Přeskočit na obsah

Josef Kalfus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
JUDr. Josef Kalfus
14. ministr financí Československa
Ve funkci:
28. března 1936 – 21. července 1937
PrezidentEdvard Beneš
Předseda vládyMilan Hodža
PředchůdceEmil Franke
NástupceEmil Franke
16. ministr financí Československa
Ve funkci:
2. října 1937 – 15. března 1939
PrezidentEdvard Beneš
Emil Hácha
Předseda vládyMilan Hodža
Jan Syrový
Rudolf Beran
PředchůdceEmil Franke
NástupceVavro Šrobár
1. ministr financí Protektorátu Čechy a Morava
Ve funkci:
16. března 1939 – 5. května 1945
PrezidentEmil Hácha
Předseda vládyRudolf Beran
Alois Eliáš
Jaroslav Krejčí
Richard Bienert
Předchůdcenikdo (funkce vznikla)
Nástupcenikdo (funkce zanikla)
Stranická příslušnost
Členstvínestraník
SNJ
Národní souručenství

Narození25. června 1880
Železný Brod
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí10. května 1955 (ve věku 74 let) nebo 12. června 1955 (ve věku 74 let)
Liberec
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
SídloDejvice
Alma materPrávnická fakulta Univerzity Karlovy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Kalfus (25. června 1880 Železný Brod[1]10. května 1955 Liberec)[p. 1] byl národohospodář, politik, ministr, účastník protinacistického odboje.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Vyrůstal společně se svými sedmi sourozenci (2 bratři a 5 sester) v Železném Brodě. Jeho manželkou se stala Anna Nováková a jejich manželství zůstalo bezdětné. On sám patřil k finančním odborníkům a od roku 1920 působil JUDr. Josef Kalfus jako úředník na ministerstvu financí. Od 28. března 1936 byl jmenován ministrem financí[2] ČSR a tuto funkci zastával v řadě vlád i v období Protektorátu až do 5. května 1945.[p. 2] Obdržel i protektorátní vyznamenání – Svatováclavskou orlici I. stupně se zlatým věncem.[3]

Po podepsání Mnichovské dohody se v letech 1938 až 1939 dr. Josef Kalfus účastnil pomoci Čechům, kteří museli opustit Sudety, Slovensko a Zakarpatskou Ukrajinu.[2] Rodině sokolského funkcionáře Jana Zelenky-Hajského pomohl při jejich stěhování ze Sudet do Prahy. Stěhování jeho manželky Františky Zelenková a jejího syna Jana Milíče Zelenky muselo být provedeno z důvodů bezpečnosti tak, že dotyční se ukryli ve stěhovacím voze. Vůz poskytl i s řidičem JUDr. Josef Kalfus.[2] Když rodina Zelenkových neměla kde v Praze v prvních dnech bydlet, nechal je Kalfus bydlet týden ve svém domě a po čase se mu pro Zelenkovi podařilo opatřit byt v tehdejší Praze XI, Biskupcova čp. 1837/4, poblíž dnešní žižkovské Ohrady.[2]

Pro potřeby financování československého zahraničního odboje se Josefu Kalfusovi podařilo (na pokyn prezidenta dr. Edvarda Beneše) zařídit přesun finančních zdrojů do neutrálních zemí.[2] A byl to Josef Kalfus, kdo v březnu 1939 zajistil zničení důležitých spisů a také umožnil v červnu 1939 generálnímu řediteli Československé zbrojovky Eduardu Outratovi odchod do exilu za hranice okupovaného protektorátu.[2] Když gestapo pozatýkalo v únoru 1940 několik stovek sokolských funkcionářů (s cílem postupně rozvrátit sokolskou organizaci v Protektorátu Čechy a Morava) podařilo se Janu Zelenkovi-Hajskému a Jaroslavu Pechmanovi zachránit část sokolských financí. Tato akce ale byla možná jen díky včasnému upozornění ministra Richarda Bienerta a za přísně utajené pomoci ministra Josefa Kalfuse.[2] JUDr. Josef Kalfus patřil k důležitým spolupracovníkům ilegální organizace Politické ústředí (PÚ) a to až do 21. října 1941, kdy byl gestapem zatčen Zdeněk Bořek Dohalský – spojka mezi domácí protektorátní vládou a exilovou vládou v Londýně.[2] Spojení s odbojem se JUDr. Josefu Kalfusovi dařilo před Němci obratně kamuflovat.[2]

V roce 1946 byl postaven jako člen protektorátní vlády před Národní soud. Prokurátor František Tržický pro něj požadoval 20 let či doživotí.[4] Nicméně soud jej, poté co prokázal styky s domácím i zahraničním protifašistickým odbojem, sice dne 31. července 1946 uznal vinným, ale propustil jej bez potrestání.[4] Poté se zcela stáhl do ústraní.[5]

Po Únoru 1948 byl pro komunisty politicky nevhodný a byl mu zabaven majetek.[4] Trpěla tím i jeho rodina – nežádoucí politická angažovanost zabraňovala možnosti studia jeho příbuzných na politicky zaměřených školách (právnické fakulty).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Pramen[2] uvádí jako datum úmrtí 2. června 1956.[2]
  2. Bydliště JUDr. Josefa Kalfuse: Praha XIX – Dejvice, Alešova ulice číslo popisné 237/15.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu [online]. web: Státní oblastní archiv v Litoměřicích - Archivní odbor [cit. 2023-01-03]. N; inventární číslo 9237; signatura L188/10; 1864 - 1884; Železný Brod. Dostupné online. 
  2. a b c d e f g h i j k l ČVANČARA, Jaroslav. „Ni zisk, ni slávu“ (Příběh Jana Zelenky-Hajského a jeho sokolské ilegální skupiny Říjen) [online]. web: ÚSTR; Paměť a dějiny; ročník 2012, číslo 2, 32 stran textu + fotografie; rubrika: studie a články, 2012 [cit. 2022-12-24]. Ke stažení ve formátu *.pdf; citace ze strany: 19, 20, 21. Dostupné online. 
  3. Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava s orlicí Svatováclavskou (”Svatováclavská orlice”) [online]. web: War Cross cz [cit. 2023-01-03]. Dostupné online. 
  4. a b c Události v třetí republice (1945-48) se vztahem k válce [online]. web: CS Magazín com [cit. 2023-01-03]. Dostupné online. 
  5. BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Kalfus Josef, s. 155. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JANEČKOVÁ, Eva. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012. 256 s. ISBN 978-80-7277-502-6. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]