Únor 1948

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Předseda vlády Klement Gottwald po schůzce s prezidentem Edvardem Benešem na Pražském hradě 25. února 1948, během níž prezident přijal Gottwaldův návrh na doplnění vlády po rezignaci nekomunistických ministrů
Dějiny Česka

Znak Česka
  • Slovanské osídlení a politické útvary do 9. století
  • Český stát ve středověku

Únor 1948 (též únorový puč, v komunistické terminologii a historiografii Vítězný únor či jen Únor[1]) je pojmenování komunistického státního převratu v Československu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem 1948. Po roce 1990[2] je vnímán jako přechod od vnějškové demokracietotalitě, připojení k sovětskému mocenskému bloku, počátek útlaku obyvatelstva, příčina ekonomického úpadku a obrovské emigrační vlny obyvatelstva.

V době totality byl 25. únor slaven jako významný den, „Vítězství československého pracujícího lidu (1948) – významný den Československé socialistické republiky. Velkolepost oslav nástupu režimu přetrvávala po desetiletí, v roce 1988 oslavy opět vyvrcholily na Staroměstském náměstí ohňostrojem.[2] V omezenější míře je členy Komunistické strany Čech a Moravy každoročně slaven i po roce 1990.

Předcházející vývoj[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Třetí Československá republika.

Komunisté se už během druhé světové války připravovali na převzetí moci v zemi. Úzce spolupracovali se stalinistickým Sovětským svazem a v obnoveném Československu se snažili narušovat činnost ostatních stran, po roce 1945 sdružených v tzv. Národní frontě. O poválečném směřování země rozhodla vláda 5. dubna 1945, když schválila tzv. Košický vládní program připravený právě z iniciativy komunistů. Tento programový dokument podpořil orientaci státu na SSSR a počítal též s nadcházející hospodářskou socializací, pozemkovou reformou, konfiskací majetku vnitřních nepřátel a znárodněním části průmyslu.[3] Při posilování pozic využívali jednotně postupující komunisté roztříštěnost tehdejších demokratických politických stran, faktickou neexistenci opozice, poválečná očekávání zradikalizované společnosti[4] a také „mnichovské zklamání“, které v části domácí společnosti zdiskreditovalo západní velmoci i parlamentní systém první republiky. Spolupráci s KSČ se navíc zbývající povolené politické strany nebránily a aktivně proti komunistům nevystupoval ani nemocný prezident Edvard Beneš.

Předvolební plakáty KSČ s volebním číslem "1" v roce 1946

prvních poválečných volbách v roce 1946 tak KSČ v Česku získala 40,17 % hlasů (v Čechách 43,25 % a na Moravě 34,46 %) a KSS na Slovensku 30,48 % hlasů. Přestože vítězem na Slovensku byla Demokratická strana se 62 % hlasů, získali komunisté v parlamentu dohromady 114 z 300 mandátů a prezident Beneš pověřil tehdejšího předsedu KSČ Klementa Gottwalda sestavením vlády.[5] Premiérem se Gottwald stal 2. července 1946, kdy se vlády ujal jeho první kabinet, v němž šest ministerstev obdržela vítězná KSČ a tři KSS. Pět míst v Gottwaldově kabinetu obsadila Československá strana lidová, po čtyřech ministrech získala Demokratická strana a Československá strana národně socialistická, tři ministři zastupovali Sociální demokracii a jako nestraníci byli do vlády nominováni generál Ludvík Svoboda a Jan Masaryk. Komunisté ve vládě získali klíčová ministerstva vnitra, financí, informací, zemědělství, vnitřního obchodu a ochrany práce a sociální péče, díky čemuž začali s postupným ovládnutím policie a armády.

Pro-komunistická agitace, fotografie z roku 1947

Již v červnu 1947 obdržela tzv. „vedoucí sedmička“ v Moskvě ve složení Stalin, Vjačeslav Molotov, Andrej Ždanov, Lavrentij Berija, Anastáz Mikojan, Georgij Malenkov a Nikolaj Vozněsenskij obsáhlou informaci, podle níž situaci v Československu „charakterizuje zostření boje mezi politickými stranami a začíná aktivizace reakčních živlů podporovaných Anglosasy. Jejich vystupování má jasně vyhraněný antikomunistický charakter“.[zdroj?] Informace dále uvádí, že komunisté nedokázali v podstatné míře ovládnout státní aparát, což dokumentovala zejména skutečnost, že ze 165 vedoucích odborů různých ministerstev v Československu je pouze 42 členů KSČ.[zdroj?]

V srpnu 1947 dostal Stalin a ostatní z vedoucí sedmičky zprávu, že „národní socialisté, slovenští demokraté a jiné reakční živly zahájili aktivní činnost zaměřenou na vytlačení komunistů z Československé armády“.[zdroj?] I ministr obrany, generál Ludvík Svoboda, kterého Sověti považovali za svého člověka, byl podle této informace z Prahy „pod vlivem pravičáckých živlů a prosazuje jejich politiku v armádě“.[zdroj?]

Na podzim 1947 sdělilo sovětské velvyslanectví v Praze do Moskvy „…Pravicové strany drží komunisty v neustálém strachu z izolace… Komunisté zase, v obavách, že zůstanou izolováni, mnohdy ustupují pravicovým stranám víc, než je zdrávo“.[zdroj?]

Komunisté oslavují jmenování Gottwalda premiérem

I přes prohlášení Klementa Gottwalda na VIII. sjezdu KSČ o tom, že „na Sovětský svaz a soudruha Stalina se můžeme ve všem a všude spolehnout[zdroj?], to však Kremlu zdaleka nestačilo, neboť sovětské velvyslanectví sledovalo další vývoj v Československu spíše pesimisticky. Politická zpráva za rok 1947 dokonce, mimo jiné, sdělovala, že: „reakční živly v zemi, aktivně podporované představiteli Západu, se nadále domnívají, že existují předpoklady k tomu, aby pravicové strany získaly v nadcházejících volbách na jaře 1948 většinu a komunisty z vlády vyprovodily“.[zdroj?]

Na tyto zprávy reagovalo sovětské vedení v čele se Stalinem a Berijou tak, že do Prahy v lednu 1948 tajně poslalo vlakem zvláštní brigádu KGB speciálního určení pod vedením dlouholetého vedoucího činitele KGB, generála Pavla Sudoplatova. Brigáda čítala 400 mužů v civilu. Skupina byla dopravena za účelem podpory komunistů a ochrany Klementa Gottwalda. Sudoplatov ještě před svým odjezdem v lednu 1948 do Prahy byl úkolován ministrem zahraničí SSSR Molotovem, že má připravit tajnou schůzku s prezidentem Benešem a navrhnout mu, aby důstojně opustil svůj post s tím, že předá moc Gottwaldovi. V opačném případě bylo sovětské vedení připraveno začít vypouštět očerňující zvěsti o prezidentu Benešovi.[6]

Průběh únorových událostí[editovat | editovat zdroj]

V únoru 1948, kdy nastala vládní krize kolem usnesení o Bezpečnosti z 13. února 1948, došlo k sérii událostí, které vedly k úplnému převzetí moci ve státě. Tyto události byly završeny 25. února, kdy prezident přijal demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu kandidáty navrženými komunisty.

V tehdejší vládě zasedalo 26 ministrů. 9 komunistických, 3 sociální demokraté, 12 tzv. „nekomunistických“ nebo „buržoazních“ – příslušníků dalších stran a 2 nestraníci. Už v roce 1947 bylo ve vládě mnoho sporů na hranici vládní krize, k nimž přispívala také rostoucí nejistota komunistů ohledně vítězství v příštích volbách, které měly být v květnu 1948, a převládnutí antikomunistického křídla v sociální demokracii. Od počátku roku 1948 napětí ještě dále vzrůstalo. Nejprve v diskusích o zákonu „O trvalé úpravě vlastnictví zemědělské půdy“ a také o zvýšení platů státních a veřejných zaměstnanců. Pro další vývoj událostí byly důležitým bodem sporu změny ve velitelství tehdejší policie – Sboru národní bezpečnosti (SNB), kdy komunisté v Praze nahradili nekomunistické vedení výhradně komunisty.[7] Ty byly reakcí komunistického ministra vnitra Václava Noska na požadavky nekomunistů, aby byly vyšetřeny politicky motivované případy (Krčmaňská aféra, Mostecká aféra). 13. února 1948 vláda proti vůli komunistů přijala usnesení, které mělo těmto změnám zabránit.

Pátek 13. února[editovat | editovat zdroj]

Ministr vnitra Gottwaldovy vlády, Václav Nosek

Ministr spravedlnosti Prokop DrtinaČeskoslovenské strany národně socialistické a ministr výživy Václav MajerČeskoslovenské sociální demokracie žádali na zasedání vlády vysvětlení, proč bylo v Praze odvoláno 8 obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti. Policie se tak v hlavním městě zcela ocitla v rukou komunistů. Proti hlasům ministrů za KSČ vláda přijala usnesení, v němž uložila ministrovi vnitra Václavu Noskovi (KSČ) zastavit tyto kádrové změny.

Neděle 15. února[editovat | editovat zdroj]

Z Moskvy byly letecky dopraveny posily tajné policie a přiděleny všem oblastním velitelstvím StB. Skupina špičkových agentů NKVD byla umístěna v Praze, z nich 23 bydlelo v hotelu Flora a 16 v hotelu Steiner. Další byli přiděleni k československé vojenské rozvědce.[zdroj?]

Úterý 17. února[editovat | editovat zdroj]

Začala vládní krize. Vláda měla projednávat zprávu ministra spravedlnosti o zneužívání Bezpečnosti komunisty, která souvisela s usnesením vlády z 13. února 1948, ale předseda vlády Gottwald to odmítl z důvodu nepřítomnosti ministra vnitra. Ministři za národně socialistickou stranu, lidovou stranu a demokratickou stranu (tři nekomunistické vládní strany) plánovali v případě, že usnesení vlády nebude splněno, podat demisi. Spoléhali na podporu sociálních demokratů a na značné pravomoci prezidenta. Ten mohl jmenovat úřednickou vládu a vypsat předčasné volby, případně demisi odmítnout.

Gottwald informoval Beneše o úmyslu nekomunistických stran ustavit úřednickou vládu, Beneš to odmítl a prohlásil, že v případné nové vládě budou představitelé všech stran. Ústřední výbor KSČ vyzval pracující lid k „ostražitosti a připravenosti zasáhnout proti reakci“ a vyhlásil pohotovost v Pražské Státní bezpečnosti, zpravodajských odborech a u několika pohraničních vojenských pluků.

Středa 18. února[editovat | editovat zdroj]

Na zasedání užší komise Národní fronty odmítl Klement Gottwald jako její předseda jednat o vnitřních poměrech této organizace a situaci ve vládě. Tři nekomunistické strany se rozhodly bojkotovat schůze vlády, dokud nebude provedeno usnesení vlády z 13. února. Sociálně demokratická strana byla pro smír a zachování Národní fronty. Prezident jednal s národními socialisty a podle jejich vyjádření podpořil vyžadování provedení vládního usnesení z 13. února. Dále byl údajně informován o plánované demisi, ale to později popřel.

Čtvrtek 19. února[editovat | editovat zdroj]

V nekomunistických vládních stranách probíhala mnohá jednání, z kterých vyplývala stále jednoznačnější rozhodnutí podat demisi svých ministrů. Komunisté se snažili přesvědčit sociální demokraty ke změně postoje k usnesení o bezpečnosti a ke společnému vytvoření většinové levicové vlády, ti to však odmítli. Nekomunističtí ministři hodlali znovu vyžadovat na vládě splnění sporného usnesení a v případě, že se tak nestane, ihned podat demisi. Zpráva o tomto rozhodnutí byla tajně doručena Gottwaldovi. Gottwald informoval prezidenta, že nekomunističtí ministři chtějí rozbít vládu. Beneš odmítl úřednickou vládu a slíbil, že v případné nové vládě bude předsedou opět Gottwald. Československá vládní krize začala budit pozornost v zahraničí. Americký velvyslanec Lawrence Steinhardt přerušil svůj léčebný pobyt a vrátil se do funkce. Do Prahy přiletěl také náměstek sovětského ministra zahraničí Valerian Zorin, údajným cílem návštěvy mělo být jednání o dodávkách obilí po katastrofálním suchu v roce 1947. Ve skutečnosti k ničemu takovému nedošlo.

Bývalý předseda sociální demokracie Bohumil Laušman uvedl ve svých vzpomínkách napsaných počátkem 50. let v emigraci, že Gottwaldova kancelář byla přímou linkou spojena se sovětským velvyslanectvím a Gottwald a Zorin byli v neustálém kontaktu. Zorin tedy měl možnost na základě Gottwaldových informací kontrolovat a případně revidovat všechny kroky vedení KSČ. S Benešem Zorin přímé kontakty neměl, je tedy zřejmé, že Gottwald a další komunističtí předáci v kritické chvíli vydírali prezidenta hrozbou sovětské intervence do Československa. Tu ovšem Sověti ve skutečnosti kategoricky odmítali, což Zorin sdělil Gottwaldovi hned při první schůzce po jeho příletu do Prahy. Prezident Beneš tak opět zažíval situaci podobnou mnichovské krizi v září 1938.[8]

Pátek 20. února[editovat | editovat zdroj]

Nekomunističtí ministři podávají demisi

Na plánovanou schůzi vlády se dostavili pouze komunisté a sociální demokraté. Místo přítomnosti ostatních ministrů dostal předseda vlády Gottwald od ministrů za Československou stranu národně socialistickou dva formální písemné dotazy na splnění vládního usnesení. Na první z nich rovněž písemně odpověděl, že o záležitosti se bude teprve jednat. Ministři tří nekomunistických vládních stran podali demisi a informovali o tom ministra zahraničí Jana Masaryka. Ten ji odmítl. Sociální demokraté trvali na tom, že nepodají demisi ani se nepřipojí ke komunistům. Prezident republiky tedy dostal zprávu jen o demisi ministrů tří stran. Gottwald jednal s prezidentem a navrhl mu přijetí demise a následné doplnění vlády podle komunistického návrhu. KSČ na svou podporu plánovala svolat velkou demonstraci na Staroměstském náměstí.

Sobota 21. února[editovat | editovat zdroj]

Proběhla komunistická demonstrace na Staroměstském náměstí. Komunisté vyzývali k vyřešení krize a k doplnění vlády Gottwaldovými kandidáty. Souběžně proběhlo několik o mnoho menších demonstrací ostatních stran, avšak jejich představitelé se snažili svoje členy spíše uklidnit. Prezident republiky byl vystaven nátlaku představitelů dělnického hnutí, kteří na něm písemně vyžadovali splnění Gottwaldových návrhů, a přijal také delegaci odborářů z demonstrace, kteří mu sdělili, že se musí podrobit vůli lidu. Komunisté začali vytvářet vlastní ozbrojené složky – Lidové milice. Budovali také Akční výbory Národní fronty, jejichž členové nebyli voleni, ale jmenováni. Jejich činnost směřující k „očistě veřejného života od nekomunistů“ byla později zlegalizována zvláštním zákonem.

Demonstranti na Staroměstském náměstí v sobotu 21. února

Bohumil Laušman ve svých vzpomínkách jako přímý účastník jednání s prezidentem dále uvádí, že Gottwald v úsilí o neprodlené přijetí demise národně socialistických, lidoveckých a slovenských demokratických ministrů použil již 21. února jako argument přítomnost Sovětské armády ve střední Evropě. Její jednotky tehdy byly jak ve východní německé zóně, tak i v Polsku, Maďarsku a Rakousku. Na otázku Beneše: „A když demisi nepřijmu?“ pohrozil Gottwald prezidentovi nejen vyhlášením generální stávky a vysláním oddílu Lidových milicí do ulic, ale i Sovětským svazem. Tyto Gottwaldovy výhrůžky byly předem koordinovány s prodlouženou rukou Stalina v Československu, náměstkem sovětského ministra zahraničí Valerianem Zorinem.[8] Beneš však netušil, že Zorin (a jeho prostřednictvím také sám Stalin) Gottwaldovu žádost o vojenskou intervenci Sovětského svazu v Československu několikrát kategoricky odmítl.

Neděle 22. února[editovat | editovat zdroj]

V Průmyslovém paláci v Praze se konal sjezd závodních rad a odborů, kde všechnu iniciativu převzali komunisté. Výsledná rezoluce vyslovila podporu Gottwaldovi, požadovala další znárodňování a schválila vyhlášení jednohodinové generální stávky na 24. února. Komunisté se stále snažili přimět sociální demokracii ke společnému vstupu do nové vlády. Prezident oznámil, že je připraven demisi ministrů přijmout. Na základě smyšlené zprávy o údajném nebezpečí ozbrojeného puče byli zatýkáni političtí odpůrci KSČ, vyzbrojovány Lidové milice a konaly se prohlídky ve stranických sekretariátech. Na příkaz ministra vnitra byly v Praze hlídány mosty, strategické budovy a rozhlas. Přijížděly i vojenské síly z pohraničních oblastí. Sovětské komunistické noviny Pravda uveřejnily text podporující československé komunisty v jejich úsilí.[9][10]

Pondělí 23. února[editovat | editovat zdroj]

Státní bezpečnost (tajná policie) začala zatýkat vybrané příslušníky stran, jejichž ministři podali demisi. Probíhaly akce směřující k omezení činnosti nekomunistických stran. Komunisté ze Sboru národní bezpečnosti vpadli do sekretariátu národně socialistické strany a hledali zde zbraně a dokumenty o „podvratné činnosti“. Na pokyn ÚV KSČ se začaly vytvářet jednotky Lidových milicí. Akční výbory vyzývaly nekomunistické ministry k odchodu z ministerstev. Sociální demokraté se odmítli vyjádřit ke své účasti ve vládě, ale podporovali znárodňování. Prováděny byly domovní prohlídky. Představitelé nekomunistických stran stále prohlašovali, že věří ve smírné vyřešení krize s pomocí prezidenta Beneše. Prezident se snažil přimět Gottwalda k udržení staré Národní fronty, ten však odmítl. Beneš trval na svém stanovisku a informoval ministry národně socialistické strany, že komunistickému nátlaku neustoupí a že nebude jmenovat vládu, v níž by nebyly zastoupeny všechny strany. Prezidenta podpořil průvod více než deseti tisíc[11][12][13] vysokoškoláků a jejich příznivců a příznivců národních socialistů, kteří se vydali na Pražský hrad.

Úterý 24. února[editovat | editovat zdroj]

Ve 12 hodin začala hodinová generální stávka, které se zúčastnilo 2,5 milionů pracujících. Měla pomoci prosadit sociální a ekonomické požadavky. Byli zatčeni další funkcionáři národně socialistické strany, která odmítla vytvoření akčního výboru, a přestaly vycházet stranické noviny „Svobodné slovo“. V lidové straně byl akční výbor vytvořen a převzal kontrolu nad deníkem „Lidová demokracie“. Lidové milice obsadily budovu sekretariátu sociální demokracie a následně Lidový dům. Pod tímto nátlakem se strana rozhodla k účasti v budoucí Gottwaldově vládě. Když byl potlačen odpor politických stran, soustředili komunisté svůj nátlak na prezidenta. V dělnickém hnutí organizovali podepisování rezolucí požadujících přijetí demise ministrů a vyhrožovali další generální stávkou.[14]

Středa 25. února[editovat | editovat zdroj]

Předseda vlády a KSČ, Klement Gottwald

Sociálně demokratičtí ministři Václav Majer a František Tymeš podali demisi.[15][16][17] Komunisté činili další kroky k nahrazení Národní fronty, ustaven byl Ústřední akční výbor Národní fronty. Účastnili se také sociální demokraté, významné osobnosti, odbory. Představitelé národních socialistů chtěli jednat s prezidentem, ale ten je nepřijal. Od komunistů dostal listinu s členy nové vlády a slíbil učinit rychlé rozhodnutí. Komunisté pokračovali v nátlaku a od rána připravovali velkou demonstraci na Václavském náměstí, která se měla v případě prezidentova odporu přesunout na Hradčany. V pohotovosti bylo 6 tisíc ozbrojených členů Lidových milicí a také „Svobodovy“ tanky kolem Prahy.[zdroj?] V 16:30 odpoledne prezident krátce jednal s Gottwaldem. Oznámil, že přijímá demisi ministrů a souhlasí s doplněním vlády podle Gottwaldova návrhu. Beneš tím porušil ústavu[18][19][20], která mu přikazovala vyhlásit nové volby. Gottwald uvědomil vedení KSČ a odjel oznámit událost davu na Václavském náměstí. Ve večerních hodinách proběhla přehlídka Lidových milicí a útvarů pohraniční stráže. Jediným viditelným odporem proti komunistickému postupu byla demonstrace – pochod asi pěti tisíc vysokoškoláků, učitelů a novinářů - "pochod za svobodu a demokracii".[2] Účastníci byli zbiti v Nerudově ulici příslušníky SNB. Přes odpor Lidových milicí se jim podařilo projít na Pražský hrad. Mnoho jich bylo pozatýkáno, uvězněno, mnozí pak museli opustit školy.[21] Prezident je nepřijal (přijal však jejich delegaci vedenou poslancem Josefem Lesákem, po vysvětlení si nechal otevřít hradní okno, kde znělo „Ať žije Beneš!“).

Projev Klementa Gottwalda[editovat | editovat zdroj]

Citace z projevu Klementa Gottwalda na Václavském náměstí 25. února 1948:[22]

Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována.
Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.

Následné události[editovat | editovat zdroj]

Následně byla 11. března 1948, jeden den po dosud nevysvětleném (poslední vyšetřování bylo uzavřeno s výsledkem, že se jedná o vraždu, pachatel neznámý) úmrtí ministra zahraničí Jana Masaryka, potvrzena nová komunistická vláda. V Národním shromáždění jí jednomyslně vyslovilo důvěru všech 230 přítomných poslanců[23] (z nichž tedy nejméně 74 muselo být ze tří nekomunistických stran, jejichž ministři podali demisi)[24]. Někteří poslanci, jako Milada Horáková[25], Fráňa Zemínová nebo Vojta Beneš[26], se už předtím na protest proti postupu KSČ vzdali poslaneckého mandátu, jiní rychle odešli do emigrace, někteří byli i zatčeni. 9. května byla přijata nová ústava vyhlašující lidově demokratickou republiku (přestože ji prezident Beneš odmítl podepsat a nepodepsal) a 30. května proběhly volby do Národního shromáždění s vynucenou účastí a s možností volit jen z jednotného seznamu kandidátů komunisty ovládané Národní fronty. 2. června ze zdravotních důvodů odstoupil prezident Beneš a 14. června byl jeho nástupcem zvolen předseda KSČ a dosavadní premiér Klement Gottwald. Vznikla nová vláda, jejíž předsedou byl Antonín Zápotocký.

Oslavný transparent k 35 letům Vítězného února 1948 v Klatovech

Přechod moci do rukou komunistů vedl k závislosti vnitřní i vnější politiky státu na rozhodnutích reprezentace Sovětského svazu, politickým soudním procesům, uvězňování, nuceným emigracím a jinému pronásledování oponentů. Vláda komunistické strany trvala do roku 1989. Politolog Michael Romancov přirovnal politické čistky v Československu po únoru 1948 k pronásledování politických odpůrců v Německu po převzetí moci nacisty ve 30. letech nebo k čistkám v Turecku po roce 2016.[27]

Pohledy na Únor 1948[editovat | editovat zdroj]

Existuje vícero názorů na Vítězný únor i na jednotlivé události února 1948.

Zneužití moci[editovat | editovat zdroj]

Mnozí komunisté jednali protizákonně, v rozporu s ústavou, za použití klamů, hrozby zásahu ozbrojených sil, manipulovali veřejným míněním k prosazení svých osobních zájmů. V souladu se zákonem bylo nalezeno jen východisko z vládní krize, prezident Beneš přijal demisi ministrů pod nátlakem.

Legální proces v mezích tehdejších zákonů[editovat | editovat zdroj]

Převzetí moci nebylo převratem, ale dílem obratného jednání komunistů v rámci platných zákonů, přičemž mocenské struktury státu zůstaly zachovány. Podpora armády, policie a dělníků byla výrazem jejich svobodné vůle. (Byl ale spuštěn proces, který znamenal začátek totalitního represivního režimu.)

V roce 1988 zněly titulky Rudého práva „s odhodláním, rozhodností a obětavostí do další budovatelské práce“, promluvil první muž strany Miloš Jakeš: „ÚV KSČ a vláda ČSSR učiní vše pro to, aby přestavba nezůstala v půli cesty a byla dovedena do úspěšného konce.“ Slavnostní ohňostroj v hlavním městě uzavřel oslavy.

Rudé právo, 1988, [2]

Jen formální akt[editovat | editovat zdroj]

Ve skutečnosti se nejednalo o státní převrat, ale jen o formální završení dlouhodobého procesu, řízeného z větší části ze Sovětského svazu, započatého během druhé světové války a pokračujícího v letech 19451947 v tzv. předtotalitní (pretotalitní) fázi. Vládní krize, k jejímuž vyvolání jako záminka sloužilo vládní usnesení o Bezpečnosti, jen všechno urychlila, přičemž k převzetí státu by později stejně došlo.

Komunistický přístup[editovat | editovat zdroj]

Vládnoucí komunistický režim do roku 1989 prezentoval únorové události jako vítězství socialistické revoluce, dělnické třídy a pracujícího lidu.[28] Za viníky vládní krize byly označeny nekomunistické strany, které měly v únoru vyvolat dlouho připravovaný kontrarevoluční puč.[29][30] Marxistická historiografie zmiňuje údajné plány buržoazních sil podporovaných z USA na převzetí moci i přípravu ozbrojených akcí, které měly chystat reakční síly v Sokolu a Svazu brannosti.[31] Dle bývalého režimu byla vládní krize vyřešena v rámci ústavních pravidel, čímž mělo dojít k porážce buržoazní kontrarevoluce.[32] Události označované jako Vítězný únor byly režimem každých deset let (1958, 1968, 1978, 1988) připomínány během rozsáhlých oslav.[2] K revolučnímu základu února 1948 se po roce 1989 přihlásila Komunistická strana Čech a Moravy.[33]

Pojmenování míst a objektů[editovat | editovat zdroj]

Rozdělovské věžáky, původní sídliště Vítězného února, v roce 2012

Od roku 1948 byla na počest únorových událostí tohoto roku pojmenována či přejmenována řada věřejných míst a objektů v Československu, přičemž se používal zejména oslavný oficiální název Vítězný únor prosazovaný marxistickou historiografií. Většina obcí se však po roce 1989 vrátila k původním názvům.

V roce 1953 byly strojírny v Hradci Králové-Kuklenách v rámci odštěpení od plzeňské Škody, která byla téhož roku přejmenována na Závody Vladimíra Iljiče Lenina (ZVIL), přejmenovány na Závody Vítězného února. Název ZVU firma využívá i po sametové revoluci a přechodu státního podniku na akciovou společnost v roce 1992.

V Moravské Ostravě bylo jako náměstí Vítězného února v roce 1952 přejmenováno náměstí Dr. E. Beneše. Dnešní název byl náměstí navrácen 23. ledna 1990. Téhož dne byl změnen i název ulice Vítězného února v Porubě, která byla přejmenována na ulici 17. listopadu.[34] V Kladně bylo v části Rozdělov u dnešní ulice Vítězné vystavěno sídliště Vítězného února skládající se z Rozdělovských věžáků, zvaných též Kladenské věžáky, které byly postaveny v letech 19531958. V Havlíčkově Brodě neslo název sídliště Vítězného února dnešní sídliště Pražská[35] a v Praze byl dle Vítězného února pojmenován jeden směr Severojižní magistrály v místech dnešních ulic Wilsonova, Mezibranská a Sokolská. V Opavě byla jako třída Vítězného února označována dnešní Masarykova třída, původně Panská ulice.[36] V Brně nesla název třída Vítězného února dnešní ulice Jedovnická v Líšni[37] a Zelný trh v centru Brna byl od 26. února 1952 do února 1990 znám jako náměstí 25. února.[38] V Havířově neslo název náměstí Vítězného února dnešní náměstí Republiky, v Bohumíně bylo jako náměstí Vítězného února známo náměstí T. G. Masaryka a v Českém Těšíně nesla název ulice 25. února dnešní Akátová.[39] Pojmenování třída Vítězného února nesla i pelhřimovská třída Legií.[40] Ulice Vítězného února byla rovněž součástí města Most, avšak byla zničena v rámci bourání starého města. Pojmenování Vítězného února byl i původně navrhovaný název pro stanici metra Nové Butovice v Praze. Nakonec však stanice dostala název Dukelská.[41] V letech 1962 až 1990 neslo název Divadlo Vítězného února i královéhradecké Klicperovo divadlo.[42]

Řády[editovat | editovat zdroj]

Po únorových událostech byl pojmenován také Řád 25. února, od roku 1973 udělovaný pod názvem Řád Vítězného února. Tímto vysokým státním vyznamenáním byli odměněni občané, skupiny osob či symboly zaslouživší se o dovršení vítězství komunismu v únoru 1948. Řád Vítězného února obdržely v 70. letech především čelné politické osobnosti normalizačního režimu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Internetová jazyková příručka [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky [cit. 2018-03-01]. Dostupné online. 
  2. a b c d e Jak jsme slavili „vítězství pracujícího lidu“ [online]. ČT, 2011-02-25 [cit. 2019-06-22]. Dostupné online. 
  3. Křen, Jan. Dvě století střední Evropy Praha: 2005. [dále jen Křen (2005)]. Str. 571.
  4. KALINOVÁ, Lenka. Východiska, očekávání a realita poválečné doby : k dějinám české společnosti v letech 1945-1948. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2004. 119 s. ISBN 80-7285-043-1. S. 13. (česky) 
  5. VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7106-941-6. S. 51. 
  6. Epocha Speciál, léto-podzim 2007, vydáno 6.6.2007, s.94
  7. http://totalita.cz/kalendar/kalend_1948_02.php
  8. a b Epocha Speciál, léto-podzim 2007, vydáno 6.6.2007, s. 95
  9. HAMPL, Alexander. Sjezdu závodních rad v Průmyslovém paláci. 22. února 1948. [online]. Praha: ČTK fotobanka, 1948. Dostupné online. 
  10. Únor 1948 v Praze - Muzeum Prahy. muzeumprahy.cz [online]. [cit. 2019-07-21]. Dostupné online. 
  11. VLČEK, Tomáš; RŮŽIČKA, Daniel. O pochodech na Hrad [online]. [cit. 2018-04-01]. (Vzpomínky tehdejšího poslance Josefa Lesáka na průběh Února 1948). Díl 6.. 
  12. MOTÝL, Ivan. ÚNOR 1948: Studenti pochodují, Gottwald odmítá loutky [online]. 2008-02-23 [cit. 2018-04-01]. Dostupné online. 
  13. Únor 1948 v Praze [online]. [cit. 2018-04-01]. Dostupné online. 
  14. Generální stávka 24.února 1948 [online]. Praha: ČTK fotobanka, 1948. Dostupné online. 
  15. http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/historie/unor-1948/unor-1948-rude-pravo-udelalo-preklep-v-datu-prevratu_45796.html
  16. https://books.google.cz/books?id=bx4nCwAAQBAJ&pg=PT91&lpg=PT91&dq=Václav+Majer++František+Tymeš&source=bl&ots=PqsaoWHFFD&sig=cR0vWo3LNcN8wLOYAXlBl1su9Do&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwiK-8_rp-TKAhUJFywKHaVFAQwQ6AEIVzAK#v=onepage&q=Václav%20Majer%20%20František%20Tymeš&f=false
  17. ČAPKA, František - LUNEROVÁ, Jitka. 1948: Vítězný únor. Brno: CPress, 2012, s. 116.
  18. http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0901/005-010.pdf na str. 7
  19. KALVODA, Josef. Role Československa v sovětské strategii. Kladno: Nakladatelství Dílo, 1999. 426 s. ISBN 80-902530-1-6. S. 389. 
  20. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Spisovatel-kritizuje-porad-CT-a-rekl-jak-to-bylo-doopravdy-s-Gottwaldem-a-unorem-1948-296465
  21. PACNER, Karel. Vláda KSČ: vězení, perzekuce, znárodnění. I kvůli únoru 48 vzniklo NATO [online]. 2018-02-28 [cit. 2018-04-01]. (Vítězný únor: seriál Karla Pacnera). Díl V.. 
  22. Projev K. Gottwalda, totalita.cz
  23. Stenoprotokol 95. schůze ÚNS RČS [online]. [cit. 2018-03-31]. (Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna). Část 7/7. Dostupné online. 
  24. KREJČIŘÍK, Milan. Výsledky voleb do ÚNS RČS v roce 1946 [online]. [cit. 2018-03-31]. Dostupné online. 
  25. Stenoprotokol 96. schůze ÚNS RČS [online]. [cit. 2018-03-31]. (Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna). Část 10/10. Dostupné online. 
  26. Stenoprotokol 95. schůze ÚNS RČS [online]. [cit. 2018-03-31]. (Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna). Část 1/7. Dostupné online. 
  27. Michael Romancov: Turci se Evropské unii vzdalují bleskovou rychlostí. Peníze.cz [online]. 27. srpna 2016. Dostupné online. 
  28. Dějiny KSČ Praha: 1961. [dále jen Dějiny KSČ (1961)]. Str. 534–535.
  29. Dějiny KSČ (1961), s. 527–528.
  30. Politické dějiny světa v datech Praha: 1980. Str. 989.
  31. Dějiny KSČ (1961), s. 528.
  32. Dějiny KSČ (1961), s. 532.
  33. KSČM se hlásí k únoru 1948. Oceňuje práci budovatelů, lituje deformací. lidovky.cz [online]. 2016-02-25 [cit. 2020-01-18]. Dostupné online. (česky) 
  34. MALCHÁREK, Jakub. Řadu ulic v Ostravě čekala po listopadu 1989 změna názvu [online]. Moravskoslezský deník, 2014-12-20 [cit. 2020-01-17]. Dostupné online. (česky) 
  35. SVATOŠ, Jiří. Brod za totality: vzpomenete si, kde byla Leninova či Revoluční ulice? [online]. http://www.regionvysocina.cz/, 2015-08-02 [cit. 2020-01-17]. Dostupné online. (česky) 
  36. Opavské ulice a veřejná prostranství měnily názvy i vzhled [online]. www.e15.cz/ [cit. 2020-01-17]. Dostupné online. (česky) 
  37. třída Vítězného února + Samoty, Internetová encyklopedie dějin Brna
  38. Náměstí 25. února [online]. www.encyklopedie.brna.cz: 2012-03-22 [cit. 2020-01-17]. Dostupné online. 
  39. 15.11.2016 - Z náměstí Vítězného února bylo najednou náměstí Republiky [online]. https://www.mesto-bohumin.cz/ [cit. 2020-01-17]. Dostupné online. (česky) 
  40. Třída Vítězného února [online]. pelhrimov.mnoho.info [cit. 2020-01-17]. Dostupné online. (česky) 
  41. Nové Butovice [online]. Metroweb.cz [cit. 2020-01-17]. Dostupné online. (česky) 
  42. VODOCHODSKÁ, Tereza. Divadlo Vítězného února v období tzv. normalizace 1968 – 1989. Brno, 2016 [cit. 2020-01-17]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Libor Vodička. s. 10. Dostupné online. (česky)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BOUČEK, Miroslav; KLIMEŠ, Miloslav. Dramatické dny Února 1948. Praha: Svoboda, 1973. 367 s. 
  • ČAPKA, František; LUNEROVÁ, Jitka. 1948: Vítězný únor: Cesta k převratu. Brno: CPress, 2012. 152 s. ISBN 978-80-264-0089-9. 
  • DEJMEK, Jindřich. Edvard Beneš : politická biografie českého demokrata, Část druhá: Prezident republiky a vůdce národního odboje (1935-1948). Praha: Karolinum, 2008. 790 s. ISBN 978-80-246-1473-1. Kapitola Kniha sedmá: Budovatel socializující demokracie a jeho finální prohra (březen 1945 až červen 1948), s. 511–700. (česky) 
  • DRTINA, Prokop. Československo můj osud : kniha života českého demokrata 20. století. Svazek druhý. Kniha 2., Rok 1948 - Únor 1948. Praha: Melantrich, 1992. ISBN 80-7023-114-9. 
  • HANZLÍK, František. Únor 1948 : výsledek nerovného zápasu. Praha: Prewon, 1997. 255 s. ISBN 80-238-1816-3. 
  • KAPLAN, Karel. Pravda o Československu 1945-1948. Praha: Panorama, 1990. 245 s. ISBN 80-7038-193-0. 
  • KAPLAN, Karel. Poslední rok prezidenta : Edvard Beneš v roce 1948. Brno: Doplněk, 1993. 174 s. ISBN 80-85270-18-8. 
  • KAPLAN, Karel. Pět kapitol o únoru. Brno: Doplněk, 1997. 556 s. ISBN 80-85765-73-X. 
  • KAPLAN, Karel. Únor 1948 : komentované dokumenty. Praha: Epocha, 2018. 463 s. ISBN 978-80-7557-116-8. 
  • LUKEŠ, Igor. On the edge of the Cold War : American diplomats and spies in postwar Prague. Oxford: Oxford University Press, 2012. 279 s. ISBN 978-0-19-516679-8. (anglicky) 
  • RIPKA, Hubert. Únorová tragédie : Svědectví přímého účastníka. Brno: Atlantis, 1995. 304 s. ISBN 80-7108-098-5. 
  • VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7106-941-6. 
  • WÓJTOWICZ, Norbert, Nástup komunistickej diktatúry v Československu z pohľadu Poľska, [w:] Február 1948 a Slovensko (Zborník z vedeckej konferencie, Bratislava 14. – 15. február 2008), red. Ondrej Podolec, Bratislava Ústav pamäti národa 2008, s. 63-83.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]