Říšská rada (Rakousko)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Říšská rada vznikla jako Říšský sněm na základě ústavních návrhů z roku 1848, ale začala fungovat až po roce 1861. V letech 18611865 byla poradním orgánem rakouského panovníka a vlády. Od rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867 se stala parlamentem Předlitavska.

Říšský sněm[editovat | editovat zdroj]

Provizorní budova Poslanecké sněmovny roku 1861

Vznik Říšského sněmu (Reichstag) stanovila tzv. Dubnová ústava (také Pillersdorfova ústava) z 25. dubna 1848, která jej chápala jako celostátní zákonodárný orgán s císařským právem veta. Delegáti byli tehdy zvoleni zemskými sněmy a 22. června 1848 zahájili zasedání ve Vídni, které pak pokračovalo jako Kroměřížský sněm. Ten ovšem císař 7. března 1849 rozpustil s odůvodněním, že na něm chybějí uherští delegáti, a vydal tzv. Březnovou či oktrojovanou ústavu. Ta předpokládala dvoukomorový Říšský sněm, byla však roku 1851 tzv. Silvestrovskými patenty zrušena. Do roku 1859 pak císař vládl jako absolutní monarcha bez parlamentní kontroly.

Říšská rada[editovat | editovat zdroj]

Roku 1859 musel ministerský předseda Alexander Bach pro neúspěchy abdikovat a roku 1861 vydal císař tzv. Únorovou ústavu. Ta zřídila dvoukomorovou Říšskou radu s Panskou sněmovnou, jejíž členy jmenoval doživotně císař, a Poslaneckou sněmovnou, jejíž členy volily zemské sněmy. Tak se Rakousko stalo konstituční monarchií. Roku 1865 byla ústava pozastavena a po porážce v Prusko-rakouské válce 1866 a Rakousko-uherském vyrovnání 1867 nahrazena tzv. Prosincovou ústavou.

Říšská rada (Reichsrat) se tak stala skutečným parlamentem, i když pouze pro rakouskou (severozápadní) část Rakousko-uherské říše čili Předlitavsko. Skládala se ze dvou komor:

  • Panské sněmovny, kam jmenoval doživotně členy panovník.
  • Poslanecké sněmovny, do které volili zástupce zemské sněmy ve třech kuriích (tedy oddělených sborech oprávněných voličů). Konkrétně šlo o kurii velkostatkářskou, kurii měst a kurii venkovských obcí.

Obstrukce[editovat | editovat zdroj]

Problémy s ustavením parlamentarismu v Rakousku plynuly ze střetu dvojí neslučitelné koncepce státu.

  • Zejména německá část obyvatelstva chtěla silný, liberální a centralistický stát s demokratickým režimem a širokými občanskými svobodami.
  • V ostatních částech převládaly snahy o decentralizaci a historicky založenou zemskou a národní autonomii. Jejich zástupci proto sledovali centralistickou demokratizaci s podezřením až nepřátelstvím a často se uchylovali k obstrukci. To byla také "státoprávní" strategie českých zástupců, Národní čili Staročeské strany.[1]

Počátkem 60. let 19. století se na Říšské radě odmítli podílet poslanci z Uherska a zasedali zde pouze někteří poslanci ze Sedmihradska. Státoprávně a autonomisticky orientovaní poslanci z řad Čechů, Poláků, Jihoslovanů i některých alpských německých oblastí (Tyrolsko) se na činnosti Říšské rady odmítali podílet a koncem 60. letech po vlně několika rezignací byla rada složena jen z části politických elit Předlitavska, dominovala německo-rakouská liberálně a centralisticky orientovaná skupina (takzvaná Německá ústavní strana).

Zavedení přímých voleb[editovat | editovat zdroj]

Parlament ve Vídni okolo roku 1900

V roce 1873 došlo ke změně a oslabení zemských sněmů. Byl vyhlášen ústavní Zákon o přímých volbách, někdy nazývaný Dubnovou ústavou. Volby do zemských sněmů a do Říšské rady poté již probíhaly odděleně a podle odlišných pravidel. Počet poslanců se v rámci reformy zvýšil na 353. Kromě velkostatkářské kurie, městské kurie a kurie venkovských obcí přibyla i nová samostatná kurie obchodních a živnostenských komor. Poprvé byl tento nový systém uplatněn při volbách do Říšské rady roku 1873. Čeští státoprávní politici se nadále na činnosti poslanecké sněmovny odmítali podílet, protože je chápali jako centralistické oslabení tradiční zemské autonomie. Nicméně čeští poslanci z Moravy tuto pasivní rezistenci krátce po volbách ukončili.[2][3]

Změnu českého postoje přinesly volby do Říšské rady roku 1879, v nichž čeští poslanci své mandáty přijali a aktivně vstoupili na parlamentní půdu. Volby zároveň přinesly úspěch autonomistických a konzervativních sil, které pak jako aliance Čechů, Poláků a německorakouských konzervativců vytvořily dlouhodobou sněmovní většinu (takzvaný Železný kruh pravice), jejímž představitelem se stala dlouho fungující vláda Eduarda Taaffeho.[4]

Postupně docházelo k dalším reformám volebního práva. Volební reforma 1882, kterou prosadila Taaffeho vláda, zachovávala kuriový systém i volební cenzus (omezení volebního práva daňovým odvodem), ale změkčovala kritéria pro přiznání volebního práva. V městské kurii a v kurii venkovských obcí nyní stačil roční daňový odvod 5 zlatých na přímých daních (takzvaní pětizlatkoví voliči). Počet oprávněných voličů vzrostl řádově o několik set tisíc.[5][6] Další výraznou změnu přinesla Badeniho volební reforma roku 1896. I ta zachovávala kuriální volební systém, ale k dosavadním čtyřem kuriím (velkostatkářská, městská, kurie obchodních a živnostenských komor a kurie venkovských obcí) přibyla kurie pátá, všeobecná. Zatímco volební právo v čtyřech původních kuriích omezoval daňově definovaný volební cenzus, pátá kurie zahrnovala všechny muže starší 24 let. Počet poslanců Říšské rady byl zároveň zvýšen na 425. Poprvé tento se nový systém uplatnil ve volbách do Říšské rady roku 1897.[7]

Silové poměry ve sněmovně se ovšem s rozšiřováním volebního práva komplikovaly. Dominance železného kruhu pravice v 90. letech 19. století opadla a v parlamentu přibývaly ideologicky a etnicky definované frakce. Například po volbách roku 1897 měly tři nejsilnější poslanecké kluby Mladočeši, Polský klub a německá Pokroková strana dohromady jen 168 mandátů ze 425.[8] Jednání parlamentu opakovaně paralyzovaly obstrukce a jednotlivé předlitavské kabinety se často uchylovaly k vládnutí bez trvalé parlamentní opory.

Všeobecné a rovné volební právo[editovat | editovat zdroj]

Ustavující schůze Poslanecké sněmovny po volbách roku 1907

V roce 1906 Říšská rada odsouhlasila návrh na komplexní změnu volebního systému, na jehož základě bylo v Předlitavsku zavedeno všeobecné a rovné volební právo pro muže, čímž zanikl systém kurií a omezení daná volebním cenzem. Počet poslanců byl nově stanoven na 516. Přesto distribuce mandátů byla asymetrická ve prospěch regionů s vyšším zastoupením německého obyvatelstva a venkovských oblastí před městy. Na volby do zemských sněmů neměla reforma vliv (například Český zemský sněm nebo Slezský zemský sněm až do zániku monarchie fungovaly podle kuriového zastoupení). Reformu stvrdily volby do Říšské rady v roce 1907.[9] I pak, stejně jako po následných volbách v roce 1911 ale předlitavský parlament zůstal extrémně fragmentovaný.[10] Vlády v něm jen těžko hledaly trvalou většinu.

Vláda Karla Stürgkha pak během první světové války po několik let Říšskou radu vůbec nesvolala.[11][12] Obnovení zasedání parlamentu (první schůze Říšské rady se konala 30. května 1917) na sklonku války vedlo k nové politické polarizaci, do které stále více promlouvaly i odstředivé, autonomistické a separatistické tendence jednotlivých neněmeckých národností.[13] Panská sněmovna (nevolená horní komora Říšské rady) se naposledy sešla 30. října 1918. Poslanecká sněmovna naposledy jednala 12. listopadu 1918, přičemž schůze se účastnilo jen málo neněmeckých členů.[14]

Koncem října 1918 se od Rakouska-Uherska osamostatnily oblasti Čech a Moravy, dále jihoslovanské regiony (Kraňsko, Dalmácie a jižní Štýrsko). Státoprávní změny probíhaly i v etnicky německém centru monarchie. 21. října 1918 se sešli němečtí poslanci Říšské rady a prohlásili se za Prozatímní národní shromáždění Německého Rakouska, které poté fungovalo do února 1919. Říšská rada přestala existovat společně se zánikem Rakouska-Uherska.

Zřejmě posledním žijícím členem Říšské rady byl český poslanec Rudolf Malík ze Žarošic, který zemřel v roce 1969.[15]

Volby do Říšské rady[editovat | editovat zdroj]

V období přímých voleb se konalo osm voleb do Poslanecké sněmovny Říšské rady.

Panská sněmovna zůstala po celé období nevolenou horní komorou, jejíž členové byli jmenováni.

Funkční období Poslanecké sněmovny Říšské rady[editovat | editovat zdroj]

Trvání Poslanecké sněmovny Říšské rady se dělí na 12 funkčních období (do roku 1873 vymezených volbou poslanců zemskými sněmy, po roce 1873 volebním cyklem mezi jednotlivými přímými volbami do sněmovny).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ottův slovník naučný, sv. 21, str. 150nn.
  2. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. S. 262-263. (česky) 
  3. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 311. (česky) 
  4. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. S. 326-331. (česky) 
  5. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. S. 341. (česky) 
  6. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 316. (česky) 
  7. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. S. 450-451. (česky) 
  8. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 324. (česky) 
  9. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. S. 518-531. (česky) 
  10. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. S. 539. (česky) 
  11. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. S. 549-551. (česky) 
  12. kol. aut.: Československá vlastivěda. Praha : Horizont, 1969. S. 336-337. (česky) 
  13. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. S. 607-613. (česky) 
  14. http://alex.onb.ac.at/spa.htm#XXII
  15. STAŠA, Jan. Poslední říšský poslanec. Malovaný kraj. 1970, roč. 6, čís. 1, s. 4.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŽALOUDEK, Karel. Encyklopedie politiky. Praha : Libri, 1999. ISBN 80-85983-75-3.  
  • Harna, J. - Fišer, R.: Dějiny českých zemí, díl druhý. Nakladatelství Fortuna, Praha 1998.
  • Ottův slovník naučný, heslo Rakousko - dějiny politické - od r. 1848. Sv. 21, str. 150nn

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]