Jan Syrový

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
arm. gen. Jan Syrový
Jan Syrový, na fotografii z roku 1938
Jan Syrový, na fotografii z roku 1938
11. předseda vlády Československa
Ve funkci:
22. září 1938 – 1. prosinec 1938
Prezident Edvard Beneš
Emil Hácha
Předchůdce Milan Hodža
Nástupce Rudolf Beran
6. a 11. ministr národní obrany ČSR
Ve funkci:
18. březen 1926 – 12. říjen 1926
Prezident Tomáš Garrigue Masaryk
Předseda vlády Jan Černý
Předchůdce Jiří Stříbrný
Nástupce František Udržal
Ve funkci:
22. září 1938 – 15. března 1939
Prezident Edvard Beneš
Emil Hácha
Předseda vlády Jan Syrový
Rudolf Beran
Předchůdce František Machník
Nástupce Ludvík Svoboda
1. ministr národní obrany Protektorátu Čechy a Morava
Ve funkci:
16. března 1939 – 27. duben 1939
Prezident Emil Hácha
Předseda vlády Rudolf Beran
Předchůdce nikdo (funkce vznikla)
Nástupce nikdo (funkce zanikla)
Vojenská služba
Hodnost armádní generál
Bitvy/války bitva u Zborova, Ruská občanská válka
Narození 24. leden 1888
Třebíč
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 17. října 1970 (ve věku 82 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Národnost česká
Zaměstnání voják, politik, noční hlídač
Profese stavební technik
Ocenění Kříž svatého Jiří (1915)
Řád sv. Stanislava 3. třídy (1915)
Řád sv. Jiří 4. třídy (1915)
Řád sv. Vladimíra 4. třídy (1916)
Řád sv. Anny 4. třídy (1917)
… více na Wikidatech
Podpis
Commons Kategorie Jan Syrový
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Bohumír Syrový (24. ledna 1888 Třebíč[1] – 17. října 1970 Praha) byl československý voják, příslušník a velitel Československých legií v Rusku a předseda československé vlády v období Mnichovské dohody od 22. září do 30. listopadu 1938.

V roce 1938 byla nynější Ruská ulice v Třebíči přejmenována na ulici Generála Jana Syrového, později však byla přejmenována zpět na název Ruská ulice.[2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Jan Syrový se narodil v Třebíči na Stařečce v domě číslo popisné 13 v tehdejší Klimentově ulici dne 24. ledna 1888 do rodiny třebíčského klempíře Jana Syrového a jeho manželky Anny Syrové.[3]

V Třebíči následně absolvoval obecnou a měšťanskou školu, střední školu však vystudoval již v Brně. Tehdy nastoupil do oboru stavební technik na Českou vyšší průmyslovou školu v Brně.[3] Odmaturoval roku 1906[4] a poté nastoupil do rakousko-uherské armády.

V době, kdy nepobýval v Brně, se v průběhu studií aktivně zapojoval do činnosti třebíčského Sokola. Třebíčské zastoupení této organizace tehdy jakožto náčelník vedl Jan Máchal, absolvent třebíčského gymnázia, který se později podílel na celonárodní činnosti Sokola. Roku 1903 do třebíčského Sokola vstoupil také pedagog vyučující na třebíčské novodvorské škole Josef Jiří Švec, se kterým se Syrový spřátelil.[3] Švec roku následně 1911 odjel do Ruska. Samotný Syrový odešel za prací do Varšavy, která tehdy byla součástí Ruska. Ještě předtím však prošel prezenční vojenskou službou v Brně. Ve Varšavě pracoval coby zaměstnanec stavební firmy, díky čemuž si mohl našetřit na další studium. Tím prošel rovněž ve Varšavě, specializoval se na speciální železobetonové stavitelství a následně roku 1913 nastoupil do státní stavební kanceláře jako stavební technik.[3]

Vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

V době vypuknutí první světové války pracoval ve Varšavě, kde se přihlásil jako dobrovolník do ruské armády. V průběhu války byl několikrát povýšen a vyznamenán, ačkoliv nastoupil jako obyčejný voják, brzy dosáhl povýšení na důstojníka.

Zúčastnil se bitvy u Zborova, ve které 2. července 1917 přišel o pravé oko (byl těžce zraněn v průběhu dělostřelecké přípravy). Jako starodružinník nově vznikající Československé brigády provedl mnohé úspěšné průzkumné akce, jak dokládají hlášení hlavního štábu Ruské armády. Později se Syrový stal velitelem československých legionářů v Rusku a všech protibolševických vojenských sil na Sibiři. Již v hodnosti generála absolvoval celou sibiřskou anabázi československých legionářů. V červnu 1920 se vrátil do Československa jako všemi respektovaný národní hrdina.[4]

  • V československých legiích na ruské frontě

  • Jako jeden z prvních českých dobrovolníků - důstojníků[5]

  • Jako velitel československého vojska v Sibiři (kolem 1918-1920)[6]

Stal se zemským vojenským velitelem. V lednu 1924 přijal funkci podnáčelníka Hlavního štábu a 1. ledna 1925 se pak stal jako první český důstojník náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci. Roku 1927 byl povýšen na armádního generála. Od roku 1933 se stal nástupcem generála Syrového v Hlavním štábu generál Ludvík Krejčí a Syrový byl namísto toho jmenován generálním inspektorem československé branné moci. Touto funkcí se ale stal spíše reprezentativním činitelem, což vyvolalo vleklý spor o pravomoce mezi Hlavním štábem a generálním inspektorem. Několik měsíců také zastával funkci ministra národní obrany.

30. května 1938 se jeho portrét objevil na titulní straně amerického časopisu Life s popiskem "Commander of the Czech army".

Podzim 1938[editovat | editovat zdroj]

22. září 1938 byl Syrový povolán na Pražský hrad, aby svou autoritou uklidnil srocující se dav demonstrantů, kteří skandovali „dejte nám zbraně nebo Syrového“. Syrový protestoval, ale jelikož Edvard Beneš v tu dobu spal, byl přemluven a před dav vystoupil. Krátce poté byl přes svůj silný odpor donucen přijmout místo předsedy vlády. V této funkci pak setrval do 30. listopadu 1938, kdy po něm funkci převzal Rudolf Beran. Do této doby spadá obsazení českého pohraničí na základě Mnichovské dohody.

Jako ministr národní obrany se Syrový následně podílel na poklidném obsazení zbytku Čech a Moravy německou armádou v březnu 1939 – vydal mimo jiné příkaz, aby nepříteli nebyl kladen odpor.

Prožívám nejtěžší chvíli svého života, neboť plním svůj nejbolestnější úkol, nad kterým lehčí by bylo zemřít. Zůstali jsme sami. Měli jsme volbu mezi zoufalou a bezvýslednou obranou, která by znamenala nejen obětování celého dospělého pokolení, ale i žen a dětí. A mezi přijetím podmínek, které v bezohlednosti jsouce položeny po nátlaku bez války, nemají příkladu v dějinách.

—Jan Syrový, projev k národu, [7]

Odsouzení a uvěznění[editovat | editovat zdroj]

Během německé okupace se Syrový nijak neangažoval, a to ani na straně odboje, ani kolaborací s okupanty. Přesto byl hned 14. května 1945 zatčen a později odsouzen na dvacet let za vlastizradu. Osudným se mu stal především rozkaz z března 1939, ačkoliv byl k jeho vydání instruován svým vrchním velitelem – prezidentem Háchou. Za přitěžující okolnost mu bylo mimo jiné přičteno, že si podal ruku s Adolfem Hitlerem při jeho vstupu na Pražský Hrad.

Z vězení byl propuštěn po čtrnácti letech při amnestii v roce 1960. Své odsouzení nesl velice těžce a až do své smrti je nepřestal považovat za nespravedlivé, protože ve všech případech nepopulárních činů a rozhodnutí plnil jako voják rozkazy nadřízených.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Bratrem jeho manželky Anny byl akademický malíř Jaroslav Malínský.

Vyznamenání [8][editovat | editovat zdroj]

Hrob gen. Syrového na Olšanských hřbitovech
Československo
Belgie
Estonsko
Francie
Itálie
Japonsko
Jugoslávie
Litva
Lotyšsko
Maroko
Polsko
Rumunsko
Ruské impérium
Řecko
Tunisko
Spojené království

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ BLAŽEK, Tomáš. Sporný hrdina, generál Syrový, měl ulici v rodné Třebíči jen pár let. iDNES.cz [online]. 2018-04-28 [cit. 2018-04-29]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d ZEJDA, Radovan. Osobnosti Třebíčska. Třebíč: Akcent, 2000. 224 s. ISBN 80-7268-104-4. S. 177. 
  4. ↑ a b Vojenské osobnosti předválečné armády - Armádní generál Jan Syrový [online]. armada.vojenstvi.cz [cit. 2015-12-27]. Dostupné online. 
  5. ↑ Vaněk, Otakar, ed., Holeček, Vojtěch, ed. a Medek, Rudolf, ed. Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. [Kniha 1]. Praha: nákladem vlastním, 1928. 2 svazky (867 stran, 6 nečíslovaných listů obrazových příloh) - ilustrace, portréty, faksimile ; 29 cm. (Z technických důvodů vydáno ve dvou svazcích: díl I. Česká družina 1914-1916. 224 stran; část II. Československá brigáda 1916-1917. strana 227-867). Foto ze strany 54.
  6. ↑ Vaněk, Otakar, ed., Holeček, Vojtěch, ed. a Medek, Rudolf, ed. "Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920". Kniha 4, díl V, "Od Volhy na Urál, magistrála, návrat do vlasti", 1918-1920. Praha: Za svobodu, 1929. 900 stran, Strana 1 (obrazová příloha na samém úvodu knihy).
  7. ↑ JOS. Syrový: Mnichov? Horší než smrt. 5 plus 2 (Praha, pátek 21. září 2018). 09. 2018, roč. VII, čís. 34, s. 14. 
  8. ↑ Válka.cz, arm. gen. Jan Syrový
  9. ↑ Válka.cz, Válečný kříž 1915
  10. ↑ Válka.cz, Řád orlího kříže
  11. ↑ Válka.cz, Válečný záslužný kříž
  12. ↑ Válka.cz, Řád Posvátného pokladu
  13. ↑ Válka.cz, Řád Vytisova kříže
  14. ↑ Válka.cz, Řád medvědobijce
  15. ↑ Válka.cz, Řád rumunské hvězdy
  16. ↑ Válka.cz, Řád Za věrné služby
  17. ↑ Válka.cz, Pamětní Kříž na válku 1916-1919
  18. ↑ Válka.cz, Řád Fénixe
  19. ↑ Válka.cz, Medaile Za vojenské zásluhy 1917
  20. ↑ Válka.cz, Řád Nichan Iftikhar

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FIDLER, Jiří. Generálové legionáři. Brno: Books, 1999. 360 s. ISBN 80-7242-043-7. 
  • GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938–1939 : svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2004. 315 s. ISBN 80-7185-626-6. 
  • PRECLÍK, Vratislav: T.G. Masaryk a jeho legionáři, in ČAS, časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 97, s. 4-8, ročník XX., leden-březen 2012, ISSN 1210-1648.
  • ZEJDA, Radovan. Osobnosti Třebíčska. Třebíč: Akcent, 2000. 224 s. ISBN 80-7268-104-4. S. 176-179. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce Jan Syrový Nástupce
Milan Hodža premiér Československa
1938 		Rudolf Beran
František Machník ministr národní obrany ČSR
1938–1939 		gen. Sergěj Ingr
Jiří Stříbrný ministr národní obrany ČSR
1926 		František Udržal
Vojenské úřady
Eugène Mittelhausser náčelník Hlavního štábu čs. branné moci
1926–1933 		Ludvík Krejčí
Premiéři Československa Československo
První republika (1918–1938)
Karel Kramář (1918–1919) • Vlastimil Tusar (1919–1920) • Jan Černý (1920–1921) • Edvard Beneš (1921–1922) • Antonín Švehla (1922–1926) • Jan Černý (1926) • Antonín Švehla (1926–1929) • František Udržal (1929–1932) • Jan Malypetr (1932–1935) • Milan Hodža (1935–1938) • Jan Syrový (1938)
Druhá republika (1938–1939)
Jan Syrový (1938) • Rudolf Beran (1938–1939)
Třetí republika (1945–1948)
Zdeněk Fierlinger (1945–1946) • Klement Gottwald (1946–1948)
Komunistický režim (1948–1989)
Klement Gottwald (1948) • Antonín Zápotocký (1948–1953) • Viliam Široký (1953–1963) • Jozef Lenárt (1963–1968) • Oldřich Černík (1968–1970) • Lubomír Štrougal (1970–1988) • Ladislav Adamec (1988–1989) • Marián Čalfa (1989)
ČSFR (1990–1992)
Marián Čalfa (1989–1992) • Jan Stráský (1992)
Ministři národní obrany Československa
První republika
Druhá republika
Exilová vláda
Třetí republika
Komunistický režim
ČSFR
Autoritní data: AUT: jk01122278 | GND: 112115025X | ISNI: 0000 0000 7872 9046 | LCCN: n90638620 | VIAF: 13405051 | WorldcatID: lccn-n90638620
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Syrový&oldid=16749637“