Jan Syrový

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
arm. gen. Jan Syrový, KCB
Jan Syrový na fotografii z roku 1938
Jan Syrový na fotografii z roku 1938
11. předseda vlády Československa
Ve funkci:
22. září 1938 – 1. prosinec 1938
PrezidentEdvard Beneš
Emil Hácha
PředchůdceMilan Hodža
NástupceRudolf Beran
6. a 11. ministr národní obrany ČSR
Ve funkci:
18. březen 1926 – 12. říjen 1926
PrezidentTomáš Garrigue Masaryk
Předseda vládyJan Černý
PředchůdceJiří Stříbrný
NástupceFrantišek Udržal
Ve funkci:
22. září 1938 – 15. března 1939
PrezidentEdvard Beneš
Emil Hácha
Předseda vládyJan Syrový
Rudolf Beran
PředchůdceFrantišek Machník
NástupceLudvík Svoboda
1. ministr národní obrany Protektorátu Čechy a Morava
Ve funkci:
16. března 1939 – 27. duben 1939
PrezidentEmil Hácha
Předseda vládyRudolf Beran
Předchůdcenikdo (funkce vznikla)
Nástupcenikdo (funkce zanikla)
Vojenská služba
Hodnostarmádní generál
Bitvy/válkybitva u Zborova, Ruská občanská válka
Narození24. leden 1888
Třebíč
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí17. října 1970 (ve věku 82 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Národnostčeská
PříbuzníJaroslav Malínský (švagr)
Zaměstnánívoják, politik, noční hlídač
Profesestavební technik
OceněníŘád sv. Jiří 4. třídy (1915)
Kříž svatého Jiří (1915)
Řád sv. Stanislava 3. třídy (1915)
Řád sv. Vladimíra 4. třídy (1916)
Řád sv. Anny 4. třídy (1917)
… více na Wikidatech
PodpisJan Syrový, podpis
CommonsJan Syrový
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Bohumír Syrový (24. ledna 1888 Třebíč[1] – 17. října 1970 Praha) byl československý armádní generál, příslušník a velitel Československých legií v Rusku a předseda československé vlády v období Mnichovské dohody od 22. září do 30. listopadu 1938. V období první republiky byl uctíván jako národní hrdina, přesto byl po 2. světové válce odsouzen za vlastizradu. Z vězení byl propuštěn po čtrnácti letech. V roce 2022 byl zproštěn všech obvinění plném rozsahu a plně rehabilitován.[2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Třebíči na Stařečce v domě číslo popisné 13 v tehdejší Klimentově ulici dne 24. ledna 1888 do rodiny třebíčského klempíře Jana Syrového a jeho manželky Anny Syrové.[3]

V Třebíči následně absolvoval obecnou a měšťanskou školu, střední školu vystudoval v Brně. Tehdy nastoupil do oboru stavební technik na Českou vyšší průmyslovou školu v Brně.[3] Odmaturoval roku 1906[4], a poté nastoupil do rakousko-uherské armády.

V době, kdy nepobýval v Brně, se v průběhu studií aktivně zapojoval do činnosti třebíčského Sokola. Třebíčské zastoupení této organizace tehdy jakožto náčelník vedl Jan Máchal, absolvent třebíčského gymnázia, který se později podílel na celonárodní činnosti Sokola. Roku 1903 do třebíčského Sokola vstoupil také pedagog vyučující na třebíčské novodvorské škole Josef Jiří Švec, se kterým se Syrový spřátelil.[3] Švec roku následně 1911 odjel do Ruska. Samotný Syrový odešel za prací do Varšavy, která tehdy byla součástí Ruska. Ještě předtím však prošel prezenční vojenskou službou v Brně. Ve Varšavě pracoval coby zaměstnanec stavební firmy, díky čemuž si mohl našetřit na další studium. Tím prošel rovněž ve Varšavě, specializoval se na speciální železobetonové stavitelství a následně roku 1913 nastoupil do státní stavební kanceláře jako stavební technik.[3]

Vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

V době vypuknutí první světové války pracoval jako stavbař ve Varšavě. Přihlásil se jako dobrovolník do ruské armády, a stal se příslušníkem České družiny.[5] V průběhu války byl několikrát povýšen a vyznamenán, ačkoliv nastoupil jako obyčejný voják, brzy dosáhl povýšení na důstojníka.

Zúčastnil se bitvy u Zborova, ve které 2. července 1917 přišel o pravé oko (byl těžce zraněn v průběhu dělostřelecké přípravy). Jako starodružiník nově vznikající Československé brigády provedl mnohé úspěšné průzkumné akce, jak dokládají hlášení hlavního štábu Ruské armády. Později se Syrový stal velitelem československých legionářů v Rusku a všech protibolševických vojenských sil na Sibiři. Již v hodnosti generála absolvoval celou sibiřskou anabázi československých legionářů. V červnu 1920 se vrátil do Československa jako všemi respektovaný národní hrdina.[4]

  • V československých legiích na ruské frontě
  • Jako jeden z prvních českých dobrovolníků - důstojníků[6]

    Jako jeden z prvních českých dobrovolníků - důstojníků[6]

  • Jako velitel československého vojska v Sibiři (kolem 1918–1920)[7]

    Jako velitel československého vojska v Sibiři (kolem 1918–1920)[7]

Stal se zemským vojenským velitelem. V lednu 1924 přijal funkci podnáčelníka Hlavního štábu a 1. ledna 1925 se pak stal jako první český důstojník náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci.[5] Roku 1927 byl povýšen na armádního generála. Od roku 1933 se stal nástupcem generála Syrového v Hlavním štábu generál Ludvík Krejčí a Syrový byl namísto toho jmenován generálním inspektorem československé branné moci. Tato nová funkce měla být spíše reprezentativní,[5] ale jakmile ji Syrový obsadil, začal se zasazovat o to, aby mu Krejčí přenechával různé povinnosti, což mezi oběma vyvolalo vleklý spor o pravomoce. Několik měsíců také zastával funkci ministra národní obrany. Rodina si žila nad poměry, generál bral 6600 korun měsíčně, ale výdaje byly 13 tisíc[8]. Proto Běla Syrová požádala hrad o finanční výpomoc.[9]

30. května 1938 se jeho portrét objevil na titulní straně amerického časopisu Life s popiskem "Commander of the Czech army".

Podzim 1938[editovat | editovat zdroj]

Syrový byl skeptický, že by československá armáda dokázala odolat německému útoku.[10] Lidmi byl ale považován za novodobého Žižku, který vyvede republiku z krize.[5] 21. září 1938 československá vláda přijala německý požadavek na postoupení pohraničních území s převahou německého obyvatelstva Německu.[11] To v Československu vyvolalo silné protesty. Syrový byl povolán na Pražský hrad, aby svou autoritou uklidnil srocující se dav demonstrantů, kteří skandovali „dejte nám zbraně nebo Syrového“. Protestoval, ale jelikož Edvard Beneš v tu dobu spal, byl přemluven, před dav vystoupil a přednesl několik uklidňujících vět, po nichž se dav rozešel.[11] Druhého dne vláda odstoupila, a nahradila ji úřednická vláda, které Syrový předsedal.[11] V této funkci pak setrval do 30. listopadu 1938, kdy po něm funkci převzal Rudolf Beran. Do této doby spadá obsazení českého pohraničí na základě Mnichovské dohody.

Syrový ve vládě pokračoval až do dubna 1939 jako ministr národní obrany.[5] Podílel se na poklidném obsazení zbytku Čech a Moravy německou armádou v březnu 1939 – vydal mimo jiné příkaz, aby nepříteli nebyl kladen odpor.

Prožívám nejtěžší chvíli svého života, neboť plním svůj nejbolestnější úkol, nad kterým lehčí by bylo zemřít. Zůstali jsme sami. Měli jsme volbu mezi zoufalou a bezvýslednou obranou, která by znamenala nejen obětování celého dospělého pokolení, ale i žen a dětí. A mezi přijetím podmínek, které v bezohlednosti jsouce položeny po nátlaku bez války, nemají příkladu v dějinách.

—Jan Syrový, projev k národu, [12]

Odsouzení a uvěznění[editovat | editovat zdroj]

Během německé okupace se Syrový nijak neangažoval, a to ani na straně odboje, ani kolaborací s okupanty. Po celou dobu války byl sledován gestapem.[5] Podporoval však rodiny lidí perzekvovaných Němci a tajně se souhlasem premiéra Eliáše převedl část prostředků z fondu pro legionáře pro potřeby odboje.[13] Přesto byl hned 14. května 1945 zatčen a později odsouzen na dvacet let za vlastizradu.[5] Osudným se mu stal především rozkaz z března 1939, aby československé jednotky nekladly odpor Němcům, ačkoliv byl k jeho vydání instruován svým vrchním velitelem – prezidentem Háchou. Za přitěžující okolnost mu bylo mimo jiné přičteno, že si podal ruku s Adolfem Hitlerem při jeho vstupu na Pražský hrad, přestože tato fotografie byla v podstatě zinscenována.[13]

Z vězení byl propuštěn po čtrnácti letech při amnestii v roce 1960. Své odsouzení nesl velice těžce a až do své smrti jej nepřestal považovat za nespravedlivé, protože ve všech případech nepopulárních činů a rozhodnutí plnil jako voják rozkazy nadřízených.[5] Po svém propuštění se živil jako hlídač.[5]

Rehabilitace[editovat | editovat zdroj]

ikona
Tato část článku reaguje na aktuální nebo nedávné události.
Informace zde uvedené se vzhledem k neustálému vývoji mohou průběžně měnit. Je třeba je se zvýšenou péčí aktualizovat a doplňovat.

V roce 2021 zahájila jeho rodina pokus o jeho rehabilitaci.[13] V prosinci roku 2021 Městský soud v Praze návrh na obnovu procesu zamítl, soudkyně se vyjádřila, že k obnovení procesu nebyly předloženy nové a převratné důkazy.[14] Vrchní soud v Praze dne 12. dubna 2022 rozhodl o povolení obnovy řízení (včetně Rudolfa Berana), zrušil rozsudek Národního soudu v Praze ze dne 21. dubna 1947 a vrátil věc státnímu zástupci k prošetření.[15] Obnova řízení je dávána do souvislosti s tím, že soudní moc byla v tehdejším Československu ze strany Komunistické strany ovlivňována již před rokem 1948.[13][16] 15. července 2022 státní zástupce Jan Kopečný z Městského státního zastupitelství v Praze zastavil trestní stíhání generála Jana Syrového a bývalého ministerského předsedy Rudolfa Berana. Státní zástupce nově posoudil věc tak, že jmenovaní se žádného trestně postižitelného jednání nedopustili a není ani důvod postoupit věc jinému orgánu.[2][17]

V roce 2022 byla na Syrového rodném domě v Klimentově ulici v Třebíči odhalena jeho pamětní deska.[18]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Bratrem jeho manželky Anny byl akademický malíř Jaroslav Malínský.

Pamětní deska na rodném domě v Třebíči, ulice Klimentova

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Hrob gen. Syrového na Olšanských hřbitovech

Seznam vyznamenání udělených Janu Syrovému:[19]

„General Jan Syrový“; autor: Pavel Vavrys; malba na dřevě - kruhový „střelecký terč“ o průměru 60 cm
Československo
Belgie
Estonsko
Francie
Itálie
Japonsko
Jugoslávie
Litva
Lotyšsko
Maroko
Polsko
Rumunsko
Ruské impérium
Řecko
Tunisko
Spojené království

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ a b Žalobce zastavil stíhání bývalých premiérů Berana a Syrového, odsouzených po válce za kolaboraci. iROZHLAS [online]. [cit. 2022-07-17]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d ZEJDA, Radovan. Osobnosti Třebíčska. Třebíč: Akcent, 2000. 224 s. ISBN 80-7268-104-4. S. 177. 
  4. ↑ a b Vojenské osobnosti předválečné armády - Armádní generál Jan Syrový [online]. armada.vojenstvi.cz [cit. 2015-12-27]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e f g h i PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 200
  6. ↑ Vaněk, Otakar, ed., Holeček, Vojtěch, ed. a Medek, Rudolf, ed. Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914–1920. [Kniha 1]. Praha: nákladem vlastním, 1928. 2 svazky (867 stran, 6 nečíslovaných listů obrazových příloh) - ilustrace, portréty, faksimile ; 29 cm. (Z technických důvodů vydáno ve dvou svazcích: díl I. Česká družina 1914–1916. 224 stran; část II. Československá brigáda 1916–1917. strana 227-867). Foto ze strany 54.
  7. ↑ Vaněk, Otakar, ed., Holeček, Vojtěch, ed. a Medek, Rudolf, ed. "Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914–1920". Kniha 4, díl V, "Od Volhy na Urál, magistrála, návrat do vlasti", 1918–1920. Praha: Za svobodu, 1929. 900 stran, Strana 1 (obrazová příloha na samém úvodu knihy).
  8. ↑ KRYSTLÍK, Tomáš. Zamlčené dějiny, 2008 Beta-Dobrovský, 192 stran, ISBN: 978-80-87197-06-6
  9. ↑ Běla Syrová: Neuměla hospodařit, o peníze prosila Beneše Dostupné online
  10. ↑ PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 159–162. Dále jen PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. 
  11. ↑ a b c PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 163-167
  12. ↑ JOS. Syrový: Mnichov? Horší než smrt. 5 plus 2 (Praha, pátek 21. září 2018). 09. 2018, roč. VII, čís. 34, s. 14. 
  13. ↑ a b c d ČERNÁ, Aneta. Žádný spojenec Hitlera, ale oběť monstrprocesu. Rodina se snaží rehabilitovat generála Syrového. ČT24 [online]. Česká televize, 2021-04-04 [cit. 2021-04-05]. Dostupné online. 
  14. ↑ herb. Obnovení procesu s Janem Syrovým se prozatím nedočkáme. Horácké noviny. 2021-12-09, roč. XXXII, čís. 49, s. 5. 
  15. ↑ ROGNER, Šimon. Soud povolil obnovu procesu s generálem Syrovým a bývalým premiérem Beranem. ČT24 [online]. Česká televize, 2022-05-03 [cit. 2022-05-05]. Dostupné online. 
  16. ↑ HANZLÍK, František. Tajné služby na cestě KSČ k moci 1945-1948 : únor 1948 - výsledek nerovného zápasu. Vydání první. vyd. Praha: [s.n.] 418 pages s. Dostupné online. ISBN 978-80-200-3125-9, ISBN 80-200-3125-1. OCLC 1252725116 
  17. ↑ Státní zástupce zastavil trestní stíhání generála Syrového a bývalého premiéra Berana. ČT24 [online]. 2022-07-15 [cit. 2022-07-17]. Dostupné online. 
  18. ↑ KRČMÁŘ, Milan. Generál Syrový se v Třebíči dočkal pamětní desky. Pomohl tomu i Deník. Třebíčský deník. 2021-12-19. Dostupné online [cit. 2022-01-10]. 
  19. ↑ Válka.cz, arm. gen. Jan Syrový
  20. ↑ Válka.cz, Válečný kříž 1915
  21. ↑ Válka.cz, Řád orlího kříže
  22. ↑ Válka.cz, Válečný záslužný kříž
  23. ↑ Válka.cz, Řád Posvátného pokladu
  24. ↑ Válka.cz, Řád Vytisova kříže
  25. ↑ Válka.cz, Řád medvědobijce
  26. ↑ Válka.cz, Řád rumunské hvězdy
  27. ↑ Válka.cz, Řád Za věrné služby
  28. ↑ Válka.cz, Pamětní Kříž na válku 1916–1919
  29. ↑ Válka.cz, Řád Fénixe
  30. ↑ Válka.cz, Medaile Za vojenské zásluhy 1917
  31. ↑ Válka.cz, Řád Nichan Iftikhar

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce Jan Syrový Nástupce
Milan Hodža premiér Československa
1938 		Rudolf Beran
František Machník ministr národní obrany ČSR
1938–1939 		gen. Sergěj Ingr
Jiří Stříbrný ministr národní obrany ČSR
1926 		František Udržal
Vojenské úřady
Eugène Mittelhausser náčelník Hlavního štábu čs. branné moci
1926–1933 		Ludvík Krejčí
První vláda Jana Syrového* / vláda obrany republiky
Ministerský předseda
Jan Syrový (jmenován 22. září 1938, ministr národní obrany)
Členové v den jmenování vlády
22. září 1938
Kamil Krofta (ministr zahraničí) • Jan Černý (ministr vnitra) Josef Kalfus (ministr financí) • Engelbert Šubert (ministr školství a národní osvěty) • Vladimír Fajnor (ministr spravedlnosti) • Jan Janáček (ministr průmyslu, obchodu a živností) • Jindřich Kamenický (ministr železnic) • František Nosál (ministr veřejných prací) • Eduard Reich (ministr zemědělství) • Bedřich Horák (ministr sociální péče) • Stanislav Mentl (ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy) • Karel Dunovský (ministr pošt a telegrafů) • Josef Fritz (ministr unifikací) • Hugo Vavrečka (bez portfeje) • Stanislav Bukovský (bez portfeje) • Petr Zenkl (bez portfeje) • Imrich Karvaš (bez portfeje) • Matúš Černák (bez portfeje)
23. září 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Vláda podala demisi po přijetí Mnichovské dohody 4. října 1938.
* Třetí úřednická vláda v období první republiky.
Druhá vláda Jana Syrového
Ministerský předseda
Jan Syrový (jmenován 4. října 1938, ministr národní obrany)
Členové v den jmenování vlády
4. října 1938
František Chvalkovský (ministr zahraničí) • Jan Černý (ministr vnitra) Josef Kalfus (ministr financí) • Stanislav Bukovský (bez portfeje, pověřen řízením ministr školství a národní osvěty) • Vladimír Fajnor (ministr spravedlnosti) • Imrich Karvaš (ministr průmyslu, obchodu a živností) • Vladimír Kajdoš (ministr železnic, ministr pošt a telegrafů) • Karel Husárek (ministr veřejných prací) • Ladislav Karel Feierabend (ministr zemědělství, od 14. října 1938 ministr unifikací)¹ • Petr Zenkl (ministr sociální péče, ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy) • Vladimír Fajnor (ministr unifikací)¹ • Hugo Vavrečka (bez portfeje, propaganda) • Ivan Párkányi (bez portfeje, pro záležitosti Podkarpatské Rusi do 14. října 1938)¹
¹14. října 1938 vystřídal Vladimíra Fajnora ve vedení ministerstev spravedlnosti a unifikaci Ladislav Karel Feierabend, zároveň vládu opustil ministr bez portfeje Ivan Párkányi.
Druhá vláda Jana Černého*
Ministerský předseda
Jan Černý (jmenován 18. března 1926, nestraník)
Členové v den jmenování vlády
18. března 1926
Jan Černý (ministr vnitra) • Edvard Beneš (ministr zahraničí) • Karel Engliš (ministr financí) • Jan Krčmář (ministr školství a národní osvěty) • Jan Syrový (ministr národní obrany) • Jiří Haussmann (ministr spravedlnosti a ministr pro zásobování lidu) • František Peroutka (ministr průmyslu, obchodu a živností) • Jan Říha (ministr železnic) • Václav Roubík (ministr veřejných prací) • Juraj Slávik (ministr zemědělství a ministr unifikací) • Josef Schieszl (ministr sociální péče a ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy) • Maxmilián Fatka (ministr pošt a telegrafů) • Jozef Kállay (ministr pro správu Slovenska)
* Druhá úřednická vláda během období první republiky.
První vláda Rudolfa Berana
Ministerský předseda
Rudolf Beran (jmenován 1. prosince 1938, SNJ)
Členové v den jmenování vlády
1. prosince 1938
František Chvalkovský (ministr zahraničí, SNJ) • Otakar Fischer (ministr vnitra, SNJ) Josef Kalfus (ministr financí, SNJ) • Jan Kapras (ministr školství a národní osvěty, SNJ) • Jan Syrový (ministr národní obrany, SNJ) • Jaroslav Krejčí (ministr spravedlnosti, SNJ) • Vlastimil Šádek (ministr průmyslu, obchodu a živností, SNJ) • Alois Eliáš (ministr dopravy, SNJ) • Dominik Čipera (ministr veřejných prací, SNJ) • Ladislav Karel Feierabend (ministr zemědělství, SNJ) • Vladislav Klumpar (ministr sociální a zdravotní správy, SNJ) • Jiří Havelka (bez portfeje, SNJ) • Karol Sidor (bez portfeje, do 14. března 1939)¹
¹14. března 1939 byl vyhlášen nezávislý Slovenský stát.
15. března 1939 vyhlásila nezávislost Podkarpatská Rus.
15. března 1939 bylo zbylé československé území obsazeno německými vojsky.
Premiéři Československa Československo
První republika (1918–1938)
Karel Kramář (1918–1919) • Vlastimil Tusar (1919–1920) • Jan Černý (1920–1921) • Edvard Beneš (1921–1922) • Antonín Švehla (1922–1926) • Jan Černý (1926) • Antonín Švehla (1926–1929) • František Udržal (1929–1932) • Jan Malypetr (1932–1935) • Milan Hodža (1935–1938) • Jan Syrový (1938)
Druhá republika (1938–1939)
Jan Syrový (1938) • Rudolf Beran (1938–1939)
Třetí republika (1945–1948)
Zdeněk Fierlinger (1945–1946) • Klement Gottwald (1946–1948)
Komunistický režim (1948–1989)
Klement Gottwald (1948) • Antonín Zápotocký (1948–1953) • Viliam Široký (1953–1963) • Jozef Lenárt (1963–1968) • Oldřich Černík (1968–1970) • Lubomír Štrougal (1970–1988) • Ladislav Adamec (1988–1989) • Marián Čalfa (1989)
ČSFR (1990–1992)
Marián Čalfa (1989–1992) • Jan Stráský (1992)
Ministři národní obrany Československa
První republika
Druhá republika
Exilová vláda
Třetí republika
Komunistický režim
ČSFR
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Syrový&oldid=21562397“