Panská sněmovna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Panská sněmovna (německy Herrenhaus) byla horní komora Říšské rady (Reichsrat), parlamentu Rakouska-Uherska. Byla zřízena v roce 1861 Únorovou ústavou a přetrvala až do konce monarchie v roce 1918.

Složení[editovat | editovat zdroj]

Panská sněmovna byla tvořena členy dědičnými, členy ex officio a členy jmenovanými. Do první skupiny patřili

Ex officio, tedy "z moci úřední" arcibiskupové a ti biskupové, kterým náležela knížecí hodnost: arcibiskup vídeňský, salcburský, gorický, zadarský, pražský, olomoucký, tři arcibiskupové lvovští (římsko-, řecko- a arménsko-katolický a pravoslavný arcibiskup černovický, biskup tridentský, lublaňský, brixenský lavantský, gurcký, seckovský, vratislavský a krakovský. V letech 1861-1865 (před ztrátou Benátska a vyrovnáním s Uhrami) měli ve sněmovně právo zasedat taktéž arcibiskup z Udine, benátský patriarcha (od r. 1862), řecko-katolický arcibiskup z Alba-Iulie a (od r. 1863) sedmihradský řecko-pravoslavný arcibiskup.[1]

Jmenováni císařem byli rakouští státní občané, kteří byli do Sněmovny jmenováni doživotně za zásluhy o stát a církev, vědu a umění (jako první Čech sem byl jmenován František Palacký), dále např. průmyslníci Emil Škoda, Vojtěch Lanna, František Ringhoffer III., architekt Josef Hlávka, právník Alois Pražák a další osobnosti kulturního života (Josef Myslbek, František Křižík, Antonín Dvořák, Jaroslav Vrchlický atd.).

Kupříkladu v roce 1911 se Panská sněmovna skládala ze 14 arcivévodů, 18 arcibiskupů, 90 členů zámožné šlechty a 169 občanů jmenovaných za zásluhy.

Předsedu a místopředsedy Panské sněmovny jmenoval císař na dobu zasedání, ostatní funkcionáře si volila sama. Dlouhodobým předsedou byl Alfred August Windischgrätz, který předsedal sněmovně v letech 1897 až 1918.

Přehled dědičných členů[editovat | editovat zdroj]

Dědiční členové měli mezi sebou pořadí dle šlechtického titulu, který nosili a "uvnitř" svého ranku měli pořadí od nejstarší rodiny k nejmladší. členy tedy byly hlavy následujících rodin:

Sněmovna byla otevřena 18. dubna 1861. Mnozí dědiční členové byli povoláni až po tomto datu:

  • 1862: Althannové, Hardekové, Kinští-hraběcí chlumecká větev a Šlikové (7. února), Thurn-Taxisové (5. dubna)
  • 1867: Schaumburg-Lippe, Porcia a Beaufort-Spontinové (1. dubna), Fünfkirchenové (5. května), Sasko-Coburg-Gotha, Lubomirští, Thurn-Valsassina a Abensberg-Traun-Maißau (25. listopadu)
  • 1868: Fürstenbergové-lankraběcí větev (28. února)
  • 1871: Lichtenštejnové-větev Hollenegg (28. ledna)
  • 1873: Vrints zu Falkenstein (19. února), Hackelberg-Landau (22. dubna)
  • 1879: Schwarzenbergové-orlická větev, Thun-Hohensteinové-děčínská, posléze knížecí větev, Chotkové a Bavorowští (20. září)
  • 1881: Trauttmansdorffové-hraběcí gleichenberská větev a Lambergové-Ottenstein-hraběcí větev (16. listopadu)
  • 1883: Lobkovicové-mělnická větev (15. února)
  • 1889: Kolovratové (20. dubna)
  • 1891: Nosticové-Sokolov (13. dubna)
  • 1899: Dzieduszyčtí (8. září)
  • 1907: Auerspergové-žlebská větev, Tarnowští, Ditrichštejn-Nikolsburg, Clam-Martinicové, Veter von der Lilie, Potočtí-Krzeszowicze, Gudenus, Dalbergové a Ludwigstorff (14. června), Lewicki (27. srpna)
  • 1909: Hohenlohe-Langenburg, Žerotínové, Kálnoky, Mensdorff-Pouilly a Westphalen (27. prosince)
  • 1912: Windischgrätzové-Weriandova větev, Wurmbrand-Stuppach, Colloredo-Mannsfeldové-hraběcí větev, Czerninové-Morzin, Serényové, Dobřenští z Dobřenic, Sedlničtí z Choltic, Kocové z Dobrše a Locatelli (26. února)
  • 1917: Lichtenštejnové-větev Neulengbach, Attemsové-Gilleis, Des Fours, Lambergové-Pöllau-Feistritz-hraběcí větev, a Widmannové-Sedlnitzky (19. května), Wassilko von Serecki (1. srpna)

Sedm rodů náleželo mezi šlechtu Benátského království a bylo v roce 1866 oficiálně vyškrtnuto, v předchozím období se však zasedání neúčastnili:

  • markýzové Canossa, Cavriani a Guidi, hrabata Venier, Colleoni, Miniscalchi a Papafava (v předchozím období se však zasedání vůbec neúčastnili)
  • kníže Collalto (cítil se být zástupcem Moravy, kde ležel i jeho fideikomis Brtnice, v l. 1861-1865 byl ve sněmovně aktivní, přesto byl roku 1866 proti své vůli zbaven členství)

Pět rodů za dobu existence panské sněmovny vymřelo:

  • knížata Ditrichštejnové-mediatizovaná větev (1864), Lichtenštejnové-Moravský Krumlov (1908), hrabata Wratislavové-Netoličtí (1867), Abensbergové-Traun-Petronell (1871) a Ungnadové z Weissenwolffu (1917)

Dva rody nedodržely ustanovení zakladatele fideikomisu na který se mnohdy vázal hlas v panské sněmovně (hlavy rodů uzavřely morganatické sňatky) a proto o členství přišly:

  • knížata Lambergové (1862), hrabata Šlikové (1906)

Tři rody přišly o členství neboť ztratily v dědické generaci rakouské (předlitavské) občanství (tato podmínka ale byla prominuta Thurn-Taxisům):

  • princové Sasko-Coburg-Gotha (1881), knížata Porcia (1896), hrabata Lodronové (1880)

Jeden rod dosáhl obnovení členství, díky vymření rodové linie bez občanství a zděděním jejího majetku "domácí" rodovou větví

  • hrabata Lodronové (1903)

Jednomu rodu bylo až do zániku sněmovny pozastaveno členství kvůli finančnímu bankrotu:

  • hrabata Falkenheynové (1898)

Tři rody neměl v době rozpuštění sněmovny svého zástupce z důvodu nezletilosti:

  • knížata Paarové (1903), Schwarzenbegové-Orlík (1914), hrabata Potočtí-Krzeszovicze (1908, otec nezletilého, hrabě Andrzej Kazimierz byl zavražděn)

V jednom rodě odmítl po smrti aktivního člena odmítl jeho bratr jako poslední svého rodu užívat členství ve sněmovně

  • hrabata Kounicové (1897)

Jeden rod se z věkových a zdravotních důvodů členství vůbec neujal (povolán 1861)

  • Ditrichštejnové (starší knížecí linie, †1864)

V jednom rodě se nástupci dosavadního dědičného člena z věkových a zdravotních důvodů neujali členství:

  • hrabata Ungnadové z Weissenwolffu (1912, rod vymřel r. 1917)

Dvěma rodům nebyl povolán nástupce z důvodu brzkého zániku monarchie, jejich zástupci zemřeli v roce 1918:

  • hrabata Dzieduszyčtí (1918) a Podstatzští-Lichtenštejn (1918)

Jeden rod se nikdy neúčastnil z důvodů stáří i důvodů politických (povoláni 1861)

  • knížata Collaltové (kníže Eduard se neúčastnil z důvody stáří a nemoci (†1862), jeho syn Emanuel (†1924) se dobrovolně stáhl do soukromého života, protože sympatizoval s italským sjednocovacím hnutím a stál na stejných politických pozicích, jako zástupci sedm rodů z Benátska, kteří odmítli dědičné členství. Emanuel sice vlastnil v Benátsku rozsáhlý majetek, v panské sněmovně měl ale být zástupcem Moravy, kde ležel i jeho fideikomis Brtnice)
Související informace naleznete také v článku Seznam knížecích nobilitací Rakouského císařství#Dědičné členství knížecích rodů v panské sněmovně.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta Rakouského císařství. 1. vyd. Praha: Agentura Pankrác, 2006. 452 s. ISBN 80-86781-08-9. S. 265 (pozn. č. 113). 
  2. Jejich hodnost se počítala podle data získání virilního hlasu na říšském sněmu, pokud jej nezískali, pak podle stáří knížecího titulu, ovšem s tím, že i kníže s nejstarším titulem stál až za posledním knížetem, který získal virilní hlas.
  3. Poslední Ditrichštejn navíc nepřijal ani knížecí titul, fakticky tedy již ani nešlo o knížecí rod.
  4. Žlebští Auerspergové získali knížecí titul teprve roku 1746, virilního hlasu tato samostatná větev nedosáhla.
  5. a b c d Těmto rodům nebyl z různých důvodů uznán rank podle data jejich prvního povýšení do hraběcího nebo knížecího stavu. Czartoryští byli na říšská knížata povýšeni r. 1623, což nebylo kvůli nedochovaným listinám uznáno (rank dle haličského knížecího titulu r. 1785), ze stejného důvodu nebyl uznán říšský hraběcí titul Lanckorońských (1355, rank dle haličského povýšení r. 1783). Rodu Thurn und Valsassina nebyla uznána hodnost dle prokazatelného povýšení do říšského hraběcího stavu (1541) ani dle jeho prvního potvrzení v Rakousku (1543), ale až dle posledního potvrzení titulu v Rakousku (1572), což rod zařadilo až za Tarnowské (říšská hrabata 1547). Hrabata z Brandisu byla povýšena říšská hrabata r. 1641, ovšem toto povýšení nebylo platné, neboť tito si nenechali vystavit nobilitační diplom a nezaplatili za něj. Proto se jejich hraběcí hodnost datuje od nového povýšení r. 1654.
  6. Tato rodová větev sice přímo pochází z vládnoucího rodu, není ale považována za samostatnou mediatizovanou linii a její hlava nemá nárok na titul Osvícenost. Naopak v Rakousku usazená mediatizovaná větev rodu s velkým fideikomisem členství v panské sněmovně nezískala.
  7. V případě více větví stejného rodu (a tedy stejně starého hraběcího titulu), jsou větve řazeny podle stáří dědičného členství v panské sněmovně.
  8. a b Tyto rodové větve se oddělily ještě dříve, než jejich příbuzní získali v říši vlastní bezprostřední panství a vládnoucí postavení spolu se stavovstvím. Nejde tedy v žádném smyslu o dříve panující rody.
  9. Planskou větev Nosticů tvořily de facto větve dvě, z nichž druhá nastoupila r. 1890 po vymření předchozí a zdědila i její místo v panské sněmovně.
  10. a b Primogeniturní petronellská větev vymřela již r. 1869, dědicem majetku i hlasu ve sněmovně se stal hrabě Otto z linie Traun-Meißau. Musel se ovšem vzdát vlastního fideikomisu a hlasu na sněmu. Svůj původní majetek odevzdal příbuzným, kteří mohli pokračovat v členství za Meißau byli do sněmovny přijati 5. září 1871.
  11. Tato větev sice pochází z dříve vládnoucí rodiny, oddělila se ale ještě před mediatizací a není tedy mediatizovaným rodem. V roce 1843 získali v Rakousku titul Osvícenost jako zvláštní milost.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LANJUS, Friedrich Graf, Die erbliche Reichsratswürde in Österreich, Selbstverlag: Schloß Haindorf am Kamp, Langenlois, Niederdonau, 1939, 214 s. (německy)
  • PAVLÍČEK, Tomáš W. Zákonodárcem na doživotí! Čeští členové Panské sněmovny Říšské rady mezi politikou a reprezentací (1879-1918), nevydáno. vyd. [s.l.] : [s.n.], 2008. 134 s. Magisterská diplomová práce FF UK, vedoucí PhDr. Luboš Velek, PhD. dostupné online

Související články[editovat | editovat zdroj]