Evropský parlament

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Evropská unie
Vlajka Evropské unie

Tento článek je o:
Politice a institucích
Evropské unie

 z  d  e 

Logo Evropského parlamentu
Jednací místnost v budově EP v Bruselu
Politické skupiny 7. Evropského parlamentu
Politická skupina Vůdce Rozdělení mandátů
  EPP Joseph Daul 274 EP 2009 PIE.png
S&D Martin Schulz 195
ALDE Guy Verhofstadt 84
Greens-EFA Daniel Cohn-Bendit
Rebecca Harms
58
ECR Michał Kamiński 56
GUE-NGL Lothar Bisky 35
EFD Nigel Farage
Francesco Speroni
33
Nezařazení Poslanci bez skupiny 30 Zdroj: Evropský parlament

Evropský parlament (EP) je jeden ze sedmi orgánů Evropské unie a spolu s Radou Evropské unie přijímá její legislativní akty. Reprezentuje občany Evropské unie. Poslanci parlamentu jsou voleni přímou volbou každých pět let. První přímé volby do Evropského parlamentu byly v červnu 1979. Poslanci jsou v jednotlivých zemích EU voleni podle zásad poměrného zastoupení v tajné volbě všemi občany EU, jednotlivé volební systémy se však liší. V Belgii, Lucembursku, Řecku a na Maltě jsou volby pro občany povinné.

Parlament má 766 poslanců, Česko zastupuje 22 poslanců. Počet poslanců z jednotlivých členských státu určuje z podnětu parlamentu jednomyslným rozhodnutím Evropská rada (čl. 14 SEU). Volit mohou všichni občané Unie na území daného členského státu. Sídlem EP je Štrasburk (plenární zasedání), ale parlament pracuje také v Bruselu (výbory, schůze politických skupin) a Lucemburku (sekretariát). Základní pravomoce Evropského parlamentu jsou legislativní, rozpočtová a kontrolní. Také politická role Parlamentu v EU postupně roste.

Legislativní pravomoc[editovat | editovat zdroj]

Maastrichtská smlouva umožnila parlamentu se tzv. procedurou spolurozhodování podílet na legislativním procesu. Rada Evropské unie, ve které jsou zastoupeny státy, si však uchovala výrazně silnější pozici. Po Lisabonské smlouvě je postavení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie v legislativním procesu rovnocenné. Pro většinu evropské legislativy Lisabonská smlouva zavádí tzv. řádný legislativní proces dle čl. 294 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Pro přijímání textů legislativního či jiného charakteru Evropský parlament užívá, stejně jako jeho národní protějšky, systém výborů a zpravodajů. Tento systém spočívá v tom, že o jednotlivé texty (buď návrhy Evropské komise či parlamentní rezoluce) se stará zpravodaj (vybraný poslanec v rámci příslušného výboru). Tento poslanec vypracovává, ve spolupráci se sekretariátem, pozici Evropského parlamentu k dané otázce (zprávu), například k návrhu Komise. Zpravodaj pak přijímá a zapracovává pozměňovací návrhy ostatních poslanců. Ostatní frakce pak ještě jmenují každá svého „stínového zpravodaje“, který komunikuje se zpravodajem, formuluje mu pozici své politické skupiny a vypracovává pro svou skupinu návod, jak o jednotlivých pozměňovacích návrzích a o textu samotném mají jeho kolegové a kolegyně z klubu hlasovat. Jakmile je text v nějaké podobě schválen ve výboru, jde na plénum.

Rozpočtová pravomoc[editovat | editovat zdroj]

Parlament rozhoduje o rozpočtu Evropské unie společně s Radou Evropské unie. Rozpočet nevstoupí v platnost, dokud ho nepodepíše předseda Evropského parlamentu. Parlament má poslední slovo v mnoha rozpočtových položkách, ale zemědělské výdaje může pouze doplnit; poslední slovo u této položky má Rada. Parlament může rozpočet zamítnout; jednání o rozpočtu pak začíná nanovo. Evropský parlament v minulosti rozpočet zamítl dvakrát, ale od roku 1986 tuto silnou pravomoc nepoužil. Parlament také kontroluje, jak jsou rozpočtové výdaje využity.

Dozorčí pravomoc[editovat | editovat zdroj]

Parlament dohlíží na všechny aktivity Unie. Tato pravomoc byla původně vyhrazena pouze pro aktivity Evropské komise, nyní je ale rozšířena i na Radu Evropské unie a orgány zodpovědné za Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Parlament hraje klíčovou roli při jmenování Komise: hlasuje o předsedovi Komise a vede slyšení o každém navrženém komisaři; poté rozhoduje o jmenování Komise jako celku v hlasování o důvěře. EP a jeho členové mohou komisi interpelovat. Evropský parlament má také právo vyjádřit Komisi nedůvěru a tak ji přinutit k rezignaci. Tuto pravomoc ovšem Parlament zatím nikdy nevyužil, přestože se k tomu již schylovalo v roce 1999 (Santerova komise odstoupila ještě před hlasováním v Evropském parlamentu). V současné době se hodně hovoří i o tom, že by politická orientace Evropské komise měla odpovídat většině v Evropském parlamentu vzešlé z voleb (funkční období obou orgánů jsou sladěna). Občané Unie se mohou na Evropský parlament obracet s peticemi. Pokud mají stížnosti proti činnosti orgánů EU, mohou se obrátit na Evropského veřejného ochránce práv, který spadá pod parlament. Evropský parlament může také podávat žaloby k Evropskému soudnímu dvoru v oblasti mezinstitucionálních vztahů.

Politická role[editovat | editovat zdroj]

Politická role Parlamentu stále roste. Rada konzultuje s Parlamentem svá důležitá zahraničněpolitická rozhodnutí. Parlament vznáší na Radu dotazy a může vydávat doporučení. Mezinárodní události jsou předmětem parlamentních rozprav, které jsou zakončeny přijetím usnesení požadujících určitý zahraničněpolitický přístup Evropské unie. Přijetí každého nového člena EU a většina mezinárodních smluv musí být odsouhlasena Parlamentem. Evropský parlament přisuzuje značnou důležitost ochraně lidských práv jak uvnitř, tak vně Unie. Používá svoji pravomoc souhlasu jako jeden z prostředků podpory vážnosti základních práv. Tuto pravomoc Parlament použil k zamítnutí několika finančních protokolů s jistými nečlenskými zeměmi na základě nedodržování lidských práv, čímž tyto země přinutil propustit politické vězně anebo přijmout mezinárodní zásady ochrany lidských práv. V roce 1988 Parlament založil Sacharovovu cenu za svobodu myšlení, která se každoročně uděluje jednomu nebo více jednotlivcům nebo skupině, kteří se vyznamenali v boji za lidská práva. V roce 1989 byla tato cena udělena Alexandru Dubčekovi.

Každý občan členského státu EU je zároveň občanem Unie. Občanství EU doplňuje, nikoliv nahrazuje, národní občanství. Občané EU mají právo podávat petice k Evropskému parlamentu, právo předkládat své stížnosti Evropskému veřejnému ochránci práv (ombudsmanovi), a právo oslovit jakýkoli orgán nebo instituci EU v jednom z úředních jazyků Unie (jazyky všech členských států EU) a obdržet odpověď ve stejném jazyce.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Parlamentní shromáždění bylo zavedeno již v Pařížské smlouvě z roku 1951 ustavující Evropské společenství uhlí a oceli. Po vzniku Evropského hospodářského společenství a Euratomu v roce 1957 se pravomoce tohoto Shromáždění rozšířily i na oblasti působnosti těchto dvou společenství. Shromáždění bylo tvořeno zástupci národních parlamentů.

V roce 1976 došlo ke změně smluv a od roku 1979 byli poslanci voleni přímou volbou občany jednotlivých členských zemí. V prvních přímých volbách bylo zvoleno 518 poslanců.

Jednotný evropský akt v roce 1986 oficiálně změnil název Shromáždění na Evropský parlament a přidělil mu nové pravomoci. Nový název byl ale fakticky používán už od roku 1962.

Přistoupení nových členů a pozdější sjednocení Německa zvýšilo počet členů na 626.

Historie politických skupin v Evropském parlamentu (1979–2009):
     Konzervativci/Křesťanští demokraté (CD,EPP (79-92),EPP (92-99),FE,EPP-ED)      Konzervativci (C,ED,ECR)      Sociální demokraté (S,SOC,PES,S&D)      Komunisté/Krajní levice (COM,LU,EUL,EUL/NGL)       Liberálové/Centristé (L,LD,LDR,ERA,ELDR,ALDE)      Národní konzervativci (UDE,EPD,EDA,UFE,UEN)      Zelení (G)      Zelení/Regionalisté (RBW (84-89),RBW (89-94),G/EFA)      Heterogeneous (CDI,TGI)      Nezávislí (NI)      Euroskeptici (EN,I-EN,EDD,IND/DEM,EFD)      Nacionalisté/Krajní pravice (ER,DR,ITS)

Počet poslanců[editovat | editovat zdroj]

  Září
1952
Březen
1957
Leden
1973
Červen
1979
Leden
1981
Leden
1986
Červen
1994
Leden
1995
Květen
2004
Červen
2004
Leden
2007
Červen
2009
Prosinec
2011
Červenec
2013
2014
NěmeckoNěmecko Německo 18 36 36 81 81 81 99 99 99 99 99 99 99 99 96
FrancieFrancie Francie 18 36 36 81 81 81 87 87 87 78 78 72 74 74 74
ItálieItálie Itálie 18 36 36 81 81 81 87 87 87 78 78 72 73 73 73
BelgieBelgie Belgie 10 14 14 24 24 24 25 25 25 24 24 22 22 22 21
NizozemskoNizozemsko Nizozemsko 10 14 14 25 25 25 31 31 31 27 27 25 26 26 26
LucemburskoLucembursko Lucembursko 4 6 6 6 6 6 6 6 6 6 6 6 6 6 6
Spojené královstvíSpojené království Spojené království     36 81 81 81 87 87 87 78 78 72 73 73 73
DánskoDánsko Dánsko     10 16 16 16 16 16 16 14 14 13 13 13 13
IrskoIrsko Irsko     10 15 15 15 15 15 15 13 13 12 12 12 11
ŘeckoŘecko Řecko         24 24 25 25 25 24 24 22 22 22 22
ŠpanělskoŠpanělsko Španělsko           60 64 64 64 54 54 50 54 54 54
PortugalskoPortugalsko Portugalsko           24 25 25 25 24 24 22 22 22 21
ŠvédskoŠvédsko Švédsko               22 22 19 19 18 20 20 20
RakouskoRakousko Rakousko               21 21 18 18 17 19 19 18
FinskoFinsko Finsko               16 16 14 14 13 13 13 13
PolskoPolsko Polsko                 54 54 54 50 51 51 51
ČeskoČesko Česko                 24 24 24 22 22 22 21
MaďarskoMaďarsko Maďarsko                 24 24 24 22 22 22 21
SlovenskoSlovensko Slovensko                 14 14 14 13 13 13 13
LitvaLitva Litva                 13 13 13 12 12 12 11
LotyšskoLotyšsko Lotyšsko                 9 9 9 8 9 9 8
SlovinskoSlovinsko Slovinsko                 7 7 7 7 8 8 8
KyprKypr Kypr                 6 6 6 6 6 6 6
EstonskoEstonsko Estonsko                 6 6 6 6 6 6 6
MaltaMalta Malta                 5 5 5 5 6 6 6
RumunskoRumunsko Rumunsko                     35 33 33 33 32
BulharskoBulharsko Bulharsko                     18 17 18 18 17
ChorvatskoChorvatsko Chorvatsko                           12 11
Celkem 78 142 198 410 434 518 567 626 788 732 785 736 754 766 751

Protože navržený počet poslanců byl pro 27 členských zemí (tedy i pro předpokládaných 12 nových členů), zatímco nejdříve bylo přijato pouze 10 zemí, a celkový počet členů tak byl 25, Smlouva z Nice určila, že v takovém případě budou neobsazená poslanecká místa poměrně rozdělena mezi všechny členy Unie tak, aby celkový počet poslanců byl 732. Toto ustanovení platí přechodně pro parlamentní období 2004–2009. Když však v tomto období byly přijaty další dvě nové členské země, tito noví členové volili své zástupce do EP a počet poslanců tak dočasně překročil maximální počet 732.

Lisabonská smlouva určuje maximální počet poslanců na 751 celkově (předseda parlamentu však nemůže hlasovat) a 96 pro jeden členský stát.[1] Vstoupila však v platnost až 1. prosince 2009, tedy několik měsíců po volbách v roce 2009. Evropská rada proto navrhla dočasné zvýšení počtu poslanců na 754 (a způsob jejich výběru) do konce tohoto volebního období (ted do roku 2014), aby byla zachována proporcionalita při nemožnosti odebrat Německu existující mandáty během volebního období.[2] Evropský parlament tento návrh schválil,[3]a tato úprava tak vešla v platnost od prosince 2011.[2] Od července 2013 byl počet poslanců navýšen o 12 reprezentantů Chorvatska na 766. Ve volbách do Evropského parlamentu, které pravděpodobně proběhnou v červnu 2014, se bude volit 751 poslanců, což znamená, že oproti stavu k 1. 7. 2013 některé státy přijdou o minimálně jednoho poslance.[4]

Orgány Evropského parlamentu[editovat | editovat zdroj]

Práce Evropského parlamentu je jako u jiných parlamentů organizována v rámci výborů a pléna. Jedině text schválený na plénu je platný, přesto je práce výborů nepostradatelná. Nabízí totiž poslancům možnost specializace, takže o jednotlivých návrzích se jedná v rámci výborů mezi poslanci, kteří se dané oblasti blíže věnují. Evropský parlament má 20 stálých výborů, které vesměs tematicky odpovídají generálním ředitelstvím Evropské komise. Kromě výborů existují ještě podvýbory a také dočasné výbory svolávané k aktuálním tématům.

Vedle výborů má Evropský parlament ještě delegace. Je jich 33 a mají meziparlamentní charakter. Jedná se o kontakt s poslanci parlamentů třetích zemí z celého světa a také přidružených či kandidátských zemí. Vedle toho jsou v EP i delegace pro působení v parlamentních shromážděních EU-AKT (africké, karibské a tichomořské státy), EU-Středomoří a také v parlamentním shromáždění NATO.

Vedle výborů a delegací jsou v Evropském parlamentu ještě orgány, které zajišťují jeho chod. Jsou jimi konference předsedů (předseda EP a předsedové politických skupin; řeší otázky spojené s chodem parlamentu), kvestoři (volení poslanci pro vyřizování administrativních a finančních otázek poslanců) a předsednictvo EP (předseda EP, místopředsedové a kvestoři jako pozorovatelé). Zvláštní postavení má předseda Evropského parlamentu, který zastupuje EP navenek. Předseda EP je volen na dva a půl roku a momentálně jím je německý poslanec Martin Schulz, který v lednu 2012 vystřídal svého polského předchůdce Jerzy Buzek (zvolen 14. července 2009). Evropský parlament má také Generální sekretariát tvořený 5 000 úředníky v Lucemburku a v Bruselu.

Pro rozdělování všech postů v rámci orgánů EP mezi frakcemi (předsednictví EP, předsednictví výborů atd.), ale i v rámci frakcí mezi jednotlivými národními delegacemi, se používá systém D’Hondt, který dobře reflektuje váhu jednotlivých subjektů (stejný systém se používá i pro rozdělování křesel v české poslanecké sněmovně).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. viz článek 14 konsolidovaného znění Smlouvy o Evropské unii
  2. a b Návrh 17196/09
  3. Lisbon Treaty: European Parliament will have 754 MEPs until June 2014. Íñigo Méndez de Vigo MEP and Carlo Casini MEP
  4. Volby do EP 2014: rozdělení poslaneckých křesel mezi 28 členských států [online]. Evropský parlament, [cit. 2013-07-01]. Dostupné online. (angllicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu