Panská sněmovna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Panská sněmovna (německy Herrenhaus) byla horní komora Říšské rady (Reichsrat), parlamentu Rakouska-Uherska. Byla zřízena v roce 1861 Únorovou ústavou a přetrvala až do konce monarchie v roce 1918.

Složení[editovat | editovat zdroj]

Panská sněmovna byla tvořena členy dědičnými, členy ex officio a členy jmenovanými. Do první skupiny patřili

Ex officio, tedy "z moci úřední" arcibiskupové a ti biskupové, kterým náležela knížecí hodnost: arcibiskup vídeňský, salcburský, gorický, zadarský, pražský, olomoucký, tři arcibiskupové lvovští (římsko-, řecko- a arménsko-katolický a pravoslavný arcibiskup černovický, biskup tridentský, lublaňský, brixenský lavantský, gurcký, seckovský, vratislavský a krakovský. V letech 1861-1865 (před ztrátou Benátska a vyrovnáním s Uhrami) měli ve sněmovně právo zasedat taktéž arcibiskup z Udine, benátský patriarcha (od r. 1862), řecko-katolický arcibiskup z Alba-Iulie a (od r. 1863) sedmihradský řecko-pravoslavný arcibiskup.[1]

Jmenováni císařem byli rakouští státní občané, kteří byli do Sněmovny jmenováni doživotně za zásluhy o stát a církev, vědu a umění (jako první Čech sem byl jmenován František Palacký), dále např. průmyslníci Emil Škoda, Vojtěch Lanna, František Ringhoffer, architekt Josef Hlávka, právník Alois Pražák a další osobnosti kulturního života (Josef Myslbek, František Křižík, Antonín Dvořák, Jaroslav Vrchlický atd.).

Kupříkladu v roce 1911 se Panská sněmovna skládala ze 14 arcivévodů, 18 arcibiskupů, 90 členů zámožné šlechty a 169 občanů jmenovaných za zásluhy.

Předsedu a místopředsedy Panské sněmovny jmenoval císař na dobu zasedání, ostatní funkcionáře si volila sama. Dlouhodobým předsedou byl Alfred August Windischgrätz, který předsedal sněmovně v letech 1897 až 1918.

Přehled dědičných členů[editovat | editovat zdroj]

Dědiční členové měli mezi sebou pořadí dle šlechtického titulu, který nosili a "uvnitř" svého ranku měli pořadí od nejstarší rodiny k nejmladší. členy tedy byly hlavy následujících rodin:

Sněmovna byla otevřena 18. dubna 1861. Mnozí dědiční členové byli povoláni až po tomto datu:

  • 1862: Althannové, Hardekové, Kinští-hraběcí chlumecká větev a Šlikové (7. února), Thurn-Taxisové (5. dubna)
  • 1867: Schaumburg-Lippe, Porcia a Beaufort-Spontinové (1. dubna), Fünfkirchenové (5. května), Sasko-Coburg-Gotha, Lubomirští, Thurn-Valsassina a Abensberg-Traun-Maißau (25. listopadu)
  • 1868: Fürstenbergové-lankraběcí větev (28. února)
  • 1871: Lichtenštejnové-větev Hollenegg (28. ledna)
  • 1873: Vrints zu Falkenstein (19. února), Hackelberg-Landau (22. dubna)
  • 1879: Schwarzenbergové-orlická větev, Thun-Hohensteinové-děčínská, posléze knížecí větev, Chotkové a Bavorowští (20. září)
  • 1881: Trauttmansdorffové-hraběcí gleichenberská větev a Lambergové-Ottenstein-hraběcí větev (16. listopadu)
  • 1883: Lobkovicové-mělnická větev (15. února)
  • 1889: Kolovratové (20. dubna)
  • 1891: Nosticové-Sokolov (13. dubna)
  • 1899: Dzieduszyčtí (8. září)
  • 1907: Auerspergové-žlebská větev, Tarnowští, Ditrichštejn-Nikolsburg, Clam-Martinicové, Veter von der Lilie, Potočtí-Krzeszowicze, Gudenus, Dalbergové a Ludwigstorff (14. června), Lewicki (27. srpna)
  • 1909: Hohenlohe-Langenburg, Žerotínové, Kálnoky, Mensdorff-Pouilly a Westphalen (27. prosince)
  • 1912: Windischgrätzové-Weriandova větev, Wurmbrand-Stuppach, Colloredo-Mannsfeldové-hraběcí větev, Czerninové-Morzin, Serényové, Dobřenští z Dobřenic, Sedlničtí z Choltic, Kocové z Dobrše a Locatelli (26. února)
  • 1917: Lichtenštejnové-větev Neulengbach, Attemsové-Gilleis, Des Fours, Lambergové-Pöllau-Feistritz-hraběcí větev, a Widmannové-Sedlnitzky (19. května), Wassilko von Serecki (1. srpna)

Sedm (osm) rodů náleželo mezi šlechtu Benátského království a bylo v roce 1866 oficiálně vyškrtnuto, v předchozím období se však zasedání (až na rod Collalto) neúčastnili:

  • markýzové Canossa, Cavriani a Guidi, hrabata Venier, Colleoni, Miniscalchi a Papafava (v předchozím období se však zasedání vůbec neúčastnili)
  • kníže Collalto (cítil se být zástupcem Moravy, kde ležel i jeho fideikomis Brtnice, v l. 1861-1865 byl ve sněmovně aktivní, přesto byl roku 1866 proti své vůli zbaven členství)

Pět rodů za dobu existence panské sněmovny vymřelo:

  • knížata Ditrichštejnové-mediatizovaná větev (1864), Lichtenštejnové-Moravský Krumlov (1908), hrabata Wratislavové-Netoličtí (1867), Abensbergové-Traun-Petronell (1871) a Ungnadové z Weissenwolffu (1917)

Dva rody nedodržely ustanovení zakladatele fideikomisu na který se mnohdy vázal hlas v panské sněmovně (hlavy rodů uzavřely morganatické sňatky) a proto o členství přišly:

  • knížata Lambergové (1862), hrabata Šlikové (1906)

Tři rody přišly o členství neboť ztratily v dědické generaci rakouské (předlitavské) občanství (tato podmínka ale byla prominuta Thurn-Taxisům):

  • princové Sasko-Coburg-Gotha (1881), knížata Porcia (1896), hrabata Lodronové (1898)

Jeden rod neměl v době rozpuštění sněmovny svého zástupce z důvodu nezletilosti, otec nezletilého, hrabě Andrzej Kazimierz byl roku 1908 zavražděn:

  • hrabata Potočtí-Krzeszovicze
Související informace naleznete také v článku Seznam knížecích nobilitací Rakouského císařství#Dědičné členství knížecích rodů v panské sněmovně.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta Rakouského císařství. 1. vyd. Praha : Agentura Pankrác, 2006. 452 s. ISBN 80-86781-08-9. S. 265 (pozn. č. 113).  
  2. Jejich hodnost se počítala podle data získání virilního hlasu na říšském sněmu, pokud jej nezískali, pak podle stáří knížecího titulu, ovšem s tím, že i kníže s nejstarším titulem stál až za posledním knížetem, který získal virilní hlas.
  3. Poslední Ditrichštejn navíc nepřijal ani knížecí titul, fakticky tedy již ani nešlo o knížecí rod.
  4. Žlebští Auerspergové získali knížecí titul teprve roku 1746, virilního hlasu tato samostatná větev nedosáhla.
  5. Tato rodová větev sice přímo pochází z vládnoucího rodu, není ale považována za samostatnou mediatizovanou linii a její hlava nemá nárok na titul Osvícenost. Naopak v Rakousku usazená mediatizovaná větev rodu s velkým fideikomisem členství v panské sněmovně nezískala.
  6. V případě více větví stejného rodu (a tedy stejně starého hraběcího titulu), jsou větve řazeny podle stáří dědičného členství v panské sněmovně.
  7. a b Tyto rodové větve se oddělily ještě dříve, než jejich příbuzní získali v říši vlastní bezprostřední panství a vládnoucí postavení spolu se stavovstvím. Nejde tedy v žádném smyslu o dříve panující rody.
  8. Tato větev sice pochází z dříve vládnoucí rodiny, oddělila se ale ještě před mediatizací a není tedy mediatizovaným rodem. V roce 1843 získali v Rakousku titul Osvícenost jako zvláštní milost.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LANJUS, Friedrich Graf, Die erbliche Reichsratswürde in Österreich, Selbstverlag: Schloß Haindorf am Kamp, Langenlois, Niederdonau, 1939, 214 s. (německy)
  • PAVLÍČEK, Tomáš W. Zákonodárcem na doživotí! Čeští členové Panské sněmovny Říšské rady mezi politikou a reprezentací (1879-1918), nevydáno. vyd. [s.l.] : [s.n.], 2008. 134 s. Magisterská diplomová práce FF UK, vedoucí PhDr. Luboš Velek, PhD. dostupné online

Související články[editovat | editovat zdroj]