Jan Masaryk

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jan Masaryk
Jan Masaryk (1924)
Jan Masaryk (1924)

5. ministr zahraničí Československa
Ve funkci:
21. červenec 1940 – 10. březen 1948
Jmenován Edvard Beneš
Předchůdce František Chvalkovský
Nástupce Vladimír Clementis

1. chargé d’affaires Československa ve Washingtonu
Ve funkci:
1919 – 1920

3. československý vyslanec ve Spojeném království
Ve funkci:
1925 – 1938
Předchůdce JUDr. Vojtěch Mastný
Nástupce JUDr. Max Lobkowicz

14. ministr národní obrany Československa
Ve funkci:
1944 – 1945
Předchůdce Sergěj Ingr
Nástupce Ludvík Svoboda

Stranická příslušnost
Členství nestraník

Narození 14. září 1886
vila Osvěta, Královské Vinohrady, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
(dnes ulice Jana Masaryka, Praha-Vinohrady)
Úmrtí 10. března 1948 (ve věku 61 let)
Praha-Hradčany, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Choť Frances Craneová Leatherbeeová
Rodiče Tomáš Garrigue Masaryk a Charlotta Garrigue-Masaryková
Příbuzní T. G. Masaryk (otec)
Charlotta Garrigue-Masaryková (matka)
Alice Masaryková (sestra)
Herbert Masaryk (bratr)
Eleanor Masaryková (sestra)
Olga Masaryková (sestra)
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Commons Kategorie Jan Masaryk
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Masaryk (také Jan Garrigue Masaryk, 14. září 1886, Královské Vinohrady10. března 1948, Praha-Hradčany) byl československý diplomat a politik, syn prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka.

Byl mimo jiné vyslancemLondýně (1925–1938), ministrem zahraničílondýnské exilové vládě, v první („košické“) i druhé vládě Zdeňka Fierlingera a v první vládě Klementa Gottwalda. V období 1944–1945 zastával i posty ministra národní obrany a ministra financí.[1]

Únoru 1948 odmítl odstoupit s ostatními demokratickými ministry. Několik dní poté za nevyjasněných okolností zemřel. Poslední vyšetřování bylo v roce 2003 uzavřeno jako vražda, pachatel neznámý.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Rakousko-Uhersko[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 14. září 1886 ve Vlčkově vile „Osvěta“ nad Nuselským údolím na Královských Vinohradech. Na obecné škole měl dobrý prospěch, ale na malostranském reálném gymnáziu (v  dnešní Hellichově ulici) se výrazně zhoršil. Školní výsledky zůstaly špatné i po přechodu na Akademické gymnázium. V roce 1906 se nedostavil k maturitě a odcestoval do USA. Zde jej podporovaly matčiny sestry a filantrop Charles R. Crane, přítel T. G. Masaryka a zastánce československé samostatnosti. Jan nejprve žil v New Yorku a přivydělával si jako poslíček a jinými špatně placenými pracemi. Od roku 1907 pracoval ve Craneově slévárně v Bridgeportu ve státě Connecticut.[2] Jeho pracovní morálka však byla špatná.[3] Mezi říjnem 1912 a 1913 pobýval ve zvláštní škole ve Vinelandu ve státě New Jersey, kde mu byla diagnostikována hebefrenie (mírnější forma schizofrenie). V roce 1913 se vrátil do Čech. V letech 1915–1918 sloužil u 8. vozatajského praporu u 34. pěší divize rakousko-uherské armádyHaliči a v Uhrách a později v Itálii. Choval se jako disciplinovaný voják, staral se o koně a podle svých slov ani jednou nevystřelil. Válku skončil v hodnosti poručíka a obdržel stříbrnou medaili za statečnost 2. třídy.[4]

ČSR[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Československa byl po nějakou dobu „čímsi mezi ceremoniářem a otcovým prostředníkem“.[5] 1. března 1919 vstoupil do služeb ministerstva zahraničí.[6] Od roku 1919 do října 1920 působil jako chargé d’affaires ve Washingtonu. Snadno navazoval společenské styky, měl talent na jazyky a osvědčil se jako vynikající řečník. V letech 1920–1925 měl funkci osobního tajemníka Edvarda Beneše, tehdy ministra zahraničních věcí ČSR.[7] Současně byl od prosince 1921 přidělen jako legační rada na vyslanectví v Londýně.[8]

Londýn a USA[editovat | editovat zdroj]

V roce 1925 se stal čs. vyslancem v Londýně. Neměl snadný úkol, Britové tehdy ČSR považovali za umělý a nestabilní stát. Masaryk měl charisma a byl schopný řečník a zábavný společník, ovšem tyto vlastnosti mu málo prospěly, pokud si měl získat přístup do vysokých konzervativních kruhů. V roce 1938 za mnichovské krize pak musel tyto nedostatky pracně dohánět.[9] 25. září 1938 předal Masaryk Chamberlainovi oficiální nótu, učiněnou sice jménem čs. vlády, ale koncipovanou na základě instrukcí prezidenta Beneše. Touto nótou se pokoušel ještě na poslední chvíli, ovšem bezúspěšně, zvrátit britskou politiku appeasementu.[10]

Po mnichovské dohodě Masaryk na funkci vyslance rezignoval – formálně požádal ministerstvo o svolení k odchodu do výslužby a od 1. ledna 1939 nastoupil dovolenou; 30. prosince 1938 odplul do USA.[11] Po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 se přesunul do Londýna.[12] V roce 1940 se stal ministrem zahraničí londýnské exilové vlády.

Pokračoval ve veřejných vystoupeních a přednáškách v Anglii a USA o nutnosti systému kolektivní bezpečnosti, nebezpečí nacismu a mezinárodního postavení Československa za války a po ní. Jako i další prominentní exulanti spolupracoval s českým vysíláním BBC „Volá Londýn“ a svými relacemi si získal velkou popularitu.

Ve Velké Británii měl k dispozici londýnský apartement na 58 Westminster Gardens, ale často pobýval i v Buckinghamshire ve Wingrave, v rezidenci členů a zaměstnanců Benešovy vlády, nebo u Benešů v jejich rezidenci v Aston Abbotts.

Poválečná ČSR[editovat | editovat zdroj]

Jan Masaryk a jeho přítel, velvyslanec USA v Československu Laurence Steinhardt
Otevřená Masarykova rakev
Pamětní deska u rodné vily Osvěta

V roce 1945, 26. června, v San Francisku za ČSR podepsal Chartu Spojených národů.[13] V roce 1946 vedl jako ministr československou delegaci na Pařížské mírové konferenci, konané od července do října. V srpnu 1946 se stal prvním předsedou tehdy právě v Lucemburku založené Světové federace sdružení pro Spojené národy (World Federation of United Nations Associations, WFUNA).[14] Za války i po ní se s velkým nasazením zasazoval o zlepšení podmínek Židů.[15]

Po válce se Masaryk smířil s orientací Československa na Sovětský svaz. 21. března 1945 v Moskvě v rozhovoru s Klementem Gottwaldem vyjádřil loajalitu a ochotu přizpůsobit zahraniční politiku politice SSSR.[16] 30. července 1945 se Masaryk vrátil z exilu do Prahy.[17] Ministrem zahraničí zůstal i ve třech poválečných vládách Národní fronty (ve druhé Fierlingerově a v první a druhé Gottwaldově).

Po nějakou dobu doufal v úlohu ČSSR coby „mostu mezi Východem a Západem“ a v demokratizaci SSSR. Byl ovšem zklamán nekompromisními sovětskými požadavky projevenými především v červenci 1947 Stalinovým nesouhlasem s účastí Československa na Marshallově plánu. Tehdy měl Masaryk po návratu z Moskvy v červenci 1947 spontánně pronést k Ivanu Herbenovi větu: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“ Zmiňuje to aspoň Ladislav Karel Feierabend ve svých pamětech.[18] Ministr spravedlnosti Prokop Drtina výrok nepotvrdil a vyjádřil se k němu: „Jestli to tak skutečně chápal, pak měl dle mého mínění z toho vyvodit důsledky“.[19] Jisté je jen, že Masaryk ze svého úřadu neodstoupil. Snažil se být loajální k Benešovi i ke Gottwaldovi, ale postupně se dostával do neřešitelné situace.

Masaryk byl jedním ze tří ministrů, kterým byly komunisty v září 1947 poštou zaslány krabičky s výbušninou (tzv. Krčmaňská aféra).

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Dne 5. ledna 1925 se Jan Masaryk oženil s Frances Craneovou (celým jménem Frances Anita Crane Leatherbee, 1887–1954), dcerou podnikatele Charlese R. Cranea (1858–1939) a sestrou Richarda Cranea (12. 8. 1882 – 3. 10. 1938), amerického velvyslance v Praze. Frances měla z prvního manželství tři děti (Charles Leatherbee, Robert Leatherbee Jr. a Richard Crane Leatherbee). Bezdětné manželství s Masarykem ovšem skončilo během pěti let, v roce 1931 se rozvedli. Masaryk se dlouho stýkal s americkou spisovatelkou a hudební kritičkou Marcií Davenportovou (9. 6. 1903 – 16. 1. 1996) a slíbil jí, že pokud odejde do exilu, ožení se s ní.[20]

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Smrt Jana Masaryka.

Při únorové krizi Masaryk odmítl rezignovat spolu s ostatními nekomunistickými členy Gottwaldovy vlády. Dne 7. března 1948 se Jan Masaryk zúčastnil velké přehlídky Sokolů na Staroměstském náměstí a týž den k večeru jel na hrob svého otce do Lán. Dne 8. března byl na vzpomínkovém večeru Národního divadla a 9. března byl přítomen při audienci nového polského velvyslance v Benešově vile v Sezimově Ústí. Přitom probral některé věci s prezidentem.

Nad ránem 10. března 1948 byl Masaryk nalezen mrtev pod oknem koupelny svého bytu v Černínském paláci, ve směru do nádvoří. Smrt ministra je dodnes záhadou. Existují celkem tři teorie: podle jedné šlo o vraždu (Masaryk byl z okna prostě vyhozen), podle druhé o sebevraždu (Masaryk z okna sám vyskočil) a podle třetí verze se Masaryk pokoušel po římse utéci ze svého bytu a z této římsy spadl.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 206
  2. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 38
  3. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 42
  4. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 51
  5. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 60
  6. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 61
  7. http://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/historie_a_osobnosti_ceske_diplomacie/ministri_a_ministerstvo_v_historii/jan_masaryk.html
  8. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 71, 75
  9. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 98–109
  10. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 136–140
  11. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 143, 144, 146
  12. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 151
  13. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 226
  14. http://www.wfuna.org/past-presidents
  15. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 263
  16. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 221
  17. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 230
  18. Ladislav Karel Feierabend: Politické vzpomínky III, Brno : Atlantis, 1996, s. 356
  19. Prokop Drtina: Československo, můj osud, sv. II, kniha 2, str. 347, Praha 1992; cit. dle Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 269
  20. Marcia Davenportová: Jan Masaryk – Poslední portrét, Praha 1991, s. 86, 90

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Filmy[editovat | editovat zdroj]

  • Jan Masaryk (televizní dokumentární/životopisný film), 1998, režie: Jaroslav Brabec
  • Mnichov 1938 (dokumentární, krátkometrážní, historický film), 1968, režie Karol Wild
  • Masaryk (hraný film), 2017, režie Julius Ševčík

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]