Senát Parlamentu České republiky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Senát
Parlamentu České republiky
11. volební období
Coat of arms or logo
Typ
Typ horní komora
Vedení
Předseda Milan Štěch, ČSSD
1. místopředsedkyně Miluše Horská, nestr./NK
Místopředseda Ivo Bárek, ČSSD
Místopředseda Jaroslav Kubera, ODS
Místopředseda Jiří Šesták, HOPB
Struktura
Členové 80 senátorů
(1 nezvolen)
Politické subjekty
     ČSSD (25)
     KDU-ČSL (14)
     ODS (9)
     ANO 2011 (7)
     STAN (4)
     SZ (4)
     SLK (2)
     SPO (2)
     TOP 09 (2)
     S.cz (1)
     „OSN“ (1)
     HOPB (1)
     HPP 11 (1)
     KSČM (1)
     NK (1)
     OPAT (1)
     Ostravak (1)
     Piráti (1)
     SsČR (1)
     nezávislý kandidát (1)
Volební systém dvoukolový většinový
Poslední volby 7.–8. října 2016
14.–15. října 2016
Zasedací sál
Senat 2833.jpg
Valdštejnský palác, Praha
Web
www.senat.cz
Dolní komora
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky

Senát Parlamentu České republiky je horní komora Parlamentu České republiky.

Jeho postavení je upraveno v Ústavě ČR, přijaté roku 1992. V Senátu zasedá 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let. Senát je nerozpustitelný, každé dva roky se volí třetina senátorů.

Sídlo Senátu je dle zákona č. 59/1996 Sb. areál Valdštejnského paláce spolu s Valdštejnskou zahradou, Valdštejnskou jízdárnou a dále Kolovratským palácem a Malým Fürstenberským palácem.

Horní komory v předchozích státních útvarech[editovat | editovat zdroj]

Rakousko-Uhersko[editovat | editovat zdroj]

Horní komorou zákonodárného sboru byla Panská sněmovna rakousko-uherské Říšské rady. Ta byla tvořena dědičnými členy (např. církevními hodnostáři) a členy jmenovanými. V roce 1907 byl reformou omezen počet doživotně jmenovaných členů a stanoven jejich počet mezi 150 a 170. Kromě dědičných českých šlechtických rodů byla do Panské sněmovny jmenována řada významných osobností, které se zasloužily o společnost či umění, mezi nimi například jako první Čech František Palacký.

Československo[editovat | editovat zdroj]

Prvorepublikovou horní komorou byl Senát Národního shromáždění ČSR.

Po vzniku Československé republiky byla 29. února 1920 přijata ústava, která jak v rakousko-uherské tradici, tak i po vzoru Francie a USA předjímala dvoukomorový parlament. Skládal se z Poslanecké sněmovny s třemi sty členy a Senátu se sto padesáti členy. Do obou komor se volilo poměrným systémem. Do Sněmovny na 6 let, do Senátu na 8 let. Členem Sněmovny se mohl stát občan starší 30 let, do Senátu bylo možné být zvolen po dosažení věku 45 let. Rozdílnost byla i v nutné délce státního občanství voličů. První volby do Senátu se konaly v květnu 1920, krátce po prvních volbách do Sněmovny. Díky změnám a předčasným termínům následující volby probíhaly současně s volbami do Sněmovny, což spolu se shodným poměrným systémem mělo za následek, že stranické složení Senátu do značné míry kopírovalo složení dolní komory parlamentu a proklamovaná funkce „pojistky demokracie“ byla zcela iluzorní.

Už tehdy, kdy byl vytvořen senát v této podobě, ozvaly se hlasy, že k ničemu nebude. A ukázalo se vskutku, že po celou dobu svého trvání neučinil ničeho, co by se podobalo činu. Naprostý úpadek jeho vlivu jest mimo jiné pozorovati také z té okolnosti, že jeho členové, ač je mezi nimi jistě řada významných osobností, byli úplně odsunuti stranou, jde-li o sestavování vlády. Zatím má senát pro politické strany jen tu nepopíratelnou výhodu, že mohou v něm umístiti své politické veterány, o které by se, kdyby nebylo tohoto pensijního ústavu, musili mnohdy postarati jinak…
— názor Ferdinanda Peroutky[1]

Obě komory byly prezidentem definitivně rozpuštěny bezprostředně po německé okupaci Čech a Moravy.

V poválečné republice nebyla instituce senátu obnovena, ačkoliv určitý charakter druhé komory měla slovenská frakce poslanců Národního shromáždění.[2] Tento stav však trval jen do roku 1948. Květnová ústava zavedla striktně jednokomorové Národní shromáždění. Slovenská národní rada byla sice zachována, její usnesení zůstala omezená teritoriálně (Slovensko) i tematicky, a nově byla postavena pod kontrolu Národního shromáždění i vlády.

Federativní Československo[editovat | editovat zdroj]

Ve federativním Československu od roku 1969 do roku 1992 existovalo dvoukomorové Federální shromáždění. Podle ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, se FS skládalo ze Sněmovny lidu a Sněmovny národů. Povahu horní komory, založené na regionálním principu, měla Sněmovna národů. Ze 150 poslanců Sněmovny národů bylo 75 voleno v České socialistické republice a 75 ve Slovenské socialistické republice.

Zpočátku však nebyla Sněmovna národů volená řádnými volbami. Poslance za SSR zvolila ze svých řad Slovenská národní rada a poslance za ČSR zvolila ze svých řad rozšířená prozatímní Česká národní rada vytvořená na základě ústavního zákona č. 77/1968 Sb., o přípravě federativního uspořádání Československé socialistické republiky. První řádné volby do Federálního shromáždění proběhly až 26.-27.11.1971; potom se konaly každých 5 let.[3] Pouze po listopadu 1989 byla část poslanců vyměněna kooptací namísto řádných voleb.

Postavení Sněmovny národů v rámci Federálního shromáždění ČSSR bylo silnější, než postavení Senátu v rámci prvorepublikového parlamentu. Obě sněmovny FS si byly rovnocenné. K platnému usnesení a přijetí zákona bylo třeba souhlasu kvalifikované většiny poslanců v obou sněmovnách. Vedle toho platil zákaz majorizace při společném hlasování hlasování obou sněmoven o řadě zákonů a při hlasování o důvěře vládě, což znamená, že menšina slovenských poslanců nesměla být přehlasována českou většinou a mohla sporné usnesení zablokovat. Pokud obě sněmovny hlasovaly různě, mohly se usnést na tzv. dohodovacím řízení, kdy byl vytvořen dohodovací výbor, tvořený zpravidla 20 poslanci (po deseti za každou sněmovnu). Pokud by ani dohodovací výbor nedošel ke shodě, mohl prezident Federální shromáždění rozpustit a vypsat nové volby. V podmínkách normalizace však takových případ neshody prakticky nastat nemohl a k rozpuštění Federálního shromáždění nedošlo ani později.[4]

Sněmovna národů, stejně jako celé Federální shromáždění, zanikla k 31. prosinci 1992.

Historie českého Senátu[editovat | editovat zdroj]

Česká socialistická republika (1969–1990) a Česká republika (1990–1992) měla jednokomorovou Českou národní radu. Při rozdělení federace vyvstal však problém s umístěním českých poslanců zanikajícího Federálního shromáždění. Nová Ústava České republiky, účinná od 1. ledna 1993, proto[zdroj?] zakotvila dvoukomorový parlament, složený z Poslanecké sněmovny a Senátu. Avšak zřízení senátu bylo v politických diskusích silně zpochybňováno[zdroj?] a vzácné nebyly ani snahy o jeho vypuštění z ústavy.[zdroj?] Do doby jeho ustavení bylo zamýšleno zřídit Prozatímní Senát (čl. 106 odst. 2 Ústavy), ale ten nakonec uzákoněn nebyl.

Období 1996 až 1998: Ústavní většina vládních stran v prvních volbách[editovat | editovat zdroj]

Nakonec byly první volby do Senátu Parlamentu ČR uspořádány až na podzim roku 1996. Jelikož šlo o první volby do senátu, 1/3 obvodů volila senátora na 2 roky, 1/3 zvolila senátora se čtyřletým mandátem a pouze 1/3 volila senátora s ústavou předepsaným šestiletým mandátem. Zkrácením prvních mandátů u vybraných senátních obvodů byla naplněna ústavní klauzule, dle které se volby do Senátu konají každé 2 roky a volí se 1/3 senátu (samotná délka mandátu je 6 let). První, tzv. ustavující schůze Senátu se konala ve středu 18. prosince 1996, kdy bylo zvoleno vedení nově vzniklého Senátu. Prvním předsedou Senátu se stal Petr Pithart z KDU-ČSL.

Hned v prvních volbách zvítězili kandidáti vládní ODS (32 senátorů), kteří společně se senátorským klubem KDU-ČSL (13 senátorů) a klubem ODA (7 senátorů) získali v horní komoře parlamentu ústavní většinu 52 senátorů. Tato provládní koalice vydržela až do pádu vlády Václava Klause na přelomu let 1997 a 1998.

Období 1998 až 2006[editovat | editovat zdroj]

Následně Senát podporoval úřednickou vládu Josefa Tošovského a to až do předčasných voleb v červnu 1998. Po sněmovních volbách podepsaly dvě nejsilnější parlamentní strany (ODS a ČSSD) tzv. Opoziční smlouvu, která dávala nejen možnost oběma politickým stranám měnit ústavu (společně měly více jak 3/5 ústavní většinu jak v PS, tak v Senátu), ale zároveň i vládní sociální demokracie podpořila kandidáta ODS (Libuše Benešová) do funkce předsedy Senátu. Tato politická konstelace však vydržela pouze do senátních voleb r. 2000, kdy většinu křesel v Senátu obsadili členové Čtyřkoalice. Úspěch malých stran zaznamenaly i volby do Senátu r. 2002, kdy Čtyřkoalice opět vyhrála, tentokrát se však jednalo o vládní subjekt a Senát tak dál podporoval Špidlův kabinet, vzniklý v létě 2002. Opozice vedená ODS (M. Topolánek) získala kontrolu nad Senátem po volbách r. 2004, kdy ČSSD vedená premiérem S. Grossem utrpěla velkou porážku a v Senátu měla po volbách pouhých 7 zástupců. Úspěch ODS se opakoval i v supervolebním roce 2006, kdy M. Topolánek jako premiér obhájil post nejsilnější strany i ve volbách do Senátu.

Období 2006 až 2016[editovat | editovat zdroj]

Volby do Senátu r. 2006 mají prvenství v tom, že poprvé v dějinách získala jedna strana dostatečný počet senátorů, aby mohla po volbách disponovat většinou senátních hlasů. V roce 2006 se to povedlo ODS, která v l. 2006 - 2008 měla 41 senátorů, tedy více jak polovinu celkového počtu senátorů. Tuto nadpoloviční většinu ztratila v následujících volbách v r. 2008, vládní koalice vedená ODS si však většinu v Senátu udržela. Teprve v roce 2010 dokázala ČSSD zopakovat takový výsledek senátních voleb, jaký měla v r. 2006 ODS, tedy výsledné obsazení nadpoloviční většiny křesel v Senátu jedinou polit. stranou, v tomto případě opoziční ČSSD. Úspěch ČSSD se opakoval i v r. 2012, kdy po senátních volbách dále posílila na celkových 46 senátorů. Teprve senátní volby v r. 2014 znamenaly ztrátu nadpoloviční většiny pro ČSSD (jejich senátorský klub měl po volbách 35 členů), ale samotná vládní koalice (ČSSD, ANO, KDU-ČSL) si udržela pohodlnou většinu (49 senátorů).

Období od roku 2016[editovat | editovat zdroj]

Senátní volby v roce 2016 znamenaly úspěch především pro KDU-ČSL či kandidáty, které KDU-ČSL podporovala (jednalo se o zisk 9 mandátů). Naopak propadly ČSSD (pouze 2 mandáty) a hnutí ANO 2011 (pouze 3 mandáty). I přesto si vládní koalice udržela většinu. Z opozičních stran získaly senátory ODS (3 mandáty), TOP 09 a STAN (2 mandáty) a STAN samostatně (2 mandáty). Žádného senátora nezískala KSČM. Z menších stran úspěch slavily také Severočeši.cz, Strana zelených, OPAT, SLK či „OSN“.

Nejpočetnějším senátorským klubem zůstal Senátorský klub ČSSD (25 členů), na druhé místo se dostal Senátorský klub KDU-ČSL a nezávislí (16 členů). Následují Klub Starostové a nezávislí (11 členů), Senátorský klub Občanské demokratické strany (10 členů) a Senátorský klub ANO (7 členů). V senátních volbách v roce 2016 obhajovalo svůj mandát 19 senátorů (volilo se celkem ve 27 obvodech), uspělo 10 senátorů. Volby v obvodu č. 4 – Most však později Nejvyšší správní soud ČR označil za neplatné a budou se opakovat.

Pravomoci[editovat | editovat zdroj]

Senát projednává návrhy zákonů, které mu postoupila Poslanecká sněmovna. Návrh zákona z Poslanecké sněmovny může:

  • schválit – návrh zákona je postoupen prezidentovi ČR
  • zamítnout – návrh je vrácen do Poslanecké sněmovny, ta může Senát přehlasovat nadpoloviční většinou všech poslanců. Přehlasování poslaneckou sněmovnou není možné v případě ústavního zákona, volebních zákonů, zákonu o styku obou komor parlamentu, jednacího řádu senátu a některých mezinárodních smluv
  • vrátit s pozměňovacími návrhy zpět do Poslanecké sněmovny – ta o zákonu hlasuje ve znění navrženém Senátem, pokud není přijato prostou většinou, hlasuje znovu o návrhu v původním znění navrženém Poslaneckou sněmovnou a je případně schválen nadpoloviční většinou hlasů všech poslanců
  • vyjádřit vůli se návrhem nezabývat – tímto usnesením je návrh zákona přijat
  • nevyjádřit se – pokud se Senát do 30 dnů k návrhu zákona nevyjádří, je zákon přijat

Senát Parlamentu ČR má a opakovaně využívá právo zákonodárné iniciativy, t. j. může poslanecké sněmovně podávat vlastní návrhy zákonů.

V případě rozpuštění Poslanecké sněmovny přijímá v naléhavých záležitostech na místo zákonů zákonná opatření, která může navrhovat jen vláda a která musí být schválena na první schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny, jinak dále pozbývají platnosti. Zákonná opatření nelze přijímat ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a některých mezinárodních smluv.

Předseda Senátu Parlamentu České republiky vyhlašuje termín voleb prezidenta České republiky. Senát může podat k Ústavnímu soudu na prezidenta žalobu pro velezradu. Senát vyjadřuje souhlas se jmenováním soudců Ústavního soudu, které navrhuje prezident. Spolu s Poslaneckou sněmovnou vydává usnesení, že prezident nemůže vykonávat ze závažných důvodů svůj úřad. Na návrh Senátu jmenuje prezident předsedu a inspektory Úřadu na ochranu osobních údajů. Senát též Poslanecké sněmovně navrhuje dva kandidáty na Veřejného ochránce práv.

Volby a obsazení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Volby do Senátu Parlamentu České republiky.

Volby se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva podle dvoukolového většinového systému. Vyhlašuje je v zákonem stanovených lhůtách prezident České republiky. Volební obvody jsou jednomandátové a vymezené zákonem. Volby probíhají v 81 obvodech (každé 2 roky v jedné třetině obvodů), za každý obvod je zvolen kandidát, který v prvním kole volby získal alespoň 50% hlasů, a pokud žádný z kandidátů nezískal alespoň 50% hlasů, postupují 2 kandidáti s nejvyšším počtem získaných hlasů v prvním kole do kola druhého. Ve druhém kole se stane senátorem kandidát s vyšším počtem získaných hlasů. V případě uvolnění nebo neobsazení některého místa se konají pro příslušný obvod doplňovací volby. Kandidátovi musí být v první den voleb nejméně 40 let.

Volební účast se pohybuje v rozmezí od 15,38 % (druhé kolo v roce 2016) po 44,59 % (první kolo v roce 2010). Senátní volby se konají v sudých letech na podzim, první kolo každých druhých voleb (1998, 2002, 2006, 2010, 2014…) se koná společně s volbami do zastupitelstev obcí, první kolo ostatních voleb (2000, 2004, 2008, 2012, 2016…) se koná společně s volbami do zastupitelstev krajů.

Složení Senátu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam členů Senátu Parlamentu České republiky (2016–2018).

Po volbách v roce 2016 má Senát Parlamentu ČR toto složení:

Senátorské kluby
Politická příslušnost Mandáty
Senátorský klub České strany sociálně demokratické (celkem 25 členů)
ČSSD 19
nestr./ČSSD 6
Senátorský klub KDU-ČSL a nezávislí (celkem 16 členů)
KDU-ČSL 8
nestr./KDU-ČSL 3
nestr./KDU-ČSL (kandidoval za KDU-ČSL a NV) 1
nestr./KDU-ČSL (kandidoval za KDU-ČSL a SZ) 1
nestr./KDU-ČSL (kandidovala za KDU-ČSL, Piráti, DPD a LES) 1
nestr./Nestran. (kandidovala za KDU-ČSL a Nestran.) 1
nestr./SZ (kandidovala za KDU-ČSL a SZ) 1
Klub Starostové a nezávislí (celkem 11 členů)
nestr./STAN 2
STAN 1
OPAT 1
Ostravak 1
SLK 1
HOPB (kandidoval za STAN a HOPB) 1
SLK (kandidoval za STAN a SLK) 1
TOP 09 (kandidoval za TOP 09 a STAN) 1
nestr./STAN (kandidoval za TOP 09 a STAN) 1
nestr./TOP 09 (kandidoval za TOP 09 a STAN) 1
Senátorský klub Občanské demokratické strany (celkem 10 členů)
ODS 7
ODS (kandidoval za ODS a ) 1
ODS (kandidoval za ODS, STO, SNK-ED a SsČR) 1
nezávislý 1
Senátorský klub ANO (celkem 7 členů)
nestr./ANO 7
Senátoři nezařazení do klubu (celkem 11 senátorů)
SZ (kandidovali za KDU-ČSL a SZ) 2
SPO 1
SPO (kandidoval jako nezávislý) 1
KSČM 1
S.cz 1
HPP 11 (kandidoval za KDU-ČSL, SZ, HPP 11 a Piráti) 1
nestr./SZ 1
nestr./„OSN“ 1
nestr./Piráti (kandidoval za Piráti, SZ a KDU-ČSL) 1
nestr./SsČR 1
Mandáty senátorů

Mandáty senátorů pro 11. volební období 2016–2018 vzešly z voleb do jedné třetiny Senátu PČR v letech 2012, 2014 a 2016 a z doplňovacích voleb do Senátu PČR v lednu 2014.

Funkcionáři[editovat | editovat zdroj]

Předseda[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Předseda Senátu Parlamentu České republiky.

Předseda Senátu zastupuje Senát navenek. Mezi jeho pravomoci patří svolávání, zahajování, přerušování a ukončování schůze Senátu; podepisování usnesení Senátu. V případě rozpuštění Poslanecké sněmovny podepisuje zákonná opatření Senátu. V případě neobsazené funkce prezidenta a současného rozpuštění Poslanecké sněmovny vykonává část pravomocí prezidenta svěřenou předsedovi Poslanecké sněmovny. Je volen Senátem vždy po nových volbách do třetiny Senátu. Disponuje jedním ze sedmi klíčů od dveří do Korunní komory v kapli sv. Václava v katedrále sv. Víta, kde jsou uloženy české korunovační klenoty.

5. předsedou Senátu je od 24. listopadu 2010 Milan Štěch (ČSSD). Pro 9. volební období Senátu byl 21. listopadu 2012 zvolen předsedou znovu, stejně tak pro 10. volební období 19. listopadu 2014.[5]

Místopředsedové[editovat | editovat zdroj]

Místopředsedové Senátu zastupují předsedu Senátu v pořadí jím určeném a střídají se v řízení schůze Senátu. Jeden z nich je označován jako „1. místopředseda“, ačkoli Ústava ani zákon č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, takovou funkci výslovně (na rozdíl např. od Federálního shromáždění[6]) neznají.

Seznam členů vedení Senátu v 11. funkčním období[editovat | editovat zdroj]

Funkce Jméno a příjmení Zvolen(a) za volební obvod Nástup do funkce Odchod z funkce
Předseda Milan Štěch   ČSSD č. 15 – Pelhřimov 16. listopadu 2016 úřadující
1. místopředsedkyně Miluše Horská   Nestraníci č. 43 – Pardubice 16. listopadu 2016 úřadující
Místopředseda Ivo Bárek   ČSSD č. 57 – Vyškov 16. listopadu 2016 úřadující
Místopředseda Jaroslav Kubera   ODS č. 32 – Teplice 16. listopadu 2016 úřadující
Místopředseda Jiří Šesták HOPB č. 14 – České Budějovice 16. listopadu 2016 úřadující

[7]

Nejdéle působící senátoři[editovat | editovat zdroj]

Nejdéle působícím senátorem je Milan Štěch z klubu ČSSD, jenž v obvodě č. 15 – Pelhřimov zvítězil v prvních volbách v roce 1996 a senátorský mandát obhájil i v následujících volbách v letech 2002, 2008 a 2014.

V letech 1996–2016 byli senátory také Pavel Eybert z klubu ODS (obvod č. 13 – Tábor) a Přemysl Sobotka rovněž z klubu ODS (obvod č. 34 – Liberec), kteří ve volbách v roce 2016 již nekandidovali.

Sídlo Senátu[editovat | editovat zdroj]

Valdštejnský palác - sídlo Senátu
  • Sídlem Senátu je dle zákona č. 59/1996 Sb. areál Valdštejnského paláce spolu s Valdštejnskou zahradou, Valdštejnskou jízdárnou a dále Kolovratský palác a Malý Fürstenberský palác.
  • Jednací sál Senátu se nachází v místech bývalých Valdštejnových koníren. Další historické prostory slouží senátorům pro jednání.
  • Interiéry Valdštejnského paláce jsou zdarma přístupné pro veřejnost o víkendech od 10 do 16 hodin. V letním období o hodinu déle. Vstup do objektu je z 1. nádvoří Valdštejnského paláce, které je přístupné z Valdštejnského náměstí.
  • Valdštejnská zahrada je volně přístupná od dubna do října od 10 do 18 hodin, v době státních svátků je slavnostně osvětlena a otevřena až do 22 hodin. V sala terreně probíhají v letní sezóně koncerty pro veřejnost, divadelní představení a jiné kulturní akce.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]


Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PEROUTKA, Ferdinand. Politická role senátu. Přítomnost. leden 1924, čís. 2.  
  2. NEUBAUER, Zdeněk. Kontinuita a revoluce. Právní prakse. 1946, s. 161.  
  3. http://www.psp.cz/eknih/1969fs/rejstrik/info.htm Index k zápisům o společných schůzích SL a SNa k zápisům o samostatných schůzích sněmoven FS ČSSR], Společná Česko-Slovenská digitální parlamentní knihovna [cit. 2010-10-20] )
  4. GERLOCH, Aleš. Senát České republiky v evropském kontextu [online]. Senát PČR, [cit. 2010-10-20]. Dostupné online.  
  5. Senát povede ČSSD, posty obhájil Štěch i místopředsedové. iDnes.cz [online]. 2014-11-19 [cit. 2014-11-19]. Dostupné online.  
  6. § 62 zákona č. 56/1969 Sb., o jednacím řádu Federálního shromáždění Československé socialistické republiky. § 73 zákona č. 31/1989 Sb., o jednacím řádu Federálního shromáždění. § 68 zákona č. 56/1991 Sb., o jednacím řádu Federálního shromáždění.
  7. Senátoři [online]. Senát PČR, [cit. 2016-11-20]. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]