Metternichové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Metternichové
Erb Metternichů
ZeměSvatá říše římskáSvatá říše římská Svatá říše římská, Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie, Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství, České královstvíČeské království České království,
TitulyŘíšská hrabata (v Rakousku říšská knížata)
Vymření po meči1992
Větve roduMetternich-Winneburg-Beilstein
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Metternichové jsou starý šlechtický rod původem z Německa připomínaný od 13. století. Původně vlastnili majetek v Porýní, od 17. století v Čechách, později také na Moravě a v Uhrách. Jako katolíci a stoupenci Habsburků získali hraběcí titul (1679), později dosáhli titulu knížat (1813). Po ztrátě majetků v Německu za napoleonských válek se jejich hlavním sídlem stal Kynžvart. Nejvýznamnější osobností rodu byl kníže Klemens Václav z Metternichu (1773–1859), který jako dlouholetý rakouský ministr zahraničí a státní kancléř patřil ke klíčovým postavám evropské diplomacie první poloviny 19. století, zároveň byl symbolem konzervativní politiky v habsburské monarchii před revolucí v roce 1848. Rodovou titulaturu obohatil o italský titul vévody z Portelly. Jeho syn Richard (1829–1895) byl dlouholetým rakouským velvyslancem v Paříži, kde jeho manželka Pauline Metternichová podporovala také české umělce a přispěla k propagaci české kultury. Po zestátnění majetku v Československu (1945) se hlavním rodovým sídlem stal zámek Johannisberg v Německu. Rod vymřel v roce 1992.

Dějiny rodu[editovat | editovat zdroj]

Lothar z Metternichu (1551-1623), arcibiskup v Trevíru

Metternichové jsou odnoží starobylého rodu Hembergů usazeného v kolínském arcibiskupství, jméno Metternich začali užívat podle stejnojmenného hradu ve 13. století. Sledovatelný rodokmen začíná až kolem roku 1400, poté se rod rozdělil do jedenácti větví, většina z nich vymřela během 17. a 18. století. Členové rodu působili převážně ve službách kolínských a trevírských arcibiskupů. Majetkový vzestup v 16. století je spojen s výhodnou sňatkovou politikou, vliv rodu vzrostl díky osobnosti Lothara z Metternichu (1551–1623), který byl od roku 1588 arcibiskupem v Trevíru. Ten v roce 1616 získal říšské panství Winneburg, jeho příbuzní pak v polovině 17. století získali i dědictví vymřelého rodu Winneburgů a od té doby rod užíval jméno Metternich-Winneburg.

Bratři Jan Reichard (1580–1638), Vilém (1582–1652) a Lothar (1588–1663) sloužili ve Valdštejnově armádě a na radu přátel využili možnosti nákupu konfiskovaných statků v Čechách. Za výhodných podmínek získali panství Kynžvart zkonfiskované rodu Cedviců (1623)[1], do dědičného vlastnictví získali také dosud královské město Kynšperk nad Ohří (1623)[2]. Tito bratři byli v roce 1635 povýšeni do stavu říšských svobodných pánů, v roce 1646 získali český inkolát. Lothar Bedřich z Metternichu (1617–1675) a Karel Jindřich z Metternichu (1622-1679) zastávali post arcibiskupa v Mohuči.

Filip Emerich (1628–1698) byl v roce 1679 povýšen do stavu říšských hrabat, v roce 1682 mu byl hraběcí titul potvrzen i pro České království. V letech 1681–1691 nechal v Kynžvartě postavit barokní zámek[3], členové rodu se zde ale zdržovali jen zřídka, protože byli vázani službou u trevírských a mohučských arcibiskupů. Význam Kynžvartu jako rodového sídla dočasně vzrostl koncem 17. století, kdy byl majetek Metternichů v Porýní zdecimován za dynastických válek okupací francouzskými vojsky. Kvůli zadlužení došlo následně v roce 1726 k prodeji Kynšperka za 220 000 zlatých[4]. František Jiří z Metternichu (1746–1818) byl původně vyslancem trevírského arcibiskupa ve Vídni, poté přestoupil do služeb habsburské monarchie a byl místodržícím v Rakouském Nizozemí. Za napoleonských válek ztratil rodová panství v Porýní, ale náhradou získal panství Ochsenhausen, které bylo v roce 1803 povýšeno na knížectví. Po zániku Svaté říše římské byl Františku Jiřímu udělen rakouský knížecí titul (1813).

Kancléř Metternich[editovat | editovat zdroj]

Klemens Václav z Metternichu (1773–1859), rakouský ministr zahraničí a státní kancléř
Zámek Kynžvart, hlavní sídlo Metternichů v Čechách

V celoevropském měřítku byl významnou osobností kníže Klemens Václav z Metternichu (1773–1859), syn Františka Jiřího. Ten svou diplomatickou kariéru zahájil v roce 1795 sňatkem s Marií Eleonorou Kounicovou (1775–1825), vnučkou rakouského státního kancléře Václava Antonína Kounice. Klemens Václav byl nejprve rakouským vyslancem v Haagu a Drážďanech, důležitou úlohu sehrál jako vyslanec v napoleonské Francii, poté byl nejdéle působícím rakouským ministrem zahraničí (1809–1848), potažmo státním kancléřem (1821–1848). Již za napoleonských válek osvědčil svůj diplomatický talent jako vyslanec v Sasku (1803–1806) a ve Francii (1806–1809), po roce 1815 byl přední osobností konzervativního politického směru nejen v Rakousku, ale v celé Evropě. V Itálii získal titul vévody z Portelly (1816) a ve Španělsku mu byl udělen dědičný titul granda I. třídy (1816), obdržel také Řád zlatého rouna (1810).

Kromě kariéry ve státních službách kníže Klemens Václav z Metternichu významně přispěl k budování majetkového zázemí v habsburské monarchii, zvláště po ztrátě kmenových rodových statků za napoleonských válek v Německu. Jako své hlavní sídlo si zvolil Kynžvart, kde v letech 1820–1833 nechal vybudovat honosný zámek v klasicistním stylu. Po první manželce Eleonoře z Kounic zdědil na Moravě panství Kojetín (1825), které vzápětí rozšířil přikoupením dalších statků (Kovalovice, Vřesovice). V roce 1825 za více než milión zlatých koupil bývalé klášterní panství Plasy, kde nechal vybudovat rodinnou hrobku, do plaského kláštera byl z Koblenze přestěhován také rodový archiv. Po Vídeňském kongresu získal darem zámek Johannisberg v Porýní (1816), který se po roce 1945 stal hlavním rodovým sídlem. V letech 1846–1848 nechal postavit rodový palác ve Vídni, který potomci prodali v roce 1908 a od té doby v něm sídlí velvyslanectví Itálie v Rakousku.

Poslední generace Metternichů[editovat | editovat zdroj]

Zámek v Bajně (Sándor-Metternich kastély) (Maďarsko)
Palác Metternichů ve Vídni, dnes sídlo italského velvyslanectví v Rakousku

Klemensův nejstarší syn z prvního manželství Viktor (1803–1829) zemřel předčasně, dědicem titulů a majetku se stal syn z druhého manželství Richard Klemens (1829–1895), který byl v letech 1859–1870 rakouským velvyslancem ve Francii, po odchodu z diplomatických služeb získal dědičné členství v rakouské panské sněmovně. Jeho manželka Paulina, rozená Sándorová (1836–1921), byla zároveň jeho nevlastní neteří. Patřila k významným osobnostem společenského a kulturního života, mimo jiné propagovala dílo Bedřicha Smetany. Z otcova dědictví získala majetek v Uhrách (BajnaSándor-Metternich kastély), po manželově smrti spravovala také velkostatek Kojetín a počátkem 20. století nechala přestavět zámek v Kovalovicích[5]. Z jejich manželství pocházely tři dcery, nejstarší Sophie (1857–1941), provdaná Oettingenová, zdědila Kojetín. Prostřední dcera Antonie Pascalina (1862–1890), provdaná Valdštejnová, zemřela za nevyjasněných okolností v Duchcově, dodnes se traduje nepravděpodobná legenda, že byla roztrhána loveckými psy poštvané na ni jejím manželem. Nejmladší neprovdaná dcera Klementina (1870–1963) zdědila majetek v Uhrách, zámek Sándor-Metternich kastély v Bajně vlastnila do roku 1945.

Ostatní rodový majetek (Kynžvart, Plasy, Johannisberg) a tituly zdědil Richardův mladší bratr c.k. generálmajor Pavel Klemens z Metternichu (1834–1906). V Českém království patřilo Metternichům koncem 19. století přes 26 000 hektarů půdy, zámek Kynžvart, klášter Plasy a zřícenina hradu Krašov, z hospodářského hlediska bylo výnosné především vlastnictví lesů[6]. Dalším nástupcem byl Pavlův syn Klemens Václav z Metternichu (1869–1930), který krátce po převzetí dědictví prodal rodový palác ve Vídni (od roku 1908 zde sídlí italské velvyslanectví), umělecké sbírky z paláce byly převezeny na Kynžvart. Klemens Václav se sňatkem s Isabelou de Silva (1880–1980) stal blízkým příbuzným španělské královské rodiny. Španělský král Alfons XIII., který v revoluci a následné občanské válce přišel o trůn, ve 30. letech 20. století příležitostně pobýval na Kynžvartě, což Metternichům, potažmo Československé republice přineslo diplomatické problémy.

Posledním majitelem velkostatků Kynžvart a Plasy byl Pavel Alfons z Metternichu-Winneburgu (1917–1992), jemuž byly majetky v Československu zkonfiskovány v roce 1945. Poté odešel do Švýcarska a následně se usadil na zámku Johannisberg v Porýní a byl zároveň posledním mužským potomkem rodu. Jeho manželka Tatiana (1915–2006), rozená Vasilčiková, patřila po druhé světové válce k významným osobnostem společenského života v Německu, byla zakladatelkou hudebního festivalu Rheingau Musik Festival, je také autorkou několika knih[7] a po roce 1989 několikrát navštívila Kynžvart.

Erb[editovat | editovat zdroj]

Knížecí erb Metternichů na zahradním průčelí zámku Kynžvart

V původním erbu měli tři černé škeble na stříbrném podkladu. Klenotem byla stříbrná labutí hlava s krkem. Od svého povýšení však tento původní erb kladli doprostřed čtvrceného štítu, v němž se střídala pole představující Winneburg (zubatý pruh s křížky) a Beylstein (tři lovčí trubky). Tak zůstal erb i po povýšení na říšská knížata roku 1803, ale roku 1816 byl mezi obě horní pole vsunut jako polepšení císařský rodový erb, mezi dolní pole zase znaky Kynžvartu a neapolského vévodství Portelly.

Význační členové rodu[editovat | editovat zdroj]

  • Emerich z Metternichu († 1653) kanovník v Trevíru, Wormsu a Paderbornu a probošt kapituly v Trevíru
  • Vilém z Metternichu († 1652) císařský komorník, dvorní a válečný rada
  • Jindřich z Metternichu-Brohlu († 1654) nejprve duchovní později voják, generálmajor, místodržitel Bavory okupované dolní Falce
  • Arnošt Eberhard z Metternichu (1691–1717) pruský vyslanec v říšském sněmu v Řezně
  • Arnošt August z Metternichu (1694–1720)
  • Volf z Metternichu († 1731) diplomat, státní úředník a spisovatel alchymista
  • Pavlína z Metternichu (1836–1921), kněžna, mecenáška umění, zakladatelka literárního salonu ve Vídni

Související články[editovat | editovat zdroj]

Kněžna Pavlína Metternichová roz. hraběnka Sándorová (1836–1921)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha: AKROPOLIS, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Metternichové, s. 99–100. 
  • Ottův slovník naučný, díl 17.; Praha, 1901 (reprint 1999), s. 207-208 ISBN 80-7203-218-6
  • KAHUDA, Jan: Kancléř Metternich a Plasy ve světle soudobých dokumentů; Plasy, 2009
  • ŘÍHA, Miloš: Zámek Kynžvart; Nakladatelství Vega - Národní památkový ústav; Nymburk, 2015 ISBN 80-86757-18-8

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BÍLEK, Tomáš: Dějiny konfiskací v Čechách; Praha, 1883, díl 2., s. 928-929 dostupné online
  2. BÍLEK, Tomáš: Dějiny konfiskací v Čechách; Praha, 1883, díl 2., s. 1102 dostupné online
  3. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985 s. 178-180
  4. VLASÁK, Vladimír: Dějiny města Kynšperku nad Ohří; Praha, 2002, s. 32, 39 ISBN 80-86453-11-1
  5. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983 s. 125
  6. Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen; Praha, 1891, s. 388-392 dostupné online
  7. Metternichová, Tatiana: Svědectví o neobyčejném životě; Praha, 1992 ISBN 80-7038-257-0
Rodová hrobka v Plasích