Senát Národního shromáždění ČSR

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Senát Národního shromáždění republiky Československé
Thunovský palác, sídlo senátu
Thunovský palác, sídlo senátu
Druhhorní komora
Členů150
Poslední volby19. května 1935
SídloPraha, Československo
Souřadnice

Senát Národního shromáždění byla horní komora Národního shromáždění (parlamentu) Československé republiky v letech 1920–1939.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Předchůdkyní prvorepublikového senátu Národního shromáždění ČSR byla Panská sněmovna rakousko-uherské Říšské rady.

Dne 29. února 1920 byla přijata ústava, která po vzoru Rakouska-Uherska, Francie a USA předjímala dvoukomorový parlament. Skládal se z poslanecké sněmovny s 300 členy a 150členného senátu. Do obou komor se volilo poměrným systémem. Do sněmovny na 6 let, do senátu na 8 let. Členem sněmovny se mohl stát občan starší 30 let, do senátu bylo možné být zvolen po dosažení věku 45 let. Rozdílnost byla i v nutné délce státního občanství voličů. První volby do senátu se konaly v květnu 1920.

Role senátu[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem ke stejnému volebnímu systému a současnému ukončování volebního období obou komor bylo politické rozložení obou komor prakticky stejné, a tak senát nemíval jiný názor než poslanecká sněmovna. Rozhodující politické půtky se odehrávaly na poslanecké půdě a senát došlé zákony jen víceméně automaticky schvaloval. Výjimku tvořily dva případy, v nichž senátoři plnili úlohu parlamentní pojistky. V roce 1920 socialističtí poslanci prosadili značný rozpočtový schodek, načež vláda pohrozila demisí. Senát nato ale deficitní rozpočet odmítl a dal tak možnost svým kolegům ze sněmovny hlasovat odlišně. V roce 1926 došlo k parlamentní krizi, během níž se rozpadla koalice občanských stran se socialisty a parlament nebyl schopen schválit jediný zákon. Na půdě senátu se dohodla koalice československých občanských stran s německou pravicí a slovenskými klerikály a po překonání krize v poslanecké sněmovně byla vytvořena první vláda, na které se zúčastnily jak etnicky československé, tak německé strany.

Tolik tedy vidíme, že tento senát jest zbytečný. Senát má býti podle theorie obranou proti despotismu dolní sněmovny. Ale kdyby naše sněmovna náhle jednou zahořela despotickým zápalem, náš senát, kost z její kosti, by jí v tom nezabránil, nýbrž po důrazném a důstojném rozkladu svého předsedy o rovnoprávnosti obou sněmoven bral by na onom despotismu živý podíl. Senátoři i poslanci pocházejí z týchž kruhů, jsou voleni týmž způsobem (jakýsi rozdíl ve stáří volících i volených nemůže tu hráti role, neboť pět nebo deset let není dostatečnou ochranou proti pošetilosti), a hlavně mají stejné zájmy a jsou závislí týmž způsobem na týchž stranách: z jakých důvodů tedy měly by se v mozku jedněch roditi jiné myšlenky než v mozku druhých?
— Ferdinand Peroutka[1]

Předpověď Ferdinanda Peroutky se naplnila na sklonku roku 1938, kdy stálý výbor Národního shromáždění, složený z poslanců i senátorů, v rozporu s ústavou a bez náhrady zrušil téměř sto poslaneckých a senátorských mandátů. Následně se příslušníci obou komor parlamentu podíleli na „zjednodušení politického systému“, kdy byly některé politické strany zakázány (KSČ) a jiné sloučeny do jedné vládnoucí (Strana národní jednoty) a jedné opoziční strany (Národní strana práce); strany národnostních menšin měly mít status pozorovatele. Posléze také zmocňovacím zákonem senát spolu se sněmovnou převedl část zákonodárné moci na vládu a prezidenta, čímž uskutečnil přechod od parlamentní demokracie k protofašistickému autoritativnímu režimu (viz druhá republika).[2][3]

Sídlo[editovat | editovat zdroj]

Prvorepublikový senát Národního shromáždění sídlil v Thunovském paláci ve Sněmovní ulici v Praze na Malé Straně, v prostorách dřívějšího zemského sněmu a pozdější České národní rady a poté Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Seznam předsedů a místopředsedů[editovat | editovat zdroj]

Č. Osoba Foto V úřadu od V úřadu do Subjekt Místopředsedové senátu
1. Cyril Horáček Cyril Horáček.jpg 26. května 1920 13. července 1920 RSČV František SoukupVáclav KlofáčJosef KadlčákWilhelm Niessner
2. Karel Prášek Karel Prášek.jpg 13. července 1920 14. února 1924 RSZML František SoukupVáclav KlofáčJosef KadlčákWilhelm Niessner
3. Václav Donát Václav Donát.jpg 14. února 1924 18. února 1926 RSZML 1924 František SoukupVáclav KlofáčJosef KadlčákWilhelm Niessner
1924–1925 František SoukupVáclav KlofáčFrantišek ValoušekWilhelm NiessnerBohuslav Franta
1925–1926 František SoukupVáclav KlofáčFrantišek ValoušekWilhelm NiessnerJaroslav Brabec
4. Václav Klofáč Václav Klofáč.jpg 18. února 1926 30. listopadu 1926 ČSNS Václav DonátMořic HrubanFrantišek SoukupWilhelm NiessnerJaroslav Brabec
5. Mořic Hruban Moric Hruban.jpg 30. listopadu 1926 12. prosince 1929 ČSL Václav KlofáčVáclav DonátFrantišek SoukupJosef BöhrJaroslav BrabecKarol Krčméry
6. František Soukup František Soukup.jpg 12. prosince 1929 21. března 1939 ČSDSD
NSP
1929–1935 Václav KlofáčVáclav DonátMořic HrubanKarl HellerJozef BudayEmanuel Trčka
Josef LukschVilém VotrubaJosef Kahler
1935–1939 Václav KlofáčVáclav DonátMořic HrubanKarl HellerJozef BudayOtakar Bas

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ferdinand Peroutka: Politická role senátu, Přítomnost. Nezávislý týdeník, č. 2, 24. ledna 1924
  2. WEYR, František. Ústavní vývoj československý v roce 1938. Část II. Otázka formální kontinuity mezi právním stavem, přivoděným zářijovými a říjnovými událostmi roku 1938 a stavem dřívějším. [online]. Fronta.cz [cit. 2018-02-08]. Dostupné online. 
  3. WEYR, František. Ústavní vývoj československý v roce 1938. Část IV. Vládní forma nového Česko-Slovenska v roce 1938. [online]. Fronta.cz. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]