Václav Klofáč

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Václav Klofáč

Předseda České strany národně sociální
Ve funkci:
1899 – 1938
Předchůdce Alois Simonides a Josef Klečák
Nástupce Petr Zenkl (od roku 1945)

Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1901 – 1918

Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1908 – 1913

Čs. ministr národní obrany
Ve funkci:
14. listopadu 1918 – 25. května 1920
Předchůdce vznik státu
Nástupce Ivan Markovič

Poslanec Revolučního nár. shromáždění
Ve funkci:
1918 – 1920

Senátor Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1920 – 1939

Předseda Senátu Národního shromáždění
Ve funkci:
1926 – ???
Předchůdce Václav Donát
Nástupce Mořic Hruban
Stranická příslušnost
Členství mladočeši (1893-1898)
nár. soc. (1898-1938)
SNJ (1938-1939)

Narození 21. září 1868
Německý Brod
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 10. července 1942 (ve věku 73 let)
Dobříkov
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Alma mater Univerzita Karlova
Profese spisovatel a novinář
Ocenění Čestné občanství města Třebíče (1938)
Commons Kategorie Václav Klofáč
Některá data mohou pocházet z datové položky.
matrika narozených města Německý (Havlíčkův Brod) – záznam o narození Václava Klofáče

Václav Klofáč, též Václav Jaroslav Klofáč (21. září 1868 Německý Brod10. července 1942 Dobříkov u Vysokého Mýta), byl český a československý novinář a politik; vůdčí osobnost českých národních sociálů, za Rakouska-Uherska poslanec Říšské rady a Českého zemského sněmu, za první světové války v odboji a vězněn, po vzniku republiky první československý ministr národní obrany, dlouholetý senátor Národního shromáždění ČSR a až do roku 1938 předseda národních socialistů.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí, studium a novinářská dráha[editovat | editovat zdroj]

Kolorovaná fotografie Václava Klofáče z 30. let.

Po maturitě na gymnáziu v rodišti studoval krátce na Lékařské fakultě, posléze na Filozofické fakultě české univerzity v Praze, kde již jako student začal žít aktivním politickým životem a začal se věnovat žurnalistice.

Politickou kariéru začínal v radikálním proudu mladočeské strany, v níž působil zhruba od roku 1893.[1] Jako redaktor Národních listů (18901899) se vydal na Balkán a v řadě reportáží pak ostře kritizoval balkánské poměry, především v Bosně a Hercegovině. Byl zastáncem panslavistické koncepce. Své politické postoje ještě za Rakouska publikoval v Národní politice. Účastnil se pokrokového hnutí.

Zakladatelem národně sociální strany[editovat | editovat zdroj]

S tím, jak se mladočeská politika v závěru 19. století umírňovala (předák mladočechů Josef Kaizl se stal dokonce ministrem financí) a jak se zároveň vyhrocovala česko-německá konfrontace v českých zemích, se otevřel prostor pro nový politický subjekt. Česká strana národně sociální vznikla na sjezdu v dubnu 1898. Klofáč patřil mezi její zakladatele. Oficiálními předsedy byli sice nejprve Alois Simonides a Josef Klečák, ale faktickým (a od konce roku 1899 i formálně zvoleným) vůdcem strany byl od počátku Klofáč. Strana se profilovala radikálně nacionalisticky a antisemitsky, ostře odmítala marxismus a sociální demokracii, kterou označovala za nenárodní a tzv. požidovštělou (výrazným popudem k ustavení národně sociálního hnutí bylo takzvané takzvané protistátoprávní prohlášení, v němž čeští sociálně demokratičtí poslanci odmítli české státní právo jako „vyhrabávání ztrouchnivělých historických privilegií a dokumentů[1]). Vůči ostatním stranám si ponechávala volnost politické taktiky. Národní sociálové se neobraceli jen na dělnictvo, protože mezi jejich oporami byli i drobní živnostníci, podnikatele a obchodníci.[2] Od roku 1907 pracoval Klofáč i ve stranickém tiskovém orgánu České slovo.

Ve volbách roku 1901 byl za národní sociály zvolen poslancem Říšské rady (celostátní parlament) za všeobecnou kurii, obvod Smíchov. Na tento mandát ale zakrátko rezignoval, protože byl zvolen za všeobecnou kurii v obvodě Litomyšl, Polička, Hlinsko atd. (v původním okrsku za něj do Říšské rady nastoupil Václav Choc). Poslanecký mandát obhájil ve volbách roku 1907, konaných již podle rovného volebního práva, tedy bez kurií. Zvolen byl za okrsek Čechy 026 a usedl do poslaneckého klubu Sjednocení českých národně sociálních, radikálně pokrokových a státoprávních poslanců. Opětovně byl zvolen i ve volbách roku 1911, nyní za obvod Čechy 04. Zasedal v poslaneckém Českém národně sociálním klubu. V Říšské radě setrval do zániku monarchie.[3][4]

Od zemských voleb roku 1908 zároveň zasedal jako poslanec na Českém zemském sněmu.[1] Zde zastupoval kurii městskou, obvod Strakonice, Sušice, Vodňany.[5] Byl zvolen za spojené české státoprávní strany, v jejichž rámci patřil k národním sociálům.[6] Kvůli obstrukcím ale v té době již sněm nefungoval ve svém plénu.

Věznění za války a návrat do politického života[editovat | editovat zdroj]

Byl čelným představitelem opozičního protirakouského radikalismu, propagátorem antimilitaristického hnutí a slovanské vzájemnosti. Rozvíjel styky s jihoslovanskými a ruskými politiky i s českými krajany v USA, kam podnikl cestu 1909, 1913 a 1921. Začátkem 1914 se tajně obrátil na ruské vojenské a diplomatické kruhy s plánem vytvořit z národně sociálních straníků zpravodajskou diverzní síť, jež by v případě války mezi Ruskem a Rakouskem-Uherskem vyvíjela činnost ve prospěch Ruska. Po vypuknutí 1. světové války byl 4. září 1914 v DobříkověVysokého Mýta zatčen. Šlo o jednu z prvních válečných razií v řadách české politické reprezentace.[7] Byl vězněn v Praze a ve Vídni a teprve 24. května 1917 obžalován z velezrady. Již v červenci 1917 byl nicméně spolu s Rašínem a Kramářem na základě rozsáhlé amnestie nového panovníka Karla I. propuštěn.[8]

Brzy se opětovně zapojil do politického života. Zpočátku pobýval na zotavovací kúře v Luhačovicích. Zde v srpnu 1917 navrhl a svolal poradu českých nesocialistických stran o možné integraci. Projekt ale nebyl úspěšný. Historik Otto Urban uvádí jako důvod jednak rivalitu mezi Klofáčem a mladočechem Karlem Kramářem, jednak skutečnost, že na konci války národní sociálové prodělávali posun doleva, čímž se v některých programových otázkách sbližovali se sociálními demokraty, kteří zase směřovali doprava, a tak se vzdalovali možné spolupráci s liberálními silami. Sám Klofáč nebyl stoupencem zásadních programových proměn národně sociální strany, ale musel respektovat novou realitu, v níž ve straně sílily levicově radikální tendence a rostla spolupráce se sociálně demokratickým hnutím a dokonce i anarchokomunistickými skupinami. Jen volně spojenectví mezi nesocialistickými stranami se nakonec vytvořilo aspoň na Říšské radě, kde od podzimu 1917 fungoval Český státoprávní klub, v němž zasedali poslanci za národní sociály, mladočechy (včetně moravských mladočechů) a několik dalších dosud nezařazených poslanců. Klofáč zároveň zasedl na post místopředsedy Českého svazu, střechového sdružení všech etnicky českých poslanců Říšské rady (včetně sociálních demokratů). V posledních měsících války se dále prohlubovala spolupráce mezi národními sociály a sociálními demokraty. Tyto dvě kdysi ostře znepřátelené formace nyní společně koordinovaly prvomájové oslavy roku 1918. Vznikla tak v září 1918 Socialistická rada jako nadstranický společný výbor obou těchto stran. Klofáč byl jejím členem.[9] V rámci posunu národně sociální strany doleva se její název tehdy změnil na Československou stranu socialistickou.

V červenci 1918 byl Klofáč rovněž zvolen místopředsedou Národního výboru československého.[10] Koncem října 1918 ho císař Karel I. požádal o schůzku, ve které ho žádal, aby blížící se rozpad mocnářství proběhl bez krveprolití. Klofáč mu to příslíbil.[11] Poté se zúčastnil jednání zástupců domácího i zahraničního odboje v Ženevě s dr. Benešem o budoucí podobě státu.[12] V den vyhlášení samostatného československého státu tak nebyl přítomen v Praze a jeho roli zastoupil spolustraník Jiří Stříbrný. V Ženevě se mezitím dojednávalo složení první československé vlády, jejímž členem se Klofáč měl stát.[13]

Československým ministrem obrany[editovat | editovat zdroj]

14. listopadu 1918 se stal prvním československým ministrem národní obrany a na tomto postu setrval až do 25. května 1920, tedy ve vládě Karla Kramáře i první vládě Vlastimila Tusara.[14]

Svojí stranou byl Klofáč vyslán i do Revolučního národního shromáždění. V parlamentních volbách v roce 1920 potom získal senátorské křeslo v Národním shromáždění ČSR.[15] Mandát obhájil v parlamentních volbách v roce 1925,[16] parlamentních volbách v roce 1929[17] a parlamentních volbách v roce 1935. Jedenkrát byl zvolen předsedou, jinak vykonával funkci místopředsedy Senátu. V senátu setrval až do jeho zrušení v souvislosti se zánikem státu roku 1939, přičemž ještě krátce předtím v prosinci 1938 přestoupil do nově zřízené Strany národní jednoty.[18]

Předsedou národních socialistů zůstal až do roku 1938.[1] Ve 30. letech 20. století již jeho vliv na stranu byl spíše symbolický. Během druhé republiky odmítl převést svou stranu do levicové Národní strany práce a místo toho upřednostnil pravicovou, konzervativní Stranu národní jednoty. V jeho politickém myšlení té doby se objevuje směs socialismu a vypjatého autoritářského nacionalismu.[19]

Zemřel v DobříkověVysokého Mýta dne 10. července 1942.

Osobní poselství[editovat | editovat zdroj]

"Je třeba objektivního kritického úsilí, revize pojmů a hesel, jež lehkomyslně a nesvědomitě proti sobě se staví, je třeba poctivého a vážného úsilí o filozofickou syntézu národní myšlenky a socialismu. Hlásíme se k této práci, vyzýváme k ní i ostatní bez rozdílu stran. Ze svého hlediska přitom důrazně pravíme: přirozené, poctivé, vědecky prohloubené národní uvědomění a vlastenectví není v rozporu se socialismem, naopak: je a musí být sociální a socialistické a čím hlubší, čím poctivější vlastenectví a národovost, tím socialističtější, tím upřímnější, účinnější zájem o lidský život, právo a rozvoj těch nejčetnějších, kteří národ tvoří, těch nejslabších a nejubožejších. Stručně řečeno: tvůrčí, konstruktivní, vědecky založený socialismus, nesený opravdovým soucítěním k trpícímu člověku, k spolubližním, je nejspolehlivějším měřítkem národního cítění a uvědomění, tak jako na druhé straně oběti schopný zájem o přirozenou národní kolektivitu, o její pokrok a bezpečnost je zkušebním kamenem socialistické poctivosti.“ Pro Dělnické listy 1. května 1914. [19]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 3. Wien : [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Klofáč, Václav (1868-1942), Politiker und Redakteur, s. 418. (německy)  
  2. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. S. 488-489. (česky) Dále jen: Česká společnost 1848-1918. 
  3. Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  4. http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=spa&datum=0017&size=45&page=1770, Jmenný rejstřík poslanců 1901-1907.
  5. http://www.psp.cz/eknih/1908skc/1/stenprot/001schuz/s001004.htm
  6. Národní politika 1. 3. 1908, http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=7196216&picp=&it=0&s=djvu
  7. Česká společnost 1848-1918. 586
  8. Česká společnost 1848-1918. 613
  9. Česká společnost 1848-1918. 616-618, 632
  10. Česká společnost 1848-1918. 631
  11. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha : Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 82-86.  
  12. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha : Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 106-108.  
  13. Česká společnost 1848-1918. 639-641
  14. kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha : Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 660-661. (česky)  
  15. jmenný rejstřík [online]. Senát Parlamentu České republiky, [cit. 2011-12-02]. Dostupné online. (česky) 
  16. jmenný rejstřík [online]. Senát Parlamentu České republiky, [cit. 2011-12-02]. Dostupné online. (česky) 
  17. jmenný rejstřík [online]. Senát Parlamentu České republiky, [cit. 2011-12-02]. Dostupné online. (česky) 
  18. jmenný rejstřík [online]. Senát Parlamentu České republiky, [cit. 2011-12-02]. Dostupné online. (česky) 
  19. kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha : Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 260. (česky)  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha : Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.  
  • VONDRA, Roman. Václav Klofáč: (1868-1942). Historický obzor, 2009, 20 (7/8), s. 181-184. ISSN 1210-6097.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]