Jan Syrový
arm. gen. Jan Syrový, KCB | |
---|---|
Jan Syrový na fotografii z roku 1938 | |
11. předseda vlády Československa | |
Ve funkci: 22. září 1938 – 1. prosinec 1938 | |
Prezident | Edvard Beneš Emil Hácha |
Předchůdce | Milan Hodža |
Nástupce | Rudolf Beran |
6. a 11. ministr národní obrany ČSR | |
Ve funkci: 18. březen 1926 – 12. říjen 1926 | |
Prezident | Tomáš Garrigue Masaryk |
Předseda vlády | Jan Černý |
Předchůdce | Jiří Stříbrný |
Nástupce | František Udržal |
Ve funkci: 22. září 1938 – 15. března 1939 | |
Prezident | Edvard Beneš Emil Hácha |
Předseda vlády | Jan Syrový Rudolf Beran |
Předchůdce | František Machník |
Nástupce | Ludvík Svoboda |
1. ministr národní obrany Protektorátu Čechy a Morava | |
Ve funkci: 16. března 1939 – 27. duben 1939 | |
Prezident | Emil Hácha |
Předseda vlády | Rudolf Beran |
Předchůdce | nikdo (funkce vznikla) |
Nástupce | nikdo (funkce zanikla) |
Stranická příslušnost | |
Členství | nezávislý |
Vojenská služba | |
Hodnost | armádní generál |
Bitvy/války | bitva u Zborova, Ruská občanská válka |
Narození | 24. ledna 1888 Třebíč Rakousko-Uhersko |
Úmrtí | 17. října 1970 (ve věku 82 let) Praha Československo |
Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
Národnost | česká |
Příbuzní | Jaroslav Malínský (švagr nebo švagrová) |
Profese | politik a voják |
Ocenění | Řád sv. Jiří 4. třídy (1915) Kříž svatého Jiří (1915) Řád sv. Stanislava 3. třídy (1915) Řád sv. Vladimíra 4. třídy (1916) Řád sv. Anny 4. třídy (1917) … více na Wikidatech |
Podpis | |
Commons | Jan Syrový |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jan Bohumír Syrový (24. ledna 1888 Třebíč[1]– 17. října 1970 Praha) byl československý armádní generál, příslušník a velitel Československých legií v Rusku a předseda československé vlády v období Mnichovské dohody od 22. září do 30. listopadu 1938. V období první republiky byl uctíván jako národní hrdina, navzdory tomu byl po 2. světové válce odsouzen za vlastizradu. Z vězení byl propuštěn po čtrnácti letech. V roce 2022 byl zproštěn všech obvinění v plném rozsahu a plně rehabilitován.[2]
Život
[editovat | editovat zdroj]Mládí
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v Třebíči dne 24. ledna 1888 do rodiny třebíčského obuvníka Jana Syrového a jeho manželky Anny Syrové[1] v domě č. 1 na rohu Komenského náměstí a Palackého ulice. Dnes se ulice jmenuje Jihlavská brána, dům jíž nestojí.
V Třebíči následně absolvoval obecnou a měšťanskou školu, střední školu vystudoval v Brně. Tehdy nastoupil do oboru stavební technik na Českou vyšší průmyslovou školu v Brně.[3] Odmaturoval roku 1906[4], a poté nastoupil do rakousko-uherské armády.
V době, kdy nepobýval v Brně, se v průběhu studií aktivně zapojoval do činnosti třebíčského Sokola. Třebíčské zastoupení této organizace tehdy jakožto náčelník vedl Jan Máchal, absolvent třebíčského gymnázia, který se později podílel na celonárodní činnosti Sokola. Roku 1903 do třebíčského Sokola vstoupil také pedagog vyučující na škole v Třebíči–Nových Dvorech Josef Jiří Švec, se kterým se Syrový spřátelil.[3] Švec roku následně 1911 odjel do Ruska. Samotný Syrový odešel za prací do Varšavy, která tehdy byla součástí Ruska. Ještě předtím však prošel prezenční vojenskou službou v Brně. Ve Varšavě pracoval coby zaměstnanec stavební firmy, díky čemuž si mohl našetřit na další studium. Tím prošel rovněž ve Varšavě, specializoval se na speciální železobetonové stavitelství a následně roku 1913 nastoupil do státní stavební kanceláře jako stavební technik.[3]
Vojenská kariéra
[editovat | editovat zdroj]V době vypuknutí první světové války pracoval jako stavbař ve Varšavě. Přihlásil se jako dobrovolník do ruské armády, a stal se příslušníkem České družiny.[5] V průběhu války byl několikrát povýšen a vyznamenán, ačkoliv nastoupil jako obyčejný voják, brzy dosáhl povýšení na důstojníka.
Zúčastnil se bitvy u Zborova, ve které 2. července 1917 přišel o pravé oko (byl těžce zraněn v průběhu dělostřelecké přípravy). Jako starodružiník nově vznikající Československé brigády provedl mnohé úspěšné průzkumné akce, jak dokládají hlášení hlavního štábu Ruské armády. Později se Syrový stal velitelem československých legionářů v Rusku a všech protibolševických vojenských sil na Sibiři. Již v hodnosti generála absolvoval celou sibiřskou anabázi československých legionářů. V červnu 1920 se vrátil do Československa jako všemi respektovaný národní hrdina.[4]
-
Jako jeden z prvních českých dobrovolníků - důstojníků[6]
-
Jako velitel československého vojska v Sibiři (kolem 1918–1920)[7]
Stal se zemským vojenským velitelem. V lednu 1924 přijal funkci podnáčelníka Hlavního štábu a 1. ledna 1925 se pak stal jako první český důstojník náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci.[5] Roku 1927 byl povýšen na armádního generála. Od roku 1933 se stal nástupcem generála Syrového v Hlavním štábu generál Ludvík Krejčí a Syrový byl namísto toho jmenován generálním inspektorem československé branné moci. Tato nová funkce měla být spíše reprezentativní,[5] ale jakmile ji Syrový obsadil, začal se zasazovat o to, aby mu Krejčí přenechával různé povinnosti, což mezi oběma vyvolalo vleklý spor o pravomoce. Několik měsíců také zastával funkci ministra národní obrany. Rodina si žila nad poměry, generál bral 6600 korun měsíčně, ale výdaje byly 13 tisíc[8]. Proto Běla Syrová požádala hrad o finanční výpomoc.[9]
30. května 1938 se jeho portrét objevil na titulní straně amerického časopisu Life s popiskem "Commander of the Czech army".
Podzim 1938
[editovat | editovat zdroj]Syrový byl skeptický, že by československá armáda dokázala odolat německému útoku.[10] Lidmi byl ale považován za novodobého Žižku, který vyvede republiku z krize.[5] 21. září 1938 československá vláda přijala německý požadavek na postoupení pohraničních území s převahou německého obyvatelstva Německu.[11] To v Československu vyvolalo silné protesty. Syrový byl povolán na Pražský hrad, aby svou autoritou uklidnil srocující se dav demonstrantů, kteří skandovali „dejte nám zbraně nebo Syrového“. Protestoval, ale jelikož Edvard Beneš v tu dobu spal, byl přemluven, před dav vystoupil a přednesl několik uklidňujících vět, po nichž se dav rozešel.[11] Druhého dne vláda odstoupila, a nahradila ji úřednická vláda, které Syrový předsedal.[11] V této funkci pak setrval do 30. listopadu 1938, kdy po něm funkci převzal Rudolf Beran. Do této doby spadá obsazení českého pohraničí na základě Mnichovské dohody.
Syrový ve vládě pokračoval až do dubna 1939 jako ministr národní obrany.[5] Podílel se na poklidném obsazení zbytku Čech a Moravy německou armádou v březnu 1939 – vydal mimo jiné příkaz, aby nepříteli nebyl kladen odpor.
Prožívám nejtěžší chvíli svého života, neboť plním svůj nejbolestnější úkol, nad kterým lehčí by bylo zemřít. Zůstali jsme sami. Měli jsme volbu mezi zoufalou a bezvýslednou obranou, která by znamenala nejen obětování celého dospělého pokolení, ale i žen a dětí. A mezi přijetím podmínek, které v bezohlednosti jsouce položeny po nátlaku bez války, nemají příkladu v dějinách.Jan Syrový, projev k národu, [12]
Odsouzení a uvěznění
[editovat | editovat zdroj]Během německé okupace se Syrový nijak neangažoval, a to ani na straně odboje, ani kolaborací s okupanty. Po celou dobu války byl sledován gestapem.[5] Podporoval však rodiny lidí perzekvovaných Němci a tajně se souhlasem premiéra Eliáše převedl část prostředků z fondu pro legionáře pro potřeby odboje.[13] Přesto byl hned 14. května 1945 zatčen a později odsouzen na dvacet let za vlastizradu.[5] Osudným se mu stal především rozkaz z března 1939, aby československé jednotky nekladly odpor Němcům, ačkoliv byl k jeho vydání instruován svým vrchním velitelem – prezidentem Háchou. Za přitěžující okolnost mu bylo mimo jiné přičteno, že si podal ruku s Adolfem Hitlerem při jeho vstupu na Pražský hrad, přestože tato fotografie byla v podstatě zinscenována.[13]
Z vězení byl propuštěn po čtrnácti letech při amnestii v roce 1960. Své odsouzení nesl velice těžce a až do své smrti je nepřestal považovat za nespravedlivé, protože ve všech případech nepopulárních činů a rozhodnutí plnil jako voják rozkazy nadřízených.[5] Po svém propuštění se živil jako hlídač.[5]
Rehabilitace
[editovat | editovat zdroj]V roce 2021 zahájila jeho rodina pokus o jeho rehabilitaci.[13] V prosinci roku 2021 Městský soud v Praze návrh na obnovu procesu zamítl, soudkyně se vyjádřila, že k obnovení procesu nebyly předloženy nové a převratné důkazy.[14] Vrchní soud v Praze dne 12. dubna 2022 rozhodl o povolení obnovy řízení (včetně Rudolfa Berana), zrušil rozsudek Národního soudu v Praze ze dne 21. dubna 1947 a vrátil věc státnímu zástupci k prošetření.[15] Obnova řízení je dávána do souvislosti s tím, že soudní moc byla v tehdejším Československu ze strany Komunistické strany ovlivňována již před rokem 1948.[13][16] 15. července 2022 státní zástupce Jan Kopečný z Městského státního zastupitelství v Praze zastavil trestní stíhání generála Jana Syrového a bývalého ministerského předsedy Rudolfa Berana. Státní zástupce nově posoudil věc tak, že jmenovaní se žádného trestně postižitelného jednání nedopustili a není ani důvod postoupit věc jinému orgánu.[2][17]
V roce 2022 byla na Syrového rodném domě v Klimentově ulici v Třebíči odhalena jeho pamětní deska.[18] V roce 2024 jeho příbuzní uvedli, že by si přáli, aby poblíž jeho rodného domu byla vztyčena jeho socha.[19]
Památka
[editovat | editovat zdroj]V roce 2024 byla vydána kniha Armádní generál Jan Syrový – Jeden velký český osud, jejími autory jsou Radim Chrást, Karel Straka, Jaroslav Rokoský.[19]
Rodina
[editovat | editovat zdroj]Bratrem jeho manželky Anny byl akademický malíř Jaroslav Malínský.
Vyznamenání
[editovat | editovat zdroj]Seznam vyznamenání udělených Janu Syrovému:[20]
- Československo
- Československý válečný kříž 1914–1918, se čtyřmi lipovými ratolestmi
- Řád sokola, s meči
- Československá revoluční medaile, se štítky „Č.D.“, „Zborov“ a čísly „1“, „2“
- Československá medaile Vítězství
- Belgie
- Řád koruny, II. třídy – velkodůstojník
- Válečný kříž 1915[21]
- Estonsko
- Řád orlího kříže[22], I. třída
- Francie
- Řád čestné legie, II. třída – velkodůstojník [kdy?]
- Řád čestné legie, III. třída – komandér
- Řád čestné legie, IV. třída – důstojník
- Řád čestné legie, V. třída – rytíř
- Válečný kříž 1914–1918, s palmou
- Itálie
- Řád italské koruny, II. třída – velkodůstojník
- Válečný záslužný kříž[23]
- Japonsko
- Řád posvátného pokladu[24], II. třída
- Jugoslávie
- Řád svatého Sávy, I. třída
- Řád bílého orla, I. třídy – velkokříž
- Řád bílého orla, II. třídy – velkodůstojník
- Řád Karadjordjevičovy hvězdy, II. třídy
- Litva
- Řád Vytisova kříže[25], II. třídy
- Lotyšsko
- Řád medvědobijce[26], II. třídy
- Řád tří hvězd, II. třídy
- Maroko
- Řád Nischan el Quissam Alaouite, I. třída
- Polsko
- Řád znovuzrozeného Polska, II. třídy
- Rumunsko
- Řád rumunské hvězdy[27], I. třídy
- Řád rumunské koruny, II. třídy
- Řád Za věrné služby[28]
- Pamětní Kříž na válku 1916–1919[29] se štítkem „Siberia“
- Ruské impérium
- Řád svatého Vladimíra, IV. třída s meči a mašlí
- Imperátorský Řád svaté Anny, IV. třída
- Řád svatého Stanislava, III. třída s meči a mašlí
- Řád sv. Jiří, IV. třída
- Řecko
- Tunisko
- Řád Nichan Iftikhar[32], I. třídy
- Spojené království
- Řád lázně,II. třídy (KCB)
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b Matriční záznam o narození a křtu
- ↑ a b Žalobce zastavil stíhání bývalých premiérů Berana a Syrového, odsouzených po válce za kolaboraci. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2022-07-17]. Dostupné online.
- ↑ a b c ZEJDA, Radovan. Osobnosti Třebíčska. Třebíč: Akcent, 2000. 224 s. ISBN 80-7268-104-4. S. 177.
- ↑ a b Vojenské osobnosti předválečné armády - Armádní generál Jan Syrový [online]. armada.vojenstvi.cz [cit. 2015-12-27]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h i PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 200
- ↑ Vaněk, Otakar, ed., Holeček, Vojtěch, ed. a Medek, Rudolf, ed. Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914–1920. [Kniha 1]. Praha: nákladem vlastním, 1928. 2 svazky (867 stran, 6 nečíslovaných listů obrazových příloh) - ilustrace, portréty, faksimile ; 29 cm. (Z technických důvodů vydáno ve dvou svazcích: díl I. Česká družina 1914–1916. 224 stran; část II. Československá brigáda 1916–1917. strana 227-867). Foto ze strany 54.
- ↑ Vaněk, Otakar, ed., Holeček, Vojtěch, ed. a Medek, Rudolf, ed. "Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914–1920". Kniha 4, díl V, "Od Volhy na Urál, magistrála, návrat do vlasti", 1918–1920. Praha: Za svobodu, 1929. 900 stran, Strana 1 (obrazová příloha na samém úvodu knihy).
- ↑ KRYSTLÍK, Tomáš. Zamlčené dějiny, 2008 Beta-Dobrovský, 192 stran, ISBN 978-80-87197-06-6
- ↑ Běla Syrová: Neuměla hospodařit, o peníze prosila Beneše Dostupné online
- ↑ PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 159–162. Dále jen PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa.
- ↑ a b c PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 163-167
- ↑ JOS. Syrový: Mnichov? Horší než smrt. 5 plus 2 (Praha, pátek 21. září 2018). 09. 2018, roč. VII, čís. 34, s. 14.
- ↑ a b c d ČERNÁ, Aneta. Žádný spojenec Hitlera, ale oběť monstrprocesu. Rodina se snaží rehabilitovat generála Syrového. ČT24 [online]. Česká televize, 2021-04-04 [cit. 2021-04-05]. Dostupné online.
- ↑ herb. Obnovení procesu s Janem Syrovým se prozatím nedočkáme. Horácké noviny. 2021-12-09, roč. XXXII, čís. 49, s. 5.
- ↑ ROGNER, Šimon. Soud povolil obnovu procesu s generálem Syrovým a bývalým premiérem Beranem. ČT24 [online]. Česká televize, 2022-05-03 [cit. 2022-05-05]. Dostupné online.
- ↑ HANZLÍK, František. Tajné služby na cestě KSČ k moci 1945-1948 : únor 1948 - výsledek nerovného zápasu. Vydání první. vyd. Praha: [s.n.] 418 pages s. Dostupné online. ISBN 978-80-200-3125-9, ISBN 80-200-3125-1. OCLC 1252725116
- ↑ Státní zástupce zastavil trestní stíhání generála Syrového a bývalého premiéra Berana. ČT24 [online]. 2022-07-15 [cit. 2022-07-17]. Dostupné online.
- ↑ KRČMÁŘ, Milan. Generál Syrový se v Třebíči dočkal pamětní desky. Pomohl tomu i Deník. Třebíčský deník. 2021-12-19. Dostupné online [cit. 2022-01-10].
- ↑ a b KRČMÁŘ, Milan. Rodák z Třebíče doplatil na poválečnou dobu. O generálu Syrovém nyní vyšla kniha. Třebíčský deník. 2024-02-29. Dostupné online [cit. 2024-04-08].
- ↑ Válka.cz, arm. gen. Jan Syrový
- ↑ Válka.cz, Válečný kříž 1915
- ↑ Válka.cz, Řád orlího kříže
- ↑ Válka.cz, Válečný záslužný kříž
- ↑ Válka.cz, Řád Posvátného pokladu
- ↑ Válka.cz, Řád Vytisova kříže
- ↑ Válka.cz, Řád medvědobijce
- ↑ Válka.cz, Řád rumunské hvězdy
- ↑ Válka.cz, Řád Za věrné služby
- ↑ Válka.cz, Pamětní Kříž na válku 1916–1919
- ↑ Válka.cz, Řád Fénixe
- ↑ Válka.cz, Medaile Za vojenské zásluhy 1917
- ↑ Válka.cz, Řád Nichan Iftikhar
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- FIDLER, Jiří. Generálové legionáři. Brno: Books, 1999. 360 s. ISBN 80-7242-043-7.
- GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938–1939 : svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2004. 315 s. ISBN 80-7185-626-6.
- PRECLÍK, Vratislav: T.G. Masaryk a jeho legionáři, in ČAS, časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 97, s. 4–8, ročník XX., leden–březen 2012, ISSN 1210-1648.
- ZEJDA, Radovan. Osobnosti Třebíčska. Třebíč: Akcent, 2000. 224 s. ISBN 80-7268-104-4. S. 176–179.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Syrový na Wikimedia Commons
- Osoba Jan Syrový ve Wikicitátech
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Syrový
- Jan Syrový v databázi čs. legionářů z 1. světové války (VHA)
- Vojenské osobnosti – gen. Jan Syrový
- Armádní generál Jan Syrový o situaci v září 1938
- Gen. Jan Syrový: Rozhlasový projev po přijetí mnichovské dohody 30. září 1938
- Galerie náčelníků NGŠ – seznam náčelníků Hlavního (Generálního) štábu
- Generál Jan Syrový – video z cyklu České televize Historický magazín
- Jan Syrový jako svobodný zednář
Předchůdce | Jan Syrový | Nástupce |
---|---|---|
Milan Hodža | premiér Československa 1938 |
Rudolf Beran |
František Machník | ministr národní obrany ČSR 1938–1939 |
gen. Sergěj Ingr |
Jiří Stříbrný | ministr národní obrany ČSR 1926 |
František Udržal |
Vojenské úřady | ||
Eugène Mittelhausser | náčelník Hlavního štábu čs. branné moci 1926–1933 |
Ludvík Krejčí |
- Předsedové československých vlád
- Čeští armádní generálové
- Čeští generálové
- Českoslovenští ministři národní obrany
- Čeští svobodní zednáři
- Českoslovenští legionáři v Rusku
- Ministři vlád Protektorátu Čechy a Morava
- Náčelníci generálního štábu československé armády
- Starodružiníci
- Nositelé Československého válečného kříže 1914–1918
- Nositelé Československého válečného kříže 1939
- Držitelé Československé medaile Vítězství
- Nositelé Řádu Bílého lva
- Nositelé Řádu svaté Anny
- Nositelé Řádu svatého Stanislava
- Nositelé Řádu svatého Sávy
- Nositelé Řádu svatého Jiří (Rusko)
- Nositelé Řádu svatého Vladimíra
- Nositelé Řádu rumunské hvězdy
- Nositelé Řádu rumunské koruny 2. třídy
- Nositelé Řádu znovuzrozeného Polska
- Nositelé Řádu Fénixe
- Nositelé Řádu Ouissam Alaouite
- Nositelé Řádu hvězdy Karadjordjevićů
- Nositelé Řádu slávy (Tunisko)
- Nositelé Řádu orlího kříže
- Nositelé Řádu bílého orla (Srbsko)
- Nositelé Řádu posvátného pokladu II. třídy
- Nositelé Řádu Vitolda Velikého
- Nositelé Řádu Vytisova kříže
- Nositelé Kříže svatého Jiří
- Nositelé Válečného kříže (Belgie)
- Nositelé velkokříže Řádu rumunské hvězdy
- Nositelé velkokříže Řádu Vitolda Velikého
- Nositelé velkokříže Řádu Fénixe
- Nositelé Válečného kříže 1914–1918
- Nositelé Válečného záslužného kříže (Itálie)
- Držitelé Československé revoluční medaile
- Velkodůstojníci Řádu koruny (Belgie)
- Velkodůstojníci Řádu znovuzrozeného Polska
- Velkodůstojníci Řádu čestné legie
- Velkodůstojníci Řádu italské koruny
- Velkodůstojníci Řádu tří hvězd
- Čestní rytíři-komandéři Řádu lázně
- Čestní občané města Třebíče
- Osobnosti ruské občanské války
- Osobnosti první světové války
- Oběti komunistického režimu v Československu
- Političtí vězni komunistického režimu v Československu
- Narození v roce 1888
- Narození 24. ledna
- Narození v Třebíči
- Úmrtí v roce 1970
- Úmrtí 17. října
- Úmrtí v Praze
- Pohřbení na Olšanech