Vídeň

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o hlavním městě Rakouska. Další významy jsou uvedeny v článku Vídeň (rozcestník).
Vídeň
Wien
Collage von Wien.jpg
Vídeň – znak
znak
Vídeň – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Stát Rakousko Rakousko
Vídeň
Red pog.svg
Vídeň
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 414,87 km²
Počet obyvatel 1 826 030 (1. říjen 2015)
Hustota zalidnění 4326 obyv./km²
Správa
mayor of Vienna Michael Häupl (od 1994)
Vznik 1. století
Oficiální web www.wien.gv.at
Telefonní předvolba 01
PSČ 1010–1423, 1600, 1601, 1810, 1901
Označení vozidel W
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vídeň (německy Wien) je hlavní město Rakouska, současně také statutární město a zároveň od 1. ledna 1922 jedna z jeho spolkových zemí, zcela obklopená územím spolkové země Dolní Rakousy. Leží na řece Dunaj a se svými 1,8 milionu obyvatel je největším rakouským městem a současně nejvýznamnějším politickým, hospodářským a kulturním centrem země. Historické centrum Vídně bylo v roce 2001 zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. V celosvětovém seznamu měst podle kvality života sestaveném firmou Mercer v roce 2011 se Vídeň umístila na první příčce.[1]

Poloha a geografie[editovat | editovat zdroj]

Vídeň leží v rámci Rakouska dosti excentricky, při jeho severovýchodním okraji. Zatímco od nejvzdálenější části rakouského území (Vorarlbersko) je vzdušnou čarou přes 500 km daleko, je její centrum vzdáleno pouze kolem 55 km od hranice s Českem a Maďarskem a jen 40 km od hranice se Slovenskem. Příčinou je historický územní vývoj Rakouska, jehož jádro zůstávalo v Dolních Rakousích, ale z někdejších držav se udržely prakticky jen ty alpské, jihozápadně od Vídně.

Sama Vídeň se nachází na východním úbočí Vídeňského lesa, pod místem, kde Dunaj protéká Korneuburskou bránou a vstupuje do Vídeňské pánve. Je tedy na Dunaji položena podobným způsobem jako Bratislava nebo Budapešť. Jádro Vídně leží na ostrohu nad ústím říčky Vídeňky (Wien) do ramene Dunaje zvaného dnes Donaukanal ("Dunajský kanál").

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vídeňská pánev je díky své výhodné poloze a příznivému klimatu nepřetržitě osídlena už od mladší doby kamenné. Jméno dostalo místo po keltské osadě Vedunia, což v překladu znamená lesní potok.

Kolem přelomu letopočtu bylo území dobyto Římany, kteří na místě dnešního centra města vybudovali vojenský tábor s přilehlým městem. Neslo jméno Vindobona a jeho úkolem byla obrana severní hranice říše před germánskými kmeny. Roku 180 při tažení proti Markomanům zde zemřel císař Marcus Aurelius. Římané opustili město v 5. století, ale osídlení v místě nikdy zcela nezaniklo a ve středověku bylo na římských základech obnoveno opět do podoby města.

Roku 1155 učinil markrabě Jindřich II. Jasomirgott Vídeň hlavním městem Rakous, na základě Privilegia minus (1156) povýšených na vévodství. Při návratu z křížové výpravy byl na území města zajat anglický král Richard I. Lví srdce. Výkupné složené za jeho propuštění se stalo stimulem pro další rozvoj města jako významného obchodního střediska v Podunají. Za vlády prvních Habsburků se Vídeň jako jejich sídelní město stala na krátký čas centrem Svaté říše římské. Po nástupu Lucemburků na císařský trůn převzalo tuto roli hlavní město Českého království Praha, aby ji v době husitské revolucehusitských válek opět až do panování Rudolfa II. ztratilo.

Roku 1365 byla založena Vídeňská univerzita, třetí nejstarší univerzita severně od Alp. V roce 1438 se Vídeň na dlouhou dobu – s přestávkou za Rudolfa II. – opět stala rezidenčním městem císařů. Nedlouho poté byla zřízena Vídeňská arcidiecéze (1469). Ve dvacátých letech 16. století se Vídeň stala centrem podunajského soustátí, které zahrnovalo rakouské, české a uherské země a s krátkými přestávkami jím zůstala až do roku 1918. V letech 1529 a 1683 byla u Vídně odražena turecká vojska, která do té doby úspěšně postupovala přes celý Balkán.

Vídeňský kongres ustanovil po skončení napoleonských válek novou velmocenskou rovnováhu v Evropě

Město bylo až do roku 1804 centrem jedné z evropských velmocí a rezidencí císaře Svaté říše římské a jeho dvora. V tomto roce a definitivně roku 1806 byla role Vídně z vůle císaře Francouzů Napoleona Bonaparte po jeho vítězstvích v první fázi napoleonských válek omezena na hlavní město nově vytvořeného Rakouského císařství. Roku 1814 byl do Vídně svolán kongres, který řešil nové poválečné uspořádání Evropy po Napoleonově pádu.

Druhá polovina 19. století a počátek 20. století byly poznamenány bouřlivým rozvojem Vídně. Na místě hradeb vznikla rozsáhlá okružní třída lemovaná veřejnými budovami - Ringstraße, byla přestavěna podstatná část města a dřívější předměstí se propojila s vnitřním městem. Kolem roku 1910 přesáhl počet obyvatel dva miliony, takže byla Vídeň čtvrtým největším městem světa. Byla i významným centrem uměleckého života.

Velkou ranou pro město byl rozpad Rakousko-Uherska po jeho porážce v první světové válce v roce 1918. Město ztratilo své zázemí v obrovské říši a stalo se předimenzovaným centrem malé první Rakouské republiky. Postihl ho i odchod části českého a slovenského obyvatelstva do nového Československa (roku 1910 zde žilo zhruba čtvrt milionu Čechů a Slováků). Roku 1921 se Vídeň stala samostatnou spolkovou zemí (její obecní rada tak získala i status zemského sněmu). Mezi válkami byla Vídeň baštou socialistického hnutí v Rakousku, při krátké občanské válce roku 1934 stála v centru bojů. Roku 1938 však již její obyvatelé připravili triumfální uvítání Adolfu Hitlerovi. Rakousko bylo až do roku 1945 připojeno k nacistickému Německu a Vídeň ztratila pozici hlavního města samostatného státu. Po skončení druhé světové války bylo město rozděleno na čtyři okupační zóny a vítězné velmoci Sovětský svaz, Spojené státy americké, Spojené královstvíFrancie spravovaly Vídeň po dobu deseti let až do obnovení plné rakouské suverenity (1955).

Od 70. let 20. století až do současnosti zažívá Vídeň prudký rozvoj. Díky rakouské neutralitě se stala sídlem mnoha mezinárodních organizací, jako jsou UNIDO, UNOV, CTBTO, UNODC, Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) a v neposlední řadě Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC). Také hospodářské a kulturní aktivity ve městě dopomohly k velké atraktivitě Vídně v mezinárodním srovnání. Možnost svobodného podnikání po roce 1955 brzy pozitivně odlišila stupeň rozvoje hospodářství Vídně a celého Rakouska od sousedících socialistických států a jejich hlavních měst (Praha, Budapešť a další). Ve Vídni se usadily pobočky velkých světových firem zaměřené na obchod s ČSSR, Maďarskem, JugosláviíRumunskem. Po rozpadu Varšavského paktu se podpůrná a zprostředkovatelská role vídeňských bank, obchodních a poradenských firem pro hospodářský rozvoj StředníVýchodní Evropy, UkrajinyRuska ještě umocnila.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Vývoj počtu obyvatel Vídně v posledních dvou stoletích

Ke dni 1. ledna 2011 měla Vídeň 1 713 957 obyvatel. Avšak těsně před první světovou válkou byla Vídeň s více než dvěma miliony obyvatel čtvrtým největším městem na světě. Druhá polovina 19. a začátek 20. století, kdy byla centrem velké mnohonárodnostní říše, jí vtiskly charakter sídla tvořeného lidmi různého původu, kultur a náboženství. V roce 1900 byla čtvrtina obyvatel tvořena rodáky z území dnešní České republiky (Češičeští Němci). Významné přistěhovalecké vlny přišly z Haliče (především Židé a Poláci) a dnešního Chorvatska. Po první světové válce město ztratilo mnoho obyvatel, kteří se vrátili do svých rodných zemí. Jednalo se především o Čechy, SlovákyMaďary.

Počet obyvatel se koncem 30. let zvýšil vytvořením Velké Vídně, vzápětí ale zase poklesl v důsledku odchodu 140 000 a vyvraždění dalších 60 000 vídeňských Židů. Zanikl tím i osobitý charakter II. okresu (Leopoldstadtu), který byl dříve určen právě touto menšinou. Po válce klesl počet obyvatel až na 1,6 milionu. Ve válce padlo mnoho vídeňských vojáků nebo se nevrátili ze zajetí. Město bylo z 20 % zničeno a bylo okupováno spojeneckými vojsky. Počet obyvatel posléze klesl až pod 1,5 milionu obyvatel (1987). Svůj podíl na demografickém propadu měla i změna životního stylu a vystěhovalectví na dolnorakouský venkov. Následný opětovný nárůst počtu obyvatel Vídně nebyl důsledkem zvýšení porodnosti, ale přistěhovalectví. V letech 19871994 zde našlo azyl 60 000 uprchlíků, především z bývalé Jugoslávie a Turecka. Mezi lety 19982005 se přistěhovalo dalších 85 000 nových obyvatel.

Pestrý původ je dodnes zřetelný ve velkém podílu příjmení slovanského a maďarského původu, která v jiných spolkových zemích Rakouska často ukazují na vídeňský původ nositele. Mnozí obyvatelé Vídně doposud používají vídeňský dialekt, který se ale u mladší generace vytrácí nebo se omezuje na několik základních slov a slovních obratů.

Podle sčítání z roku 2001 žilo ve Vídni jen 1,55 milionu obyvatel. Z toho se necelá čtvrtina nenarodila v Rakousku a necelá pětina neměla rakouské občanství. Polovinu cizinců tvořili občané států bývalé Jugoslávie (120 000 obyvatel) a Turecka (48 000); dále zde žije 26 000 Němců, 25 000 Poláků, 21 000 Čechů, 12 000 Maďarů a 10 000 Rumunů. Úředně uznaný statut jazykové menšiny mají mluvčí českého, maďarského, slovenskéhoromského jazyka.

Počátkem roku 2009 žilo ve Vídni již 1,69 milionu obyvatel. Vzhledem k růstu porodnosti i přistěhovalectví se předpokládá, že kolem roku 2030 může Vídeň opět dosáhnout počtu dvou milionů obyvatel.

Roku 2003 se Vídeň společně s Bratislavou zapojila do projektu „Twin City“ v rámci regionu CENTROPE a obě města tak vytváří společný region s téměř třemi miliony obyvatel. Mezi nejvýznamnější činnosti projektu Twin City patří společný rozvoj dopravy, zvláště propojení hromadné dopravy obou hlavních měst, hlubší politická spolupráce a společný marketing obou měst.

Podle sčítání obyvatel z roku 2001 se největší podíl Vídeňanů a Vídeňanek hlásí k římsko-katolickému křesťanství - 49,2 % (v roce 1961 to bylo ještě 82 %). Město je sídlem katolické arcidiecéze. Bez vyznání je 25,6 % obyvatel. Muslimové mají ve městě podíl již 7,8 %, pravoslavní křesťané 6 % a evangelíci 4,7 %. Dříve významná židovská obec má nyní jen několik tisíc členů (0,5 %).

Správní členění Vídně[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Vídeňské městské okresy.

Vídeň se člení na 23 samosprávných městských částí tradičně označovaných jako vídeňské městské okresy (Wiener Stadtbezirke). První byly vytvořeny roku 1850 při prvním rozšíření Vídně. Od té doby se zvětšil nejen jejich počet, ale i rozloha. Kromě toho docházelo i k jistým změnám hranic těchto celků. Městské okresy se dále člení celkem na 89 katastrálních území, jejichž hranice se však v některých případech nekryjí s hranicemi městských okresů.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Hudební život[editovat | editovat zdroj]

Vídeň se vyznačuje bohatou hudební tradicí, jejíž vrchol se datuje na přelom 18. a 19. století, kdy v městě tvořili Wolfgang Amadeus Mozart, Joseph Haydn a Ludwig van Beethoven. Později se proslavili Franz Schubert, Franz Liszt, Johannes Brahms, Anton Bruckner a Gustav Mahler, stejně jako na začátku 20. století příslušníci Nové vídeňské školy kolem Arnolda Schönberga. Za nejlepší interpretaci Mozartových děl je každé dva roky akademií ve Vídni udělována cena Wiener Flötenuhr.

Vídeňští filharmonikové patří mezi nejznámější symfonické orchestry Evropy a celého světa. Kromě nich působí ve Vídni řada dalších hudebních těles, jako jsou komorní orchestry, smyčcové kvartety a jiné, což činí Vídeň významným centrem hudebního života. Ve Vídni jsou usazeny také hudební agentury, které zprostředkovávají angažmá pěvcům, dirigentům a jiným hudebníkům.

Město dalo jméno tanci z období největšího rozmachu města v druhé polovině 19. století – vídeňskému valčíku. Nerozlučně jsou s valčíkem spojena jména skladatelů jako jsou především Johann Strauss starší a Johann Strauss mladší, ale také Josef Lanner. Johann Strauss mladší složil i hudbu pro několik operet. Dalšími významnými operetními skladateli, kteří působili ve Vídni, byli Franz von Suppé, Franz Lehár a po jistou dobu rovněž Emmerich Kálmán.

Divadla a operní domy[editovat | editovat zdroj]

Vídeňská státní opera, kde se každoročně odehrává Ples v opeře

Divadlo Burgtheater patří mezi přední německojazyčná divadla, dobrou pověst si drží i Volkstheater a Theater in der Josephstadt. Ve městě působí také velké množství malých scén a kabaretů. Od roku 2000 je ve Vídni předávána Nestroyova divadelní cena, nejvýznamnější ocenění v německojazyčné oblasti.

Vídeňská státní opera je zaměřena na uvádění klasických operních děl a je jednou z nejdůležitějších světových operních scén. Volksoper nabízí širší repertoár zahrnující jak opery, tak operety a muzikály. Jako třetí operní scéna slouží od roku 2006 Theater an der Wien, kde byla v premiéře uvedena Beethovenova opera Fidelio. Vídeňská komorní opera nabízí netradiční inscenace klasických i moderních děl.

Muzea[editovat | editovat zdroj]

Uměleckohistorické muzeum na Maria-Theresien-Platz

Největším muzejním komplexem je císařský palác Hofburg, kde jsou kromě interiérových instalací z druhé poloviny 19. století vystaveny některé exponáty z panovnických sbírek. Jejich hlavní část se však nachází v nedalekých monumentálních muzejních budovách, ležících naproti sobě, a sice v Uměleckohistorickém muzeu s rozsáhlou galerií starých mistrů a v Přírodovědném muzeu.

Muzejní areál byl v posledním desetiletí doplněn souborem zvaným MuseumsQuartier, vytvořeným v prostoru bývalých císařských koníren. Roli hlavní vídeňské Kunsthalle plní Albertina, která stavebně navazuje na komplex Hofburgu, výstavními prostory jsou i Pavilon Secese, Dům umělců a mnohé jiné. Jako muzea slouží také hlavní zahradní paláce - císařská rezidence v Schönbrunnu, Belveder Evžena Savojského i Lichtenštejnský palác v Roßau.

Mezi desítky vídeňských muzeí patří Vojenské historické muzeum v budově Arzenálu, soubor medicínských muzeí v prostoru Staré všeobecné nemocnice nebo Muzeum Sigmunda Freuda.

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Památky z římského období se dochovaly v pouhých fragmentech. Architektonické stopy středověku představují především chrámové stavby od románského kostela sv. Ruprechta až po gotický svatoštěpánský dóm s bohatou sochařskou výzdobou. Baroko reprezentuje množství šlechtických paláců i známé kostelní stavby (sv. Karel Boromejský, univerzitní jezuitský kostel). Mimořádný urbanistický význam mělo vytvoření reprezentativní okružní třídy s řadou veřejných budov - Ringstraße - na přelomu 19. a 20. století. V posledních desetiletích byla ve městě postavena řada výškových budov, hlavně na severu města. Mezi turistické atrakce patří Hundertwasserhaus ve 3. okrese.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Vzdělanost[editovat | editovat zdroj]

Ve Vídni byla roku 1365 založena nejstarší německá univerzita, která se dodnes řadí mezi prestižní evropské vysoké školy. Její knihovna je největší vědeckou knihovnou v Rakousku. Trojici zdejších nejvýznamnějších knihoven dále tvoří Rakouská národní knihovna a Vídeňská městská knihovna.

Město bylo rodištěm a působištěm mnoha vědeckých kapacit – filosofů Karla Poppera, Ludwiga Wittgensteina, ekonomů tzv. vídeňské školy (Eugen von Böhm-Bawerk, Ludwig von Mises, Friedrich August von Hayek), psychologů Sigmunda Freuda, Alfreda Adlera nebo Viktora Frankla, fyziků Erwina Schrödingera, Ludwiga Boltzmanna či Ernsta Macha nebo inženýra Viktora Kaplana. Od roku 1867 do roku 1882 studoval, bydlel a působil ve Vídni Tomáš Garrigue Masaryk.

Značnou část svého života ve Vídni strávili spisovatelé a spisovatelky Ingeborg Bachmannová, Thomas Bernhard, Elias Canetti, Elfriede Jelineková, Karl Kraus, Robert Musil, Heimito von Doderer, Franz Grillparzer nebo Stefan Zweig.

Každodennost[editovat | editovat zdroj]

Vídeň je charakteristická svou specifickou kuchyní vzniklou v dobách mnohonárodnostní monarchie, kdy každá z národnostních menšin rozšířila zdejší jídelníček. Z Maďarska byly v upravené podobě přejaty guláš a palačinky. Z českého prostředí, které mělo kromě italské kuchyně největší vliv, pocházejí koláče, buchty a knedlíky. Mezi typické pokrmy patří i vídeňský řízek. Stánky na ulicích nabízejí velký výběr párků a klobás, v poslední době obohatili Vídeň mj. Turci a Bosňáci rychlým občerstvením tureckého a arabského typu (kebab, burek, falafel).

Jednou z největších vídeňských atrakcí je světoznámý zábavní park Prátr, který byl založen 7. dubna 1766, když císař Josef II. otevřel bývalý lovecký revír pro veřejnost. V roce 1897, před 50. výročím nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn, bylo postaveno obří vyhlídkové kolo Riesenrad. Jako součást oslav bylo hercům, kejklířům a komediantům dovoleno postavit si v parku své stany. Pro občerstvení návštěvníků vzniklo také mnoho stánků. Mnozí provozovatelé atrakcí v parku zůstali a vytvořili tak základ pro dnešní Prátr.

Typický pro Vídeň je také výskyt tržnic v ulicích i na náměstích, specializovaných zejména na prodej ovoce a zeleniny. Oblíbené jsou i bleší trhy. Zejména na turisty se zaměřuje trh Naschmarkt. Hlavní obchodní třídou je Mariahilfer Straße.

Kulturní podnik svého druhu představují i vídeňské kavárny, od 19. století dějiště intelektuálního života. Kromě nabídky novin bývá ke kávě podáván i čokoládový dort, nazvaný podle svého tvůrce Sacher.

V čtvrtích na svazích západních vídeňských okresů, které jsou dodnes významnou vinařskou oblastí, se těší značné oblibě malé vinné lokály zvané Heurige.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

V zimě časté sněžení a někdy bývají i mrazy pod -10 °C. Jaro začíná koncem února a končí uprostřed května, počasí je silně proměnlivé. Mohou být mrazy, ale i letní horka. Léto je často i velmi teplé a suché. Podzim přichází koncem září. Začátek i střed podzimu je charakteristický častými návraty teplého a suchého počasí. Koncový podzim přechází v mírnou zimu koncem listopadu. Vídeň je dosti slunečné místo ve všech ročních obdobích. Nejnižší teplota naměřená ve Vídni byla -26 °C a vůbec nejvyšší byla 38,3 °C.

Vídeň – podnebí
Měsíc leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Rok
Nejvyšší teplota [°C] 10 13 19 23 27 30 31 31 26 21 13 9 31
Průměrné maximum [°C] 3 5 10 16 21 23 25 26 20 13 7 3 14,3
Průměrná teplota [°C] 0 1,5 3 6 11 18,5 20,5 20,5 15,5 10 3,5 0,5 9,2
Průměrné minimum [°C] -3 -2 2 6 11 14 16 15 11 7 0 -2 6,25
Nejnižší teplota [°C] -9 -10 -4 1 5 9 12 10 6 0 -5 -8 -10
Srážky [mm] 36 39 36 46 57 82 72 61 58 40 48 44 619
Zdroj: [2] {{{accessdate}}}

Sport[editovat | editovat zdroj]

Ve Vídni je jako skoro v každém hlavním městě po Evropě zastoupen každý sport, mezi nejvýznamnější zástupce patří fotbalový SK Rapid Wien a FK Austria Wien. Vídeň má i hokejový klub, jsou jím Vienna Capitals. Volejbal ve Vídni hrají Aon hotVolleys.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Čtyři typy vídeňských tramvají
Související informace naleznete také v článcích Metro ve Vídni, S-Bahn ve Vídni a Trolejbusová doprava ve Vídni.

Podle statistiky z roku 2007 se 35 % přepravy ve Vídni odehrálo prostřednictvím veřejné dopravy, 32 % automobilem, 28 % pěšky a 5 % na kole.

Páteří vídeňské městské hromadné dopravy je metro (U-Bahn) a městská železnice (S-Bahn), jejíž počátky spadají na začátek 20. století. Tato základní síť je doplněna tramvajemi (od roku 1865) a autobusy (od 1907). V rakouském hlavním městě existovalo v průběhu 20. století také několik samostatných trolejbusových tratí. Všechny prostředky hromadné přepravy používají jednotný tarif a jsou provozovány převážně firmami Wiener Linien, ÖBB, Badner Bahn a také řadou soukromých autobusových dopravců.

Stanoviště Citybike, veřejná půjčovna jízdních kol

Dálkovou veřejnou dopravu zajišťuje železniční síť, která vznikla převážně ještě v době rakousko-uherské monarchie. Do Vídně se paprskovitě sbíhaly tratě z celého území tehdejší říše, což bylo důvodem existence několika hlavových nádraží. Situace se změnila mezi roky 2009 a 2015, kdy bylo zbořeno největší hlavové nádraží Südbahnhof a přibližně v jeho místech vyrostlo nové nádraží Wien Hauptbahnhof (Vídeň hlavní nádraží). Od prosince 2015 sem zajíždějí veškeré dálkové vlaky státních drah ÖBB. Do té doby významné nádraží Westbahnhof slouží jen pro regionální dopravu ÖBB a pro jednoho soukromého přepravce.

Automobilová doprava využívá jako vnitřní okruhy Ringstraße a Gürtel, pro dálkovou přepravu slouží dálniční síť a budovaný obchvat města. Tok Dunaje překonává celkem 35 mostů. Podíl individuální automobilové přepravy je městskou správou cíleně omezován ve prospěch hromadných dopravních prostředků.

Ve městě je budována síť půjčoven jízdních kol Citybike. Spolu s výstavbou husté sítě vyhrazených cyklistických tras a zklidňováním dopravy díky zavádění jednosměrného provozu postupně zvyšuje podíl cyklistiky na celkové dopravě v rámci města.

Jihovýchodně od Vídně se nachází mezinárodní letiště Wien-Schwechat, domovská stanice Rakouských aerolinií. Nízkorozpočtové linky odlétají z nedalekého letiště v Bratislavě. S Bratislavou a Budapeští je Vídeň propojena také lodní dopravou.

Sídla organizací[editovat | editovat zdroj]

Ve Vídni je sídlo mnoha mezinárodních organizací. Mezi jinými je to např.

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. [1]
  2. Průměrné maximum, průměrné minimum, nejnižší a nejvyšší každoroční teplota.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BLED, Jean-Paul. Wien. Residenz, Metropole, Hauptstadt. Wien : Böhlau, 2002. ISBN 3-205-99077-3. S. 448. (ger)  
  • CZEIKE, Felix. Historisches Lexikon der Stadt Wien. 2. vyd. Wien : Kremayr & Scheriau / Orac, 2004. 6 svazků (ger)  
  • PEŠEK, Jiří. Od aglomerace k velkoměstu. Praha a středoevropské metropole 1850-1920. Praha : Scriptorium, 1999. 319 s. ISBN 80-86197-09-3.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]