Poměrný volební systém

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Metody pro přepočet hlasů na mandáty používané ve
volbách v České republice
od roku 1990

Zdroj: Metody pro přepočet hlasů na mandáty
ČSÚ

Poměrný (proporční) volební systém je kategorie volebního systému, ve které jsou mandáty na úrovni volebního obvodu rozdělovány poměrně. Při použití tohoto volebního systému, při volbách do zastupitelských orgánů, kandidáti či strany získávají počet mandátů či křesel v poměru, který se blíží poměru počtů hlasů získaných od voličů. Převod hlasů na mandáty se děje pomocí různých metod.

Poměrné volební systémy lze dále rozdělit do následujících velikých skupin:

  1. Listinné volební systémy
  2. Personalisovaný poměrný systém (MMP)[1]
  3. Systém jednoho přenosného hlasu (STV)

Platí, že na účinek listinného poměrného systému mají klíčový vliv zejména následující čtyři proměnné:[2]

  1. Velikost volebních obvodů
  2. Volební formule
  3. Uzavírací klauzule (její přítomnost a výše)
  4. Počet úrovní volebních obvodů či skrutínií

Volební obvody a jejich velikost[editovat | editovat zdroj]

Součástí proporčních systémů jsou vícemandátové volebních obvodů i s nestejnou velikostí, jimž jsou kandidáti přiřazeni, může však být i volební obvod jediný celostátní (např. Slovensko, Izrael).Obecně platí, že velikost volebních obvodů je proměnná, která má nejsilnější vliv na proporcionalitu výsledku. Čím větší je volební obvod, tím přesněji odráží zisk mandátů poměr hlasů odevzdaných pro jednotlivá kandidující uskupení. Větší volební obvod tedy vede k poměrnějším výsledkům.

V rámci politologie se vyskytly pokusy rozdělit typy volebních obvodů podle jejich velikosti. Např. německý politolog Dieter Nohlen dělí obvody na malé (2-5 mandátů), středně velké (6-10 mandátů) a velké (10 a více mandátů). S velice podobným dělením přišli politologové Shugart a Taagepera, kteří definují velikost obvodů podle hodnoty M (magnitude). Ta vyjadřuje počet mandátů rozdělovaných v daném obvodě. Na základě hodnoty M rozlišují tři kategorie, které se jen nepatrně liší od těch Dietera Nohlena. Nízká hodnota M je v obodech s 2-4 mandáty, střední v těch s 5-9 mandáty a vysoká s 10 a více mandáty. [3]

Uzavírací klauzule[editovat | editovat zdroj]

Poměrný volební systém může být vybaven uzavírací klauzulí stanovující, že subjekty, které ve volbách získají menší procentní podíl hlasů než je stanoveno (např. 5 %), nejsou v zastupitelském orgánu zastoupeny. Někdy je možná výjimka z uzavírací klauzule pro strany, které uzavírací klauzuli nepřekročily, ale získaly určitý počet mandátů v některém ze základních volebních obvodů (viz např. Německo).[4]

Využití poměrného systému v Česku[editovat | editovat zdroj]

V Česku se listinný poměrný volební systém používá při volbách do Poslanecké sněmovny, krajských a obecních zastupitelstev. Pro rozdělení mandátů se obvykle využívá D'Hondtova metoda, která zvýhodňuje strany s velkým ziskem hlasů. Změna volebního systému do Poslanecké sněmovny byla schválena v roce 2000. Hlavními prvky bylo zvýšení počtu volebních obvodů na 35 a zavedení modifikované D'Hondtovy metody pomocí tzv. Koudelka dělitele. Tuto změnu však následně zrušil Ústavní soud.

Výhody a nevýhody[editovat | editovat zdroj]

Výhodou je, že díky zastoupení více politických stran v orgánu kopíruje rozložení zájmů ve společnosti.

Nevýhodou tohoto volebního systému je fakt, že do zastupitelského orgánu se typicky dostane větší počet stran, což může vést k problémům při schvalování zákonů, při vládnutí a k politické nestabilitě.

Tato nevýhoda se projevuje pouze v systémech, které mají stejné mechanismy vládnutí jako Česká republika.[zdroj?] Existují však systémy, které neznají žádnou procentuální hranici pro vstup do zastupitelstev a ve kterých zastoupení 15 politických stran v parlamentě není překážkou úspěšného fungování vlády. Jednotlivý poslanec totiž nemá na toto fungování žádný vliv.[zdroj?]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. CHYTÍLEK, Roman, et al. Volební systémy. Praha: Portál, 2009. S. 212-219. 
  2. CHYTÍLEK, Roman et al. Volební systémy. Praha: Portál, 2009. S. 184. 
  3. LEBEDA, Tomáš. Volební systémy poměrného zastoupení - mechanismy, proporcionalita a politické konsekvence. Praha: Karolinum, 2008. S. 63. 
  4. CHYTÍLEK, Roman, et al. Volební systémy. Praha: Portál, 2009. S. 200. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]