Česká strana sociálně demokratická

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Česká strana sociálně demokratická
Logo
Zkratka ČSSD
Datum založení 1878
(jako součást rakouské sociální demokracie)
1893
(jako samostatná strana)[1]
Předseda Jan Hamáček
1. místopředseda Roman Onderka
Zakladatel Josef Boleslav Pecka a Ladislav Zápotocký
Sídlo Hybernská 1033/7, Praha, 110 00, Česko (Losyovský palác)
Ideologie sociální demokracie[2]
pro-evropanismus[3][4]
Politická pozice středolevice
Stát. příspěvek (mil. Kč) 105,5 (2017)[5]
Mezinárodní org. Progresivní aliance
Socialistická internacionála
Evropská strana Strana evropských socialistů
Politická skupina EP Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů
Mládežnická org. Mladí sociální demokraté
Stranické noviny Právo lidu (1893–1948)
Počet členů 13 845 (červenec 2019) [6]
Slogan „Svoboda, spravedlnost, solidarita“
Barvy      oranžová
     červená
IČO 00409171 (PSH)
Oficiální web www.cssd.cz
Zisk mandátů ve volbách
Poslanecká sněmovna2017
15/200
[Mandáty 1]
Senát2020
3/81
Evropský parlament2019
0/21
[Mandáty 2][7]
Zastupitelstvo Prahy
0/65
[8]
Zastupitelstva krajů
37/675
Zastupitelstva obcí 2018
1882/62300
[9]
Vlajka strany

Česká strana sociálně demokratická (zkratka ČSSD) je levicová sociálnědemokratická a nejstarší dosud existující česká politická strana, která je členem Socialistické internacionály, Progresivní aliance a Strany evropských socialistů.

Předsedou strany je od roku 2018 poslanec a ministr vnitra ČR Jan Hamáček, statutárním místopředsedou je od roku 2019 poslanec a bývalý primátor města Brna Roman Onderka.[10]

Charakteristika strany[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o klasickou levicovou až středolevicovou stranu. Obliba ČSSD začala stoupat na přelomu 19. a 20. století, postupně se stávala jednou z nejsilnějších politických stran v Českých zemích. V první polovině 20. let 20. století byla nejsilnější českou politickou stranou, o tuto pozici v letech první republiky soupeřila zejména s pravicovou Republikánskou stranou (nejsilnější formací se však v dalším průběhu první republiky po volbách 1925 již nestala). Od poloviny 90. let 20. století až do roku 2017 pak o pozici hlavní politické síly soupeřila s pravicovou Občanskou demokratickou stranou. V současné době je strana jednou z menších stran české politické scény s preferencemi mezi 3 až 8 procenty.[11]

ČSSD navazuje na hnutí za lepší podmínky dělníků z dob 19. století a následný vznik celoevropského sociálně demokratického hnutí, jež bojovalo za vznik moderních sociálně spravedlivých států. Na rozdíl od dalších sociálně demokratických stran například v Německu nebo v Rakousku, Česká strana sociálně demokratická ve druhé polovině 20. století neexistovala a to z důvodu nedobrovolného sloučení s KSČ. Po Sametové revoluci roku 1989 byla ČSSD obnovena a brzy se stala jednou ze dvou nejsilnějších stran v Česku a hlavní představitelkou levice. Význam ČSSD začal postupně upadat během druhé poloviny desátých let 21. století, kdy přišla o většinu voličů, kteří obvykle přešli buď k populistickým, nebo moderním progresivním středovým a středolevicovým stranám.

Původně se jednalo o stranu dělnictva a části liberálních levicově orientovaných intelektuálů. Vzhledem k tomu, že dělníků v průběhu a hlavně v závěru 20. století ubývalo, strana se začala soustředit na všechny pracující s nižšími až středními příjmy. Na konci 90. let a v prvním desetiletí 21. století měla strana voličskou základnu především na venkově a v menších městech. Na rozdíl od jiných sociálně demokratických stran na západě se moderní ČSSD již nepodařilo oslovovat liberálnější obyvatele velkých měst.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Socialistické strany v Česku.

Dělnické hnutí a počátky sociální demokracie na území Čech a Moravy (1878-1907)[editovat | editovat zdroj]

„Sociální demokracie se vymkla kontrole kapitalistů“ (karikatura Mikoláše Aleše z roku 1890)

Počátky českého dělnického hnutí lze nalézt v 60. letech 19. století. Tehdy vznikly první odborové a vzdělávací spolky českého dělnictva. Roku 1868 bylo ustanoveno svépomocné družstvo Oul vedené Františkem Ladislavem Chleborádem.[12] V roce 1870 proběhla na Ještědu masová demonstrace českých a německých dělníků, takzvaný „tábor lidu“. 7. dubna 1878 se v břevnovském hostinci U Kaštanu konal ustavující sjezd zvláštní organizace českých sociálních demokratů v rámci celorakouské sociálně demokratické strany pod názvem Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku.

Proces osamostatňování české sociální demokracie z tzv. rakouské internacionály, vyústil v prosinci roku 1893 na sjezdu konaném v Českých Budějovicích, a to v založení takticky a organizačně samostatné Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické.

Josef Hybeš, předseda strany v letech 1887-1893

První samostatná kandidatura a samostatná činnost (1907-1918)[editovat | editovat zdroj]

Již v roce 1897 byla zastoupena v říšské radě.[13] V tomto roce zde učinilo pět sociálně demokratických poslanců (Arnošt Berner, Petr Cingr, Josef Hybeš, Josef Steiner a Karel Vrátný) protistátoprávní prohlášení, ve kterém strana odmítala vznik samostatného českého státu. To vedlo k rozdělení strany na odpůrce a příznivce české samostatnosti, příznivci sociální demokracii opustili a založili ČSNS.

Programově se sociálně demokratická strana hlásila k II. internacionále, prosazovala uznání osmihodinové pracovní doby, všeobecné volební právo a úpravu mzdových poměrů. Myšlenku všeobecného volebního práva pro muže se podařilo prosadit a v roce 1907 tak již měl volební právo každý dospělý muž v Rakousku-Uhersku. Ve volbách do Říšské rady 1907 česká sociální demokracie pod vedením Antonína Němce poprvé kandidovala mimo rámec rakouské sociální demokracie. V českých zemích zvítězila, avšak po přepočtení na kurie skončila až za agrární stranou a celkově získala 6. nejpočetnější klub.

Ve volbách do Říšské rady 1911 strana ještě posílila a klub českých sociálních demokratů získal další 3 poslance, avšak situace se opakovala. Strana získala 4. nejpočetnější klub za Českým klubem na 3. místě. Během první světové války strana odmítala odbojovou činnost a byla plně loajální k Rakousku-Uhersku, avšak ke konci války se především levé křídlo podílelo na tzv. hladových a protiválečných demonstracích.

Sociální demokracie v novém státě (1918–1926)[editovat | editovat zdroj]

Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD) vznikla přejmenováním Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické na sjezdu v prosinci 1918. Od vytvoření samostatného státu byla druhou nejsilnější politickou stranou, která měla v Revolučním národním shromáždění 47 poslanců (vycházelo se z výsledků voleb do Říšské rady v roce 1911). Tomu odpovídalo zastoupení třemi ministry v první československé vládě. Sociální demokracie navíc získala post předsedy Revolučního národního shromáždění, kterým se stal novinář a politik František Tomášek.

V komunálních volbách v roce 1919, v nichž mohly poprvé volit i ženy, ČSDSD výrazně zvítězila (získala 32,5%), což vedlo k demisi národně demokratického premiéra Kramáře, jehož strana naopak drtivě prohrála. Sociální demokraté následně vytvořili vládu s republikány (agrárníky) a národními socialisty, pro níž se vžil název rudozelená koalice. Místo předsedy vlády zaujal sociálnědemokratický vůdce Vlastimil Tusar. Stal se tak prvním sociálnědemokratickým premiérem v českých dějinách.

Vlastimil Tusar, v letech 1919–1921 první sociálně demokratický premiér

V prvních volbách do Parlamentu v roce 1920 ČSDSD zvítězila. Získala 25,7 % hlasů a 74 mandátů. Premiérem tak zůstal Vlastimil Tusar a i půdorys této vlády zůstal stejný. V době zdánlivého rozmachu však již ve straně probíhal politický rozkol mezi vedoucím státotvorným umírněným proudem a marxisticko-leninskou opozicí, která se hlásila ke Komunistické internacionále a usilovala o komunistickou revoluci. Opoziční část se sešla na sjezdu v září roku 1920, ustavila se jako ČSDSD-levice a přijala samostatný program. V říjnu téhož roku pak 23 poslanců tohoto křídla vytvořilo svůj vlastní poslanecký klub. V reakci na to podal sociálnědemokratický premiér Tusar demisi, vláda padla a nahradila jí dočasná, úřednická vláda složená z nestraníků. Rozkol sociálně demokratické strany byl prakticky dovršen sjezdem zbytku strany v listopadu 1920, na kterém byl přijat nový Dělnický hospodářský program a byly odmítnuty zásady Komunistické internacionály. Na počátku prosince 1920 se příznivci komunistického křídla strany pokusili v podstatě o státní převrat, nejprve obsadili sídlo sociální demokracie v Lidovém domě a následně po zásahu policie vyhlásili generální stávku. Stávka však byla úspěšně potlačena. Nakonec v květnu 1921 vznikla samostatná Komunistická strana Československa (KSČ). Po tomto rozdělení ČSDSD již nebyla schopna být vedoucí stranou ve vládě, přesto se po zbytek volebního období zúčastnila všech vlád, poloúřednické vlády Edvarda Beneše i první vlády Antonína Švehly.

I přesto sociální demokracie zůstala oslabená natolik, že v parlamentních volbách roku 1925 obdržela pouhých 8,9 % (KSČ 13,2 %).[14] Po volbách se strana stala součástí druhé vlády Antonína Švehly, roku 1926 však spolu se socialisty vládní lavice opustila a vznikla tak úřednická vláda složená z nestraníků.

Na sjezdu v roce 1924 byl novým předsedou zvolen bývalý tajemník Svazu kovodělníků a poslanec Národního shromáždění Antonín Hampl, který vystřídal Antonína Němce, místopředsedou se stal (až do roku 1933) kladenský starosta Karel Kindl[15]. O dva roky později se stal generálním tajemníkem ČSDSD mladoboleslavský senátor Vojtěch Dundr. Hlavním tiskovým orgánem bylo Právo lidu.

Antonín Hampl, předseda strany v letech 1925–1938

V letech 1918–1926 patřila mezi největší spojence ČSDSD Československá národně socialistická strana a Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR. U obou stran se uvažovalo o sloučení, které se ale neuskutečnilo kvůli některým rozlišně chápaným programový bodům (internacionální politika, pohled na německou menšinu v Československu).

Od „Panské koalice“ k Národní straně práce (1926-1938)[editovat | editovat zdroj]

Roku 1926 po dlouho trvající politické krizi vznikla vláda takzvané ,,panské koalice", tedy koalice nesocialistických stran, ČSSD se tak na zbytek volebního období ocitla v opozici. Ve volbách roku 1929 si mírně polepšila, získala 13 % hlasů. Vrátila se do vlády, stala se jedním z menších členů druhé vlády Františka Udržala. Až do sjezdu v roce 1930 se strana hlásila k tradicím marxismu, teprve na tomto sjezdu byl přijat nový stranický program, který dosavadní orientaci revidoval.[14] Následně byla sociální demokracie jedním z menších členů všech vlád Jana Malypetra (1932-1935), všech vlád Milana Hodži (1935-1938) i první vlády Jana Syrového (1938). Ve volbách roku 1935 obdržela 12,57 % hlasů a skončila na třetím místě.

Československá sociální demokracie rozvíjela též kontakty s ostatními evropskými sociálně demokratickými stranami a byla aktivní členkou Socialistické dělnické internacionály (dlouhodobě ji zde zastupoval František Soukup a posléze i Betty Karpíšková a Lev Winter). Od druhé poloviny 20. let spolupracovala s Německou sociálně demokratickou stranou dělnickou v ČSR (založenou na podzim 1919 Josefem Seligerem) a po roce 1933 organizovala pomoc německé (a později též rakouské) demokratické a socialistické emigraci v Československu. Ve druhé polovině 30. let podporovala boj španělské levice proti povstalcům a výrazně se angažovala v zápase na obranu ČSR. Plně sdílela a podporovala Benešovu koncepci kolektivní bezpečnosti (Ženevský protokol, Malá dohoda, Východní Locarno, Východní pakt, obranné smlouvy s Francií a SSSR, Hodžův plán). Meziválečná sociálně demokratická strana měla poměrně blízko k prezidentovi T. G. Masarykovi a k takzvané „hradní politice“.

Po politických změnách směřujících k autoritativnímu režimu na podzim roku 1938 se strana spojila s dalšími levicovými a středolevicovými stranami v Národní stranu práce.[16] Tato strana byla opoziční vůči vládnoucí konzervativně pravicové straně - Straně národní jednoty.

Sociální demokracie v letech 1938–1945[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Národní strana práce (1938) a Národní hnutí pracující mládeže.

Po nacistické okupaci v březnu 1939 byla Národní strana práce zakázána.

Během druhé světové války se řada bývalých členů sociální demokracie zapojila do odbojové činnosti, strana měla zastoupení v československé vládě v Londýně a ve Státní radě Československé.

Léta 1945–1948[editovat | editovat zdroj]

Zdeněk Fierlinger, předseda v letech 1945–1947

Roku 1945 byla sociální demokracie (Československá sociální demokracie, ČSSD) obnovena jako jedna ze čtyř povolených českých stran Národní fronty. Její představitelé se zúčastnili práce Národního shromáždění a předseda strany Zdeněk Fierlinger se stal předsedou první poválečné vlády. Německá sociálně demokratická strana obnovena být nemohla.

Ve volbách roku 1946 obdržela 15,5 %, což bylo nejméně ze všech čtyř českých stran (většina levicových voličů se přiklonila ke KSČ, případně k ČSNS). ČSSD se stala součástí vlády a mimo jiné přivedla na ministerský post první ženu v historii Českých zemí, Ludmilu Jankovcovou.

Ve straně však vykrystalizovaly dva proudy, přičemž na sjezdu v listopadu 1947 zvolen předsedou centrista Bohumil Laušman (díky pomoci zastánce samostatného vývoje strany Václava Majera) a komunisty ovládnuté Fierlingerovo křídlo bylo dočasně poraženo.[17]

Poválečný členský průkaz

Prokomunistické křídlo a prokomunistická infiltrace fungovaly v té době už ve všech českých stranách, ovšem u sociálních demokratů dosáhly větších rozměrů. Za únorového převratu se sociální demokracie nepřidala k hromadné demisi ministrů za Národně socialistickou stranu, Lidovou stranu a Demokratickou stranu, čímž spolu s Janem Masarykem zmařila jejich snahu o vynucený pád vlády a umožnila Gottwaldovi doplnit na místa rezignujících ministrů spolupracovníky KSČ (dva ministři ze tří za sociální demokracii posléze nerespektovali rozhodnutí své strany a rezignovali, problematická se ukázala i nedostatečná komunikace od ostatních nekomunistických stran k ČSSD).

V prvních týdnech po převratu odešli někteří vedoucí představitelé sociální demokracie do exilu a v květnu 1948 ustavili v Londýně ústřední výkonný výbor strany v zahraničí. Dne 27. června 1948 byla protiprávně ukončena činnost strany nuceným sloučením s KSČ, v rozporu se stanovami ČSSD. Slučovací přihlášku následně odmítlo podepsat přes 200 000 členů strany, kteří byli za tento čin následně pronásledováni. Zbylí vysoce postavení politici strany obvykle zůstali ve vedení státu jako členové KSČ (například Zdeněk Fierlinger nebo Ludmila Jankovcová).

Sociální demokracie v exilu (1948-1989)[editovat | editovat zdroj]

Jiří Horák, předseda exilové ČSSD, poté předseda ČSSD v letech 1990–1993

Po likvidaci ve vlasti pokračovala Československá sociální demokracie ve své činnosti v exilu; v jejím čele stál dočasně Blažej Vilím, od září 1948 Václav Majer. Generálním tajemníkem byl v letech 1948–50 Blažej Vilím, poté až do roku 1970 Václav Holub. K dalším reprezentantům patřili Vilém Bernard, František Němec, Mirko Sedlák a Arno Hais, z mladé generace pak Radomír Luža a Jiří Horák.

Sídlem ústředního vedení se stal Londýn, kde také v letech 1950–64 vycházel tiskový orgán – časopis Demokracie a socialismus. V jednotlivých státech se postupně formovaly zemské organizace v čele se zemskými důvěrníky. Další centra stranické činnosti vznikla v Paříži, v USA, ve Švýcarsku, v SRN a ve Vídni, kde v rámci rakouské SPÖ působila Československá socialistická strana v Rakousku. Někteří bývalí sociální demokraté se v různých zemích podíleli na vytvoření zelených stran, které vyjadřovaly odpor jak k západnímu kapitalismu, tak sovětskému komunismu.

Roku 1968 byl učiněn pokus o obnovu samostatné strany, avšak tyto plány zhatila invaze sovětských vojsk.

Samostatnou izolovanou zahraniční skupinu tvořili členové tzv. Zinnerova okruhu, přesvědčení němečtí sociální demokraté loajální Československu a odkazu Ludwiga Czecha. Ti se ostře vymezili proti křídlu bývalé německé sociální demokracie Wenzela Jaksche a Seliger-Gemeinde, které bylo ochotné spolupracovat se sudetoněmeckým landmanšaftem (ten v této době požadoval finanční náhradu za zabavený majetek sudetských Němců v Československu).

Strana v letech 1989 až 1993[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli bylo obnovení sociální demokracie plánováno již v roce 1968, uskutečnilo se až po roce 1989. V pořadí 9. předsedou se stal Slavomír Klaban, jenž ke členům sociální demokracie patřil již před únorem 1948. Části bývalých sociálních demokratů nebyla spolupráce na obnově strany umožněna kvůli jejich spolupráci s komunisty. Obnovovací XXIV. sjezd se konal 24. a 25. března 1990 v Praze – Břevnově a navázal na tradice předválečné ČSDSD. Předsedou byl zvolen Jiří Horák, významnou roli hrál ve straně jeden z hlavních aktérů Sametové revoluce Valtr Komárek. V konkurenci s Občanským fórem (její členové mohli v prvních volbách kandidovat i za OF) nebyla strana moc úspěšná (ve volbách do Sněmovny národů získala 4,17 %, do Sněmovny lidu 3,84 %, do České národní rady 4,11 %) navíc opět trpěla vnitřními rozpory.

V následujících letech mírně stoupl její vliv, po rozpadu Občanského fóra v roce 1991 se ve Federálním shromáždění utvořil Klub poslanců sociálně demokratické orientace, v němž zasedaly mnohé osobnosti, jež v následujících měsících vstoupily do ČSSD.[18][19] Ve volbách roku 1992 získala Československá sociální demokracie v ČNR, ze které se rozdělením Československa stala česká Poslanecká sněmovna, 16 mandátů.

Miloš Zeman, předseda v letech 1993–2001

Éra Miloše Zemana (1993–2001)[editovat | editovat zdroj]

Na sjezdu v roce 1993 změnila strana název na Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD) a novým předsedou strany byl zvolen Miloš Zeman.[20] Před parlamentními volbami v červnu 1996 ČSSD vedla rozsáhlou kontaktní kampaň, hlavním symbolem kampaně byl autobus "Zemák", se kterým lídři strany objížděli republiku. Název Zemák se dá interpretovat nejen jako „Zemanova Karosa“, ale jedná se i o synonymum pro bramboru. Předseda strany Zeman k tomu tehdy řekl: „ČSSD vždy byla stranou oslovující spíše lidi, kteří konzumují základní potraviny – brambory, mléko a obilí, než ty, kteří se živí kaviárem a šampaňským.“[21]

Kampaň byla úspěšná, ČSSD získala 26,44 % a stala se druhou nejsilnější stranou Česka, což způsobilo velké překvapení. Znamenalo to rovněž ztrátu parlamentní většiny dosavadní středopravicové koalice. V následujících dvou letech zůstala strana v opozici a menšinovou vládu koalice ODS, KDU-ČSL a ODA (druhá Klausova vláda) tolerovala. Miloš Zeman byl zvolen do čela Poslanecké sněmovny.

I před předčasnými parlamentními volbami v červnu 1998 ČSSD vedla rozsáhlou kontaktní kampaň, podařilo se jí převzít velkou část protestních hlasů proti Václavu Klausovi. Ve volbách zvítězila s 32,31 % hlasů a sestavila menšinovou vládu pod Zemanovým předsednictvím, jejíž čtyřleté působení umožnila tzv. opoziční smlouva, uzavřená mezi ČSSD a ODS v červenci 1998. Některými voliči a novináři byla opoziční smlouva označována za volební podvod, došlo totiž ke spojení dvou stran s odlišným programem na základě snahy získat politickou moc. V této vládě na jednu stranu zasedaly všeobecně uznávané osobnosti, jako například někdejší disident a pozdější předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský nebo pozdější ombudsman Otakar Motejl, na druhou stranu však i některé osobnosti kontroverzní, například Ivan David, Ivo Svoboda, Jaroslav Tvrdík, Karel Březina, Václav Grulich, nebo Zemanův šéfporadce Miroslav Šlouf. Někteří vrcholní politici ČSSD byli v této době napojeni na hlavu českého organizovaného zločinu Františka Mrázka. Prosluly rovněž vnitrostranické spory, jež se dostaly na veřejnost, kdy se Miloš Zeman pokoušel pomocí vytvořených kompromitujících materiálů zdiskreditovat místopředsedkyni vlastní strany Petru Buzkovou. Z těchto důvodů byla vláda často kritizována veřejností i novináři. Kontroverzní byl rovněž podíl části ČSSD na pokusu o ovládnutí České televize, toto období vstoupilo do historie jako "televizní krize".

Vladimír Špidla, předseda strany v letech 2001–2004
Jiří Paroubek, předseda strany v letech 2005–2011

Začátek 21. století (2001–2011)[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 2001 Miloše Zemana v čele ČSSD vystřídal ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla. Tomu se podařilo v očích voličů odstřihnout od skandálů předchozí vlády, strana tak v roce 2002 znovu zvítězila v parlamentních volbách a sestavila vládu v koalici s KDU-ČSL a US-DEU. Tato koalice ovšem disponovala pouze těsnou většinou (101 hlasů). Vladimír Špidla se snažil stranu reformovat, byl považován za politika západního progresivně liberálního stylu s akcentem na ekologii. ČSSD však provázela nejednota jak v koalici tak v samotné straně. Opoziční ODS jí kritizovala jako příliš levicovou, naopak další opoziční strana KSČM tvrdila, že ČSSD na levicové hodnoty rezignovala. Vrcholem Špidlovy politické kariéry se stal vstup Česka do Evropské unie, který sám výrazně prosazoval, po neúspěchu v eurovolbách však odstoupil z čela strany i vlády a přijal post eurokomisaře. Nový premiér Stanislav Gross, dosavadní ministr vnitra, vydržel ve funkci necelý rok a odstoupil kvůli aféře s financováním svého bytu. Dalším premiérem se stal dosavadní ministr pro místní rozvoj Jiří Paroubek, který stranu sjednotil a podařilo se mu získávat nové voliče (především voliče KSČM). Před parlamentními volbami v roce 2006 se však sociální demokracie opět potýkala s mnoha aférami, kritizován byl rovněž tvrdý zásah Policie ČR proti technopárty CzechTek 2005. Ve volbách samých pak strana skončila i přes svůj historicky nejlepší volební výsledek (32,32 %) druhá za ODS a skončila v opozici.

Kampaň ČSSD v roce 2008

Na podzim roku 2008 strana vyhrála krajské volby a získala všech 13 hejtmanů, rovněž ve volbách do Senátu Parlamentu ČR slavila úspěch, když získala 23 nových senátorů z 27 možných. Období mezi roky 2008–2010 bývá označováno jako „Oranžová tsunami“, ČSSD totiž tehdy vítězila jak v krajských volbách, tak poprvé i v senátních, kde získala pro sebe i předsedu Senátu, kterým se stal Milan Štěch. V roce 2010 ČSSD vyhrála i volby do Poslanecké sněmovny, získala 22,1 % hlasů, ale počet získaných mandátů nestačil na vytvoření levicové vlády (s podporou KSČM); ČSSD proto opět vstoupila do opozice. V roce 2011 se předsedou strany stal Bohuslav Sobotka.

Éra Bohuslava Sobotky (2011–2017)[editovat | editovat zdroj]

Kampaň ČSSD v roce 2013

ČSSD šla do předčasných voleb 2013 s heslem Prosadíme dobře fungující stát. Mezi cíle ČSSD patřilo mimo jiné snížení DPH, progresivní zdanění osob s vysokými příjmy či opětovné otevření otázky církevních restitucí. Jejím celostátním lídrem byl předseda strany a bývalý ministr financí Bohuslav Sobotka. Ten byl považován za představitele pragmatického liberálnějšího křídla strany, navazujícího na období Vladimíra Špidly, Sobotkovi se však nikdy nepodařilo změnit v tomto duchu celou ČSSD, strana tak působila rozštěpeným dojmem. Sociální demokraté byli podle předvolebních průzkumů jednoznačným favoritem voleb, přesto se ve straně projevoval vnitrostranický rozpor mezi stoupenci (Hašek, Tejc, Chovanec aj.) a oponenty (Sobotka, Zaorálek, Dienstbier aj.) nového prezidenta republiky Miloše Zemana.

Rozpolcení strany se pak projevilo po volbách, v nichž ČSSD sice s 20,45 % hlasů zvítězila, její očekávání však bylo zklamáno. Večer po volbách se na takzvané lánské schůzce sešli stoupenci prezidenta Miloše Zemana ve vedení ČSSD na prezidentově zámku v Lánech a pokusili se domluvit na dosazení Michala Haška do čela strany a odstavení Bohuslava Sobotky od moci. Jejich záměr však zhatil redaktor České televize Vladimír Keblúšek, který si během přítomnosti ve volebním štábu ČSSD všiml, že Zemanovi stoupenci opustili místo. Schůzku s prezidentem sice všichni dotyční politici popírali, nakonec však díky přiznání jednoho z nich došlo k provalení celého příběhu. Na stranu Bohuslava Sobotky se navíc postavil například předseda Senátu Štěch nebo pozdější ministr zahraničí Zaorálek. Rovněž potenciální koaliční partneři strany, hnutí ANO a KDU-ČSL sdělily, že o vládě s Michalem Haškem vyjednávat nebudou. Sobotka tak svou pozici ustál a naopak jeho odpůrci opustili vedení strany (krom pozdějšího ministra vnitra Milana Chovance, jež se přidal na jeho stranu).

Bohuslav Sobotka, předseda strany v letech 2011–2017

ČSSD sestavila vládu spolu s hnutím ANO a KDU-ČSL. Strana začala působit jednotněji, měla však nadále mnoho vnitřních problémů, což se projevilo například po komunálních volbách v roce 2014, kdy byla v severočeském Duchcově zformována radniční koalice mezi ČSSD, KSČM a DSSS, která je nástupnickou organizací neonacistické Dělnické strany. Vedení ČSSD v čele s Bohuslavem Sobotkou vzniklou situaci ostře odsoudilo a navrhlo zrušení stranické organizace v Duchcově. Krajské vedení ČSSD se odmítlo podřídit pokynům z centra a duchcovskou buňku nezrušilo.

Přesto, že vláda v čele s ČSSD byla poměrně úspěšná a mezi lidmi populární, popularita ČSSD a premiéra Sobotky se stále snižovala. Voliče ČSSD začalo přebírat zejména hnutí ANO. Stále se rovněž stupňovaly spory mezi Sobotkou a vicepremiérem a předsedou hnutí ANO Andrejem Babišem.

V reakci na stále se snižující volební preference 15. června 2017 odstoupil dosavadní předseda ČSSD Bohuslav Sobotka z čela strany. Tehdy vznikl takzvaný triumvirát: premiérem zůstal Sobotka, dočasným předsedou ČSSD se stal statutární předseda Milan Chovanec a volebním lídrem tehdejší ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Volebním heslem bylo ,,Když bohatne země, musí bohatnout i lidé". I přes změnu ve vedení strany však v parlamentních volbách 2017 ČSSD získala nejhorší výsledek ve svých novodobých dějinách, pouhých 7,27 %.

Po prohraných volbách 2017[editovat | editovat zdroj]

Lubomír Zaorálek, volební lídr ČSSD ve volbách 2017
Jan Hamáček, předseda strany od roku 2018

Po volbách nastala komplikovaná jednání o vzniku nové vlády, s vítězem voleb Andrejem Babišem totiž kvůli jeho kauzám byly do vlády ochotny jít jen strany označované za extremistické. Kvůli volebnímu neúspěchu a více než půl roku trvajícímu období bez řádně zvoleného předsedy strany byl svolán mimořádný sjezd ČSSD. „Bojujeme o přežití a k tomu je třeba, aby všichni, kterým na ČSSD záleží, zapomněli na osobní neshody a začali táhnout za jeden provaz“, řekl například místopředseda strany a kandidát na předsedu Jan Hamáček. To, že se ČSSD nachází na rozcestí, dokládá i fakt, že na post předsedy kandidovalo celkem sedm lidí, a to od zkušených politiků po poměrně neznámé tváře. Novým předsedou sociální demokracie byl nakonec zvolen právě někdejší předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček. Delegáti sjezdu zároveň posvětili konec jednání ČSSD o vládě s hnutím ANO.

V průběhu jara 2018 však ČSSD změnila názor a s Andrejem Babišem o vládě začala vyjednávat. Vyjednávání byla úspěšná a strana tak opět vstoupila do vlády, a to za cenu částečné spolupráce s komunisty, kteří vládu podpořili. Tato druhá vláda Andreje Babiše bývá často kritizována kvůli údajnému přílišnému rozhazování financí, kvůli již zmíněné spolupráci s komunisty, kvůli nedostatečné aktivitě na evropské scéně i kvůli populistické politice a rezignaci na jakékoli reformy.

Mediálně sledovaná byla rovněž kauza nejmenování Michala Šmardy ministrem kultury, kdy prezident Zeman tohoto politika odmítl jmenovat a nahradit tak svého oblíbence Staňka. ČSSD tehdy zvažovala protestní opuštění vlády, nakonec však přišla s kompromisním kandidátem Lubomírem Zaorálkem, kterého již prezident jmenoval. Dle kritiků prezident Zeman odmítnutím nejprve odvolat jednoho ministra a poté jmenovat nového porušil Ústavu ČR.[22]

ČSSD se během svého vládního angažmá snaží udržovat si s Milošem Zemanem dobré vztahy, Miloš Zeman však byl velmi kritický zejména k ministru zahraničí Tomáši Petříčkovi, kterého pro jeho výrazné prodemokratické a proevropské postoje kritizovali rovněž komunisté.[23][24]

Strana se vnitřně sjednotila, opustila jí rovněž velká část výrazných členů, například někdejší místopředseda Jaroslav Foldyna (přešel do SPD), někdejší hejtman Plzeňského kraje Josef Bernard (přešel ke Starostům a nezávislým) nebo někdejší první místopředseda strany a hejtman Jihočeského kraje Jiří Zimola (založil vlastní hnutí).

Kampaň ČSSD před volbami do Europarlamentu v roce 2019

Ani vládní angažmá však propad podpory strany nezastavilo, což se projevilo vypadnutím ČSSD z pražského zastupitelstva ve volbách v říjnu 2018 i vypadnutím z Evropského parlamentu ve volbách v květnu 2019. Heslem strany tehdy bylo „Pro férovou Evropu“ a v kampani se zaměřovala na témata jako dvojí kvalita potravin, sazby mobilních operátorů nebo rozdílné platy. Lídrem kandidátky byl Pavel Poc. V těchto volbách získala ČSSD 3,95 % a nezískala tak ani jeden mandát (od března roku 2021 ČSSD v europarlamentu zastupuje europoslankyně Radka Maxová, původně zvolená za hnutí ANO). Tehdejší předseda Jan Hamáček po volbách uvedl: „Výsledek je tvrdá rána, to je fakt. Na analýzy příčin je asi brzy. Teď můžu asi říct, že jsme voliče nedokázali zaujmout tím správným tématem a jako vládní strana logicky nefungujeme jako protestní volba. Ta kampaň a hlavně ten výsledek dal jasnou zprávu, že ten restart sociální demokracie musí být silnější a jasnější.“[25]

Koronavirová epidemie[editovat | editovat zdroj]

Kampaň ČSSD před krajskými volbami roku 2020

Epidemie Covidu 19 v roce 2020 výrazně zvedla viditelnost předsedy strany a ministra vnitra Jana Hamáčka. Ten se stal předsedou Ústředního krizového štábu a spolu s Romanem Prymulou a premiérem Babišem se tak stal hlavní českou postavou boje proti pandemii. Během této etapy se stal dle průzkumů nejpopulárnějším českým politikem, symbolem se stala například jeho červená mikina, kterou začal nosit na tiskové konference vlády. Hamáčkovo vedení krizového štábu bylo chváleno i opozicí, která jinak vládu za způsob boje proti pandemii kritizovala, pochvalně se v tomto směru vyjádřil například předseda hnutí STAN Vít Rakušan.

Hamáčkovu popularitu se pokusila strana využít během podzimních krajských a senátních voleb, heslem strany se stalo „V krizi vás ochráníme“, volby však pro sociální demokracii nakonec opět skončily debaklem. ČSSD si ze svých pěti hejtmanských postů udržela jen jediný, a to post hejtmana Pardubického kraje Martina Netolického, který však kandidoval za širší koalici stran, ne jen za ČSSD. Strana se dostala do pouhých 8 z 13 krajských zastupitelstev a celostátně získala pouhých 4,93 % hlasů. V senátních volbách pak strana nezískala ani neobhájila jediný mandát, v Senátu jí tak zbyli jen tři senátoři, zanikl i sociálně demokratický senátorský klub. Symbolem debaklu strany se stal neúspěch nejdéle sloužícího českého senátora a někdejšího předsedy Senátu, Milana Štěcha,[26] i fakt, že zbylí sociálně demokratičtí senátoři byli nuceni vstoupit do společného senátorského klubu s hnutím ANO, který byl následně nazván Proregion.[27]

Během roku 2021 začaly sílit hlasy uvnitř ČSSD volající po ukončení vládní spolupráce s hnutím ANO, zejména kvůli četným manažerským pochybením premiéra Babiše během koronavirové pandemie. Tato část sociálních demokratů vedená zejména tehdejším ministrem zahraničí Petříčkem však přišla o vliv po sjezdu ČSSD v dubnu 2021. Stejně tak uvažovaná varianta spolupráce se Stranou zelených před volbami v říjnu 2021 po tomto sjezdu padla.[28]

Dělení a slučování ČSSD[editovat | editovat zdroj]

Dělení[editovat | editovat zdroj]

Sloučení do ČSSD[editovat | editovat zdroj]

Sloučení ČSSD do jiných stran[editovat | editovat zdroj]

Frakce v ČSSD[editovat | editovat zdroj]

V ČSSD existují některé platformy zaměřené na konkrétní politickou agendu:

  • Křesťansko-sociální platforma ČSSD[30]
  • Zvonečník – ekologická platforma ČSSD[31]

Dále však byly v ČSSD vyhlášeny i uskupení více podobné běžným názorovým frakcím, z nichž žádné není v současné době příliš aktivní:

  • Socialistická frakce ČSSD[32]
  • Evropská levicová platforma ČSSD[33]
  • Levicová platforma Doleva![34]
  • Zachraňme ČSSD! (aktivní v letech 2017-2018)

Kromě oficiálních frakcí a platforem lze v ČSSD rozeznat minimálně dvě názorová křídla: liberální a konzervativní. Liberální proud se projevuje mj. vyšší citlivostí k ochraně občanských a politických práv, ochraně životního prostředí, problematice menšin a veřejné kontroly politiků. Mezi nejvýraznější představitele liberálního proudu patřil Vladimír Špidla, později pak Lubomír Zaorálek, Jiří Dienstbier nebo bývalý předseda strany Bohuslav Sobotka.[zdroj?] Konzervativní proud v ČSSD dává přednost jednostranné podpoře zaměstnanosti a sociálních práv před ostatními občanskými a politickými právy. Mezi jeho nejvýraznější představitele byl započítáván Zdeněk Škromach, Michal Hašek nebo Jiří Zimola.[zdroj?] V prezidentských volbách 2013 liberální křídlo podporovalo Jiřího Dienstbiera, zatímco konzervativní křídlo podpořilo Miloše Zemana, a to často včetně prvního kola volby (tedy proti oficiálnímu kandidátovi ČSSD). Podobná situace se opakovala v prezidentských volbách 2018, kdy předseda Senátu ČR Milan Štěch, několik sociálnědemokratických hejtmanů či Bohuslav Sobotka podpořili Jiřího Drahoše, pozdější předseda ČSSD Jan Hamáček a další podpořili Miloše Zemana, oficiálně však tehdy značně rozštěpená ČSSD nepodpořila žádného z kandidátů.

V poslední době velká část někdejších výrazných tváří ČSSD opustila, dnešní ČSSD již díky tomu tolik rozštěpená není, novým štěpícím faktorem naopak je podílení se na vládě s hnutím ANO.

Preference[editovat | editovat zdroj]

Během Horákova vedení byly preference ČSSD nevýrazné, po nástupu Miloše Zemana na post předsedy se však začala podpora navyšovat. Ta pak slábla během opoziční smlouvy, vyšplhala se znovu roku 2002. Pár měsíců po vzniku Špidlovy vlády však sociální demokracii začala podpora prudce klesat, kolem 12 % a i KSČM měla více hlasů. V eurovolbách 2004 se podpora snížila na 9 %.

Během Grossova vedení se zpočátku preference zvýšily, jeho aféra však důvěru znovu podlomila. Po nástupu Paroubka se preference zlepšily a kolem roku 2008 měla ČSSD až 40 % podporu, podpora se snížila během pádu Topolánkovy vlády. Za vlády Petra Nečase jakožto opoziční strana znovu sílila, v předčasných volbách ale oproti průzkumům dostala jen 20 %. Podle některých průzkumů by dostala v listopadu 2014 pouze 16 procent. Na prvním místě se naposledy objevila v průzkumech z roku 2016, kdy měla podporu kolem 20%.

Dle průzkumu Trendy Česka, který pro ČT v březnu 2017 připravila společnost TNS Kantar se ČSSD propadla na 12,5 %. Výrazný propad zaznamenala sociální demokracie v několika posledních dnech až týdnech před parlamentními volbami v roce 2017, kdy stranu kauza lithium připravila o několik procent a z předpovídaných deseti až jedenácti procent se propadla na 7 procent ve volbách. V prvním průzkumu po volbách se sociální demokracie přiblížila pětiprocentní hranici, získala pouhých 5,5 %, v další průzkumech pak zesílila. V prosinci 2017 průzkumy sociální demokracii věštily 10 procent, v lednu 2018 již opět 12,5 procenta.

Preference ČSSD se od roku 2018 v některých průzkumech poprvé dostávají pod 5%. Na jaře 2021 se ČSSD dostává v preferencích na historické minimum - 3%.[35][36]

Politické grémium[editovat | editovat zdroj]

Ve dnech 9. a 10. dubna 2021 bylo na 42. sjezdu, který se poprvé v historii strany uskutečnil online, zvoleno nejužší vedení strany.

Předsednictvo strany:

Další členové grémia:

Významné osobnosti sociální demokracie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam předsedů ČSSD.
Ladislav Zápotocký
Vlastimil Tusar, první český sociálnědemokratický premiér

Ekonomická orientace strany[editovat | editovat zdroj]

ČSSD se nachází na levé části politického spektra, prosazuje sociálně tržní hospodářství. Ekonomicky staví na myšlenkách keynesiánství,[zdroj?] v praxi však neusilovala o splácení státního dluhu v době hospodářské konjunktury,[zdroj?] což za její vlády (v době prosperity) způsobilo nárůst těchto dluhů.[zdroj?] Schodky vytvářené v letech 2000 až 2002 jsou kombinací cyklických a strukturálních (vytvořených politickým rozhodnutím) schodků,[zdroj?] hluboké rozpočtové schodky vzniklé po roce 2003 patří ke schodkům strukturálním,[zdroj?] neboť vznikly v čase ekonomického růstu. Nejvyšší strukturální rozpočtový schodek byl vytvořen v roce 2006[zdroj?] v čase vysokého hospodářského růstu kombinovaného s vysokými sociálními předvolebními výdaji. K druhému a třetímu nejhlubšímu strukturálnímu rozpočtovému schodku patří schodky z roku 2003 a 2004.[zdroj?]

ČSSD navrhuje zavedení zvláštní bankovní daně, která umožní část bankovních zisků udržet v českém státním rozpočtu. Podle Bohuslava Sobotky je Česko „daňovým rájem“ pro zahraniční banky a mezi roky 2000 a 2017 „odplynulo ve formě dividend z bank do zahraničí 460 miliard korun“.[38]

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Kubiceho zpráva a Stanislav Gross.
Protest proti Jiřímu Paroubkovi
Protest proti vzniku koalice ODS a ČSSD na pražském magistrátě v roce 2010

V době, kdy stranu vedl Miloš Zeman, byla ČSSD kritizována za napojení některých svých významných členů na podsvětí, například přímo na tehdejšího bosse českého podsvětí Františka Mrázka.

Kampaň proti ČSSD

ČSSD je často kritizována pravicovou veřejností a politiky za svoji, ač nepřímou, spolupráci s komunisty při prosazování některých zákonů v roce 2006. Spolupráci s KSČM straně teoreticky zakazuje tzv. Bohumínské usnesení. Příznivci ČSSD namítají, že komunisté jsou naopak jedinou silou, která je schopná a ochotná podpořit levicové návrhy strany.

Před volbami v roce 2006 byla ČSSD politiky ODS obviněna ze zneužívání policie k politickým cílům.[39] Jako důkaz měla sloužit tzv. Kubiceho zpráva,[40] ovšem nic z jejího obsahu se dosud nepotvrdilo. Naopak po volbách 2006, kdy zvítězila ODS, ČSSD obvinila ODS z nelegální kampaně, právě na základě údajně nesprávného zacházení s utajovanými materiály, které vedlo k úniku tzv. Kubiceho zprávy na veřejnost.[zdroj?]

Předmětem kritiky byla rovněž spolupráce ČSSD s ODS ve druhé polovině 90. let a poté v dalších letech v některých krajích a v letech 2010–2011 i na pražském magistrátu. Tyto koalice vznikaly navzdory zásadním programovým rozdílům a předvolebnímu vymezování.

Někteří straníci byli především v éře Miloše Zemana, ale i v pozdějších letech kritizováni kvůli kontaktům s kontroverzními ruskými podnikateli a oligarchy, nebo s někdejšími funkcionáři KSČ a SSM. Předmětem kritiky je rovněž občasná spolupráce s politiky nacionalistickými, například před krajskými volbami v roce 2020 v Ústeckém kraji.

Loga strany[editovat | editovat zdroj]

Volební výsledky strany[editovat | editovat zdroj]

1907–1911[editovat | editovat zdroj]

Poslanecká sněmovna říšské rady[editovat | editovat zdroj]

Čechy[editovat | editovat zdroj]
Volby
Počet hlasů % Počet mandátů
1907
278 113
38,67
1911
249 483
27,97
Morava[editovat | editovat zdroj]
Volby
Počet hlasů % Počet mandátů
1907
101 985
30,58
1911
91 300
26,03

1920–1935[editovat | editovat zdroj]

Poslanecká sněmovna[editovat | editovat zdroj]

Volby
Počet hlasů % Počet mandátů
1920
1 590 520
25,7
74
1925
631 403
8,9
29
1929
963 462
13,0
39
1935
1 032 773
12,57
38

1946[editovat | editovat zdroj]

Volby
Počet hlasů % Počet mandátů
1946
855 771
12,05
37(+2)

Od 1990[editovat | editovat zdroj]

Sněmovna lidu[editovat | editovat zdroj]

Volby
Počet hlasů % Počet mandátů
1990
278 280
3,84
0
1992
498 030
7,67
10

Sněmovna národů[editovat | editovat zdroj]

Volby
Počet hlasů % Počet mandátů
1990
301 445
4,17
0
1992
440 806
6,80
6

Poslanecká sněmovna[editovat | editovat zdroj]

Volební výsledky ČSSD – Trend[41]
Výsledky ČSSD ve volbách do České národní rady v roce 1992.
Výsledky ČSSD ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1996.
Výsledky ČSSD ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1998.
Výsledky ČSSD ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2002.
Výsledky ČSSD ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2006.
Výsledky ČSSD ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010.
Výsledky ČSSD ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013.
Výsledky ČSSD ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2017.
Celkové výsledky[editovat | editovat zdroj]
Volby
Počet hlasů Změna % Změna Počet mandátů Změna Vládní angažmá
1990 (ČNR)
296 165
4.11
0
mimo parlament
1992 (ČNR)
422 736
126 571
6.53
2,42
16
16
v opozici
1996
1 602 250
1 179 514
26.44
19,91
61
45
podpora vlády
1998
1 928 660
326 410
32.31
5,87
74
13
ve vládě
2002
1 440 279
488 381
30.20
2,11
70
4
v koaliční vládě
2006
1 728 827
288 548
32.32
2,12
74
4
v opozici
v koaliční vládě
2010
1 155 267
573 560
22.08
10,24
56
18
v opozici
2013
1 016 829
138 438
20.45
1,63
50
6
v koaliční vládě
2017
368 347
648 482
7.27
13.18
15
35
v opozici
v koaliční vládě
Výsledky podle krajů[editovat | editovat zdroj]
Kraj 1990 1992 1996 1998 2002 2006 2010 2013 2017
Praha 4,65 5,14 18,68 23,44 25,85 23,29 15,17 14,09 5,57
Středočeský kraj 4,83 6,82 25,40 32,70 31,58 30,74 20,52 18,44 6,63
Jihočeský kraj 3,94 8,03 24,95 31,11 30,33 30,47 20,55 20,73 7,30
Západočeský kraj 5,89 8,78 25,71 32,73
Plzeňský kraj 30,34 31,69 22,01 21,65 7,97
Karlovarský kraj
29,31 32,73 23,29 21,34 6,98
Severočeský kraj 6,92 7,97 28,74 34,71
Ústecký kraj 29,18 35,46 24,93 20,77 6,61
Liberecký kraj 27,05 29,31 19,40 16,89 5,65
Východočeský kraj 5,26 7,20 24,78 29,94
Královéhradecký kraj 27,48 30,14 19,87 18,57 6,50
Pardubický kraj 29,45 32,95 21,95 20,53 7,47
Vysočina 31,97 35,35 23,43 23,01 9,37
Jihomoravský kraj 1,51 4,56 24,96 31,81 29,90 32,95 23,35 22,94 8,44
Severomoravský kraj 2,87 4,56 34,21 38,98
Olomoucký kraj 31,92 35,44 24,47 22,22 7,44
Zlínský kraj 29,06 33,28 21,93 19,39 6,94
Moravskoslezský kraj 36,13 40,54 29,13 26,38 8,83
Česká republika 4,11 6,53 26,44 32,31 30,20 32,32 22,08 20,45 7,27

Senát[editovat | editovat zdroj]

Přehled zisku mandátů v jednotlivých volbách do Senátu Parlamentu.

Volby do Senátu
Získané mandáty Obhájené mandáty Ztracené mandáty
1996
25
-
-
1998
2
1
4
2000
0
1
8
2002
3
4
7
2004
0
0
3
2006
5
1
0
doplňovací 2007 (2 obvody)
1
0
0
2008
17
6
0
2010
12
0
0
doplňovací 2011 (1 obvod)
0
1
0
2012
8
5
0
2014
1
9
14
doplňovací 2014 (2 obvody)
0
0
0
2016
0
2
10
2018
0
1
12
200 0 0 10

Komunální volby[editovat | editovat zdroj]

Volby
hlasy % Zastupitelé
1990
3 811 986
4,96
1 052
1994
10 935 889
8,7
1 628
1998
13 673 268
17,54
4 259
2002
12 576 146
15,57
4 664
2006
18 021 855
16,61
4 331
2010
17 746 799
19,68
4 584
2014
12 521 613
12,65
3 806
2018
5 999 380
5,34
1 955
Krajské volby[editovat | editovat zdroj]
Kraj 2000 2004 2008 2012 2016 2020
Středočeský kraj 15,84 16,70 35,16 21,79 13,75 4,52
Jihočeský kraj 13,43 12,65 33,80 27,99 22,55 8,74
Plzeňský kraj 14,94 14,92 36,37 24,89 17,35 5,85
Karlovarský kraj 16,39 14,97 31,39 22,73 13,91 3,70
Liberecký kraj 13,00 10,80 26,79 13,05 8,04 2,16
Ústecký kraj 17,24 15,29 32,78 16,13 11,90 3,16
Královéhradecký kraj 13,18 11,97 31,94 19,73 13,08 8,88
Pardubický kraj 13,37 13,22 35,73 21,31 18,01 14,76
Kraj Vysočina 11,47 13,28 39,87 29,26 19,37 11,86
Jihomoravský kraj 13,45 11,93 34,84 27,01 15,49 5,67
Olomoucký kraj 16,34 15,02 39,78 26,70 13,88 4,82
Zlínský kraj 15,12 13,66 35,40 21,73 12,46 8,45
Moravskoslezský kraj 15,56 15,43 42,63 27,40 16,66 6,95
Česká republika 14,66

112 mandátů

14,03

105 mandátů

35,85

280 mandátů

23,58

208 mandátů

15,24

125 mandátů

4,93

37 mandátů

Evropský parlament[editovat | editovat zdroj]

Volby
Hlasy Změna % Změna Mandáty Změna Poznámka
2004
204 903
8,78
2
2009
528 132
323 229
22,39
13,61
7
5
2014
214 800
313 332
14,17
8,22
4
3
2019
93 664
121 136
3,95
10,22
-
4
Od března 2021 ČSSD disponuje jedním mandátem, zastupuje jí Radka Maxová, která přestoupila z hnutí ANO

Vývoj názvu[editovat | editovat zdroj]

  • Sociálně-demokratická strana českoslovanská v Rakousku (18781893, součást rakouské sociální demokracie)
  • Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická (18931918, takticky a organizačně samostatná strana)
  • Československá sociálně demokratická strana dělnická (19181938)
  • Národní strana práce (19381941; jednotná levicová strana sociálních demokratů a národních socialistů)
  • Československá sociální demokracie (19451948)
  • 19481989 – Sociální demokracie sloučena s KSČ, paralelně v zahraničí fungovala také exilová strana s centrálou v Londýně
  • Československá sociální demokracie (19901993)
  • Česká strana sociálně demokratická (od roku 1993)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Od března 2020 strana ve sněmovně reálně disponuje 14 mandáty. V závěru února 2020 ze strany vystoupil Jaroslav Foldyna a stal se nezařazeným poslancem.
  2. Od března 2021 strana v europarlamentu reálně disponuje 1 mandátem, kde ji jako nezávislá začala zastupovat bezpartijní europoslankyně Radka Maxová.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Steinerova éra: Osamostatňování, vyzrávání a vzrůst (1890–1914) na webu www.cssd.cz Archivováno 30. 10. 2008 na Wayback Machine – neplatný odkaz !
  2. NORDSIECK, Wolfram. Czechia [online]. 2017. Dostupné online. (anglicky) 
  3. https://zpravy.idnes.cz/ssd-ustredni-vykonny-vybor-volby-jan-hamacek-jiri-zimola-pz5-/domaci.aspx?c=A181020_095449_domaci_kop
  4. MERLE, Jean-Christophe. Die Legitimität von supranationalen Institutionen der EU Die Debatte in den neuen und alten Mitgliedstaaten Reihe. [s.l.]: Lit Verlag, 2012. Dostupné online. ISBN 978-3-643-11207-1. S. 255. (anglicky) 
  5. https://www.mfcr.cz/cs/verejny-sektor/podpora-z-narodnich-zdroju/politicke-strany-a-hnuti/prispevky-ze-statniho-rozpoctu-uhrazene-30677
  6. ČSSD nevzkvétá. Jen letos odešlo dalších 2 500 členů. Seznam Zprávy.cz [online]. 2019-07-25 [cit. 2019-07-25]. Dostupné online. 
  7. Volby do Evropského parlamentu 2019 [online]. ČSÚ na volby.cz [cit. 2019-05-26]. Dostupné online. 
  8. https://volby.idnes.cz/komunalni-volby-2018.aspx?t=vysledky-obec&o=1&o2=CZ0100&o3=554782&obec=praha-hl.m.
  9. https://volby.idnes.cz/komunalni-volby-2018.aspx
  10. KOPECKÝ, Josef. Hamáček vede ČSSD. Onderka chce být jako zlý býk, který rozráží zdi. iDNES.cz [online]. [cit. 2019-03-02]. Dostupné online. (česky) 
  11. Průzkum: První ANO oslabilo, druzí Piráti, levice by ostrouhala - Novinky.cz. www.novinky.cz [online]. [cit. 2020-12-19]. Dostupné online. 
  12. VRŠECKÝ, Zdeněk. Analýza ideologických východisek vybrané politické strany v rámci českého stranického systému – ČSSD. Plzeň, 2016 [cit. 2021-04-13]. 49 s. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta filozofická. Vedoucí práce Petr Krčál. s. 15. [dále jen Vršecký]. Dostupné online.
  13. Vršecký, s. 16.
  14. a b Vršecký, s. 18.
  15. Středočeská vědecká knihovna v Kladně: Kindl, Karel, 1881–1945
  16. Vršecký, s. 19.
  17. Vršecký, s. 20.
  18. kol. aut.: Politické strany, 1938–2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1464, 1469. (česky) 
  19. „Levičák“ Sviták (červenec 1990 – prosinec 1991) [online]. sds.cz [cit. 2012-09-20]. Dostupné online. (česky) 
  20. Vršecký, s. 22.
  21. Zeman pokřtil v Pardubicích předvolební autobus. Neaktuality.cz [online]. [cit. 2021-04-12]. Dostupné online. (česky) 
  22. PROCHÁZKOVÁ, Andrea. Prezident ústavu porušil, shodli se právníci. Zbytek je na poslancích. Týdeník Respekt [online]. [cit. 2020-10-18]. Dostupné online. 
  23. Zeman kritizuje Petříčka. Dělá hrubé chyby, řekl. Omluví se za něj Orbánovi. iDNES.cz [online]. 2018-11-29 [cit. 2020-10-18]. Dostupné online. 
  24. Komunisté kritizují Petříčka, vytkli mu podbízení se cizím zájmům. iDNES.cz [online]. 2018-11-30 [cit. 2020-10-18]. Dostupné online. 
  25. ČTK. Hamáček po nezdaru: Výsledek je tvrdá rána, restart ČSSD musí být silnější. Deník.cz. 2019-05-27. Dostupné online [cit. 2020-10-18]. (česky) 
  26. Volby 2020 - Výsledky krajských voleb online. www.seznamzpravy.cz [online]. [cit. 2020-10-13]. Dostupné online. 
  27. Senát po překvapivých přestupech: ODS bude v klubu s TOP 09 a hnutí ANO s ČSSD. Aktuálně.cz [online]. 2020-10-16 [cit. 2020-10-18]. Dostupné online. (česky) 
  28. Zelení dali od ČSSD ruce pryč - Novinky.cz. www.novinky.cz [online]. [cit. 2021-04-12]. Dostupné online. 
  29. http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_battekr.php
  30. Archivovaná kopie. www.sonapa.cz [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-16. 
  31. http://www.zvonecnik.estranky.cz/clanky/onas.html
  32. http://www.netsocan.cz/asfcssd/bsfcssd.html#bsfcssd
  33. Archivovaná kopie. www.elp-cssd.cz [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-11-23. 
  34. http://www.cssddoleva.cz/
  35. https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3296093-hnuti-ano-se-v-breznovem-modelu-vratilo-pred-piraty-za-jejich-koalici-se-stan-ale-dal
  36. https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3296883-v-breznu-ve-volbach-vyhrala-koalice-piratu-a-stan-ukazal-model-data-collect
  37. TURČÍNKOVÁ, Jana. Charlotta Garrigue Masaryková [online]. Český rozhlas. Dostupné online. 
  38. "Zdaňme více banky, navrhuje ČSSD. Chce čtyři sazby progresivní daně". iDNES.cz. 14. února 2017.
  39. BARTONÍČEK, Radek, lja; jba. Vláda: Policie odposlouchává politiky i novináře [online]. iDNES.cz, 2006-09-20 [cit. 2008-06-01]. Dostupné online. 
  40. Kubiceho zpráva
  41. ČSSD, výsledky voleb Volební trendy a výsledky stran, kurzy.cz

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KAPLAN, Karel. Sociální demokracie po únoru 1948. Brno: Doplněk, 2011. 430 s. ISBN 978-80-7239-255-1. 
  • HOPPE, Jiří: Opozice ’68: Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara. Praha, Prostor 2009
  • HRUBEC, Marek – BÁRTA, Miloš (eds.): Dějiny českého a československého sociálnědemokratického hnutí, Praha-Brno, Masarykova dělnická akademie – Doplněk 2006
  • HRUBÝ, Karel: Léta mimo domov: K historii Československé sociální demokracie v exilu. Praha, v.n. b.d. [1997]
  • HRUBÝ, Karel: Opozice v exilové sociální demokracii: Nad knihou Radomíra Luži. In: Soudobé dějiny, roč. 11, č. 1–2 (2004), s. 188–200.
  • JANÝR, Přemysl: Neznámá kapitola roku 1968: Zápas o obnovení Československé sociální demokracie. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1998
  • KREJČÍ, Jaroslav: Mezi demokracií a diktaturou: Domov a exil. Olomouc, Votobia 1998
  • LOEWY, Jiří: Úseky polojasna. Ed. Tomáš Zahradníček. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005
  • LUŽA, Radomír: Československá sociální demokracie: Kapitoly z let exilu 1948–1989. Praha – Brno, Československé dokumentační středisko – Doplněk 2001
  • MEZNÍK, Jaroslav: Můj život za vlády komunistů (1948–1989). Brno, Matice moravská 2005
  • MITROFANOV, Alexandr: Za fasádou Lidového domu: Česká sociální demokracie 1989–98. Lidé a události. Praha, Aurora 1998.
  • ZAHRADNÍČEK, Tomáš: Rozděleni minulostí. Československá sociální demokracie v letech 1989–1992, in: Soudobé dějiny. Roč. 2–3/2009, s. 333–358.
  • ZEMAN, Miloš: Jak jsem se mýlil v politice. Praha, Ottovo nakladatelství 2005
  • OKURKA, Tomáš (Ed.) Zapomenutí hrdinové / Vergessene Helden. [1]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Oficiální stránky[editovat | editovat zdroj]

Historie strany[editovat | editovat zdroj]

Ostatní[editovat | editovat zdroj]