 978-80-257-0605-3.  
  • ČELOVSKÝ, Bořivoj. Mnichovská dohoda 1938. Šenov u Ostravy : Tilia, 1999. 470 s. ISBN 80-86101-19-3.  
  • DUFFACK, J. J. Psywar 1938 : první psychologická válka moderní doby : sudetská válka : Hitler proti Československu, 20. květen - 30. září 1938. Praha : Naše vojsko, 2010. 307 s. ISBN 978-80-206-1113-0.  
  • FILÍPEK, Jan. Mnichov 1938 : Hra o Československo. Praha : Dr. Eduard Grégr, 2001. 172 s. ISBN 80-902023-9-X.  
  • HAMÁK, Bedřich; VONDROVSKÝ, Ivo. Mobilizovaná československá armáda 1938 : 30. září 1938. Dvůr Králové nad Labem : Fortprint, 2010. 207 s. ISBN 978-80-86011-43-1.  
  • HAZDRA, Zdeněk; VLČEK, Lukáš, a kol. Mnichov 1938 a česká společnost : sborník z mezinárodního sympozia k 70. výročí mnichovské dohody. Praha : Ústav pro studium totalitních režimů, 2008. 116 s. ISBN 978-80-87211-06-9.  
  • HERANOVÁ, Martina. Diplomatická jednání před Mnichovskou konferencí 1938. Historický obzor. 2006, roč. 17, čís. 3/4, s. 87-93. ISSN 1210-6097.  
  • HONZÍK, Miroslav; MAHLER, Oldřich; BROFT, Miroslav. Zněl zrady zvon. Praha : Naše vojsko, 1988. 147 s.  
  • HOUŽVIČKA, Václav. Návraty sudetské otázky. Praha : Karolinum, 2005. 546 s. ISBN 80-246-1007-8.  
  • KUKLÍK, Jan. The Validity of the Munich Agreement and the Process of its Repudiation during the Second World War as Seen from a Czechoslovak Perspective. Prague Papers on the History of International Relations. 1998, roč. 2, čís. 2, s. 343-364. Dostupné online. ISBN 80-85899-49-3. 
  • KUKLÍK, Jan; NĚMEČEK, Jan; ŠEBEK, Jaroslav. Dlouhé stíny Mnichova : Mnichovská dohoda očima signatářů a její dopady na Československo. Praha : Auditorium, 2011. 390 s. ISBN 978-80-87284-18-6.  
  • KURAL, Václav; RADVANOVSKÝ, Zdeněk, a kol. "Sudety" pod hákovým křížem. Ústí nad Labem : Albis international, 2002. 547 s. ISBN 80-86067-66-1.  
  • KVAČEK, Robert; HEYDUK, Miloš. Československý rok 1938. Česká Kamenice ; Praha : Polák Jaroslav - POLART ; BVD, 2011. 197 s. ISBN 978-80-87286-11-1.  
  • LUKEŠ, František. Podivný mír. Praha : Svoboda, 1969. 369 s.  
  • LVOVÁ, Míla. Mnichov a Edvard Beneš. Praha : Svoboda, 1968. 285 s.  
  • MORRELL, Sydney. Viděl jsem ukřižování : události v Československu v roce 1938 očima anglického novináře. 3. vyd. Brno : Jota, 2002. 188 s. ISBN 80-7217-182-8.  
  • NĚMEČEK, Jan, a kol. Cesta k dekretům a odsunu Němců : datová příručka. Praha : Littera Bohemica ; Baronet, 2002. 152 s. ISBN 80-7214-519-3.  
  • NĚMEČEK, Jan, a kol. Mnichovská dohoda : cesta k destrukci demokracie v Evropě = Munich agreement : the way to destruction of democracy in Europe. Praha : Karolinum, 2004. 387 s. ISBN 80-246-0923-1.  
  • ŠRÁMEK, Pavel. Ve stínu Mnichova : z historie československé armády 1932-1939. Praha : Mladá fronta, 2008. 147 s. ISBN 978-80-204-1848-7.  
  • TESAŘ, Jan. Mnichovský komplex : jeho příčiny a důsledky. Praha : Prostor, 2000. 255 s. ISBN 80-7260-035-4.  
  • VYŠNÝ, Paul. The Runciman mission to Czechoslovakia, 1938 : prelude to Munich. Houndmills, Basingstoke : Palgrave Macmillan, 2003. 376 s. ISBN 0-333-73136-0. (anglicky)  
  • ZARUSKY, Jürgen, ed. a ZÜCKERT, Martin, ed. Das Münchener Abkommen von 1938 in europäischer Perspektive. München: Oldenbourg, 2013. vii, 472 s. ISBN 978-3-486-70417-4.
  • ZELENÝ, Karel, a kol. Vyhnání Čechů z pohraničí 1938 : vzpomínky. Praha : Ústav mezinárodních vztahů ; Kruh občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, 1996. 237 s. ISBN 80-85864-16-9.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]