Únor 1948

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dějiny Česka
Coat of arms of the Czech Republic.svg
Prehistorie
Slovanské osídlení a politické útvary do 9. století
Český stát ve středověku
Vláda Habsburků
Československo
Česko po roce 1992

Komunisté oslavují jmenování Gottwalda premiérem

Únor 1948 (oficiálně Únorový puč, resp. Vítězný únor, což byl výraz používaný v komunistické historiografii) je pojmenování komunistického puče v Československu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem v roce 1948. Dnes je vnímán jako přechod od vnějškové demokracie k totalitě, připojení k sovětskému mocenskému bloku, počátek útlaku obyvatelstva, příčina ekonomického úpadku a obrovské emigrační vlny obyvatelstva. V době totality byl 25. únor slaven jako významný den, „Vítězství československého pracujícího lidu (1948) – významný den Československé socialistické republiky“, a v omezenější míře je členy Komunistické strany Čech a Moravy každoročně slaven i v současné době.

Historie a následky[editovat | editovat zdroj]

Pro-komunistická agitace, fotografie z roku 1947

Komunisté se dlouhodobě, už během druhé světové války, připravovali na převzetí moci v zemi. Úzce spolupracovali se stalinistickým Sovětským svazem, snažili se narušovat činnost ostatních stran, po roce 1945 sdružených v tzv. Národní frontě. V prvních poválečných volbách získali v Česku 40,17 % (v Čechách 43,25 % a na Moravě 34,46 %) a na Slovensku 30,48 % hlasů (ovšem vítězem byla Demokratická strana se 62% hlasů)[1] a postupně se jim podařilo ovládnout policii (Bezpečnost), armádu i dělnické organizace. 2. července 1946 se tehdejší předseda Komunistické strany Československa (KSČ) a pozdější prezident Klement Gottwald stal předsedou vlády. Využívali roztříštěnosti tehdejších demokratických politických stran, faktické neexistence opozice, poválečného radikalismu a „mnichovského zklamání“ i nerozhodnosti nemocného prezidenta Edvarda Beneše.

Volební plakáty KSČ, s volebním číslem "1"

Již v červnu 1947 obdržela tzv. „vedoucí sedmička“ v Moskvě ve složení Stalin, Vjačeslav Molotov, Andrej Ždanov, Lavrentij Berija, Anastáz Mikojan, Georgij Malenkov a Nikolaj Vozněsenskij obsáhlou informaci, podle níž situaci v Československu „charakterizuje zostření boje mezi politickými stranami a začíná aktivizace reakčních živlů podporovaných Anglosasy. Jejich vystupování má jasně vyhraněný antikomunistický charakter“.[zdroj?] Informace dále uvádí, že komunisté nedokázali v podstatné míře ovládnout státní aparát, což dokumentovala zejména skutečnost, že ze 165 vedoucích odborů různých ministerstev v Československu je pouze 42 členů KSČ.[zdroj?]

V srpnu 1947 dostal Stalin a ostatní z vedoucí sedmičky zprávu, že „národní socialisté, slovenští demokraté a jiné reakční živly zahájili aktivní činnost zaměřenou na vytlačení komunistů z Československé armády“.[zdroj?] I ministr obrany, generál Ludvík Svoboda, kterého Sověti považovali za svého člověka, byl podle této informace z Prahy „pod vlivem pravičáckých živlů a prosazuje jejich politiku v armádě“.[zdroj?]

Na podzim 1947 sdělilo sovětské velvyslanectví v Praze do Moskvy „...Pravicové strany drží komunisty v neustálém strachu z izolace... Komunisté zase, v obavách, že zůstanou izolováni, mnohdy ustupují pravicovým stranám víc, než je zdrávo“.[zdroj?] To jasně ukazuje, že sovětské vedení odmítalo brát v úvahu podmínky parlamentní demokracie, v nichž KSČ působila, a dohody, které měla při existenci koaliční vlády dodržovat.

I přes prohlášení Klementa Gottwalda na VIII. sjezdu KSČ o tom, že „na Sovětský svaz a soudruha Stalina se můžeme ve všem a všude spolehnout[zdroj?], to však Kremlu zdaleka nestačilo, neboť sovětské velvyslanectví sledovalo další vývoj v Československu spíše pesimisticky. Politická zpráva za rok 1947 dokonce mimo jiné, sdělovala že: „reakční živly v zemi, aktivně podporované představiteli Západu, se nadále domnívají, že existují předpoklady k tomu, aby pravicové strany získaly v nadcházejících volbách na jaře 1948 většinu a komunisty z vlády vyprovodily“.[zdroj?]

Na tyto zprávy reagovalo sovětské vedení v čele se Stalinem a Berijou tak, že do Prahy v lednu 1948 tajně poslalo vlakem zvláštní brigádu KGB speciálního určení pod vedením dlouholetého vedoucího činitele KGB, generála Pavla Sudoplatova. Brigáda čítala 400 mužů v civilu. Skupina byla dopravena za účelem podpory komunistů a ochrany Klementa Gottwalda. Sudoplatov ještě před svým odjezdem v lednu 1948 do Prahy byl úkolován ministrem zahraničí SSSR Molotovem, že má připravit tajnou schůzku s prezidentem Benešem a navrhnout mu, aby důstojně opustil svůj post s tím, že předá moc Gottwaldovi. V opačném případě bylo sovětské vedení připraveno začít vypouštět očerňující zvěsti o prezidentu Benešovi.[2]

V únoru 1948, kdy nastala vládní krize kolem usnesení o Bezpečnosti z 13. února 1948, došlo k sérii událostí, které vedly k úplnému převzetí moci ve státě. Tyto události byly završeny 25. února, kdy prezident přijal demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu kandidáty navrženými komunisty.

Následně byla 11. března 1948, jeden den po dosud nevysvětleném (poslední vyšetřování bylo uzavřeno s výsledkem, že se jedná o vraždu, pachatel neznámý) úmrtí ministra zahraničí Jana Masaryka, potvrzena nová komunistická vláda. V Národním shromáždění jí jednomyslně vyslovilo důvěru všech 230 přítomných poslanců. Někteří poslanci, jako Milada Horáková, Fráňa Zemínová nebo Vojta Beneš, se už předtím na protest proti postupu KSČ vzdali poslaneckého mandátu, jiní rychle odešli do emigrace, někteří byli i zatčeni. 9. května byla přijata nová ústava vyhlašující lidově demokratickou republiku (přestože ji prezident Beneš odmítl podepsat a nepodepsal) a 30. května proběhly volby do Národního shromáždění s vynucenou účastí a s možností volit jen z jednotného seznamu kandidátů komunisty ovládané Národní fronty. 2. června ze zdravotních důvodů odstoupil prezident Beneš a 14. června byl jeho nástupcem zvolen předseda KSČ a dosavadní premiér Klement Gottwald. Vznikla nová vláda, jejíž předsedou byl Antonín Zápotocký.

Přechod moci do rukou komunistů vedl k závislosti vnitřní i vnější politiky státu na rozhodnutích reprezentace Sovětského svazu, politickým soudním procesům, uvězňování, nuceným emigracím a jinému pronásledování oponentů. Vláda komunistické strany trvala do roku 1989.

Časový sled událostí[editovat | editovat zdroj]

V tehdejší vládě zasedalo 26 ministrů. 9 komunistických, 3 sociální demokraté, 12 tzv. „nekomunistických“ nebo „buržoazních“ – příslušníků dalších stran a 2 nestraníci. Už v roce 1947 bylo ve vládě mnoho sporů na hranici vládní krize, k nimž přispívala také rostoucí nejistota komunistů ohledně vítězství v příštích volbách, které měly být v květnu 1948, a převládnutí antikomunistického křídla v sociální demokracii. Od počátku roku 1948 napětí ještě dále vzrůstalo. Nejprve v diskusích o zákonu „O trvalé úpravě vlastnictví zemědělské půdy“ a také o zvýšení platů státních a veřejných zaměstnanců. Pro další vývoj událostí byly důležitým bodem sporu změny ve velitelství tehdejší policie – Sboru národní bezpečnosti (SNB), kdy komunisté v Praze nahradili nekomunistické vedení výhradně komunisty.[3] Ty byly reakcí komunistického ministra vnitra Václava Noska na požadavky nekomunistů, aby byly vyšetřeny politicky motivované případy (Krčmaňská aféra, Mostecká aféra). 13. února 1948 vláda proti vůli komunistů přijala usnesení, které mělo těmto změnám zabránit.

Pátek 13. února[editovat | editovat zdroj]

Ministr spravedlnosti Prokop Drtina z Československé strany národně socialistické a ministr výživy Václav Majer z Československé sociální demokracie žádali na zasedání vlády vysvětlení, proč bylo v Praze odvoláno 8 obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti. Policie se tak v hlavním městě zcela ocitla v rukou komunistů. Proti hlasům ministrů za KSČ vláda přijala usnesení, v němž uložila ministrovi vnitra Václavu Noskovi (KSČ) zastavit tyto kádrové změny.

Neděle 15. února[editovat | editovat zdroj]

Z Moskvy byly letecky dopraveny posily tajné policie a přiděleny všem oblastním velitelstvím StB. Skupina špičkových agentů NKVD byla umístěna v Praze, z nich 23 bydlelo v hotelu Flora a 16 v hotelu Steiner. Další byli přiděleni k československé vojenské rozvědce.

Úterý 17. února[editovat | editovat zdroj]

Začala vládní krize. Vláda měla projednávat zprávu ministra spravedlnosti o zneužívání Bezpečnosti komunisty, která souvisela s usnesením vlády z 13. února 1948, ale předseda vlády Gottwald to odmítl z důvodu nepřítomnosti ministra vnitra. Ministři za národně socialistickou stranu, lidovou stranu a demokratickou stranu (tři nekomunistické vládní strany) plánovali v případě, že usnesení vlády nebude splněno, podat demisi. Spoléhali na podporu sociálních demokratů a na značné pravomoci prezidenta. Ten mohl jmenovat úřednickou vládu a vypsat předčasné volby, případně demisi odmítnout.

Gottwald informoval Beneše o úmyslu nekomunistických stran ustavit úřednickou vládu, Beneš to odmítl a prohlásil, že v případné nové vládě budou představitelé všech stran. Ústřední výbor KSČ vyzval pracující lid k „ostražitosti a připravenosti zasáhnout proti reakci“ a vyhlásil pohotovost v Pražské Státní bezpečnosti, zpravodajských odborech a u několika pohraničních vojenských pluků.

Středa 18. února[editovat | editovat zdroj]

Na zasedání užší komise Národní fronty odmítl Klement Gottwald jako její předseda jednat o vnitřních poměrech této organizace a situaci ve vládě. Tři nekomunistické strany se rozhodly bojkotovat schůze vlády, dokud nebude provedeno usnesení vlády z 13. února. Sociálně demokratická strana byla pro smír a zachování Národní fronty. Prezident jednal s národními socialisty a podle jejich vyjádření podpořil vyžadování provedení vládního usnesení z 13. února. Dále byl údajně informován o plánované demisi, ale to později popřel.

Čtvrtek 19. února[editovat | editovat zdroj]

Nekomunističtí ministři podávají demisi

V nekomunistických vládních stranách probíhala mnohá jednání, z kterých vyplývala stále jednoznačnější rozhodnutí podat demisi svých ministrů. Komunisté se snažili přesvědčit sociální demokraty ke změně postoje k usnesení o bezpečnosti a ke společnému vytvoření většinové levicové vlády, ti to však odmítli. Nekomunističtí ministři hodlali znovu vyžadovat na vládě splnění sporného usnesení a v případě, že se tak nestane, ihned podat demisi. Zpráva o tomto rozhodnutí byla tajně doručena Gottwaldovi. Gottwald informoval prezidenta, že nekomunističtí ministři chtějí rozbít vládu. Beneš odmítl úřednickou vládu a slíbil, že v případné nové vládě bude předsedou opět Gottwald. Československá vládní krize začala budit pozornost v zahraničí. Americký velvyslanec Lawrence Steinhardt přerušil svůj léčebný pobyt a vrátil se do funkce. Do Prahy přiletěl také náměstek sovětského ministra zahraničí Valerian Zorin, údajným cílem návštěvy mělo být jednání o dodávkách obilí po katastrofálním suchu v roce 1947. Ve skutečnosti k ničemu takovému nedošlo. Hned po příletu nechal Zorin prostřednictvím svých lidí v prezidentské kanceláři vzkázat Benešovi, že Sověti se v úsilí o soustředění moci v rukou komunistů nezastaví před ničím, včetně ozbrojeného zásahu.

Bývalý předseda sociální demokracie Bohumil Laušman uvedl ve svých vzpomínkách napsaných počátkem 50. let v emigraci, že Gottwaldova kancelář byla přímou linkou spojena se sovětským velvyslanectvím a Gottwald a Zorin byli v neustálém kontaktu. Zorin tedy měl možnost na základě Gottwaldových informací kontrolovat a případně revidovat všechny kroky vedení KSČ. S Benešem Zorin přímé kontakty neměl, je tedy zřejmé, že Gottwald a další komunističtí předáci v kritické chvíli vydírali prezidenta hrozbou sovětské intervence do Československa. Prezident Beneš tak opět zažíval situaci podobnou mnichovské krizi v září 1938.[4]

Pátek 20. února[editovat | editovat zdroj]

Na plánovanou schůzi vlády se dostavili pouze komunisté a sociální demokraté. Místo přítomnosti ostatních ministrů dostal předseda vlády Gottwald od ministrů za Československou stranu národně socialistickou dva formální písemné dotazy na splnění vládního usnesení. Na první z nich rovněž písemně odpověděl, že o záležitosti se bude teprve jednat. Ministři tří nekomunistických vládních stran podali demisi a informovali o tom ministra zahraničí Jana Masaryka. Ten ji odmítl. Sociální demokraté trvali na tom, že nepodají demisi ani se nepřipojí ke komunistům. Prezident republiky tedy dostal zprávu jen o demisi ministrů tří stran. Gottwald jednal s prezidentem a navrhl mu přijetí demise a následné doplnění vlády podle komunistického návrhu. KSČ na svou podporu plánovala svolat velkou demonstraci na Staroměstském náměstí.

Ze SSSR přijelo do Rakouska dalších 18 tisíc sovětských vojáků a zaujalo postavení kolem československých hranic.

Sobota 21. února[editovat | editovat zdroj]

Proběhla komunistická demonstrace na Staroměstském náměstí. Komunisté vyzývali k vyřešení krize a k doplnění vlády Gottwaldovými kandidáty. Souběžně proběhlo několik o mnoho menších demonstrací ostatních stran, avšak jejich představitelé se snažili svoje členy spíše uklidnit. Prezident republiky byl vystaven nátlaku představitelů dělnického hnutí, kteří na něm písemně vyžadovali splnění Gottwaldových návrhů, a přijal také delegaci odborářů z demonstrace, kteří mu sdělili, že se musí podrobit vůli lidu. Komunisté začali vytvářet vlastní ozbrojené složky – Lidové milice. Budovali také Akční výbory Národní fronty, jejichž členové nebyli voleni, ale jmenováni. Jejich činnost směřující k „očistě veřejného života od nekomunistů“ byla později zlegalizována zvláštním zákonem.

Bohumil Laušman ve svých vzpomínkách jako přímý účastník jednání s prezidentem dále uvádí, že Gottwald v úsilí o neprodlené přijetí demise národně socialistických, lidoveckých a slovenských demokratických ministrů použil již 21. února jako argument přítomnost Sovětské armády ve střední Evropě. Její jednotky tehdy byly jak ve východní německé zóně, tak i v Polsku, Maďarsku a Rakousku. Na otázku Beneše: „A když demisi nepřijmu?“ pohrozil Gottwald prezidentovi nejen vyhlášením generální stávky a vysláním oddílu Lidových milicí do ulic, ale i Sovětským svazem. Tyto Gottwaldovy výhrůžky byly předem koordinovány s prodlouženou rukou Stalina v Československu, náměstkem sovětského ministra zahraničí Valerianem Zorinem.[4]

Neděle 22. února[editovat | editovat zdroj]

V Průmyslovém paláci v Praze se konal sjezd závodních rad a odborů, kde všechnu iniciativu převzali komunisté. Výsledná rezoluce vyslovila podporu Gottwaldovi, požadovala další znárodňování a schválila vyhlášení jednohodinové generální stávky na 24. února. Komunisté se stále snažili přimět sociální demokracii ke společnému vstupu do nové vlády. Prezident oznámil, že je připraven demisi ministrů přijmout. Na základě smyšlené zprávy o údajném nebezpečí ozbrojeného puče byli zatýkáni političtí odpůrci KSČ, vyzbrojovány Lidové milice a konaly se prohlídky ve stranických sekretariátech. Na příkaz ministra vnitra byly v Praze hlídány mosty, strategické budovy a rozhlas. Přijížděly i vojenské síly z pohraničních oblastí. Sovětské komunistické noviny Pravda uveřejnily text podporující československé komunisty v jejich úsilí.

Pondělí 23. února[editovat | editovat zdroj]

Státní bezpečnost (tajná policie) začala zatýkat vybrané příslušníky stran, jejichž ministři podali demisi. Probíhaly akce směřující k omezení činnosti nekomunistických stran. Komunisté ze Sboru národní bezpečnosti vpadli do sekretariátu národně socialistické strany a hledali zde zbraně a dokumenty o „podvratné činnosti“. Na pokyn ÚV KSČ se začaly vytvářet jednotky Lidových milicí. Akční výbory vyzývaly nekomunistické ministry k odchodu z ministerstev. Sociální demokraté se odmítli vyjádřit ke své účasti ve vládě, ale podporovali znárodňování. Prováděny byly domovní prohlídky. Představitelé nekomunistických stran stále prohlašovali, že věří ve smírné vyřešení krize s pomocí prezidenta Beneše. Prezident se snažil přimět Gottwalda k udržení staré Národní fronty, ten však odmítl. Beneš trval na svém stanovisku a informoval ministry národně socialistické strany, že komunistickému nátlaku neustoupí a že nebude jmenovat vládu, v níž by nebyly zastoupeny všechny strany. Prezidenta podpořil průvod více než deseti tisíc vysokoškoláků a jejich příznivců a příznivců národních socialistů, kteří se vydali na Pražský hrad.

Úterý 24. února[editovat | editovat zdroj]

Ve 12 hodin začala hodinová generální stávka, které se zúčastnilo 2,5 milionů pracujících. Měla pomoci prosadit sociální a ekonomické požadavky. Byli zatčeni další funkcionáři národně socialistické strany, která odmítla vytvoření akčního výboru, a přestaly vycházet stranické noviny „Svobodné slovo“. V lidové straně byl akční výbor vytvořen a převzal kontrolu nad deníkem „Lidová demokracie“. Lidové milice obsadily budovu sekretariátu sociální demokracie a následně Lidový dům. Pod tímto nátlakem se strana rozhodla k účasti v budoucí Gottwaldově vládě. Když byl potlačen odpor politických stran, soustředili komunisté svůj nátlak na prezidenta. V dělnickém hnutí organizovali podepisování rezolucí požadujících přijetí demise ministrů a vyhrožovali další generální stávkou.

Středa 25. února[editovat | editovat zdroj]

Sociálně demokratičtí ministři Václav Majer a František Tymeš podali demisi.[5][6][7] Komunisté činili další kroky k nahrazení Národní fronty, ustaven byl Ústřední akční výbor Národní fronty. Účastnili se také sociální demokraté, významné osobnosti, odbory. Představitelé národních socialistů chtěli jednat s prezidentem, ale ten je nepřijal. Od komunistů dostal listinu s členy nové vlády a slíbil učinit rychlé rozhodnutí. Komunisté pokračovali v nátlaku a od rána připravovali velkou demonstraci na Václavském náměstí, která se měla v případě prezidentova odporu přesunout na Hradčany. V pohotovosti bylo 6 tisíc ozbrojených členů Lidových milicí a také „Svobodovy“ tanky kolem Prahy. V 16:30 odpoledne prezident krátce jednal s Gottwaldem. Oznámil, že přijímá demisi ministrů a souhlasí s doplněním vlády podle Gottwaldova návrhu. Beneš tím porušil ústavu[8][9][10], která mu přikazovala vyhlásit nové volby. Gottwald uvědomil vedení KSČ a odjel oznámit událost davu na Václavském náměstí. Ve večerních hodinách proběhla přehlídka Lidových milicí a útvarů pohraniční stráže. Jediným viditelným odporem proti komunistickému postupu byla demonstrace – pochod asi pěti tisíc vysokoškoláků, učitelů a novinářů, kteří byli zbiti v Nerudově ulici příslušníky SNB. Přes odpor Lidových milicí se jim podařilo projít na Pražský hrad. Mnoho jich bylo pozatýkáno, uvězněno, mnozí pak museli opustit školy. Prezident je nepřijal (přijal však jejich delegaci vedenou poslancem Josefem Lesákem, po vysvětlení si nechal otevřít hradní okno, kde znělo „Ať žije Beneš!“).

Projev Klementa Gottwalda[editovat | editovat zdroj]

Citace z projevu Klementa Gottwalda na Václavském náměstí 25. února 1948:

Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována.
Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.

Různé názory[editovat | editovat zdroj]

Existuje více různých názorů na Vítězný únor i na jednotlivé události února 1948. Některé z nich:

  • Zneužití moci: Mnozí komunisté jednali protizákonně, v rozporu s ústavou, za použití klamů, hrozby zásahu ozbrojených sil, manipulovali veřejným míněním k prosazení svých osobních zájmů. V souladu se zákonem bylo nalezeno jen východisko z vládní krize, prezident Beneš přijal demisi ministrů pod nátlakem.
  • Legální proces v mezích tehdejších zákonů: Převzetí moci nebylo převratem, ale dílem obratného jednání komunistů v rámci platných zákonů, přičemž mocenské struktury státu zůstaly zachovány. Podpora armády, policie a dělníků byla výrazem jejich svobodné vůle.
  • Jen formální akt: Ve skutečnosti se nejednalo o státní převrat, ale jen o formální završení dlouhodobého procesu, řízeného z větší části ze Sovětského svazu, započatého během druhé světové války a pokračujícího v letech 19451947 v tzv. předtotalitní (pretotalitní) fázi. Vládní krize, k jejímuž vyvolání jako záminka sloužilo vládní usnesení o Bezpečnosti, jen všechno urychlila, přičemž k převzetí státu by později stejně došlo.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7106-941-6. S. 51.  
  2. Epocha Speciál, léto-podzim 2007, vydáno 6.6.2007, s.94
  3. http://totalita.cz/kalendar/kalend_1948_02.php
  4. a b Epocha Speciál, léto-podzim 2007, vydáno 6.6.2007, s. 95
  5. http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/historie/unor-1948/unor-1948-rude-pravo-udelalo-preklep-v-datu-prevratu_45796.html
  6. https://books.google.cz/books?id=bx4nCwAAQBAJ&pg=PT91&lpg=PT91&dq=Václav+Majer++František+Tymeš&source=bl&ots=PqsaoWHFFD&sig=cR0vWo3LNcN8wLOYAXlBl1su9Do&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwiK-8_rp-TKAhUJFywKHaVFAQwQ6AEIVzAK#v=onepage&q=Václav%20Majer%20%20František%20Tymeš&f=false
  7. https://books.google.cz/books?id=9BknCwAAQBAJ&pg=PT70&lpg=PT70&dq=Václav+Majer++František+Tymeš&source=bl&ots=uqCa5-Biv3&sig=pzPPGaG2sfIhTcIPSNEOXs4wLSU&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwiK-8_rp-TKAhUJFywKHaVFAQwQ6AEIRDAG#v=onepage&q=Václav%20Majer%20%20František%20Tymeš&f=false
  8. http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0901/005-010.pdf na str. 7
  9. KALVODA, Josef. Role Československa v sovětské strategii. Kladno : Nakladatelství Dílo, 1999. 426 s. ISBN 80-902530-1-6. S. 389.  
  10. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Spisovatel-kritizuje-porad-CT-a-rekl-jak-to-bylo-doopravdy-s-Gottwaldem-a-unorem-1948-296465

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]